ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.2951.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 2951/2022-165
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. H. , zastoupeného Mgr. Lucií Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Jana Růžičky 1165/2a, za účasti Generali České pojišťovny a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16 (identifikační číslo 452 72 956), zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o nahrazení rozhodnutí finančního arbitra, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 98/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, č. j. 29 Co 467/2021-129, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, č. j. 29 Co 467/2021-129, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 3. 2021, č. j. 18 C 98/2019-84, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 3. 2021, č. j. 18 C 98/2019-84, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal nahrazení nálezu finančního arbitra ze dne 13. 4. 2019, č. j. FA/SR/ZP/141/2018-29, ve znění rozhodnutí o námitkách ze dne 5. 6. 2019, č. j. FA/SR/ZP/141/2018-36, tak, že Generali Česká pojišťovna a. s. (dále též „účastnice“ nebo „pojišťovna“) je povinna mu zaplatit 121.600, - Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že dne 9. 2. 2012 účastníci řízení uzavřeli smlouvu o „životním pojištění PROFI Invest“ č. 3810697319 pro případ smrti nebo dožití s pojistnou dobou 27 let, s ročním pojistným ve výši 50.000, - Kč. Finanční arbitr nálezem ze dne 13. 4. 2019, č. j. FA/SR/ZP/141/2018-29, (řízení před finančním arbitrem bylo zahájeno dne 15. 1. 2018), rozhodl výrokem I. tak, že určil, že pojistná smlouva č. 810697319 ze dne 9. 2. 2012, kterou uzavřeli J. H.. pojišťovna je od počátku neplatná. Výrokem II. uložil pojišťovně povinnost zaplatit J. H. 29.400, - Kč, výrokem III. zamítl zbývající část jeho návrhu a výrokem IV. uložil pojišťovně povinnost zaplatit sankci ve výši 15.000, - Kč podle §17a zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi. Soud prvního stupně považoval pojistnou smlouvu za neplatnou podle §37 odst. 1 a §41 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) z důvodu neplatnosti ujednání o počátečních, správních nákladech a rizikovém pojistném, která nebyla oddělitelná od ostatních ustanovení pojistné smlouvy. Žalobce zaplatil pojišťovně na pojistném podle (neplatné) smlouvy 136.000, - Kč. Pojišťovna přitom J. H. nevyplatila žádný mimořádný výběr z kapitálové hodnoty pojištění. Soud prvního stupně uvedl, že se účastnice na úkor žalobce obohatila, a měla by bezdůvodné obohacení, které vzniklo přijímáním plateb pojistného, podle neplatné pojistné smlouvy, vydat. S přihlédnutím k §3028 a §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) posuzoval právní vztah účastníků zákonem č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, neboť pojistná smlouva byla uzavřena 9. 2. 2012. Je-li pojistná smlouva neplatným právním úkonem a J. H. podle ní platil pojistné, vzniklo na straně pojišťovny bezdůvodné obohacení podle §451 odst. 2 obč. zák. představující platby pojistného. V případě tohoto plnění běží promlčecí doba pro jednotlivé platby pojistného samostatně jejich zaplacením, neboť ke dni podpisu pojistné smlouvy znal obsah smlouvy, tj. rozhodné skutkové okolnosti, z nichž mohl J. H. dovodit neplatnost pojistné smlouvy a je irelevantní, zda si smlouvu vyhodnotil jako platnou či neplatnou. Soud prvního stupně uzavřel, že v daném případě není objektivní promlčecí lhůta desetiletá, neboť pojišťovna nejednala úmyslně. Námitka promlčení vznesená pojišťovnou neodporuje dobrým mravům.
Rozsudkem ze dne 17. 3. 2022, č. j. 29 Co 467/2021-129, Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“), zamítl návrh na přerušení řízení, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Předem uvedl, že soudní praxe je ustálená v závěru, že dovolá-li se účastník občanského soudního řízení důvodně promlčení, nelze promlčené právo přiznat; návrh na zahájení řízení v takovém případě soud zamítne. Podstatné přitom je, že v takové situaci nelze nárok žalobci přiznat, i kdyby bylo prokázáno, že existoval. Proto, je-li v řízení vznesena námitka promlčení, je na soudu, aby se v souladu se zásadou hospodárnosti soudního řízení podle §6 o. s. ř. přednostně zabýval otázkou promlčení, povede-li to rychleji a účinněji k vydání rozhodnutí ve věci samé, a nikoli nárokem samotným. Jinak řečeno, je-li vynutitelnost určitého práva odvrácena důvodnou námitkou promlčení, nemůže být již z tohoto důvodu uplatněné právo soudem přiznáno. Odvolací soud své rozhodnutí založil na úsudku, že účastnice neuplatnila námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy. Z tohoto důvodu se zabýval tím, zda je právo žalobce na zaplacení sporné částky promlčeno či nikoli. Dovodil, že již ke dni podpisu sporné smlouvy (tj. dne 9. 2. 2012) žalobce znal její obsah, a tedy mu byly známy rozhodné skutkové okolnosti, z nichž mohl dovodit neplatnost pojistné smlouvy. Od té doby měl možnost se ujistit, že se pojišťovna na jeho úkor obohatila, a začala mu běžet promlčecí doba pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení. Podal-li k finančnímu arbitrovi návrh na vydání bezdůvodného obohacení dne 15. 1. 2018, právo na vydání toho, co zaplatil před datem 15. 1. 2016 je promlčeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost podle §237 o. s. ř. spojuje s tím, že podle jeho přesvědčení již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka počátku běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o životním pojištění má být posouzena jinak. V řízení totiž nebyly zjišťovány skutkové okolnosti vedoucí k závěru o neplatnosti smlouvy, jež měl znát dovolatel. Dále přípustnost dovolání spojuje s tím, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena otázka, zda právo dovolatele na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné pojistné smlouvy podléhá promlčení podle §107 odst. 2 obč. zák. v situaci, kdy nevěděl o neplatnosti pojistné smlouvy z důvodu nepřiměřených ujednání (zneužívajících klauzulí) ve smyslu směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách. Za nesprávný považuje dovolatel závěr odvolacího soudu o počátku běhu promlčecí doby, neboť soudy se nezabývaly otázkou jeho skutečné vědomosti o vzniku bezdůvodného obohacení. Žalobce se dovolává judikatury Soudního dvora Evropské unie představované jeho rozsudkem ze dne 22. 4. 2021, ve věci C-485/19, LH proti Profi Credit Slovakia s. r. o., který zdůrazňuje zásadu efektivity, přičemž odvolací soud se touto jeho odvolací argumentací odmítl zabývat. Je přesvědčen, že závěr odvolacího soudu o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení nezbavuje odvolací soud povinnosti vypořádat se se všemi námitkami, argumenty a důkazy, jejichž cílem bylo prokázání nemravnosti námitky promlčení vznesené žalovanou. S tímto odůvodněním žalobce navrhl zrušit rozsudek odvolacího soudu, a jelikož stejné důvody svědčí v neprospěch rozsudku soudu prvního stupně, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Pojišťovna se s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl nebo jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. pro řešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (§100 odst. 1, §107 odst. 1 obč. zák.), kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s aktuální judikaturou dovolacího soudu (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 670/2022, a ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 207/2022, reflektující nález ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, jímž Ústavní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2020, č. j. 29 Co 158/2020-178, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2021, č. j. 28 Cdo 3708/2020-235). V dané věci šlo – stejně jako v projednávaném případě – o promlčení práva na plnění z neplatné smlouvy o investičním životním pojištění.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Pouze na okraj Nejvyšší soud uvádí, že v řízení podle §244 a násl. o. s. ř. nejde o způsob přezkumu správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu (zde finančního arbitra) obdobný správnímu soudnictví nebo rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí stejné věci v občanském soudním řízení spočívá v tom, že ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech nebo povinnostech rozhodnutím správního orgánu (jeho práva nebo povinnosti byla takovým rozhodnutím založena, změněna, určena nebo zamítnuta), požaduje nové projednání sporu nebo jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva u soudu a nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným závěrům než správní orgán. Nové projednání věci soudem tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by byl jeho výsledky vázán, a zaručuje, že spor nebo jiná právní věc budou – v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení – soudem definitivně uzavřeny a nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Podle §107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 27 Cdo 386/2021) se pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání neoprávněně získaného bezdůvodného obohacení vyžaduje skutečná , a ne pouze předpokládaná vědomost oprávněného o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo na jeho úkor získal majetkový prospěch. Není rozhodující, že se oprávněný o tom mohl dozvědět při vynaložení potřebné péče i dříve. Z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák. je tedy rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Jinak řečeno, pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení se vyžaduje skutečná (prokázaná), a nikoli jen předpokládaná vědomost oprávněného. K tomu dochází tehdy, kdy oprávněný zjistí takové skutkové okolnosti, které mu umožní uplatnit jeho právo žalobou u soudu. V případě bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy (§457 obč. zák.) je pak rozhodující subjektivní moment, kdy oprávněný zjistí takové okolnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva, z níž bylo plněno, je neplatná.
Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, zdůraznil, že je-li pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby rozhodný okamžik, kdy se oprávněný dozví okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu, nemůže to znamenat znalost objektivních okolností, od nichž se bezdůvodné obohacení odvíjí. Pro úsudek o skutečné subjektivní vědomosti o bezdůvodném obohacení tedy nesvědčí toliko uzavření smlouvy a případné uskutečnění následné platby; ty jsou totiž samy o sobě objektivní okolnosti, které o subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají. Při absenci jiné subjektivní skutkové okolnosti (vědomosti) na straně stěžovatele jde o „mechanický“ poukaz na právní jednání rozhodná pro vznik bezdůvodného obohacení, nikoli pro okamžik, v němž se oprávněný poprvé dozvěděl o možnosti uplatnit své právo u soudu. Ústavní soud proto uzavřel, že „[J]e-li z individuálních okolností věci zřejmé, že věřitel v okamžiku plateb pojistného o existenci bezdůvodného obohacení na straně dlužníka z důvodu neplatnosti smlouvy s vysokou pravděpodobností nevěděl a soudy jiné kroky ke zjištění subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení neučiní, ani neodůvodní, proč to nebylo nutné nebo možné, je rozhodnutí o marném uplynutí subjektivní promlčecí doby neústavně libovolné a formalistické, je-li založeno toliko na odkazu na judikaturu, podle níž vědomost o existenci bezdůvodného obohacení a odpovědnosti subjektu práva z něj má znamenat vědomost o okolnostech, z nichž lze na bezdůvodné obohacení usoudit“ . Jestliže je z individuálních okolností věci zřejmé, že stěžovatel v (…) dovozovaném okamžiku o existenci bezdůvodného obohacení na straně vedlejší účastnice s vysokou pravděpodobností nevěděl, je (…) učiněný úsudek svévolný. Aby stěžovatel „vůbec věděl (ať právně či laicky), že se na jeho úkor vedlejší účastnice obohacuje bezdůvodně, musel by přinejmenším tušit, že je se smlouvou něco v nepořádku. To je však běžná skutková okolnost, podléhající dokazování (je-li sporná), o jejímž časovém určení nevypovídají ani uzavření smlouvy ani platby pojistného. To naopak svědčí spíše o tom, že stěžovatel měl přinejmenším po určitou dobu trvání smluvního poměru za to, že je smlouva v pořádku (tj. z pohledu soudu – že je platná).“ Podle Ústavního soudu „nedává rozumný smysl, aby okamžik vědomosti stěžovatele o poskytnutí bezdůvodného obohacení vedlejší účastnici (tedy údajný počátek subjektivní promlčecí doby) byl shodný s okamžikem poskytnutí plateb pojistného podle neplatné smlouvy. A to tím spíše, nemá-li být pro určení okamžiku počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty podstatná sama vědomost o neplatnosti smlouvy, nýbrž toliko znalost okolností rozhodných pro možnou vědomost o bezdůvodném obohacení. V tomto případě není právní vědomí o tom, že bylo plněno z neplatného právního důvodu, zcela oddělitelné od znalosti rozhodných skutkových okolností; námitka o nevýznamnosti právní kvalifikace je lichá, neboť pro možnost seznat bezdůvodné obohacení musí oprávněný smýšlet alespoň laicky o věcech, které mají z pohledu soudu povahu odborné – právní znalosti. (…) Jestliže stěžovatel poskytoval dobrovolně vedlejší účastnici finanční plnění podle neplatné smlouvy, musel vědět o tom, že se vedlejší účastnice obohacuje, z ničeho však již neplyne, že musel nebo měl vědět, že se vedlejší účastnice obohacuje bezdůvodně. (…) nemůže zároveň platit, že subjektivní vědomost o bezdůvodném obohacení spadá vjedno s objektivní – hypotetickou možností stěžovatele své právo dovodit. ‚Mechanický‘ odkaz soudů na judikaturu, podle níž vědomost stěžovatele o existenci bezdůvodného obohacení a odpovědnosti vedlejší účastnice z něj, je ve skutečnosti vědomostí o okolnostech, z nichž lze na bezdůvodnost obohacení čistě teoreticky usoudit, je proto projevem neústavní libovůle a formalismu. (…) Nahrazení subjektivní vědomosti objektivní skutečností je zkratkou, v jejímž důsledku by pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby byl vždy podstatný pouze vznik práva, nikoli vědomost oprávněného subjektu. Jestliže zákonodárce počátek i délku subjektivní a objektivní promlčecí lhůty zřetelně rozlišil, nelze se s jejich libovolným slučováním ztotožnit.“
K námitce dovolatele, že na nyní souzenou věc dopadají závěry rozsudku SDEU ze dne 22. 4. 2021 ve věci C-485/19, LH proti Profi Credit Slovakia s. r. o., považuje Nejvyšší soud za nezbytné poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, ve věci týkající se rovněž tzv. životního pojištění a totožné žalované, podle jehož odůvodnění „závěry rozsudku SDEU C-485/19, v němž SDEU odpovídal na předběžné otázky tehdy předkládajícího soudu Slovenské republiky související se zneužívajícími ustanoveními ve smyslu směrnice při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi, nejsou pro stěžovatelovu věc použitelné. (…) je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investici svého druhu. I proto Ústavní soud na věc stěžovatele závěr SDEU o nutnosti stanovení počátku promlčení tak, aby se spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený spotřebitelský úvěr, nemohl aplikovat.“
S ohledem na shora uvedené závěry je zřejmé, že okamžikem uzavření (podle odvolacího soudu neplatné) pojistné smlouvy dne 9. 2. 2012, ještě nezačala žalobci běžet subjektivní promlčecí doba (jak se domníval odvolací soud), neboť v tomto okamžiku mu nebyly známy skutkové okolnosti, z nichž mohl dovodit, že smlouva je neplatná. Ztotožňuje-li odvolací soud počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého placením pojistného podle neplatné pojistné smlouvy s okamžikem uzavření smlouvy, je tento závěr v rozporu s právním názorem vyjádřeným Ústavním soudem v nálezu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21. V řízení dosud nebyly zjišťovány podstatné okolnosti, na podkladě kterých by bylo možno jednoznačně uzavřít, kdy žalobce získal alespoň laické povědomí o neplatnosti smlouvy. Závěr odvolacího soudu o tom, že ke dni zahájení řízení u finančního arbitra (tj. 15. 1. 2018) bylo dovolatelem uplatněné právo pro marné uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty v části pojistného zaplaceného před datem 15. 1. 2016 promlčeno, je ze shora vyložených důvodů předčasný, a tudíž nesprávný.
Protože žalobce, se zřetelem k tomu, co je uvedeno shora, dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. uplatnil po právu, Nejvyšší soud – aniž se zabýval jeho dalšími dovolacími otázkami – rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvod, pro který byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí se soud prvního stupně řádně vypořádá s otázkou určením počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty ve výše popsaném kontextu, tj., kdy nastalo alespoň laické povědomí žalobce o naplnění normativního prvku rozhodného pro započetí běhu subjektivní promlčecí lhůty a neopomene se zabývat rovněž otázkou běhu objektivní promlčecí lhůty.
Soudy jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2023
JUDr. Václav Duda
předseda senátu