ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.3294.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 3294/2022-278
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. F., bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Dáňou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 837/11, za účasti Generali České pojišťovny a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16 (identifikační číslo 452 72 956), zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o nahrazení rozhodnutí finančního arbitra, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 137/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2022, č. j. 29 Co 399/2021-193, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2021, č. j. 29 Co 399/2021-193, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 5. 2021, č. j. 31 C 137/2019-113, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 6. 2021, č. j. 31 C 137/2019-126, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal nahrazení nálezu finančního arbitra ze dne 2. 8. 2019, č. j. FA/SR/ZP/2011/2018-25, potvrzeného rozhodnutím finančního arbitra o námitkách ze dne 12. 9. 2019, č. j. FA/SR/ZP/2011/2018-29, tak, že Generali Česká pojišťovna a. s. (dále též „účastnice“ nebo „pojišťovna“) je povinna mu zaplatit 46.503,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že dne 18. 8. 2010 účastníci řízení uzavřeli smlouvu o „životním pojištění PROFI Invest“ č. 7180904116 pro případ smrti nebo dožití s počátkem pojištění od 15. 9. 2010 a pojistnou dobou 36 let. V ní se žalobce zavázal platit měsíční pojistné v původní výši 1.500,- Kč.
Finanční arbitr nálezem ze dne 2. 8. 2019, č. j. FA/SR/ZP/2011/2018-25, (řízení před finančním arbitrem bylo zahájeno dne 17. 7. 2018), rozhodl výrokem I. tak, že se v části pojištění zproštění od placení pojistného, pojištění pro případ nemoci sjednaného Českou pojišťovnou ZDRAVÍ pro 1. pojištěného, pojištění denní podpory při pobytu v nemocnici T440 a úrazového pojištění dospělých sjednané Českou pojišťovnou pro 1. pojištěného podle §14 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, řízení zastavuje, protože návrh na zahájení navrhovatele J. F. je v této části nepřípustný podle §9 písm. a) zákona o finančním arbitrovi, a výrokem II. tak, že se návrh ve zbývající části zamítá.
Soud prvního stupně považoval pojistnou smlouvu pro absenci konkrétního ujednání o výši rizikového pojistného za neplatnou podle §37 odst. 1 a §41 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku [dále jen „obč. zák.“, s přihlédnutím k §3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)]. Žalobce zaplatil pojišťovně na pojistném podle (neplatné) smlouvy částku 65.000,- Kč, přičemž dne 2. 12. 2015 byl na základě jeho pokynu ze dne 25. 11. 2015 proveden mimořádný výběr ve výši 18.497,- Kč. Soud prvního stupně uvedl, že se účastnice na úkor žalobce obohatila, a měla by bezdůvodné obohacení, které vzniklo přijímáním plateb pojistného, vydat. V případě tohoto plnění ovšem běží promlčecí doba pro jednotlivé platby pojistného samostatně. Vzhledem k tomu, že žalobce požádal o ukončení pojistného vztahu dne 10. 12. 2015, musel nejpozději v lednu 2016 zjistit v souvislosti s neplatnou pojistnou smlouvou finanční ztrátu, jelikož účastnice jej informovala o nulovém odkupném z pojistné smlouvy. Žalobce tedy již v lednu 2016 měl k dispozici veškeré skutkové okolnosti, z nichž vyplynul závěr o vzniku bezdůvodného obohacení na straně účastnice. Podal-li návrh k finančnímu arbitrovi až 17. 7. 2018, došlo k marnému uplynutí subjektivní promlčecí doby. Právo žalobce na zaplacení částky 46.503,- Kč je tak promlčeno.
Rozsudkem ze dne 3. 2. 2022, č. j. 29 Co 399/2021-193, Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé; dílem jej změnil a dílem potvrdil ve výroku o náhradě nákladů řízení. Předem uvedl, že soudní praxe je ustálená v závěru, že dovolá-li se účastník občanského soudního řízení důvodně promlčení, nelze promlčené právo přiznat; návrh na zahájení řízení v takovém případě soud zamítne. Podstatné přitom je, že v takové situaci nelze nárok žalobci přiznat, i kdyby bylo prokázáno, že existoval. Proto, je-li v řízení vznesena námitka promlčení, je na soudu, aby v se souladu se zásadou hospodárnosti soudního řízení podle §6 o. s. ř. přednostně zabýval otázkou promlčení, povede-li to rychleji a účinněji k vydání rozhodnutí ve věci samé, a nikoli nárokem samotným. Jinak řečeno, je-li vynutitelnost určitého práva odvrácena důvodnou námitkou promlčení, nemůže být již z tohoto důvodu uplatněné právo soudem přiznáno.
Odvolací soud své rozhodnutí založil na úsudku, že účastnice neuplatnila námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy. Z tohoto důvodu se zabýval tím, zda je právo žalobce na zaplacení sporné částky promlčeno či nikoli. Dovodil, že již ke dni podpisu sporné smlouvy (tj. dne 18. 8. 2010) žalobce znal její obsah, a tedy mu byly známy rozhodné skutkové okolnosti, z nichž mohl dovodit neplatnost pojistné smlouvy. Platil-li žalobce pojistné podle neplatné pojistné smlouvy, nelze přehlédnout, že dvouletá subjektivní promlčecí lhůta pro jednotlivé platby pojistného běžela podle §107 odst. 1 obč. zák. samostatně od jejich zaplacení zvlášť; pojistné zaplacené přede dnem 17. 7. 2016, byl-li návrh u finančního arbitra podán dne 17. 7. 2018, je tak promlčeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost podle §237 o. s. ř. dovozuje z toho, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu představovanou jeho usnesením ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, rozsudkem ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, usnesení ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012, rozsudkem ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, rozsudkem ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3306/2007, a nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2460/17, vyřešil právní otázku počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty. Není srozuměn se závěrem, že již uzavřením pojistné smlouvy získal vědomost o skutkových okolnostech vzniku bezdůvodného obohacení, která měla být určující pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty ve spojení s okamžikem jednotlivé platby pojistného. Judikatura dovolacího soudu z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy spočívá na závěru, že pro její počátek je určující okamžik, kdy se oprávněný (vedle vědomosti o osobě povinné) dozví o skutkových okolnostech zakládajících důvod neplatnosti smlouvy. Odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru o momentu skutečné vědomosti dovolatele o neplatnosti pojistné smlouvy, resp. o okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení účastnice. Žalobce se dovolává judikatury Soudního dvora Evropské unie představované jeho rozsudkem ze dne 22. 4. 2021, ve věci C-485/19, LH proti Profi Credit Slovakia s. r. o., který zdůrazňuje zásadu efektivity, přičemž odvolací soud se touto jeho odvolací argumentací odmítl zabývat.
S tímto odůvodněním navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Pojišťovna se s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl nebo jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. pro řešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (§100 odst. 1, §107 odst. 1 obč. zák.), kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s aktuální judikaturou dovolacího soudu (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 670/2022, a ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 207/2022, reflektující nález ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, jímž Ústavní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2020, č. j. 29 Co 158/2020-178, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2021, č. j. 28 Cdo 3708/2020-235). V dané věci šlo – stejně jako v projednávaném případě – o promlčení práva na plnění z neplatné smlouvy o investičním životním pojištění.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Pouze na okraj Nejvyšší soud uvádí, že v řízení podle §244 a násl. o. s. ř. nejde o způsob přezkumu správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu (zde finančního arbitra) obdobný správnímu soudnictví nebo rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí stejné věci v občanském soudním řízení spočívá v tom, že ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech nebo povinnostech rozhodnutím správního orgánu (jeho práva nebo povinnosti byla takovým rozhodnutím založena, změněna, určena nebo zamítnuta), požaduje nové projednání sporu nebo jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva u soudu a nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným závěrům než správní orgán. Nové projednání věci soudem tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by byl jeho výsledky vázán, a zaručuje, že spor nebo jiná právní věc budou – v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení – soudem definitivně uzavřeny a nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Podle §107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 27 Cdo 386/2021) se pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání neoprávněně získaného bezdůvodného obohacení vyžaduje skutečná , a ne pouze předpokládaná vědomost oprávněného o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo na jeho úkor získal majetkový prospěch. Není rozhodující, že se oprávněný o tom mohl dozvědět při vynaložení potřebné péče i dříve. Z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák. je tedy rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Jinak řečeno, pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení se vyžaduje skutečná (prokázaná), a nikoli jen předpokládaná vědomost oprávněného. K tomu dochází tehdy, kdy oprávněný zjistí takové skutkové okolnosti, které mu umožní uplatnit jeho právo žalobou u soudu. V případě bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy (§457 obč. zák.) je pak rozhodující subjektivní moment, kdy oprávněný zjistí takové okolnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva, z níž bylo plněno, je neplatná.
Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, zdůraznil, že je-li pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby rozhodný okamžik, kdy se oprávněný dozví okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu, nemůže to znamenat znalost objektivních okolností, od nichž se bezdůvodné obohacení odvíjí. Pro úsudek o skutečné subjektivní vědomosti o bezdůvodném obohacení tedy nesvědčí toliko uzavření smlouvy a případné uskutečnění následné platby; ty jsou totiž samy o sobě objektivní okolnosti, které o subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají. Při absenci jiné subjektivní skutkové okolnosti (vědomosti) na straně stěžovatele jde o „mechanický“ poukaz na právní jednání rozhodná pro vznik bezdůvodného obohacení, nikoli pro okamžik, v němž se oprávněný poprvé dozvěděl o možnosti uplatnit své právo u soudu. Ústavní soud proto uzavřel, že „[J]e-li z individuálních okolností věci zřejmé, že věřitel v okamžiku plateb pojistného o existenci bezdůvodného obohacení na straně dlužníka z důvodu neplatnosti smlouvy s vysokou pravděpodobností nevěděl a soudy jiné kroky ke zjištění subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení neučiní, ani neodůvodní, proč to nebylo nutné nebo možné, je rozhodnutí o marném uplynutí subjektivní promlčecí doby neústavně libovolné a formalistické, je-li založeno toliko na odkazu na judikaturu, podle níž vědomost o existenci bezdůvodného obohacení a odpovědnosti subjektu práva z něj má znamenat vědomost o okolnostech, z nichž lze na bezdůvodné obohacení usoudit“ . Jestliže je z individuálních okolností věci zřejmé, že stěžovatel v (…) dovozovaném okamžiku o existenci bezdůvodného obohacení na straně vedlejší účastnice s vysokou pravděpodobností nevěděl, je (…) učiněný úsudek svévolný. Aby stěžovatel „vůbec věděl (ať právně či laicky), že se na jeho úkor vedlejší účastnice obohacuje bezdůvodně, musel by přinejmenším tušit, že je se smlouvou něco v nepořádku. To je však běžná skutková okolnost, podléhající dokazování (je-li sporná), o jejímž časovém určení nevypovídají ani uzavření smlouvy ani platby pojistného. To naopak svědčí spíše o tom, že stěžovatel měl přinejmenším po určitou dobu trvání smluvního poměru za to, že je smlouva v pořádku (tj. z pohledu soudu – že je platná).“ Podle Ústavního soudu „nedává rozumný smysl, aby okamžik vědomosti stěžovatele o poskytnutí bezdůvodného obohacení vedlejší účastnici (tedy údajný počátek subjektivní promlčecí doby) byl shodný s okamžikem poskytnutí plateb pojistného podle neplatné smlouvy. A to tím spíše, nemá-li být pro určení okamžiku počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty podstatná sama vědomost o neplatnosti smlouvy, nýbrž toliko znalost okolností rozhodných pro možnou vědomost o bezdůvodném obohacení. V tomto případě není právní vědomí o tom, že bylo plněno z neplatného právního důvodu, zcela oddělitelné od znalosti rozhodných skutkových okolností; námitka o nevýznamnosti právní kvalifikace je lichá, neboť pro možnost seznat bezdůvodné obohacení musí oprávněný smýšlet alespoň laicky o věcech, které mají z pohledu soudu povahu odborné – právní znalosti. (…) Jestliže stěžovatel poskytoval dobrovolně vedlejší účastnici finanční plnění podle neplatné smlouvy, musel vědět o tom, že se vedlejší účastnice obohacuje, z ničeho však již neplyne, že musel nebo měl vědět, že se vedlejší účastnice obohacuje bezdůvodně. (…) nemůže zároveň platit, že subjektivní vědomost o bezdůvodném obohacení spadá vjedno s objektivní – hypotetickou možností stěžovatele své právo dovodit. ‚Mechanický‘ odkaz soudů na judikaturu, podle níž vědomost stěžovatele o existenci bezdůvodného obohacení a odpovědnosti vedlejší účastnice z něj, je ve skutečnosti vědomostí o okolnostech, z nichž lze na bezdůvodnost obohacení čistě teoreticky usoudit, je proto projevem neústavní libovůle a formalismu. (…) Nahrazení subjektivní vědomosti objektivní skutečností je zkratkou, v jejímž důsledku by pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby byl vždy podstatný pouze vznik práva, nikoli vědomost oprávněného subjektu. Jestliže zákonodárce počátek i délku subjektivní a objektivní promlčecí lhůty zřetelně rozlišil, nelze se s jejich libovolným slučováním ztotožnit.“
K námitce dovolatele, že na nyní souzenou věc dopadají závěry rozsudku SDEU ze dne 22. 4. 2021 ve věci C 485/19, LH proti Profi Credit Slovakia s. r. o., považuje Nejvyšší soud za nezbytné poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, ve věci týkající se rovněž tzv. životního pojištění a totožné pojišťovny, podle jehož odůvodnění „závěry rozsudku SDEU C 485/19, v němž SDEU odpovídal na předběžné otázky tehdy předkládajícího soudu Slovenské republiky související se zneužívajícími ustanoveními ve smyslu směrnice při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi, nejsou pro stěžovatelovu věc použitelné. (…) je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investici svého druhu. I proto Ústavní soud na věc stěžovatele závěr SDEU o nutnosti stanovení počátku promlčení tak, aby se spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený spotřebitelský úvěr, nemohl aplikovat.“
S ohledem na shora uvedené závěry je zřejmé, že okamžikem uzavření (podle odvolacího soudu neplatné) pojistné smlouvy dne 18. 8. 2010, ještě nezačala žalobci běžet subjektivní promlčecí doba (jak se domníval odvolací soud), neboť v tomto okamžiku mu nebyly známy skutkové okolnosti, z nichž mohl dovodit, že smlouva je neplatná. Ztotožňuje-li odvolací soud počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého placením pojistného podle neplatné pojistné smlouvy s okamžikem uzavření smlouvy, je tento závěr v rozporu s právním názorem vyjádřeným Ústavním soudem v nálezu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21. V řízení dosud nebyly zjišťovány podstatné okolnosti, na podkladě kterých by bylo možno jednoznačně uzavřít, kdy žalobce získal alespoň laické povědomí o neplatnosti smlouvy. Závěr odvolacího soudu o tom, že ke dni zahájení řízení u finančního arbitra (tj. 17. 7. 2018) bylo dovolatelem uplatněné právo pro marné uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty v části pojistného zaplaceného před datem 17. 7. 2016 promlčeno, je ze shora vyložených důvodů předčasný, a tudíž nesprávný.
Protože žalobce, se zřetelem k tomu, co je uvedeno shora, dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. uplatnil po právu, Nejvyšší soud – aniž se zabýval jeho dalšími dovolacími otázkami – rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
V novém rozhodnutí se odvolací soud řádně vypořádá s otázkou určením počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty ve výše popsaném kontextu, tj., kdy nastalo alespoň laické povědomí žalobce o naplnění normativního prvku rozhodného pro započetí běhu subjektivní promlčecí lhůty a neopomene se zabývat rovněž otázkou běhu objektivní promlčecí lhůty.
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Václav Duda
předseda senátu