ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.1094.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 1094/2022- 15630
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2023 o dovoláních, která podali obvinění P. B. , nar. XY, trvale bytem XY, O. S. , nar. XY, trvale bytem XY, P. M. , nar. XY, trvale bytem XY, P. H. , nar. XY, trvale bytem XY a P. H. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 9 To 27/2022, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 8. 2022, sp. zn. 9 To 27/2022, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 5/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. B., O. S., P. M., P. H. a P. H. odmítají .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 41 T 5/2020, byli obvinění P. B. a O. S. pod body 1. až 9. výroku o vině odsouzeni za zločin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 2 alinea 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a pod body 10. až 12. za organizátorství ke zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §24 odst. 1 písm. a) a §248 odst. 2 alinea 3, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný P. M. byl pod body 10. až 12. uznán vinným zločinem porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 2 alinea 3, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Obviněná P. H. byla pod body 5. až 12. uznána vinnou pomocí ke zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §24 odst. 1 písm. c) a §248 odst. 2 alinea 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný P. H. byl pod body 9. až 11. uznán vinným pomocí ke zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §24 odst. 1 písm. c) a §248 odst. 2 alinea 3, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Za to byl obviněným P. B. a O. S. podle §248 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1, §67 odst. 1, 3 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen úhrnný peněžitý trest, oběma ve výměře 350 denních sazeb po 2 000 Kč, tedy v celkové výši 700 000 Kč. Obviněného P. M. odsoudil městský soud podle §248 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §67 odst. 1, 3 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 125 denních sazeb po 2 000 Kč, tedy v celkové výši 250 000 Kč. Obviněné P. H. soud uložil podle §248 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §67 odst. 1, 3 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 120 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 120 000 Kč a obviněnému P. H. podle §248 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §67 odst. 1, 3 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku také peněžitý trest ve výměře 90 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 90 000 Kč. Městský soud stejným rozsudkem podle §226 písm. c) tr. zákoníku rozhodl o zproštění části obžaloby obviněného P. M. a spoluobviněné M. S., A. M. a A. K. zprostil obžaloby v celém rozsahu.
2. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podali odvolání všichni odsouzení obvinění, a to proti všem výrokům, které se jich týkaly, v jejich neprospěch podala odvolání též státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, která je směřovala jen proti výrokům o trestech. Z podnětu podaných odvolání Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 9 To 27/2022, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 8. 2022, sp. zn. 9 To 27/2022, zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze v celé odsuzující části. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. vrchní soud znovu rozhodl tak, že obviněné P. B. a O. S. pod body 1. až 9. uznal vinnými zločinem porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 2 alinea 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a pod body 10. až 12. organizátorstvím k přečinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §24 odst. 1 písm. a) a §248 odst. 2 alinea 3, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Obviněného P. M. uznal vrchní soud pod body 10. až 12. vinným přečinem porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 2 alinea 3, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Obviněnou P. H. vrchní soud odsoudil za skutky pod body 5. až 12. za pomoc ke zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §24 odst. 1 písm. c) a §248 odst. 2 alinea 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a obviněného P. H. pod body 9. až 11. rovněž za pomoc k přečinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §24 odst. 1 písm. c) a §248 odst. 2 alinea 3, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Za to byl obviněným P. B. a O. S. podle §248 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1, §67 odst. 1, 3 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen úhrnný peněžitý trest, oběma ve výměře 350 denních sazeb po 2 000 Kč, tedy v celkové výši 700 000 Kč. Obviněný P. M. byl vrchním soudem podle §248 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §67 odst. 1, 3 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 125 denních sazeb po 2 000 Kč, tedy v celkové výši 250 000 Kč. Obviněnou P. H. vrchní soud odsoudil podle §248 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §67 odst. 1, 3 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 120 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 120 000 Kč. Obviněnému P. H. vrchní soud podle §248 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §67 odst. 1, 3 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře 90 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 90 000 Kč.
3. Vzhledem k tomu, že skutek, jak je popsán ve všech bodech výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze, je všem procesním stranám dobře znám, Nejvyšší soud jen stručně shrne zásadní a z hlediska právní kvalifikace významné skutkové okolnosti. V případě skutků pod body 1. až 9. napadeného rozsudku obvinění P. B. a O. S. jako předseda, resp. místopředseda a členové představenstva družstevní záložny W. C. (dále též jen „W. C.“), během roku 2011 nejprve nakoupili pro W. C. jednu směnku emitovanou Energetickým a průmyslovým holdingem, a. s. (dále též jen „EPH“), a pak tři směnky emitované J&T Private Equity, B. V. (dále též jen „J&TPE“), a to přesto, že věděli, že směnka je cenný papír, který není registrovaným cenným papírem ve smyslu §3 odst. 2 písm. e) zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrových družstvech, ve znění účinném do 2. 8. 2012 (dále jen „ZSÚD“; pokud nebude dále v tomto usnesení uvedeno jinak, znamená zkratka „ZSÚD“ znění tohoto zákona účinné do 2. 8. 2012 – pozn. Nejvyššího soudu ), a tedy s ním družstevní záložna nesmí obchodovat. Při vědomí nutnosti zastřít před Českou národní bankou (dále též jen „ČNB“) nabývání směnek obvinění P. B. a O. S. využili svůj vliv v rámci obchodních společností provázaných s W. C. v rámci tzv. holdingu W., již předem na konci roku 2010 zadali obviněné P. H., zaměstnané na referentské pozici v obchodní společnosti v rámci holdingu W., aby nakupovala tzv. ready-made společnosti, tedy nově založené společnosti s ručením omezeným, bez jakékoliv činnosti, majetku a historie, a posléze tyto převedla na osoby, které za úplatu kolem 2 000 Kč za měsíc budou vykonávat funkci společníka, resp. jednatele a které budou podle pokynů obviněné podepisovat jednotlivé dokumenty nutné k tomu, aby tyto „nastrčené“ společnosti disponovaly na účtu zdánlivě vlastními prostředky, jež jim na bankovní účet zašle přes jiné společnosti W. C., prostředky vykážou v žádosti o úvěr jako pocházející z vlastní podnikatelské činnosti a současně u W. C. požádají o úvěr na nákup předem určené směnky, vydané buď EPH nebo J&TPE, kterou W. C. ihned předají, přičemž po splatnosti směnky veškerý zisk vyinkasuje W. C. a nikoliv úvěrovaná společnost. V případech popsaných ve výroku o vině pod body 5. až 8. takto W. C. zastřeně nakoupila v průběhu roku 2011 dvě směnky emitované J&TPE a dvě směnky emitované EPH. V důsledku jednání vymezeného pod bodem 6. výroku o vině došlo zároveň k porušení tzv. pravidel angažovanosti vyplývajících z §11 odst. 1, 3 ZSÚD, ve spojení s §181 vyhlášky č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 123/2007 Sb.“). V případě popsaném pod bodem 9. výroku o vině zakoupila W. C. zastřeně další směnku vydanou J&TPE, přičemž na tomto nákupu se kromě obviněné P. H. podílel v pomocné roli, jakožto osoba přesvědčující v rozporu s realitou budoucího jednatele ready-made společnosti o legálnosti celého počínání, i obviněný P. H. V roce 2012 došlo jednáním popsaným pod body 10. až 12. výroku o vině za užití totožného mechanismu k nákupu posledních tří směnek emitovaných J&TPE, přičemž za W. C. jednal z pozice člena představenstva obviněný P. M. a to podle pokynů obviněných P. B. a O. S., přičemž nákup ready-made společností, přesvědčení jejich jednatelů v pozici tzv. bílých koní a další navazující kroky činila ve všech třech případech obviněná P. H., podporovaná v případě skutků pod body 10. a 11. obviněným P. H. Jednáním popsaným ve skutkové větě napadeného rozsudku tak W. C. nabyla celkem dvanáct směnek, jež po splatnosti uplatnila u jejich výstavců, kteří směnky proplatili, v důsledku čehož W. C. získala neoprávněný majetkový prospěch v celkové výši 40 878 082,19 Kč.
II. Dovolání obviněných
4. Výše uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze napadli dovoláním prostřednictvím svých obhájců všichni odsouzení obvinění. Obvinění P. B., O. S. a P. M. svá dovolání předložili v jednom společném podání, byť každý prostřednictvím vlastního obhájce. Všichni dovolatelé pak označili shodně dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
a) Dovolání obviněných P. B., O. S. a P. M.
5. Obvinění v první řadě zdůraznili, že jejich jednáním nebyla způsobena žádná škoda. Výsledkem všech posuzovaných transakcí byl naopak příjem W. C., který je právní povinností spořitelního družstva a prospívá všem jeho členům.
6. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obvinění nejdříve poukázali na účel, resp. objekt trestného činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 tr. zákoníku, jímž je ochrana soutěžního prostředí subjektů v rámci hospodářské soutěže, která však není poskytována všem subjektům operujícím na všech trzích paušálně, nýbrž se může lišit pro různé oblasti trhu. S odkazem na regulaci hospodářské soutěže a praxi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže měly orgány činné v trestním řízení podle názoru obviněných činit dokazování o relevantním trhu, za který obvinění nepovažují celý rozsah činnosti spořitelních družstev, ale pouze družstevních záložen, v jehož rámci se konkurenčně pohybovala W. C. Teprve prostřednictvím takto vymezeného trhu by podle obviněných bylo možno určit konkrétní soutěžitele, kteří mohli být posuzovanou činností W. C. dotčeni a k jejichž ochraně je určeno ustanovení §248 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku. V tomto ohledu soudy nezohlednily ani obhajobou předložená vyjádření relevantních soutěžitelů, z nichž vyplývá, že W. C. nad nimi v důsledku žalovaného jednání nezískala žádnou výhodu.
7. Obvinění dále odvolacímu soudu vytkli nesprávné právní posouzení naplnění znaku objektivní stránky trestného činu podle §248 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku spočívajícího v opatření neoprávněné výhody, za kterou nelze podle jejich názoru považovat (majetkový) prospěch. Obvinění mají za to, že znak výhody musí být hodnocen s přihlédnutím k chráněnému veřejnému zájmu, kterým je v případě tohoto trestného činu ochrana hospodářské soutěže. Tuto otázku přitom nelze posoudit bez vymezení relevantního okruhu soutěžitelů, kterých se měla částka získaná W. C. dotknout, a to ve smyslu narušení konkurenčních vztahů mezi těmito soutěžiteli. V této souvislosti obvinění poukázali mimo jiné na v trestním řízení provedené znalecké posudky, které měly potvrdit, že k žádné konkurenční výhodě nákupem směnek nedošlo. Podle obviněných nelze výhodu spatřovat v objemu investované částky, ani v částce odpovídající výnosům z daných investic. Nebylo totiž například zjišťováno, zda byl výnos použit do oblasti, v níž by mohl přispět ke zlepšení konkurenčního postavení W. C., případně jaký by byl výnos při investování do nezakázaného instrumentu, či zda jiná konkurenční spořitelní družstva rovněž investovala do směnek. Obvinění zároveň zastávají názor, že při hodnocení výhody by se mělo podpůrně přihlédnout ke znakům trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 tr. zákoníku, u něhož je naplnění tohoto znaku vázáno na zjištění skutečné výhody dodavatele oproti jiným dodavatelům účastnícím se konkrétního zadávacího řízení.
8. Obvinění zpochybnili také naplnění dalšího znaku skutkové podstaty trestného činu podle §248 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku spočívajícího v závažnosti jednání porušujícího příslušnou právní úpravu. Soudům obou stupňů obvinění vytkli, že znak závažnosti shledaly ve skutečnostech, které jej neurčují, jako je objem investované částky ve výši 1,2 miliardy Kč nebo odvolacím soudem nově a překvapivě zmíněné sofistikované zastírání nákupu směnek. S přihlédnutím k výsledku souvisejícího správního řízení, které s W. C. vedla Česká národní banka, navíc nelze přijmout závěr o natolik intenzivním porušení pravidel, jež by odůvodňovalo vyvození trestní odpovědnosti z pohledu zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Obvinění zdůraznili, že stejné jednání bylo ve správním řízení, jakožto typově mírnějším odpovědnostním režimu, posouzeno jako závažné až v souhrnu s další nedovolenou činností spočívající v dodatečných členských vkladech, která však nebyla předmětem trestního stíhání. O nižší intenzitě porušení pravidel svědčí podle obviněných rovněž postup ČNB, která v návaznosti na zjištění o nákupu jedné ze směnek souhlasila s postupem navrženým W. C., a to držením směnky do splatnosti a její následnou realizací. Obdobný postup byl podle výpovědi svědka M. B. uplatněn také vůči jiným družstevním záložnám. Obvinění odkázali taktéž na závěry prvního rozhodnutí Městského soudu v Praze vyslovené ve správním soudnictví v řízení o přezkoumání rozhodnutí ČNB o odejmutí licence W. C., podle kterých závažnost jednání neodůvodňovala uložení tohoto nejpřísnějšího opatření.
9. Obvinění namítli rovněž nesprávné posouzení naplnění znaku spočívajícího v jednání v rozporu s „jiným právním předpisem“, za který soudy považovaly primárně ZSÚD. Poukázali v tomto ohledu na účel tohoto zákona, kterým je ochrana členů družstva a jejich majetkových zájmů. Touto optikou je podle jejich názoru nutno nahlížet také na zákaz spořitelního družstva obchodovat s jinými než registrovanými cennými papíry, obsažený v §3 odst. 2 písm. e) ZSÚD, byť použitím jazykového výkladu ani nelze takový zákaz z citovaného ustanovení zcela jednoznačně dovodit. Jeho smyslem je tak ochrana členů před neuváženým a nezodpovědným obchodováním spořitelního družstva s rizikovými cennými papíry. Obvinění mají za to, že v posuzované věci byla tato ochrana fakticky zachována, neboť ve všech dvanácti případech šlo o vysoce kvalitní, bonitní a bezpečné směnky vydané silnými ekonomickými subjekty, krytými velkým majetkem. Směnky byly navíc bez problémů proplaceny se sjednaným výnosem.
10. Pokud jde o pojem „obchodování“, obvinění odkázali na zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPKT“), podle něhož má jít o poskytování investiční služby, tedy prodej cenného papíru třetí osobě neboli nakládání s ním. V souladu s §45 odst. 2 vyhlášky č. 123/2007 Sb. je pak nabytí cenných papírů za účelem obchodování vázáno na odlišná pravidla zacházení vzhledem k nutnosti zařadit takový nástroj do obchodního portfolia. Rozdíl mezi kupní cenou směnky a směnečnou sumou není neočekávaný, nýbrž fixní, svou povahou se „tento typ obchodu“ přibližuje spíše termínovanému vkladu. Obchodováním může být pouze nákup cenného papíru za účelem jeho prodeje třetí osobě, nikoli držení aktiva za účelem dosažení zisku (do splatnosti), což byl od počátku záměr W. C. potvrzený mimo smluvních dokumentů také výpověďmi svědků. Proto také byly směnky v souladu s vyhláškou č. 123/2007 Sb. zařazeny do investičního, nikoli obchodního portfolia. Obdobně nepředstavuje podle obviněných obchodování ani poskytnutí úvěru na pořízení směnky, jak tomu bylo v případě skutků 5. až 12. Nesprávné právní posouzení v tomto smyslu nachází svou reflexi i v popisu skutku, který sice obsahuje činnost W. C. spočívající v nákupu směnek, nikoli však již jejich následný prodej. Svůj právní názor podpořili obvinění odkazem na analýzu poskytnutou W. C. advokátní kanceláří Glatzová & Co. ještě v době před spácháním prvního skutku, kterou však soudy v rozporu se závěry Nejvyššího soudu vyslovenými v usnesení ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 848/2010, neshledaly relevantní.
11. Obvinění zpochybnili také postup ČNB, která ačkoli z pravidelného měsíčního reportingu věděla o zahrnutí směnek do majetku W. C., nijak nezasáhla až do 6. 8. 2012, kdy doručila W. C. výzvu s dotazem na držení cenných papírů nepřijatých k obchodování na evropském regulovaném trhu. Po tomto datu přitom W. C. již žádné směnky nenakupovala, ani nefinancovala jejich nákup. Změna postoje ČNB souvisí podle názoru obviněných s novelizací ZSÚD účinnou od 3. 8. 2012, v jejímž důsledku bylo ustanovení §3 odst. 2 písm. c) ZSÚD obsahující oprávnění družstevní záložny nabývat majetek doplněno o formulaci, podle níž tak záložna může činit pro účely zajištění vlastního provozu. Z toho obvinění dovozují, že před účinností novely mohla družstevní záložna nabývat majetek, tedy i směnky, neomezeně, čehož si měla být vědoma i samotná ČNB, která sama novelu navrhla a o držení směnek družstevními záložnami se začala zajímat až po nabytí její účinnosti. Obvinění v tomto ohledu soudům vytkli také opomenutí jejich důkazních návrhů na vyžádání výzev, které ČNB učinila ve vztahu k dalším družstevním záložnám.
12. Podle obviněných ve věci rozhodující soudy nesprávně posoudily rovněž otázku porušení pravidel angažovanosti. V tomto ohledu vytkli odvolacímu soudu, že přes změnu právního posouzení, kterou oproti rozsudku soudu prvního stupně učinil ve vztahu k této otázce, konstatoval, že jde pouze o „kosmetické chyby“ bez vlivu na věcnou správnost rozhodnutí o vině. Obvinění s tímto závěrem nesouhlasí. S odkazem na příslušnou právní úpravu regulující pravidla angažovanosti zejména zdůraznili, že nákup směnek a poskytování úvěrů za tímto účelem probíhalo po dobu více než dvou let, směnky měly různé doby splatnosti a byly vystaveny dvěma subjekty, což odvolací soud ve svém hodnocení angažovanosti nezohlednil. Porušení limitů angažovanosti ČNB sledovala a dohlížený subjekt na případné porušení průběžně upozorňovala, což však v případě posuzovaných směnek nenastalo. Obvinění poukázali dále na provedené znalecké posudky, jež potvrdily, že vykazování za každý subjekt bylo správné a pokud došlo k částečnému překročení limitů angažovanosti, šlo o porušení méně závažné a krátkodobé.
13. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obvinění namítli absenci relevantních zjištění o tom, že by jakožto členové představenstva participovali na dotčených nákupech směnek a úvěrových obchodech. Tato skutečnost podle obviněných z výsledků provedeného dokazování nevyplývá. V trestním řízení nebylo zkoumáno detailní rozdělení činností a odpovědností, které bylo zavedeno v rámci systému řízení ve W. C. Obvinění odkázali zejména na působnost Výboru pro řízení aktiv a pasiv (Asset-Liability Committee, dále jen „ALCO“), v jehož gesci bylo právě rozhodování o nákupu směnek, a určování horního limitu angažovanosti. Jednotlivé limity angažovanosti u konkrétních úvěrů posuzovalo společně oddělení risku a financí. Kontrola nad dodržováním úvěrové angažovanosti byla pak v souladu se ZSÚD svěřena úvěrové komisi. Úlohou obviněných v rámci představenstva bylo pouze projednání a schválení úvěrového produktu ve formě produktového listu, a to ve chvíli, kdy mu jej předložil ALCO. Do konkrétního úvěrového procesu nemohlo představenstvo z důvodu zajištění nezávislosti nijak zasahovat, což potvrdili i členové úvěrové komise vyslechnutí v hlavním líčení, kteří bez výjimky trvali na své nestrannosti a odmítli jakékoli ovlivňování svého rozhodování ze strany představenstva. Striktní rozdělení činností a jejich dodržování tak podle obviněných vylučuje trestní odpovědnost členů představenstva za skutky související s poskytnutím úvěrů na nákup směnek. Svůj názor obvinění podpořili odkazem na rozhodnutí vydané v jiné trestní věci vedené před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 45 T 3/2017, potvrzené Vrchním soudem v Olomouci rozhodnutím ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 4 To 4/2021. Zdůraznili též, že úvěrový proces W. C. byl standardní, byl schválen ČNB a každoročně přezkoumáván externím auditorem, který nikdy neshledal významnější nedostatky. Odvolacímu soudu v tomto ohledu také vytkli, že ve svém závěru o nedostatečném krytí úvěrového obchodu pominul, že směnečná suma byla vyšší než celková hodnota úvěru, přičemž smluvní mechanismus zaručoval dostatečné a efektivní zajištění.
14. Obvinění dále odmítli naplnění subjektivní stránky trestného činu. Mají za to, že z obsahu provedeného dokazování nevyplývá jejich vědomost o protiprávnosti nákupu směnek, resp. poskytování úvěrů za tímto účelem. Poukázali na nejasnost právní úpravy, závěry znaleckých posudků či postup samotné ČNB, které mělo být řádně reportováno, a přesto W. C. po dobu dvou let nevytkla žádný nedostatek. Obvinění se zároveň ohradili proti závěru odvolacího soudu o „zakrývaném“ reportingu, neboť toto zjištění nemá podle jejich názoru oporu ve výsledku dokazování. Zpochybnili též věrohodnost notářských zápisů sepisovaných jednateli úvěrovaných obchodních společností, jejichž obsah soudy hodnotily nekriticky, přestože vyhotovení těchto zápisů bylo podle názoru obviněných účelově organizováno druhou stranou sporu při rozdělení W. C., tj. osobami napojenými na P. P., v zájmu zajištění konzistence jednotlivých výpovědí v průběhu celého trestního řízení. Obvinění jsou navíc v zápisech identifikování toliko nepřímo, z „doslechu“ pořizovatelů zápisů. Ve vztahu ke skutkům 5. až 12. to měl být naopak právě P. P., kdo ovládal subjekty zajišťující na straně úvěrových dlužníků finanční spoluúčast (ekvitu). Soudy rovněž opomněly hodnotit napojení P. P. na policejní orgán, mimo jiné vyšetřovatele v posuzované trestní věci, resp. na viceguvernéra ČNB.
15. Bez náležité odezvy ze strany soudů zůstalo podle obviněných také jejich skutečné postavení. Zdůraznili, že obviněný P. B. z titulu funkce předsedy představenstva W. C., která mu skončila 13. 1. 2012, řídil a zastupoval W. C. navenek a nevyskytoval se u jednotlivých obchodů. Obviněný O. S. byl místopředsedou představenstva W. C. v době od 5. 3. 2010 do 13. 1. 2012, avšak v případě skutků 10. až 12. byly směnky nakoupeny až po uplynutí jeho funkčního období. Pokud jde o obviněného P. M., v době, kdy se stal členem představenstva, nákupy a úvěrování směnek již bylo v procesu, a jeho podíl na žalovaném jednání obvinění považují za nulový.
16. Obvinění závěrem svého společného dovolání namítli rozpor mezi výrokem napadeného rozsudku a jeho odůvodněním, neboť přes opravu výroku provedenou na základě opravného usnesení, ve smyslu které byl obviněným P. B. a O. S. uložen peněžitý trest ve výši 700 000 Kč a obviněnému P. M. ve výši 250 000 Kč, tedy stejně jako v rozsudku soudu prvního stupně, zůstala v odůvodnění napadeného rozsudku ponechána pasáž vysvětlující důvody pro zvýšení těchto trestů. V trestním řízení bylo podle názoru obviněných porušeno také jejich právo na spravedlivý proces, což obvinění shledávají v tom, že odvolací soud se nevypořádal se všemi relevantními argumenty obhajoby.
17. Obvinění P. B., O. S. a P. M. proto navrhli, aby ohledně nich Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, ve znění opravného usnesení, a tyto obviněné zprostil obžaloby, protože nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž jsou stíháni, eventuálně aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze, popřípadě Městskému soudu v Praze, věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
b) Dovolání obviněné P. H.
18. Obviněná ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítla především zásadní právní vady z hlediska subjektu, resp. subjektivní stránky trestného činu podle §248 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v pomocné roli, kterou zastávala, postačovalo k vyvození její trestní odpovědnosti povědomí o nelegálnosti transakce jako celku. Odvolacím soudem vyjádřený právní názor odporuje v tomto rozsahu komentářové literatuře, na kterou obviněná v podrobnostech odkázala. V posuzované věci navíc vytýkané porušení §3 odst. 2 písm. e) ZSÚD, resp. §11 ZSÚD ve spojení s §181 vyhlášky č. 123/2007 Sb. představovalo specifickou právní úpravu vyžadující vysoce kvalifikovanou vědomost, v důsledku čehož pouhá presumpce její znalosti nemůže postačovat. Podle obviněné to platí tím spíše za situace, měla-li se žalovaného jednání dopustit v postavení pomocníka. Tato skutečnost předpokládá prokázání zvýšené formy vědomosti o naplnění specifických znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu, což ve věci rozhodující soudy neučinily. Obviněná v tomto ohledu zdůraznila, že na pozici pracovnice oddělení finančního řízení a investic obchodní společnosti W. C., v níž se dopustila trestné činnosti, nastoupila bezprostředně po ukončení vysokoškolského studia. Nemá právnické vzdělání a neznala, resp. ani nutně nemusela znát, regulaci související s obchodováním s cennými papíry, neboť náplní její práce byla převážně administrativní činnost. Zejména v případě výpočtu limitů angažovanosti šlo o velmi sofistikovanou činnost, kterou neovládala ani podstatná část zaměstnanců W. C. Obviněné bylo nicméně známo, že plní úkoly v rámci holdingu W., kde nebylo zakládání společností s ručením omezeným za účelem podnikání ve formě prostředku zvláštního určení (Special Purpose Vehicle) nijak nestandardní. Jednotlivé úkoly proto činila v domnění jejich zákonnosti, a to v návaznosti na pokyny svého nadřízeného O. B. k „sekretářskému zajištění chodu společnosti“. Odmítla v této souvislosti také závěr odvolacího soudu, podle něhož vědomost obviněné o protiprávnosti transakcí lze dovodit z modu operandi spočívajícího v ujišťování jednatelů úvěrovaných společností o legálnosti obchodů, neboť jde pouze o popis jednání, které jí je kladeno za vinu.
19. Pro vyvození trestní odpovědnosti obviněné nemůže podle jejího názoru svědčit ani samotná znalost mechanismu financování tzv. ready-made společností, neboť obviněná se ze své pozice a na základě svých dosavadních pracovních zkušeností domnívala, že se podílí na běžném zakládání obchodních společností. Závěr soudů, podle něhož její vina byla prokázána výpověďmi svědků z řad jednatelů těchto obchodních společností, dále osob, které je prodávaly, a rovněž listinnými důkazy pak podle obviněné nemá oporu v provedeném dokazování. V této souvislosti namítla, že soudy byly povinny posoudit, zda její jednání bylo vedeno úmyslem ke každému jednotlivému znaku objektivní stránky, a to k dílčím parametrům konkrétní transakce zahrnující produkt, proces jeho sjednání, realizaci a vypořádání, to vše se znalostí příslušné právní úpravy ZSÚD, konkurenčního postavení finanční instituce na relevantním trhu a v případě skutku pod bodem 6. navíc se znalostí obsahu vyhlášky č. 123/2007 Sb.
20. Obviněná zpochybnila rovněž naplnění objektivní stránky trestného činu podle §248 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku, a to především závažnosti porušení příslušné právní úpravy. Poukázala v této souvislosti zejména na výpověď svědka M. B., který z pozice pracovníka ČNB považoval nákupy směnek za spíše méně významné porušení. Závěry ČNB ze správního řízení, které měly ve věci rozhodující soudy převzít, nejsou relevantní, neboť z nich nelze dovodit naplnění skutkové podstaty žalovaného trestného činu, jehož zákonné znaky soudy podle názoru obviněné neprokazovaly. Za přinejmenším sporné pak obviněná považuje podřazení operací s úvěrovými směnkami pod §3 odst. 2 písm. e) ZSÚD.
21. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná namítla, že odvolací soud založil její vinu na skutkových zjištěních, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, případně vycházejí z procesně nepoužitelných důkazů. V tomto ohledu zpochybnila obsah výpovědí svědků T. Ch., Z. S. a L. M., kteří se zároveň účastnili na pořízení notářských zápisů. Soud prvního stupně podle názoru obviněné nepostupoval správně, pokud v případě rozporu mezi výpověďmi svědků v přípravném řízení a hlavním líčení upřednostnil výpověď z hlavního líčení, neboť tato byla pochopitelně podpořena zněním předem připravených, manipulovaných a organizovaných notářských zápisů, jejichž účelem bylo pouze zafixovat sdělované informace bez ohledu na skutečný průběh skutkového děje, a mimo jiné též zastřít podíl J. M. na trestné činnosti. V pozadí popsaných aktivit stál P. P., který vybrané svědky, působící v jeho nové společnosti, využil v rámci svých interních sporů ve W. C. V tomto ohledu obviněná zdůraznila také napojení P. P. na policejní orgán a ČNB, jejíž jednání v posuzované věci považuje navíc za extrémně pochybné. Za těchto okolností byly soudy povinny hodnotit výpovědi svědků pečlivě a kriticky, nikoli povšechně a paušálně na nich jako na jediných usvědčujících důkazech založit vinu obviněné. Za nevěrohodnou a nepoužitelnou považuje obviněná také výpověď dalšího svědka, M. K., který v rámci přípravného řízení obviněnou vůbec nezmínil, proto ji nemůže usvědčovat navazující rozporná výpověď tohoto svědka z hlavního líčení, byť podpořená obsahově totožným notářským zápisem. Za absurdní pak obviněná považuje závěr soudů, že se na skutcích pod body 9. až 11. měla podílet se spoluobviněným P. H., kterého ani nezná.
22. Obviněná P. H. proto navrhla, aby ohledně ní Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, ve znění opravného usnesení, spolu s předcházejícím rozsudkem Městského soudu v Praze a obviněnou zprostil obžaloby, protože nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je stíhána, eventuálně aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
c) Dovolání obviněného P. H.
23. Námitky obviněného P. H. se v převážné míře shodují s dovolací argumentací obviněné P. H. V rozsahu vytýkaných právních vad z hlediska posouzení subjektu, resp. subjektivní stránky trestného činu podle §248 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku obviněný zdůraznil, že nebyl součástí organizační struktury W. C., byl zaměstnancem obchodní společnosti E. B., patřící do holdingu W. Pracoval na pozici finančního analytika, přičemž náplní jeho práce bylo zajišťování podkladů do účetnictví. Nevykonával činnosti související s úvěrovým procesem. Ve věci rozhodující soudy pochybily, nezohlednily-li ve svém posouzení základní vstupní informace o pracovním zařazení a faktické činnosti obviněného. V jeho případě totiž zjevně chybí vztah k W. C. jako finanční instituci ve smyslu §248 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku. Absentuje také vztah obviněného k úvěrovému procesu, jakož i konkrétním úvěrům poskytnutým v rámci skutků pod body 9. až 11. Stejně tak nebylo podle obviněného prokázáno, zda znal či mohl znát regulaci finanční instituce, parametry produktu úvěrových směnek, a tedy zda tento produkt vybočuje z dotčené regulace a s jakými následky, tím spíše ve vztahu k narušení hospodářské soutěže, s ohledem na postavení W. C. na relevantním trhu a tehdejší soutěžní vztahy. Vyslovily-li soudy vinu obviněného na základě výjimky z obecného pravidla, že trestní odpovědnost tzv. pomocných osob zpravidla nelze dovozovat, byly povinny prokázat, že obviněnému byl rozsah nezákonnosti znám, což neučinily. Z hlediska subjektivní stránky pak měly důsledně zjišťovat existenci úmyslu ve vztahu ke všem znakům objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle §248 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku, k nimž musí u účastníka směřovat ještě vyšší měrou. Pokud jde o samotnou objektivní stránku, zpochybnil obviněný obdobně jako spoluobviněná P. H. naplnění znaku závažnosti a rozporu s právním předpisem ve vztahu k porušení §3 odst. 2 písm. e) ZSÚD v případě úvěrových směnek.
24. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že soudy založily jeho vinu na skutkových zjištěních vyplynuvších z výpovědí svědků L. M. a M. K., která jsou však ve zjevném rozporu s obsahem ostatním provedených důkazů. Obviněný stejně jako spoluobviněná P. H. vytkl soudu prvního stupně, že v případě rozporu mezi výpověďmi svědků v přípravném řízení a hlavním líčení upřednostnil výpověď z hlavního líčení. Svědecké výpovědi z hlavního líčení vycházely z notářských zápisů, podle obviněného jsou proto plodem otráveným a jako takové jsou procesně nepoužitelné. Svědek L. M. vypovídal výrazně odlišně v přípravném řízení než poté v hlavním líčení, což obviněný považuje za zjevnou snahu chránit J. M., který je na rozdíl od obviněného v žalovaném jednání exponován, což potvrdily další ve věci provedené důkazy. Neexistuje přitom žádný další důkaz, který by výpověď tohoto svědka podporoval, naopak podle obviněného existují důkazy, které svědčí o jeho nevěrohodnosti a propojenosti s P. P. Obviněný poukázal v této souvislosti na to, že D. (O.) P., která v rámci skutku pod bodem 9. podepsala za obchodní společnost S. T. smlouvu o půjčce uzavřenou s obchodní společností T., jednající L. M., se objevuje i mezi jednateli obchodní společnosti K., napojené na P. P., v níž také prokazatelně figuroval J. M. Oba jmenovaní jsou stíháni pro podezření ze spáchání trestného činu poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku. Počínání P. P., které vedlo k zahájení trestního řízení v posuzovaném případě a spočívalo mimo jiné také v ovlivňování svědků J., J. a H. M., a L. M., působících nově v obchodní společnosti K., bylo podle obviněného motivováno jeho předchozími neúspěšnými obchodními spory s W. C. Výpověď svědka M. K. pak obviněný označil za lživou a rozpornou, a tedy nevěrohodnou. Jmenovaný svědek totiž v přípravném řízení uvedl, že obviněného vůbec nezná, následně to popřel v hlavním líčení, v němž vypověděl, že se s obviněným viděl několikrát a byl přes obviněného kontaktován, o čemž však nesvědčí žádný další důkaz. Proti tomu stojí výpověď spoluobviněného P. M., který obviněného nijak nezmínil a dále výpovědi svědků L. V. a L. B., kteří naopak označili J. M. a M. K. Rovněž spoluobviněná P. H. uvedla, že obviněného nezná.
25. Obviněný P. H. proto navrhl, aby ohledně něho Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, ve znění opravného usnesení, spolu s předcházejícím rozsudkem Městského soudu v Praze a obviněného zprostil obžaloby, protože nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je stíhán, eventuálně aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovoláním a další podání
26. K dovoláním všech obviněných se v rámci jednoho souhrnného podání ze dne 6. 12. 2022 vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále též jen „státní zástupce“), který nejdříve konstatoval, že dovolací argumentace obviněných představuje opakování jejich obhajoby z předchozích stadií trestního řízení, se kterou se již soudy obou stupňů beze zbytku a zcela výstižně vypořádaly.
27. Podle státního zástupce nemá žádnou relevanci skutečnost, že v důsledku jednání obviněných nebyla způsobená škoda. Skutková podstata trestného činu, kterým byli obvinění uznáni vinnými, totiž způsobení škody nepředpokládá a obviněným ani není kladeno k tíži. Ve shodě se soudy obou stupňů považuje státní zástupce za nadbytečné zkoumání dopadu na ostatní soutěžitele v rámci relevantního trhu, neboť k nežádoucímu zásahu do obvyklého hospodářského styku a zprostředkovaně i k ohrožení, resp. dokonce k narušení či omezení řádné hospodářské soutěže dochází již porušením závazných pravidel předpokládaných v §248 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku. Trestněprávní relevance jednání obviněných byla založena na tom, že opatřili jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody, což sebou automaticky nenese vznik újmy na straně jiného soutěžitele. Není-li porucha v podobě narušení soutěže a případná újma na straně konkurenta znakem trestného činu, není potřeba zabývat se ani příčinnou souvislostí s výhodou, jíž obvinění svým jednáním dosáhli. Výklad pojmu neoprávněná výhoda přitom podle státního zástupce nečiní v praxi potíže a do množiny tohoto pojmu lze zahrnout také obsahově užší pojem (majetkový) prospěch, který je vyjádřitelný v penězích. Státní zástupce nepovažuje za přiléhavou ani asociaci s výkladem zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zjednání výhody při zadávání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 tr. zákoníku, jelikož trestnost jednání podřaditelného pod citované ustanovení je podmíněna tím, že ke zjednání přednosti nebo výhodnějších podmínek musí dojít na úkor jiných dodavatelů či soutěžitelů. To však v případě trestného činu podle §248 odst. 2 tr. zákoníku neplatí.
28. Podle státního zástupce ve věci rozhodující soudy při posouzení závažnosti porušení závazných pravidel ve smyslu §248 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku správně přihlédly k promyšlenosti a sofistikovanosti zavedeného systému, který obvinění vymysleli a po nikoli krátkou dobu zastřeně realizovali za účelem zakrytí nezákonnosti celého mechanismu a eliminace dohledu ČNB. Závažnost porušení dotčených pravidel přitom nemůže být vyloučena tím, že ve W. C. docházelo k ještě mnohem závažnějšímu porušování regulace, které vedlo k odejmutí licence ve správním řízení. Státní zástupce se ztotožnil také se závěry soudů o porušení §3 odst. 2 písm. e) ZSÚD. S ohledem na účel zákazu formulovaného v citovaném ustanovení, širší systematiku ZSÚD i jeho historický vývoj, které státní zástupce ve svém vyjádření v podrobnostech popsal, nevyvstávají podle jeho názoru žádné pochybnosti o tom, že obchody, které byly předmětem žalovaného jednání, družstevní záložny nebyly oprávněny činit. V této souvislosti považuje státní zástupce za nedůvodnou rovněž argumentaci obviněných v tom smyslu, že nákup směnek za účelem jejich držení do splatnosti a následného uplatnění vůči výstavci nepředstavuje obchodování. Přestože právní úprava ZPKT, na kterou obvinění odkázali, není podle státního zástupce aplikovatelná na posuzovaný skutkový děj, není zároveň žádný důvod, aby s poukazem na ZPKT byl pojem obchod a obchodování podle ZSÚD zužován pouze na takový nákup cenného papíru, jehož účelem by byl další prodej třetí osobě. Stejně tak je nutno odmítnout, že by pojem obchodování měl být závazně vyložen ve vyhlášce č. 123/2007 Sb. Pokud jde o výhrady obviněných ve vztahu k porušení pravidel angažovanosti, státní zástupce odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, z něhož plyne, že odvolací soud přisvědčil odvolacím námitkám obviněných a v novém rozhodnutí podstatně zúžil rozsah tohoto porušení výlučně na dílčí útok pod bodem 6., přičemž státní zástupce se se závěry odvolacího soudu ztotožnil.
29. Státní zástupce nesouhlasí ani s tvrzením obviněných P. B., O. S. a P. M. o automatickém vyvození trestní odpovědnosti z důvodu jejich členství v představenstvu. V podrobnostech odkázal zejména na rozsudek soudu prvního stupně, z něhož je zřejmé, že odpovědnost byla hodnocena individuálně, mimo jiné vždy s přihlédnutím k pozici, kterou v okamžiku spáchání každého skutku obvinění zastávali. Přímý úmysl lze u jmenovaných obviněných vyvodit z mechanismu nákupu směnek, který nesl prvky soustavnosti, konspirativnosti a zaznamenal jistý vývoj ve formě začlenění celé sítě uměle vytvořených společností využitých k nákupu v zájmu utajení před dohledem ze strany ČNB. Státní zástupce považuje za iluzorní představu, že by tyto stamilionové obchody byly realizovány mimo jakýkoli dosah působnosti členů představenstva. Z popisu skutku ve výroku o vině je přitom zřejmé, jaké konkrétní aktivní úkony všichni výše jmenovaní obvinění činili. Naplnění subjektivní stránky nemůže zpochybnit ani obviněnými zdůrazňovaný postup ČNB, jejíž vyjádření W. C. bylo poskytnuto až po spáchání činu, navíc v reakci na zjištění ojedinělého nákupu jedné směnky, bez bližší vědomosti o zavedeném sofistikovaném systému. Pozastavují-li se obvinění nad tím, že ČNB po dobu dvou let nevytkla W. C. žádný nedostatek, bylo tomu právě z důvodu nesprávného vykazování nákupu a držení směnek.
30. Na podkladě důkazně dobře zmapovaných okolností nevzbuzuje podle státního zástupce pochybnosti ani vyvození trestní odpovědnosti vůči obviněným P. H. a P. H., jakožto pomocníkům k trestnému činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §24 odst. 1 písm. c) a §248 odst. 2 alinea 3, odst. 4 písm. b), resp. odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Státní zástupce má za to, že konkrétní způsob jednání obou obviněných vylučuje jejich nevědomost o zákonném zákazu obchodování se směnkami.
31. Námitky, které obvinění podřadili pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představují podle státního zástupce běžnou polemiku se způsobem hodnocení důkazů, popřípadě rozsahem dokazování, a nemají charakter zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů ani nedůvodného neprovedení navrhovaných podstatných důkazů.
32. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání všech obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
33. Až po uplynutí zákonné lhůty pro podání dovolání obdržel Nejvyšší soud podání obviněných P. B., P. H. a P. M. Obviněný P. H. reagoval nejdříve na vyjádření státního zástupce shrnuté výše a zdůraznil svou argumentaci k předmětu ochrany trestného činu podle §248 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku, potřebě zkoumání relevantního trhu a rovněž k tomu, že v posuzované trestní věci nebyl naplněn znak objektivní stránky spočívající v závažnosti porušení příslušných závazných pravidel a nedošlo ani k následku předvídanému výše citovaným ustanovením v podobě způsobení újmy ve větším rozsahu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatření sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. V tomto rozsahu jde tedy v zásadě o repliku k vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného, ohledně níž neplatí časové omezení plynutím lhůty k podání dovolání. Současně však všichni tři obvinění shodně doplnili svá dovolání o nové skutečnosti, které vyšly najevo v jiném trestním řízení vedeném Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 14 T 6/2022 na základě obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočky v Ostravě ze dne 13. 1. 2022, č. j. 4 VZV 4/2018-925, a z nichž vyplývá mimo jiné napojení P. P. na policejní orgán, jakož i organizovaná koordinace a ovlivňování výpovědí svědků P. P. prostřednictvím J. M. Obviněný P. B. nad rámec uvedeného poukázal na další trestní řízení, které je vedeno vůči P. P. a které se týká poškozování věřitelů obchodní společnosti CON INVEST, a. s., a souvisí mimo jiné s vyvedením majetku této obchodní společnosti přes zahraniční společnost SICOZA TRADING LTD, vyskytující se také v případě půjčky panu L. M. Obviněný poukázal také na propojení jmenované společnosti s obchodní společností K., přes osobu D. P. Obviněný považuje za velmi pravděpodobné, že ekvita na nákup směnek v posuzované trestní věci pocházela ze zahraničních společností ovládaných právě P. P. Soudům obou stupňů proto současně vytkl, že zcela ignorovaly důkazy vypovídající o výše uvedeném propojení.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
A. Obecná východiska
34. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že u všech obviněných jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, mohl se tak zabývat otázkou povahy a opodstatněnosti jimi předložených námitek ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům, a to v jejich podáních v zákonné dvouměsíční lhůtě od doručení napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze. K doplnění jejich dovolání Nejvyšší soud nemohl přihlížet z důvodu uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty (srov. §265e odst. 1 a §265f odst. 2 tr. ř.).
35. V první řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout některé otázky související s povahou dovolacího řízení. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti některému z rozhodnutí soudu ve věci samé, která jsou vyjmenována v §265a odst. 2 tr. ř. a které již nabylo právní moci. Nelze je proto uplatnit v takové šíři, jako řádný opravný prostředek, nýbrž jen ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů. Konkrétní námitky dovolatele přitom vždy musí obsahově odpovídat jejich zákonnému vymezení, nestačí pouhé označení určitého důvodu dovolání, aniž by mu bylo možné podřadit vytýkaná pochybení. Teprve poté, co Nejvyšší soud posoudí předložené dovolací námitky jako odpovídající označenému dovolacímu důvodu, zkoumá, zda jim lze přiznat opodstatnění.
36. Všichni dovolatelé uplatnili shodně dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., proto Nejvyšší soud jen stručně připomene zákonné podmínky pro jejich naplnění.
37. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tyto varianty představují tři samostatné skupiny vad důkazního řízení. Jde jednak o situace, ve kterých odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Pak může jít o zjevný, ve smyslu dosavadní judikatury Ústavního soudu „extrémní“, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem procesně řádně opatřených a provedených důkazů. Druhou skupinu tvoří případy, kdy naopak důkaz, respektive jeho obsah, vůbec není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být pojat do hodnotících úvah soudů. Poslední varianta zahrnuje vady tzv. opomenutých důkazů spočívající v tom, že soudy buď odmítly provést účastníkem řízení navržený důkaz, aniž by svůj postup řádně a adekvátně stavu věci zdůvodnily, nebo sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Z dikce §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zároveň vyplývá, že všechny výše uvedené vady se musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků konkrétního trestného činu.
38. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí, nebo jemu předcházející řízení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy lze vznášet námitky spočívající především v tom, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
B. K dovolacím námitkám P. B., O. S. a P. M.
39. Jak bylo již konstatováno v úvodu tohoto usnesení, obvinění P. B., O. S. a P. M. podali prostřednictvím svých obhájců společné dovolání, v němž jsou jejich výhrady formulovány jednotně. Proto se také Nejvyšší soud v této části stručně vyjádří k vytýkaným vadám a bude je hodnotit ve vztahu ke všem výše jmenovaným obviněným. K samotné povaze dovolacích námitek Nejvyšší soud předesílá, že jde o opakování obhajoby obviněných z předchozích stadií trestního řízení, se kterou se již soudy obou stupňů náležitým způsobem vypořádaly. Nejvyššímu soudu nezbývá, než řádné a vyčerpávající závěry ve věci rozhodujících soudů jako správné potvrdit, případně na některých místech je pouze částečně doplnit. Nutno zároveň připomenout, že v takovýchto případech je zpravidla namístě dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
40. Předmětem ochrany trestného činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 tr. zákoníku je v obecné rovině zájem na dodržování pravidel hospodářské soutěže v podmínkách tržního hospodářství, a tedy na jejím svobodném rozvoji v rámci závazných pravidel hospodářského styku. Jde o pravidla stanovená v kogentních ustanoveních právních předpisů, jež určují meze („závazná pravidla podnikání“), za nichž se může svobodně rozvíjet a uskutečňovat hospodářská činnost soutěžitelů (subjektů) na trhu výrobků a služeb, na finančních trzích apod. Citované ustanovení obsahuje v prvních dvou odstavcích čtyři samostatné základní skutkové podstaty. Podle druhého odstavce alinea 3, ve znění účinném do 18. 8. 2013 (tj. ve znění rozhodném v době spáchání trestné činnosti), bylo postihováno jednání pachatele, který v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, kolektivního investování, penzijního připojištění a pojišťovnictví, porušil závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a vždy tím zároveň (i) způsobil ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo (ii) opatřil sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Jde o trestněprávní ustanovení s blanketní dispozicí, tedy odkazující na právní předpisy upravující činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, kolektivního investování, penzijního připojištění a pojišťovnictví. V projednávané trestní věci je relevantní zejména ZSÚD. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že novelou provedenou zákonem č. 241/2013 Sb. došlo s účinností od 19. 8. 2013 k legislativně-technické změně ustanovení §248 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku nahrazující původní terminologii v souvislosti s novou právní úpravou investičních společností a investičních fondů, tedy bez relevantního věcného dopadu pro posuzovaný případ (viz čl. XXIV zákona č. 241/2013 Sb. a důvodová zpráva k návrhu tohoto zákona).
41. Závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku a odborné péče se vesměs vztahují k podnikání na finančním trhu a subjektům podnikajícím na tomto trhu. Jde o na sebe navazující a do značné míry se doplňující pojmy, které zároveň stanoví omezení a podmínky jednání subjektů finančního trhu ve vztahu k obhospodařování majetku a nakládání s ním, neboť tento majetek je jim v převážné míře svěřen vkladateli nebo jinými jejich klienty. Pravidly obezřetného podnikání se rozumí souhrn omezení a podmínek subjektů finančního trhu stanovených v právních předpisech, na jejichž základě je třeba v podnikání postupovat velmi opatrně (obezřetně), a zejména provádět obchody způsobem, který nepoškozuje zájmy vkladatelů, investorů, zákazníků, klientů a dalších osob bezprostředně navázaných na subjekty finančního trhu, jako banky, spořitelní a úvěrní družstva a obchodníky s cennými papíry apod. Pro spořitelní a úvěrní družstva jsou v tomto ohledu relevantní například pravidla kapitálové přiměřenosti ve smyslu §8 a násl. ZSÚD nebo pravidla angažovanosti ve smyslu §11 ZSÚD ve spojení s vyhláškou č. 123/2007 Sb. Odborná péče klade na subjekt finančního trhu přísnější požadavky, neboť vyžaduje profesionální výkon činnosti. Zahrnuje v sobě předpoklad kompetentnosti, kvalifikace pro danou odbornou činnost, což nachází svou reflexi v nezbytnosti autorizace k výkonu činnosti (licence, povolení apod.). Zákazem vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti jsou veškeré zákazy, které vyplývají v tomto směru z příslušných zákonů, zde ZSÚD, a také z úředních rozhodnutí orgánů kontroly a dohledu, kterým je zásadně ČNB.
42. Skutková podstata trestného činu podle §248 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku vyžaduje, aby příslušná závazná pravidla byla porušena závažným způsobem, což předpokládá podstatné odchýlení se od stavu vyžadovaného konkrétním porušeným ustanovením. Z povahy věci je třeba zejména přihlédnout k povaze a významu příslušného pravidla pro činnost daného subjektu finančního trhu, jakož i pro jeho zákazníky, ale také pro činnost ostatních subjektů na takovém trhu působících. Velmi důležité je rovněž zkoumání, zda šlo o ojedinělé porušení takového pravidla nebo o součást širšího podobného jednání pachatele. V neposlední řadě je třeba zvážit i rozsah porušení takového pravidla či pravidel.
43. Způsobená újma může mít jak majetkový, tak nemajetkový charakter. Opatřením neoprávněných výhod se rozumí rovněž výhody materiální, ale i nemateriální povahy (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 8/2009-II. Sb. rozh. tr.). Materiální výhody mají zpravidla charakter majetkového prospěchu, který je vyjádřitelný v penězích, například ve formě zisku nebo jiného přírůstku na majetku. Vzhledem k tomu, že pojem „výhody“ je širší než materiální prospěch, zahrnuje i výhody imateriální, které se však s ohledem na to, že jde o hospodářskou soutěž, mohou v konečném důsledku, nikoli však bezprostředně, projevit i v majetkové sféře subjektu, který takové výhody získal. Neoprávněné výhody ve větším rozsahu mohou být získány jak pro samotného pachatele („sobě“), tak pro jinou osobu („jinému“), fyzickou nebo právnickou, pachatel však takové neoprávněné výhody musí skutečně získat („…opatří tím …“). Přestože zákon používá pojem neoprávněné výhody, může se jednat toliko o výhodu jednoho druhu, například samotné získání majetkového prospěchu. Platí to samozřejmě za předpokladu, že se tak stalo ve větším rozsahu. Pro určení většího rozsahu neoprávněných výhod bezprostředně neplatí výkladové pravidlo uvedené v §138 odst. 1 tr. zákoníku. Pro neoprávněné výhody materiální povahy, které lze vyčíslit v penězích, lze však větší rozsah zpravidla dovodit při částce nejméně 100 000 Kč (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 26/2014-II. Sb. rozh. tr.). Jde-li o výhody imateriální povahy, pak jejich význam by měl být z hlediska závažnosti srovnatelný s větším rozsahem materiálních výhod. Může jít také o kombinaci částečně materiálních a částečně imateriálních výhod.
44. Trestný čin podle §248 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku je úmyslným trestným činem. Jeho pachatelem může být jen kterákoli fyzická osoba, nikoli osoba právnická (srov. §7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů). Nevyžaduje se sice speciální nebo konkrétní subjekt, z povahy věci však plyne, že to může být jen osoba, pro kterou jsou pravidla uvedená v citovaném ustanovení závazná, tedy taková fyzická osoba, která z titulu svého zaměstnání, pracovního či funkčního zařazení, povolání nebo postavení atd. odpovídá za plnění hospodářských úkolů, při nichž musí dodržet příslušné závazné pravidlo. Komentářová literatura v tomto ohledu dodává, že trestní odpovědnost zpravidla nebude dána u pouhých tzv. pomocných realizátorů, například podřízených pracovníků, kteří provádějí jen dílčí úkoly při zajišťování provedení takového rozhodnutí narušujícího určitá závazná pravidla, kterým ale v zásadě není známa povaha a rozsah takového narušení (k výkladu znaků trestného činu podle §248 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku viz blíže ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2498 a násl.).
45. Skutková podstata trestného činu podle §248 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku, jejíž znaky Nejvyšší soud stručně shrnul výše, počítá v tzv. dovětku, který je společný pro všechny tři alinea uvedené v §248 odst. 2 tr. zákoníku, se dvěma alternativami trestněprávně relevantního následku závažného porušení příslušných pravidel, jež pochopitelně, s ohledem na použití vylučovací spojky „nebo“, nemusí být naplněny kumulativně. Jde buďto o (i) způsobení újmy ve větším rozsahu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli (újma zadavatele nebo dodavatele bude přicházet v úvahu spíše toliko v případě trestného činu podle §248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku) nebo (ii) opatření sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Z tzv. právní věty napadeného rozsudku je zřejmé, že obviněným nebylo kladeno za vinu způsobení újmy, nýbrž výlučně opatření neoprávněné výhody v podobě majetkového prospěchu, který v důsledku posuzovaného jednání obdržela W. C. Proto za této situace není významné, jestli obvinění svým jednáním způsobili škodu, resp. újmu, či nikoli, neboť nejde o zákonný znak trestného činu podle §248 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku v alternativě spáchané obviněnými a tato jim ani nebyla přičítána.
46. Stejně jako chybějící znak způsobení škody nelze akceptovat ani námitky obviněných o nesprávném právním posouzení dalšího (alternativního) znaku spočívajícího v opatření sobě nebo jinému neoprávněné výhody ve větším rozsahu. Jak bylo nastíněno již v bodě 43. tohoto usnesení, neoprávněná výhoda může mít materiální nebo nemateriální povahu, přičemž v případě materiální výhody bude mít zpravidla podobu majetkového prospěchu vyjádřitelného v penězích, který je ve větším rozsahu dosažen, odpovídá-li výši, jíž se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí větší škoda (srov. přiměřeně též rozhodnutí uveřejněná pod č. 46/1995 a již citované č. 8/2009 Sb. rozh. tr.). Dosáhla-li W. C. jakožto osoba odlišná od pachatele („…opatří tím sobě nebo jinému …“) v důsledku žalovaného jednání zisk v řádech desítek milionů korun, o naplnění tohoto znaku skutkové podstaty podle §248 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku nelze mít podle Nejvyššího soudu žádných pochyb. Majetkový prospěch přitom z povahy věci přináší pro svého adresáta výhodu bez dalšího, není proto ani nutné zkoumat, jaký mělo jeho dosažení vliv na případné postavení zvýhodněné osoby ve vztahu k jejím konkurentům v rámci relevantního trhu. V této souvislosti lze přiměřeně odkázat například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 5 Tdo 298/2010, v němž byl vysloven názor, že k opatření neoprávněných výhod může dojít i v situaci, v níž například pachatel jednající za banku nebo jejím jménem postupoval v rozporu s právními předpisy, které regulovaly závazná pravidla tzv. obezřetného podnikání bank, a poskytl finanční prostředky v podobě úvěru ve prospěch jiné osoby za podmínek, jež byly výrazně nevýhodné pro banku a umožnily dlužníkovi čerpat úvěr, který by mu jinak nemohl být poskytnut a jehož návratnost nebyla zajištěna. Vzhledem k hodnotě poskytnutého úvěru, která mnohonásobně převyšovala hranici odpovídající značnému prospěchu, přitom v odkazované věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že příjemci úvěru byla opatřena neoprávněná výhoda ve značném rozsahu.
47. Pokud jde o nadbytečnost zkoumání relevantního trhu, lze v obecné rovině souhlasit s názorem státního zástupce vysloveným v jeho vyjádření k dovoláním obviněných, že trestní zákoník v případech předvídaných v §248 odst. 2 alinea 3 sankcionuje již samotné závažné porušení závazných norem z určité oblasti soutěžního prostředí (zde na úseku družstevních záložen), jejichž účelem je právě zachování obvyklého hospodářského styku a zprostředkovaně férové hospodářské soutěže jako takové. Rovněž komentářová literatura v tomto ohledu zdůrazňuje, že vedle prostoru tvořeného vztahem mezi hospodářskou soutěží a určitým trhem či jeho segmentem, v němž se uplatňují právně regulativní opatření na ochranu soutěže (zejména kartelově právní úprava), existuje oblast, kde se střetávají jednotliví soutěžitelé v horizontálních vztazích v rámci soutěžního jednání, které za situace, že porušuje jiné kogentní právní předpisy, se stává předmětem postihu podle příslušného právního předpisu (srov. ŠÁMAL, P. a kol., op. cit., s. 2498). Neznamená to ovšem, že by zájem na respektování závazných pravidel uplatňujících se v těchto vztazích měl stát mimo předmět ochrany ustanovení §248 tr. zákoníku. Ve skutkové podstatě podle §248 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku zákonodárce pouze presumoval, že k omezení či narušení řádného hospodářského styku dochází již v důsledku samotného porušení pravidel obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákazu vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby či jiné činnosti. V této souvislosti nelze považovat za přiléhavý ani odkaz obviněných na praxi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, jenž ve svých rozhodnutích zkoumá dopad protisoutěžního jednání na subjekty působící na relevantním trhu. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že takový postup by měl své opodstatnění pouze z hlediska naplnění skutkové podstaty vymezené v §248 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku, která postihuje jednání rozporné s jiným právním předpisem na ochranu hospodářské soutěže spočívající v uzavření dohody o určení ceny, dohody o rozdělení trhu nebo jiné dohody narušující hospodářskou soutěž. Jiným právním předpisem se zde rozumí zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOHS“), který výše uvedené dohody upravuje v §3 a násl., a mimo jiné stanoví, že dohody, jejichž dopad na hospodářskou soutěž je zanedbatelný, nejsou považovány za zakázané (srov. §3 odst. 1 věta poslední ZOHS). V praxi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a případně i orgánů činných v trestním řízení při stíhání trestných činů podle §248 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku je tak pochopitelně vždy potřeba hodnotit konkrétní dopad určité dohody narušující hospodářskou soutěž (srov. též přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol., op. cit., s. 2517).
48. Nejvyšší soud považuje za správné taktéž závěry soudů obou stupňů, podle nichž jednání obviněných bylo v rozporu s „jiným právním předpisem“, tedy primárně ZSÚD, přičemž z hlediska intenzity šlo o závažné porušení příslušných závazných pravidel. Pokud jde o zákaz družstevní záložny obchodovat na vlastní účet s registrovanými cennými papíry ve smyslu §3 odst. 2 písm. e) ZSÚD (resp. s cennými papíry přijatými k obchodování na evropském regulovaném trhu ve znění ZSÚD účinném od 3. 8. 2012), odkazuje Nejvyšší soud na str. 97 až 98 rozsudku soudu prvního stupně a dále na bod 59. napadeného rozsudku vrchního soudu. S úvahami obou soudů se Nejvyšší soud ztotožnil, proto lze pouze ve stručnosti zopakovat, že podle 3 odst. 2 písm. e) ZSÚD byla družstevní záložna výlučně za účelem zajištění činností podle odstavce 1 oprávněna obchodovat na vlastní účet s registrovanými cennými papíry, nestanovil-li tento zákon jinak. Při výkladu tohoto ustanovení nelze odhlížet od §1 odst. 5 písm. a) ZSÚD, podle něhož byla družstevní záložna oprávněna vykonávat pouze činnosti stanovené ZSÚD, a to v rozsahu povolení působit jako družstevní záložna podle §2a téhož zákona. V kontextu posledně citovaného ustanovení nelze oprávnění družstevní záložny obchodovat na vlastní účet s registrovanými cennými papíry vnímat jinak, než jako zákaz obchodovat s jinými druhy cenných papírů (pokud je družstevní záložna oprávněna realizovat pouze činnost stanovenou ZSÚD, z logiky věci a contrario nemůže vykonávat činnost, k níž ji ZSÚD neopravňuje).
49. V rámci své rozhodovací činnosti Nejvyšší soud již v minulosti vyložil, že účelem předmětného zákazu je poskytnout zákonné garance tomu, aby družstevní záložna při své činnosti postupovala dostatečně obezřetně a s náležitou péčí, tak, aby neohrožovala návratnost vkladů svých členů, jejichž hospodaření má vlastní činností podporovat. Jinými slovy má-li činnost družstevní záložny spočívat převážně v aktivitách finančního charakteru, jako je například přijímání vkladů a poskytování úvěrů, záruk a peněžních služeb v různých formách (srov. §3 odst. 1 ZSÚD), a je-li družstevní záložna současně oprávněna vykonávat pouze činnosti stanovené ZSÚD, nelze připustit možnost družstevní záložny nabývat jiné než v §3 odst. 2 písm. e) uvedené cenné papíry (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 29 Odo 324/2006, uveřejněný pod č. 6232 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck). Vzhledem k tomu, že směnky, jejichž nabytí je obviněným kladeno za vinu, nebyly registrovanými cennými papíry, což ostatně obvinění ani nerozporují, byl jejich přímý i zastřený nákup (srov. bod 63. níže) ve zjevném rozporu s vymezením cenných papírů, které bylo možné podle §3 odst. 2 písm. e) ZSÚD nabývat, resp. s nimiž bylo spořitelním družstvům v rozhodném období dovoleno obchodovat.
50. Nelze souhlasit ani s obhajobou obviněných v tom smyslu, že nákup směnky a její držení do splatnosti a následné uplatnění vůči výstavci postrádá charakter obchodování. Nejvyšší soud v první řadě podotýká, že ZSÚD neobsahuje legální definici pojmu „obchodování“, kterou je tak nutno dovodit výkladem. V této souvislosti lze odkázat na přiléhavé odůvodnění téže výhrady v bodě 60. napadeného rozsudku, v němž vrchní soud vyslovil, že nabytí cenného papíru za vlastní prostředky je zjevně obchodem. Cenný papír je podle jeho charakteru nakupován za účelem zhodnocení majetku, k němuž může dojít například v důsledku následného prodeje (u akcií) nebo v důsledku uplatnění u jeho výstavce po splatnosti (u směnek). Takovéto jednání, jehož základním cílem je primárně dosažení zisku, proto nelze vnímat jinak než jako obchodování. Skutečnost, že v popisu skutku absentuje jednání spočívající v navazujícím prodeji směnek další osobě, nemá v tomto ohledu žádnou relevanci. V kontextu skutkových zjištění, která v posuzované trestní věci učinily soudy obou stupňů, se obchodováním rozumí právě již samotný nákup směnek s úmyslem generovat výnos odpovídající rozdílu mezi směnečnou sumou a cenou směnek uhrazenou při jejich nákupu.
51. Žádnou relevanci nelze přiznat ani dovolací námitce, jíž se obvinění dožadují aplikace definice pojmu „obchodování“, jak je upravena v ZPKT. V první řadě jde o právní předpis, který se na posuzované jednání nevztahuje. V projednávané trestní věci je relevantní ZSÚD, jenž upravuje postavení a povinnosti družstevních záložen, mezi něž je třeba zařadit i W. C. Argumentace obviněných o tom, že ZPKT vymezuje obchodování jako investiční službu, tedy prodej cenného papíru třetí osobě, resp. nakládání s ním, je zároveň zcela zavádějící. Obvinění v tomto ohledu patrně poukazují na §4 ZPKT, který mimo jiné řadí ve svém odst. 2 obchodování s investičními nástroji mezi investiční služby, neobsahuje však definici pojmu „obchodování“. Jak správně poznamenal i státní zástupce ve svém vyjádření, tento pojem je vymezen v ustanovení §2 odst. 1 písm. e) ZPKT, ve znění účinném od 3. 1. 2018, podle něhož se obchodováním na vlastní účet rozumí obchodování s využitím vlastního majetku vedoucí k uzavření obchodu. Pokud by se snad i tato definice měla uplatnit v prostředí ZSÚD, s čímž však Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů nesouhlasí, nákup směnek za účelem realizace výnosu by pod ní bylo možno nepochybně podřadit. Obdobně zavádějící je taktéž odkaz obviněných na §45 odst. 2 vyhlášky č. 123/2007 Sb., jenž stanoví, že nástroje držené se záměrem obchodovat s nimi jsou nástroje záměrně držené pro krátkodobý opětovný prodej nebo nástroje držené se záměrem využívat skutečných nebo očekávaných krátkodobých cenových rozdílů mezi kupní a prodejní cenou nebo jiných výkyvů v ceně či úrokové míře. Přestože nebylo záměrem W. C. jednotlivé směnky dále prodávat, tato skutečnost nijak neodporuje závěru, že k obchodu, jehož zákaz byl v posuzované trestní věci porušen, došlo již v důsledku samotného nákupu těchto směnek ze strany W. C. (viz bod 50. výše). Výklad, který prosazují obvinění, by navíc postrádal jakékoli racionální opodstatnění, neboť by fakticky vylučoval, aby bylo jako na obchod nahlíženo na prodej dotčených směnek ze strany jejich emitentů, kteří je za účelem prodeje vystavovali, přičemž druhou stranou této obchodní transakce byla právě W. C.
52. Pokud jde o výhrady obviněných vůči právnímu posouzení porušení pravidel angažovanosti, odkazuje Nejvyšší soud na body 45. až 50. napadeného rozsudku, v nichž se vrchní soud v návaznosti na námitky obviněných uplatněné v odvolacím řízení touto otázkou důsledně zabýval. Jeho úvahy nakonec vedly k významné redukci zjištěného protiprávního jednání obviněných, které nebylo v souladu s pravidly angažovanosti, výlučně na skutek pod bodem 6. výroku o vině. Vrchní soud zohlednil jak postupné nakupování směnek, jejich emitenty a dobu jejich splatnosti, tak i příslušné limity na osobu, a to případně i v závislosti na počtu avalistů, byla-li směnka avalována. Dospěl přitom k závěru, že limity angažovanosti nebyly u směnek vystavených J&TPE překročeny. V případě směnek emitovaných EPH naopak k překročení limitů došlo, a to již v důsledku nákupu druhé směnky, avšak z hlediska intenzity shledal vrchní soud závažné až násobné a necelý rok trvající překročení, k němuž došlo nákupem v pořadí třetí směnky, na které je třeba reagovat prostředky trestněprávní ochrany z hlediska naplnění skutkové podstaty podle §248 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku (bod 6. výroku o vině). Nejvyšší soud neshledal v hodnocení vrchního soudu v tomto ohledu nic, co by vyvolalo potřebu dalšího doplnění, ostatně ani obvinění tyto závěry vrchního soudu ve své dovolací argumentaci kvalifikovaně nevyvracejí, pouze vyzdvihují některé dílčí aspekty související s posouzením pravidel angažovanosti, s nimiž se však vrchní soud vyčerpávajícím způsobem vypořádal. Obvinění tak fakticky neposkytují žádnou oponenturu, která by byla způsobilá vyhodnocení této otázky v napadeném rozsudku jakkoli zvrátit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. IV. ÚS 621/23).
53. Podle Nejvyššího soudu nevystávají žádné pochybnosti ani o naplnění znaku spočívajícího v závažném porušení příslušných zákonných pravidel zavazujících obviněné v postavení statutárního orgánu, resp. člena statutárního orgánu W. C. především ze ZSÚD. Nelze v této souvislosti přisvědčit výhradě obviněných, podle níž soudy obou stupňů shledaly závažnost ve skutečnostech, které ji neurčují. Při posuzování intenzity, či míry závažnosti soudy naopak zcela správně zohlednily povahu a význam porušených pravidel, rozsah tohoto porušení, jakož i způsob provedení jednotlivých skutků (útoků), které ve svém souhrnu vypovídají o dlouhodobé a důsledně promyšlené protiprávní činnosti a obcházení zapovězeného jednání. K významu porušených pravidel se Nejvyšší soud vyjádřil již výše. Ve stručnosti lze připomenout, že jak zákaz nabytí směnek (jiných než registrovaných cenných papírů), tak i související pravidla angažovanosti, jsou konkrétním vyjádřením povinnosti družstevní záložny postupovat obezřetně a s náležitou péčí tak, aby neohrožovala návratnost vkladů svých členů, jejichž hospodaření má vlastní činností podporovat. K tomu je vhodné připomenout rovněž znění §1 odst. 2 ZSÚD, podle něhož družstevní záložna je družstvo, které pro podporu hospodaření svých členů provozuje finanční činnosti, jimiž se rozumí zejména přijímání vkladů a poskytování úvěrů, ručení a peněžních služeb v různých formách. Porušení těchto pravidel je tak v rozporu se základním smyslem fungování družstevní záložny jako takové. Rovněž Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 21. 2. 2019, č. j. 2 Afs 304/2018-411 (č. l. 8823 a násl. tr. spisu), vydaném v soudním řízení o přezkoumání rozhodnutí ČNB o odejmutí povolení W. C. působit jako družstevní záložna, konstatoval existenci silného veřejného zájmu na tom, aby na daném trhu působící subjekty důsledně a poctivě dodržovaly pravidla stanovená regulátorem a neobcházely je. Předpokladem pro stabilitu, solventnost, robustnost a schopnost těchto subjektů i za velmi obtížných podmínek dostát svým závazkům, na což je potřeba klást zvýšený důraz, je mimo jiné silná prevence tržních rizik, diverzifikace obchodních aktivit a vyvarování se jednání, která podle ekonomické zkušenosti častěji vedou k ohrožení ekonomické stability. To je také základním smyslem a účelem pravidel, která byla v posuzované věci porušena. Z výsledků provedeného dokazování je přitom zřejmé, že nešlo o ojedinělé pochybení, které by představovalo exces z jinak zcela legálního a legitimního chování. Porušování pravidel bylo naopak výsledkem zaběhnuté a vysoce sofistikované činnosti skupiny osob (obviněných), v mnoha případech realizované skrytě skrze tzv. nastrčené společnosti nabývající směnku pouze formálně, které ve svém důsledku vedlo k neoprávněnému majetkovému prospěchu W. C. v řádech desítek milionů korun. Všechny tyto skutečnosti podle Nejvyššího soudu plně odůvodňují správnost soudy vysloveného závěru o závažném porušení příslušných závazných pravidel.
54. Na tomto místě je zároveň potřeba důrazně odmítnout snahu obviněných o zlehčování jejich jednání například opakovaným poukazem na postup ČNB, která snad měla podle tvrzení obviněných tuto protiprávní činnost aprobovat. Soudy v tomto ohledu správně vyhodnotily stanovisko ČNB (č. l. 11838 tr. spisu), z něhož jednoznačně vyplývá, že v době jeho vydání ČNB nebyl znám skutečný celkový rozsah zakázaných směnečných obchodů. ČNB akceptovala „doběhnutí“ do splatnosti toliko v případě jediné směnky, přičemž důvodem byla prevence před finanční ztrátou, nařídila-li by ČNB naopak její okamžitý prodej. Opětovně jde navíc o obhajobu, která již byla v dosavadním průběhu trestního řízení přesvědčivě vyvrácena a vypořádána v souladu s výsledky provedeného dokazování (například str. 84 rozsudku soudu prvního stupně).
55. Přestože obvinění poukázali na zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu podle §248 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku, z obsahu jejich konkrétních výhrad, které pod tento dovolací důvod podřadily, existence takového rozporu nevyplývá. Těžiště jejich dovolací argumentace v tomto směru spočívá ve zpochybnění hodnocení provedených důkazů, zejména svědeckých výpovědí, které se částečně opíraly o skutečnosti zachycené v notářských zápisech. Obvinění rozporují také skutková zjištění ve věci rozhodujících soudů jako taková, domnívají se, že nebyla prokázána jejich participace na nákupech směnek a úvěrových obchodech, ani jejich vědomost o protiprávnosti těchto transakcí. Ve skutečnosti se tak obvinění domáhají toliko prosazení jimi podávané verze skutkového děje podle vlastních představ o vyslovení neviny. Nutno zdůraznit, že námitky tohoto typu neodpovídají žádnému ze zákonných důvodů dovolání, neboť jsou založeny výlučně na odmítnutí těch skutkových zjištění soudů, která vyústila v odlišný závěr o vině obviněných. V tomto ohledu lze připomenout, že dovolání jako jeden z mimořádných opravných prostředků je určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k detailnímu přezkoumávání jednotlivostí ve skutkových zjištěních soudů prvního a druhého stupně. Není smyslem dovolacího řízení a ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). V této části se tak dovolací argumentace obviněných rozchází ze zákonnými důvody dovolání taxativně vyjmenovanými v §265b odst. 1, 2 tr. ř.
56. Nejvyšší soud proto zcela nad rámec dovolacího přezkumu pouze ve stručnosti konstatuje, že soudy po provedení rozsáhlého dokazování a jeho vyhodnocení dospěly k závěru, že hybateli žalovaných zakázaných transakcí byli obvinění P. B. a O. S., kteří v době nákupu směnek pod body 1. až 9. výroku o vině zastávali pozici předsedy a člena představenstva W. C. Následně působili oba v kontrolní komisi jmenované družstevní záložny, proto byla jejich trestní součinnost na nákupu směnek pod body 10. až 12. správně posouzena jako účast ve formě organizátorství. Zapojení jmenovaných obviněných vyplynulo například z výpovědí svědků J. M. (č. l. 14167 a násl. tr. spisu), J. M. (č. l. 14140 a násl. tr. spisu) nebo M. K. (č. l. 14236 a násl. tr. spisu). V popisu skutku výroku napadeného rozsudku jsou přitom detailně popsány i aktivní úkony, jimiž se obvinění P. B. a O. S. na páchání trestné činnosti přímo spolupodíleli. Šlo zejména o podepisování příslušné smluvní dokumentace, udělování plných mocí a pokynů k jednání za W. C. apod., což vyplynulo z provedených listinných důkazů. Dospěly-li ve věci rozhodující soudy za této důkazní situace k závěru, že nákupy probíhaly s vědomím nejvyššího vedení W. C., které především mělo z této aktivity profit a kterého byli obvinění členy (srov. například bod 54. napadeného rozsudku), podle Nejvyššího soudu jim nelze ničeho vytýkat. Tento závěr ostatně podporuje také soudy akcentovaná skutečnost, že zavedený mechanismus nákupu konkrétních směnek nadále probíhal a shodně fungoval i po výměně členů představenstva, tedy v době, kdy na pozici jeho místopředsedy působil obviněný P. M. Přestože nebyl za tuto činnost uznán vinným, u posledně jmenovaného obviněného nelze zcela upozadit ani širší kontext jeho působení a částečné zapojení již při nákupu směnek pod body 5. až 9., u nichž mimo jiné spolupodepisoval úvěrové smlouvy tzv. nastrčených subjektů.
57. Lze též přisvědčit vyjádření státního zástupce, který považoval za iluzorní představu, že by tyto stamilionové obchody a jejich důsledky zůstaly před členy představenstva skryty, případně že by za představenstvo jednal mimo dosah jeho působnosti někdo zcela jiný. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že představenstvo W. C. bylo odpovědné za obchodní vedení družstevní záložny a podle právní úpravy účinné v době spáchání trestné činnosti rozhodovalo mimo jiné také o obchodování na vlastní účet s registrovanými cennými papíry [viz §6 odst. 5 písm. c) ZSÚD]. Nelze proto konstatovat, že by problematika obchodování s cennými papíry jako taková stála zcela mimo pravomoc představenstva, jak setrvale tvrdí obvinění na svoji obranu. Naopak, bylo-li úkolem představenstva rozhodovat o obchodování s registrovanými cennými papíry, tím spíše si jeho členové museli být vědomi nezákonnosti svého počínání, činili-li kroky k nákupu směnek jakožto cenných papíru, které registrovány nebyly.
58. Nejvyšší soud uzavírá, že zejména soud prvního stupně provedl v trestním řízení celou řadu důkazů, ve kterých mají učiněná skutková zjištění potřebnou oporu a logicky z nich vyplývají. Městský soud pečlivě, srozumitelně a přesvědčivě vyložil, jakými úvahami byl při hodnocení důkazů veden, přičemž ve zdůvodnění zjištěných skutkových okolností se opíral o výsledky jím provedeného dokazování a respektoval konkrétní obsah důkazů bez zjevné tendence upřednostnit ty, které by podpořily některou ze stran trestního procesu. Pokud se za dané procesní situace odvolací soud v převážné míře, kromě okolností souvisejících s porušením pravidel angažovanosti (srov. bod 52. výše), ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně, jak vyplývá z bodu 43. a násl. napadeného rozsudku, podle Nejvyššího soudu mu rovněž nelze ničeho vytýkat.
59. Pokud jde o námitku tzv. opomenutých důkazů týkajících se komunikace ČNB s jinými družstevními záložnami ohledně držení cenných papírů, odkazuje Nejvyšší soud na protokol z hlavního líčení konaného dne 6. 12. 2021 (č. l. 14596 a násl. tr. spisu), jakož i na str. 90 rozsudku soudu prvního stupně, z nichž vyplývá, že soud prvního stupně tento důkazní návrh zamítl jako nadbytečný a svůj krok vysvětlil. Nejde proto o situaci, v níž by soud odmítl provést obhajobou navržený důkaz, aniž by svoje rozhodnutí řádně zdůvodnil. Vzhledem k tomu, že otázka postupu ČNB ve vztahu k jiným družstevním záložnám není určující z hlediska naplnění znaků trestného činu v posuzované trestní věci ve vztahu k osobám obviněných, nelze na takovém procesním postupu soudu prvního stupně shledat žádné pochybení.
60. K výhradě související s rozporem mezi výrokem a odůvodněním napadeného rozsudku, v němž byla ponechána pasáž vysvětlující důvody pro zvýšení peněžitých trestů obviněným, přestože tyto byly vrchním soudem uloženy ve stejné výši jako v rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud primárně podotýká, že v souladu s §265a odst. 4 tr. ř. není dovolání proti důvodům rozhodnutí přípustné. Podle Nejvyššího soudu jde navíc pouze o formální pochybení vrchního soudu, neboť jak ostatně i sami obvinění konstatovali, ve výroku uložené peněžité tresty jsou v nižší výměře, než jak jsou interpretovány následně v odůvodnění napadeného rozsudku. Z materiálního hlediska tudíž tato vada nemohla nijak negativně zasáhnout do práv obviněných. Ve vztahu k námitce, že Vrchní soud v Praze se nevypořádal se všemi relevantními argumenty obhajoby, Nejvyšší soud pouze ve stručnosti dodává, že povinnost odvolacího soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí neznamená bez dalšího potřebu reagovat na každou jednotlivou námitku obhajoby, avšak vyžaduje se přiměřeně dostatečná míra odůvodnění (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1735/21). Vzhledem k tomu, že vrchní soud se s výjimkou okolností souvisejících s porušením pravidel angažovanosti ztotožnil se závěry soudu prvního stupně učiněnými ve vztahu ke skutkovým zjištěním, včetně rozsahu a výsledku provedeného dokazování a hodnotících úvah, na základě kterých soud ke svým závěrům dospěl (srov. bod 59. výše), není nezbytně nutné zabývat se podrobně jednotlivými výtkami předloženými v odvolání, postačí adekvátně, tj. racionálně logickým způsobem se vypořádat s argumentačními tvrzeními odvolávající se strany řízení. To platí tím spíše v případě, jestliže odvolací soud vycházel z podrobných zjištění učiněných soudem prvního stupně a popsaných vyčerpávajícím způsobem v odůvodnění jeho rozsudku.
C. K dovolacím námitkám P. H. a P. H.
61. Obvinění P. H. a P. H. podali sice svá dovolání samostatně, avšak obsah jejich dovolacích námitek je v převážné míře totožný a souvisí v první řadě se zpochybněním znaku subjektu, resp. subjektivní stránky trestného činu podle §248 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku, k němuž podle právního závěru soudů obou stupňů poskytli hlavním pachatelům pomoc podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Obvinění namítají také nesprávné posouzení objektivní stránky, neboť podle jejich názoru absentuje jednak znak závažnosti porušení příslušných závazných pravidel, jednak považují za sporné podřazení operací s úvěrovými směnkami pod §3 odst. 2 písm. e) ZSÚD. Ve věci rozhodujícím soudům v neposlední řadě vytýkají vícero vad z hlediska důkazního řízení.
62. K výhradě obviněných týkající se nenaplnění znaku závažnosti porušení příslušných závazných pravidel lze pro stručnost odkázat na bod 53. výše, v němž se Nejvyšší soud vypořádal s touto otázkou v návaznosti na dovolací námitky obviněných P. B., O. S. a P. M. Pokud jde o zpochybnění podřazení operací s úvěrovými směnkami (skutky pod body 5. až 12.) pod zákaz stanovený v §3 odst. 2 písm. e) ZSÚD, z popisu skutku odsuzujícího výroku o vině vyplývá, že konečným příjemcem směnečné sumy po uplatnění směnek u jejich výstavců byla vždy W. C., která směnečnou sumu inkasovala buďto přímo na základě pokynu k převedení sumy na její bankovní účet (skutky 5. až 7., 9.) nebo zprostředkovaně přes tzv. nastrčené společnosti, kterým byl na nákup směnek poskytnut úvěr (skutky 8., 10. až 12.). Podle Nejvyššího soudu nevystávají za zjištěného skutkového stavu žádné pochybnosti o tom, že cílem vymyšleného mechanismu spočívajícího v zakoupení ready-made společností nevykonávajících žádnou reálnou činnost, jejichž společníci a jednatelé byli fakticky tzv. bílými koňmi, kteří tyto společnosti ve skutečnosti neovládali, naopak odevzdali veškerá dispoziční oprávnění a jiné přístupové údaje obviněné P. H., případně obviněnému P. H., dále podepisovali značné množství smluvní dokumentace, plných mocí apod., jejichž účelem bylo nabytí směnek tak, aby výnos z dotčených transakcí získala ve výsledku právě W. C., nebylo nic jiného než účelové obcházení zákazu stanoveného v §3 odst. 2 písm. e) ZSÚD. Takovému jednání nelze v žádném případě přiznat ochranu, naopak je nutno považovat je za nezákonné, neboť je v zásadním rozporu se základním smyslem a účelem tohoto ustanovení, jak byl již rovněž zmíněn výše.
63. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitkám souvisejícím s nesprávným právním posouzením subjektu, resp. subjektivní stránky účastenství na trestném činu podle §248 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku, který obvinění P. H. a P. H. spáchali ve formě pomoci ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Míra, jakou oba obvinění přispěli ke spáchání trestné činnosti hlavním pachatelům, je zřejmá jak z popisu skutku odsuzujícího výroku, tak i z odůvodnění obou soudních rozhodnutí, přičemž v podrobnostech lze odkázat zejména na str. 93 a 94 rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v případě obviněné P. H. vyplynulo z obsahu provedených důkazů natolik intenzivní zapojení, že o její, a to poměrně klíčové, roli v rámci celého mechanismu zastřeného nákupu směnek nelze mít žádných pochyb. Obviněná vyřizovala veškeré záležitosti při obstarání ready-made společností, zřízení jejich bankovních účtů, přebírala od jednatelů nastrčených společností přístupové údaje k datovým schránkám, elektronickému bankovnictví apod., byla přítomna jednáním, na nichž byli jednatelé ujišťování o legálnosti transakcí a podepisovali dokumenty, které od nich následně také sama přebírala. Snaží-li se obviněná v dovolání bagatelizovat svoje přičinění poukazem na absenci vědomosti o protiprávnosti svého jednání, nutno jí v tomto směru oponovat, neboť výsledky dokazování takový závěr nepodporují. Neznalost obviněné všech významných okolností vylučuje podle názoru Nejvyššího soudu jednak samotný charakter jejího jednání, když právě jménem budoucích jednatelů nastrčených společností administrovala celý proces jejich ovládnutí, resp. nákupu a následně od nich převzala veškerá dispoziční oprávnění tak, aby fungování těchto společností bylo pod kontrolou W. C. Obviněná tudíž byla plně obeznámena s tím, že jednatelé působí v těchto společnostech pouze naoko a nemají na jejich chod žádný reálný vliv. Tato skutečnost také odporuje jejímu tvrzení o tom, že se podílela toliko na běžném a nijak nestandardním zakládání obchodních společností. Skutečnost, že si obviněná byla vědoma zákazu nabytí směnek přímo ze strany W. C., vyplynula například z výpovědi svědka L. M. (viz č. l. 14046 a násl. tr. spisu), jednatele nastrčené obchodní společnosti T., který uvedl, že obviněná jej celým procesem provázela a vysvětlovala mu i smysl jednotlivých kroků s tím, že W. C. má přebytek finančních prostředků, které chce využít, avšak z nějakého důvodu nemůže směnky nakupovat sama. Obviněná si tudíž byla velmi dobře vědoma zákazu předmětných transakcí, Nejvyšší soud se proto ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, že v jejím případě bylo nepochybně dáno úmyslné zavinění.
64. Obviněný P. H. sice nevykazoval tak vysokou míru angažovanosti v procesu nákupu směnek prostřednictvím k tomu dohodnutých osob, resp. obchodních společností jako obviněná P. H., z popisu skutku i odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je přesto jeho součinnost odůvodňující právní kvalifikaci pomoci k trestnému činu podle §248 odst. 2 alinea 3 ve spojení s §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku naprosto zřejmá a nevyvolává jakékoli pochybnosti. Role obviněného spočívala především v nalezení kontaktu vhodných osob a v jejich následném přesvědčování o angažmá v obchodních společnostech zakoupených za účelem skrytého nabytí směnek. V podrobnostech jeho činnost popsali zejména svědkové L. M. a M. K. Svědek L. M. uvedl, že to byl právě obviněný P. H., kdo mu v první fázi sdělil konkrétní informace o možnosti jeho působení v nastrčené společnosti, tj. že se stane jejím společníkem a jednatelem, přičemž jeho zapojení se bude týkat buďto nemovitostí nebo cenných papírů. Svědek M. K., jednatel nastrčené společnosti E., vypověděl, že obviněný P. H. byl přítomen na úvodní schůzce, v jejímž průběhu mu obviněný P. B. vysvětlil mechanismus dosazování jednatelů do nastrčených společností, obviněný P. H. následně zprostředkoval kontakt na obviněnou P. H. a účastnil se také podepisování příslušné smluvní dokumentace (viz č. l. 14236 a násl. tr. spisu). Rovněž v případě obviněného P. H. tak podle Nejvyššího soudu nevyvstávají žádné pochybnosti o jeho obeznámení s charakterem úvěrových operací, jejichž zastřeným smyslem bylo ve skutečnosti pouze financování nákupu směnek a realizace výnosů ze směnečných obchodů v rozporu s §3 odst. 2 písm. e) ZSÚD. O tom svědčí nejen spolupráce obviněného s nejvyšším vedením W. C. (viz schůzka, jíž se účastnil spolu s obviněným P. B.), ale také skutečnost, že sám aktivně nabídl L. M. možnost přivýdělku výměnou za působení v nastrčené společnosti. Nejvyšší soud má za to, že popsané okolnosti vylučují u obviněného P. H. jiné než úmyslné zavinění.
65. Přestože tedy obvinění P. H. a P. H. namítají nesprávné právní posouzení jejich jednání jako účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k trestnému činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku, je z formulace dovolacích výhrad zjevné, že je založili na podkladě jiných skutkových zjištění, než k jakým dospěly soudy obou stupňů z výsledků provedeného dokazování. Obvinění ostatně i v navazující dovolací argumentaci fakticky zpochybňují hodnocení některých důkazů, z nichž stěžejní skutková zjištění soudů vycházejí, zejména výpovědí svědků, kteří se zároveň účastnili na sepsání notářských zápisů, tj. T. Ch., Z. S. a L. M., resp. taktéž svědka M. K., jehož výpověď označili za rozpornou a nevěrohodnou. Jak Nejvyšší soud vysvětlil již výše (srov. bod 56.), není jeho úkolem, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry, pokud mají skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů oporu v provedených důkazech a jejich hodnotící úvahy jsou založeny na obecných logických pravidlech. Nejvyšší soud připomíná, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím. Vzhledem k tomu, že soud je nevyhnutně přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem, zastávají v procesu dokazování zcela nezastupitelnou roli mimo jiné zásady bezprostřednosti a ústnosti. Hodnotit důkazy proto může primárně soud, který je v souladu s těmito zásadami provedl, a může z nich tak získat relevantní poznatky. Popsaný způsob dokazování napomáhá poskytnout hodnotícímu orgánu, tedy především soudu prvního stupně, případně soudu druhého stupně, který v odvolacím řízení opakuje či provede nové důkazy, jasný obraz o dokazované skutečnosti, aby mohl vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů.
66. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že soud prvního stupně se okolnostmi, o nichž vypovídali svědci, kteří se zároveň spolupodíleli na pořízení notářských zápisů, v reakci na opakované námitky obhajoby pečlivě zabýval na str. 86 až 90 svého rozsudku. Přihlížel přitom pouze k takovým skutečnostem uvedeným v notářských zápisech, o nichž nevznikaly důvodné pochybnosti jednak v komparaci s výpověďmi svědků, kteří tyto zápisy sepsali, jednak při jejich srovnání s ostatními provedenými důkazy. V tomto ohledu soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve všech notářských zápisech je role obviněné P. H. popsána shodně a svědci o ní detailně vypovídali také v hlavním líčení. Naproti tomu tento soud nepřihlížel ke skutečnostem, které evidentně nepředstavovaly vlastní tvrzení sepisovatelů notářských zápisů, ale byly pouze převzaty z předlohy či závěrů společných schůzek a nebyly tudíž podpořeny žádnými dalšími důkazy nebo dokonce jimi byly vyvráceny, a to v některých případech i navazujícími výpověďmi samotných pořizovatelů notářských zápisů. Takto soud prvního stupně nepřihlédl k vícero skutečnostem, které v notářských zápisech uváděli svědci T. Ch. a Z. S., jež obviněná P. H. zpochybnila, například o roli spoluobviněných A. M. a M. S., které soud prvního stupně zprostil obžaloby. Pokud jde o svědka L. M., jehož nevěrohodnost prosazovali jak obviněná P. H., tak obviněný P. H., rovněž jeho výpověď hodnotil soud prvního stupně pečlivě a konfrontoval ji se zněním notářského zápisu. Zatímco jmenovaný svědek v hlavním líčení připustil, že obviněné O. S. a M. S. označil v zápisu pouze z důvodu, že byli nadřízenými obviněných P. H. a P. H., a domníval se tedy, že o jejich jednání museli vědět, ohledně samotných obviněných P. H. a P. H. setrval na svých předchozích tvrzeních a jejich součinnost poměrně podrobně popsal. Nutno proto odmítnout dovolací námitky obviněných, podle nichž soud prvního stupně převzal výpovědi svědků paušálně a nekriticky. Z odůvodnění jeho rozsudku je totiž evidentní, že jednotlivým tvrzením svědků věnoval vysokou míru pozornosti, porovnával je mezi sebou navzájem i se skutečnostmi uvedenými v notářských zápisech, přičemž srozumitelně a přesvědčivě vyložil své hodnotící úvahy. Soud nepřehlédl ani snahu upozadit v notářských zápisech svědka J. M. a obžalobě v této souvislosti vytkl, že jeho roli zcela pominula (str. 92 rozsudku soudu prvního stupně). Tato skutečnost však v žádném případě neznamená, že by měly být svědecké výpovědi automaticky nepoužitelné, naopak bylo potřeba přistoupit k jejich obezřetnému hodnocení, což jak shrnuto výše, soud prvního stupně nepochybně učinil. Uvedené platí obdobně ve vztahu k výpovědi svědka M. K., jehož věrohodností se soud prvního stupně důkladně zabýval na str. 94 svého rozsudku. Nejvyšší soud nemá závěrům, které v tomto směru učinil soud prvního stupně, cokoli vytknout, proto na ně v podrobnostech odkazuje. Stejně tak se lze ztotožnit s úvahami v bodě 53. napadeného rozsudku, v němž se vrchní soud vypořádal s námitkou obhajoby týkající se propojení svědka L. M. s P. P. prostřednictvím osoby D. (O.) P.
67. S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud uzavírá, že v posuzované trestní věci neshledal obviněnými namítané vady důkazního řízení, které by byly způsobilé naplnit dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejde zde o případ zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu podle §248 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku, resp. pomoci k němu, ani o případ procesní nepoužitelnosti důkazů spočívající v tom, že důkaz, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jeho obsah proto vůbec neměl být zahrnut do hodnotících úvah soudů prvního i druhého stupně. Jak bylo zmíněno v úvodu tohoto usnesení a ve vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, prakticky veškeré námitky všech dovolatelů představují opakování jejich dosavadní obhajoby v průběhu trestního řízení, žádný z obviněných nepředložil jiné než již soudy obou stupňů důsledně vypořádané výhrady proti odsuzujícímu výroku, proto Nejvyšší soud jen ve stručnosti připomněl důvody, pro které posoudil jako správné skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, které ve většině převzal, případně korigoval odvolací soud.
V. Závěrečné shrnutí
68. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu odmítl dovolání obviněných P. B., O. S., P. M., P. H. a P. H. jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Nejvyšší soud tak mohl učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu