ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.1058.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 1058/2023-964
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2023 o dovolání, které podal obviněný L. M. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 7. 2023, sp. zn. 10 To 125/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 76/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 4 T 76/2022 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) byl obviněný L. M. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
„ v období nejméně od měsíce března roku 2019 do měsíce dubna roku 2021 v XY a i jinde, přestože byl bývalou manželkou, poškozenou V. M. vyrozuměn, že nechce, aby ji nad rámec domluvy ohledně péče a výchovy společných dětí AAAAA (pseudonym), BBBBB (pseudonym) a CCCCC (pseudonym), jakkoliv bezdůvodně kontaktoval osobně, písemně, telefonicky nebo jinak, různými prostředky elektronické komunikace, zejména mobilním telefonem, SMS zprávami, emaily, L. M. V. M. dlouhodobě a opakovaně v nadměrné míře obtěžoval zasíláním citově vydírajících zpráv, v nichž na V. M. činil citový nátlak, přemlouval ji, aby se k němu vrátila, vyznával jí své city či naopak poškozenou nebo jejího tehdejšího přítele M. B., později L. L., pomlouval, urážel, vyhrožoval jim nebo pod smyšlenými záminkami je jinak obtěžoval, když tak činil zejména zprávami odesílanými z telefonního čísla XY na telefonní číslo XY, emaily zasílanými z emailové adresy XY na emailovou adresu V. M. "XY", současně V. M. L. M. v XY a na dalších blíže nezjištěných místech, nepravidelně avšak dlouhodobě, tvrdošíjně a vytrvale, proti její vůli vyhledával, sledoval, záměrně se pohyboval v blízkosti bydliště V. M. v ulici XY v XY, a na dalších místech, o nichž věděl, předpokládal nebo cílenými dotazy na jejich společné děti zjistil, že by se na nich V. M. mohla pohybovat, rovněž vyvolával žárlivé scény, při osobním kontaktu se V. M. vnucoval, vtíral se do její blízkosti, opakovaně po ní požadoval opětovné sblížení s ním, případně jí slovně vyčítal její současný způsob života a vyvolával konflikty, přičemž nedbal toho, že svým chováním poškozenou V. M. omezoval v obvyklém způsobu života, v jejím pohybu a aktivitách, když ona jednání L. M. vnímala jako útoky hrubě zasahující do jejího soukromí a tento setrvalý stav byl a je pro V. M. psychicky vyčerpávající a stresující, přičemž poškozená byla z důvodu jednání L. M. nucena vyhledat odbornou pomoc .“.
2. Za tento trestný čin byl obviněnému podle §354 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku za použití §82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.
3. Současně byl obviněný tímto rozsudkem podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, ve kterém bylo podanou obžalobou spatřováno spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a který spočíval v tom, že:
dne 21. 9. 2021 v době po 15:00 hod., na ulici XY, v blízkosti XY v XY, vyhledal svoji bývalou manželku, poškozenou V. M. osobním motorovým vozidlem tov. zn. Renault, přijel těsně k V. M., která v tom okamžiku šla po chodníku do místa svého bydliště, zastavil vozidlo, stáhl okénko a počal jí slovně vyhrožovat zabitím za to, jak dne 20.09.2021 jako svědek v tr. věci vedené pod č.j. GI-3301/TČ-2020-842060 před policejním orgánem Generální inspekce bezpečnostních sborů v Hradci Králové vypovídala proti jeho osobě jako obviněnému, přičemž svým jednáním a chováním souvisejícím s probíhajícím trestním řízením proti jeho osobě ve V. M. vyvolal strach a obavy o její život a zdraví “.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a státní zástupce odvolání. Obviněný směřoval podané odvolání do výroku o vině a trestu. Státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného do zprošťující části a do výroku o trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 13. 7. 2023, sp. zn. 10 To 125/2023 tak, že podle §256 tr. ř. obě podaná odvolání zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 13. 7. 2023, sp. zn. 10 To 125/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř . Dovolatel výslovně uvádí, že má námitky proti skutkovým zjištěním, kdy soud zjistil stav, který nevykazuje znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným. Jde tedy o vadnou aplikací hmotného práva na skutková zjištění soudu.
6. Podle obviněného soud prvního stupně nevzal v úvahu jím namítanou nevěrohodnost výpovědi poškozené a zejména jím zdůrazňovanou skutečnost, že jeho jednání stěží mohlo vzbudit důvodnou obavu o její život a zdraví. Proto nemohlo dojít k naplnění zvolené skutkové podstaty uvedeného přečinu. Trvá dále na tom, že na skutek je možno nahlížet z hlediska principu ultima ratio . Současně poukazuje na důsledky odsuzujícího rozsudku na jeho osobu, když byl propuštěn ze služebního poměru příslušníka Vězeňské služby České republiky a nemá nárok na výsluhový příspěvek ani na odchodné.
7. Podle jeho názoru nebyl naplněn ani znak „způsobilost vzbudit důvodnou obavu“ podle §354 odst. 1 písm. b), c) d) tr. zákoníku, takže použitá právní kvalifikace jeho jednání neodpovídá. Zdůrazňuje, že mu primárně šlo o děti, nikoliv o nějaké pronásledování poškozené. To vše se potvrdilo tím, že mu rozhodnutím Okresního soudu v Semilech ze dne 23. 5. 2023, č. j. 0 P 72/2020-274, byly nezletilé děti svěřeny do péče a matce stanoveno výživné. Dodává, že matka se s dětmi nestýká, děti ani nemají zájem o styk s ní. Poukazuje i na chování matky, její alkoholismus a sebepoškozování. Má za to, že soud měl jiné možnosti řešení věci, včetně možnosti postoupení věci řediteli věznice. Poukazuje také na skutečnost, že soud nesprávně zamítl některé jeho důkazní návrhy, zejména návrh na prozkoumání prostěradla a analýzu stop DNA, kde byly stopy po jeho pohlavním styku s poškozenou.
8. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 12. 4. 2023, č. j. 4 T 76/2022-894, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 7. 2023, č. j. 10 To 125/2023-929, ve výroku o vině a trestu z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout, popř. aby sám rozhodl o postoupení věci řediteli věznice.
9. Státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství ve vyjádření ze dne 10. 11. 2023, sp. zn. 1 NZO 852/2023, nejprve stručně předestřel průběh trestního řízení a obviněným zvolené dovolací důvody. Zároveň objasnil podstatu zvolených dovolacích důvodů. Podle státního zástupce lze pod zvolený dovolací důvod podřadit (s určitou mírou benevolence s ohledem na obecnost zvoleného odkazu) námitku stran principu ultima ratio, kterou se obviněný domáhal aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku. V tomto směru státní zástupce odkazuje na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Vyslovuje závěr, že v posuzované věci byly naplněny všechny znaky trestného činu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku, přičemž na straně obviněného neexistují žádné okolnosti, které by výrazně snižovaly společenskou škodlivost činu, a to tím způsobem, že by jednání obviněného neodpovídalo typickým případům tohoto trestného činu. Akcentuje, že dovolatel naplnil hned tři, jinak alternativně zakotvené znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle §354 odst. 1 tr. zákoníku, což vypovídá o širší škále vtíravé ingerence do privátního prostoru poškozené. V případě obviněného se nejednalo o jednorázový incident, závažnost jeho jednání se odvíjela od vyžadované opakovanosti, která výrazně překračovala požadovanou dobu 1 měsíce (jednání obviněného trvalo dva roky). Ohledně skutečnosti, že došlo k propuštění obviněného ze služebního poměru, zdůrazňuje, že nelze na tuto skutečnost nahlížet jako na souběžně ukládanou sankci za žalovaný skutek, jedná se totiž o zprostředkovanou reakci zaměstnavatele v tzv. pracovněprávní rovině, která nastupuje z důvodu ztráty bezúhonnosti.
10. Ohledně výhrady obviněného vázáné na vzbuzení důvodné obavy o život a zdraví poškozené ve smyslu §354 tr. zákoníku má státní zástupce za to, že tyto jsou spíše formulované do podoby polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Dovolatel se ani nepokusil vystavět svoje výhrady za pomocí odkazu na určitá flagrantní pochybení v rámci realizovaného dokazování, pro které by přezkoumávané rozhodnutí nemohlo obstát s odkazem na naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupce bez ohledu na tento závěr uvádí, že žádnou z vad uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak důkazní řízení netrpí. Poukazuje na skutečnost, že poškozená vyjádřila strach z chování obviněného, a to dokonce do té míry, že ji může zabít. Její stav byl i objektivizován zjištěnou posttraumatickou poruchou.
11. Podle státního zástupce, přestože chování poškozené vykazuje znaky některých aspektů sociálně patologického chování (alkoholismus, sebevražedné tendence), tak vzniklá situace nedovolovala obviněnému napadat hranice soukromí života poškozené z vlastní vůle a ohrožovat její bezpečnost prostřednictvím tzv. stalkingu. Akcentuje, že soud prvního stupně zároveň věnoval zvýšenou pozornost posouzení věrohodnosti poškozené, o čemž svědčí vypracovaný znalecký posudek z oboru psychologie, včetně jeho doplňku. Věrohodnost poškozené pak byla nakonec podpořena i dalšími provedenými důkazy, včetně obsahu předložených SMS zpráv.
12. Ve vztahu k neakceptování návrhu na přezkoumání prostěradla a analýzy DNA, lze podle státního zástupce připustit, že uvedená argumentace by se teoreticky mohla vztahovat pod třetí variantu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný ovšem tuto námitku výslovně neformuloval, navíc takto zaměřené dokazování by nemohlo být způsobilé rozrušit skutkový stav ve vztahu k naplnění všech znaků trestného činu podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku. Současně akcentuje, že ani podle judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu procesní strany. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení považuje za potřebné k uplatnění obhajoby, odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Takto soudy nižších stupňů v dané věci postupovaly (viz bod 58 rozsudku soudu prvního stupně, bod 16 usnesení soudu druhého stupně).
13. Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasí i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
15. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
16. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
17. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř. Dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě uvést, že protože obviněný dovolání směřoval proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání podané proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, mělo být správně jeho dovolání opřeno rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho tzv. druhé alternativě ve spojení s dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Skutečnost, že dovolatel prostřednictvím obhájce uplatnil pouze dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a nikoliv dále podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. neshledal Nejvyšší soud natolik závažnou, aby toto bránilo projednání podaného dovolání. Nejvyšší soud nechce postupovat příliš formalisticky, když z obsahu dovolání tento uplatněný dovolací důvod vyplývá. Ovšem je nutno poznamenat, že skutečnost nutnosti podání dovolání prostřednictvím obhájce, tedy osoby právně vzdělané a erudované, by právě měla takovýmto situacím předejít.
21. Pro úplnost tedy Nejvyšší soud dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. zakládá existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až písm. g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až písm. l) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř.
22. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje z velké části totožné námitky jako v řízení před odvolacím soudem, potažmo před soudem prvního stupně, přičemž tento soud na jeho obhajobu dostatečně reagoval. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými před soudem prvního stupně a v rámci podaného odvolání, je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
23. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti podaného dovolání. Předně je třeba akcentovat, že dovolatel sice uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., ovšem aniž by v rámci zvolené dovolací argumentace blíže rozvedl, kterou námitku vztahuje ke kterému ze zvolených dovolacích důvodů. Jedná se o jistý nedostatek předmětného dovolání. Nejvyšší soud se přes tento jistý nedostatek námitkami uplatněnými v podaném dovolání zabýval z pohledu uplatněných dovolacích důvodů, přičemž shledal, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podřadit námitku stran subsidiarity trestní represe, byť zvolená argumentace je fakticky velmi obecná a strohá. Dále pod tento zvolený dovolací důvod, ovšem s velkou dávkou tolerance, lze zařadit námitku stran nenaplnění znaku, že jednání obviněného bylo způsobilé vzbudit důvodnou obavu, neboť obviněný fakticky jen zpochybňuje rozsah dokazování a způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Ohledně zbývajících námitek dovolatele lze uvést, že tyto nelze podřadit ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když toliko pouze teoreticky by mohly být pod tento dovolací důvod podřazeny námitky stran neakceptování všech důkazních návrhů obhajoby. Obecně je třeba uvést, že Nejvyšší soud si je vědom skutečnosti, že za určitých podmínek lze námitky směřující do skutkových závěrů soudů nižších stupňů uplatňovat právě prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem pouze za předpokladů, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy či jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech či ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny všechny požadované důkazy (blíže viz bod 17 tohoto rozhodnutí). Musí se ovšem jednat o takové zásadní vady řízení, které mají za následek porušení pravidel spravedlivého procesu (blíže viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 Listiny). Takové vady ovšem ze strany dovolatele nejsou v řízení namítány, přičemž je třeba zároveň zdůraznit, že existenci těchto vad nelze založit na pouhém vlastním hodnocení důkazů ze strany obviněného pro něho příznivějším způsobem.
24. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné na některé námitky bez ohledu na skutečnost, že tyto nelze podřadit pod žádný ze zvolených dovolacích důvodů, reagovat. Jak již bylo naznačeno, obviněný jen zpochybňuje způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, a to především posouzení věrohodnosti poškozené. Předně je třeba vyzdvihnout skutečnost, že soud prvního stupně si byl vědom jistých problematických momentů v chování poškozené, které vyšly v průběhu řízení najevo (např. zvýšená míra konzumace alkoholu, sebedestrukční tendence), a proto otázce její věrohodnosti věnoval zvýšenou pozornost, což se promítlo v tom, že nechal vypracovat znalecký posudek na osobu poškozené z oboru psychologie, když i po jeho provedení u hlavního líčení reagoval na nově zjištěné skutečnosti (hospitalizace poškozené v psychiatrické léčebně), tedy neignoroval je a nechal vypracovat doplněk znaleckého posudku. Následně dospěl k závěru, že poškozená je ve vztahu ke skutku pod bodem 1 obžaloby věrohodná, když ovšem závěr o její věrohodnosti nezaložil na pouhém konstatování znaleckých závěrů, nýbrž i na skutečnosti, že výpověď poškozené podporují další provedené důkazy (blíže viz body 33–36, 48–53 rozsudku soudu prvního stupně), jako např. výpovědi svědků, zachycená SMS komunikace mezi obviněným a poškozenou. Zde je nezbytné akcentovat, že právě obezřetný přístup soudu prvního stupně k osobě poškozené se projevil v tom, že v případě skutku pod bodem 2 obžaloby postupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo , vzhledem k situaci, že ve věci existovaly jediné dva přímé důkazy, a to výpověď poškozené proti výpovědi obviněného (blíže viz body 59-68 rozsudku soudu prvního stupně), a další důkazy ve věci absentovaly. Navíc na obdobnou námitku stran tvrzené nevěrohodnosti poškozené reagoval i soud druhého stupně (viz body 17, 26 usnesení soudu druhého stupně). Není tedy pochyb o tom, že ze strany obviněného se vůči dovolacímu soudu jedná jen o požadavek na jiné hodnocení důkazů, než jaké provedly soudy nižších stupňů, bez nějaké bližší právně fundované argumentace, která by se vztahovala k naplnění předpokladů dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
25. Jak již bylo naznačeno, teoreticky by bylo možno zvažovat, že se obviněný dovolává existence tzv. opomenutých důkazů, když poukazuje na skutečnost, že soudy neprovedly některé z jím z navržených důkazů, a to konkrétně prozkoumání prostěradla s následnou analýzou DNA. Zde je namístě uvést, že obviněný se výslovně existence tzv. opomenutých důkazů ve věci nedovolává. Přesto se Nejvyšší soud touto námitkou zabýval. Platí, že opomenuté důkazy jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny). O opomenuté důkazy se jedná i za procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 843/2019), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).
26. Současně je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).
27. Z pohledu shora prezentovaných závěrů je nutno akcentovat, že soud prvního stupně řádně a dostatečně zdůvodnil, proč nepovažoval za potřebné dokazování doplnit v naznačeném směru (viz blíže bod 58 rozsudku soudu prvního stupně). Navíc je třeba uvést, že provedení tohoto znaleckého posudku požadoval obviněný před vyhlášením prvního odsuzujícího rozsudku a následně po zrušení tohoto prvního odsuzujícího již provedení tohoto důkazů nepožadoval. Bez ohledu na tento závěr je nezbytné uvést, že i případné provedení tohoto znaleckého posudku by nebylo schopno objasnit, kdy k tvrzeného pohlavnímu styku mezi ním a poškozenou mělo dojít, tedy zda před spácháním předmětné trestné činnosti či v jejím průběhu. I z pohledu tohoto závěru není pochyb o tom, že se jednalo o důkaz nadbytečný z pohledu požadavku obsaženého v §2 odst. 5 tr. ř., tedy povinnosti zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí.
28. Dovolatel dále namítá nenaplnění všech znaků objektivní stránky předmětného přečinu, konkrétně znaku, že jeho jednání bylo schopno vyvolat u poškozené důvodnou obavu o její život a zdraví. Předně je třeba uvést, že tato námitka je v rozhodující míře skutkové povahy, když obviněný namítá, že mu primárně šlo o děti, nikoliv o poškozenou. Bez ohledu na skutkovou povahu této námitky je třeba odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů, které se touto námitkou zabývaly, neboť tato námitka byla součástí obhajoby obviněného (blíže viz body 50–52 rozsudku soudu prvního stupně, bod 18 usnesení soudu druhého stupně), přičemž Nejvyšší soud pro stručnost na závěry soudů nižších stupňů zcela odkazuje, neboť se s nimi ztotožňuje.
29. Obecně lze uvést, že u přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 tr. zákoníku je objektem zájem na ochraně nerušeného mezilidského soužití. Objektivní stránku přečinu představuje jednání spočívající v dlouhodobém pronásledování prováděném taxativně (v ustanovení §354 odst. 1 tr. zákoníku) vymezenými formami, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Společným jmenovatelem těchto forem je v souhrnu záměr pachatele obtěžovat jinou osobu tak intenzivně, že to již ohrožuje její psychickou a v některých případech i fyzickou integritu. Lze připustit, že při posuzování toho, jaké jednání je ještě sociálně akceptovatelné a na co již je třeba nahlížet jako na patologický, sociálně škodlivý projev chování, není toto snadné vždy jednoznačně stanovit a k překročení může často dojít nenápadným způsobem, kdy pronásledování oběti postupně nabývá na intenzitě a teprve od určitého okamžiku se pro ni stává skutečně nebezpečným. Platí, že zcela jistě je však taková hranice sociálně konformního chování překročena v okamžiku, kdy je z okolností případu zřejmá bezvýslednost snahy pronásledovatele získat přízeň oběti, navzdory tomu však v jejím pronásledování pokračuje. Autoři z oblasti psychologie či psychiatrie nebezpečné pronásledování nepokládají za tzv. zločin z lásky, neboť nejde o láskyplný vztah, ale o pomstu, odplatu, trest za rozchod nebo patologickou formu vztahové závislosti. Jednotlivý čin přitom nemusí být nutně škodlivý, a proto ani nemusí naplňovat skutkovou podstatu toho, na co chtějí prostředky trestního práva reagovat, ale v celkovém kontextu je třeba takové projevy považovat za pronásledování (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1378/2011).
30. K námitce ohledně vzbuzení důvodné obavy o život nebo zdraví poškozené nebo o život a zdraví osob poškozené blízkých je třeba uvést, že při posuzování vzbuzení důvodné obavy je třeba vycházet z konkrétních skutkových zjištění, jak již bylo naznačeno. Obecně je třeba uvést, že důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozenou působeno, přičemž však není nutné, aby takový pocit v poškozené osobě skutečně vyvolala. Důvodná obava nemusí vzniknout, její vznik však musí být reálný, proto je třeba vždy pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhledávání osobní blízkosti, sledování, kontaktování či omezování v obvyklém způsobu života poškozené osoby, jelikož je třeba odlišit nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých bylo sice použito např. silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažného nešlo (k tomu přiměřeně např. č. 38/1971-II., č. 21/2011 Sb. rozh. tr.). Vzbuzením důvodné obavy o život anebo zdraví poškozené nebo osob jí blízkých je třeba v souladu s ustáleným výkladem rozumět výraznější tíživější pocit zla, kterým je ohrožována, přičemž je třeba ovšem každý případ posuzovat velmi individuálně, s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem. Zde je také třeba zdůraznit, že pod důvodné obavy o život o zdraví patří rovněž způsobení psychických poruch na zdraví, které právě v důsledku pronásledování pachatele velmi často u poškozené osoby nastanou a které poškozené osoby ovlivňují ve způsobu života (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3298-3299). Z pohledu těchto prezentovaných závěrů je nutno uvést, že z provedeného dokazování je nepochybné, že jednání obviněného vzbudilo v poškozené důvodnou obavu o její život a zdraví, když přes její opakované ujišťování, že poškozená považuje jejich manželství za skončené, obviněný toto nebyl schopen přijmout a akceptovat (poškozená si obviněného tzv. zablokovala na telefonu), poškozenou přes její nesouhlas opakovaně jak osobně, tak prostřednictvím různých prostředků elektronické komunikace vyhledával a kontaktoval, a to velmi intenzivně, což činil dlouhodobě (2 roky). Současně během doby páchání trestné činnosti obviněný dával poškozené jasně najevo, že ví, kde je a co dělá, s kým se stýká, což nepochybně u ní vyvolalo pocit ztráty soukromí, přičemž v SMS zprávách a e-mailech jí sděloval i informace o jejích partnerech, kdy i při osobním kontaktu vyvolával konflikty s poškozenou a jejími tehdejšími partnery. O intenzitě jednání obviněného svědčí skutečnost, že celá situace vedla u poškozené k tomu, že začala měnit své zvyky, začala jezdit do práce autem, aby se vyhnula kontaktu s obviněným, když nakonec musela vyhledat odbornou psychiatrickou pomoc.
31. Pokud se dále obviněný, byť skutečně velmi stručně a až obecně, dovolává zásady subsidiarity trestní represe, když konkrétně poukazuje na zásadu ultima ratio a že věc mohla být vyřešena postoupením řediteli věznice, je třeba uvést následující. Předně je třeba zdůraznit, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Platí, že podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je ovšem v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tím je vyjádřen princip použití trestního práva jako ultima ratio , z nějž vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
32. Zásadu subsidiarity trestní represe však nelze interpretovat tak, že by i v případech dostatečně společensky škodlivých mohla trestní odpovědnost nastoupit až po vyčerpání všech jiných dostupných právních prostředků. Proto, pokud budou v daném případě dostatečně intenzivně naplněny formální znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, a nebude se tudíž jednat o čin výjimečný, nedosahující určité míry společenské škodlivosti, je zároveň implicitně naplněna podmínka ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, že „nepostačuje uplatnění podle jiného právního předpisu“. O takovou situaci se v dané věci jedná.
33. Obecně je třeba uvést, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
34. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), podle kterého „I. trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ‚ultima ratio‘ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ‚ultima ratio‘, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. §159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. §179c odst. 2 písm. f), písm. g), písm. h), §307 a §309 tr. ř., §70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. §39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku).“. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě připomenout další závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkající se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“.
35. Z pohledu shora naznačených závěru je třeba zdůraznit, že možností aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku se zabýval jak soud prvního stupně (viz body 54–56 rozsudku soudu prvního stupně), tak i soud druhého stupně (viz bod 21 usnesení odvolacího soudu) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že jednání dovolatele odpovídá typicky případům tzv. stalkingu, ke kterému právě velmi často dochází mezi bývalými manželi či partnery, kdy pachatel není ochoten akceptovat ukončení vztahu s obětí. Navíc je nezbytné poukázat na dobu páchání trestné činnosti, která činila 2 roky, což výrazně překračuje dobu potřebnou pro naplnění znaku dlouhodobosti. Současně je také třeba zdůraznit, že obviněný naplnil více variant ustanovení §354 odst. 1 tr. zákoníku, což nepochybně zvýšilo intenzitu zásahu obviněného do soukromí poškozené. Z pohledu námitky dovolatele, že soudy měly předmětnou věc postoupit řediteli věznice, je třeba uvést, že takový postup by neodpovídal míře společenské škodlivosti jednání obviněného, zejména době a intenzitě jeho protiprávního jednání vůči poškozené, když nelze také pominout, že již 2x byl obviněný postižen ředitelem věznice pro přestupek, kterého se dopustil právě vůči poškozené, a přesto svého protiprávního jednání vůči poškozené nezanechal a v tomto pokračoval.
36. Pokud obviněný dále poukazuje na skutečnost, že po právní moci odsuzujícího rozsudku došlo k tomu, že byl ukončen jeho služební poměr u vězeňské služby a přišel o odchodné a výsluhu [blíže viz §155 odst. 1 písm. a), §157 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů], je nutno uvést, že na tuto skutečnost nelze nahlížet jako na souběžně ukládanou sankci za žalovaný skutek, jedná se totiž o zprostředkovanou reakci zaměstnavatele v tzv. pracovněprávní rovině, která nastupuje z důvodu ztráty bezúhonnosti. Navíc proti tomuto postupu ředitele věznice má obviněný možnost obrany prostřednictvím správního soudnictví.
37. Nejvyšší soud považuje na závěr rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku) . Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
38. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno z důvodů, které lze s velkou dávkou tolerance částečně podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
39. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 11. 2023
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu