ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.321.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 321/2023-794
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 5. 2023 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce ve prospěch i v neprospěch obviněného A. B. , nar. XY v XY, státní příslušnost Republika Uzbekistán, bytem XY, obec XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 9 To 42/2022, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 1/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2022, sp. zn. 40 T 1/2022 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) byl obviněný A. B. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku [jednání pod bodem I] a přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod bodem II]. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
I. dne 15. 5. 2021 v 20:52 hodin v XY, XY, na tramvajové zastávce XY, se obžalovaný rozeběhl směrem ke skupině osob, jejíž členové zčásti na obžalovaného předtím útočili fyzicky či slovně a celokovovým nožem typu motýlek s délkou čepele 10 cm uchopeným v pravé ruce zaútočil na zcela náhodně vybraného poškozeného V. T., nar. XY, který v důsledku požití alkoholu nebyl schopen na jednání obžalovaného včas zareagovat úprkem jako ostatní členové skupiny a tohoto obžalovaný dvakrát silou velké intenzity bodl nožem do zad, čímž mu způsobil bodnou ránu s vbodem vlevo nahoře na zádech nad horním okrajem klíční kosti pronikající do mezihrudí s přetětím příčné krční žíly, bodnou ránu s vbodem pod levou lopatkou pronikající 9. mezižebřím do levé hrudní dutiny s odlomením části 9. žebra, bodným poraněním dolního laloku levé plíce, zakrvácením levé hrudní dutiny a vznikem pneumotoraxu, kdy je nutno zranění klasifikovat jako vážné, neboť v případě, že by poškozenému nebyla poskytnuta včasná odborná lékařská pomoc, došlo by ke smrti poškozeného zakrvácením levé hrudní dutiny, čehož si s ohledem na způsob vedení útoku a zasažená místa na těle poškozeného musel být obžalovaný vědom a pro případ, že taková vážná poranění způsobí, byl s tímto přinejmenším srozuměn, a dále mu způsobil silou malé až střední intenzity povrchní řeznou ránu na hřbetu pravé ruky, přičemž útok na poškozeného V. T. byl proveden v silném rozrušení ze strachu a zmatku vyvolaném předchozím konfliktem s blíže neztotožněnou skupinou mladíků, která v parku v XY, v XY požívala alkoholické nápoje, kdy v čase 20:39 hod. ke skupině, v níž vznikl fyzický konflikt, obžalovaný přistoupil a po dobu několika minut s nimi diskutoval, když nastalá slovní rozepře v čase 20:47:40 hod. vyústila ve fyzické napadení obžalovaného svědkem I. S. oděným do bílé mikiny s motivem X na zádech, kdy následně byl mladíky z prostor parku vykázán, přičemž při odchodu z parku na tramvajovou zastávku XY byl dostihnut svědkem A. W. a na silničním přechodu došlo mezi svědkem a obžalovaným k výměně úderů do obličeje, jež vedlo k pádu obžalovaného na vozovku, následně obžalovaného útočným způsobem doběhl mladík oděn v bílé mikině s motivem na přední části, jemuž se neúspěšně snažil svědek W. v dalším jednání zabránit, tento obžalovaného při vstávání dvakrát kopl pravou nohou do těla, na to obžalovaný vstal a pokračoval na tramvajovou zastávku, kde vyčkával příjezdu tramvaje směřující na XY, XY, když jej opět došel mladík v bílé mikině s motivem vpředu a uštědřil mu pravou rukou ránu do obličeje, asi po dvou minutách se z parku k obžalovanému začala přibližovat skupina blíže neztotožněných osob v celkovém počtu asi deseti osob, která obžalovaného na tramvajovém ostrůvku na několik minut obestoupila, obžalovaný v tu chvíli již prokazatelně držíc v pravé ruce celokovový nůž, typu motýlek s délkou čepele 10 cm, začal mávat s tímto kolem sebe, na což skupina reagovala odstupem, přičemž se k němu jednotliví členové skupiny střídavě přibližovali, kdy v čase 20.52:16 hod. mladík oděn do tmavého trička s krátkým rukávem obžalovanému zpoza zábradlí zezadu uštědřil ránu rukou do oblasti hlavy, na to se proti obžalovanému rozeběhl mladík oděn do bílé mikiny bez motivu na zádech a kopem obžalovaného do zad jej narazil na zábradlí, k němuž stál čelem, toto opět využil muž v tričku s krátkým rukávem a opět zaútočil na hlavu obžalovaného, načež osoba z přihlížející skupiny mladíků hodila po obžalovaném skleněnou láhev, která se před ním na zemi rozbila, na to obžalovaný se v čase 20:52:41 hod. začal kolem sebe rozhlížet, kdy je zřejmé, že v danou chvíli byl ze všech stran obklopen mladíky, přičemž celý konflikt byl po celou dobu provázen vulgárními výkřiky, kdy v čase 20:52:48 hod. v důsledku přijíždějící tramvaje mladíci opustili své pozice na tramvajovém páse a shromáždili se na tramvajovém ostrůvku, načež se obžalovaný s nožem v ruce rozeběhl ke skupině osob, v níž tu chvíli byl i poškozený V. T. a na něho zaútočil ,
II. dne 15. 5. 2021 v 20.52 hodin v XY, XY, na tramvajové zastávce XY, bezprostředně po útoku na poškozeného V. T., v silném rozrušení ze strachu a zmatku vyvolaném předchozím jednáním blíže neztotožněných osob, kdy byl obestoupen a zalehnut skupinou nejméně deseti mladíků, mimo jiné i osobami, které na něj před útokem na poškozeného V. T. na zastávce útočily, obžalovaný držíc i nadále v ruce celokovový nůž, typu motýlek s délkou čepele 10 cm, zaútočil na poškozeného G. P., nar. XY, předmětným nožem, čímž mu silou střední intenzity způsobil povrchní řeznou ránu na zevní ploše levého ramene délky asi 6 cm, zasahující do podkoží a povrchní řeznou ránu na malíkové hraně levé ruky délky asi 4 cm, zasahující do podkoží, přičemž se způsobením takového závažnějšího zranění musel být, vzhledem ke způsobu vedeného útoku a to nožem proti tělu poškozeného, přinejmenším srozuměn .
2. Za uvedenou trestnou činnost uložil nalézací soud obviněnému podle §146a odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Podle §82 odst. 3 tr. zákoníku uložil obviněnému, aby v průběhu stanovené zkušební doby podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku dále uložil obviněnému trest vyhoštění z území České republiky v trvání 2 (dvou) let. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložil také obviněnému trest propadnutí věci, a to kovového nože stříbrné barvy typu motýlek s černým motivem na rukojeti o délce čepele 10 cm.
3. Dále podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost, aby nahradil poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, 130 Praha 3 – Vinohrady, majetkovou škodu ve výši 191 319 Kč, a poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně, IČ: 47114975, se sídlem Dahobejlova 1404/4, 190 03 Praha 9, majetkovou škodu ve výši 2 396 Kč.
4. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 25. 4. 2022, sp. zn. 40 T 1/2022, podala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství odvolání směřované do všech výroků rozhodnutí soudu prvního stupně. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 9 To 42/2022, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e), d), f) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státní zástupkyně zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu o věci rozhodl tak, že obviněného uznal vinným z přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku na stejném skutkovém základě jako soud prvního stupně, přičemž druhý skutek ze skutkové věty vypustil. Podle §146a odst. 3 tr. zákoníku obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon uloženého trestu odnětí svobody obviněnému odložil na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Podle §82 odst. 3 tr. zákoníku uložil, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil dále obviněnému trest propadnutí věci, a to kovového nože typu „motýlek“ s 10 cm dlouhou čepelí a černým motivem na střence . Současně uložil obviněnému také podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění z území České republiky v trvání 5 (pěti) let.
5. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému rovněž uložil povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně, IČ: 41197518, se sídlem Praha 3, Orlická 2020/4, majetkovou škodu ve výši 191 319 Kč. Podle §229 odst. 3 tr. ř. per analogiam odkázal soud Vojenskou zdravotní pojišťovnu, IČ: 47114975, se sídlem Praha 9, Drahobejlova 1404/4, s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 9 To 42/2022, podal dovolání ve prospěch i v neprospěch obviněného nejvyšší státní zástupce, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. h) a l) tr. ř., jelikož napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a chybí v něm výrok, kterým by bylo rozhodnuto o jednom z žalovaných skutků.
7. Následně nejvyšší státní zástupce uvádí, že obviněný byl nalézacím soudem odsouzen pro dva skutky, které byly ve výroku o vině vymezeny shodně s obžalobou, co do samotného mechanismu útoku na poškozené. Nalézací soud však popis obou skutků doplnil vylíčením přecházejícího agresivního jednání nezjištěných osob vůči obviněnému, které u něj vyvolal stav silného rozrušení a strachu. Naproti tomu nepřevzal tvrzení obžaloby, podle které v případě skutku pod bodem I výroku o vině obviněný jednal „s úmyslem usmrtit poškozeného V. T.“ Skutek I posoudil nalézací soud jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku a skutek II jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněného odvolání, přičemž během intervence u veřejného zasedání korigoval státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze odvolání tak, že navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a sám rozhodl, že se obviněný uznává vinným zločinem zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku.
8. O podaném odvolání rozhodl odvolací soud rozsudkem tak, že zrušil napadený rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. b), e), d), f) tr. ř. v celém rozsahu a znovu podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. ve věci rozhodl, když obviněného uznal vinným přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku, když však o skutku původně vymezeném pod bodem II výroku o vině žádným samostatným výrokem nerozhodl. Odvolací soud se neztotožnil s posouzením jednání obviněného vůči oběma poškozeným jako dvou natolik oddělených dějů, že by měly být považovány za dva samostatné skutky. Dospěl k závěru, že pokud by bylo dáno zavinění obviněného na zranění poškozeného P. (toto ovšem nebylo shledáno), tak by se jednalo o případ jednočinného souběhu. Podle odvolacího soudu jednání obviněného vůči oběma poškozeným od sebe nelze oddělit, aniž by příběh ztratil smysl, když se tak stalo během jedné potyčky, bylo neseno jedinou vůlí. Odvolací soud tak neviděl důvod posuzovat jednání obviněného jako dva oddělené skutky, proto odvolací soud neprokázanou část děje (skutek II) z popisu skutku pouze vypustil a nerozhodl o ní zprošťujícím výrokem.
9. Nejvyšší státní zástupce souhlasí s názory soudů nižšího stupně do té míry, že jednání obviněného, ke kterému skutečně došlo až po opakovaném intenzivním napadání obviněného skupinou osob, bylo jednáním v omluvitelném hnutí mysli. Nesouhlasí však s právními závěry o absenci úmyslu obviněného usmrtit poškozeného T., a na to navazující právní kvalifikaci skutku jako přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku.
10. Ve vztahu ke skutku původně uvedeném pod bodem II výroku rozsudku soudu prvního stupně akceptuje nejvyšší státní zástupce skutkový závěr, podle kterého není vyloučeno, že ke zranění poškozeného mohlo dojít bez zavinění obviněného, byť provedené důkazy by zajisté bylo možno hodnotit i jiným způsobem. Neztotožňuje se však s procesním postupem odvolacího soudu, pokud celý skutkový děj posoudil jako jeden skutek a okolnosti útoku proti G. P. z výroku o vině pouze vypustil a nerozhodl o tomto skutku zprošťujícím výrokem.
11. Ohledně kvalifikace skutku původně uvedeném pod bodem I výroku nalézacího soudu, uvádí nejvyšší státní zástupce, že vzhledem k tomu, že v předmětné trestní věci smrt poškozeného T. nenastala, je z hlediska právní kvalifikace skutku spočívajícího v útoku na tohoto poškozeného rozhodující otázka, zda ke způsobení tohoto následku úmysl obviněného směřoval.
12. Následně nejvyšší státní zástupce akcentuje, že obviněný ve svých výpovědích neuvedl skutečnosti, ze kterých by bylo možno usuzovat na to, ke způsobení jakého následku jeho jednání směřovalo. Obecná vyjádření obviněného o tom, že nechtěl nikomu ublížit, jsou ovšem stěží akceptovatelná ve světle nezpochybnitelné skutečnosti, že minimálně proti poškozenému T. nožem zaútočil. Podle nejvyššího státního zástupce je tak nutné vycházet z objektivně zjištěných okolností útoku. Srozumění pachatele s usmrcením poškozeného při provedeném útoku lze dovodit z povahy nástroje použitého k útoku, ze způsobu použití takového nástroje, z intenzity útoku – fyzické síly vyvinuté pachatelem, a z míst na těle, proti kterým útok směřoval.
13. Nejvyšší státní zástupce odmítá závěr odvolacího soudu, podle kterého místo dopadu nože na těle poškozeného bylo dílem náhody, jelikož obviněný chtěl útočníky donutit k ústupu, očekával rozprchnutí, v nastalé situaci pohyb dokončil a zasáhl poškozeného, který neustoupil. Zdůrazňuje, že z kamerového záznamu vyplývá, že v momentě, kdy na zastávku přijíždí tramvaj, obviněný vybíhá směrem k těsně se shluknuvší skupině mladíků na zastávce. Ti se před ním rozprchávají až na jednu osobu, která se pouze otáčí a obviněný ji poté zasahuje dvěma údery shora. Nejednalo se tedy o ojedinělé bodnutí nebo o obranný pohyb, ani o útoky náhodným směrem. Nešlo o situaci, kdy by se obviněný např. oháněl proti poškozenému nožem, popř. s ním dokonce zápasil, a při tom neměl plně pod kontrolou, zda vůbec a do kterého místa na těle poškozeného nožem zasáhne. Jednání obviněného mohlo mít demonstrativní charakter v momentu, kdy se s nožem v ruce rozběhl proti skupině osob, se kterými měl před tím konflikt. V situaci, kdy poškozený před jeho útokem neustoupil, se však již obviněný nijak nepokoušel poškozeného zastrašit, ale „bez dalšího“ mu nožem s délkou čepele 10 cm zasadil dvě silné rány mířené do levé poloviny horní části hrudníku. Tedy do takové části, o které je notoricky známo, že jsou v ní uloženy životně důležité orgány. Útok vedl velkou silou, když při něm došlo k odlomení části žebra poškozeného. Závěry odvolacího soudu o mechaničnosti druhého bodnutí jsou při tom čistě spekulativní a ničím nepodložené. Okolnosti útoku přitom jednoznačně svědčí o tom, že obviněný musel být přinejmenším srozuměn se skutečností, že možným následkem jeho jednání může být smrt poškozeného.
14. Podle nejvyššího státního zástupce si obviněný i ve stavu silného rozrušení musel uvědomovat, že útok vede proti takovému místu na těle, kde je dáno nebezpečí zasažení životně důležitých orgánů. Odmítá argumentaci odvolacího soudu, pokud tento odkazuje na neschopnost obviněného „nahlédnout plně dopad svého konání v důsledku silného rozrušení“. Odvolací soud tak fakticky stresovou situaci vyvolanou předchozím útokem vůči obviněnému v jeho prospěch přičítá dvakrát, jednou jako okolnost určující pro užití privilegované skutkové podstaty – tzv. afekt deliktu, podruhé jako okolnost vylučující zavinění obviněného ve formě úmyslu. Užití takové logiky by (dovedeno do důsledků) prakticky ve všech případech život ohrožujících útoků provedených v silném rozrušení zpochybňovalo kvalifikaci podle §141 tr. zákoníku, neboť trestný čin po subjektivní stránce předpokládá úmysl pachatele směřující k usmrcení člověka. Právě s ohledem na stav silného rozrušení nelze předpokládat, že obviněný (který z místa činu odjel tramvají a o další osud poškozeného se nezajímal) vedl v době útoku nějaké úvahy o možnosti odvrácení smrtelného následku v důsledku poskytnutí pomoci poškozenému dalšími osobami. Namítá, že obviněný ostatně ani nemohl počítat s tím, že k transportu poškozeného do nemocnice a k urgentní operaci dojde tak rychle a takovým způsobem, aby bylo možno jeho smrti zabránit.
15. Nejvyšší státní zástupce hodnotí jako nepřiléhavý i odkaz odvolacího soudu na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 433/02. Je toho názoru, že se jedná o skutkově odlišnou věc. V nyní řešené věci nedošlo k zápasu mezi poškozeným a obviněným, vzájemná poloha jejich těl se neměnila a záleželo výlučně na rozhodnutí samotného obviněného, proti kterému místu na těle poškozeného svůj útok zaměří. Je tak přesvědčen, že na straně obviněného byl dán úmysl poškozeného usmrtit, a to minimálně ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Soud tak měl uznat obviněného vinným zločinem zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku.
16. Ohledně procesního postupu odvolacího soudu namítá, že ten nerozhodl o skutku pod bodem II výroku nalézacího soudu zprošťujícím výrokem. Uvádí, že pro zhodnocení, zda se jedná o jednotu skutku či mnohost skutků, je rozhodující určení jejich jednání a následků a jejich vzájemné podmíněnosti. Za jeden skutek z hlediska trestního práva hmotného lze považovat všechny projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva nebo jsou způsobilé (u pokusu) následek způsobit. Útoky nožem proti poškozenému V. T. je nutno považovat za takové projevy vůle obviněného navenek, které byly příčinou způsobení těžké újmy na zdraví tomuto poškozenému a byly způsobilé způsobit i jeho smrt. Toto jednání však nikterak nebylo kauzální pro způsobení řezných ran poškozenému P. Pro způsobení tohoto následku mělo být podle podané obžaloby kauzální až další jednání obviněného následující útoku na poškozeného T., kdy byl obviněný obstoupen a zalehnut dalšími osobami. Státní zástupce je přesvědčen, že pokud by bylo bezezbytku prokázáno, že i zranění P. způsobil obviněný úmyslně, šlo by o dvě různá jednání i o dva různé následky, a to porušení zájmu na ochraně zdraví poškozeného T. a porušení zájmu na ochraně zdraví poškozeného P. Přitom porušení zájmu jednoho by ani nebylo nutnou podmínkou porušení zájmu druhého. Předmětné útoky se sice odehrály v místní a časové souvislosti a v jakési situační podmíněnosti, ale neznamená to, že aby poškozený zaútočil na poškozeného P., musel nejdřív zaútočit na poškozeného T.
17. Nejvyšší státní zástupce je tak přesvědčen, že se jedná v dané situaci o dva skutky. Odvolací soud měl proto poškozeného [správně zjevně „obviněného“] zprostit obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. Odkazuje přitom na rozhodnutí R 40/1980.
18. Je tedy přesvědčen, že nesprávnou právní kvalifikací skutku byl zákon porušen ve prospěch obviněného. Tím, že o jednom z žalovaných skutků vůbec soud nerozhodl, však odvolací soud vytvořil stav právní nejistoty a porušil tak zákon v neprospěch obviněného.
19. Závěrem dovolání nejvyšší státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 9 To 42/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Dále navrhuje, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud Nejvyšší soud shledá, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjádřil nejvyšší státní zástupce pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
20. Dne 27. 2. 2022 se k dovolání nejvyššího státního zástupce vyjádřil obviněný prostřednictvím svého obhájce. Obviněný považuje předmětné dovolání za nedůvodné. Akcentuje mimořádně pečlivou práci soudů s kamerovými záznamy a jejich vsazení do kontextu svědeckých výpovědí. V kombinaci s jednoznačnými závěry znalců z oborů psychiatrie a psychologie toto vedlo k posouzení útoku na poškozeného T. jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky. Dodává, že dovolání je pak nedůvodné již z toho důvodu, že se neobešlo bez polemiky se skutkovým stavem, který byl soudy zjištěn, jakkoli je označeno jako směřující do právního posouzení.
21. Ohledně tvrzeného vyprázdnění skutkové podstaty trestného činu §141 tr. zákoníku uvádí, že obava dovolatele je lichá. Akcentuje, že pachatel tzv. afekt deliktu může být svým afektem postižen různými způsoby (demonstrativně strach, úlek, zmatek a jiná omluvitelná hnutí mysli). Jedná-li se o afekt ženy, která usmrtila partnera, který ji dlouhodobě týral, byť nikoliv v okamžiku bezprostředně předcházejícím, nemusí být její duševní schopnosti nijak zvlášť narušeny co do volby místa bodnutí a uvědomění si následku takové volby. Afekt osoby, která byla předmětem bezprostředně předcházejícího útoku nebo útoku více osob, zejména pokud u ní vyvolá strach o život či který je mířen na hlavu, je zcela jiné kvality, co se týče vlivu na tyto schopnosti. Dále uvádí, že pachatel „neprivilegovaného“ deliktu přeci může těžit ze všech okolností, které mají vliv na jeho schopnost jednat zaviněně. Pokud byl předmětem déletrvajícího útoku, lze mu toto „přičíst k dobru“ i pokud nebude jeho rozrušení naplňovat podmínky privilegované skutkové podstaty. Stejnou možnost musí mít i pachatel afekt deliktu. Nemůže být podle obviněného diskvalifikován z tohoto beneficia jen z toho důvodu, že některé aspekty jeho rozrušení jsou znakem privilegované skutkové podstaty. Jeho schopnost volit místo útoku a jasně si uvědomit následky této volby je třeba hodnotit bez ohledu na právní kvalifikaci. Je tak třeba kvalitu rozrušení vyhodnotit a nelze od toho paušálně upustit jen z toho důvodu, že již byla zohledněna při volbě skutkové podstaty. Obviněný přitom odkazuje na bod 12 rozsudku odvolacího soudu.
22. Obviněný dále akcentuje význam útoku, který předcházel atakování poškozeného T., na jeho psychiku. Poukazuje také na charakter svého chování předcházející útoku, kdy zoufale, chaoticky pobíhá na místě a nevykazuje jakékoliv projevy promyšleného chování, jeho verbální projevy už přestávají být slovy, ale stávají se spíše neartikulovaným křikem. Akcentuje, že do poslední chvíle útočníci necítili potřebu se stáhnout nebo zavolat policii, ale naopak, povzbuzovali se, tleskali a vše si natáčeli. Obviněný dále poukazuje na vyjádření znalců psychiatra a psychologa, a toto dále rozebírá ve vztahu ke svému psychickému stavu. Jakákoliv promyšlenost útoku bere za své už v důsledku skutečnosti, že bodl osobu, která vůbec nebyla účastna útoku na něj. Akcentuje také polohu těla poškozeného. Odmítá také argumentaci dovolatele ohledně cílení útoku na levou polovinu hrudníku. Je toho názoru, že útok potenciálně smrtelný byl, ale bylo tomu tak v důsledku ohrožení velkých cév v oblasti nad plícemi, a tato oblast není pro laika synonymem cíle první volby pro smrtící útok.
23. Následně se vyjadřuje k dovolatelem uvedenému nesouhlasu o přiléhavosti předmětného nálezu Ústavního soudu. Je toho názoru, že dovolatelem kritizovaný závěr o vzájemné poloze těl pachatele a oběti si odvolací soud z textu nálezu vzít dost dobře nemohl, na tento poukázal odvolací soud jen s pohledu závěrů o vlivu silného rozrušení pachatele a stran toho, že k prokázání úmyslu usmrcení nepostačí pouhé prokázání místa bodnutí. Odvolací soud učinil svůj vlastní závěr stran jeho úmyslu na základě přesného studia pořízených videozáznamů.
24. K otázce chybějícího výroku obviněný uvádí, že jakkoliv je možno samostatný výrok ve smyslu §226 písm. b) tr. ř. označit jako závěr prospěšnější pro obviněného (byť jen formálně), obviněný se přiklání spíše na stranu odvolacího soudu. Zranění svědka P. bylo nepochybně následkem hromadného útoku na jeho osobu, který bezprostředně vzešel z pobodání poškozeného T. Argumentace dovolatele, že první incident „teoreticky nemusel“ druhému vůbec předcházet, se tak nejeví jako důvěryhodná.
25. Dále obviněný uvádí, že i v případě dovolatelem navrhované změny právní kvalifikace, by byla změna trestu z podmíněně odloženého na nepodmíněný nepřípadná. Akcentuje svou bezúhonnost ve svém domovském státě a také to, že se jednalo o pokus, a ne o dokonaný trestný čin. Poukazuje také na dobu strávenou ve vazbě a podmínky, které v ní panovaly (jazyková bariéra, nemožnost kontaktů s rodinou, výše původně hrozícího trestu).
26. Obviněný závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud po provedeném veřejném či neveřejném zasedání podané dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl nebo jako nedůvodné zamítl.
III.
Přípustnost dovolání
27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, tedy podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
28. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolatelem, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
29. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
30. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
31. Z podaného dovolání je patrné, že v něm nejvyšší státní zástupce uplatňuje dovolací důvody podle 265b odst. 1 písm. h) a l) tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
32. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
33. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějícím výrokem se rozumí výrok, který nebyl učiněn, ač pro něj zpravidla k návrhu některé ze stran byly splněny zákonem stanovené podmínky, např. výrok o ochranném opatření k návrhu státního zástupce nebo výrok o náhradě majetkové škody, nemajetkové újmy nebo o vydání bezdůvodného obohacení na základě řádně a včas uplatněného nároku poškozeným; chybějícím výrokem však není další trest, kterým soud prvního stupně neuložil např. trest zákazu činnosti, vyhoštění atd. vedle jiného uloženého trestu, např. odnětí svobody. Neúplným výrokem se např. v případě uložení trestu odnětí svobody rozumí neuvedení způsobu jeho výkonu. Obdobně je tomu tak v případě uložení peněžitého trestu a absence uvedení náhradního trestu odnětí svobody. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nespadá chybějící či neúplné odůvodnění (srov. I §265a odst. 4) třebaže činí rozhodnutí nepřezkoumatelným, pokud v něm nechybí žádný výrok ani není neúplný. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nepostačuje ani skutečnost, že jeden z výroků napadeného rozhodnutí je vadný, např. pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná doba spáchání skutku. Tuto vadu nelze namítnout ani v rámci jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b tr. ř., lze ji však napravit prostřednictvím stížnosti pro porušení zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1620/2005).
34. Následně přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání nejvyššího státního zástupce. Námitky dovolatele týkající se požadované kvalifikace skutku jako trestného činu zabití podle §141 tr. zákoníku lze obecně podřadit pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nicméně Nejvyšší soud tyto vyhodnotil jako neopodstatněné. Ani námitkám směřujícím pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemohl Nejvyšší soud přisvědčit, byť i tyto nejvyšší státní zástupce uplatnil právně relevantně pod uvedeným dovolacím důvodem.
35. I přes shora uvedené a naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za vhodné se k argumentaci nejvyššího státního zástupce krátce vyjádřit. Námitka dovolatele směřující do dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. směřuje předně na kvalifikaci skutku, kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem soudu druhého stupně. Dovolatel sice souhlasí s názory soudů nižších stupňů, že jednání obviněného bylo jednáním v omluvitelném hnutí mysli, nesouhlasí však s právními závěry o absenci úmyslu obviněného usmrtit poškozeného T., když vyjadřuje přesvědčení, že srozumění obviněného s usmrcením poškozeného lze dovodit z povahy nástroje použitého k útoku, ze způsobu použití takového nástroje, z intenzity útoku – fyzické síly vyvinuté pachatelem, a z míst na těle, proti kterým útok směřoval. Odmítá argumentaci odvolacího soudu ohledně neschopnosti náhledu obviněného na dopad svého konání v důsledku silného rozrušení. Je toho názoru, že odvolací soud fakticky stresovou situaci vyvolanou předchozím útokem vůči jeho osobě obviněnému v jeho prospěch přičítá dvakrát - jednou jako okolnost určující užití privilegované skutkové podstaty – tzv. afekt deliktu a podruhé jako okolnost vylučující zavinění obviněného ve formě úmyslu. Domnívá se, že užitím takové logiky by prakticky zpochybňovalo v případě života ohrožujících útoků v silném rozrušení aplikaci právní kvalifikace podle §141 tr. zákoníku. Rozporuje také odkaz odvolacího soudu na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 433/02.
36. Předně je třeba ohledně trestného činu zabití podle §141 tr. zákoníku nutno připomenout, že představuje privilegovaný případ úmyslného usmrcení člověka. Skutková podstata předpokládá, že pachatel úmyslně usmrtí jinou osobu při existenci jednoho ze dvou alternativně stanovených privilegujících důvodů, kterými jsou jednak silné rozrušení pachatele způsobené strachem, úlekem, zmatkem nebo jiným omluvitelným hnutím mysli a nebo předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. Ohledně subjektivní stránky se vyžaduje úmysl, který se musí vztahovat především ke způsobení smrti. Pachatel tak musí být minimálně srozuměn s tím, že svým jednáním způsobí smrt jiného člověka. Silné rozrušení může u pachatele vzniknout postupně, například v důsledku narůstajících obav o život. Typické jsou případy, kdy má silné rozrušení povahu prudké afektivní reakce na extrémní situaci (viz ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1252 a násl.). Pokud by pachatel jednal v úmyslu ohrozit nebo poškodit jiný zájem chráněný trestním zákoníkem než zájem na ochraně života a jeho jednání mělo za následek smrt člověka, ke které by nebyl dán úmysl pachatele (pachatel takový následek nechtěl a ani nevěděl, že takový následek může způsobit, nebo to sice věděl, ale nebyl s tím srozuměn), není trestně odpovědný za trestný čin zabití, ale může být odpovědný za ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky §146a tr. zákoníku (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1493, marg. č. 6).
37. Zde je třeba poukázat na to, že již nalézací soud se zabýval tím, zda daný skutek posoudit jako trestný čin vraždy §140 tr. zákoníku, či trestný čin zabití §141 tr. zákoníku, trestný čin těžkého ublížení na zdraví §145 tr. zákoníku, nebo trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku, a to vše ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (viz body 44 a násl. rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud pak po pečlivých úvahách a detailním zdůvodnění kvalifikoval předmětný skutek jako posledně jmenovaný trestný čin §146a odst. 3 tr. zákoníku. To předně proto, že obviněný jednal z tzv. omluvitelného hnutí mysli, což detailně rozvádí v bodě 46 svého rozhodnutí. S tímto se ztotožnil i soud odvolací (bod 10 rozsudku soudu druhého stupně).
38. Nalézací soud se rovněž zabýval tím, zda u obviněného byl přítomen tzv. smrtelný úmysl (body 47 a násl. rozhodnutí soudu prvního stupně), tedy zabýval se tím, zda obviněný měl v úmyslu poškozeného usmrtit. Ten seznal v podstatě jediný v úvahu připadající argument pro to, že obviněný chtěl, či byl minimálně srozuměn s tím, že může způsobit smrt poškozeného. Tím byl způsob a povaha vedení útoku ze strany obviněného proti poškozenému, kdy útok byl veden zezadu do oblasti krku a horní oblasti zad, tj. hrudního koše, nožem velkou intenzitou. Nicméně soud prvního stupně seznal, že z předchozího jednání obviněného (zde lze podle Nejvyššího soudu zejména odkázat na bod 39 rozhodnutí nalézacího soudu), z jeho chování po činu, z absence předchozí agrese vůči poškozenému, resp. skupině, jejíž byl poškozený součástí, jejíž členové obviněného opakovaně bezdůvodně napadli, nelze vyvodit poznatek o úmyslu obviněného způsobit smrt. Následně se zabýval způsobem vedení útoku, ale i samotnou výpovědí obviněného, včetně skutečností, že útok obviněného na poškozeného byl zcela náhodný, tedy obviněný si poškozeného tzv. nevytipoval, neboť na základě provedeného dokazování nebylo pochyb o tom, že mezi obviněným a poškozeným k vlastnímu fyzickému kontaktu před zraněním poškozeného nedošlo, když současně soud vycházel z pořízených kamerových záznamů, které zachycovaly nejen vznik zranění poškozeného, ale i předchozí jednání ostatních osob na konfliktu se zúčastněných, včetně chování obviněného. Vycházel ale i z výpovědi znalců ohledně konkrétních míst na těle poškozeného, na která bylo útočeno. Nalézací soud při respektu tenké hranice mezi útokem, jehož cílem je způsobit těžkou újmu na zdraví, a útokem, jehož úmyslem je uzpůsobit smrt, dospěl k závěru, že u obviněného chyběl úmysl poškozeného usmrtit, když akcentoval, že u něho nebylo ani dáno srozumění se způsobením tohoto následku. V této souvislosti odkázal rovněž na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 433/02. Následně vyzdvihnul, že jen ze skutečnosti, že útok byl veden na životně důležité partie poškozeného, nelze vyvozovat závěr o úmyslném cílení těchto útoků, ale naopak lze v kontextu všech zjištěných skutečností uvažovat, že mohlo jít o útoky vedené náhodným směrem. Vzhledem ke kontextu všech zjištěných relevantních okolností pak dospěl nalézací soud k závěru, že jednání obviněného nebylo vedeno úmyslem způsobit smrt poškozeného, ale pouze mu, v důsledku omluvitelného hnutí mysli, ublížit takovým způsobem, aby měl šanci uniknout a zacílení útoků činil zcela náhodně. Dospěl tak k závěru, že jedinou v úvahu připadající interpretací tohoto jednání obviněného je eventuální úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví (viz zejména bod 49 rozhodnutí nalézacího soudu).
39. Současně je třeba zdůraznit, že námitkou státního zástupce, že skutek měl být kvalifikován jako trestný čin zabití §141 tr. zákoníku, se rovněž detailně zabýval odvolací soud. Tento se ztotožnil s právní kvalifikaci zvolenou soudem prvního stupně, když ovšem neodkázal jen na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy přesvědčivým způsobem rozvedl a Nejvyšší soud na jeho úvahy pro stručnost odkazuje (viz body 11–13 rozsudku soudu druhého stupně). Odvolací soud své úvahy uzavřel tím, že žádný z provedených důkaz nesvědčí pro cílený útok na dutinu hrudní s cílem zasáhnout životně důležité orgány a přivodit tak smrt. Odvolací soud také s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 433/02 akcentoval, že v tomto nálezu je považováno za pouhou tautologii taková argumentace, kdy je záměr útočníka bodnout do konkrétního místa dovozován ze skutečnosti, že k takovému zásahu došlo. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že směr útoku byl díky psychickému rozpoložení obviněného náhodný, ovlivněný překotnou dynamikou děje. Nešlo o útok na prokazatelně a vědomě cílený na životně důležité partie těla poškozeného, o čemž svědčil podle tohoto soudu nejen pořízený videozáznam, ale i skutečnost, že hrudní dutina nebyla zasažena zepředu, což je pro cílené útoky typické, ale pod úhlem zboku až zezadu, tak jak byl proti obviněnému poškozený postaven v době nápřahu. Uzavřel tak, že nelze z jednání obviněného dovodit úmysl způsobit smrt za popsané situace, právě pro náhodné směřování ran proti tělu poškozeného v daném okamžiku, když obviněný svoji pozici nijak „nevylepšoval“, aby zásah směřoval do míst, kde lze očekávat smrtící účinek. Přehlédnout podle odvolacího soudu nelze ani neschopnost obviněného v době činu nahlédnout plně dopad svého konání v důsledku silného nezaviněného rozrušení (bod 12 rozhodnutí odvolacího soudu).
40. Nejvyšší soud se plně ztotožnil z výše uvedenými závěry soudů nižších stupňů a pro jistou stručnost odkazuje na jejich přiléhavé odůvodnění, zejména na výše zmíněné body. Nad rámec tohoto závěru je třeba poukázat na závěry ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, odvětví psychologie, ale i vyjádření znalců u hlavního líčení. Z výpovědi znalce PhDr. Jiřího Klose, Ph.D., z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, totiž vyplývá, že obviněný jednal pod tíhou situace zkratkovitě bez racionální rozvahy a neproběhly u něho úvahy, kdy by se zabýval bezprostředním následkem svého jednání, jednalo se o afekt, přičemž obviněný mohl vnímat situaci jako obrannou akci, když obviněný vyhodnotil situaci jako nebezpečnou pro svůj život (viz bod 15 rozhodnutí nalézacího soudu). Také znalec MUDr. Vlastimil Tichý, znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, shledal, a to i s přihlédnutím ke zhlédnutým kamerovým záznamům, že obviněný jednal bez zvážení všech možných následků, když neměl vzhledem ke své osobnostní struktuře kapacitu vyhodnotit danou situaci a jednal emocionálně, jeho myšlení bylo zkresleno obavou o zdraví a zároveň vztekem k okolí, kterým byl napadán. I toto vyjádření znalců zapadá do kontextu všech zjištěných skutečností a podporuje závěr soudů nižších stupňů o neexistenci úmyslu poškozeného usmrtit.
41. Nejvyšší soud, tedy stejně jako soudy nižších stupňů, dospěl k závěru absence, resp. neprůkaznosti, smrtícího úmyslu (srozumění s možností usmrcení) u obviněného. Tento závěr je ve shodě nejen s důkazy, na které poukazují soudy nižších stupňů, ale i s vyjádřením znalců ohledně psychického stavu obviněného v době jeho jednání. Závěr, že obviněný jednal zkratkovitě, bez jakékoliv racionální úvahy, nakonec dokresluje i kamerový záznam svědkyně B. Na tom je zřejmé a nepochybné, že celá situace byla pro obviněného velmi stresující, když od dalších útoků na obviněného nakonec neodradila další osoby ani skutečnost, že obviněný v určité fázi jejich útoků vytáhl nůž, tyto osoby v útocích proti jeho osobě přesto pokračovaly. Nelze také pominout, že celá situace tak poměrně dlouho eskalovala, přičemž není pochyb o tom, že to byl právě obviněný, který se snažil celou situaci neeskalovat, tento se z místa prvotního konfliktu v parku snažil prokazatelně vzdálit a byli to právě přátelé poškozeného a další osoby, kteří obviněného pronásledovali a opakovaně na něho fyzicky útočili. O způsobu a intenzitě těchto útoků nakonec vypovídají i pořízené videozáznamy, ale nakonec i skutečnost, že obviněný utrpěl určitá zranění. Z pořízeného kamerového záznamu je také zřejmé, že krátce před příjezdem tramvaje se obviněný rozebíhá proti skupince osob, přičemž poškozený na rozdíl od ostatních osob, včetně těch, co obviněného prokazatelně napadli, z místa neutekl, přičemž pobodání se na záznamu jeví jako zkratkovité, nepromyšlené a místo (zejména prvního zásahu) jako výsledek neočekávané nastalé situace, takže nebyla vyloučena obhajoba obviněného, že chtěl útočníky postrašit a odradit. Z pohledu tvrzení dovolatele je nutno zdůraznit, že není povinností obviněného prokazovat, že nechtěl obviněného usmrtit, je naopak povinnosti orgánů činných v trestním řízení bez jakýchkoliv důvodných pochybností prokázat, že obviněný chtěl poškozeného usmrtit.
42. Nad rámec tohoto závěru je nutno akcentovat, že první bodnutí nožem bylo vedeno do nadklíčkové krajiny (viz dekurz č. l. 159, znalecký posudek č. l. 251), druhá rána pak dopadla do oblasti levé lopatky. Je také zřejmé, že poškozený nebyl, patrně z důvodu své podnapilosti (2,68 g/kg viz č. l. 255), v dané chvíli nějakým těžko zasažitelným cílem, např. z důvodu jeho aktivního pohybu a zvýšené obrany. Jeví se jako pravděpodobnější, že pokud by chtěl obviněný poškozeného usmrtit, zvolil by si účinnější cílovou oblast svého útoku, např. krkavici poškozeného. V rozporu se závěrem o absenci úmyslu usmrtit poškozeného není ani skutečnost, že obviněný bodnul poškozeného velkou silou, neboť není pochyb o tom, že situace na místě gradovala, když na jednání obviněného měl vliv i vyplavený adrenalin v těle obviněného a již výše zmíněná nedomyšlenost/zkratkovitost jeho jednání, které bylo činěno bod značným tlakem. Navíc z daného kamerového záznamu je vidět, že skupina osob, ve které byl i poškozený, obviněného obestoupila, když bezprostředně před zraněním poškozeného byl obviněný opětovně napaden úderem do hlavy, přičemž je zřejmé, že k zranění poškozeného došlo v okamžiku, kdy je vidět přijíždějící tramvaj, a obviněný k ní běží, přičemž tam právě stojí skupina osob, z nichž někteří dříve obviněného napadali, takže i tento kamerový záznam odpovídá tvrzení obviněného, že chtěl útočníky jen zastrašit a odjet tramvají. V tomto směru je třeba zdůraznit, že z pořízeného kamerového záznamu vyplývá, že ihned po dopadu druhé rány se obviněný snaží vzdálit, tedy nepokračoval v útoku na poškozeného. Nelze tedy skutečně vyloučit, že se jednalo o mechanické opakované bodnutí z důvodu zkratkovitého jednání obviněného bez nějakého hlubšího myšlenkového procesu nad následkem jednání. Nad to druhý úder nožem vede obviněný do oblasti levé části pod ramenem – oblast lopatky, kterou, jak ve vyjádření podotýká také obviněný, nelze primárně laicky považovat za část těla, kterou by si průměrný člověk automaticky spojoval se smrtelným zásahem.
43. Lze připustit, že podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, se jednalo o bodné rány vedené velkou silou do levé poloviny zad, které pronikly do hrudní dutiny, kdy v jejich důsledku došlo k poranění levé plíce, krvácení do levé hrudní dutiny a proniknutí vzduchu do levé hrudní dutiny, což je ze soudně lékařského hlediska vážné poranění. V případě, že by poškozenému nebyla poskytnuta včasná odborná lékařská pomoc, došlo by k jeho smrti v důsledku zakrvácení levé hrudní dutiny (č. l. 252 a 254). Nejvyšší soud je však toho názoru, ostatně jako soudy nižších stupňů, že útoky nožem byly vedeny náhodným směrem, vyplývající ze situace a postavení aktérů, neboť z provedených důkazů není skutečně možno učinit spolehlivý závěr o tom, že bodnutí byla cíleně zaměřena na životně důležité tělesné partie poškozeného. Tedy nelze po posouzení veškerých individuálních okolností tohoto případu vyvozovat spolehlivý závěr o srozumění odsouzeného s případným smrtelným následkem.
44. Z pohledu námitek dovolatele je nutno akcentovat, jak již uvedly soudy nižších stupňů, že z pouhého použití nože, intenzity útoku a příp. neočekávanosti útoku, nelze automaticky dovozovat implicitní srozumění obviněného s usmrcením poškozeného, jak i uvedl Ústavní soud v předmětném nálezu sp. zn. IV. ÚS 433/02. Nejvyšší soud je přesvědčen, že bez ohledu na dynamickou výměnu pozic a nepřehlednost situace ve věci citovaného nálezu, lze obecné závěry z tohoto rozhodnutí vztáhnout i na současnou věc. Tedy, že spolehlivý závěr o srozumění obviněného se smrtí poškozeného by bylo možné učinit pouze za podmínky, že by se podařilo prokázat, že bodnutí nožem bylo cíleně zaměřeno na ty tělesné partie poškozeného, kde se nacházejí životně důležité orgány, jejichž bodné narušení vede ke smrti. Jinak řečeno, je nutno prokázat cílené zaměření pohybu pachatele na životně důležité tělesné partie poškozeného (srov. také sp. zn. 4 Tz 85/2001, také č. 19/1969 Sb. rozh. tr., či č. 41/1967 Sb. rozh. tr.). Jak již výše Nejvyšší soud uvedl, ve spisovém materiálu nelze nalézt spolehlivou oporu pro závěr, že odsouzený vědomě mířil rány nožem na životně důležité tělesné partie, aby poškozeného usmrtil.
45. Nejvyšší soud se ani neztotožnil s tvrzením dovolatele, že soudy nižších stupňů přičítaly obviněnému vyvolanou stresovou situaci v jeho prospěch tzv. dvakrát, a to jednak jako okolnost určující pro použití privilegované skutkové podstaty tzv. afekt deliktu, a podruhé jako okolnost vylučující zavinění obviněného ve formě úmyslu a že takový postup by ve svých důsledcích vedl k vyprázdnění skutkové podstaty trestného činu zabití §141 tr. zákoníku. Obecně je třeba předně uvést, že v dané věci se nejedná o otázku dvojího přičítání polehčujících a přitěžujících okolnosti ve smyslu §39 odst. 5 tr. zákoníku, což ovšem ani dovolatel netvrdí. Z pohledu dovolací argumentace lze připustit, že vyvolaná stresová situace může mít vliv na právní kvalifikaci jako okolnost, která vede k naplnění určitého zákonného znaku konkrétního trestného činu nebo může mít vliv při rozhodování o druhu a výměře trestu Nejvyšší soud má ovšem na rozdíl od dovolatele za to, že není vyloučeno vyvolanou stresovou situaci vzít v úvahu jednak při zvažování právní kvalifikace jednání obviněného, tedy zda je na místě aplikace privilegované skutkové podstaty podle §141 tr. zákoníku nebo podle 146a tr. zákoníku, když se jedná o posouzení naplnění zákonného znaku silného rozrušení ze strachu, úleku, zmatku. Současně není vyloučeno vyvolanou stresovou situaci a její vliv na jednání obviněného vzít v úvahu při posuzování zavinění obviněného, tedy k jakému následku úmysl pachatele směřoval v případě použití privilegované skutkové podstaty, když vyvolanou stresovou situaci je nutno hodnotit při posuzování zavinění spolu s dalšími zjištěnými okolnostmi, v jejich vzájemném kontextu. Jinak řečeno vyvolanou stresovou situaci, která vedla k použití shora uvedených privilegovaných skutkových podstat je možno rovněž hodnotit spolu s dalšími zjištěnými skutečnostmi při posuzování úmyslu obviněného a takový postup není v rozporu se zákonem, když se jedná o jednu z okolností, která je důležitá pro posouzení subjektivní stránky, ale nikoliv okolnost jedinou. Takto podle Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů postupovaly, když při posuzování zavinění vzaly v úvahu všechny zjištěné okolnosti a na jejich základě uzavřely, že nebyl prokázán úmysl obviněného poškozeného usmrtit, včetně případného srozumění s tímto následkem. Jinak vyjádřeno, soudy nižších stupňů podrobně vyhodnocovaly individuální okolnosti případu objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a č. 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. Podle Nejvyššího soudu takový postup nemůže vést k automatickému závěru, že by násilné trestné činy v afektu, vedené proti osobám, musely vždy být posuzovány jako trestné činy §146a tr. zákoníku, jelikož to bude vždy záviset na konkrétních okolnostech případu a také intenzitě afektu a jeho dopadu na osobu obviněného. Nejvyšší soud je naopak přesvědčen, že pokud by přisvědčil argumentaci nejvyššího státního zástupce, pak by implicitně vyjádřil souhlas s tím, že jakékoliv útoky proti lidskému tělu nožem (vyjma periferních částí) lze automaticky podařit pod srozumění s možností usmrcení poškozeného, s čímž se Nejvyšší soud neztotožňuje.
46. Proto okruh námitek nejvyššího státního zástupce směřujících pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
47. Ohledně námitek nejvyššího státního zástupce, které směřoval pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze uvést následující. Nejvyšší státní zástupce se neztotožnil s procesním postupem odvolacího soudu, pokud celý skutkový děj posoudil jako jeden skutek, a okolnosti útoku proti G. P. z výroku o vině vypustil a nerozhodl o této části skutku zprošťujícím výrokem.
48. Obecně je vhodné připomenout, že ani trestní zákoník a ani trestní řád pojem skutku blíže nedefinují. Vymezení tohoto pojmu je tedy ponecháno teorii trestního práva a soudní praxi. Skutkem se rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky jednoho trestného činu či více trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. Každý trestný čin musí být vždy skutkem, ale nikoli každý skutek je trestným činem. Momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je následek významný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty jeho zaviněním (č. 8/85 Sb. rozh. tr.). Podstatou skutku je tedy trestněprávně relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný trestněprávně významný následek. Takový konkrétní následek uvedený ve zvláštní části trestního zákona spojuje jednotlivé dílčí útoky (akty) pachatele do jednoho celku – skutku a zároveň je odděluje od jiných skutků téhož pachatele. Aby se jednalo o jeden skutek, je třeba, aby jednání pachatele (např. bodnutí nožem) bylo příčinou následku, který je znakem skutkové podstaty daného trestného činu. Nelze pokládat za samostatné skutky takové jednotlivé akty, které všechny směřují k témuž relevantnímu následku (např. více bodných ran, jež vedly k usmrcení člověka). Způsobený následek zde spojuje všechny tyto další akty v jeden skutek, neboť je tu k němu kauzální vztah i zavinění. Jedním skutkem tak bude někdy akt jednorázový (úder, bodnutí, výstřel), jindy celý soubor dílčích aktů (několik úderů pěstí do obličeje a následné škrcení poškozeného) (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné . 7., přeprac. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014., s. 276-278). Za jeden skutek nelze mechanicky považovat vše, co se událo v určitém čase, například během jednoho dne. Obdobně to není ani místo – za jeden skutek nelze považovat vše, co se událo na určitém místě. Hlediskem, které odlišuje jednotlivé skutky významné pro trestní právo, není ani cíl určitého jednání (JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část . 5. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Leges, 2016, s. 343–346).
49. Nejvyšší soud předně považuje za vhodné odkázat na bod 16 rozhodnutí odvolacího soudu, ve kterém je podrobně rozvedeno, na základě jakých skutečností odvolací soud nepovažoval jednání popsané pod bodem II výroku nalézacího soudu za samostatný skutek. Z odůvodnění rozhodnutí odvolací soud je zřejmé, že tento dospěl k závěru, že v dané věci nejde o vícečinný nestejnorodý souběh, dvou na sobě nezávislých dějů (samostatných skutků), ale že pokud by bylo možno dovodit zavinění obviněného i v případě zranění poškozeného P., šlo by o souběh sice nestejnorodý, ale jednočinný. Podle odvolacího soudu je totiž nutno na celou potyčku pohlížet jako na jeden děj, který má svůj vývoj, a to tím spíše, že pro právní posouzení jednání obviněného je v případě obou zranění klíčové předchozí jednání skupiny vůči obviněnému. Jednání vůči oběma poškozeným podle tohoto soudu nelze od sebe oddělit, toto bylo vyvoláno nastalou situací, kdy motivem jednání obviněného v jeho specifickém a jím nezaviněném duševním rozpoložení byla obrana a snaha o ukončení útoků ze strany určité skupiny osob, ve které se nacházeli i oba poškození. K oběma zraněním došlo v podstatě v tutéž dobu během jediné stále se vyvíjející potyčky, kdy jednání obviněného bylo stále neseno jedinou vůlí. Podle tohoto soudu pro posouzení zda šlo o jediný či dva samostatné skutky proto není významné, že ke zranění poškozeného P. došlo poté, co byl zraněn poškozený T., což skupinu, k níž oba poškození přináleželi, vyprovokovalo k další vlně útoku na obviněného a to útoku hromadnému, do nějž se zapojilo najednou mnoho osob. Zranění poškozeného T. tedy podle odvolacího soudu není možno chápat jako předěl, šlo stále o jednu a tutéž neukončenou potyčku a není důvod průběžného jednání obviněného posuzovat jako dva oddělené skutky.
50. Nejvyšší soud se v tomto ohledu ztotožnil s výše uvedenou argumentací odvolacího soudu, když závěrům odvolacího soudu odpovídají provedené důkazy, zejména kamerový záznam, jenž pořídila svědkyně B. Z tohoto záznamu vyplývá, že se jednalo o jednu potyčku mezi obviněným a skupinkou osob, když bezprostředně poté, co obviněný dokončil druhé bodnutí poškozeného T., tak na poškozeného začali útočit jednotliví členové skupinky, tedy na obviněného „nastoupilo“ více osob. Lze mít za to, že z tohoto záznamu je patrno, že se jednalo o jeden nepřerušovaný děj, kdy následný útok skupinky, při kterém došlo k poranění P., byl nutně podmíněn útokem obviněného vůči poškozenému T., přičemž celá potyčka byla ukončena až poté, co došlo k zranění poškozeného G. P., když teprve poté, se podařilo obviněnému z místa konfliktu utéct. Proto je nutno na celou potyčku pohlížet jako na jeden skutek, který byl vyvolán předchozím jednáním skupiny osob nacházejících se v parku, když motivem celého jednání byla snaha obviněného z místa konfliktu utéct a zabránit dalšímu napadání své osoby, a to i za cenu případného zranění osob, které vnímal obviněný jako součást skupiny, která se vůči němu opakovaně dopouštěla násilí. Jinak řečeno, jednání obviněného nelze od sebe oddělit, přestože došlo k zranění dvou osob. Jednání obviněného totiž bylo neseno po celou dobu konfliktu stejným úmyslem, a to vymanit se z útoků dané skupiny útočících osob. Právě tento jednolitý projev vůle obviněného určuje kvalifikaci těchto jednání jako jednočinného (nestejnorodého) souběhu. Nejvyšší soud se současně ztotožňuje i s procesním postupem odvolacího soudu, neboť nelze o části jednoho skutku rozhodnout jiným (zprošťujícím) výrokem. Námitky nejvyššího státního zástupce směřující do dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tak Nejvyšší soud také odmítl jako neopodstatněné.
51. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že nejvyšší státní zástupce podal dovolání z důvodů, které lze formálně podřadit pod dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. h) a l) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání nejvyššího státního zástupce, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 5. 2023
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu