ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.813.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 813/2023-745
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2023 o dovolání obviněného J. N. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2023, sp. zn. 6 To 109/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 102 T 181/2021, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2023, sp. zn. 6 To 109/2023, jakož i rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 102 T 181/2021, v celém rozsahu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Karviné – pobočce v Havířově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 102 T 181/2021 (dále jen „rozhodnutí soudu prvního stupně“, popř. „rozhodnutí nalézacího soudu“), byl obviněný J. N. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
dne 10. 5. 2021 v době kolem 15:00 hodin v XY, okres XY, po ulici XY ve směru jízdy od XY ke křižovatce s ulicí XY, řídil nákladní motorové vozidlo zn. Ford Transit 300L, RZ: XY, zapůjčené od majitele P. C., a to v levém odbočovacím jízdním pruhu, přičemž při odbočování vlevo na ulici XY nerespektoval §§4 písm. a), písm. b), 21 odst. 1, odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a nedal přednost v jízdě protijedoucímu motocyklu zn. Honda CBR 1000 RR, RZ: XY, řízenému J. L. rychlostí 87 km/h, a to v úseku s nejvyšší dovolenou rychlostí do 50 km/h, jedoucímu od křižovatky s ulicí XY v pravém jízdním pruhu, který sám porušil §§4 písm. a), písm. b), 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, čímž došlo k dopravní nehodě, při které J. L. utrpěl poranění v podobě roztržení mozkového kmene při zlomeninách spodiny lební a roztržení kloubního spojení mezi spodinou lební a prvním krčním obratlem, na jejichž následky na místě zemřel, přičemž J. N. výše uvedené nákladní motorové vozidlo řídil vědom si toho, že po dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení s účinností od 13. 11. 2018 pozbyl řidičské oprávnění, které doposud nenabyl zpět, kdy tímto jednáním nerespektoval též §3 odst. 3 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích .
2. Za uvedený přečin uložil soud prvního stupně dovolateli podle §143 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku nalézací soud výkon tohoto trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 (tří) let.
3. Nalézací soud rozhodl současně o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozeným, zastoupeným zmocněncem Mgr. Václavem Sobalou, advokátem se sídlem Národní třída 967/23 b, Havířov-Město, nemajetkovou újmu v penězích, a to M. H., nezl. AAAAA (pseudonym) (zastoupenou taktéž matkou M. H.), S. L., M. L. (nar. XY) částku ve výši 356 110 Kč každému. Dále V. Š., H. V., A. M., K. K., M. L. (nar. XY) a J. L., částku ve výši 267 082,50 Kč každému. Současně soud prvního stupně uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému povinnost nahradit škodu M. L. (nar. 28. 11. 1965) ve výši 11 599,50 Kč a Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, IČ: 47114304, ve výši 2 065 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. výše uvedené poškozené soud prvního stupně odkázal se zbytky jejich nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. soud poškozeného P. C. a poškozeného nezl. BBBBB (pseudonym), zastoupeného matkou V. Š. a zmocněncem Mgr. Václavem Sobalou, odkázal s jejich nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku nalézacího soudu podali odvolání obviněný a státní zástupce. Obviněný směřoval podané odvolání do všech výroků napadeného rozsudku. Státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného, a to do výroku o vině. Poškození M. H., nezl. AAAAA, S. L., M. L. (nar. XY), V. Š., nezl. BBBBB, H. V., A. M., K. K., M. L. (nar. XY), aj. L., podali taktéž odvolání směřující do výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy.
5. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě ( dále jen „odvolací soud popř. soud druhého stupně“) rozsudkem ze dne 11. 5. 2023, sp. zn. 6 To 109/2023, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce a poškozených M. H., nezl. AAAAA, S. L., M. L., V. Š., H. V., A. M., K. K., M. L., J. L. napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. zrušil a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se měl podle skutkových zjištění odvolacího soudu dopustit tím, že:
dne 10. 5. 2021 v době kolem 15:00 hodin v XY, okres XY, po ulici XY ve směru jízdy od XY ke křižovatce s ulicí XY, řídil nákladní motorové vozidlo zn. Ford Transit 300L, RZ: XY, zapůjčené od majitele P. C., a to v levém odbočovacím jízdním pruhu, přičemž při odbočování vlevo na ulici XY nerespektoval §§4 písmeno a), písmeno b), 5 odstavec 1 písmeno b), 21 odstavec 1, odstavec 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a nedal přednost v jízdě protijedoucímu motocyklu zn. Honda CBR 1000 RR, RZ: XY, řízenému J. L. rychlostí 87 km/h, a to v úseku s nejvyšší dovolenou rychlostí do 50 km/h, jedoucímu od křižovatky s ulicí XY v pravém jízdním pruhu, který sám porušil §§4 písmeno a), písmeno b), 18 odstavec 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, čímž došlo k dopravní nehodě, při které J. L. utrpěl poranění v podobě roztržení mozkového kmene při zlomeninách spodiny lební a roztržení kloubního spojení mezi spodinou lební a prvním krčním obratlem, na jejichž následky na místě zemřel, přičemž J. N. výše uvedené nákladní motorové vozidlo řídil vědom si toho, že po dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení s účinností od 13. 11. 2018 pozbyl řidičské oprávnění, které doposud nenabyl zpět, kdy tímto jednáním nerespektoval též §3 odstavec 3 písmeno a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích .
6. Za uvedený přečin uložil soud druhého stupně dovolateli podle §143 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku současně uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 (čtyř) let.
7. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil soud druhého stupně obviněnému povinnost nahradit poškozeným nemajetkovou újmu v penězích, a to M. H., nezl. AAAAA (zastoupené matkou M. H.), S. L., M. L. (nar. XY), částku ve výši 450 000 Kč každému. Dále V. Š., H. V., A. M., K. K., M. L. (XY), J. L., částku ve výši 340 000 Kč každému. Současně odvolací soud uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému povinnost nahradit škodu jmenovanému M. L. ve výši 16 239 Kč, a Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky škodu ve výši 2 891 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. výše uvedené poškozené soud prvního stupně odkázal se zbytky jejich nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 2 tr. ř. výše uvedené poškozené soud prvního stupně odkázal se zbytky jejich nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. soud poškozeného P. C. a poškozeného nezl. BBBBB, zastoupeného matkou V. Š., odkázal s jejich nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.
8. Současně odvolání obviněného a odvolání poškozeného nezl. BBBBB, zastoupeného matkou V. Š., podle §256 tr. ř. Krajský soud v Ostravě zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
9. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 11. 5. 2023, sp. zn. 6 To 109/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř. Obviněný je přesvědčený, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dále spatřuje pochybení soudů v nesprávném právním posouzení skutku.
10. Obviněný konkrétně namítá, že nebyla respektována zásada in dubio pro reo , když vypověděl, že před odbočením žádné vozidlo přijíždět neviděl, takže se motocykl v dané době mohl nacházet za horizontem. To podporuje tím, že z ústavního znaleckého posudku vyplývá, že k zakrytí jeho výhledu do protisměrných pruhů došlo cca 4 sekundy před střetem. Je si vědom toho, že podle ústavního znaleckého posudku bylo možné, že mohl v daném okamžiku motocykl poškozeného vidět ve velké vzdálenosti, která by ovšem při běžné jízdě motocyklu rychlostí 50 km/h stačila k tomu, aby bezpečně odbočil. Z použití slov „je možné“ podle jeho názoru vyplývá, že připadají v úvahu obě varianty. Soud tak měl s respektem k uvedené zásadě uzavřít, že motocykl byl v okamžiku těsně před zakrytím výhledu tak daleko (za horizontem), že jej vidět nemohl. V takovém případě ovšem neměl komu dávat přednost v jízdě a mohl odbočovací manévr provést, byť měl v jeho průběhu zakrytý výhled do protisměrných jízdních pruhů. Před okamžikem zakrytí však výhled do obou protisměrných pruhů měl a žádné vozidlo v protisměru nejelo. Zdůrazňuje, že pokud se motocykl poškozeného nacházel za hranicí horizontu, tak by při běžné jízdě do 50 km/h ke střetu nedošlo, protože by místem střetu projel poškozený až po dokončení odbočovacího manévru. Vyslovuje přesvědčení, že i při variantě, že by motocykl poškozeného před zakrytím na horizontu viděl, mohl daný manévr zahájit, protože motocykl byl tak daleko, že by při běžné jízdě motocyklu do 50 km/h poškozený místem střetu projel až poté, co on sám by odbočovací manévr již dokončil. Dovolatel na podporu své argumentace cituje část znaleckého posudku ústavu na straně 74 až 75 a dále na straně 76. Dodává, že vzdálenost motocyklu byla tak velká, že mu umožňovala odbočení bezpečně provést při legitimním očekávání, že řidič motocyklu bude po celou dobu respektovat nejvyšší povolenou rychlost 50 km/h. Neměl žádný důvod předpokládat, že řidič motocyklu danou nejvyšší povolenou rychlost překročí, nadto tak výrazně. Akcentuje, že před motocyklem poškozeného žádná další vozidla v protisměrných pruzích nejela. Je přesvědčen o tom, že zakrytí výhledu nákladním vozidlem z hlediska přípustnosti provedení odbočovacího manévru nehrálo v předmětné věci žádnou roli.
11. Dovolatel dále rozporuje skutkový závěr odvolacího soudu, že mohl nehodě zabránit tím, že by po odkrytí výhledu zareagoval na v protisměrném pruhu jedoucí motocykl poškozeného, a vozidlo zastavil a v odbočovacím manévru nepokračoval. Vyslovuje přesvědčení, že ve vztahu k tomuto závěru ovšem nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Akcentuje, že byť daný závěr vychází z ústavního znaleckého posudku, tak nelze opomenout, že znalecký ústav v něm vychází z několika předpokladů, které nelze objektivně ověřit, a to ze zrychlení jeho vozidla 1,5 m/s2 z rychlosti přibližně 9 až 10 km/h z oblasti na konci odbočovacího pruhu a u nákladního vozidla z předpokladu zrychlování o velikosti 1,0 m/s2. Dodává, že z žádného důkazu nelze objektivně zjistit, z jaké rychlosti zahájil odbočení ani jak zrychloval, což platí taktéž o rozjezdu a zrychlení nákladního vozidla. Nebylo také zjištěno, jaká byla délka nákladního vozidla a jeho naložení. To mělo vliv na dobu zakrytí výhledu, potažmo na vzájemnou polohu jeho vozidla a motocyklu poškozeného po odkrytí výhledu. To podporuje odkazem na stranu 45 znaleckého posudku. Namítá taktéž, že oproti ústavnímu znaleckému posudku, by podle znaleckého posudku znalce Ing. Mrázka, který považuje za správný, po odkrytí výhledu již nemohl nijak nehodě zabránit. Přitom rozdíl znaleckého posudku Ing. Mrázka a znaleckého ústavu vychází z počáteční rychlosti při zahájení odbočení 12 km/h a nikoliv 9 až 10 km/h. Dovolatel zároveň odkazuje na stranu 29 posudku Ing. Mrázka, který dospěl k závěru, že již neměl možnost odvrátit nehodový děj stornováním odbočovacího manévru po odkrytí výhledu, protože by nebyl schopen zastavit vozidlo před koridorem pohybu motocyklu. Namítá proto, že tento významný rozdíl, který se ve finále promítl do přísnější právní kvalifikace, měl soud odstranit výslechem zpracovatelů ústavního znaleckého posudku a znalce Ing. Mrázka. Pokud odvolací soud na jeho návrh na doplnění dokazování nepřistoupil a učinil i přes rozpory a pochybnosti daný skutkový závěr, tak jde o skutkový závěr předčasný založený na neúplném dokazování, a tedy ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
12. Dovolatel taktéž odmítá tvrzení nalézacího soudu, že závěr ústavního znaleckého posudku o výchozí rychlosti 9 až 10 km/h je správný, protože je souladný s jeho výpovědí, kdy uvedl, že před zahájením odbočení vozidlo zastavil nebo takřka zastavil. Zdůrazňuje, že nešlo z jeho strany o žádné exaktní hodnocení počáteční rychlosti, nehledě na to, že tuto část výpovědi soud akcentuje, ale v jiných částech jeho výpověď považuje za nevěrohodnou. Je toho názoru, že s ohledem na prožitou událost nelze jeho subjektivní vnímání rychlosti považovat za faktografický údaj a vycházet z něj. Pokud by znalci při výslechu připustili variabilitu zmíněného vstupního údaje, pak se dovolatel domnívá, že by je musel soud hodnotit v duchu zásady in dubio pro reo .
13. Obviněný dále namítá, že pokud by i přes výše uvedené výtky obstál závěr odvolacího soudu, že při odbočení porušil §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. b), §21 odst. 1, 5 silničního zákona tím, že odbočoval přes zakrytý výhled do protisměrných pruhů, pak toto porušení nemá souvztažnost k poškozenému, ale jen vůči teoretickým vozidlům, která by jela před motocyklem poškozeného. Opakuje, že se jednalo ve vztahu k poškozenému o bezpečný manévr, jelikož by se bez problémů minuli, pokud by poškozený jel po celou dobu rychlostí do 50 km/h, dokonce by se minuli i kdyby jel poškozený rychlostí vyšší a reagoval by na situaci bržděním. Podle dovolatele tak zde absentuje příčinná souvislost.
14. Obviněný je dále přesvědčen, že odvolací soud chybně aplikoval princip omezené důvěry v dopravě. Soud druhého stupně totiž dospěl k závěru, že s ohledem na okolnosti a znalost křižovatky, kdy křižovatce předchází přímý úsek s dobrou viditelností, měl v rámci přiměřené opatrnosti počítat s tím, že poškozený poruší svou povinnost tím, že pojede nepřiměřenou rychlostí a pokud odbočoval za situace, kdy došlo k zakrytí jeho výhledu do protisměrných pruhů, nemohl legitimně spoléhat na to, že neohrozí jiné účastníky silničního provozu. Daný závěr považuje dovolatel za chybný. Odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 143/2011, ze dne 29. 3. 2011. Dovolatel má za to, že tento princip nelze interpretovat tak, že s ohledem na rovný přímý úsek křižovatkou měl počítat s tím, že poškozený pojede nepřiměřenou rychlostí, či dokonce nepovolenou rychlostí a už vůbec nemohl počítat s tím, že pojede výrazně vyšší než povolenou rychlostí, a to o 74 %. Zdůrazňuje, že neměl žádný důvod takové porušení důležité povinnosti na straně poškozeného předpokládat, jelikož je zcela mimo rámec judikovaného principu. V opačném případě by nemohl odbočit nikdy. Současně cituje i část nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3159/15 ze dne 25. 10. 2016, ze kterého podle obviněného plyne, že Ústavní soud nesdílí názor, že řidič musí zohlednit i možné úmyslné porušení pravidel jinými účastníky silničního provozu v rámci daného principu.
15. Dovolatel taktéž namítá, že odvolací soud chybně a v rozporu s judikaturními závěry Nejvyššího soudu vyhodnotil výrazně překročenou rychlost poškozeného a řádně ji nepromítl do právního posouzení jeho jednání. Je toho názoru, že odvolací soud chybně jeho jednání kvalifikoval jako trestný čin podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Přitom odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004; ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 3 Tdo 593/2007; sp. zn. 4 Tdo 459/2011; ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 953/2014; ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 7 Tdo 688/2011; ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015. V tomto ohledu pak závěry z uvedené judikatury aplikuje na danou trestní věc, kdy dochází k přesvědčení, že překročení nejvyšší povolené rychlosti ze strany poškozeného o 74 % je výrazné (extrémní) a tato skutečnost vylučuje minimálně naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §143 odst. 2 tr. zákoníku. Taktéž předestírá úvahu, zda v tomto ohledu je naplněna vůbec skutková podstata §143 odst. 1 tr. zákoníku. Domnívá se tak, že daná skutečnost vylučuje nejen jeho zavinění nehody, ale dokonce i spoluzavinění. V návaznosti na nesprávné právní posouzení skutku pak odvolací soud také chybně rozhodl o nárocích poškozených na náhradu újmy.
16. Závěrem dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2023, sp. zn. 6 To 109/2023, zrušil a jelikož důvody kasace dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Karviné –pobočky v Havířově ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 102 T 181/2021, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě aby ve věci sám rozhodl tak, že jej v celém rozsahu od obžaloby zprostí.
17. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. 1 NZO 618/2023, zhodnotil obviněným zvolené dovolací důvody jako odpovídající jeho námitkám. Konstatoval, že se nemůže ztotožnit se způsobem, jakým se soudy vypořádaly s námitkami dovolatele. Obecně upozorňuje na to, že žádného z obou zúčastněných řidičů nelze považovat za zodpovědného řidiče, když proti poškozenému, který o 74 % překročil povolenou rychlost jízdy, stál dovolatel jako řidič s mimořádným množstvím dopravních přestupků a předchozím trestním postihem za jinou dopravní nehodu. Zdůrazňuje ovšem, že účelem trestního řízení je pouze a jedině jejich trestní odpovědnost za konkrétní jednání v konkrétní věci. Z tohoto pohledu se státní zástupce plně ztotožňuje s dovoláním obviněného. Jeho argumentaci hodnotí jako logickou, přesvědčivou a opřenou o přiléhavou judikaturu. Jelikož se ztotožňuje se všemi argumenty dovolatele, nepovažuje za nutné se k nim jednotlivě vyjadřovat. Proto následně uvádí judikaturu, která podle jeho názoru potvrzuje soulad dovolání s judikaturou Nejvyššího soudu, a naopak nesoulad mezi touto judikaturou a rozhodnutími obou soudů, zvláště soudu odvolacího.
18. Státní zástupce následně předestírá závěry vyplývající z judikatury Nejvyššího soudu, a to z usnesení ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 7 Tdo 1196/2022; ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 8 Tz 60/2013; ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 5 Tdo 1019/2022; ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004; a rozhodnutí velkého senátu publikované pod č. 32/2016 Sb. Taktéž odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3459/15.
19. Z této judikatury dovozuje, že při zohlednění překročení rychlosti poškozeným o 74 %, právní posouzení skutku dovolatele provedené odvolacím soudem není správné. Skutek obviněného byl podle státního zástupce nesprávně posouzen jako čin soudně trestný. Státní zástupce dále rozebírá tři možné jízdní manévry poškozeného, pokud by ten jel povolenou rychlostí 50 km/h, vymezené znalci v revizním znaleckém posudku. Následně dospívá k závěru, že jako bezpečná se jeví třetí varianta, kdy by dovolatel přednost v jízdě ve smyslu §2 písm. q) zákona č. 361/2000 Sb., dal, neboť by poškozeného nepřinutil k žádné náhlé změně rychlosti ani směru jízdy.
20. Za podstatné považuje státní zástupce ovšem to, že byla nesprávně dovozena příčinná souvislost mezi jednáním dovolatele a škodlivým následkem, že byl odvolacím soudem zcela nesprávně vyložen princip omezené důvěry v dopravě a že soudy vyložily spoluzavinění poškozeného v rozporu s ustálenou judikaturou. Tyto vady jsou přitom podle státního zástupce vadami hmotněprávními a odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je přesvědčen, že jestliže při dodržení povolené rychlosti poškozeným mohl dovolatel místem nehody bezpečně projet, není třeba zabývat se tím, zda mohl také zastavit. Považuje revizní znalecký posudek za natolik jasný, že nebylo třeba vyslýchat jeho zpracovatele. Proto státní zástupce nepovažuje za naplněný dovolací důvod podle písm. g) citovaného ustanovení. Těžiště pochybení odvolacího soudu pak podle jeho názoru leží v oblasti hmotněprávní – v bagatelizaci zavinění poškozeného za pomoci právních úvah, které jsou v rozporu s posuzováním obdobných dopravních nehod ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. K hypotetickému ohrožení jiných vozidel uvádí státní zástupce, že pokus nedbalostního trestného činu není možný, takže nelze proto v tomto ohledu hovořit o trestní odpovědnosti za takové jednání dovolatele.
21. Státní zástupce je tak přesvědčen, že námitka dovolatele založená na tom, že nehodu plně zavinil poškozený odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a považuje ji za důvodnou, neboť na základě soudy učiněných skutkových zjištění je viníkem předmětné dopravní nehody poškozený a nikoliv dovolatel. Obsah dovolání je podle státního zástupce v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
22. Závěrem státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, a aby podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Dále, aby podle §265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z hlediska §265r odst. 1 psím. c) tr. ř. souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
24. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
25. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
26. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
27. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm výslovně uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
28. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
29. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
30. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Námitky obviněného směřující do vadné aplikace principu omezené důvěry v dopravě a v této souvislosti do neexistence příčinné souvislosti mezi porušením silničního zákona a způsobením škodlivého následku, lze obecně podřadit pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Předmětné námitky současně Nejvyšší soud vyhodnotil jako opodstatněné, jak bude rozvedeno dále. Námitku dovolatele o neprovedení výslechu znalců, resp. námitku opomenutého důkazu, lze podřadit obecně pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí alternativě, přičemž i tuto námitku Nejvyšší soud vyhodnotil jako opodstatněnou.
31. Nejvyšší soud z pohledu zvolené dovolací argumentace musí nejprve poukázat na skutečnost, že nalézací soud založil vinu dovolatele zejména na tom, že nerespektoval §4 písm. a), b), §21 odst. 1, 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Tedy podle tohoto soudu porušil obviněný povinnost chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob, povinnost řídit se pravidly silničního provozu, a povinnost při odbočování na křižovatce neohrozit řidiče jedoucí za ním a dbát zvýšené opatrnosti a povinnost dát přednost v jízdě protijedoucím motorovým vozidlům, když nedal přednost v jízdě protijedoucímu motocyklu (blíže viz bod 11 rozhodnutí nalézacího soudu). Za rozhodné pak považoval nalézací soud závěry revizního znaleckého posudku provedeného Ústavem soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně (dále také jako „revizní znalecký posudek“), když závěry znaleckého posudku znalce Ing. Škandery, MBA (znalce přibral policejní orgán) byly shledány technicky nepřijatelnými a hrubě zkreslenými. Závěry znaleckého posudku znalce Ing. Mrázka ( znalce přibrala obhajoba) byly v rámci revize jeho posudku shledány revizním znaleckým posudkem jako korespondující až na určité detaily.
32. Podle soudu prvního stupně z revizního znaleckého posudku vyplývají dvě hlavní příčiny dopravní nehody, přičemž jako primární příčinu označil odbočovací manévr obviněného, který měl díky nákladnímu vozidlu odbočujícímu z levé vedlejší komunikace zakrytý výhled. Jako sekundární příčinu označil rychlost motocyklu poškozeného, která o 74 % překračovala nejvyšší povolenou rychlost v daném úseku komunikace (viz bod 14 rozsudku soudu prvního stupně). Nalézací soud tak uzavřel, že není pochyb, že obviněný způsobil poškozenému z nedbalosti smrt (blíže viz bod 15 rozsudku nalézacího soudu). Vzhledem ke spoluzavinění poškozeného, které kvantitativně stanovil na 50 %, pak uzavřel, že na vzniku nehodového děje a jeho tragických následků se podíleli oba řidiči stejnou měrou. Nalézací soud proto kvalifikoval jednání obviněného jako přečin usmrcení z nedbalosti toliko podle §143 odst. 1 tr. zákoníku (viz body 16–18 rozsudku nalézacího soudu) a nikoliv jako přečin ublížení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jak bylo jednání obviněného kvalifikováno v podané obžalobě.
33. S uvedeným závěrem se ovšem soud druhého stupně neztotožnil, když na základě podaného odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného shledal, že právní kvalifikace jednání obviněného není zákonná a jednání obviněného sám právně kvalifikoval jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, tedy že ze strany obviněného došlo k porušení důležité povinnosti (blíže viz bod 10 rozsudku soudu druhého stupně).
34. S ohledem na argumentaci dovolatele považuje Nejvyšší soud za nezbytné poukázat detailněji na některé závěry ústavního revizního znaleckého posudku, z jehož závěrů vycházely soudy nižších stupňů při formulování skutkového stavu a právního posouzení věci. Podle tohoto revizního znaleckého posudku je technicky nepřijatelné, aby obviněný započal odbočování až poté, co nákladní vozidlo dokončilo odbočování a měl plný rozhled do křižovatky (musel by vidět přijíždějící motocykly). Současně jako spíše technicky nepřijatelné [nikoli vyloučené] lze podle tohoto posudku hodnotit tvrzení dovolatele, že předtím, než nákladní vozidlo zakrylo výhled do křižovatky, neviděl v protisměru žádné vozidlo, když jako spíše technicky přijatelnou lze hodnotit situaci, že motocykly mohl obviněný spatřit na 100 m a více. Pokud by se jednalo o možnost řidiče vozidla Ford [obviněný] spatřit motocykly před zakrytím výhledu nákladním vozidlem, pak je toto tvrzení technicky přijatelné [č. l. 611 spisu Okresního soudu v Karviné – pobočky Havířov sp. zn. 102 T 181/2021, (dále jen „spis soudu prvního stupně“)]. Podle revizního znaleckého posudku v okamžiku, kdy se motocykly nacházely 150 m od místa střetu a jejich řidiči mohli poprvé spatřit nákladní vozidlo, toto se již nacházelo v křižovatce (č. l. 631 spisu soudu prvního stupně).
35. Je třeba zdůraznit, že obviněný v dovolání namítá, že před odbočením žádné vozidlo přijíždět neviděl a že motocykl poškozeného se v dané době mohl nacházet za horizontem. Zde je třeba akcentovat, že Nejvyšší soud v rozhodnutích soudů neseznal nějakou další skutečnost, která by verzi obviněného zcela jednoznačně vylučovala. Ze závěru revizního znaleckého posudku totiž vyplývá „[j]e možné, že v tomto okamžiku řidič vozidla Ford mohl motocykly vidět, ve velké vzdálenosti, která by při běžné jízdě motocyklů rychlostí 50 km/h stačila na bezpečné odbočení vozidla Ford.“ (č. l. 631–632 spisu soudu prvního stupně). Revizní znalecký posudek tedy nekonstatuje najisto, že v daném okamžiku obviněný motocykly již musel nutně vidět a že pokud je neviděl, bylo by to pouze z důvodu jeho nedostatečné vizuální kontroly prostoru, příp. vzdálenosti či dalších povětrnostních faktorů. Ve světle výše uvedeného tak nebylo (prozatím) v řízení vyloučeno, že by obviněný protisměrnou část vozovky nemohl vizuálně zkontrolovat před zakrytím výhledu a taktéž nebylo postaveno najisto, že se motocykly musely v daném momentu v tomto místě nacházet.
36. Ze závěrů revizního znaleckého posudku dále vyplývá, že „při jízdě motocyklu rychlostí 50 km/h v okamžiku a místě reakce řidiče motocyklu [poškozený] by došlo k minutí motocyklu s vozidlem Ford [obviněný] i v případě, že by řidič motocyklu na vozidlo Ford nijak nereagoval.“. Jinak vyjádřeno, došlo by k minutí vozidla obviněného, byť ne zcela v bezpečné vzdálenosti (0,3 sekundy – viz č. l. 608 spisu soudu prvního stupně, a Příloha č. 2 list 1–5, č. l. 648–652), když zároveň při jakémkoliv brzdění řidiče motocyklu by se vzdálenost od projetí vozidla po projetí motocyklu jen zvýšila. Podle tohoto znaleckého posudku „[j]e logické, že pokud by jel řidič motocyklu rychlostí 50 km/h od místa, kdy ho mohl řidič vozidla Ford naposledy vidět, než byl výhled zakrytý nákladním vozidlem, tak by došlo k ještě výrazně většímu minutí vozidla s motocyklem i kdyby řidič motocyklu nebrzdil . “ (č. l. 633 spisu soudu prvního stupně).
37. Současně se tak z tohoto revizního znaleckého posudku podává, že pokud by se motocyklista pohyboval od místa, kdy jej mohl obviněný před zakrytím výhledu spatřit, rychlostí 50 km/h, bylo by toto minutí o to výraznější (tyto závěry jsou rozpracovány v kap. 4.5.1 revizního znaleckého posudku, č. l. 607 č. l. a násl.). Z těchto závěrů nelze najisto zatím vyloučit, že by se vozidlo obviněného s motocyklem poškozeného mohlo bezpečně minout i v případě, že by motocyklista jel v daném úseku i běžným způsobem překročenou rychlostí. Z uvedeného revizního znaleckého posudku přitom taktéž vyplývá, že nebezpečnost manévru vozidla obviněného se vztahuje primárně k potencionální vozidlům „v případě, že by jelo nějaké další vozidlo v levém jízdním pruhu, kam byl výhled řidiče vozidla Ford omezen ještě více než do pravého jízdního pruhu na motocykl, pak by nebyla možnost případnému střetu zabránit.“ (č. l. 633 spisového materiálu).
38. Z pohledu shora uvedených závěrů revizního znaleckého posudku je třeba zdůraznit, že v dané věci není pochyb o tom, že řidič motocyklu překročil nejvyšší povolenou rychlost v daném místě o 74 % (jel rychlostí 87 km/h). Již z tohoto pohledu považuje Nejvyšší soud jako neodpovídající úvahy soudu druhého stupně o porušení důležité povinnosti ze strany obviněného. A to i s ohledem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 8 Tz 60/2013, ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 5 Tdo 1019/2022.
39. Nejvyšší soud zároveň považuje za vhodné a potřebné podrobně analyzovat předmětnou dopravní situaci jako celek, neboť nelze od sebe oddělovat jednotlivé části odbočovacího manévru bez zohlednění souvisejících skutečností, které jsou nepochybně důležité pro právní posouzení věci, včetně otázky příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a způsobení trestněprávního následku spočívajícího v smrti poškozeného. Z provedeného dokazování, zejména pak z revizního znaleckého posudku vyplývá, že obviněný odbočoval vlevo, přičemž měl zakrytý výhled jiným vozidlem (nákladním vozidlem). Z tohoto závěru vyplývá, že vozidlo obviněného muselo být skryto za tímto druhým vozidlem, takže i přijíždějící poškozený měl na vozidlo obviněného zakrytý výhled, takže nemohl vidět vozidlo obviněného dřív, než projel odbočující nákladní vůz. Obviněný tak rovněž nedal větší možnost motocyklistovi reagovat na jeho manévr, dokud se obviněný s vozidlem neobjevil zpoza druhého odbočujícího vozidla. Nadto obviněný na motocykl podle odvolacího soudu následně při vyjetí zpoza odbočujícího vozidla nereagoval. Odvolací soud tedy oproti nalézacímu soudu vystavěl porušení důležité povinnosti obviněným na tom, že obviněný nesledoval situaci v silničním provozu. Tedy, že se dostatečně nevěnoval řízení, neboť při zachování zvýšené opatrnosti a plné pozornosti se měl po odkrytí výhledu na protisměrný jízdní pruh nikoliv výlučně věnovat odbočování vlevo, ale měl si zkontrolovat, protože předtím do protisměru neviděl, zda z protisměrných jízdních pruhů nepřijíždí jiný účastník silničního provozu, kterému je povinen dát přednost. Proto taktéž dovodil porušení ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona silničního provozu obviněným. Současně uzavřel, že princip omezené důvěry v dopravě je pojmenován jako omezený proto, že řidič nemůže bez přiměřené opatrnosti počítat s tím, že jiný účastník zcela jistě dodrží svou povinnost – v tomto případě poškozený rychlost jízdy (viz bod 9 rozsudku soudu druhého stupně). Naopak podle tohoto soudu s ohledem na skutečnost, že dovolatel neviděl do protisměrného jízdního pruhu, přesto začal odbočovací manévr, měl s ohledem na okolnosti a znalosti křižovatky, kdy křižovatce předchází rovný přímý úsek s dobrou viditelností v rámci přiměřené opatrnosti počítat s tím, že jiný účastník, tj. poškozený, může určitou svoji povinnost porušit tím, že pojede nepřiměřenou rychlostí. Pokud obžalovaný započal odbočovací manévr v době, kdy neviděl do protisměrných jízdních pruhů, nemohl legitimně spoléhat na to, že svým počínáním nemůže ohrozit jiné účastníky silničního provozu.
40. Nejvyšší soud se však s uvedenými závěry odvolacího soudu při výše zmíněných závěrech revizního znaleckého posudku zatím neztotožnil a považuje je za předčasné, a to zejména z pohledu posouzení porušení důležité povinnosti ze strany obviněného jako kvalifikačního znaku odst. 2 §143 tr. zákoníku s přihlédnutím k principu omezené důvěry v dopravě. Předně je třeba zdůraznit, že jestliže nebylo v řízení najisto vyloučeno, že před zakrytím výhledu (jak tvrdí dovolatel) bylo možné, že se motocykly nacházely ještě v místech, kde je nemohl obviněný v rámci vizuální kontroly protisměrných pruhů, před zakrytím výhledu nákladním vozidlem, spatřit, pak je nutno ctít princip in dubio pro reo (blíže viz bod 35 tohoto rozhodnutí). Jinak řečeno, protože toto tvrzení nebylo najisto revizním znaleckým posudkem vyloučeno, tak prozatím nelze vyloučit verzi obviněného, že žádné vozidlo v dálce před zakrytím výhledu odbočujícím nákladním vozidlem neviděl. Podle Nejvyššího soudu se jedná o závěr důležitý i pro následnou aplikaci principu omezené důvěry v dopravě. Jeho podstatou je skutečnost, že se řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci při provozu budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nebude vyplývat opak. Po účastníkovi silničního provozu totiž nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání; naopak, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 1981, sp. zn. 3 Tz 20/81, uveřejněné pod č. 43/1982, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, uveřejněné pod č. 45/2005-I. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011, a také ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1501–1517, obdobně také nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 1711/20, či ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15).
41. Jestliže nebylo zatím vyloučeno, že obviněný neviděl před zakrytím výhledu odbočujícím nákladním vozidlem v protisměru žádné vozidlo a na danou vzdálenost vyhodnotil, že může odbočit, pak je nutno k tomuto zohlednit další závěr revizního znaleckého posudku, že „pokud by jel řidič motocyklu rychlostí 50 km/h od místa, kdy ho mohl řidič vozidla Ford naposledy vidět, než byl výhled zakrytý nákladním vozidlem, tak by došlo k ještě výrazně většímu minutí vozidla s motocyklem i kdyby řidič motocyklu nebrzdil.“. Tedy, pokud by poškozený dodržoval rychlost na daném místě, pak by se jednalo o bezpečné minutí vozidel. Vhodné taktéž doplnit, že k zakrytí výhledu obviněného došlo 4 sekundy před střetem. Přibližně 1,7 sekundy před střetem se za nákladním vozidlem odkryl výhled mezi vozidlem obviněného a motocyklem poškozeného. Obviněný tak měl zakrytý výhled přibližně po dobu 2,3 sekundy (č. l. 631–632 spisu soudu prvního stupně).
42. Nejvyšší soud musí obecně připustit, že na daném dopravním úseku bylo možno zcela důvodně předpokládat lehké překročení rychlosti ze stran jiných účastníků silničního provozu, neboť byť se jedná o nežádoucí jev, tak je obecně všem řidičům známo, že k určitému lehkému nedodržování stanovené rychlosti v silničním provozu zcela běžné dochází. V tomto směru je také nutno zdůraznit, že ke střetu došlo v podstatě na dobře viditelném úseku, na jaře, v odpoledních hodinách, za plného denního světla, tedy za dopravní situace, která nebyla tzv. na první pohled pro účastníky silničního provozu nebezpečná. Lze ovšem zároveň mít za to, že po dovolateli nebylo možno požadovat povinnost předpokládat, že další účastnici silničního provozu překročí nejvyšší povolenou rychlost o 74 %. Takový požadavek by skutečně byl v rozporu s tzv. principem omezené důvěry v dopravě. Argumentace odvolacího soudu o tom, že křižovatce předchází rovný přímý úsek s dobrou viditelností nemůže rozhodně takovou povinnost obviněnému založit. Obdobně by taktéž bylo možné argumentovat, že pokud se účastník silničního provozu blíží ke křižovatce, pak v rámci předpokladu komplikovaných dopravních situací (byť je na hlavní pozemní komunikaci) nepojede o 74 % rychleji. Jak však vyplývá z revizního znaleckého posudku, pokud by motocykl jel v místě reakce rychlostí 50 km/h, pak by se bez jakékoliv reakce minul s vozidlem obviněného o 0,3 s. Z toho lze zatím dovodit poměrně legitimní domněnku, že i v případě mírného překročení tohoto místního rychlostního limitu motocyklem, a to od místa, kdy ho teoreticky mohl obviněný naposledy vidět, než byl výhled zakrytý nákladním vozidlem, tak by se účastníci patrně stále minuli v bezpečné vzdálenosti. To by však odvolací soud měl postavit najisto.
43. V tomto ohledu lze aplikovat na předmětnou věc, byť toliko přiměřeně, i závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 8 Tdo 184/2023. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud připomněl, že řidič, jenž dává při jízdě křižovatkou přednost vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici, nemusí dát přednost absolutně všem vozidlům, která v libovolné vzdálenosti od křižovatky vidí, ale pouze těm, která jsou již natolik blízko, že vjetí jím řízeného vozidla do křižovatky by u řidičů jedoucích po hlavní silnici vyvolalo nebezpečí nutnosti náhlé změny směru nebo rychlosti jízdy (viz rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. 2 T 71/97, uveřejněný pod č. 44/2000 Sb. rozh. tr.). Zároveň akcentoval, že řidič zejména na základě svých zkušeností v podstatě odhaduje, které vozidlo je ještě v dostatečné vzdálenosti tak, že mu umožňuje vjezd na hlavní silnici, a které již nikoli, a při tomto svém odhadu samozřejmě vychází z rychlosti, kterou právní předpisy v místě křižovatky povolují (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004), nenasvědčuje-li ovšem konkrétní situace jinému závěru. V tomto citovaném rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 184/2023 Nejvyšší soud konstatoval, že obviněná měla povinnost se před započetím odbočovacího manévru rozhlédnout a vyhodnotit, zda může odbočovací manévr s ohledem na situaci v protisměru zahájit tak, aby dala přednost protijedoucím vozidlům. Podle tohoto rozhodnutí by se jednalo o jinou situaci v případě, neměl-li by řidič z levé části vozovky určené pro jeho směr jízdy dostatečný rozhled na dostatečnou vzdálenost např. v protisměrné části vozovky tak, aby mohl vyhodnotit, zda je možné odbočovací manévr provést při zachování povinnosti dát přednost v jízdě. Nejvyšší soud proto v dané věci dospěl k závěru, že nešlo rozumně vyvrátit tvrzení obviněné, že v souladu s principem omezené důvěry v dopravě dospěla k podloženému závěru, že pokud by se ve vzdálenosti, na niž měla rozhled, objevilo až po jejím prvotním rozhlédnutí vozidlo, které by jelo nejvyšší povolenou rychlostí, případně tuto překračovalo pouze běžným způsobem, který lze očekávat, pak by takové vozidlo nemohlo urazit vzdálenost mezi svým vozidlem a místem, v němž obviněná svým vozidlem křížila hlavní silnici, do doby, než by obviněná již zcela dokončila odbočovací manévr (bod 47 předmětného usnesení Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud tak konstatoval, že po obviněné nebylo možno bez dalšího a za každých okolností požadovat, aby po započetí odbočovacího manévru opětovně kontrolovala dopravní situaci, pokud již oprávněně a při zohlednění principu omezené důvěry v dopravě před započetím odbočovacího manévru usoudila, že se jí křižovatkou podaří projet, aniž by omezila či ohrozila jiného účastníka v provozu majícího přednost v jízdě, a tím mu nedala přednost v jízdě. Navíc, i kdyby obviněná mohla v daném okamžiku motocykl poškozeného spatřit, byla by v souladu s principem omezené důvěry v dopravě oprávněna vjet do protisměrné části komunikace při očekávání, že se poškozený na motocyklu pohybuje maximální povolenou rychlostí, případně že tuto překračuje pouze běžným způsobem (bod 59 předmětného usnesení).
44. Z pohledu shora naznačených východisek je třeba zdůraznit, že toto rozhodnutí, byť je lze v nyní projednávané věci použit toliko přiměřeně, vystihuje podstatu principu omezené důvěry v dopravě. Jak již bylo naznačeno, i v současné věci nebylo zatím vyloučeno, že obviněný učinil odhad proveditelnosti svého manévru předtím, než mu zakryl výhled nákladní automobil, kdy neviděl v protisměru žádné protijedoucí vozidlo a při zohlednění principu omezené důvěry v dopravě předpokládal, že se mu podaří (i přes následné zastínění výhledu nákladním vozidlem) manévr bezpečně provést, což by se při dodržení maximální povolené rychlosti ze strany protijedoucího motocyklu také stalo, jak se podává z revizního znaleckého posudku.
45. Otázkou, kterou je třeba vyřešit, je, zda toto samotné zohlednění situace před zakrytím výhledu nákladním vozidlem bylo ze strany obviněného dostatečné z pohledu povinnosti dodržet ustanovení §4 písm. a) a zejména §5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, tedy zejména povinnosti věnovat se plně řízení vozidla, sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích. Jde tedy o to, zda obviněný zachoval v předmětné věci potřebnou míru opatrnosti, a to právě z pohledu konkrétně zjištěných okolností případu, když podstatou nedbalostního jednání, pro které byl obviněný v předmětné věci stíhán je nezachování určité míry opatrnosti. Při zvažování odpovědi na tuto otázku podle Nejvyššího soudu je nutno vždy vycházet z konkrétních zjištěných okolností předmětné věci, tedy věc nikoliv posuzovat abstraktně, ale právě s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti, které mohou být i u typově podobných věcí odlišné a vést k jinému závěru o zachování potřebné míry opatrnosti ze strany pachatele. V tomto směru nelze pominout, že nelze najisto postavit, zda plnému výhledu obviněného nebránily nějaké keře či stromy, zda bylo možno při této vizuální kontrole vyloučit možnost následného vjezdu vozidel do protisměrném pruhu z jiné komunikace či např. vjezd nějakého odstaveného vozidla apod. Současně při posuzování celé věci nelze fakticky pominout situaci, která nastala poté, co provedl obviněný podle své výpovědi vizuální kontrolu a vyhodnocení možnosti bezpečného odbočení, když po jistou dobu došlo k zakrytí výhledu obviněného odbočujícím nákladním vozidlem, přičemž i z tohoto samotného vyjádření obviněného není pochyb o tom, že se jednalo o vozidlo větších rozměrů. Obviněný tak ztratil i možnost periferní kontroly vývoje situace v protisměrném pruhu, když stejně tak se stal tzv. neviditelný i pro další účastníky silničního provozu nacházející se v protisměrném pruhu. Tyto skutečnosti jsou podle Nejvyššího soudu právě podstatné pro posouzení toho, zda obviněný dodržel v dané věci potřebnou míru opatrnosti. Tuto otázku bylo nutno v dané věci řádně objasnit, a to z pohledu posouzení toho, zda jednání obviněného je postižitelné podle trestního zákoníku (§143 odst. 1 tr. zákoníku). Proto se Nejvyšší soud neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že obviněný tím, že ihned po odkrytí vozidla nezareagoval na blížící se motocykl (kdy zůstává sporné, zda vůbec mohl – viz níže), porušil důležitou povinnost ve smyslu odst. 2 §143 tr. zákoníku, když je také nutno zvažovat i naplnění samotné skutkové podstaty podle §143 odst. 1 tr. zákoníku.
46. Z pohledu prezentovaných závěrů odvolacího soudu je také třeba akcentovat, že v tom, zda mohl obviněný po odkrytí výhledu reagovat na vzniklou situaci, a tedy zabránit dopravní nehodě, se znalecké posudky Ing. Mrázka a revizní posudek ústavu rozcházejí. Lze mít za to, že ani tato otázka dosud nebyla postavena tzv. najisto. Předně je třeba zdůraznit, že zmíněný závěr soudů nižších stupňů (viz bod 14 rozsudku soudu prvního stupně, bod 9 rozsudku odvolacího soudu) stojí na tom, že revizní znalecký posudek stanovil rychlost, ze které vozidlo obviněného zrychlovalo na 9–10 km/h z oblasti na konci odbočovacího pruhu. Soud druhého stupně uvedl, že tomuto závěru odpovídá výpověď obviněného, že na hranici křižovatky buď zastavil nebo takřka zastavil. Konstatoval, že daná výpověď neodpovídá vyšší rychlosti stanovené znalcem Ing. Mrázkem, který uvedl, že vozidlo zahájilo manévr z rychlosti kolem 12 km/h, střetová rychlost vozidla byla 25 km/h (č. l. 455 spisu soudu prvního stupně – verte ). Revizní znalecký posudek stanovil střetovou rychlost vozidla obviněného na 23 km/h. I odvolací soud příklon k reviznímu znaleckému posudku odůvodnil zmíněným konstatováním obviněného. Nejvyšší soud v tomto ohledu musí souhlasit s dovolatelem, že nelze z jeho obecného tvrzení dovodit přesvědčivý závěr o tom, zda mohl jet 9–10 km/h nebo 12 km/h. Předně je třeba uvést, že obě předpokládané rychlosti se výrazně neliší, kdy lze připustit, že rozlišení těchto rychlostí může být odvislé od jistého subjektivního vnímání každého jedince, což ztěžuje celou situaci, když právě otázka rychlosti zrychlení je v dané věci jistým způsobem velmi podstatná. Za dané situace by se jevilo logické, že by si soud, a to již soud prvního stupně, vyslechnul zpracovatele revizního znaleckého posudku k dané problematice, aby tak objasnil možnou či nemožnou variabilitu zmíněného vstupního údaje, jak namítá dovolatel. Takto ovšem nebylo ve věci postupováno. Za takové situace identifikuje Nejvyšší soud neprovedení výslechu znalců jako opomenutý důkaz, když soudy nemohly kvalifikovaně tuto otázku zodpovědět a nemohly tak postupovat v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Zde je třeba zdůraznit, že o opomenuté důkazy se jedná i za procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další].
47. Z výše uvedeného lze mít za to, že odvolací soud aplikoval princip omezené důvěry v dopravě v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a v tomto důsledku vadně kvalifikoval jednání obviněného jako trestný čin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Taktéž opomenul důkaz – výslech znalců týkající se rychlosti vozidla obviněného, jelikož nemohl pouze z výpovědi dovolatele postavit přesvědčivě najisto, že tato odpovídá závěru revizního znaleckého posudku ohledně zrychlení vozidla obviněného. Ve věci tak nebyl bez důvodných pochybností postaven příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, a který je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu. Požadavek příčinného vztahu totiž znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Z provedených důkazů však prozatím vyplývá, že byť obviněný provedl odbočovací manévr v době zákrytu výhledu jiným vozidlem, nelze vyloučit, že výlučnou příčinou dané nehody byla nekázeň řidiče motocyklu, který se pohyboval v daném úseku komunikace o 74 % rychleji (tedy extrémně překročil nejvyšší povolenou rychlost), než měl. Jak již bylo naznačeno, po řidičích, kteří jsou při odbočování povinni dávat přednost jiným vozidlům, nelze legitimně požadovat, aby do svých predikcí o bezpečnosti manévru zahrnovali i tu skutečnost, že ostatní účastníci silničního provozu budou extrémně překračovat rychlost na daném úseku – pokud tedy z konkrétní okolnosti neplyne opak. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů a provedených znaleckých posudků však prozatím nevyplývá, že by odhad obviněného o možnosti učinit takový manévr byl v rozporu s dáním přednosti v jízdě – tedy aby řidič, který má přednost v jízdě, nemusel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy.
48. Proto, jak již bylo naznačeno, Nejvyšší soud shledal podané dovolání obviněného důvodné, když dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. byly naplněny. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2023, sp. zn. 6 To 109/2023, jakož i rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 102 T 181/2021. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
49. Věc se tak vrátí do stadia, kdy soud prvního stupně bude muset znovu projednat věc obviněného a musí ve věci znovu rozhodnout. V novém řízení je povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 9. 2023
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu