ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.526.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 526/2023-276
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) P. G. a b) S. G. , zastoupených Mgr. Tomášem Voldánem, advokátem se sídlem Praha, Haštalská 760/27, proti žalovaným 1) SVE GROUP a.s. , se sídlem Brno - Dolní Heršpice, Vídeňská 188/119d, identifikační číslo osoby 03443370, a 2) České dřevařské závody Praha, a.s., se sídlem Praha 9 – Satalice , U Arborky 696, identifikační číslo osoby 00014010, zastoupeným Mgr. Romanem Klimusem, advokátem se sídlem Brno, Vídeňská 188/119d, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 61/2021, o dovolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, č. j. 28 Co 379/2022-243, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobci se v řízení domáhají určení, že vlastníkem podílu 1/2 na pozemku p. č. XY, v k. ú. XY (dále jen „sporný pozemek“), je první žalovaná, namísto druhé žalované.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 4. 8. 2022, č. j. 52 C 61/2021-232, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 8. 2022, č. j. 52 C 61/2021-237, řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušil do pravomocného rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 40 C 155/2022.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 26. 10. 2022, č. j. 28 Co 379/2022-243, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení do pravomocného rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 40 C 155/2022 nepřerušuje.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaní navrhli přerušení řízení, a to z důvodu dalšího sporu vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 40 C 155/2022. Žalobci (vlastníci podílu každý ½ k spornému pozemku) s přerušením řízení nesouhlasili. V žalovanými označeném řízení (40 C 155/2022) se první žalovaná (jako žalobkyně) žalobou podanou proti druhé žalované (jako žalované) domáhá určení platnosti odstoupení od kupní smlouvy ze dne 22. 12. 2020, přičemž druhé žalované svědčí dle evidence v katastru nemovitostí vlastnické právo k podílu na sporném pozemku na základě jiného odstoupení od kupní smlouvy a souhlasného prohlášení žalovaných, že došlo k zániku kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými dne 22. 8. 2018 odstoupením ze dne 25. 1. 2021.
Podle odvolacího soudu určení platnosti jiného odstoupení od zmíněné kupní smlouvy nemůže založit žádnou změnu v katastru nemovitostí. Zároveň na požadovaném určení musí mít žalobce naléhavý právní zájem dle §80 o. s. ř., který soud zkoumá primárně. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně si tuto otázku může posoudit jako otázku předběžnou v tomto řízení o určení vlastnického práva, neboť ve věci již proběhla ústní jednání, při nichž bylo provedeno množství důkazů, včetně výslechu svědka a účastníka. Soudem prvního stupně zvolený postup zároveň není v souladu se zásadou hospodárnosti řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaní v podaném dovolání odvolacímu soudu vytýkají, že se odchýlil od ustálené judikatury (konkrétně závěrů uvedených v rozhodnutích sp. zn. 26 Cdo 1422/2022, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, a sp. zn. 23 Cdo 2930/2017 – patrně míněno sp. zn. 23 Cdo 5930/2017) při řešení otázky „ naplnění důvodů pro přerušení řízení dle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.“, neboť hypotézu právní normy nevymezil správně a otázku platnosti odstoupení od kupní smlouvy ze dne 22. 12. 2020 nesprávně posoudil tak, že nemá podstatný význam pro toto řízení. Prosazují, že otázku platnosti odstoupení ze dne 22. 12. 2020 je nutné posoudit v rámci samostatného řízení-vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 40 C 155/2022, v němž by byla tato otázka řešena ve výroku pravomocného rozsudku závazného (ve smyslu §159a odst. 1 a 4 o. s. ř.) pro toto řízení a též pro řízení vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 15 C 301/2020. Dále dovolatelé „rozhodnutí odvolacího soudu mají za nepřezkoumatelné“ s tím, že „odvolací soud se odchýlil od judikatury“ (konkrétně závěrů uvedených v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 943/2005, sp. zn. 28 Cdo 5098/2017, a rozhodnutích Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2319/11 a sp. zn. I. ÚS 4093/17). Závěr odvolacího soudu „není podepřen dostatečnými a přesvědčivými argumenty“ a odvolací soud se v odůvodnění nevypořádal s jejich námitkami uvedenými ve vyjádření k odvolání ze dne 26. 8. 2022, zejména ohledně určení platnosti odstoupení ze dne 22. 12. 2020 pravomocným rozhodnutím v řízení sp. zn. 40 C 155/2022.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dospěl k ustálenému závěru, podle kterého k důvodům, pro které dovolací soud může úvahu soudu o (ne)přerušení řízení dle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. revidovat, dovolací soud vyjadřuje ve svém rozhodování zdrženlivost s tím, že toto ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014 , ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014 , ze dne 28. 3. 2018 , sp. zn. 23 Cdo 5930/2017, a ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3495/2022).
V rozsudku ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, Nejvyšší soud uzavřel, že smyslem přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku jiného řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření, a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží.
Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení, tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1868/2014). Tam, kde se vedle postupu podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nabízí soudu (jako možný) postup dle ustanovení §112 odst. 1 o. s. ř., má spojení věcí ke společnému řízení zásadně přednost před přerušením řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 40/2013, a ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 29 ICdo 57/2013).
Odvolací soud se zabýval relevantními kritérii pro posouzení, zda je na místě řízení přerušit z důvodu hospodárnosti, a svůj závěr o tom, že řízení nepřeruší, dostatečně odůvodnil. Vycházel především z úvahy, že případné určení platnosti jiného odstoupení od kupní smlouvy v souběžném řízení (40 C 155/2022) nemůže založit žádnou změnu v katastru nemovitostí (budiž zdůrazněno, že předmětem zdejšího řízení je určení vlastnického práva k pozemku) a že naléhavý právní zájem na požadovaném určení (v souběžném řízení), který soud zkoumá primárně, si může posoudit sám jako otázku předběžnou, neboť ve zdejší věci již proběhla ústní jednání, při nichž bylo provedeno množství důkazů. V projednávaném případě tedy lze – i přes okolnosti zdůrazňované v dovolání – uzavřít, že odvolací soud vymezil hypotézu §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. v intencích shora citované judikatury a jeho úvaha o tom, že zde nejsou důvody pro přerušení řízení, není zjevně nepřiměřená.
Závěry odvolacího soudu přitom nekolidují ani s dovolateli citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu, jež se otázkou přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. a pokračování v něm zabývají právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jimi posuzovaných případů.
Námitkou, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné (a souvisejícími výhradami týkajícími se nedostatečného odůvodnění rozhodnutí), dovolatelé neuplatnili způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nýbrž namítají vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž však (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) pouze, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě pak takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013, Nejvyšší soud vysvětlil, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“. Byť odůvodnění napadeného usnesení je stručné, tak již z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolateli vytýkané nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu jim nijak nebránily v tom, aby jasně a zřetelně vymezili dovolací důvod a předpoklad přípustnosti dovolání. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu tudíž v daném případě nepřichází do úvahy. K tomu lze ještě dodat, že z §157 odst. 2 o. s. ř., který upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§211 o. s. ř.), ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Sluší se poznamenat, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srovnej rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19. 4. 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. 12. 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. 2. 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. 9. 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. 12. 1997 (stížnost č. 20772/92)]. Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 33, pod č. 67).
Nepředložili-li dovolatelé k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2023
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu