ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.702.2022.3
sp. zn. 5 Tdo 702/2022- 9613
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 12. 2023 o dovoláních, která podali obvinění 1. Jan Červeňák , trvale bytem Katusická 665/6, Praha 9, 2. Ing. Jaroslava Dlabolová, trvale bytem Společná 2193/7, Praha 8, fakticky bytem Libčická 900/4a, Praha 8, 3. Vladimír Dyršmíd , trvale bytem Na Květnici 684/24, Praha 4, fakticky bytem Mánesova 1613/54, Praha 2, 4. Ing. Petr Eisenreich , trvale bytem Majerského 2035/15, Praha 4, 5. Tomáš Heller , trvale bytem Šromova 863/18, Praha 9, 6. Ing. Petr Kubašta , trvale bytem Komenského 346, Vlachovo Březí, 7. JUDr. Milan Makarius , trvale bytem Malostranské náměstí 265/8, Praha 1, fakticky bytem Štefánikova 27/17, Praha 5, 8. A. M. , 9. Jiří Pelnář , trvale bytem 5. května 1298/14, Praha 4, 10. JUDr. Jaroslav Truneček , trvale bytem Pleskotova 1698, Dobříš, 11. Ing. Luboš Veselý , trvale bytem Na záhonech 1386/73, Praha 4, fakticky bytem Selecká 894, Řevnice, 12. Mgr. Václav Voda , trvale bytem V zahradách 552, Okříšky, a 13. JUDr. Aleš Zeman , trvale bytem Svobodova 137/7, Praha 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 4 To 52/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 15/2018, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 4 To 52/2021, a to ve výroku o vině pod bodem I., jímž byli obvinění Vladimír Dyršmíd, JUDr. Jaroslav Truneček, Ing. Luboš Veselý, Mgr. Václav Voda a JUDr. Aleš Zeman uznáni vinnými pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dále ve výrocích o trestech uložených těmto obviněným i ve výroku, jímž byla poškozená Renáta Raban podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve zbývajícím rozsahu zůstává rozsudek Vrchního soudu v Praze nezměněn.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného JUDr. Milana Makariuse, Tomáše Hellera, Jiřího Pelnáře, Ing. Petra Kubašty, Jana Červeňáka, Ing. Petra Eisenreicha, A. M. a Ing. Jaroslavy Dlabolové odmítají .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 10 T 15/2018, byli uznáni vinnými:
pod bodem I. obvinění Ing. Luboš Veselý , Vladimír Dyršmíd , JUDr. Jaroslav Truneček , Mgr. Václav Voda a JUDr. Aleš Zeman pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“),
pod bodem II. obvinění Ing. Luboš Veselý , JUDr. Jaroslav Truneček a V. O. pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, 3 a 4 písm. a) tr. zákoníku,
pod bodem III. obviněný Ing. Luboš Veselý návodem k přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §24 odst. 1 písm. b) a §346 odst. 1 tr. zákoníku,
pod bodem IV. obvinění JUDr. Milan Makarius zločiny zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), f) tr. zákoníku a přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a pomocí k přečinu poškození věřitele podle §24 odst. 1 písm. c) a §222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, Ing. Jaroslava Dlabolová pomocí k zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §24 odst. 1 písm. c) a §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), f) tr. zákoníku, přečinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a pomocí k přečinu poškození věřitele podle §24 odst. 1 písm. c) a §222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, Ing. Luboš Veselý , Vladimír Dyršmíd a A. M. zločinem podplacení podle §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, přičemž Ing. Luboš Veselý se tohoto přečinu dopustil jako organizátor ve smyslu §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zbývající obvinění jako spolupachatelé ve smyslu §23 tr. zákoníku, Tomáš Heller pomocí k přečinu poškození věřitele podle §24 odst. 1 písm. c) a §222 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku,
pod bodem V. obvinění Ing. Luboš Veselý , JUDr. Jaroslav Truneček , Jan Červeňák a Ing. Petr Kubašta pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku,
pod bodem VI. obviněný J. R. sám přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a dále společně s obviněnými Ing. Jaroslavou Dlabolovou a D. L. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 3, 4 písm. a) tr. zákoníku,
pod bodem VII. obvinění Ing. Luboš Veselý , Ing. Petr Eisenreich , Tomáš Heller a Jiří Pelnář zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku,
pod bodem VIII. obvinění V. B. a D. B. pokusem přečinu poškození věřitele podle §21 odst. 1 a §222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a obvinění Ing. Luboš Veselý a JUDr. Milan Makarius pokusem zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §21 odst. 1 a §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, obviněný Ing. Luboš Veselý ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, dále oba tito obvinění společně s obviněným JUDr. Jaroslavem Trunečkem pokusem přečinu poškození věřitele podle §21 odst. 1 a §222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jehož se obviněný Ing. Luboš Veselý dopustil jako organizátor ve smyslu §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a oba zbývající obvinění jako pomocníci ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku,
pod bodem IX. obviněný Ing. Luboš Veselý přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.
2. Za to byl obviněný Ing. Luboš Veselý odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let. Pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen i peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 10 000 Kč, celkem ve výši 5 000 000 Kč. Konečně byl tomuto obviněnému uložen i trest propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to zbraní, munice a speciálního vojenského imitačního prostředku, konkretizovaných v rozsudku soudu prvního stupně. Obviněnému JUDr. Jaroslavu Trunečkovi byl uložen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 6 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž tomuto obviněnému byl uložen podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, celkem ve výši 200 000 Kč. Obviněné Ing. Jaroslavě Dlabolové byl uložen podle §329 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byla zařazena podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále byl i této obviněné uložen podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb, s výší denní sazby 5 000 Kč, celkem ve výši 1 000 000 Kč. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce insolvenční správkyně, statutárního orgánu v obchodních společnostech, likvidátorky a správkyně podniku na dobu 5 let. Obviněnému Vladimíru Dyršmídovi byl uložen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 6 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému uložen i peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 5 000 Kč, celkem ve výši 1 000 000 Kč. Obviněnému JUDr. Milanu Makariusovi byl uložen podle §329 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 5 000 Kč, celkem ve výši 1 000 000 Kč, a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce exekutora na dobu 5 let. Obviněnému Janu Červeňákovi byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, celkem ve výši 200 000 Kč. Obviněnému Ing. Petru Kubaštovi byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 500 Kč, celkem ve výši 50 000 Kč. Obviněnému A. M. byl podle §332 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 5 000 Kč, celkem ve výši 1 000 000 Kč. Obviněnému Petru Eisenreichovi byl podle §240 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Obviněnému Tomáši Hellerovi byl podle §240 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, celkem ve výši 100 000 Kč. Obviněnému Jiřímu Pelnářovi byl podle §240 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, celkem ve výši 100 000 Kč. Obviněnému Mgr. Václavu Vodovi byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 6 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest v počtu 400 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, celkem ve výši 400 000 Kč, a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce notáře na dobu 5 let. Obviněnému JUDr. Aleši Zemanovi byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 6 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, celkem ve výši 200 000 Kč, a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání advokáta na dobu 5 let.
3. Další obvinění, kteří si nepodali mimořádný opravný prostředek proti rozsudku odvolacího soudu, byli odsouzeni rozsudkem soudu prvního stupně, a to obviněný V. B. podle §222 odst. 2 (správně podle §222 odst. 3) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu 3 let, obviněná D. B. rovněž podle §222 odst. 2 (správně podle §222 odst. 3) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců, obviněná D. L. podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let, obviněný V. O. podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let, obviněný J. R. podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let a dále podle §73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce vedoucího pracovníka ve státní správě na dobu 5 let.
4. Konečně bylo citovaným rozsudkem soudu prvního stupně rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněných k náhradě škody způsobené poškozeným konkretizovaným v tomto rozsudku, a to v částce v rozsudku uvedené. Někteří z poškozených byli podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Další poškození uvedení v rozsudku byli podle §229 odst. 1 tr. ř. zcela odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. S ohledem na kasační výrok tohoto usnesení je nutno zdůraznit, že pokusu zločinu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku v bodě I . rozsudku soudu prvního stupně se obvinění Ing. Luboš Veselý, Vladimír Dyršmíd, JUDr. Jaroslav Truneček, Mgr. Václav Voda a JUDr. Aleš Zeman měli dopustit společně se samostatně stíhaným Ing. Michalem Roubíčkem ve stručnosti tak, že poté, co se Ing. Luboš Veselý dozvěděl dne 7. 4. 2014 o smrti Ing. Pavla Rabana, který nezanechal závěť, nabídl samostatně stíhanému Ing. Michalu Roubíčkovi, že zařídí podvržení závěti zemřelého, aby příslušnou část jeho majetku nezdědila ze zákona jeho manželka Renáta Raban, následující den se Ing. Luboš Veselý setkal s obviněným JUDr. Alešem Zemanem v jeho advokátní kanceláři, informoval jej o svém záměru podvrhnout závěť zemřelého a za pomoc při koncipování závěti mu přislíbil finanční odměnu. Dne 12. 4. 2014 samostatně stíhaný obviněný Ing. Michal Roubíček seznámil s jejich záměrem padělat závěť bratra zemřelého, obviněného Vladimíra Dyršmída, který jim konkretizoval majetek zemřelého, přičemž se dohodli na obsahu závěti i rozsahu, v jakém budou dědicové podle této fiktivní závěti dědit. Dne 15. 4. 2014 obvinění Ing. Luboš Veselý a samostatně stíhaný Ing. Michal Roubíček sdělili obviněnému JUDr. Aleši Zemanovi, že na padělané alografní závěti budou jako svědci figurovat oni, načež dne 24. 4. 2014 obviněný JUDr. Aleš Zeman zaslal obviněnému Ing. Luboši Veselému koncept závěti s doporučením, aby byla datována až po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku v lednu 2014. Do tohoto konceptu závěti obvinění Ing. Luboš Veselý a samostatně stíhaný Ing. Michal Roubíček doplnili přehled majetku zemřelého a Ing. Luboš Veselý zařídil, aby obviněný Mgr. Václav Voda zkontroloval formální náležitosti této závěti, kterou mu do XY přivezl samostatně stíhaný Ing. Michal Roubíček, který obviněného notáře Mgr. Václava Vodu do celé záležitosti zasvětil, přičemž podle jeho připomínek obvinění padělanou závěť upravili i ohledně výše dědických podílů zůstavitelů. Obviněný Vladimír Dyršmíd zajistil pro obviněného Ing. Luboše Veselého a samostatně stíhaného Ing. Michala Roubíčka listiny s pravým podpisem zemřelého, podle nichž neztotožněná osoba napodobila podpis zemřelého na padělku závěti. Obviněný Ing. Luboš Veselý a samostatně stíhaný Ing. Michal Roubíček na tento padělek připojili své podpisy jako svědci a následně dne 29. 4. 2014 předložili opis takto padělané závěti na jednání pozůstalých, kterého se zúčastnila i poškozená Renáta Raban, přičemž tvrdili, že jde o kopii pravé závěti zemřelého Ing. Pavla Rabana nalezené v trezoru Ing. Luboše Veselého. Následně 19. 5. 2014 padělek závěti předložil Ing. Luboš Veselý v kanceláři notáře JUDr. Františka Boučka v Praze 1, Široká 36/5, soudního komisaře v řízení o pozůstalosti po zemřelém, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 32 D 219/2014, přičemž tento padělek závěti vydával za pravou závěť, kterou si u něj zemřelý uložil. Podle tohoto padělku závěti měla poškozená Renáta Raban dědit namísto zákonného podílu dědice ze zákona pouze 2,5 % z majetku zemřelého manžela a dalšími dědici ze závěti měli být na rozdíl od zákonné posloupnosti obviněný Vladimír Dyršmíd a sestra zemřelého H. B. Obviněný Ing. Luboš Veselý rovněž dne 19. 5. 2014 dohodl se spoluobviněným advokátem JUDr. Jaroslavem Trunečkem, že bude v dědickém řízení zastupovat syny zemřelého, a to Pavla Rabana a Víta Rabana. Po zpochybnění této padělané závěti dne 29. 10. 2014 právní zástupce manželky zemřelého JUDr. Jaroslav Truneček na pokyn Ing. Luboše Veselého jako právní zástupce dědiců ze závěti podal u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobu na určení pravosti závěti a rovněž dne 8. 4. 2015 při vědomí, že závěť je padělek, připravil návrh smlouvy o smlouvě budoucí o darování spoluvlastnického podílu na nemovitostech a podílu v obchodní korporaci mezi budoucím převodcem obviněným Vladimírem Dyršmídem a budoucími nabyvateli obviněným Ing. Lubošem Veselým a samostatně stíhaným Ing. Michalem Roubíčkem. Obsahem této smlouvy byl závazek obviněného Vladimíra Dyršmída převést na oba nabyvatele část obchodního podílu v obchodní společnosti Pafra, s. r. o., s odkládací podmínkou, že obviněný Vladimír Dyršmíd tento majetek získá v dědickém řízení, a to pod smluvní pokutou 500 000 Kč pro každého z budoucích nabyvatelů. Obviněný JUDr. Jaroslav Truneček tuto smlouvu vyhotovil jako nástroj k donucení obviněného Vladimíra Dyršmída, aby budoucím nabyvatelům přislíbený majetkový prospěch předal, mimo jiné i za to, že v soudním řízení ve svých svědeckých výpovědích potvrdí pravost padělané závěti zemřelého. Výši majetkového prospěchu Ing. Luboše Veselého a samostatně stíhaného Ing. Michala Roubíčka dohodli s Vladimírem Dyršmídem dne 15. 4. 2015 v kanceláři Ing. Luboše Veselého. Všichni obvinění v rámci shora popsaného jednání přitom dlouhodobě postupovali promyšleně, koordinovaně, vedeni společným zlovolným úmyslem uvést poškozenou Renátu Raban v omyl ohledně pravosti závěti zemřelého Ing. Pavla Rabana a tím jí způsobit škodu na majetku ve výši 35 614 839 Kč. Současně jednali s úmyslem obohatit se na úkor poškozené. Obviněný Vladimír Dyršmíd, který se měl stát jedním z dědiců podle této padělané závěti, ústně přislíbil obviněnému Ing. Luboši Veselému a samostatně stíhanému Ing. Michalu Roubíčkovi, že každému z nich bude doživotně vyplácet 500 000 Kč ročně. Ke způsobení obviněnými plánované škodě však nedošlo.
6. Pokud jde o další skutky pod body II. až IX., kterými byli jednotliví obvinění uznáni vinnými, lze pro stručnost odkázat na rozsudek soudu prvního stupně, který je všem účastníkům řízení znám.
7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění Ing. Luboš Veselý, Jan Červeňák, Vladimír Dyršmíd, J. D., Ing. Petr Eisenreich, Tomáš Heller, Ing. Petr Kubašta, D. L., JUDr. Milan Makarius, A. M., Jiří Pelnář, J. R., JUDr. Jaroslav Truneček, Mgr. Václav Voda a JUDr. Aleš Zeman. Odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal i státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, a to ve prospěch obviněných Jana Červeňáka, Ing. Petra Kubašty, JUDr. Jaroslava Trunečka a Ing. Luboše Veselého ve vztahu k výroku o vině pod bodem V. tohoto rozsudku, neboť nesouhlasil s použitou právní kvalifikací tohoto skutku jako pokusu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, 4 písm. a), d) tr. zákoníku, neboť jednáním obviněných měla být způsobena nikoli škoda značná, ale pouze větší škoda, a skutek měl být proto posouzen pouze jako pokus podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. V neprospěch obviněných J. D., Vladimíra Dyršmída, JUDr. Milana Makariuse, JUDr. Jaroslava Trunečka, Ing. Luboše Veselého, Mgr. Václava Vody a JUDr. Aleše Zemana podal odvolání státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze do výroku o trestech uložených těmto obviněným, přičemž požadoval uložení trestů přísnějších.
8. O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 4 To 52/2021 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem I. u obviněných Vladimíra Dyršmída, JUDr. Jaroslava Trunečka, Ing. Luboše Veselého, Mgr. Václava Vody a JUDr. Aleše Zemana, ve výroku o vině pod bodem II. u obviněných JUDr. Jaroslava Trunečka, Ing. Luboše Veselého a za použití §261 tr. ř. i ohledně obviněného V. O., ve výroku o vině pod bodem III. u obviněného Ing. Luboše Veselého, ve výroku o vině pod bodem IV. u obviněných J. D., Vladimíra Dyršmída, Tomáše Hellera, JUDr. Milana Makariuse, A. M. a Ing. Luboše Veselého, ve výroku o vině pod bodem V. u obviněných Jana Červeňáka, Ing. Petra Kubašty, JUDr. Jaroslava Trunečka a Ing. Luboše Veselého, dále byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen i ve výroku o trestech uložených obviněným Janu Červeňákovi, J. D., Vladimíru Dyršmídovi, Tomáši Hellerovi, Ing. Petru Kubaštovi, JUDr. Milanu Makariusovi, A. M., JUDr. Jaroslavu Trunečkovi, Ing. Luboši Veselému, Mgr. Václavu Vodovi a JUDr. Aleši Zemanovi a z důvodu §261 tr. ř. i V. O., dále byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen v celém výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud znovu rozhodl o vině těchto obviněných tak, že uznal vinnými:
v bodě I. obviněné Ing. Luboše Veselého , Vladimíra Dyršmída , JUDr. Jaroslava Trunečka , Mgr. Václava Vodu a JUDr. Aleše Zemana pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku,
v bodě II. obviněné Ing. Luboše Veselého , JUDr. Jaroslava Trunečka a V. O. pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, účinného do 1. 10. 2020,
v bodě III. obviněného Ing. Luboše Veselého návodem k přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §24 odst. 1 písm. b) a §346 odst. 1 tr. zákoníku,
v bodě IV. obviněné JUDr. Milana Makariuse zločiny zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a pomocí k přečinu poškození věřitele podle §24 odst. 1 písm. c) a §222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, Ing . Jaroslavu Dlabolovou pomocí ke zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §24 odst. 1 písm. c) a §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přečinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a pomocí k přečinu poškození věřitele podle §24 odst. 1 písm. c) a §222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, Ing. Luboše Veselého , Vladimíra Dyršmída a A. M. zločinem podplacení podle §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž Ing. Luboš Veselý se tohoto přečinu dopustil jako organizátor ve smyslu §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zbývající obvinění jako spolupachatelé ve smyslu §23 tr. zákoníku, Tomáše Hellera pomocí k přečinu poškození věřitele podle §24 odst. 1 písm. c) a §222 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku,
v bodě V. obviněné Ing. Luboše Veselého , JUDr. Jaroslava Trunečka , Jana Červeňáka a Ing. Petra Kubaštu pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku.
9. Odvolací soud uložil obviněným za tyto trestné činy a za další trestné činy, pro které byli uznáni vinnými již rozsudkem soudu prvního stupně, které zůstaly nedotčeny rozsudkem odvolacího soudu, následující tresty. Obviněnému Ing. Luboši Veselému úhrnný trest odnětí svobody podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 7 let, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, dále i podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 7 500 000 Kč (500 denních sazeb s výší denní sazby 15 000 Kč) a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku i trest propadnutí věci, které jsou v rozsudku konkretizovány shodně jako v rozsudku soudu prvního stupně. Obviněnému JUDr. Jaroslavu Trunečkovi úhrnný trest odnětí svobody podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 6 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 3,5 roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. I tomuto obviněnému byl uložen podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest 200 000 Kč (200 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 1 000 Kč) a dále nově i trest zákazu činnosti podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku spočívající v zákazu výkonu povolání advokáta na dobu 8 let. Obviněné Ing. Jaroslavě Dlabolové byl uložen podle §329 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byla zařazena podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále byl i této obviněné uložen podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest 1 000 000 Kč (200 denních sazeb, s výší denní sazby 5 000 Kč) a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce insolvenční správkyně, statutárního orgánu v obchodních společnostech, likvidátorky a správkyně podniku na dobu 5 let. Obviněnému Vladimíru Dyršmídovi byl uložen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 6 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen i peněžitý trest 1 050 000 Kč (210 denních sazeb, s výší denní sazby 5 000 Kč). Obviněnému JUDr. Milanu Makariusovi byl uložen podle §329 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest 1 000 000 Kč (200 denních sazeb, s výší denní sazby 5 000 Kč) a podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání soudního exekutora na dobu 8 let. Obviněnému Janu Červeňákovi byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let a dále podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen i peněžitý trest 200 000 Kč (200 denních sazeb, s výší denní sazby 1 000 Kč). Obviněnému Ing. Petru Kubaštovi byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let a dále i podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest 50 000 Kč (100 denních sazeb, s výší denní sazby 500 Kč). Obviněnému A. M. byl podle §332 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let a rovněž podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest 1 000 000 Kč (200 denních sazeb, s výší denní sazby 5 000 Kč). Obviněnému Tomáši Hellerovi byl podle §240 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a dále i podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest 100 000 Kč (100 denních sazeb, s výší denní sazby 1 000 Kč). Obviněnému Mgr. Václavu Vodovi byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 6 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let a podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen i peněžitý trest 400 000 Kč (400 denních sazeb, s výší denní sazby 1 000 Kč) a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce notáře na dobu 5 let. Obviněnému JUDr. Aleši Zemanovi byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 6 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let a podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest 200 000 Kč (200 denních sazeb, s výší denní sazby 1 000 Kč) a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání advokáta na dobu 7 let. Obviněnému V. O., který dovolání nepodal byl uložen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let.
10. Dále odvolací soud rozhodl i podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti některých obviněných nahradit způsobenou škodu poškozeným uvedeným v rozsudku odvolacího soudu, přičemž část těchto poškozených byla se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 2 tr. ř. Další poškození, jak jsou konkretizováni v rozsudku odvolacího soudu, byli podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. byla odvolání obviněných Ing. Petra Eisenreicha, D. L., Jiřího Pelnáře a J. R. zamítnuta.
11. Odvolací soud u skutku pod bodem I., za který byli stíháni obvinění Ing. Luboš Veselý, Vladimír Dyršmíd, JUDr. Jaroslav Truneček, Mgr. Václav Voda a JUDr. Aleš Zeman pro pokus zločinu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, změnil skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně výše škody, která měla být způsobena poškozené Renátě Raban, přičemž místo soudem prvního stupně tvrzené zamýšlené škody 35 614 839 Kč konstatoval, že obvinění měli v úmyslu způsobit této poškozené škodu vyšší, a to 39 987 425,71 Kč. U skutku pod bodem II., který byl kladen za vinu obviněným Ing. Luboši Veselému, JUDr. Jaroslavu Trunečkovi a Václavu Oudovi, odvolací soud změnil skutková zjištění soudu prvního stupně v závěru o výši hrozící škody, když namísto jeho tvrzení o hrozící škodě nejméně 50 000 Kč uvedl, že výše škody by s jistotou přesáhla hranici škody nikoli nepatrné a oproti soudu prvního stupně, který jednání obviněných kvalifikoval jako pokus zločinu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, odvolací soud toto jednání obviněných kvalifikoval jako pokus zločinu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku účinného od 1. 10. 2020. U skutku pod bodem III. odvolací soud pouze upřesnil, že jednání kladené v tomto bodě za vinu obviněnému Ing. Luboši Veselému je návodem podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k přečinu (nikoli ke zločinu, jak uvedl soud prvního stupně) křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž odvolacím soudem bylo vypuštěno skutkové zjištění soudu prvního stupně, že poškozenému Ing. Ječnému byla způsobena škoda ve výši 700 000 Kč, neboť byt pořídil za částku ve výši 4 166 667 Kč, přestože jej mohl pořídit již za částku 3 466 667 Kč. U skutku pod bodem IV., který byl kladen za vinu obviněným Ing. Luboši Veselému, Ing. Jaroslavě Dlabolové, Vladimíru Dyršmídovi, Tomáši Hellerovi, JUDr. Milanu Makariusovi, Aleši Marcinikovi a samostatně stíhanému Ing. Michalu Roubíčkovi, odvolací soud snížil výši škody, kterou měli tito obvinění způsobit věřitelům obchodní společnosti S.H.V., s. r. o., z částky 2 042 104 Kč tvrzené soudem prvního stupně na částku 1 338 742 Kč, přičemž někteří věřitelé této obchodní společnosti byli ze skutku odvolacím soudem vypuštěni a došlo i k drobným změnám v právní kvalifikaci jednání obviněných [u JUDr. Milana Makariuse jednání posouzeno pouze jako zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a nikoli i podle odst. 2 písm. f) tohoto zákonného ustanovení, ke stejné změně došlo u Ing. Jaroslavy Dlabolové, která byla uznána vinnou pomocí k tomuto zločinu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, u obviněných Ing. Luboše Veselého, Vladimíra Dyršmída, Aleše Marcinika, Ing. Jaroslavy Dlabolové, JUDr. Milana Makariuse a Tomáše Hellera bylo jejich jednání oproti soudu prvního stupně odvolacím soudem posouzeno jako přečin poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný podle §21 odst. 1 tr. zákoníku]. Skutek pod bodem V. pak odvolací soud při zachování stejných skutkových zjištění, jaká učinil soud prvního stupně, právně kvalifikoval u obviněných Ing. Luboše Veselého, JUDr. Jaroslava Trunečka, Jana Červeňáka a Ing. Petra Kubašty jako pokus zločinu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, účinného od 1. 10. 2020, oproti soudu prvního stupně, který toto jednání obviněných posoudil jako pokus zločinu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, odst. 4 písm. a) a d) tr. zákoníku. Další skutky pod body VI. až IX. odvolací soud ve svém rozsudku převzal beze změn skutkových zjištění i právní kvalifikace.
II. Dovolání obviněných
12. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 4 To 52/2021, podali dovolání prostřednictvím svých obhájců obvinění Ing. Luboš Veselý, JUDr. Jaroslav Truneček, Ing. Jaroslava Dlabolová, Vladimír Dyršmíd, JUDr. Milan Makarius, Jan Červeňák, Ing. Petr Kubašta, Aleš Marcinik, Ing. Petr Eisenreich, Tomáš Heller, Jiří Pelnář, Mgr. Václav Voda a JUDr. Aleš Zeman, a to ve lhůtě zákonem předpokládané.
a) Dovolání obviněného Ing. Luboše Veselého
13. Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Ve vztahu k prvnímu dovolacímu důvodu namítl, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou založena i na procesně nepoužitelných důkazech, přičemž nebyly nedůvodně provedeny pro rozhodnutí podstatné navrhované důkazy. Ve vztahu k druhému uplatněnému dovolacímu důvodu uvedl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť odvolací soud v rozporu s ustanovením §259 odst. 4 tr. ř. porušil zákaz „reformationis in peius“ .
14. Porušení tohoto zákazu spatřuje obviněný v tom, že odvolací soud v bodě I. výroku o vině navýšil škodu, kterou měli v úmyslu způsobit, a to na částku 39 987 425,71 Kč. Odvolací soud podle dovolatele navýšil hrozící škodu přes skutečnost, že státní zástupce podal v neprospěch obviněných odvolání jen do výroku o trestu odnětí svobody (požadoval uložení trestu odnětí svobody v trvání 10 let, trest peněžitý a trest propadnutí věci odvoláním nenapadl), který však v případě dovolatele zůstal nezměněn a zpřísněn mu byl peněžitý trest, proti jehož výši státní zástupce odvolání nepodal. Přes tuto skutečnost odvolací soud shledal odvolání státního zástupce ve vztahu k obviněnému důvodným a navýšil škodu, která měla být způsobena poškozené. Přitom navýšení škody o částku více než 4 000 000 Kč se nijak nepromítlo do právní kvalifikace jednání dovolatele. Tento postup odvolacího soudu má obviněný za nezákonný, neboť zpřísněn byl odvolacím soudem jiný trest, než který státní zástupce napadl svým dovoláním, v čemž obviněný spatřuje porušení zákazu „reformationis in peius“ i ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. Podle dovolatele odvolací soud napravoval nikým nevytýkanou vadu a suploval tak pozici veřejné žaloby. Argumentaci odvolacího soudu ustanovením §254 odst. 2 tr. ř. má za obcházení zákona, neboť smyslem tohoto ustanovení je podle obviněného pomoci osobám práva neznalým, což státní zástupce není, napravit vady, které mohly opravným prostředkem napadat, v jejichž důsledku je na ně navazující výrok nesprávný. Rozsudek odvolacího soudu má z tohoto důvodu za nepředvídatelný a překvapivý. Odvolací soud podle obviněného ani nerespektoval oddělitelnost jednotlivých výroků, přičemž v této souvislosti citoval z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 6 Tdo 2687/2019, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 6 Tz 6/2018, a dovodil, že s vědomím závěrů těchto rozhodnutí odvolací soud postupoval nesprávně, když zpřísnil jiný trest než ten, který byl odvoláním státního zástupce napaden. Obviněný rovněž nesouhlasí se závěrem o výši škody, neboť ta byla zjištěna odvolacím soudem z nepravomocného usnesení v dědickém řízení ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 32 D 219/2014, které bylo výsledkem dohody mezi dědici, tudíž odvolací soud se nevypořádal s namítanými občanskoprávními aspekty věci, které měly vliv i na výši hrozící škody. Reálná škoda nemohla být podle dovolatele zjištěna jinak než znaleckým posudkem, který nebyl zpracován. Dovolatel dále upozornil i na skutečnost, že ve věci samostatně stíhaného Ing. Michala Roubíčka tentýž odvolací soud respektoval ve svém rozhodnutí ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 4 To 53/2021, výši hrozící škody, kterou určil soud prvního stupně.
15. Obviněný Ing. Luboš Veselý dále namítl ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., že nepravá závěť nebyla způsobilá vyvolat jakýkoli následek, tudíž nedošlo k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu, navíc tato závěť byla částečně neplatná pro neurčitost vymezení a neplatné vymezení nemovitostí. Navíc ani hrozící výše škody nebyla správně zjištěna, neboť položky uvedené v rozhodnutí soudu, který rozhodoval v dědickém řízení, a položky uvedené v nepravé závěti se nekryjí. Vytvořená závěť nebyla právně závazná ve smyslu §1694 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), nemohla tudíž ani podle dovolatele způsobit následek uvedený v rozsudku odvolacího soudu, neboť předmětná závěť mohla sloužit jen jako podklad pro jednání o dědické dohodě. Podle názoru dovolatele zfalšování této závěti a její předložení s ohledem na její právní nezávaznost nemohlo naplnit objektivní stránku trestného činu podvodu. Odvolací soud ani nezohlednil to, že u staveb uvedených v závěti nebyly uvedeny pozemky pod nimi, tudíž samostatná budova v právním slova smyslu neexistovala, byla součástí pozemku. I v tom spatřuje obviněný nesprávné právní posouzení věci. Ani soud prvního stupně, ani soud odvolací s ohledem na znění nepravé závěti podle dovolatele dostatečně nezjistily reálně hrozící výši škody, pokud vůbec nějaký vznik škody hrozil.
16. Ke skutku pod bodem III. obviněný namítl, že z prosby adresované znalci Ing. Michalu Roubíčkovi, aby hodnotu bytu stanovil co možná nejvýše, nelze dovodit jeho nezákonné jednání a naplnění skutkové podstaty přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1 tr. zákoníku ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť u znaleckých posudků existuje vždy cenové rozmezí a je odpovědností znalce, aby svůj posudek obhájil, pouze takto znalci uvedl svoji preferenci ceny. Sám samostatně stíhaný znalec Ing. Michal Roubíček uvedl, že s obdobným požadavkem se na něj obrací většina jeho klientů. Pokud soudy nižších stupňů při závěru o vině dovolatele vycházely z prohlášení viny a z důkazů v jiném trestním řízení, byly tyto důkazy nezákonné a neprovedené v jeho trestní věci.
17. Ve vztahu ke skutku pod bodem IV. obviněný namítl, že odvolací soud sice korigoval závěry soudu prvního stupně a přezkoumával pohledávky jednotlivých věřitelů z hlediska jejich existence i splatnosti, nicméně stále vycházel ze závěru, že pohledávka obviněného Aleše Marcinika byla fiktivní, ačkoli sám policejní orgán připustil, že peněžní prostředky do provozu obchodní společnosti S.H.V, s. r. o., skutečně vložil. Byla tedy uhrazena reálná pohledávka, čímž se dlužník nemůže dopustit trestného činu poškození věřitele. Jednání, které jim bylo kladeno za vinu, není tímto trestným činem. Přitom nebylo zjišťováno, zda tato obchodní společnost mohla uspokojit další věřitele z jiného svého majetku. Odvolací soud pak nesprávně stanovil výši škody způsobenou jednotlivým věřitelům, neboť do pohledávek za obchodní společností S.H.V., s. r. o., nezapočítal pohledávky dovolatele ve výši 6 300 000 Kč a pohledávky spoluobviněného Vladimíra Dyršmída ve výši 3 300 000 Kč, neboť při zápočtu těchto pohledávek by na ostatní věřitele zbývala minimální částka. Odvolací soud svými závěry popřel právo obviněných uplatnit své reálné pohledávky v insolvenčním řízení vůči dlužníkovi. Přitom při závěru odvolacího soudu, že obchodní společnost byla předlužena, nemohlo dojít k úplnému uspokojení věřitelů, není možno ani učinit závěr o vyvedení majetku v hodnotě 4 536 754 Kč z obchodní společnosti S.H.V., s. r. o., pokud škoda způsobená věřitelům činí pouze 1 338 742 Kč. V souvislosti s úplatkovými delikty pak obviněný zdůraznil, že odměna JUDr. Milana Makariuse a Ing. Jaroslavy Dlabolové, na kterou měli podle zákona nárok, by byla větší než úplatek, který měli obdržet.
18. Pokud jde o skutek pod bodem V., namítl dovolatel, že není zřejmé, jak měli chtít podle odvolacího soudu uvést v omyl zástupce města Vlachovo Březí ohledně platnosti smlouvy ze dne 9. 8. 2009, neboť pokud smlouva existovala, byla podepsána a schválena příslušným orgánem města, pak byla platná. Zástupci obce si nepochybně museli být vědomi její platnosti a není proto zřejmé, v čem měli být uváděni obviněnými v omyl. Provedeným dokazováním přitom bylo prokázáno, že tato smlouva byla novému vedení města předána, znali její obsah, přesto v rozporu s touto smlouvou část areálu zámku rozprodali. Zprostředkovateli prodeje areálu zámku obchodní společnosti V.T.P. Reality Expres, s. r. o., tak vznikl nárok na vyplacení smluvní pokuty podle čl. VII. odst. 1 alinea 2 smlouvy o zprostředkování prodeje zámku a rovněž na vyplacení dohodnuté provize za prodej. Podle obviněného se odvolací soud dostatečně nezabýval obsahem této dohody o zprostředkování, kterou město Vlachovo Březí porušilo, a zprostředkovateli tak vznikl nárok na vyplacení dohodnuté smluvní pokuty. Pokud odvolací soud tvrdil, že obvinění aktivně usilovali prostřednictvím vedeného soudního řízení o vyplacení smluvní pokuty, připomněl dovolatel, že soud nelze uvést v omyl a uplatnění pohledávky ze smluvní pokuty nemůže být hodnoceno jako páchání trestného činu podvodu.
19. Podle přesvědčení obviněného Ing. Luboše Veselého ani jednání pod bodem VIII. rozsudku nemůže být trestným činem, neboť exekutor dne 29. 5. 2019 oznámil skončení exekuce, došlo tedy k úplné úhradě pohledávky Moneta Money Bank, a. s. Sama skutečnost, že zaplaceno bylo s prodlením několika let, nezakládá trestnost činu, neboť majetek manželů Biskupových několikanásobně převyšoval pohledávku banky a trestného činu poškození věřitele se nemůže dopustit osoba, která má dostatek prostředků na úhradu svých závazků. Ani okolnost, že dlužník uplatní veškerá svá procesní práva a v důsledku toho trvá civilní řízení delší dobu, nezakládá trestnost, neboť k poškození věřitele fakticky nedojde, pokud dlužník je schopen pohledávku uhradit.
20. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný Ing. Luboš Veselý namítl procesní nepoužitelnost důkazů, a to především odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a sledování osob a věcí. Obviněný v této souvislosti polemizoval se závěry odvolacího soudu o procesní použitelnosti těchto důkazů, obsáhle citoval především z rozsudku odvolacího soudu, který konstatoval, že písemné povolení státního zástupce bylo učiněno v souladu a za podmínek §158d tr. ř., přičemž jsou splněny i zákonné podmínky §158d odst. 10 tr. ř. pro použití tohoto důkazu v řízení proti obviněným. V této souvislosti odvolací soud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 8 Tdo 647/2020, uveřejněné pod č. 1B/2021 Sb. rozh. tr., a ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 7 Tdo 865/2020, uveřejněné pod č. 1A/2020 Sb. rozh. tr., i na nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. II. ÚS 2806/08. Podle obviněného jsou závěry odvolacího soudu nesprávné a v rozporu s citovanou judikaturou, neboť odvolací soud přehlíží, že nejde jen o nedotknutelnost obydlí, ale také o právo na soukromí, proto měl sledování povolit podle něj soudce, který rozhodoval v trestních věcech, v nichž byla vydána citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podle obviněného i v nyní projednávané věci šlo o tak zásadní zásah do soukromí, že povolení mělo být vydáno za podmínek §158d odst. 3 tr. ř., a nikoli podle §158d odst. 2 tr. ř., neboť bylo zasahováno do ústavně chráněných práv a svobod a bylo zasahováno i do práva na soukromí (soukromá kancelář) a práva na nedotknutelnost jiných prostor a pozemků. Ve vztahu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu obviněný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 3038/07, podle něhož k omezení osobní integrity a soukromí může dojít jen zcela výjimečně a jen, je-li to nezbytné a účelu sledovaného veřejným zájmem nelze dosáhnout jinak. Půjde o protiústavní zásah, pokud všechny tyto podmínky nebudou splněny. V této souvislosti obviněný poukázal i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k právu na soukromý život a ochranu soukromí, z níž rovněž dovodil, že povolení státního zástupce k sledování osob a věcí podle §158d odst. 2 tr. ř. bylo nezákonné a takové povolení měl vydat za podmínek §158d odst. 3 tr. ř. soudce. Z této situace důkazy takto získané jsou důkazy nezákonnými. Ve vztahu k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu obviněný zdůraznil, že původně byly vydány ve zcela jiné věci, v níž nebylo ani zahájeno trestní stíhání. Komunikace policejního komisaře s oznamovatelem v ní byla vedena ze soukromé e-mailové adresy policisty. V této jiné věci neexistovalo skutečně důvodné podezření z páchání trestné činnosti a pouhé nepodložené trestní oznámení nemohlo ospravedlnit nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, zejména když bylo možné prověřit otázku důvodnosti trestního oznámení i jinými důkazními prostředky.
21. V souvislosti s těmito podle přesvědčení obviněného nezákonnými důkazy namítl dovolatel i opomenutí pro rozhodnutí významných důkazů, neboť soudy nižších stupňů přes jeho návrh nepřehrály jeho hovory s Martinem Mosteckým z období od 17. 7. 2013 do 30. 8. 2013, ačkoli měly být příčinou následného nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu dovolatele.
22. U skutku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně obviněný označil za nezákonný důkaz výslech poškozené Renáty Raban s využitím videokonferenčního zařízení, a to z důvodu, že nebyl pořizován i obrazový záznam, ačkoli to předpokládá §55a odst. 1 tr. ř. věta druhá. Dále obviněný namítl i nezávaznost závěti ve smyslu §1694 odst. 2 občanského zákoníku a skutečnost, že znaleckým posudkem nebyla zjištěna výše hrozící škody s ohledem na majetkové hodnoty uvedené v nepravé závěti. V rozhodnutí soudu v rámci dědického řízení byly totiž ohodnoceny i další majetkové hodnoty neuvedené v nepravé závěti (např. pozemky pod stavbami). Výše hrozící škody přitom byla kvalifikačním znakem skutkové podstaty trestného činu podvodu.
23. Ve vztahu ke skutku pod bodem II. obviněný namítl, že odvolací soud sice učinil závěr o hrozící škodě nikoli nepatrné, avšak šlo o spekulativní závěr, neboť z vypracovaných odborných vyjádření je zřejmé, že by nevznikla ani škoda nepatrná, pokud by k dokonání činu došlo.
24. U skutku pod bodem III. obviněný uvedl, že odvolací soud učinil závěr o protiprávním navýšení hodnoty bytu znaleckým posudkem o částku 1 050 000 Kč tím, že správně zjištěnou porovnávací hodnotu zprůměroval se zcela neporovnatelnou administrativní cenou zjištěnou podle oceňovací vyhlášky (ve výši 7 369 398 Kč). Ostatně pro tvrzený závěr neexistuje žádný důkaz, tento závěr nevyplývá ani z obsahu znaleckého posudku, který samostatně stíhaný Ing. Michal Roubíček zpracoval. Ani znalec Ing. Petr Ort, Ph.D., z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady se specializací na nemovitosti nedokázal vysvětlit tvrzení o zprůměrování ceny. Dovolatel v této souvislosti připomněl, že prohlášení viny samostatně stíhaného Ing. Michala Roubíčka nemůže být důkazem o jeho vině.
25. V souvislosti se skutkem pod bodem IV. obviněný zpochybnil závěry znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence znalkyně Ing. Petry Petrusové a poukázal na skutečnost, že soudy nižších stupňů nezohlednily jeho pohledávky a pohledávky spoluobviněného Vladimíra Dyršmída vůči obchodní společnosti S.H.V., s. r. o., a v důsledku toho dospěly k nesprávnému závěru, že v případě nevyvedení majetku a řádného průběhu insolvenčního řízení by byli uspokojení zcela všichni věřitelé této obchodní společnosti. Obviněný setrval na své obhajobě, že pohledávky vůči této obchodní společnosti na něj řádně převedl spoluobviněný Aleš Marcinik. Znalkyně Ing. Petra Petrusová připustila, že v letech 2013 až 2014 přijala S.H.V., s. r. o., od Aleše Marcinika částku 8 000 000 Kč jako úvěr a vrácena mu byla pouze částka 1 700 000 Kč. Pohledávka 6 300 000 Kč tedy byla reálná. Ostatně ani insolvenční správce dlužníka S.H.V., s. r. o., tuto jeho pohledávku nepopřel, a nebyl proto důvod, aby její existence byla odvolacím soudem zpochybněna. Tato znalkyně ani výši exekučně vymáhané pohledávky nepovažovala za vyvádění majetku z obchodní společnosti. Jak pohledávka obviněného, tak i spoluobviněného Vladimíra Dyršmída proto měla být započítána do výpočtu škody způsobené věřitelům obchodní společnosti S.H.V., s. r. o. Za této situace by byl zcela mylný závěr o možném úplném uspokojení věřitelů této obchodní společnosti. Výše škody na majetku věřitelů je kvalifikačním znakem trestného činu poškození věřitele. Přitom v době zahájení exekuce žádná reálná pohledávka po splatnosti nebyla zjištěna. K vyplacení vymožené částky 3 719 008 Kč na účet dovolatele došlo později (až dne 10. 10. 2014). Obviněný v této souvislosti zdůraznil, že ještě do konce roku 2014 obchodní společnost S.H.V., s. r. o., hradila platby některým svým věřitelům, i v této době tedy ještě disponovala se svým majetkem, který převyšoval nároky jejích věřitelů. Obviněný rovněž zpochybnil tvrzení soudů nižších stupňů o úplatcích poskytovaných v exekučním řízení. Ani odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu totiž takový závěr neumožňují, neboť z nich není jednoznačné, kdo a komu a v jaké výši poskytl úplatek, při jehož předání ani nebyli přistiženi, ačkoli byli soustavně monitorováni. Podle přesvědčení obviněného to byl Ing. Michal Roubíček, kdo neodborně a nekvalifikovaně obchodní společnost řídil a zapříčinil újmu vzniklou jejím věřitelům.
26. U skutku pod bodem V. obviněný namítl, že v rozporu s výsledky dokazování je závěr odvolacího soudu, že se pokusili uvést obec v omyl ohledně platnosti smlouvy, neboť nebylo ani tvrzeno, ani prokázáno, že by tato dohoda byla smluvními stranami ukončena. Dohoda nebyla vypovězena, a proto byla nadále platnou. Skutečnost, že část areálu zámku nové vedení obce prodalo, bránila naplnění sjednané dohody, proto zprostředkovateli vznikl nárok na smluvní pokutu. Navíc zástupci obce Vlachovo Březí ani nezaplatili z prodeje zprostředkovateli provizi dohodnutou v čl. VI odst. 5 dohody o zprostředkování. Rovněž čerpání dotace na další část areálu zámku bylo porušením dohody o zprostředkování. Soudy nižších stupňů přitom nijak nezpochybnily platnost dohody o zprostředkování, přesto však učinily závěr, že uvedení v omyl spočívá v nesprávné představě ohledně platnosti smlouvy ze dne 9. 8. 2009. Obviněný v této souvislosti zdůraznil, že podání žalobního návrhu soudu nemůže být součástí uvedení v omyl, neboť soud v omyl uvést nelze.
27. Pokud jde o skutek pod bodem VIII. rozsudku soudu prvního stupně, obviněný připomněl oznámení soudního exekutora o skončení exekuce ze dne 29. 5. 2019 z důvodu úplné úhrady pohledávky Moneta Money Bank, a. s. vůči manželům Biskupovým, jejichž majetek několikanásobně převyšoval uplatněnou pohledávku, což brání trestnosti jednání. Ve vztahu ke smlouvě o poskytnutí úvěru 800 000 Kč ze dne 19. 3. 2015 obviněný poukázal na výpis z účtu úvěrujícího u ČSOB, a. s., z něhož vyplývá poskytnutí úvěru, stejně jako z notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti. Za nesprávný proto označil závěr soudů nižších stupňů o tom, že úvěr byl fiktivní, neboť takový závěr neumožňuje ani nedatované potvrzení o splacení pohledávky nalezené při domovní prohlídce u obviněného, již s ohledem na skutečnost, že toto potvrzení měl věřitel a nikoli dlužník. Dovolatel vytkl soudům nižších stupňů, že nezkoumaly majetkové poměry dlužníků manželů Biskupových, které mohlo potvrdit jeho tvrzení, že jejich majetek převyšoval pohledávku Monety Money Bank, a. s., zejména když došlo k uhrazení její pohledávky, byť se zpožděním.
28. K poslednímu skutku pod bodem IX. rozsudku soudu prvního stupně obviněný Ing. Luboš Veselý uvedl, že mu neuplynula lhůta pro odevzdání zbraní, které mu matka po smrti otce předala. Závěry učiněné odvolacím soudem o jeho vlastnictví zbraní jsou pouze nepodloženou spekulací. Zbraně pouze držel, nikoli vlastnil, což potvrdili i slyšení svědci.
29. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání. Současně obviněný požádal o odklad nebo přerušení uloženého trestu odnětí svobody.
b) Dovolání obviněného JUDr. Jaroslava Trunečka
30. Obviněný JUDr. Jaroslav Truneček rovněž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. s tím, že první označený dovolací důvod je dán tím, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, dále jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, přičemž ani nebyly provedeny pro rozhodnutí podstatné důkazy pro prokázání naplnění subjektivní i objektivní stránky trestných činů, které jsou mu kladeny za vinu. Druhý uplatněný dovolací důvod má za naplněný tím, že bylo nesprávně posouzeno jeho zavinění v rámci výkonu činnosti advokáta a nesprávně byly právně posouzeny skutky pod body V. a VIII. rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího, které podle přesvědčení obviněného nejsou trestnými činy. Obviněný zdůraznil své postavení advokáta a povinnosti, které mu z něj vyplývaly podle stavovských předpisů i soudní judikatury k nim. Obviněný namítl, že soudy z jeho postavení advokáta presumují naplnění subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, aniž by zvážily, že mohl být jen živým nástrojem při spáchání trestných činů svého klienta. Jím poskytované právní služby nesplňují podmínky trestnosti.
31. Rovněž tento obviněný zpochybnil zákonnost a použitelnost odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu mezi jeho osobou a dalšími osobami, neboť pro vydání příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu spoluobviněného Ing. Luboše Veselého nebyly dány zákonné důvody.
32. Ve vztahu ke skutku pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu obviněný poukázal na skutečnost, že závěr o jeho vině je činěn ze dvou telefonních hovorů. Nejprve dne 19. 5. 2014 jej kontaktoval obviněný Ing. Luboš Veselý s žádostí, aby v dědickém řízení zastupoval syny zemřelého, přičemž cituje obsah hovoru a vyslovuje přesvědčení, že závěr soudů nižších stupňů o jeho vědomí, že závěť je padělaná, je spekulativní a nemá oporu v provedených důkazech. Z obsahu tohoto hovoru a ani z žádného důkazu nevyplývá, že by o této věci hovořil se spoluobviněným již dříve, že by jej tento do věci zasvětil, že by věděl, že závěť je padělkem. Druhý hovor dne 28. 5. 2014 vedl se samostatně stíhaným Ing. Michalem Roubíčkem, v němž uvedl, „že je informován, že největším problémem je ta závěť, jinak to bude poměrně jednoduché“. V této souvislosti dovolatel připomněl, že dědici ze závěti nesli důkazní břemeno, bylo na nich prokázat pravost závěti. V této souvislosti zdůraznil i hovory s obviněným Ing. Lubošem Veselým ze dne 30. 10. 2014, v němž zdůraznil, že notáři se na závěti něco nezdá, na což spoluobviněný uvedl, že svědci potvrdí pravost závěti, což bylo obsahem i druhého hovoru s tímto spoluobviněným, v němž byl opět ubezpečován, že závěť je v pořádku, a byly mu vysvětlovány zdravotní obtíže zůstavitele v době pořizování závěti. Z obsahu těchto hovorů je podle dovolatele zřejmé, že o padělání závěti vůbec nevěděl, naopak rodinné vztahy zemřelého svědčily pro závěr, že předmětnou závěť zemřelý učinil. Skutečnost, že další závěť měla být rozpracovaná u dalšího advokáta, nemohla tento závěr zásadněji zpochybnit. Právě skutečnost, že byl obviněným Ing. Lubošem Veselým, Ing. Michalem Roubíčkem i syny zemřelého ujišťován o pravosti závěti, resp. o tom, že odpovídá přání zůstavitele, jej vedla k tomu, že činil potřebné právní kroky k prokázání pravosti závěti i v době, kdy policie věc již šetřila. Závěr o svém vědomí, že závěť je padělaná, má proto za spekulativní, učiněný v rozporu s provedenými důkazy, neboť pouze převzal právní zastoupení ve věci řízení o určení pravosti závěti, připravil návrh smlouvy o smlouvě budoucí o darování spoluvlastnického podílu na nemovitostech a podílu v obchodní společnosti mezi budoucím převodcem obviněným Vladimírem Dyršmídem a budoucími nabyvateli obviněným Ing. Lubošem Veselým a samostatně stíhaným Ing. Michalem Roubíčkem se smluvní pokutou 500 000 Kč pro každého z nich v případě nedodržení tohoto závazku budoucího převodce. Podle dovolatele je pouze důkazně nepodloženou konstrukcí soudů nižších stupňů tvrzení, že tak činil v zájmu poskytnutí těmto spoluobviněným záruky, že Vladimír Dyršmíd dodrží tento svůj závazek za předpokladu, že dědický podíl z předmětné závěti získá. Obviněný namítl, že pokud by tomu tak bylo, neprokazuje to jeho vědomí, že účel dohody znal. V takovém případě by bylo nelogické, aby tito spoluobvinění svěřili vytvoření závěti jinému advokátovi, konkrétně spoluobviněnému JUDr. Aleši Zemanovi. Navíc jej obviněný Ing. Luboš Veselý ubezpečoval, že předmětná dohoda o smlouvě budoucí o darování spoluvlastnického podílu má sloužit k zajištění jiné dohody. Obviněný JUDr. Jaroslav Truneček zdůraznil, že jednáním tohoto spoluobviněného byl on sám uveden v omyl, zatímco soud rozhodující v občanskoprávním řízení v omyl uvést nelze. S vědomím všech těchto pochybností proto soudy nižších stupňů měly postupovat ve prospěch obviněného a vycházet z verze pro něj příznivější.
33. Rovněž ve vztahu ke skutku pod bodem II. obviněný poukázal na svoji obhajobu, kterou v řízení uplatňoval, připustil svoji chybu, že byl ke spoluobviněnému Ing. Luboši Veselému příliš vstřícný a doporučil mu spoluobviněného Václava Oudu. Obviněný dále konstatoval obsah hovorů uskutečněných se spoluobviněným Ing. Lubošem Veselým k této věci, přičemž vyslovil přesvědčení, že ani z těchto důkazů nelze prokázat jeho vědomou účast na předmětném skutku.
34. Ohledně skutku pod bodem V., kterým byl rovněž uznán vinným, obviněný JUDr. Jaroslav Truneček namítl, že sice přijal odměnu ve výši 100 000 Kč za úkony právní služby v této věci, které učinil, neuvědomil si však, že by toto jednání mohlo být posouzeno jako pokus zločinu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, 3, 4 písm. a) tr. zákoníku. Připustil-li svoji chybu, nelze v tom spatřovat doznání k vědomé účasti na této trestné činnosti. K tomu, že soudy nižších stupňů dovodily z obsahu telefonních hovorů mezi ním a Ing. Lubošem Veselým jeho vinu, namítl, že obsahem těchto hovorů byly jen obecné informace o předmětné věci. Rovněž jeho rady, které poskytl Ing. Luboši Veselému, které citoval, považoval za běžnou konzultaci a radu klientovi, případně za utvrzení klienta o loajalitě jeho právního zástupce. Kdyby věděl o podvodném záměru spoluobviněných, snažil by se jim v tomto jednání zabránit. Pokud by totiž účel jejich jednání akceptoval, vyjadřoval by se podstatně opatrněji.
35. Rovněž ve vztahu ke skutku pod bodem VIII. rozsudku soudu prvního stupně obviněný v podaném dovolání citoval obsah uskutečněných telefonních hovorů s Ing. Lubošem Veselým a ve shodě se svou dosavadní obhajobou namítl, že z těchto hovorů nelze dovodit jeho vědomou účast na předmětné trestné činnosti, neboť svědčí pouze o jeho snaze postupovat v zájmu klienta v souladu s procesními předpisy a vést spor v jeho prospěch. Z žádného důkazu podle tohoto dovolatele nevyplynulo, že by smlouvu o úvěru vypracoval on, toto neprokazuje ani hovor mezi obviněnými Ing. Lubošem Veselým a Václavem Biskupem, v němž obviněný Ing. Luboš Veselý informuje druhého jmenovaného, že vše s dovolatelem dohodl a potřebuje jen číslo účtu, na který bude půjčka zaslána. Dovolatel zdůraznil, že podobné smlouvy si Ing. Luboš Veselý vytvářel sám. Obsah, stylistika a grafická úprava ani neodpovídá jiným smlouvám, které vytvořil. Pro tento závěr navrhoval i vypracování znaleckého posudku z oboru jazykové analýzy textu. Skutečnost, že nebyl autorem této smlouvy, by prokázala úplná e-mailová komunikace Ing. Luboše Veselého, na níž by tato smlouva nepochybně byla, pokud by ji tomuto spoluobviněnému zaslal.
36. Za procesně nepoužitelné důkazy označil obviněný JUDr. Jaroslav Truneček odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu získané v jiné trestní věci, jejichž použitelnost v řízení proti nim měla zajistit konstrukce, že jde o jednání organizované zločinecké skupiny. Obviněný namítl, že s jejich námitkami proti použitelnosti těchto důkazů se soudy nižších stupňů řádně nevypořádaly, nebyly ani vyslechnuty původně odposlouchávané osoby, existují i důvodné pochybnosti o jakékoli trestné činnosti, v souvislosti s níž měly být tyto odposlechy prováděny.
37. Rovněž podle dovolatele byly nedůvodně odmítnuty navrhované důkazy, jimiž měla být prokázána nezákonnost prováděných odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Nebyl ani proveden důkaz kompletní e-mailovou komunikací obviněného Ing. Luboše Veselého za sledované období. Tato komunikace mohla být pro posouzení viny dovolatele zásadní. Rovněž ve vztahu ke skutku pod bodem VIII. nebyly provedeny důkazy již výše naznačené, které mohly vyloučit vinu obviněného v důsledku prokázání, že nebyl autorem předmětné úvěrové smlouvy s manžely Biskupovými. Jejich majetková situace v době činu nebyla řádně zjištěna, takže nebylo prokázáno, že toto jednání mohlo jejich věřitele poškodit.
38. K námitkám podřaditelným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily otázku jeho zavinění a nesprávně vyhodnotily důkazy, které byly provedeny k zodpovězení této otázky. Dovolatel zdůraznil, že právní služby poskytoval obviněnému Ing. Luboši Veselému více jak 10 let, byl za ně honorován paušální částkou, zastupoval i další klienty, které mu doporučil, na druhé straně Ing. Luboš Veselý využíval i služeb dalších advokátů, nebyl na něm finančně závislý a přistupoval k němu jako k ostatním klientům. Jakmile se dozvěděl o svém možném zneužití spoluobviněným, vypověděl právní zastoupení nejen jemu, ale i dalším klientům, které mu doporučil či zprostředkoval. Podle přesvědčení obviněného měly soudy nižších stupňů zkoumat, zda obviněný skutečně byl členem organizované skupiny a jednal s vědomím podvodného jednání spoluobviněných, nebo pouze poskytoval právní služby. Rovněž tyto soudy se měly zabývat tím, zda za určité důkazní situace se hodnověrným způsobem dozvěděl, že je páchán trestný čin podvodu a jeho dokonání nepřekazil, naopak nadále spoluobviněnému Ing. Luboši Veselému poskytoval právní služby, a tím se dopouštěl jednání mající charakter legalizace výnosů z trestné činnosti.
39. Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu obviněný JUDr. Jaroslav Truneček dále namítl, že jednání pod body V. a VIII. rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího nenaplňuje znaky trestného činu, neboť u prvního skutku měl obviněný Ing. Luboš Veselý skutečný zájem zámek koupit. Důvod pro zaplacení smluvní pokuty proto skutečně vznikl, stejně jako nárok na proplacení provize zprostředkovateli podle uzavřené smlouvy. Rovněž došlo k porušení zprostředkovatelské smlouvy čerpáním dotačních prostředků. Zda takto uplatněné nároky byly důvodné, mělo být zjištěno v občanskoprávním řízení, bez zásahu orgánů činných v řízení trestním. Ve vztahu ke skutku pod bodem VIII. dovolatel namítl, že manželé Biskupovi pouze právními kroky oddalovali nebo ztížili uspokojení svého věřitele, který však mohl být uspokojen z dalšího jejich majetku.
40. Ve vztahu k předložení padělané závěti pod bodem I. výroku o vině pak dovolatel namítl, že takové jednání by mohlo naplnit s ohledem na všechny okolnosti případu pouze skutkovou podstatu maření spravedlnosti podle §347a tr. zákoníku, avšak v době jeho spáchání ještě toto jednání nebylo trestné. Navíc padělaná závěť ani nebyla způsobilá vyvolat zamýšlený následek, navíc byla částečně i neplatná.
41. Obviněný má dále za to, že jednáním pod bodem II. výroku o vině se sice pokusili uvést v omyl pojišťovnu Kooperativa, nicméně soudy nižších stupňů se nijak nezabývaly otázkou, proč je nutno posoudit toto jednání jako trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku a nikoli jako trestný čin pojistného podvodu podle §210 tr. zákoníku.
42. Závěrem odvolání obviněný JUDr. Jaroslav Truneček navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a sám rozhodl o jeho zproštění obžaloby, alternativně, aby po zrušení těchto rozhodnutí některému z těchto soudů přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
c) Dovolání obviněné Ing. Jaroslavy Dlabolové
43. Obviněná Ing. Jaroslava Dlabalová rovněž opřela své dovolání o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Pokud jde o první uplatněný dovolací důvod, namítla zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů i založení těchto rozhodných skutkových zjištění na procesně nepoužitelných důkazech a neprovedení pro rozhodnutí podstatných důkazů (opomenutých důkazů). Obviněná dále dovodila i svévolné hodnocení důkazů bez racionálního logického základu, pro které jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Rozhodnutí soudů nižších stupňů podle ní svědčí i o libovůli soudního rozhodování v této věci, neboť k věcným námitkám uvádí odvolací soud jen univerzální floskule, že soud prvního stupně splnil zákonné požadavky, že důkazy hodnotil v souladu se zákonem, že jeho závěry jsou přesvědčivé apod.
44. Tato odvolatelka ve vztahu ke skutku pod bodem IV. rozsudku odvolacího soudu uvedla, že odvolací soud až na výši způsobené škody převzal závěry soudu prvního stupně, k jejím odvolacím námitkám se však nijak nevyjádřil. Obviněná zdůraznila, že byla vymáhána platná a existující pohledávka, kterou prokazovalo i účetnictví obchodní společnosti S.H.V., s. r. o., což potvrdil i znalecký posudek z oboru ekonomiky Ing. Petry Petrusové. Podle verze státního zástupce, kterou převzaly soudy nižších stupňů, šlo o finanční prostředky, u nichž obviněný Aleš Marcinik předstíral, že je investoval do této obchodní společnosti, přičemž následně převedl tuto fiktivní pohledávku na Ing. Luboše Veselého, který inicioval exekuční řízení s cílem zpeněžit majetek obchodní společnosti a vyvést jej z obchodní společnosti na úkor jejích věřitelů ve prospěch investorů. Obviněná zdůraznila, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že obviněný Aleš Marcinik poukázal ve prospěch bankovního účtu obchodní společnosti částku 8 000 000 Kč, zpět dostal pouze 1 800 000 Kč. Jak je již výše uvedeno, ani soudy nižších stupňů nezpochybnily, že šlo o platný a existující závazek, který dlužník uznal notářským zápisem a svolil k vykonatelnosti, přičemž jej zajistil zástavním právem ke svému závodu. Ani insolvenční správce takto uplatněnou pohledávku nepopřel, ačkoli o probíhajícím trestním řízení věděl stejně jako insolvenční soud, který na jeho postupu rovněž neshledal nic nezákonného. Uhrazení této skutečné (a nikoli fiktivní) pohledávky i převod části dlužníkova majetku za odpovídající protihodnotu proto nemůže založit trestní odpovědnost podle §222 tr. zákoníku, neboť takové jednání má charakter trestného činu zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku, který je ve vztahu speciality k trestnému činu poškození věřitele, neboť takto došlo k přednostnímu uspokojení jednoho věřitele, což byl podle dovolatelky cíl spoluobviněných, o němž svědčí i obsah jejich zaznamenaných telefonních hovorů.
45. Obviněná zdůraznila, že touto její námitkou se soudy prvního ani druhého stupně vůbec nezabývaly. Za této situace by podle obviněné vznikly pochybnosti, zda lze dovozovat její trestnou součinnost na zvýhodnění věřitele, kterého se dopustil statutární orgán dlužníka, neboť z řádného důkazu nevyplynulo, že by se dohodla se spoluobviněnými na tom, že exekuce bude vedena tak, aby zpeněžený majetek byl vyveden na úkor věřitelů ve prospěch investorů, neboť ona nepřezkoumávala a ani nesměla přezkoumávat pravost, výši ani pořadí exekucí uspokojované pohledávky. Obviněná zdůraznila, že nezkoumala ani vznik pohledávky. Teprve v průběhu trestního řízení mohla zjistit „zakrývací manévr“ v podobě převodu pohledávky z obviněného Aleše Marcinika na obviněného Ing. Luboše Veselého, který za úplatu pohledávku vymáhal podle telefonních hovorů pro obviněné Aleše Marcinika a Vladimíra Dyršmída. Toto jednání svědčí sice o deliktním jednání dalších obviněných, nikoli však odvolatelky. Ani rozsudky soudů nižších stupňů není tvrzeno, že se na takovém jednání s dalšími obviněnými předem dohodla. Obviněná namítla, že ani soudní exekutor obviněný JUDr. Milan Makarius, ani ona jako správkyně závodu neměli jinou možnost jak jednat. Při právní kvalifikaci skutku jako trestného činu zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku by bylo možno dovodit pouze trestní odpovědnost statutárního orgánu dlužníka a zvýhodněného věřitele, nikoli u soudního exekutora a správkyně závodu v rámci exekuce, přičemž u nich nelze dovodit ani trestní odpovědnost podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
46. Ve vztahu k právní kvalifikaci jejího jednání jako přečinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku obviněná namítla, že odvolací soud pouze citoval závěry rozsudku soudu prvního stupně, aniž přihlédl k tomu, že nepřímé důkazy o její vině netvoří ucelený řetězec vylučující jiný skutkový závěr. V této souvislosti poukázala na řadu telefonních hovorů jiných obviněných, kteří sice hovoří i o ní, avšak tvrzené údaje jsou rozdílné, navíc podle těchto hovorů měl být úplatek předán dodatečně, jeho výše nebyla přesně konkretizována, podle hovoru z 6. 1. 2015 mezi obviněným Ing. Lubošem Veselým a samostatně stíhaným Ing. Michalem Roubíčkem jej měli v částce 250 000 Kč předat dovolatelce obvinění Vladimír Dyršmíd a Aleš Marcinik. V této souvislosti obviněná poukázala na nevěrohodnost Ing. Luboše Veselého i možnost, že se na tvrzení o úplatku pro ni mohl dohodnout právě s Alešem Marcinikem, aby zkrátili podíl Ing. Michala Roubíčka a potrestali jej tak za způsobené ztráty.
47. Ke skutku pod bodem VI. rozsudku soudu prvního stupně obviněná namítla, že odvolací soud odmítl provést důkaz vyžádáním zprávy o odvodu daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) u obchodní společnosti Komerční Par k Čestlice, s. r. o. (dále jen „KPČ“), za předmětné zdaňovací období října 2014, v důsledku čehož nebylo provedeno žádné dokazování k otázce výše škody v tvrzené výši 440 673 Kč, ačkoli výše zkrácení daně je znakem skutkové podstaty trestného činu, pro který byli uznáni vinnými. Rozsudek soudu prvního stupně i soudu odvolacího shodně tvrdí, že poškozená obchodní společnost v důsledku jednání obviněných uplatnila nárok na daňový odpočet pouze ve výši 340 382 Kč, a to aniž by si opatřily její daňové přiznání za předmětné období. Důvodně proto podle názoru obviněné vznikají pochybnosti o tvrzení o vzniku škody v důsledku jednání obviněných na straně poškozené obchodní společnosti za situace, že ani tato poškozená neuplatnila v trestním řízení nárok na náhradu škody. Přitom kontrolní oddělení správce daně došlo k závěru o nesprávném použití režimu přenesené daňové povinnosti, proto správce daně vyzval obchodní společnost S.H.V., s. r. o., k vrácení vyplaceného rozdílu daně, přičemž s tímto nárokem se také správce daně přihlásil do insolvenčního řízení. Z těchto skutečností lze podle obviněné logicky dovodit, že správce daně uznal poškozené KPČ celý uplatněný nadměrný odpočet DPH ve výši 780 000 Kč. V postupu soudů nižších stupňů při nezjištění komu a v jaké výši vznikla škoda spatřuje odvolatelka libovůli v rozhodování těchto soudů.
48. Obviněná rovněž nesouhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že zástupci obchodní společnosti KPČ byli při uzavírání dohody o narovnání a v důsledku předložení faktury č. 14010015 uvedeni v omyl, neboť zástupkyně této společnosti svědkyně Lenka Drahorádová při přebírání předmětné faktury si musela být vědoma, že je na ní částka bez DPH a je uplatňován režim přenesené daňové povinnosti, proti čemuž nic nenamítala. Ostatně i účetní této obchodní společnosti Ing. Alice Klausová uvedla, že přestože zápočet technického zhodnocení v dohodě o narovnání odmítala, bylo nutné je dostat do účetnictví KPČ. Obviněná v této souvislosti zdůraznila, že se účastnila jen prvních jednání o narovnání mezi obchodní společností S.H.V., s. r. o., a KPČ, další jednání probíhala již bez ní. Dále rovněž poukázala na jednání samostatně stíhaného Ing. Michala Roubíčka a Bc. Dany Lachové s pracovnicí správce daně svědkyní Ing. Evou Vančurovou ohledně správného zaúčtování technického zhodnocení na předmětné faktuře z hlediska možnosti uplatnění přenesené daňové povinnosti.
49. Rovněž tato obviněná argumentačně shodně jako předchozí i další dovolatelé zpochybnila zákonnost důkazů odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu s tím, že pouhé dalšími důkazy nepodložené trestní oznámení nemůže ospravedlnit nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. V této souvislosti poukázala na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, ze které obsáhle citovala.
50. Závěrem svého dovolání obviněná konstatovala, že soudy nižších stupňů se nevypořádaly s jí uplatněnou obhajobou, neprovedly dokazování v potřebném rozsahu, proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Obviněná rovněž navrhla, aby Nejvyšší soud odložil nebo přerušil výkon jí uloženého trestu odnětí svobody.
c) Dovolání obviněného Vladimíra Dyršmída
51. Také obviněný Vladimír Dyršmíd uplatnil ve svém dovolání dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněný přes rozsáhlost rozhodnutí odvolacího soudu má tento rozsudek za nedostatečně odůvodněný a v důsledku toho za nepřezkoumatelný, a to i z důvodu, že se nevypořádal s jím uplatněnými námitkami proti rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný namítl porušení svého práva domáhat se u nezávislého a nestranného soudu práva na spravedlivý proces. Podle přesvědčení obviněného jsou závěry soudů nižších stupňů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, tyto soudy rovněž nepřihlédly k důkazům obhajoby a v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“ hodnotily důkazy v neprospěch dovolatele. V této souvislosti obsáhle cituje z judikatury především Ústavního soudu. Obviněný znovu zopakoval, že se žádné trestné činnosti nedopustil, skutkové závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího neodpovídají skutečnosti.
52. Ve shodě s dalšími dovolateli obviněný namítl, že důkazy odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu a sledování osob a věcí jsou nezákonné, získané v rozporu s ustanovením §88 a §158d tr. ř. Věc původních podezřelých nijak nesouvisí s projednávanou věcí, přičemž ani podezření z páchání trestné činnosti se v ní nepotvrdilo. Navíc pro povolení těchto úkonů nebyly ani splněny zákonné podmínky. Podle obviněného došlo i k manipulaci s nosičem DVD, na němž byly záznamy uloženy, nicméně toto tvrzení dovolatel nijak nekonkretizoval. Za nezákonný má i výslech Renáty Raban učiněný s využitím videokonferenčního zařízení, a to z důvodu, že nebyl pořizován obrazový záznam. Došlo i k opomenutí pro rozhodnutí významných důkazů, a to prvotních odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu osob, které v této věci nebyly stíhány, přičemž tyto osoby nebyly ani vyslechnuty v procesním postavení svědků.
53. V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný Vladimír Dyršmíd ke skutku pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu namítl, že není zřejmé, jaké jeho jednání považovaly soudy nižších stupňů za trestné a z čeho dovodily, že úmyslně jednal společně s dalšími obviněnými, a to s úmyslem vyvolat v poškozené Renátě Raban a dalších osobách dojem, že závěť Ing. Pavla Rabana je pravá. Podle obviněného ani neexistuje žádný důkaz o jeho zapojení do organizované skupiny obviněných a o jeho vědomí o existenci takové skupiny. I tento dovolatel zdůraznil, že nepravá závěť nebyla právně závazná, a nemohla proto způsobit předpokládaný trestněprávní následek, v čemž došlo k nesprávnému právnímu posouzení soudy nižších stupňů. Nesprávně byly identifikovány i nemovitosti uvedené v závěti, a to bez uvedení pozemků, na nichž se stavby nacházely. Obviněný uvedl, že věřil samostatně stíhanému Ing. Michalu Roubíčkovi, že závěť je projevem vůle jeho zemřelého bratra, chtěl aby byli zabezpečeni jeho synovci i sestra z této závěti. Obviněný namítl, že jeho bratr zemřel za podivných okolností (utopil se dne 7. 4. 2014 ve vaně), hned po jeho smrti přijela jeho manželka Renáta Raban, která měla přístup do bytu zemřelého a měla tam pálit nějaké listiny. Podle dovolatele u něj nelze dovodit úmysl k podvodnému jednání, byl přesvědčen o pravosti závěti, nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že o padělání závěti nevěděl, žádný seznam majetku svého bratra pro spoluobviněné neobstarával, nijak se nepodílel na úpravě finální verze výše jednotlivých podílů dědiců z této závěti. Ke smlouvě o smlouvě budoucí obviněný uvedl, že při její tvorbě nebyl nijak aktivní, ani si neuvědomil, že JUDr. Jaroslavu Trunečkovi podepsal plnou moc k zastupování v dědickém řízení. Pokud by Renáta Raban závěť respektovala, k čemuž ji nabádala jeho matka, bylo by to její svobodné rozhodnutí. Obviněný zcela obecně namítl, že nebyla správně a přesně zjištěna výše hrozící škody.
54. Ke skutku pod bodem IV. rozsudku odvolacího soudu obviněný uvedl, že se odvolací soud nevypořádal s jeho obhajobou. Ve shodě s dosavadní obhajobou uvedl, že o projektu S.H.V., s. r. o., jej informoval v zimě 2013 samostatně stíhaný Ing. Michal Roubíček, znal i ekonomickou situaci této obchodní společnosti, přesto jí na realizaci podnikatelského záměru půjčil 3 300 000 Kč, které zaslal na její účet (2x 1 500 000 Kč a 300 000 Kč). Informace o činnosti společnosti měl jen zprostředkovaně od Ing. Michala Roubíčka, který sháněl i další investory, kteří by mu pomohli podnikatelský záměr realizovat, a rovněž usiloval o snížení nájmu, což se mu nepodařilo. Docházelo ke zhoršení situace, jediným řešením bylo ukončení činnosti, na čemž se aktivně nepodílel, na to neměl ani potřebné znalosti. Nejednal s obviněnou Ing. Jaroslavou Dlabolovou ani jí nepředával odměnu 300 000 Kč, viděl ji pouze dvakrát, nedovolil by si ji uplácet. Šel k ní z iniciativy spoluobviněného Ing. Luboše Veselého, který exekuci navrhoval z důvodu, že měl vůči obchodní společnosti S.H.V., s. r. o., rovněž pohledávku, kterou chtěl přihlásit do insolvenčního řízení. O investované peníze přišel. Jak existenci jeho pohledávky, tak i existenci pohledávky obviněného Aleše Marcinika potvrdil ve věci zpracovaný znalecký posudek z oboru ekonomiky. Exekuce proběhla řádně. Pouze jednatel S.H.V., s. r. o., znal stav této obchodní společnosti.
55. Obviněný Vladimír Dyršmíd označil za zcela nepřiměřený a likvidační i uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, který se podle jeho názoru zcela míjí s kritérii pro ukládání trestů.
56. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu odvolacího i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně dovolatel navrhl i odklad nebo přerušení trestu odnětí svobody, který mu byl uložen.
d) Dovolání obviněného JUDr. Milana Makariuse
57. Obviněný JUDr. Milan Makarius v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), i), l) a m) tr. ř.
58. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť odvolací soud se nevypořádal s odvolací argumentací obviněného, ve výroku rozsudku soudu prvního stupně chybí některá skutková zjištění, která jsou obligatorní pro použitou právní kvalifikaci, zejména otázka existence nebo fiktivnosti pohledávek tzv. „investorů“ vůči obchodní společnosti S.H.V., s. r. o. Dále obviněný vyslovil své přesvědčení, že některá skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, v této souvislosti poukázal dovolatel na skutkový závěr, že majetek manželů Biskupových nepostačoval pro úplné uspokojení všech jejich věřitelů. Za nepřesvědčivý a důkazně nepodložený označil dovolatel i závěr soudů nižších stupňů, že v souvislosti s exekučním řízením obviněný přijal úplatek ve výši nejméně 150 000 Kč. Konečně dovolatel namítl i opomenutí pro rozhodnutí významných důkazů ve vztahu ke stanovení výše škody u skutku pod bodem VIII. rozsudku ve vztahu k zjištění hodnoty majetku manželů Biskupových.
59. Ohledně uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný ve vztahu ke skutku pod bodem IV. rozsudku odvolacího soudu namítl, že jako soudní exekutor vykonával svoji pravomoc v tomto případě v souladu se zákonem, nemohl se proto dopustit zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť jím vydaná rozhodnutí byla věcně správná a jím provedené úkony neodporovaly právním předpisům a ani pochybnosti o jeho nepodjatosti nepostačovaly pro závěr o naplnění znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu. Případná dílčí procesní pochybení obviněného jako soudního exekutora v podobě nevyúčtování odměny exekutora nejsou v příčinné souvislosti s jakoukoli majetkovou újmou třetích osob a nemohla přivodit jakýkoli reálný neoprávněný majetkový prospěch. Není proto podle přesvědčení obviněného dána příčinná souvislost mezi pochybením úřední osoby a vznikem škody či jiné závažné újmy u jiného nebo neoprávněným prospěchem, neboť jejich způsobení musí být dáno v příčinné souvislosti s úmyslným vykonáním pravomoci způsobem odporujícím zákonu, neboť pachatel musí jednat ve specifickém úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě či jinému neoprávněný prospěch. Výkon exekuční činnosti v souladu se zákonem je totiž podle dovolatele okolností vylučující protiprávnost činu. Při absenci znaku protiprávnosti nemůže být jeho jednání ani trestným činem. Jeho povinností soudního exekutora bylo po zahájení exekučního řízení činit neprodleně kroky k vymožení pohledávky oprávněného, a to bez ohledu na případné další věřitele povinného. Jeho jednání by bylo možno maximálně posoudit jako jednání v právním omylu, kterého se nemohl vyvarovat. Přitom vymáhání či úhrada existující pohledávky dlužníka v úpadku nemůže naplnit skutkovou podstatu trestného činu poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku, nanejvýš znaky skutkové podstaty trestného činu zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku, který je ustanovením speciálním. Pokud se proto dovolatel mylně domníval, že pohledávky spoluobviněných jsou reálné, jednal ve skutkovém omylu pozitivním, mělo být jeho jednání posouzeno jako pokus trestného činu zvýhodnění věřitele podle §21 odst. 1 a §223 tr. zákoníku. Z hlediska trestnosti jednání obviněného je přitom nutno zkoumat, zda by v insolvenčním řízení byly alespoň částečně uspokojeny pohledávky ostatních věřitelů po přednostním uspokojení zajištěného věřitele. Pokud by pohledávky ostatních věřitelů nebyly ani částečně uspokojeny, nešlo by o trestný čin, neboť by chyběl znak „zmaření uspokojení ostatních věřitelů, resp. vzniku škody“. Za předpokladu, že by zmaření uspokojení ostatních věřitelů dlužníka bylo zapříčiněno zřízením zástavního práva v době faktického úpadku dlužníka, jednalo by se o spáchání speciálního trestného činu způsobení úpadku podle §224 odst. 2 tr. zákoníku, který je dokonán a dokončen již právními účinky zřízení zástavního práva, na čemž se dovolatel nijak nepodílel. Jeho případná pomoc po dokonání a dokončení trestného činu již není účastenstvím na trestném činu ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
60. Obviněný dále uvedl, že napadený rozsudek odvolacího soudu neobsahuje ani skutkové a právní závěry, z nichž by bylo možno dovodit naplnění subjektivní stránky některého z úpadkových trestných činů. Nebylo zjištěno, zda věděl o existenci dalších věřitelů obchodní společnosti S.H.V, s. r. o., ani zda pohledávky tzv. investorů byly reálné či fiktivní. Podle přesvědčení obviněného byla porušena i zásada „ultima ratio“ a přijetí majetkového prospěchu soudním exekutorem od osoby povinné poskytnout mu odměnu, pokud výše poskytnutého majetkového prospěchu nepřesáhla částku, na níž exekutorovi vznikl podle právních předpisů nárok, není úplatkem ve smyslu §334 odst. 1 tr. zákoníku. Konečně obviněný namítl nezákonnost výroku o náhradě škody ve vztahu k věřiteli Mgr. Václavu Vodovi, neboť jako spoluobviněný nemůže mít práva poškozeného.
61. Obviněný JUDr. Milan Makarius zdůraznil, že skutek pod bodem IV. rozsudku odvolacího soudu proběhl ve dvou fázích, v první došlo k uznání samostatně stíhaným Ing. Michalem Roubíčkem formou notářských zápisů závazku obchodní společnosti S.H.V., s. r. o., vůči obviněnému Ing. Luboši Veselému v částce 6 200 000 Kč, kterou získal od obviněného Aleše Marcinika, který byl původním věřitelem tohoto dlužníka z titulu úvěru z 30. 8. 2013, přičemž společnost zavázal k úhradě závazku do 19. 6. 2014 a zřídil zástavní právo k obchodnímu závodu této obchodní společnosti. V této fázi se dovolatel nijak na trestné činnosti nepodílel, neboť do věci byl zapojen obviněným Ing. Lubošem Veselým s vědomím dalších spoluobviněných, který se na dovolatele obrátil s žádostí o provedení exekučního řízení vůči obchodní společnosti S.H.V., s. r. o. Tvrzená pomoc dovolatele by tak byla poskytnuta až k dokonanému úpadkovému trestnému činu, přičemž nebyla předem přislíbena. Pro správnou trestněprávní kvalifikaci skutku bylo významné, zda obě fáze tvořily jediný skutek a kdy byl tento skutek dokonán, resp. dokončen. Za moment dělící počínání pachatele na různé skutky obviněný označil právě trestněprávně relativní následek, který obviněný způsobil nebo chtěl způsobit. Jednání musí být pro tento následek kauzální, bez něj by k následku nemohlo dojít způsobem, jak k němu došlo. Z hlediska obviněného je rozhodující, že k dokonání i dokončení činu došlo již v první fázi skutku, v níž došlo ke zřízení zástavního práva k obchodnímu závodu, na němž se dovolatel nijak nepodílel. Z hlediska naplnění některého z úpadkových deliktů je přitom významné, jaký zejména ekonomický efekt mělo přijetí nového závazku dlužníkem, zda mu např. přijetí úvěru umožnilo vytvořit příznivé podmínky k odstranění stavu úpadku, nebo jde o investici, která znamená jen účelový přesun majetku na úkor dosavadních věřitelů, který zhoršuje majetkovou bilanci dlužníka. Obviněný v této souvislosti obsáhle citoval z judikatury Nejvyššího soudu i z odborné literatury k jednotlivým úpadkovým deliktům podle §222 až §224 tr. zákoníku a podrobně teoreticky rozebíral i podmínky trestnosti jednání, následku a příčinné souvislosti mezi nimi, které jsou u nich vyžadovány pro naplnění znaků skutkové podstaty některého z těchto trestných činů, a to jak po objektivní, tak i subjektivní stránce. Závěrem konstatoval vzájemný vztah těchto trestných činů, který vylučuje možnost jejich jednočinného souběhu. Za této situace obviněný namítl, že pokud odvolací soud připustil možnost, že obchodní společnost S.H.V., s. r. o., byla již ke dni 16. 6. 2014 v úpadku ve formě předlužení, byla splněna základní podmínka pro posouzení skutku podle §223, resp. §224 odst. 2 tr. zákoníku. Jednatel této obchodní společnosti, samostatně stíhaný Ing. Michal Roubíček, se přitom na tomto jednání s ostatními spoluobviněnými podílel, proto toto jednání mohlo být u nich posouzeno jako účastenství podle §24 tr. zákoníku na tomto trestném činu, pro jehož kvalifikaci bylo podstatné, zda pohledávky spoluobviněných vůči S.H.V., s. r. o., byly reálné či fiktivní a zda si této skutečnosti byly tito spoluobvinění vědomi. V tomto směru přitom z hlediska dovolatele nebylo pochyb, že pohledávku JUDr. Luboše Veselého vůči S.H.V., s. r. o., považoval za reálnou. Prosté uznání existujícího závazku, a to i formou notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti, samo o sobě nic neměnilo na postavení dosavadních věřitelů dlužníka. Obviněný v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 29 ICdo 78/2016, podle něhož dohoda o uznání dluhu může být neúčinným zvýhodňujícím právním úkonem ve smyslu §241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, pouze pokud v důsledku uvedeného právního úkonu se některému z věřitelů dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Přitom dohoda o notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti již existujícího závazku sepsaná podle §71b zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nemá hmotněprávní povahu a nemá za následek vznik, změnu nebo zánik práv nebo povinností účastníků tohoto právního vztahu. Tento notářský zápis není sám o sobě zavazujícím důvodem a nezakládá domněnku o existenci dluhu v době jeho sepsání, tudíž postavení ostatních věřitelů dlužníka nijak neovlivnilo a tito další věřitelé měli možnost iniciovat insolvenční řízení, v němž by byla jejich pohledávka uspokojována ve stejném rozsahu, jako by k vytvoření exekučního titulu k pohledávce jiného dlužníkova věřitele ani k zahájení exekuce na majetek dlužníka nedošlo. Určující pro míru uspokojení jednotlivých věřitelů bylo zřízení zástavního práva k obchodnímu závodu S.H.V., s. r. o., jenž byl jediným hodnotnějším majetkem této obchodní společnosti, k němuž došlo notářskými zápisy ze dne 16. 6. 2014. Právě tímto jednáním došlo k poškození dalších věřitelů této obchodní společnosti, nikoli jednáním dovolatele v probíhajícím exekučním řízení. Tímto zřízením zástavního práva k obchodnímu závodu bylo předurčeno pořadí a poměr uspokojení pohledávek věřitelů dlužníka, a to bez ohledu na to, zda k uplatnění a vymáhání pohledávek dojde cestou exekučního nebo insolvenčního řízení. JUDr. Milan Makarius nemohl na této situaci již nic změnit, neboť při takovéto exekuci nemá exekutor ani správce závodu ani jiná osoba možnost popřít pravost, výši, zařazení do skupiny či pořadí pohledávky oprávněného. Jak v exekučním, tak i v insolvenčním řízení by z majetku obchodní společnosti S.H.V., s. r. o., došlo k uspokojení pouze věřitele Ing. Luboše Veselého, aniž by byli uspokojeni, byť jen částečně ostatní věřitelé. Pouze před zřízením zástavního práva k obchodnímu závodu měli všichni věřitelé právo na poměrné uspokojení svých pohledávek v insolvenčním řízení. Právě zřízením zástavního práva k obchodnímu závodu došlo k naplnění objektivní stránky trestného činu a byl zasažen chráněný objekt přečinu způsobení úplatku podle §224 odst. 2, 3 tr. zákoníku a došlo k dokonání činu. Na této fázi trestného činu se dovolatel přitom nijak nepodílel, do trestné činnosti se měl podle rozsudku odvolacího soudu zapojit až následně, k jeho součinnosti na trestném činu tak mělo dojít až po jeho dokonání i dokončení. Jednání obviněných související s probíhajícím exekučním řízením vedeným JUDr. Milanem Makariusem již nenaplňovalo znaky skutkové podstaty některého z trestných činů podle §222 až §224 tr. zákoníku, neboť ke zmaření uspokojení věřitelů obchodní společnosti S.H.V., s. r. o., již došlo zřízením zástavního práva k obchodnímu závodu, čímž byl plně realizován trestněprávně relevantní úmysl spoluobviněných. Ani navazující podpůrné jednání obviněného JUDr. Milana Makariuse nemohlo na naplnění znaků skutkové podstaty některého z úpadkových deliktů nic změnit a není trestným činem. Odvolacím soudem nebylo ani řešeno naplnění trestného činu po subjektivní stránce z hlediska vědomí dovolatele o existenci dalších věřitelů dlužníka či o fiktivnosti uplatněné pohledávky. Podle dovolatele nebylo prokázáno ani jeho úmyslné zavinění.
62. Dovolatel namítl, že nebyla správně vyčíslena ani výše škody, která měla být tímto trestným činem pod bodem IV. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu způsobena. Tuto výši škody je nutné stanovit tak, že se zjistí výše všech pohledávek dlužníka existujících před poškozujícím jednáním obviněného, dále výše majetku dlužníka použitelného k uspokojení věřitelů ke stejné době, provede se matematický výpočet výše možného uspokojení jednotlivých věřitelů dlužníka. Pokud by nedošlo k jednání obviněného poškozujícího věřitele, a dlužník by byl v úpadku, je nutno zohlednit pravidla uspokojování různých druhů pohledávek daná insolvenčním zákonem. Dále je nutno zjistit hodnotu majetku dlužníka použitelného k uspokojení věřitelů poté, co došlo k jednání obviněného, a je nutno opět provést matematický výpočet potencionálního uspokojení věřitelů k témuž okamžiku. Výše škody je rovna rozdílu mezi potencionální výší uspokojení jednotlivých věřitelů nebýt poškozujícího jednání obviněného a tím, co mohli jednotliví věřitelé obdržet po tomto jednání obviněného. Výše splatných pohledávek obchodní společnosti S.H.V., s. r. o., činila 2 042 104 Kč, hodnota odstraněného majetku činila 4 536 754 Kč, zjevně postačovala k uspokojení všech pohledávek jednotlivých věřitelů, v následném insolvenčním řízení nebyl zjištěn žádný další majetek k uspokojení pohledávek věřitelů, proto byl učiněn závěr, že škoda představovala výši pohledávek jednotlivých věřitelů. Odvolací soud částečně vymoženou pohledávku Ing. Luboše Veselého ve výši 6 200 000 Kč v exekučním řízení posoudil jako odstranění majetku dlužníka, stejně jako pohledávku Vladimíra Dyršmída uplatněnou v insolvenčním řízení, ačkoli se jednalo podle dovolatele o skutečné pohledávky, proto výše škody jednotlivých dalších věřitelů dlužníka nemohla podle obviněného představovat nominální hodnotu jejich pohledávek. Soud se ani nezabýval jeho námitkou, zda jeho jednáním mohla být komukoli z dalších věřitelů způsobena škoda. Závěr o právní kvalifikaci jeho jednání odvolacím soudem podle dovolatele spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve vztahu k pomoci přečinu poškození věřitele podle §24 odst. 1 písm. c) a §222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu.
63. Ve vztahu k trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku obviněný JUDr. Milan Makarius v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že nevykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, neboť v rámci skutku pod bodem IV. rozsudku odvolacího soudu pouze dne 22. 7. 2014 vydal exekuční příkaz č. j. 156 EX 2193/14-9, jímž rozhodl o provedení exekuce postižením závodu povinné obchodní společnosti S.H.V., s. r. o., a správkyní závodu ustanovil obviněnou Ing. Jaroslavu Dlabolovou, následně dne 10. 10. 2014 udělil souhlas k podpisu dohody o narovnání mezi obchodními společnostmi S.H.V., s. r. o., a Komerční park Čestlice, s. r. o., a tentýž den převedl částku 3 719 008 Kč, kterou obdržel na svůj exekutorský účet na základě této dohody o narovnání na účet oprávněného Ing. Luboše Veselého. Poté dne 12. a 15. 12. 2014 udělil souhlas k uzavření dohod o postoupení pohledávek povinného S.H.V., s. r. o., za Janem Čermákem ve výši 328 281 Kč a za KPČ ve výši 244 743 Kč a konečně dne 22. 2. 2015 vydal usnesení o zastavení exekuce. Odvolacím soudem mu přitom bylo kladeno za vinu porušení §2 odst. 1 a odst. 2, §46 odst. 1, §58 odst. 1 a §59 odst. 1 písm. d) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů (exekuční řád). Odvolacím soudem popsané jednání obviněného podle dovolatele nenaplňuje skutkovou podstatu §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť pro trestnost jednání obviněného bylo vyžadováno, aby procesním rozhodnutím úřední osoby bylo porušeno konkrétní ustanovení jiného právního předpisu. Eventuální porušení obecných procesních zásad exekučního řízení samo o sobě nelze považovat za výkon pravomoci v rozporu s právním předpisem. Rozhodnutí, která dovolatel učinil, byla věcně správná, neodporovala právním předpisům, a nelze je proto posoudit jako jednání podle §329 odst. 1 tr. zákoníku. Žádnou věcnou nesprávnost výroku dovolatelem vydaných rozhodnutí ani nesprávnost jeho procesního postupu přitom odvolací soud neuvedl. Popis skutku odvolacím soudem je proto nedostatečný a neumožňuje závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §329 odst. 1 tr. zákoníku. Exekuční řád ani jiné právní předpisy přitom neukládají exekutorovi zkoumat, zda se povinný před zahájením exekuce či v jejím průběhu dostal do úpadku, stejně tak ani nedávají exekutorovi možnost zohledňovat stav úpadku dlužníka, pokud ještě nebylo zahájeno insolvenční řízení a nenastaly účinky s tím spojené, iniciovat zahájení insolvenčního řízení, reflektovat případnou existenci dalších dluhů povinného (s výjimkou zákonem stanovených případů). Soudní exekutor je totiž podle §46 exekučního řádu povinen postupovat tak, aby došlo k rychlému a účelnému vymožení pohledávky oprávněného, bez ohledu na případné zvýhodnění oprávněného na úkor dalších věřitelů dlužníka. Obviněný poukázal na ustanovení §109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (insolvenční zákon), a zdůraznil, že v době provádění exekučních úkonů žádný z dalších věřitelů nepodal insolvenční návrh a nenamítal nic proti provádění exekuce. Nezákonnost exekuční činnosti odvolací soud dovozoval pouze z přijetí úplatku, a to v nižší míře, než by činila odměna exekutora, a z účelovosti postupu dalších spoluobviněných, kteří usilovali o přednostní uspokojení pohledávek společníků S.H.V., s. r. o., oproti pohledávkám jiných věřitelů. Tyto skutečnosti jsou však irelevantní z hlediska posouzení zákonnosti procesního postupu exekutora, neboť exekuční vymáhání pohledávky oprávněného je vždy účelové, nikoli však nezákonné, přestože může negativně ovlivnit dobytnost pohledávek dalších věřitelů dlužníka. Účelovost postupu exekutora tak vyplývá přímo z exekučního řádu a nemůže být ze své podstaty protiprávní, neboť nesmí a ani nemůže přebírat roli ochránce dalších pasivních věřitelů povinného. Ani odvolací soud přitom nezpochybnil, že dovolateli nebyla známa existence dalších věřitelů povinné S.H.V., s. r. o.
64. Za nestandardní podle dovolatele nelze považovat ani jeho hovor ze dne 25. 6. 2014 se spoluobviněným Ing. Lubošem Veselým, v němž mu navrhl změnu místní příslušnosti exekučního soudu s ohledem na průtahy u pověřování exekutorů na Obvodním soudu pro Prahu 5, neboť zájmy oprávněného a povinného nemusí být vždy rozdílné. I povinný může mít zájem na bezproblémovém průběhu exekuce, což se v tomto hovoru snažil zjistit s ohledem na dohodu mezi nimi v podobě uzavřeného notářského zápisu s přímou vykonatelností, která byla exekučním titulem. Dovolatel zdůraznil, že žádnými jinými informacemi o povinném ani o oprávněném nedisponoval a ani převod inkasované částky 3 719 008 Kč obratem na účet Ing. Luboše Veselého z jeho účtu není důkazem, že by věděl, že tyto finanční prostředky mohou být postiženy v insolvenčním řízení, pokud by jej včas iniciovali ostatní věřitelé S.H.V., s. r. o. Z žádného důkazu totiž podle dovolatele neplyne jeho vědomí o hrozbě insolvenčního řízení. Přitom ani zahájení tohoto řízení, pokud by se plnění nacházelo již na účtu soudního exekutora a nebylo již vyplaceno oprávněnému, by nebránilo podle tehdejší judikatury Nejvyššího správního soudu výplatě tohoto plnění ve prospěch oprávněného (nešlo ani o kárné provinění exekutora).
65. Ve vztahu k naplnění skutkové podstaty přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku dovolatel uvedl, že měl nárok na odměnu při vymožení částky 4,5 mil. Kč ve výši 600 000 Kč, s DPH ve výši 726 000 Kč, pokud úplatek měl činit 150 000 Kč, šlo o částku výrazně nižší, než by činila jeho odměna, a pokud hodnota majetkového prospěchu nepřesahuje částku odměny, na kterou soudnímu exekutorovi vznikl nárok, nejde o úplatek ve smyslu §334 odst. 1 tr. zákoníku. I v tomto došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku odvolacím soudem.
66. Ve vztahu k výroku o náhradě škody Mgr. Václavu Vodovi pak i dovolatel namítl nezákonnost tohoto výroku, neboť práva poškozeného nemůže vykonávat ten, kdo je stíhán ve stejném řízení jako spoluobviněný.
67. Obviněný JUDr. Milan Makarius dále dovodil, že mu byl uložen nezákonný trest, neboť odvolací soud nerespektoval zásadu zákazu „reformationis in peius“ s ohledem na to, že státní zástupce podal odvolání v jeho neprospěch jen do oddělitelného výroku o trestu odnětí svobody. Změna výroku o trestu byla učiněna, aniž proti tomuto výroku o trestu podal státní zástupce odvolání v neprospěch obviněného, v důsledku čehož mu byl uložen přísnější trest, aniž by byly pro tento postup stanoveny zákonné podmínky. Dovolatel v této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1099/2018, podle něhož pokud byla v odvolání státního zástupce namítána příliš nízká výměra konkrétních druhů trestů, není na místě hledat původ této vady v jiném výroku o uložení jiného druhu trestu, resp. v tom, že takový výrok soud prvního stupně neučinil. Konkrétně v trestní věci dovolatele přitom bylo podáno odvolání státním zástupcem v neprospěch dovolatele do výroku o trestu odnětí svobody, proti výroku o trestu zákazu činnosti státní zástupce nic nenamítal a považoval jej za přiměřený. Přesto odvolací soud zpřísnil trest zákazu činnosti a trest odnětí svobody ponechal beze změny.
68. Obviněný dále nesouhlasil ani s výší uloženého trestu odnětí svobody a skutečností, že byl uložen jako trest nepodmíněný, a to s ohledem na délku řízení a odstup doby od spáchání činu, neboť k těmto skutečnostem odvolací soud vůbec nepřihlédl. V napadeném rozsudku tak chybí test proporcionality, v důsledku čehož došlo k uložení nepřiměřeně přísného trestu.
69. Obviněný rovněž namítl ve vztahu ke skutku pod bodem VIII. výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, který odvolací soud ponechal beze změny, že jako soudní exekutor postupoval v souladu se zákonem a nenaplnil znak trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 tr. zákoníku spočívající ve výkonu pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Jeho rozhodnutí vydaná v tomto exekučním řízení byla věcně správná a ani jeho faktické úkony v tomto řízení neodporovaly právním předpisům. Ani pochybnosti o jeho nepodjatosti nepostačují pro závěr o naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu. Případná dílčí procesní pochybení v exekučním řízení totiž podle obviněného nejsou v příčinné souvislosti s jakoukoli újmou třetích osob a jiným osobám nemohla přivodit jakýkoli reálný neoprávněný prospěch. Skutková podstata tohoto trestného činu je totiž naplněna v příčinné souvislosti mezi pochybením úřední osoby a vznikem škody či jiné závažné újmy nebo neoprávněným prospěchem svým či cizím.
70. Ve vztahu k trestnému činu poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku v bodě VIII. rozsudku soudu prvního stupně dovolatel namítl, že výkon exekuční činnosti v souladu s jiným právním předpisem vylučuje protiprávnost činu u úpadkových deliktů. Obviněný zdůraznil, že jednal v souvislosti s exekučním řádem i dalšími právními předpisy, tudíž jeho jednání je možno posoudit maximálně jako jednání v právním omylu podle §19 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se nemohl vyvarovat. Odvolací soud se přitom vůbec nezabýval otázkou, zda dovolatel věděl o fiktivnosti pohledávky HV Financ, s. r. o., vůči manželům Biskupovým a o existenci jejich dalších věřitelů i zda věděl, zda jejich majetek postačuje k úplné úhradě všech jejich pohledávek. Nebylo tedy odvolacím soudem zjištěno, zda došlo k naplnění subjektivní stránky úpadkových trestných činů u obviněného. Přitom úhrada existující pohledávky dlužníka v úpadku a její vymáhání v exekučním řízení opět nemůže naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku, nanejvýš trestného činu zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku, neboť nebylo vyvráceno, že jednal v přesvědčení, že pohledávka HV Financ, s. r. o., skutečně existuje (v pozitivním skutkovém omylu podle §18 odst. 2 tr. zákoníku). Obviněný zdůraznil, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že byl přesvědčen, že majetek manželů Biskupových postačí k úhradě všech jejich závazků, tudíž se nemohlo jednat o žádný z úpadkových trestných činů.
71. Obviněný JUDr. Milan Makarius opět připomněl, že v rámci této exekuce dne 21. 4. 2015 obdržel exekuční návrh obchodní společnosti HV Financ, s. r. o., ze dne 20. 4. 2015, který byl posléze opatřen podacím razítkem s datem přijetí 20. 5. 2015, následně dne 26. 5. 2015 mu bylo doručeno pověření Okresního soudu v Berouně k provedení exekuce a dne 29. 5. 2015 vydal dva exekuční příkazy, jimiž rozhodl o provedení exekuce prodejem nemovitých věcí a o zřízení exekutorského zástavního práva vůči nemovitostem v k. ú. Osov a v k. ú. Hostomice pod Brdy. Opět přitom obviněnému bylo kladeno za vinu porušení §2 odst. 1, odst. 2, §46 odst. 1, §58 odst. 1 a §66 exekučního řádu, což však skutkovou podstatu trestného činu podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nenaplňuje, neboť nebylo porušeno konkrétní ustanovení zákona, v jehož důsledku je výrok exekučního příkazu věcně nesprávný. Pouhé porušení procesních zásad nelze považovat za výkon pravomoci v rozporu s právním předpisem, jak požaduje ustanovení §329 odst. 1 tr. zákoníku, neboť toto ustanovení vyžaduje, aby jednání úřední osoby právní předpis přímo zakazoval. Popis skutku má dovolatel v tomto směru za nedostačující, neumožňující závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 tr. zákoníku. Okolnost, že sám dovolatel pro spoluobviněného Ing. Luboše Veselého zpracoval exekuční návrh neodůvodňuje jeho vyloučení jako soudního exekutora a neospravedlňuje posouzení jeho jednání jako trestného činu. Ani v tomto případě neměl soudní exekutor povinnost zkoumat, zda se povinný před zahájením exekuce nebo v jejím průběhu dostal do úpadku. Dovolatel poukázal na skutečnost, že vymáhal skutečně existující pohledávku a vykonával svoji pravomoc v souladu s jiným právním předpisem a kvalifikace jeho jednání jako některého z trestných činů, které mu byly kladeny za vinu, je proto vyloučena. Obviněný namítl, že z rozsudku soudu prvního stupně nevyplývalo, zda pohledávka věřitele HV Financ, s. r. o., byla reálnou či fiktivní, zda manželé Biskupovi byli k 26. 2. 2015 ve stavu úpadku či zda se do tohoto stavu nedostali v důsledku zřízení závazků v notářském zápisu ze dne 19. 3. 2015. Skutečnost, že dovolatel se domníval, že exekuovaná pohledávka je reálná, nezpochybnily ani soud prvního stupně, ani soud odvolací. Ze závěrů soudů nižších stupňů přitom nevyplývá, že by dovolatel věděl o obsahu telefonických hovorů mezi Ing. Lubošem Veselým a manželi Biskupovými a o údajném vrácení zapůjčených peněžních prostředků v hotovosti obviněnému Ing. Luboši Veselému, případně že by věděl o sporu manželů Biskupových s Moneta Money Bank, a. s. Pokud by pohledávka této banky byla reálnou, nemohlo by jít o trestný čin podle §222 tr. zákoníku a bylo by možno uvažovat pouze o právní kvalifikaci podle §223 tr. zákoníku. Okolnost, že všechny závazky manželů Biskupových byly v plném rozsahu uhrazeny, zpochybňuje naplnění znaků skutkové podstaty těchto úpadkových trestných činů. Pokud by pohledávka obchodní společnosti HV Financ, s. r. o., na základě půjčky 800 000 Kč podle notářského zápisu ze dne 19. 3. 2015 neexistovala a této skutečnosti si byli vědomi spoluobvinění i JUDr. Milan Makarius, pak by bylo nutné se zabývat otázkou, zda jeho jednáním mělo či mohlo dojít ke zkrácení možnosti uspokojení pohledávky GE Money Bank, a. s., neboť manželé Biskupovi i po provedení exekuce disponovali dalším majetkem (životní pojištění a připojištění) ve výši nejméně 378 877,89 Kč, navíc jim zůstal i nemovitý majetek, neboť pohledávka obviněného Ing. Luboše Veselého byla v rámci exekuce uspokojena z peněžních prostředků na bankovních účtech. Obviněný opět zdůraznil, že nebylo prokázáno, že by věděl, že manželé Biskupovi mají i další věřitele, neboť o existenci dluhu se dovolatel dozvěděl až z usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť i obviněný JUDr. Jaroslav Truneček potvrdil, že obviněný Ing. Luboš Veselý svým právníkům zpravidla nepodával úplné informace o právních věcech, v nichž po nich chtěl právní služby. Pokud je obviněnému vytýkáno, že ihned po svém pověření k provedení exekuce dne 28. 5. 2015 dne 29. 5. 2015 zřídil exekutorské zástavní právo k nemovitému majetku manželů Biskupových, což požadoval obviněný Ing. Luboš Veselý v hovoru ze dne 28. 4. 2015, je takový jeho postup zcela v souladu se zákonem, zejména za situace hrozící další exekuce či insolvence. V této souvislosti dovolatel opět poukázal na ustanovení §46 odst. 1, §47 odst. 1, §58 a §69a odst. 1 exekučního řádu i principy, které podle judikatury Nejvyššího soudu z těchto ustanovení plynou. Z uvedeného tudíž plyne, že pokud by neprodleně nezřídil exekutorské zástavní právo, dopustil by se nesprávného úředního postupu, který by zakládal jeho odpovědnost za škodu způsobenou oprávněnému za snížení dobytnosti jeho pohledávky v případném budoucím insolvenčním řízení. Exekutorské zástavní právo bylo totiž v předmětné době obligatorní prostředek k provedení exekuce v případě zjištění, že povinný vlastní nemovitost, přičemž výše vymáhané pohledávky ani její nepoměr k hodnotě nemovitosti nebyly významné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 29 Cdo 2769/2017, a další). Dovolatel z těchto skutečností dovodil, že nijak neporušil své povinnosti v předmětném exekučním řízení, jeho postup byl zákonný a jediný možný, a nebyl proto důvod jeho jednání kriminalizovat. Není možné, aby jeho správný postup podle civilních předpisů zakládal jeho trestněprávní odpovědnost. Absence civilněprávního posouzení proto zakládá podle dovolatele nesprávné hmotněprávní posouzení věci, neboť jeho jednání v souladu s exekučním řádem nemohlo být protiprávním. Nelze proto ani dovodit naplnění subjektivní stránky některého z úpadkových deliktů jednáním obviněného, neboť ani nebylo prokázáno, že by věděl o existenci dalších věřitelů manželů Biskupových i o tom, že uplatňovaná pohledávka není po právu. Nebylo prokázáno soudy nižších stupňů ani jeho zavinění, přičemž v tomto směru poukázal na princip presumpce neviny i zásadu „in dubio pro reo“ .
72. Dovolatel JUDr. Milan Makarius ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. namítl, že v rozsudku odvolacího soudu chybí výrok, v němž by bylo uvedeno, jak bylo rozhodnuto ohledně té části rozsudku soudu prvního stupně, která nebyla soudem druhého stupně zrušena, neboť odvolací soud neuvedl, z podnětu kterých odvolání byl částečně rozsudek soudu prvního stupně zrušen a která odvolání nebyla shledána důvodnými, a byla proto zamítnuta. Takový postup je nezbytný z hlediska přezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, aby bylo zřejmé, jak tento soud rozhodl o každém jednotlivém opravném prostředku. Obviněný proto vytkl odvolacímu soudu, že neuvedl, z podnětu kterého konkrétního odvolání částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud ani nerozhodl o tom, jak rozhodl o odvolání dovolatele ve vztahu ke skutku pod bodem VIII. rozsudku soudu prvního stupně, neboť pouhá zmínka v odůvodnění rozhodnutí, že se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ve vztahu k tomuto skutku nepostačuje s ohledem na to, že pouze výrok rozhodnutí nabývá právní moci, je závazný a vykonatelný.
73. Obviněný dále namítl porušení svého práva na odvolání v rámci práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, když se podle něj odvolací soud dostatečně nezabýval a nevypořádal s jeho konkrétními námitkami uplatněnými v rámci podaného odvolání a pouze za správné označil závěry soudu prvního stupně. V této souvislosti dovolatel znovu zopakoval své námitky proti skutkovým i právním závěrům soudů nižších stupňů, které jsou rozebrány již výše. Pro závěr o jeho vině nepostačuje podle obviněného pouze skutečnost, že si nevyúčtoval odměnu za exekutorskou činnost, a to, že po skončení exekučního řízení zmínil možnost převodu obchodního podílu v obchodní společnosti S.H.V., s. r. o., na třetí osobu. Obviněný zdůraznil, že insolvenční řízení ve vztahu k této obchodní společnosti nakonec proběhlo, sice nebyl zjištěn žádný majetek, z něhož by bylo možno uspokojit další její věřitele, ale současně ani nebyl zpochybněn jeho postup v exekučním řízení, které vedl. Soudy nižších stupňů podle dovolatele učinily nesprávný závěr z toho, že nepožadoval odměnu za svoji činnost a z této skutečnosti dovodily, že musel přijmout úplatek, v důsledku čehož dovodily i jeho nezákonný postup, aniž se průběhem exekučního řízení řádně zabývaly. Takové závěry jsou však nejen nesprávné, ale i důkazně nepodložené. Soudy nižších stupňů se nevypořádaly ani s jeho vysvětlením, proč nepožadoval odměnu v této věci, neboť spoluobviněný Ing. Luboš Veselý mu přislíbil ustanovení exekutorem v jiných věcech, v nichž měl tento spoluobviněný vystupovat jako oprávněný. Nicméně tato skutečnost je z hlediska zákonnosti jeho postupu v exekučním řízení irelevantní.
74. Podle obviněného lze dovodit, že záměrem obviněných v případě skutku pod bodem VIII. rozsudku soudu prvního stupně bylo pouze uchránit některé konkrétní věci z majetku manželů Biskupových před očekávanou exekucí věřitele GE Money Bank, a. s., přičemž celková hodnota zejména nemovitého majetku manželů Biskupových představovala cca 12 200 000 Kč, a tudíž umožňovala plnou úhradu všech jejích závazků. Poškození věřitele GE Money Bank, a. s., tak zjevně nehrozilo. Neocenění majetku manželů Biskupových tak představuje opomenutý důkaz významný pro právní posouzení věci.
75. Ke skutkovým i právním závěrům o převzetí úplatku i závěrům soudů nižších stupňů ve vztahu k provedeným odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu obviněný namítl, že z nich nelze dovodit, že by obviněnému ke dni zahájení exekuce byl přislíben, nabídnut nebo poskytnut úplatek, o odměně v podobě láhve pro obviněného se spoluobviněný Ing. Luboš Veselý poprvé zmínil v rozhovoru se samostatně stíhaným Ing. Michalem Roubíčkem až dne 22. 7. 2015, přičemž k 1. 8. 2015 vyčíslení odměny exekutora mělo činit 980 000 Kč a podle obviněného Ing. Luboše Veselého měla odměna činit kolem 500 000 Kč, přičemž o výši odměny komunikovali mezi sebou jiné osoby, nikoli on či s ním. Přitom nelze potvrdit závěr, že by nějaký úplatek skutečně obdržel. Přitom jeho výše se v hovorech spoluobviněných výrazně lišila. Žádný důkaz podle obviněného nepotvrzuje, že by nějaký úplatek přijal a závěr soudů nižších stupňů tak nerespektuje zásadu „in dubio pro reo“ .
76. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a sám jej obžaloby zprostil podle §226 písm. a) tr. ř. ve vztahu ke skutku pod bodem IV. rozsudku odvolacího soudu a podle §226 písm. b) tr. ř. ve vztahu ke skutku pod bodem VIII. rozsudku soudu prvního stupně.
e) Dovolání obviněného Jana Červeňáka
77. Obviněný Jan Červeňák rovněž opřel své podané dovolání o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
78. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že soudy nižších stupňů při svých závěrech vycházely ze záznamů telekomunikačního provozu, z něhož mají za prokázaný úmysl neoprávněně se obohatit na úkor města Vlachovo Březí předstíráním vážného úmyslu obviněného Ing. Luboše Veselého koupit zámek, ačkoli věděli, že celý areál již město prodat nemůže, čímž jim vznikne nárok na smluvní pokutu 750 000 Kč na základě zprostředkovatelské smlouvy ze dne 9. 8. 2009. Podle obviněného však soud prvního stupně i soud odvolací zcela pominuly, že nárok na vyplacení smluvní pokuty mu vznikl již samotným porušením smlouvy ze strany obce. Žádné dokazování však nebylo vedeno k otázce jeho vědomí o neplatnosti nebo formálních vad předmětné smlouvy. Důvod pro uplatnění pokuty nastal již prodejem části areálu zámku, čímž zanikl „funkční celek Zámeckého areálu“. V důsledku toho byla ztížena možnost prodeje zbývajících pozemků a staveb za dohodnutou cenu a vznikla situace, pro kterou se dohodnutá smluvní pokuta stala splatnou. Okolnosti, za nichž došlo k prohlídce areálu zámku dne 4. 11. 2014, nebyly právně relevantní příčinou (jednáním s trestněprávními následky).
79. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že v popisu skutku chybí osoba, která měla být jeho jednáním uvedena v omyl, neboť zastupitelstvo města Vlachovo Březí vědělo, že „funkční celek Zámeckého areálu“ již z důvodu prodeje části areálu neexistuje, není jej již možno prodat, zbytek zámeckého areálu je smysluplně komerčně nevyužitelný, neprodejný a v důsledku toho nárok na smluvní pokutu obchodní společnosti VIP Reality Expres, s. r. o., vznikl ještě předtím, než došlo k jednání popsanému v tzv. skutkové větě. V omyl nemohl být uveden ani Okresní soud v Prachaticích, u něhož byla obžaloba podána, neboť v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 4 Tz 2/2010, nepatří soud mezi subjekty, které lze uvést v omyl, což pozdější judikatura Nejvyššího soudu upřesnila tak, že uvedené platí pro kontradiktorní řízení.
80. Závěrem svého dovolání obviněný Jan Červeňák navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a Nejvyšší soud jej sám obžaloby zprostil, alternativně, aby po zrušení obou rozsudků byla věc vrácena soudu odvolacímu, případně soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
f) Dovolání obviněného Ing. Petra Kubašty
81. Obviněný Ing. Petr Kubašta uplatnil ve svém dovolání dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněný úvodem svého dovolání velice podrobně popsal skutkové i právní závěry rozsudku soudu prvního stupně i soudu odvolacího a konkretizoval, z jakých provedených důkazů tyto soudy vycházely a jaká skutková zjištění z nich učinily, a to v zásadě ve shodě s odůvodněním jejich rozsudků, v nichž byl právě dovolatel označen za iniciátora této trestné činnosti.
82. Obviněný k těmto skutkovým závěrům soudů nižších stupňů uvedl, že svému nástupci ve funkci starosty města předal veškeré doklady, jak on, tak i nový starosta věděli, že smlouva o zprostředkování prodeje areálu zámku ze dne 10. 8. 2009 je stále platná. Na konci roku 2013 se setkal se spoluobviněným Janem Červeňákem, řekl mu, že část areálu zámku nové vedení města prodalo. Při dalším setkání v září 2014 chtěl Jan Červeňák vědět, co bylo prodáno, což mu sdělil, a předal mu i zápisy z jednání zastupitelstva města Vlachovo Březí. Dovolatel nesouhlasil s tvrzením Jana Červeňáka, že měl přislíbenu odměnu v případě vymožení smluvní pokuty. Janu Červeňákovi sděloval jen veřejně dostupné informace, které byly zveřejněny i na úřední desce města. Skutečnost, že neupozornil vedení města na stále platnou zprostředkovatelskou smlouvu před prodejem části areálu zámku, vysvětloval dovolatel tím, že nevěděl, zda smlouva nebyla v mezidobí vypovězena. Obviněný zdůraznil, že zejména v řízení před soudem prvního stupně navrhoval k těmto svým tvrzením řadu důkazů, které vyvracely tvrzení obžaloby, nicméně tyto nebyly provedeny, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a ve smyslu judikatury Ústavního soudu lze hovořit o tzv. opomenutých důkazech. Za nepravdivé a vnitřně rozporné dovolatel označil výpovědi svědků Lubomíra Dragouna a Ing. Jiřího Růžičky i s ohledem na listinné důkazy, které soudům nižších stupňů předložil, neboť sám starosta obce Lubomír Dragoun na rozhlasové stanici České Budějovice uváděl, že realitní kanceláře nejsou schopny areál zámku za 15 000 000 Kč prodat, což potvrdilo, že o zprostředkovatelské smlouvě ze dne 9. 8. 2009 věděl a musel si být i vědom, že je stále platná. Nesouhlasí proto se závěrem soudů nižších stupňů o uvedení v omyl zastupitelstva města Vlachovo Březí ohledně platnosti této smlouvy. K tvrzení těchto soudů, že všichni obvinění jednali s úmyslem neoprávněně se obohatit na úkor města Vlachovo Březí předstíráním vážného zájmu Ing. Luboše Veselého zámek koupit, dovolatel uvedl, že ve vztahu k jeho osobě nevyplývá tento závěr z provedených důkazů, neboť ani neznal spoluobviněné Ing. Luboše Veselého a JUDr. Jaroslava Trunečka a je proti jeho morálním zásadám, aby se chtěl na úkor města obohatit.
83. Podle obviněného ani nelze zpochybňovat platnost zprostředkovatelské smlouvy ze dne 9. 8. 2009, neboť prošla řádným schvalovacím procesem zastupitelstva města, které ji rovněž považovalo za platnou. Ani skutkové tvrzení, že obvinění ve vzájemné součinnosti a koordinovaně vyvolali svým jednáním v zástupcích města představu, že Ing. Luboš Veselý je vážným zájemcem o koupi celého areálu zámku, není podle dovolatele podložena provedenými důkazy, neboť on se žádného protiprávního jednání nedopustil. K tvrzení, že neupozornil na platnost smlouvy o zprostředkování při jednáních zastupitelstva o prodeji části areálu zámku, dovolatel uvedl, že zastupitelstvo záměrně o těchto věcech jednalo v době jeho nepřítomnosti, neboť nesouhlasil s hospodařením nového vedení města, proto navrhl provést důkaz zápisy z jednání zastupitelstva města. K prokázání této skutečnosti navrhl vyžádat zápisy o jednání zastupitelstva města Vlachovo Březí, čemuž soudy nevyhověly, přesto učinily závěr, že na těchto jednáních byl přítomen. Ostatně i svědek Lubomír Dragoun ve své výpovědi uvedl, že se obviněný na prodej části zámku dotazoval na zastupitelstvu, nijak aktivně však v této věci nevystupoval. Právě postup zastupitelstva obce vedl dovolatele podle jeho tvrzení k tomu, že se o něm zmínil obviněnému Janu Červeňákovi při hledání stavební zakázky. Rozhodně z tohoto hovoru nelze podle obviněného dovodit, že měl povědomí o tom, co bude následovat po tomto jeho sdělení mezi spoluobviněnými Ing. Lubošem Veselým, JUDr. Jaroslavem Trunečkem a Janem Červeňákem a zástupci města Vlachovo Březí. Z žádného důkazu tak podle obviněného nevyplývá jeho vědomá účast na činnosti organizované skupiny. Tvrzení, že se mstil městu Vlachovo Březí, považuje dovolatel za výmysl odvolacího soudu, aby mohl odůvodnit jeho odsouzení.
84. Podle odvolatele žádný důkaz neprokazuje, že by předmětnou trestnou činnost inicioval a následně se na ní i podílel, neprokazuje to podle něj ani telefonní hovor mezi Janem Červeňákem a Ing. Lubošem Veselým ze dne 25. 9. 2014, v němž Jan Červeňák zmiňuje, že je nutno se s dovolatelem dohodnout, aby nebyl škodný či postižitelný, neboť jej budou ještě potřebovat. Ani z výpovědi obviněného Jana Červeňáka závěr učiněný odvolacím soudem nevyplývá. Žádný hovor mezi dovolatelem a dalšími spoluobviněnými zaznamenán není a při řešení jeho viny tak bylo vycházeno pouze z toho, co o něm řekli další spoluobvinění.
85. Rovněž tento obviněný zpochybnil procesní použitelnost odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, a to stejnou argumentací jako další obvinění, s tím, že nezákonnost všech odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu vychází již z nezákonnosti prvního z nich, neboť nelze teprve z odposlechu a záznamu telefonní komunikace zjišťovat, zda není páchána nějaká trestná činnost.
86. Obviněný zdůraznil v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nutnost zkoumat platnost dohody o zprostředkování ze dne 10. 8. 2009 mezi obchodní společností VIP Reality Expres, s. r. o., a městem Vlachovo Březí, neboť pokud byla smlouva platná, vznikl zprostředkovateli nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 750 000 Kč z důvodu prodeje části areálu zámku. Pokud byla smlouva neplatná, nemohli se obvinění dopustit pokusu podvodu, neboť žádná škoda jejich jednáním nemohla být způsobena.
87. Závěrem svého dovolání proto obviněný Ing. Petr Kubašta navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a zprostil jej obžaloby, případně aby soudu odvolacímu nebo soudu prvního stupně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
g) Dovolání obviněného Aleše Marcinika
88. Rovněž obviněný Aleš Marcinik ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. s tím, že rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. I podle tohoto odvolatele rozsudku odvolacího soudu chybí věcná argumentace a nevypořádal se s jeho odvolacími námitkami, neboť pouze obecně hodnotí procesní použitelnost odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Absentuje jakékoli skutkové zjištění o tvrzeném protiprávním jednání dovolatele, čímž je porušeno jeho právo domáhat se u nestranného a nezávislého soudu práva na spravedlivý proces. Rovněž tento dovolatel namítl, že skutkové závěry jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, že soudy nižších stupňů nepřihlédly k důkazům obhajoby a hodnotily důkazy v neprospěch dovolatele, který byl odsouzen v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“ , přičemž obecně k těmto tvrzením citoval z judikatury Ústavního soudu a namítl, že se žádné trestné činnosti nedopustil a skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a soudem odvolacím neodpovídají skutečnosti.
89. Stejně jako ostatní obvinění i tento dovolatel namítl nezákonnost odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, a to se zcela shodnou argumentací, kterou uplatnili i ostatní obvinění, přičemž namítl i manipulaci s DVD obsahujícím záznam odposlouchávaných hovorů. Za opomenuté důkazy dovolatel označil neprovedení přehrání záznamů telekomunikačního provozu prvních osob, vůči nimž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu nařízen a jejich nevyslechnutí v procesním postavení svědků.
90. Zjevný rozpor skutkových zjištění a obsahem provedených důkazů obviněný dovodil z toho, že se soudy nižších stupňů podle jeho přesvědčení nevypořádaly s jeho obhajobou a nevysvětlily, proč dospěly k závěru o jeho vině. Obviněný ve shodě se svou dosavadní obhajobou uvedl, že mu samostatně stíhaný Ing. Michal Roubíček uvedl mylné informace o hospodaření obchodní společnosti S.H.V, s. r. o., v podstatě jej nalákal k účasti na podnikatelském záměru nepravdivými tvrzeními o výhodnosti investice do projektu. Protože mu důvěřoval, přišel o své úspory, neboť skutečný stav obchodní společnosti zjistil až po svém vstupu do ní. Obviněný poukázal na závěry znaleckého posudku z oboru ekonomiky účetní evidence znalkyně Ing. Petry Petrusové, která potvrdila poskytnutí půjček této obchodní společnosti ve výši 8 000 000 Kč od něj, 900 000 Kč od svědka Jana Čermáka a 250 000 Kč právě od Ing. Michala Roubíčka. V rozporu se závěry znalkyně byla konstrukce obžaloby, že se nejednalo o půjčky, ale běžné investice. Obviněný poukázal na skutečnost, že předtím nikdy nepodnikal a teprve na valné hromadě obchodní společnosti, po převedení obchodního podílu na něj, jej svědek Jan Čermák informoval, že ve společnosti není základní jmění ve výši 4 000 000 Kč. Byl tedy sám uveden v omyl ohledně stavu této obchodní společnosti. Pokud soudy nižších stupňů konstruují závěr, že šlo o běžné investice, jde o pojem, který obchodní právo nezná, neboť investovat peníze do společnosti je možné buď poskytnutím půjčky nebo příplatků mimo základní kapitál. Exekuční řízení tedy bylo vedeno pro existující pohledávku a nemůže být trestným činem, pokud exekutor spolupracoval s insolvenčním správcem či advokátem. Obviněný zdůraznil, že nebyl jednatelem této obchodní společnosti, nemohl za ni jednat, žádnou škodu proto nezpůsobil. Vyjednáváním s obchodní společností KPČ o narovnání a uzavření dohody o narovnání, byly získány alespoň nějaké finanční prostředky, které byly použity na úhradu existující zajištěné pohledávky. Podle dovolatele je proto chybná představa soudů nižších stupňů, že takto chtěli poškodit věřitele, neboť sám utrpěl škodu tím, že se nechal do projektu zatáhnout. Podle dovolatele soudy nižších stupňů hodnotily důkazy jednostranně, v jeho neprospěch a porušily i zásadu presumpce neviny.
91. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu odvolacího i soudu prvního stupně v celém rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
h) Dovolání obviněného Ing. Petra Eisenreicha
92. Obviněný Ing. Petr Eisenreich podal dovolání z důvodu předpokládaného v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. [správně písm. m) s ohledem na skutečnost, že dovolání bylo podáno dne 24. 2. 2022, tedy již za účinnosti trestního řádu ve znění zákona č. 220/2021 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2022], a to v druhé alternativě tohoto dovolacího důvodu, neboť podle obviněného byl v řízení předcházejícím rozsudku odvolacího soudu dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [správně písm. h) s ohledem na výše uvedenou poznámku]. Obviněný totiž dovodil, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
93. Obviněný namítl, že soud prvního stupně vybral selektivně důkazy, které měly svědčit pro jeho vinu, a pominul důkazy nasvědčující opaku, čím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces i nerespektování zásady „in dubio pro reo“ a rozhodnutí je tak projevem libovůle soudu prvního stupně. Obviněný znovu zopakoval svoji obhajobu, že spoluobviněné Ing. Luboše Veselého a Tomáše Hellera znal jako jednatele obchodní společnosti ROBEX, s. r. o., s níž obchodoval v pozici ředitele obchodní společnosti Galanas, s. r. o., která dovážela z Jižní Koreji technické textilie, které od ní právě ROBEX, s. r. o., odebírala. Přitom vlastní dovoz a proclení zajišťovala obchodní společnost PELMI Logistic, s. r. o., v níž se seznámil se spoluobviněným Jiřím Pelnářem. Jejich vztahy byly ryze obchodní, se spoluobviněným Ing. Lubošem Veselým uskutečnil dne 2. 12. 2014 jediný asi minutu a půl dlouhý hovor v 17:14 hod., v němž řešili zcela jinou věc než předmětnou trestnou činnost. Rozhodně podle dovolatele nelze z tohoto hovoru dovodit jeho zapojení do trestné činnosti způsobem popsaným v obžalobě, že obviněný Ing. Luboš Veselý pověřil obviněného Tomáše Hellera, aby s dovolatelem dojednal zapojení třetího subjektu jako fingovaného prostředníka za odměnu ve výši čtvrtiny předpokládaného zisku, přičemž dne 2. 12. 2014 obviněný Tomáš Heller obviněnému Ing. Luboši Veselému potvrdil, že za odměnu 50 000 Kč tohoto prostředníka zajistí. Podle obviněného z obsahu zmíněného hovoru mezi ním a obviněným Ing. Lubošem Veselým, který dovolatel cituje, nelze dovodit závěry učiněné soudem prvního stupně o jeho účasti na trestné činnosti, tedy závěr, že to byl on, kdo zajistil jako fingovaného prostředníka obchodní společnost GTJ Arrosto, s. r. o. Podle obviněného se hovor týkal dodávky běžného zboží pro solidního zájemce, pro něhož dodání zboží mělo být upřednostněno. Ani hovor ze dne 1. 12. 2014 mezi obviněným Ing. Lubošem Veselým a Jiřím Pelnářem, že první obviněný bude mít druhý den toho, co přefakturovává, jeho účast na předmětné trestné činnosti nepotvrzuje. Představa, že nejprve dodal obchodní společnost Topper, s. r. o., a následně obchodní společnost GTJ Arrosto, s. r. o., neodpovídá realitě. Přitom podle obviněného rozdělení odměny z trestné činnosti (Ing. Luboš Veselý 100 000 Kč, z čehož by dovolatel dostal polovinu, Tomáš Heller 10 000 Kč a PELMI Logistic, s. r. o., by z vráceného DPH zůstalo 90 000 Kč) nemá logiku s ohledem na stomilionový roční obrat obchodní společnosti PELMI Logistic, s. r. o. Rozhodně ani dalším obviněným by podle dovolatele nestála odměna za s ní spojené riziko, přičemž obviněný Jiří Pelnář jako jednatel této obchodní společnosti si musel být vědom, že pokud obchodní společnost GTJ Arrosto, s. r. o., daň nepřizná a neodvede, bude vymáhána právě po PELMI Logistic, s. r. o., což se i stalo.
94. Rovněž tento obviněný dále dovodil, že žádný z příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, které byly jako důkaz provedeny, nebyl zákonný, přičemž i on uplatnil v tomto směru shodnou argumentaci s dalšími obviněnými.
95. Obviněný dále i s ohledem na výše uvedené zpochybnil naplnění subjektivní stránky s tím, že jeho zavinění nebylo prokázáno provedenými důkazy, přitom jde o právní závěr, který musí být založen na učiněných skutkových zjištěních. Konkrétní forma zavinění přitom musí být přesně zjištěna a nemůže být založena pouze na důkazy nepodložených představách soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Podle obviněného soud prvního stupně neprovedl k prokázání jeho zavinění žádné důkazy a ignoroval důkazy, které svědčily v jeho prospěch. Jeho vina tudíž nebyla prokázána, proto měl být obžaloby zproštěn.
96. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
ch) Dovolání obviněného Tomáše Hellera
97. Obviněný Tomáš Heller dovodil ve svém dovolání existenci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Rovněž on namítl nezákonnost důkazů v podobě odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, z nichž soudy nižších stupňů vycházely, které byly opatřeny v jiné věci, v níž ani nebylo zahájeno trestní stíhání.
98. Dále tento obviněný namítl i nesprávný postup odvolacího soudu, který se nevypořádal s jeho odvolacími námitkami ve vztahu ke skutku pod bodem VII. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Podle přesvědčení obviněného nebylo prokázáno, že by to byl on, kdo se měl podílet na vylákání výhody na dani, kdo měl psát kupní smlouvu na předmětné vozidlo a řešit jeho převod. Pro takový závěr žádný důkaz neexistuje. Obviněný uvedl, že o žádné snaze krátit daň nevěděl, přičemž takového jednání se mohl dopustit jen daňový subjekt, resp. osoba za něj jednající, rozhodně nikoli on, když je navíc označen jako osoba jednající z pověření. Pokud se další osoby bavily o „Tomášovi“, nelze z toho dovodit, že byl myšlen on, navíc šlo o hovory třetích osob, které nemohl ovlivnit. Obsah jediného hovoru, který vedl s obviněným Ing. Lubošem Veselým, byl překroucen, neboť z něj podle dovolatele plyne, že neví, o čem obviněný Ing. Luboš Veselý mluví, ani z výslechu spoluobviněných či svědků nelze jeho vinu dovodit. Neexistuje ani žádný důkaz, že by dostal tvrzenou odměnu 10 000 Kč.
99. Ve vztahu ke skutku pod bodem IV. dovolatel uvedl, že neznal ekonomickou situaci obchodní společnosti S.H.V., s. r. o., neúčastnil se žádných jednání a úkonů, pokud za někoho něco zaplatil, něco někam odnesl, je to možné, ale o věci nic nevěděl. Připustil, že za částku 200 000 Kč koupil pohledávku v hodnotě 244 473 Kč, nelze tedy tvrdit, že by ji koupil bez přiměřeného protiplnění. Ani s touto trestní věcí nemá nic společného a opak mu nebyl prokázán.
100. Trest, který mu byl uložen, obviněný označil za nepřiměřeně přísný s ohledem na svoji vedlejší, zcela okrajovou roli. Za zcela překvapivý označil výrok o náhradě škody, neboť u skutku pod bodem VII. škoda nevznikla a u skutku pod bodem IV. nemohl žádnou škodu způsobit tím, že za přiměřenou cenu koupil pohledávku.
101. Odvolací soud podle tohoto dovolatele zcela rezignoval na svoji přezkumnou povinnost a závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla Nejvyšším soudem odvolacímu soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
i) Dovolání obviněného Jiřího Pelnáře
102. Obviněný Jiří Pelnář rovněž v rámci jím podaného dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu podle něj spočívá na nesprávném skutkovém vyhodnocení věci i na nepřiléhavé právní kvalifikaci jeho jednání, tento rozsudek považuje dovolatel za věcně nesprávný, nezákonný, nerespektující zásadu „in dubio pro reo“ , jeho vydání navíc předcházelo nezákonné přípravné řízení a nezákonné zajištění důkazů, které měly prokazovat jeho vinu, v daném případě odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, o které soudy nižšího stupně opřely své závěry o jeho vině. Dovolatel konstatuje, kdy a jaké příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byly ve věci vydány, přičemž je všechny označil za nezákonné ze zcela shodných důvodů jako další obvinění. Obviněný namítl, že v předmětné věci bylo možno sledovaného účelu dosáhnout jinak, nebyla respektována subsidiarita použití tohoto důkazního prostředku, přičemž v tomto směru ani nebyly podle jeho názoru vydané příkazy dostatečně odůvodněny, a to ani ve vztahu k tvrzené páchané trestné činnosti obviněných Ing. Jiřího Roubíčka a Ing. Luboše Veselého. V této souvislosti dovolatel obsáhle citoval judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Navíc podle dovolatele nebylo ani přihlédnuto k důkazům svědčícím v jeho prospěch a byly ignorovány rozpory v důkazech, které jej usvědčovaly.
103. Obviněný Jiří Pelnář ve shodě se svojí obhajobou zopakoval, že měl zájem koupit vozidlo tov. zn. Porsche Carrera 911, získal kontakt na svědka Vladimíra Rolníka, který byl zadlužen, proto toto vozidlo prodával. Ten mu uvedl, že mu hrozí insolvence. V zájmu toho, aby insolvenčním správcem nebyl následně prodej vozidla zneplatněn, byl dohodnut prodej vozidla přes obchodní společnost GTJ Arrosto, s. r. o., která přislíbila ochranu ohledně případného insolvenčního řízení Vladimíra Rolníka a rovněž se zavázala splnit požadavky Pelmi Logistic Services, s. r. o., ohledně servisu, záruky a odpovědnosti za vady. Obě společnosti jako plátci DPH musely v souvislosti s prodejem zahrnout tento obchod do daňového přiznání k DPH za uvedené období uskutečnění prodeje. Dovolatel uvedl, že věřil tvrzení, že obchodní společnost své povinnosti ve vztahu k této dani řádně splní, ostatně k tomu předložila i potřebné doklady. Obviněný poukázal i na skutečnost, že kupní cena vozidla byla řádně uhrazena, což potvrdili i vyslechnutí svědci. Rozhodně se nejednalo o fingovaný prodej, který by reálně neproběhl. Podle obviněného byl výslech svědka Vladimíra Rolníka vnitřně rozporný, pokud uvedl, že vozidlo prodal svědku Pavlu Lánskému, a pokud tvrdil, že nezná obchodní společnost GTJ Arrosto, s. r. o. Toto vyvrátily listiny předložené notářem JUDr. Prášilem, které prokazovaly, že svědek Pavel Lánský podepsal dokumenty týkající se této obchodní společnosti a jeho podpis na nich byl úředně ověřen. Jediným vysvětlením tohoto rozporu v jeho výpovědi je podle obviněného skutečnost, že si byl vědom neodvedení DPH z prodeje tohoto vozidla. Přes tuto skutečnost považovaly soudy nižších stupňů výpověď tohoto svědka za věrohodnou, ačkoli v době jejího podání měl být ve výkonu trestu odnětí svobody, což si soud prvního stupně neověřil. Obviněný poukázal i na další listinné důkazy týkající se převodu vozidla, z nichž je zřejmé, že k tomuto převodu i úhradě kupní ceny v celkové výši 1 248 720 Kč skutečně došlo. Dovolatel poukázal na stamilionový obrat obchodní společnosti Pelmi Logistic Services, s. r. o., s ohledem na který má daňový únik 216 000 Kč, který by se navíc rozdělil mezi čtyři osoby, za nesmyslný. Přitom věděl, že pokud by obchodní společnost GTJ Arrosto, s. r. o., neodvedla DPH z tohoto prodeje, byla by tato daň vymáhána po jejich společnosti. V této souvislosti dovolatel poukázal i na zaznamenaný hovor ze dne 4. 11. 2014, v němž prohlásil, že nedělá levárny a nevidí důvod dělat nějaké nesmysly. Navíc obviněný zdůraznil, že mu v době připravovaného prodeje vozidla zemřel dne 17. 12. 2014 otec. Takže prodej vozidla dotáhl druhý jednatel svědek Vladimír Machala, který doplatil i kupní cenu, přitom stíhán nebyl.
104. Obviněný rovněž připomněl, že předložil důkazy, že za obchodní společnost Pelmi Logistic Services, s. r. o., uhradil DPH ve výši 216 720 Kč, včetně penále ve výši 43 344 Kč, tudíž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3093/08, na něj dopadalo ustanovení o účinné lítosti podle §33 tr. zákoníku, aniž čekal, jak proti němu vedené trestní i daňové řízení skončí, proto také navrhoval soudu prvního stupně i soudu odvolacímu, aby proti němu vedené trestní stíhání zastavily podle §223 odst. 2 tr. ř. s odkazem na §172 odst. 1 písm. f) tr. ř. Oba soudy však na jeho žádost nijak nereagovaly.
105. Závěrem svého dovolání proto obviněný Jiří Pelnář navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a sám trestní stíhání zastavil podle §223 odst. 2 tr. ř. s odkazem na §172 odst. 1 písm. f) tr. ř., případně vrátil věc soudu odvolacímu nebo soudu prvního stupně, k novému projednání a rozhodnutí.
j) Dovolání obviněného Mgr. Václava Vody
106. Rovněž tento obviněný opřel své dovolání o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
107. V rámci prvního dovolacího důvodu obviněný poukázal na rozsah trestní věci, větší počet obviněných, kteří se na jednotlivých skutcích podíleli, a zdůraznil, že on sám měl do skutkového děje zasáhnout jen v případě skutku pod bodem I. výroku o vině z rozsudku odvolacího soudu, a to pouze dne 24. 4. 2014, kdy telefonicky hovořil se spoluobviněným Ing. Lubošem Veselým a setkal se se samostatně stíhaným Ing. Michalem Roubíčkem. Své jednání obviněný nepovažuje za protiprávní, neboť pouze v telefonickém hovoru souhlasil s tím, že zkontroluje formální platnost připravené závěti a následně při setkání s Ing. Michalem Roubíčkem navrhl opravit předložené znění závěti, kterou mu přivezl ukázat na pokyn obviněného Ing. Luboše Veselého. Šlo o standardní právní pomoc v oblasti jeho právní specializace. Trestněprávní rozměr tomuto jednání dává odvolací soud tvrzením, že samostatně stíhaný Ing. Michal Roubíček jej do „celé věci“ zasvětil. Takový závěr odvolacího soudu je však podle dovolatele důkazně nepodložený a v přímém rozporu s dalšími provedenými důkazy. Obviněný zdůraznil, že zatímco jednání dalších spoluobviněných mělo charakter protiprávního jednání, jeho jednání bylo zcela zákonné. Hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k jeho osobě postrádá kritický náhled na podanou obžalobu, přičemž stěží lze dovodit, že krátký telefonát a poskytnutá konzultace může nést prvky promyšlenosti, koordinovanosti jednání s dalšími spoluobviněnými a dlouhodobého úmyslu. Obviněný zdůraznil, že neznal okruh dědiců po zemřelém, ani nevěděl, že zemřel, nemohl proto být veden společným úmyslem uvést v omyl Renátu Raban, o jejíž existenci ani nevěděl. Jeho obhajoba soudy nižších stupňů nebyla vyvrácena a těmito soudy byla porušena zásada „in dubio pro reo“ i princip presumpce neviny. Podstatnou otázkou pro jeho vinu totiž bylo, zda znal plán spoluobviněných podstrčit padělanou závěť jako pravou, zda vědomě jednal v součinnosti s nimi, či nikoli. Obhajoba obviněného spočívala v tom, že poskytl pouze právní pomoc, bez znalosti dalších skutečností, které by mohly založit jeho trestní odpovědnost. Dovolatel zdůraznil, že i z výpovědi samostatně stíhaného Ing. Michala Roubíčka vyplynulo, že do podvodného plánu nebyl zasvěcen, přičemž ani nebylo prokázáno, jaký dokument mu byl předložen, zda z jeho obsahu mohl usoudit, že jde o padělek závěti. Konstatování soudů nižších stupňů, že jej Ing. Michal Roubíček do podvodného plánu zasvětil, že věděl o padělání závěti, nemá oporu ani v jeho výpovědi ani ve výpovědi dovolatele. Zcela nepodložený je i závěr těchto soudů, že tyto informace měl od obviněného Ing. Luboše Veselého, neboť tento závěr opět z žádného důkazu nelze učinit. Dovolatel zdůraznil obsah výpovědi obviněného Ing. Michala Roubíčka u hlavního líčení dne 21. 10. 2019, v níž uvedl „pan notář nemohl vědět, že to není pravá závěť, protože tam nebyla jména, byl to jen koncept“ a „jestli tam bylo datum si nevzpomínám, ale bylo to dáno jako koncept. Popravdě jak to bylo, to jsem mu neříkal“. Obviněný dále zdůraznil, že celá konzultace proběhla na veřejném místě, trvala 10 až 15 minut. Z obsahu telefonních hovorů vedených mezi Ing. Lubošem Veselým a Ing. Michalem Roubíčkem dovolatel dovodil, že měl zůstat nezasvěcen do trestné činnosti a měl být jen další z osob s právnickým vzděláním, které byly dalšími obviněnými při páchání jejich trestné činnosti zneužity, o čemž svědčí i to, že Ing. Luboš Veselý tentýž den sdělil Ing. Michalu Roubíčkovi „že se to bude teprve uzavírat a je třeba, aby to bylo v pořádku“, že „v závěti jsou pouze data, která lze otevřeně komunikovat, protože nejsou konkrétní a je hlavně třeba, aby závěť byla po právní stránce v pořádku“. Odvolací soud ani nevysvětlil, proč ve vztahu k dovolateli neuvěřil výpovědi Ing. Michala Roubíčka, který se jinak ke své trestné činnosti zcela doznal, přičemž s výjimkou jeho osoby ostatní obviněné v zásadě z trestné činnosti usvědčoval. Ani v hovoru, který dovolatel vedl s Ing. Lubošem Veselým ohledně kontroly obsahu závěti ještě před schůzkou s Ing. Michalem Roubíčkem, nezaznělo nic, co by mohlo ospravedlnit závěr odvolacího soudu o jeho vědomí, že závěť je padělkem a jde o podvodné jednání spoluobviněných. Za této situace je nelogické, pokud v telefonním hovoru s ním obviněný Ing. Luboš Veselý nijak nenaznačil podvodný záměr falšovat závěť, že v dalším hovoru tento obviněný instruoval Ing. Michala Roubíčka, aby při setkání s dovolatelem „normálně řekl, o co se jedná“. Přitom z obsahu dalších hovorů obviněného Ing. Luboše Veselého plyne, že neměl problém v jiných případech o své trestné činnosti do telefonu hovořit. Dovolatel v této souvislosti z hlediska svého vědomí o připravované trestné činnosti připomněl i další část hovoru mezi Ing. Lubošem Veselým a Ing. Michalem Roubíčkem z uvedeného dne, v němž prvně jmenovaný ubezpečuje druhého hovořícího, že dovolatel nemůže pravý účel závěti rozpoznat a na dotaz Ing. Michala Roubíčka, že jsou tam ta data, reaguje, že v uvedených datech není nic konkrétního. Dovolatel zdůraznil své postavení renomovaného notáře a namítl, že z obsahu několika slov „normálně řekni, o co se jedná“ nelze dovodit jeho účast na předmětné trestné činnosti, neboť ani nebyl prokázán žádný motiv, který by jej k účasti na takovémto protiprávním jednání měl vést. Závěr soudů nižších stupňů o jeho vědomé účasti na předmětné trestné činnosti má proto za spekulativní a důkazně nepodložený.
108. Pokud odvolací soud pro závěr o vině obviněného vycházel z notářských záznamů zneužitých u trestné činnosti popsané pod body IV. a VIII. rozsudku soudu prvního stupně, namítl dovolatel, že tato argumentace odvolacího soudu je zásadně v rozporu s principem presumpce neviny a předvídatelnosti soudních rozhodnutí, neboť u těchto skutků, kde nebyly zaplaceny poplatky za sepis notářských záznamů má pozici poškozeného, nelze z nich ani dovozovat nějaký bližší vztah dovolatele s obviněným Ing. Lubošem Veselým, který nelze dovodit ani ze skutečnosti, že se na něj tento obviněný s žádostmi o úkony činěné podle notářského řádu obracel opakovaně. Rozhodně v rámci jeho notářské kanceláře nebyl tento obviněný nějakým jeho významným klientem, ostatně i z obsahu hovoru je zřejmé, že mu obviněný Ing. Luboš Veselý vyká a chová se k němu uctivě, a to na rozdíl od jeho přístupu k dalším spoluobviněným. Dovolatel připomněl i §53 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, z něhož vyplývá povinnost provedení požadovaného úkonu, pokud o něj klient požádá.
109. Obviněný rovněž zdůraznil, že zatímco všichni další spoluobvinění mezi sebou intenzivně komunikovali telefonicky, e-mailem, upravovali dokumenty apod. Ve vztahu k jeho osobě se kontakt omezil na jeden telefonát a krátkou schůzku. Pokud by skutečně byl do trestné činnosti zapojen, nebránilo nic obviněnému Ing. Luboši Veselému nebo Ing. Michalu Roubíčkovi kontaktovat jej elektronicky, požádat ho o úplnou přípravu podvrhu závěti nebo úpravu připraveného konceptu v elektronické podobě. Soudy nižších stupňů hodnověrně nevysvětlily, proč byl do předmětné trestné činnosti zapojen pouze okrajově, když byl odborníkem v oblasti dědického práva. Přitom logicky je nutno poukázat i na to, že obvinění museli považovat za zbytečné i nebezpečné rozšiřovat okruh osob zapojených do této trestné činnosti. Odvolací soud zcela přehlédl jeho pouze epizodní roli v celé věci, neboť pokud by byl do činnosti organizované skupiny skutečně zapojen, došlo by určitě k jeho opakovanému oslovení, neboť byl expertem na dědické právo.
110. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že soudy nižších stupňů vůbec nehodnotily jeho úmysl ve vztahu k trestným činem zamýšlené škodě ani ve vztahu k jeho účasti na činnosti organizované skupiny. Pokud by se účastnil na této trestné činnosti, pak maximálně jako pomocník ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. V této souvislosti dovolatel poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 4 To 21/2013, v němž takováto právní kvalifikace byla potvrzena i usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1428/2013.
111. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a sám jej obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil, alternativně aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dále navrhl, aby byl odložen nebo přerušen výkon jemu uložených trestů.
112. V doplňku dovolání, který však obviněný podal až dne 31. 5. 2023, po uplynutí lhůty k podání dovolání, tudíž k němu dovolací soud nemohl přihlížet, byla uplatněna nová námitka o vyloučení členů senátu č. 4 odvolacího soudu z důvodu, že tento senát rozhodoval již dne 25. 10. 2021, pod sp. zn. 4 To 53/2021, o odvolání obviněného Ing. Michala Roubíčka proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 10 T 1/2021. Odvolací soud ve svém rozsudku uvedl, že trestnou činnost spáchal s dalšími spoluobviněnými, a ve výroku rozhodnutí uvedl i jejich jména a způsob jejich zapojení do trestné činnosti. Takovýto postup je přitom podle dovolatele v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.
k) Dovolání obviněného JUDr. Aleše Zemana
113. Také tento obviněný opřel podané dovolání o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněný JUDr. Aleš Zeman uvedl, že jediné jeho jednání, které mu lze klást za vinu, spočívá v tom, že zaslal e-mailem koncept alografní závěti obviněnému Ing. Luboši Veselému dne 24. 4. 2014 v 11:27 hod. Odvolací soud mylně tento zaslaný koncept závěti založený v trestním spisu na č. l. 4805 pokládal za listinu založenou do spisu dovolatelem v rámci jeho obhajoby, což uvedl tento soud až v rámci ústního odůvodnění svého rozsudku. Přitom předmětný koncept alografní závěti zaslaný dovolatelem obviněnému Ing. Luboši Veselému byl stažen dovolatelem z internetu. Tento koncept závěti na č. l. 4805 spisu založil do procesního spisu policejní orgán již v červnu 2014, ještě před zahájením trestního stíhání dovolatele, což vyplývá z hlavičky předmětného e-mailu založené na č. l. 4804 spisu, i z dalších souvisejících listin dokládajících založení do spisu obsahu e-mailové schránky obviněného Ing. Luboše Veselého, včetně DVD, na němž je obsah schránky uložen. Soud prvního stupně tento zaslaný koncept závěti v rámci odůvodnění svého rozsudku nijak nehodnotil, proto jej odvolací soud provedl jako důkaz a následně jej ve svém rozhodnutí překvapivě a v rozporu s realitou hodnotil. Odvolacím soudem učiněný skutkový závěr, že koncept zaslané závěti obviněnému Ing. Luboši Veselému je listinou předloženou dovolatelem v rámci své obhajoby, je tak ve zjevném rozporu s obsahem provedeného důkazu. Extrémně nelogické je pak hodnocení jednání dovolatele odvolacím soudem v souvislosti s takto poskytnutým konceptem závěti obviněnému Ing. Luboši Veselému, který navíc potvrdil, že právě tento koncept založený na č. l. 4805 je tím, který mu dovolatel zaslal. Ostatně i Mgr. Václav Voda potvrdil, že jemu byl předložen zcela obsahově odlišný koncept závěti a že koncept založený na č. l. 4805 nezná a nevyjadřoval se k němu. Obviněný dále připomněl, že obviněnému Ing. Luboši Veselému zaslal tento koncept závěti až po 14 dnech a opakovaných urgencích, přičemž tím pro něj věc skončila. Dovolatel zdůraznil, že jím zaslaný koncept závěti byl pouze formulář neobsahující žádná konkrétní data a údaje, které bylo nutno do něj vložit. Takto zaslaný formulář zjevně podle přesvědčení dovolatele nebyl pro obviněného Ing. Luboše Veselého použitelný, proto vyhotovil jiný koncept závěti a za této situace nelze dovodit, že by se dovolatel jakkoli na předmětné trestné činnosti podílel. Odvolací soud tedy vycházel z mylného předpokladu o tom, jakou listinu dovolatel spoluobviněnému Ing. Luboši Veselému e-mailem zaslal dne 24. 4. 2014, a z tohoto omylu odvolacího soudu také vzešly nesprávné závěry odvolacího soudu o vině dovolatele. Tento omyl odvolacího soudu vedl k porušení dovolatelova práva na obhajobu i spravedlivý proces. Závěr odvolacího soudu, že JUDr. Aleš Zeman musel poslat jakousi jinou závěť, byl zcela nepředvídatelný a spekulativní, nevycházel ze zjištění, že policejní orgán měl k dispozici veškerou e-mailovou poštu z obou e-mailových adres užívaných obviněným Ing. Lubošem Veselým. Omyl odvolacího soudu se tak promítl i do porušení práva obviněného na spravedlivý proces porušením zákazu „reformationis in peius“ , neboť postupem odvolacího soudu došlo i ke zhoršení postavení dovolatele za situace, že se proti výroku o vině odvolal pouze on, nikoli i státní zástupce. Z obsahu celého spisu totiž nelze dovodit, že by formulář závěti založený na č. l. 4805 spisu byl do spisu založen dovolatelem a že dovolatel musel spoluobviněnému Ing. Luboši Veselému zaslat jinou listinu než uvedený formulář závěti.
114. K tvrzení dovolatele o zjevném rozporu ostatních skutkových zjištění uvedených ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu s obsahem provedených důkazů dovolatel uvedl, že většina skutkových zjištění nevyplývá z žádného z provedených důkazů a skutek nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Došlo i k deformaci provedených důkazů, důsledkem čehož došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku. Obviněný vytkl odvolacímu soudu, že nevycházel z celého komplexu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu obviněného Ing. Luboše Veselého, neboť veškerý podíl obviněného na tvrzeném protiprávním jednání se měl odehrát na dvou schůzkách se spoluobviněným Ing. Lubošem Veselým dne 8. 4. 2014 a 15. 4. 2014, přičemž obsah první schůzky není znám a ohledně druhé schůzky jsou pochybnosti, zda se vůbec konala, a následně v zaslání formuláře závěti na policií sledovanou adresu obviněného Ing. Luboše Veselého dne 24. 4. 2014. Závěr soudů nižších stupňů, že obviněný Ing. Luboš Veselý informoval dovolatele o svém záměru podvrhnout závěť již zemřelého zůstavitele totiž není podložen žádným důkazem, a to ani obsahem prvního telefonického hovoru mezi nimi ze dne 8. 4. 2014, neboť z jeho obsahu rozhodně nelze dovodit, že by dovolatel o takovém záměru dovolatele věděl. Protože v předmětné době byl v účinnosti nový občanský zákoník teprve tři měsíce, je logické, že se dovolatel spoluobviněného zeptal, zda se konzultace bude týkat nové či staré právní úpravy, z čehož rozhodně nelze dovodit, že by věděl nebo byl srozuměn s tím, že půjde o protiprávní jednání, zejména když poukazoval na možnost svědků připojit jejich podpisy k alografní závěti i dodatečně, aniž by před svědky byla sepsána. S těmito jeho námitkami se přitom odvolací soud vůbec nevypořádal.
115. Dále obviněný JUDr. Aleš Zeman namítl, že ani tvrzení o příslibu odměny za pomoc při koncipování znění závěti od obviněného Ing. Luboše Veselého, s čímž měl souhlasit, není podloženo žádným důkazem, neboť tento závěr soudy nižších stupňů vyvodily pouze z toho, že při druhém telefonním hovoru dne 8. 4. 2014 mu obviněný Ing. Luboš Veselý při domlouvání schůzky v tento den řekl „a byl by to i dobrý obchod“, na což však on nijak nereagoval. Rozhodně z tohoto prohlášení i jeho následného jednání, neboť souhlasil se schůzkou v uvedený den, ačkoli se mu to nehodilo, nebylo prokázáno, že by se na protiprávním jednání podílel. Dovolatel poukázal i na skutečnost, že následně nebyl zjištěn žádný hovor, z něhož by bylo zřejmé, že o předání nějaké odměny usiloval, že by jednali o jejím vyplacení. Ani s těmito argumenty se soudy nižších stupňů nijak nevypořádaly.
116. Stejnou spekulací soudů nižších stupňů je i tvrzení, že se dne 15. 4. 2015 dohodl s obviněnými Ing. Lubošem Veselým a Ing. Michalem Roubíčkem na tom, že právě oni budou vystupovat jako svědci u padělané závěti. V této souvislosti poukázal dovolatel již na závěr státního zástupce v usnesení, jímž zamítal stížnosti proti usnesení o zahájení jejich trestního stíhání, v němž uvedl, že se nepodařilo zjistit, co bylo obsahem schůzek ze dnů 8. a 15. 4. 2014, následně ani obžaloba, ani rozsudek soudu prvního stupně těmto skutkovým zjištěním nevěnovaly pozornost. Změnu v tomto směru nepřinesl ani rozsudek soudu odvolacího, který pouze zhoršil jeho postavení ve vztahu k výši hrozící škody, a to opět při úplné absenci jakýchkoli důkazů a při vědomí, že i samostatně stíhaný Ing. Michal Roubíček opakovaně ve svých výpovědích uvedl, že s dovolatelem nikdy nejednal a nezná jej. Přes tyto skutečnosti odvolací soud v bodě 24. na straně 56 svého rozsudku uvedl, že Ing. Michal Roubíček se doznal k trestné činnosti již v přípravném řízení dne 20. 6. 2015 a usvědčil i spoluobviněné, včetně dovolatele JUDr. Aleše Zemana. Ohledně tvrzení o jeho účasti na dohodě spoluobviněných Ing. Luboše Veselého a Ing. Michala Roubíčka, že právě oni budou uvedeni jako svědci na padělané závěti, dovolatel poukázal i na obsah telefonního hovoru mezi těmito spoluobviněnými ze dne 14. 4. 2014, v němž se tito obvinění na této skutečnosti dohodli. Z provedeného dokazování tedy závěr o jeho účasti na této dohodě nelze učinit. Přitom ani žádným důkazem nebylo prokázáno, že by se schůzka dne 15. 4. 2014 uskutečnila, a tvrzení o této schůzce bylo učiněno obžalobou jen proto, aby jeho jednání mohlo být posouzeno jako jednání člena organizované skupiny, aniž by pro tento závěr existoval jakýkoli skutkový podklad.
117. Tvrzení odvolacího soudu o jeho vědomí o účasti i dalších osob na jednání organizované skupiny je podle dovolatele rovněž důkazně nepodložené, nevyplývá z žádného provedeného důkazu. Ostatně i skutečnost, že koncept závěti poslal spoluobviněnému Ing. Luboši Veselému až po opakovaných urgencích dne 24. 4. 2014, přičemž se jednalo o pouhý tiskopis bez konkrétních údajů, nijak neprokazuje, že by věděl o existenci osob zprostředkujících styk s rodinou zemřelého a zjišťujících informace o majetku zemřelého, případně o existenci právníka, který měl zkontrolovat připravenou závěť a dalšího právníka, který se měl účastnit ve prospěch spoluobviněných soudního řízení o platnosti závěti. Dovolatel namítl, že nebyl oprávněn ověřovat informace klienta, nebylo vyvráceno, že jednal ve skutkovém omylu, přičemž s těmito jeho námitkami se nevypořádal ani odvolací soud, který ani nevysvětlil, proč by v případě zapojení do organizované skupiny se svou praxí nevyhotovil celou padělanou závěť a proč by i nezastupoval dědice v soudním řízení. Soudy nižších stupňů ani nebylo vysvětleno, v čem dovolatelovo jednání mělo být plánovité a koordinované.
118. Obviněný JUDr. Aleš Zeman dále namítl i porušení zákazu „reformationis in peius“ ve vztahu k výši hrozící škody. Odvolací soud totiž považoval výpočet hrozící škody za chybný a opatřil si usnesení soudu v dědickém řízení vydané až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, na jehož základě navýšil hrozící škodu o více jak 4 miliony Kč. Přitom státní zástupce podal odvolání pouze do výroku o trestu a svou argumentaci neopíral o nedostatečně zjištěnou výši škody. Nebyl proto důvod pro zhoršení postavení dovolatele a postupem odvolacího soudu došlo k porušení ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. Touto změnou rozhodnutí odvolací soud připravil obviněné o možnost dvojinstančního posouzení a porušil tím jejich právo na spravedlivý proces. Přitom výše hrozící škody podle dovolatele měla být zjištěna z jiných důkazů, než je dědické usnesení. Obviněný rovněž připomněl, že ačkoli v jeho trestní věci došlo ke změně výše hrozící škody, u samostatně stíhaného Ing. Michala Roubíčka zůstal v tomto směru rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Přitom padělek závěti se týkal pouze budov, a nikoli pozemků pod nimi, navíc tato závěť nebyla koncipována jako právně závazná s ohledem na §1694 odst. 2 občanského zákoníku, k čemuž odvolací soud nepřihlédl.
119. Dovolatel zdůraznil, že jediným důkazem proti němu je obsah dvou telefonních hovorů, které vedl se spoluobviněným Ing. Lubošem Veselým, soud prvního stupně vyslovil zcela důkazně nepodložený závěr, že věděl, že se jedná o podvrh závěti již zemřelé osoby a zištnost jeho jednání dovodil z poznámky tohoto spoluobviněného o „dobrém obchodu“. Obsah zaslaného konceptu závěti soud prvního stupně nijak nehodnotil. Ani tvrzení, že se jedná o „starou věc“, s vědomím nové právní úpravy dědického řízení od 1. 1. 2014 ještě neznamená, že dovolatel věděl o páchání předmětné trestné činnosti a že se na ní podílel. Odvolací soud ignoroval veškeré námitky dovolatele proti skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně a není zřejmé, jaké jeho protiprávní jednání má za prokázané a z čeho odvolací soud dovodil jeho úmysl uvést v omyl poškozenou Renátu Raban a někoho jiného z tohoto jejího omylu obohatit. Jeho zavinění tak soudy nižších stupňů pouze automaticky předpokládaly, aniž by bylo prokázáno, neboť jemu prokázané jednání nemůže být trestným činem.
120. Obviněný JUDr. Aleš Zeman ve shodě s dalšími obviněnými rovněž namítl důkazní nepoužitelnost odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu i záznamů o sledování osob a věcí, které byly získány v jiném řízení, v němž ani nebyl zákonný důvod pro zahájení trestního stíhání, přičemž ani s touto námitkou se soudy nižších stupňů nevypořádaly. Dovolatel poukázal na nevěrohodnost celé komunikace mezi anonymním oznamovatelem a policejním komisařem v této jiné trestní věci, namítl, že informace zakládané do policejního spisu v souvislosti s tímto trestním oznámením neměly v tomto oznámení podklad, šetření se týkalo osob a obchodních společností s věcí nesouvisejících, nebylo nijak ověřeno, zda skutečně probíhá finanční kontrola u obchodní společnosti, která měla být důvodem pro poskytnutí tvrzeného úplatku, neboť pokud finanční kontrola neprobíhala, nebyl důvod pro poskytnutí úplatku ani pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Navíc informaci o finanční kontrole bylo možno zjistit jinak než z odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Trestní řízení bylo v této jiné věci vedeno nedůvodně a nedůvodné bylo i sledování dvou kanceláří na základě povolení státního zástupce. Povolení ke sledování kanceláře na Kubánském náměstí bylo přitom vydáno duplicitně ve vztahu ke dvěma obchodním společnostem, které neměly vztah k osobě, která měla být sledována (nebyly jeho kanceláří). Rovněž tento obviněný namítl nerespektování ustanovení §158b odst. 3 tr. ř., neboť toto sledování měl povolit soud, nikoli státní zástupce, a to vzhledem k zásahu do práva na soukromí s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. II. ÚS 2806/08. Sledovaná kancelář totiž nebyla veřejně přístupným místem, proto sledování neměl podle §158d odst. 2 tr. ř. povolovat státní zástupce, ale soudce postupem předpokládaným v §158d odst. 3 tr. ř., neboť je zasahováno i do nedotknutelnosti obydlí, konkrétně jde o zásah do jiných prostor a pozemků, a to za situace, že sledovaný je vnímá za soukromé, včetně své pracovní kanceláře (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. I ÚS 370/12). Navíc neexistovalo podle dovolatele ani důvodné podezření, že by se sledovaná osoba dopouštěla trestné činnosti spočívající v zastavení finanční kontroly v létě 2012 za úplatek ve výši 2 milionů Kč, neboť podané trestní oznámení nebylo podloženo žádnými dalšími indiciemi, z nichž by bylo možno dovodit, že podezřelá obchodní společnost Bavosetel, s. r. o., fiktivně fakturovala dalším obchodním společnostem s cílem zkrátit jejich daňové povinnosti. Dovolatel rovněž zdůraznil, že trestní spis v jejich trestní věci neobsahuje žádný záznam o výsledcích sledování této kanceláře a jediným výsledkem je záznam sepsaný policejním komisařem ze dne 26. 6. 2013 nazvaný „protokol o sledování“, který má obviněný také za nezákonný z důvodu, že neobsahuje obrazový záznam ze sledování dne 20. 6. 2013, který byl státním zástupcem rovněž povolen, takže ani není zřejmé, které osoby spolu komunikují. Přitom na jeho základě byly povoleny prvotní odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu původně podezřelých osob, které v nyní projednávané věci vůbec nevystupují. Není proto ani zřejmé, z čeho autor „protokolu o sledování“ při jeho vytváření vycházel. Ani tyto prvotní odposlechy přitom podle obviněného neprokázaly, že by odposlouchávané osoby včetně Ing. Luboše Veselého v minulosti protiprávně zajišťovaly protiprávní ukončení daňových kontrol. Z výsledků protokolů o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu maximálně podle dovolatele vyplynulo, že Ing. Luboš Veselý navštěvuje ředitele finančního úřadu a jedná s ním, ovšem výlučně ohledně svých obchodních společností.
121. Obviněný JUDr. Aleš Zeman dále namítl, že byly opomenuty i pro rozhodnutí významné důkazy, a to s ohledem na výše uvedené námitky, pro které požadoval, aby byly přehrány tyto prvotní odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, což soud prvního stupně pro nadbytečnost odmítl. V důsledku této skutečnosti nelze zhodnotit, zda odposlechy a záznamy tohoto telekomunikačního provozu, na jehož základě byly povoleny následné odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu Ing. Luboše Veselého, byly zákonné či nikoli.
122. S ohledem na výše uvedené obviněný JUDr. Aleš Zeman navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, případně i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a nařídil odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl. Dovolatel rovněž navrhl odložení či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí.
III. Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovoláním obviněných
123. K dovoláním obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.
124. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně připomněla, že Nejvyšší soud ani po 1. 1. 2022 není třetí instancí a nepřísluší mu plný přezkum skutkových zjištění, která učinily soudy nižších stupňů, za předpokladu, že se nedopustily deformace provedených důkazů a nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Podle státní zástupkyně nedošlo k porušení práv obviněných na spravedlivý proces, skutková zjištění soudů nižších stupňů nejsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, ani nedošlo k opomenutí pro rozhodnutí významných důkazů. Skutkový stav, který tyto soudy učinily, je obviněnými napadán v rámci podaných dovolání v zásadě stejnými námitkami, s nimiž se věcně správně a argumentačně přesvědčivě vypořádaly již soudy nižších stupňů. Odvolací soud se podle státní zástupkyně i dostatečně zabýval použitelností odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a neopominul vyhodnotit i míru závažnosti formálních pochybení i jejich dopad na validitu rozhodného skutkového stavu. Postup státního zástupce ve věci byl shledán podle státní zástupkyně v souladu s §88 odst. 1, 2 tr. ř. a §158d odst. 1, 2, 4 tr. ř., proto byly takto provedené důkazy použitelné i v nyní projednávané věci v souladu s §88 odst. 6 větou třetí a §158d odst. 10 tr. ř. Námitky obviněných k otázce použitelnosti těchto důkazů shledala státní zástupkyně nedůvodnými. Požadavek obviněných na přehrání původních odposlechů osob, které nebyly stíhány v této věci, i na jejich výslech v pozici svědků, neshledala státní zástupkyně důvodný. Soudy nižších stupňů provedly podle státní zástupkyně dokazování v dostatečném rozsahu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. K námitce obviněného Ing. Luboše Veselého o nezákonnosti důkazů výslechu Renáty Raban, který byl proveden formou videokonference, aniž byl proveden obrazový záznam, státní zástupkyně uvedla, že k porušení zásad bezprostřednosti a ústnosti nedošlo, ani obvinění nebyli nijak na svých právech zkráceni. Ani námitky dalších obviněných ve vztahu ke zjištěním, která byla učiněna z odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu dalších osob, který se týkal dovolatelů s právnickým vzděláním, nejsou podle státní zástupkyně důvodné.
125. Pokud dovolatelé zpochybňovali závěr soudů nižších stupňů, že jednali jako členové organizované skupiny, poukázala státní zástupkyně na skutečnost, že tito obvinění vytrhují svoji činnost z celkové návaznosti jednání dalších obviněných, poukazují na údajný nedostatek informací, kterými disponovali ve vztahu k úmyslu dalších spoluobviněných, čímž se pouze snažili zpochybnit jejich koordinované jednání v zájmu naplnění společného záměru. Proto podle státní zástupkyně postačuje, jak se soudy nižších stupňů s jejich obhajobou vypořádaly.
126. Ve vztahu ke skutku pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu státní zástupkyně uvedla, že obviněný JUDr. Jaroslav Truneček sice správně uvedl, že s ohledem na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010, nelze soud, který rozhoduje v občanskoprávním řízení uvést v omyl, a to ani v rámci dědického řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004), nicméně v nyní projednávané věci je nutno vycházet z popisu skutkových okolností, z nichž je patrno, že v omyl měla být jednáním obviněných uvedena poškozená Renáta Raban, a to ohledně pravosti závěti zemřelého manžela Ing. Pavla Rabana. K tvrzení dalších obviněných, že tato nepravá závěť nebyla způsobilá vyvolat jakýkoli následek ve smyslu naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, neboť nebyla právně závazná s poukazem na §1694 odst. 2 občanského zákoníku a mohla posloužit jen jako podklad dohody dědiců, státní zástupkyně uvedla, že tato námitka nemůže odůvodnit závěr o nezpůsobilosti pokusu tohoto protiprávního jednání, neboť podvrh závěti opatřený podpisy svědků měl vyvolat v poškozené Renátě Raban klamné přesvědčení o pravosti závěti. Rozhodně nešlo o rozdělení věcí ze zůstavitelova jmění a předstíraný projev vůle zemřelého bez jakékoli právní závaznosti. Částečnou neplatnost nemohla způsobit ani namítaná neurčitost vymezení děděných nemovitostí, neboť ke zjištění pozůstalostního jmění a určení čisté hodnoty dědictví bez ohledu na aplikovaný právní režim dědění slouží právní instituty uvedené v §1684 až §1689 občanského zákoníku a chybějící specifikace nemovitostí nemohla být na újmu konečnému rozhodnutí o nabytí dědictví. Nedůvodná je tak námitka, že chybějící specifikace nemovitostí jako věci v právním smyslu přineslo navýšení údajné hrozící škody se zásadním dopadem na právní kvalifikaci jednání obviněných.
127. Státní zástupkyně nepřisvědčila ani námitce obviněných Ing. Luboše Veselého a JUDr. Aleše Zemana, že odvolací soud navýšil u skutku pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu výši hrozící škody na podkladě usnesení dědického soudu vydaného 4 měsíce po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Zjištění odvolacího soudu v tomto směru vycházelo ze zohlednění rozdílu procentuálního podílu poškozené Renáty Raban jako dědičky ze zákona oproti jejímu podílu v postavení závětní dědičky a stanovení výše škody, jejíž způsobení hrozilo. Při takto zjištěné hrozící výši škody bylo podle státní zástupkyně nedůvodné zadávat znalecký posudek ke zjištění výše hrozící škody. Podle státní zástupkyně nelze souhlasit ani s tvrzením dovolatelů o porušení zákazu „reformationis in peius“ , neboť odvolací soud postupoval v souladu s §254 odst. 2 tr. ř., neboť důvod navýšení hrozící škody představoval původ vady výroků o trestech, které byly napadeny odvoláním státního zástupce. Vada výroků o trestech byla zapříčiněna vadou výroku o vině, a k porušení zákazu změny v neprospěch obviněného tudíž nedošlo.
128. Důvodnými neshledala státní zástupkyně ani námitky obviněného JUDr. Aleše Zemana, pokud poukazoval na to, že zaslal spoluobviněnému Ing. Luboši Veselému pouhý formulář závěti, tiskopis, který stáhl na internetu. V této souvislosti státní zástupkyně poukázala na hodnotící úvahy odvolacího soudu na str. 57. dole a na str. 58. nahoře rozsudku tohoto soudu, který zde vysvětlil, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že JUDr. Aleš Zeman předtím předjednal se spoluobviněným Ing. Lubošem Veselým obsah závěti, přičemž pominout nebylo možno ani následné kroky obviněných, jimiž sledovaný záměr naplňovali. Rovněž za nedůvodné označila státní zástupkyně i námitky obviněného Mgr. Václava Vody, jimiž zpochybňoval svoji vědomou účast na předmětné trestné činnosti pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně. Poukázala na bod 76. rozsudku soudu prvního stupně, přičemž s ohledem na antedatování závěti si podle ní i tento obviněný musel být vědom protiprávnosti jednání spoluobviněných. V tomto směru poukázala na bod 84. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
129. Ke skutku pod bodem II. rozsudku odvolacího soudu a k námitce obviněného JUDr. Jaroslava Trunečka, že jednání mělo být posouzeno jako trestný čin pojistného podvodu podle §210 tr. zákoníku, státní zástupkyně uvedla, že nelze přisvědčit jeho argumentu, že se pokusili uvést v omyl pojišťovnu Kooperativa, a. s., přičemž dovolatel ani neuvedl, která ze samostatných skutkových podstat tohoto speciálního podvodného jednání by přicházela v úvahu. Dovolatel přitom zcela přehlíží, že primárně usilovali o uvedení v omyl pracovníků FN Královské Vinohrady a o neoprávněné obohacení se na její úkor. Obviněný Ing. Luboš Veselý své námitky ohledně tohoto skutku zaměřil proti zjištěním o výši hrozící škody a takto uplatněné námitky má státní zástupkyně za nedůvodné.
130. Ohledně skutku pod bodem III. rozsudku odvolacího soudu k námitkám obviněného Ing. Luboše Veselého státní zástupkyně uvedla, že požadavek na přezkoumání závěrů revizního znalce se pohybuje mimo účel dovolacího řízení a poukázala na závěry soudu prvního stupně v bodě 111. jeho rozsudku ohledně stanovení hodnoty bytu samostatně stíhaným Ing. Michalem Roubíčkem. Rovněž státní zástupkyně je přesvědčena, že revizní znalec závěry svého posudku obhájil a vysvětlil.
131. Ke skutku pod bodem IV. rozsudku odvolacího soudu státní zástupkyně připomněla, že veškeré námitky dovolatelů, jimiž zpochybňují naplnění skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku, jsou pouze skutkové povahy, neboť toliko namítají, že mohli postupovat způsobem, který zvolili. Neobstojí přitom ani jejich námitky o reálnosti jimi uplatněných pohledávek vůči obchodní společnosti V.H.S., s. r. o., zcela pomíjí výsledky provedeného dokazování i závěry znalkyně Ing. Petry Petrusové ke kvalitě vedení účetnictví této obchodní společnosti, neboť z účetních dokladů není zřejmé, jak bylo o poskytnutých a nejméně částečně vrácených peněžních prostředcích účtováno. Přitom ani není zřejmé, zda peněžní prostředky poskytnuté Vladimírem Dyršmídem byly použity k navýšení základního kapitálu, popř. k založení jeho postavení společníka, když takový a dokonce většinový výraz majetkové účasti se projevil pouze na straně obviněného Aleše Marcinika. Podle přesvědčení státní zástupkyně tak byly prokázány pouze běžné investice těchto obviněných do podnikatelského záměru této obchodní společnosti a podle výsledků realizace tohoto záměru přicházel v úvahu podíl obviněných na jejím zisku nebo utrpěné ztrátě. Nebyl tak dán legitimní důvod pro právní nárok na vrácení peněz z titulu úvěrové smlouvy. Závěr odvolacího soudu o fiktivnosti pohledávek má proto státní zástupkyně za správný a tvrzení obviněného Vladimíra Dyršmída o existenci pohledávky za S.H.V., s. r. o., za neakceptovatelný. Obvinění se tak podle státní zástupkyně vědomě podíleli na odstranění podstatné části majetku této obchodní společnosti ve výši 4 536 754 Kč, v důsledku čehož nemohli být uspokojeni její věřitelé se svými pohledávkami ve výši 1 338 742 Kč. Proto nemohl být dílem způsobený a dílem hrozící následek dáván do souvislosti pouze s pohledávkou z nesplaceného úvěru, přičemž dohoda o narovnání mezi obchodními společnostmi S.H.V., s. r. o., a KPČ, s. r. o., představovala další způsob, kterým obvinění odstranili majetek tohoto dlužníka v částce 3 719 008 Kč, představující vyrovnání mezi nimi z dosahu věřitelů této obchodní společnosti. Uplatněné námitky obviněného Ing. Luboše Veselého proto nemohly být akceptovány. K námitkám obviněného Tomáše Hellera o zakoupení pohledávky za úhradu zboží z restaurace La Famiglia v částce 244 473 Kč za odpovídající protiplnění ve výši 200 000 Kč, čímž nemohl způsobit žádnou škodu, státní zástupkyně uvedla, že tento dovolatel zcela přehlíží způsob odstranění tohoto protiplnění, které jsou popsány ve skutkové větě a podrobně vysvětleny v bodě 157. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Rovněž argumentace obviněné Ing. Jaroslavy Dlabolové o existující pohledávce vůči obchodní společnosti S.H.V., s. r. o., přičemž z tohoto důvodu nemohla být exekuce protiprávní a nezákonná, byla soudy nižších stupňů jednoznačně vyvrácena. Obvinění podle státní zástupkyně jednali s cílem opatřit prostředky k vyvedení majetku dlužníka S.H.V., s. r. o., s cílem znemožnit tak uspokojení jejích věřitelů, a nebýt tohoto jednání, byla by tato společnost schopna uhradit závazky svých věřitelů, což svědčí o tom, že se ve stavu úpadku nenacházela. Proto se jednatel této obchodní společnosti nemohl stát speciálním subjektem trestného činu zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku. Za této situace lze stěží vytýkat odvolacímu soudu, že se vůči této námitce obviněných nevymezil. Ani další námitky uplatněné touto obviněnou státní zástupkyně neshledala důvodnými. Rovněž obviněný JUDr. Milan Makarius ve svých dovolacích námitkách zcela podle státní zástupkyně pomíjí, že byl uznán vinným pro jednání vedené ke škodě věřitelů obchodní společnosti S.H.V., s. r. o., spočívající v tom, že v součinnosti s dalšími obviněnými usiloval o odstranění majetku společnosti s využitím zmanipulovaného exekučního řízení, s vyvedením tohoto majetku dlužníka ve výši 4 536 754 Kč, který tak nemohl být použit k uspokojení jejích věřitelů. Toto naplnění společného záměru všech obviněných logicky vylučuje dovolatelem tvrzené rozdělení skutku na dvě části a jeho tvrzení, že se na druhé části skutku již nepodílel. Dovolateli nelze podle přesvědčení státní zástupkyně přisvědčit, pokud zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu ve vztahu k výši škody způsobené věřitelům této obchodní společnosti. Již odvolací soud v bodě 27. odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč nemohl fiktivní pohledávku z tvrzené smlouvy o úvěru započíst do výše způsobené škody, proč nemohly pohledávky tzv. investorů být započítány do škody způsobené dalším věřitelům s ohledem na skutečnost, že právě tito obvinění se mařícího jednání dopustili. Poměr hodnoty odstraněného majetku dlužníka a celkové hodnoty neuspokojených pohledávek ostatních věřitelů obchodní společnosti S.H.V., s. r. o., nevyvolává pochybnosti o tom, že v době mařícího jednání obviněných se tato společnost nenacházela ve stavu úpadku. Tyto závěry vylučují posouzení jednání obviněných jako některého z dalších úpadkových trestných činů. Zjištěné skutkové okolnosti jednání obviněného JUDr. Milana Makariuse vylučují argumentaci dovolatele, že se zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nemohl dopustit, neboť jednal v souladu s právními předpisy. Ve vztahu ke zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku tímto dovolatelem uplatněné námitky proti skutkovému závěru, že přijal neoprávněnou výhodu v podobě úplatku, přitom podle státní zástupkyně nejsou podloženy výsledky pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. K námitkám tohoto dovolatele k výroku o náhradě škody notáři Mgr. Václavu Vodovi, státní zástupkyně zdůraznila, že tento notář ve vztahu ke skutku pod bodem IV. nevystupuje v pozici spoluobviněného.
132. Ohledně skutku pod bodem V. rozsudku odvolacího soudu státní zástupkyně uvedla, že obvinění námitku nesprávné právní kvalifikace skutku založili na soudy nižších stupňů neřešené předběžné otázce platnosti zprostředkovatelské smlouvy ze dne 9. 8. 2009 z hlediska v ní dohodnutých podmínek, které založily nárok obchodní společnosti V.I.P. Reality Express, s. r. o., na úhradu smluvní pokuty v případě, že ze strany prodávajícího nedojde k naplnění podmínek smlouvy, a to aniž by se zprostředkovatel uchýlil za účelem vymáhání smluvní pokuty k jednání podvodné povahy. Podle státní zástupkyně si platnosti zprostředkovatelské smlouvy nebylo nové zastupitelstvo města vědomo, stejně jako rizika plynoucího z nedodržení smlouvy. Za této situace byli zástupci obce osloveni obviněným Janem Červeňákem, který tvrdil, že je schopen vytvořit podmínky pro prodej areálu zámku a představil obviněného Ing. Luboše Veselého jako zájemce o koupi areálu zámku za dohodnutou kupní cenu 15 000 000 Kč, která se vztahovala ke kompletnímu areálu zámku. Reálně přitom zájemce o koupi areálu zámku neexistoval, obviněný Ing. Luboš Veselý zájem o koupi areálu pouze předstíral, a to v součinnosti s dalšími obviněnými s cílem uvést zastupitelstvo města Vlachovo Březí v omyl, při vědomí, že celý areál zámku již k prodeji není, s cílem vylákat tak úhradu dohodnuté smluvní pokuty za zmaření zprostředkování prodeje tohoto areálu. Nelze se tak ztotožnit s námitkou dovolatele Jana Červeňáka, že chybí konkretizace osoby uvedené v omyl, neboť pomíjí, že smluvní pokuta byla podmíněna nesplněním jeho závazku zajistit zájemce o prodej celého areálu zámku za dohodnutou smluvní cenu. Zastupitelstvo města Vlachovo Březí bylo podle státní zástupkyně uvedeno v omyl právě tím, že jim bylo předstíráno, že obviněný Jan Červeňák zájemce o koupi celého areálu zámku zajistil. Tento obviněný tedy předstíral, že zájemce o koupi areálu zámku zajistil, ačkoli k tomu nedošlo, že druhá smluvní strana porušila podmínky zprostředkovatelské smlouvy tím, že část areálu zámku již tomuto zájemci prodat nelze, proto musí nést následky v podobě povinnosti uhradit smluvní pokutu. Z této skutečnosti pramenila i námitka dovolatelů, že Okresní soud v Prachaticích nemohli uvést v omyl. Ohledně námitky nepoužitelnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu platí skutečnosti již výše uvedené.
133. Ke skutku pod bodem VI. rozsudku soudu prvního stupně a námitce Ing. Jaroslavy Dlabolové, že není důkazně podložen závěr soudů nižších stupňů, že v důsledku jednání obviněných si obchodní společnost KPČ uplatnila nárok na nadměrný odpočet DPH ve výši 340 382 Kč za říjen 2014, státní zástupkyně poukázala na skutečnost, že sama dovolatelka připustila, že došlo k nesprávnému použití režimu přenesené daňové povinnosti ze strany obchodní společnosti S.H.V., s. r. o., která byla správcem daně vyzvána k vrácení tohoto rozdílu na DPH. Státní zástupkyně uvedla, že dovolatelka v této souvislosti nepřihlédla k okolnostem, za nichž došlo k trestněprávnímu následku v jehož důsledku došlo ke zkrácení DPH, které podrobně rozebral soud prvního stupně v bodu 216. odůvodnění jeho rozsudku. Přitom provedené zejména listinné důkazy potvrzují, že tuto daňovou povinnost uhradila obchodní společnost KPČ na základě toho, že osoby za ni jednající byly uvedeny v omyl o souhrnné výši uplatněné daně ze tří faktur v rámci dohody o narovnání mezi těmito obchodními společnostmi. S vědomím okolností, za nichž obvinění jednali, proto nelze soudům nižších stupňů vytýkat, že odmítly provést dokazování k daňovému přiznání KPČ za zdaňovací období října 2014 a rozhodně nejde o opomenutý důkaz, jak namítala obviněná Ing. Jaroslava Dlabolová. Procesní postoj poškozené obchodní společnosti ohledně neuplatnění požadavku na náhradu škody v adhezním řízení státní zástupkyně vysvětlila situací, že na obchodní společnost S.H.V., s. r. o., byl v mezidobí prohlášen konkurz, proto by náhrada škody nemohla být přiznána s ohledem na §140b insolvenčního zákona. Z hlediska škodlivého následku na straně KPČ přitom nelze podle státní zástupkyně poukazovat ani na skutečnost, že správce daně v rámci obnovení daňové neutrality uznal celý nadměrný odpočet DPH z uhrazené částky 780 000 Kč, neboť k tomuto došlo až po dokonání podvodného jednání. Státní zástupkyně ve vztahu k uvedení v omyl oprávněné zástupkyně obchodní společnosti KPČ rovněž připomněla, že tato byla při předložení faktury č. 14010015 s přenesenou daňovou povinností ujišťována právě dovolatelkou, že je vše v pořádku a že věc konzultovala s Ing. Alicí Klausovou, proto nelze zástupkyni obchodní společnosti KPČ klást za vinu nedostatek její obezřetnosti při jednání dovolatelky, která ji uváděla v omyl.
134. Ke skutku pod bodem VII. a námitkám, které uplatnili dovolatelé stíhaní pro tento skutek, státní zástupkyně uvedla, že rozhodně nelze dovodit, že by závěry soudů nižších stupňů nevycházely z provedeného důkazního řízení a byly projevem neobjektivního hodnocení důkazů s projevy libovůle. Soudy nižších stupňů se vypořádaly s provedenými důkazy, o čemž svědčí body 239. až 254. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 30. odůvodnění rozsudku soudu odvolacího.
135. Ve vztahu k námitkám obviněných Tomáše Hellera a JUDr. Milana Makariuse, že odvolací soud nerozhodl o jejich odvolání proti výroku o vině pod bodem VII., resp. VIII., státní zástupkyně poukázala na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS – st. 56/22, podle něhož porušením práva na spravedlivý proces není, pokud obsahuje oddělitelná část napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §258 odst. 2 tr. ř. pouze částečně vyhovující výrok a neobsahuje zvláštní výrok odmítající nebo zamítající odvolání ve zbývající části, pokud se odvolání takového rozhodnutí ve svém odůvodnění vypořádá se všemi uplatněnými odvolacími námitkami.
136. Ve vztahu k námitce obviněného Jiřího Pelnáře, který poukázal na skutečnost, že uplatněný nadměrný odpočet DPH ve výši 216 720 Kč, který byl vyplacen obchodní společnosti Pelmi Logistic Services, s. r. o., byl správci daně vrácen i s penálem ve výši 43 344 Kč, a to ještě před rozhodnutím soudu v tomto řízení, státní zástupkyně připomněla nález Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3093/08, který sice připustil možnost aplikace §33 tr. zákoníku o účinné lítosti za situace, že by k napravení škodlivého následku došlo ještě před ukončením daňové kontroly, nikoli až poté, neboť dobrovolnost jednání není vyloučena jen proto, že pachatel jednal pod vlivem obavy z možného trestního stíhání s vědomím, že jednání motivované snahou odvrátit trestní stíhání může být dobrovolné. V tomto směru vždy záleží na konkrétních okolnostech případu, například na tom s jakou bezprostředností trestní stíhání hrozí. V této souvislosti státní zástupkyně zdůraznila, že k dodatečnému splnění daňové povinnosti došlo po uplynutí téměř tří let od zahájení trestního stíhání, což nesplňovalo podmínky pro zánik trestní odpovědnosti z důvodu účinné lítosti (viz bod 256 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
137. K bodu VIII. rozsudku soudu prvního stupně a k dovolacím námitkám zde stíhaných obviněných státní zástupkyně uvedla, že jejich argumentace je opět založena na jejich obhajobě, že skutkové okolnosti byly jiné, než ke kterým dospěly soudy nižších stupňů. To se týká jak námitky obviněného Ing. Luboše Veselého, že smlouva o úvěru a s ní spojený notářský zápis byly reálné, že k poskytnutí peněžních prostředků manželům Biskupovým došlo, tak i jeho tvrzení, že majetek manželů Biskupových postačoval k úhradě všech jejich splatných závazků, tudíž k poškození jejich věřitelů nemohlo dojít. Totožnou námitku uplatnil i JUDr. Jaroslav Truneček a JUDr. Milan Makarius, který dále argumentoval i tím, že zajištění nemovitého majetku povinných exekutorskými zástavními právy na podkladě vydaných exekučních příkazů, jimiž bylo rozhodnuto o provedení exekuce prodejem zajištěných nemovitostí, bylo v souladu s jeho povinnostmi exekutora. Přitom zdůraznil, že manželé Biskupovi rovněž disponovali vklady na penzijním a životním připojištění v částce 400 000 Kč, aniž by řešil otázku použitelnosti těchto prostředků za situace jejich deponování i možnost jejich uvolnění s ohledem na smluvní podmínky těchto pojistných vztahů. Důvodnou neshledala státní zástupkyně ani výtku obviněných, že nebyl zjištěn celkový majetek manželů Biskupových, z něhož mohl být jejich věřitel uspokojen. Státní zástupkyně zdůraznila, že v souvislosti s fiktivní pohledávkou vůči manželům Biskupovým došlo k zajištění veškerého jejich nemovitého majetku, a to zcela ve shodě s obsahem telefonátu mezi obviněným Ing. Lubošem Veselým a JUDr. Milanem Makariusem, v němž soudní exekutor sdělil spoluobviněnému, „že by se měly bloknout všechny nemovitosti a dát zástavní práva“, přitom právě tímto postupem bylo věřitelské bance znemožněno uspokojení jejích majetkových práv vůči povinným. Ve vztahu k tvrzení obviněného JUDr. Milana Makariuse o zákonnosti jeho postupu v předmětném exekučním řízení státní zástupkyně namítla, že i v tomto směru dovolatel zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů k okolnostem, z nichž dovodily jeho úmyslné zavinění k trestným činům, jimiž byl uznán vinným. Právě v souvislosti se zpochybňováním svého vědomí o fiktivnosti pohledávky manželů Biskupových vůči obviněnému Ing. Luboši Veselému dovolatel dovozuje případný svůj pozitivní skutkový omyl. Rovněž tvrzení tohoto obviněného, že manželé Biskupovi disponovali dalším dostatečným majetkem k úhradě jejich dalších pohledávek, zcela pomíjí skutečnost, že zablokoval veškerý jejich nemovitý majetek, který mohl být k uspokojení věřitele použit, přičemž takto vědomě zneužil úřední postupy, které realizoval v rámci exekučního řízení, a to proto, aby znemožnil uspokojení pohledávky věřitelské banky. Státní zástupkyně poukázala na skutečnost, že v případě, že by se manželé Biskupovi nacházeli ve stavu úpadku, jen stěží by mohlo dojít k upokojení všech jejich věřitelů, přesto se dovolatel domáhal právního posouzení svého jednání jako trestného činu zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku či trestného činu způsobení úpadku podle §224 tr. zákoníku. Přitom dovolatel zcela bagatelizoval své jednání, jímž s dalšími obviněnými přispěl k pokusu spáchaného úpadkového deliktu. Pokud dovolatel zpochybňoval trestnost svého jednání s poukazem na jím realizovaný a podle jeho přesvědčení zákonný úřední postup, nijak nezdůvodnil, v jakém směru skutek nezapadá do definice trestného činu. Rozhodně se nelze ztotožnit ani s jeho argumentací, kterou se dovolává zásady subsidiarity trestní represe, a to právě s ohledem na závažnost jejich protiprávního jednání.
138. Ohledně skutku pod bodem IX. rozsudku soudu prvního stupně a k dovolacím námitkám obviněného Ing. Luboše Veselého státní zástupkyně uvedla, že s ohledem na skutkové závěry soudů nižších stupňů není o trestní odpovědnosti a právní kvalifikaci žádných důvodných pochyb.
139. Státní zástupkyně vyslovila nesouhlas i s námitkou obviněného JUDr. Milana Makariuse, že odvolací soud nerespektoval zásadu zákazu „reformationis in peius“ a v jeho neprospěch zpřísnil trest zákazu činnosti, ačkoli odvolání státním zástupcem v jeho neprospěch bylo podáno výlučně do výroku o trestu odnětí svobody. Podle jejího názoru odvolací soud po částečném zrušení výroku o vině zrušil i celý navazující výrok o trestu, za podmínek §259 odst. 4 tr. ř. Pak bylo rozhodnuto na podkladě odvolání státního zástupce v neprospěch dovolatele, které se vztahuje k jeho celkovému postavení v předmětném řízení a dopadá tak ve smyslu §246 odst. 1 písm. b) tr. ř. na jakýkoli výrok, který se obviněného dotýká. Při podání odvolání státního zástupce proti výroku o trestu byly dány podmínky uvedené v §259 odst. 4 tr. ř. pro celkové zpřísnění jeho trestního postihu. Vzhledem k důvodům, pro které státní zástupce podal odvolání, odvolací soud shledal podmínky nikoli pro zpřísnění hlavního trestu odnětí svobody, ale pouze pro prodloužení doby zákazu činnosti. Ke zpřísnění trestu dovolatele tak došlo v souladu s §259 odst. 4 tr. ř. K námitce tohoto dovolatele, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií pro ukládání trestu, státní zástupkyně uvedla, že tato námitka sice spadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak je nedůvodná, neboť obviněnému byl uložen úhrnný trest odnětí svobody podle §329 odst. 2 tr. ř. na spodní hranici trestní sazby, přičemž případná aplikace §58 tr. zákoníku je možností fakultativní, záležející na úvaze soudu, a vytýkaná vada spočívající v nepoužití §58 odst. 5 tr. zákoníku nespočívá v otázce právního posouzení skutku, nemá vztah k tomu, jak byly skutky, jimiž byl obviněný uznán vinným, právně kvalifikovány, nejde tudíž o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, státní zástupkyně v této souvislosti poukázala na speciální dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který dovolatel neuplatnil. Tytéž závěry učinila státní zástupkyně i ve vztahu k dovolacím námitkám obviněných Vladimíra Dyršmída, Jiřího Pelnáře a Tomáše Hellera, které rovněž směřovaly proti výrokům o jim uložených trestech, v nichž obvinění namítali jejich nepřiměřenost. Tento argument podle státní zástupkyně nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř.
140. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně s ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání všech obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. zamítl jako zjevně neopodstatněná.
IV. Posouzení důvodnosti podaných dovolání
a) Obecná východiska
141. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
142. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatelů takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
143. Obvinění Ing. Luboš Veselý, JUDr. Jaroslav Truneček, Ing. Jaroslava Dlabolová, Vladimír Dyršmíd, Jan Červeňák, Ing. Petr Kubašta, Aleš Marcinik, Tomáš Heller, Jiří Pelnář, Mgr. Václav Voda a JUDr. Aleš Zeman shodně uplatnili dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., obviněný Ing. Petr Eisenreich namítl dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný JUDr. Milan Makarius dovodil existenci vazebních důvodů předpokládaných v §265b odst. 1 písm. g), h), l) a m) tr. ř. ve vztahu k posledně uvedenému dovolacímu důvodu dovodil jeho existenci v druhé alternativě s ohledem na předcházející dovolací důvody.
144. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze úspěšně uplatnit v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
145. Dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
146. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jeho podstatou je, že v rozhodnutí napadeném dovoláním některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách, buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo určitý výrok sice v napadeném rozhodnutí učiněn byl, ale není úplný. Tento dovolací důvod uplatnil obviněný JUDr. Milan Makarius tvrzením, že odvolací soud neuvedl, z podnětu kterých odvolání byl částečně rozsudek soudu prvního stupně zrušen, která odvolání nebyla shledána důvodnými a byla zamítnuta a jak rozhodl o jeho dalších odvolacích námitkách, které se nevztahovaly ke zrušené části rozsudku soudu prvního stupně.
147. Podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) §265b odst. 1 tr. ř. Obvinění Ing. Petr Eisenreich a JUDr. Milan Makarius uplatnili tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, když vytkli již soudu prvního stupně pochybení naplňující další dovolací důvody jimi uplatněné. Ve vztahu k zamítnutému odvolání obviněného Jiřího Pelnáře rozsudkem odvolacího soudu je možno konstatovat, že i tento obviněný měl uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, s odkazem na jimi uplatňované dovolací důvody, nicméně toto formální pochybení podaného dovolání obviněného Jiřího Pelnáře nijak nebrání přezkumu jeho důvodnosti.
b) Ke konkrétním dovolacím námitkám a k důvodům částečného zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu
1. K dovolacím námitkám obviněných, které nebyly shledány důvodnými
2.
148. Pokud jde o námitky jednotlivých obviněných, bylo by možno souhlasit až na skutek pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu se státní zástupkyní, že obvinění ve svých dovoláních vznesli ve značné míře námitky, které svým obsahem vůbec nebyly způsobilé uplatněné dovolací důvody naplnit, případně vznášeli námitky, s nimiž se v dostatečné míře již vypořádaly soudy nižších stupňů. Obvinění totiž brojili především proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a zpochybňovali jimi provedené hodnocení důkazů, na jejichž základě dospěly soudy nižších stupňů k závěrům o skutkovém ději, který následně popsaly ve výrocích svých rozsudků. Jak vyplývá z výše uvedeného obecného úvodu, Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby prováděl plnohodnotný přezkum napadeného rozhodnutí, zásadně nepřezkoumává ani skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů a ani způsob, jakým k nim tyto soudy dospěly, pokud soudy nižších stupňů provedené důkazy hodnotily v souladu s principy formální logiky, nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., žádný z provedených důkazů významných pro rozhodnutí ve věci nepominuly, provedené důkazy nedeformovaly a neopomenuly provést žádný z důkazů významných pro rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud obecně vychází při své přezkumné činnosti ze závěrů o skutkovém stavu, jak jej učinily soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud neshledal důvod pro odmítnutí dovolání obviněných, jak navrhovala státní zástupkyně, neboť některé z námitek konkrétních obviněných (především obviněných Mgr. Václava Vody a JUDr. Aleše Zemana) uplatněným dovolacím důvodům odpovídaly. Nejvyšší soud je shledal důvodnými, jak bude vysvětleno níže. Protože dovolací soud považoval některé z námitek obviněných za důvodné, nebylo možno ve vztahu k nim a k jimi uplatněným námitkám odmítnout jejich dovolání, naopak bylo nutno přistoupit k přezkumu zákonnosti a odůvodněnosti výroků dovoláními napadeného rozsudku, jak vyplývá z §265i odst. 3 tr. ř. Na základě tohoto přezkumu je možno souhlasit s některými námitkami obviněných, kterými brojili proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů ve vztahu ke skutku pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu, které se mohou jevit spekulativními a důkazně nepodloženými.
149. Předně je třeba uvést, že uplatněným dovolacím důvodům neodpovídaly námitky obviněných proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů, nadto jsou některé z těchto námitek i zcela neopodstatněné. Takovou ryze procesní námitkou jsou opakované výhrady obviněných proti procesní použitelnosti a zákonnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu nařízených soudcem podle §88 odst. 2 tr. ř. i proti záznamům o sledování osob a věcí realizovaných na základě písemného povolení státního zástupce podle §158d odst. 2 tr. ř. Ve vztahu k těmto důkazům obvinění namítali, že nebylo sledování osob a věcí povoleno soudcem podle §158d odst. 3 tr. ř. Zcela shodnými námitkami obviněných se podrobně zabýval již odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku v bodě 21. na straně 47. až 50., který podrobně popsal okolnosti, za nichž byly tyto úkony povoleny, i časovou posloupnost těchto jednotlivých úkonů trestního řízení v této jiné trestní věci. Lze souhlasit s odvolacím soudem, že tyto důkazy jsou procesně použitelné i v nyní projednávané věci, a to i s vědomím závěrů vyplývajících z nálezů Ústavního soudu ze dne 29. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 3038/07 (uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. N 46/48 SbNU 549), a ze dne 27. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 2806/08 (uveřejněného tamtéž pod č. N 15/56 SbNU 143), podle nichž odposlouchávání telefonních rozhovorů veřejnou mocí (stejně jako jiné tajné sledování) představuje vážné omezení základních práv, přičemž k omezení osobní svobody a soukromí (k prolomení jejich ochrany) může ze strany veřejné moci dojít jen zcela výjimečně a jen, je-li to nezbytné a účelu sledovaného veřejným zájmem nelze dosáhnout jinak. V případě nedodržení těchto podmínek jde o zásah protiústavní. Z citovaných závěrů Ústavního soudu i z odborné literatury tedy vyplývá, že zásah do soukromí je omezen především nezbytností takového postupu, není-li tato podmínka splněna, hrozí nebezpečí, že se výkon státní moci v trestním řízení stane nástrojem libovůle. Aby nedošlo k překročení mezí nezbytnosti takovéhoto zásahu do základních práv na soukromí a nedotknutelnosti obydlí a jiných prostor a pozemků, musí být efektivně přezkoumán nejenom návrh a rozhodnutí, na základě kterých byl takovýto důkaz opatřen, ale také v rámci vydaného rozhodnutí je nezbytné ověřit, že byly splněny všechny podmínky pro tento postup a zjištěné relevantní skutečnosti odůvodňují povolení jeho provedení. Současně opatřením tohoto důkazu nesmí dojít k nepoměru mezi porušením ústavně garantovaných práv a svobod ve vztahu k závažnosti protiprávního jednání, k němuž došlo nebo které hrozilo. S poukazem na výše uvedené nálezy Ústavního soudu proto nesmí vznikat pochybnost o proporcionalitě vztahu mezi závažností trestné činnosti, jejíž páchání je prověřováno, a jejím propojením s osobami, vůči nimž je odposlech a záznam telekomunikačního provozu nařizován, nebo prostorami, ve vztahu k nimž je povolováno sledování osob a věcí podle §158d tr. ř. Z odůvodnění rozhodnutí, kterými je nařízen odposlech a záznam telekomunikačního provozu, nebo z povolení ke sledování osob a věcí musí proto vyplývat závažnost trestné činnosti, která je prověřována, které osoby jsou z jejího páchání podezřelé a proč. Rovněž musí být zdůvodněno, proč je opatření těchto důkazů pro věc nezbytné i to, že jiným způsobem (opatřením jiných důkazů) nelze podezření z páchání trestné činnosti ani vyvrátit ani potvrdit. Skryté sledování orgány veřejné moci je tedy možné s ohledem na právo na ochranu soukromí pouze v legitimním zájmu a na základě zákona. Nelze vycházet z pouhého podezření o možném páchání trestné činnosti, ale v takovýchto rozhodnutích, jimiž jsou opatřovány důkazy, je nezbytné uvést, jak se osoba, ve vztahu k níž je odposlech a záznam telekomunikačního provozu nařizován či ve vztahu k níž je povolováno sledování konkrétních osob či věcí, má na prověřované trestné činnosti podílet a současně je nutno i zdůvodnit, proč s využitím jiných důkazních prostředků nelze opatřit nezbytné důkazy k zjištění a odhalení trestné činnosti a jejích pachatelů. Trvání zásahu do základních práv a svobod pak může být ústavně souladné jen za předpokladu posilování podezření z páchání trestné činnosti. V jiné trestní věci jsou pak tyto důkazy použitelné jen za splnění zákonných předpokladů uvedených v §88 odst. 6 tr. ř. věty třetí, resp. v §158d odst. 10 tr. ř. Všemi těmito hledisky nezbytnými pro použitelnost takto získaných důkazů se odvolací soud v předmětné trestní věci zabýval a s poukazem nejenom na judikaturu Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu (zejména na publikovaná rozhodnutí pod č. 1/2021 Sb. rozh. tr., a to usnesení ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 8 Tdo 647/2020, a ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 7 Tdo 865/2020), dospěl k závěru o procesní použitelnosti těchto důkazů v řízení vedeném proti obviněným. Ustanovení §158d odst. 3 tr. ř. totiž neupravuje zvláštní, speciální institut sledování osob a věcí, pouze klade náročnější podmínky na povolovací proces sledování oproti ustanovení §158d odst. 2 tr. ř., a to v situacích, v nichž má být sledováním zasaženo do základních lidských práv a svobod (může jít i o práva jiné osoby než sledované), které jsou vyjmenovány v §158d odst. 3 tr. ř. (nedotknutelnost obydlí, listovní tajemství, zjišťování obsahu jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků). V rámci posuzování otázky, kdo byl oprávněn písemně povolit v konkrétním případě sledování osob a věcí podle §158d odst. 2 (státní zástupce) nebo odst. 3 (soudce) tr. ř., je třeba vždy přípustnost takového důkazního prostředku, a to nejen v jiné trestní věci za podmínek §158d odst. 10 tr. ř., posuzovat s ohledem na zásadu proporcionality a s respektem k právu na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Přitom je nutno i z hlediska posouzení zákonnosti tohoto důkazu přihlédnout k intenzitě zásahu do základních práv výše uvedených a právě i k závažnosti trestného činu, a to nejenom toho, o němž se vedlo řízení v jiné trestní věci, ale i v té věci, v níž je za podmínek §158d odst. 10 tr. ř., resp. §88 odst. 6 tr. ř. věty třetí tento důkaz proveden. S vědomím všech výše uvedených skutečností, které odvolací soud hodnotil při úvaze, zda výše uvedené důkazy jsou použitelné i v jím projednávané trestní věci, nelze shledat zásadnější pochybení, pokud dospěl ve shodě i se závěry soudu prvního stupně k závěru, že tyto důkazy jsou v jím projednávané věci zákonné a důkazně použitelné. Naopak žádný důkazní význam a potenciál v nyní projednávané věci nemohly mít odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu původních podezřelých, kteří v této trestní věci nebyly stíháni, proto soudy nižších stupňů důvodně odmítly tyto odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu provést, a to i z důvodu ochrany soukromí těchto osob a osob, s nimiž tyto hovory vedly. V tomto směru proto nejde o tzv. „opomenuté důkazy“ ve smyslu judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. II. ÚS 103/23, ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. II. ÚS 3044/22, ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22).
150. Nejvyšší soud se v projednávané věci v zásadě ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Obecně je nutno uvést, že každý příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí splňovat náležitosti předpokládané ustanovením §88 tr. ř. ve znění platném v době jeho nařízení a realizace. Podmínky k vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu upravuje ustanovení §88 odst. 1 tr. ř. V odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu bylo nezbytné vyjádřit konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu včetně doby jeho trvání odůvodňovaly, dále zde musel být uveden účel odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a vysvětleny důvody, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo proč by bylo jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Podle §88 odst. 2 tr. ř. byl oprávněn nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce. Příkaz musel být vydán písemně a obsahovat odůvodnění, včetně případného konkrétního odkazu na vyhlášenou mezinárodní smlouvu, pokud bylo vedeno trestní řízení pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání tato mezinárodní smlouva zavazovala. Podle §88 odst. 6 věty první tr. ř., má-li být záznam telekomunikačního provozu užit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i o orgánu, který záznam pořídil. Poslední věta §88 odst. 6 tr. ř. upravuje podmínky užití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu jako důkazu v jiné věci, než ve které byl proveden. Takový postup je možný, jestliže je ve věci, v níž má být odposlech užit jako důkaz, vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v §88 odst. 1 tr. ř. anebo souhlasí-li s tím uživatel odposlouchávané stanice. V řádném opravném prostředku se odvolací soud dostatečně vypořádal s otázkou splnění všech zákonných podmínek pro vydání rozhodnutí o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v předmětné věci i v řízení, které tomuto trestnímu řízení předcházelo. Nejvyšší soud považuje zhodnocení zákonnosti tohoto důkazního prostředku podrobně rozvedené v napadeném rozsudku odvolacího soudu za vyčerpávající a přesvědčivé. V tomto směru tento soud vycházel z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, které v těchto otázkách zastávají konzistentní názor, podle něhož soudy nemají k posouzení odůvodnění příkazu povolujícího zásah do soukromí přistupovat ryze formálně, ale mají aplikovat formálně-materiální přístup. Je proto nutno zkoumat existenci materiálních důvodů pro nařízení předmětného opatření, které lze dovodit nejen z kontextu celého odůvodnění příkazu, ale i ze spisového materiálu a z okolností případu (srov. nález Pléna Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1694/17, rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 13/2014 Sb. rozh. tr.). Obdobný přístup zvolil i Evropský soud pro lidská práva (např. Maslák a Michálková proti České republice, rozsudek ze dne 14. 1. 2016, č. 52028/13; Duong proti České republice, rozsudek ze dne 14. 1. 2016, č. 21381/11). Úroveň obsahové preciznosti odůvodnění takovéhoto příkazu se rovněž odvíjí od stadia trestního řízení, v němž je rozhodnutí vydáno. Je logické, že na samém počátku trestního řízení není a ani nemůže být objasněna páchaná trestná činnost natolik podrobně, jak je např. později popsána ve skutkové větě obžaloby (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 554/03). Ve stadiu před zahájením trestního stíhání jsou proto nároky na podrobnost odůvodnění rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení logicky o něco nižší (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2221/08). Nejvyšší soud proto neměl co vytknout odvolacímu soudu, pokud jde o jeho argumentaci, s níž se s těmito námitkami obviněných vypořádal.
151. Další opakující se námitkou obviněných je posouzení jejich jednání u některých trestných činů podle znaku kvalifikované skutkové podstaty „spáchání činu jako člen organizované skupiny“. Ve vztahu k těmto námitkám obviněných je nutno především zdůraznit pojmovou rozdílnost tohoto znaku podmiňujícího použití kvalifikované skutkové podstaty některých trestných činů, který odůvodňuje přísnější právní posouzení skutku od „organizované zločinecké skupiny“ vymezené v §129 tr. zákoníku. Organizovanou skupinou se totiž rozumí sdružení více (nejméně tří) osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost a závažnost (viz rozhodnutí č. 53/1976-II. a č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Není nutná vnitřní organizační a hierarchicky uspořádaná struktura se vztahy nadřízenosti a podřízenosti ani její zaměření na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, což charakterizuje kvalitativně závažnější organizovanou zločineckou skupinu ve smyslu §129 tr. zákoníku, kterou je třeba odlišovat od organizované skupiny, jež není přímo trestním zákoníkem definována (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 5 Tdo 655/2023, uveřejněné pod č. 33/2023 Sb. rozh. tr.). Soudy nižších stupňů správně zjistily, že na trestné činnosti, u které byl použit tento znak kvalifikované skutkové podstaty konkrétního trestného činu, se podílely nejméně tři osoby, které mezi sebou kooperovaly, jejich jednání vykazovalo znaky plánovanosti, koordinovanosti i dělby úkolů, jak vyplývá i z popisu jednotlivých skutků v obou rozsudcích soudů nižších stupňů. V souladu s výše uvedenými závěry přitom organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Není vyžadováno ani formální, výslovné přijetí za člena takovéto skupiny nebo výslovné přistoupení k této skupině, postačí, že se do ní konkrétní pachatel fakticky včlenil a aktivně se na její činnosti podílel. Přitom existence organizované skupiny není podmíněna tím, že všichni její členové musí být současně spolupachateli konkrétního trestného činu. Členy organizované skupiny totiž mohou být také účastníci na trestném činu ve smyslu §24 odst. 1 tr. zákoníku anebo blíže neztotožněné osoby, které mají podíl na trestném činu, avšak pouze za předpokladu, že trestně stíhané osoby o takové osobě vědí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 8 Tdo 237/2010, uveřejněné pod č. 22/2011-I. Sb. rozh. tr.). Soudy nižších stupňů se přitom (s výjimkou obviněných Mgr. Václava Vody a JUDr. Aleše Zemana) správně vypořádaly i s obhajobou obviněných, pokud tito zpochybňovali své vědomí o tom, že se na konkrétní trestné činnosti kladené jim za vinu podílí jako členové organizované skupiny, a to s poukazem na konkrétní důkazy, které toto vědomí jednotlivých obviněných prokazovaly.
152. Akceptovatelné nebylo ani tvrzení obviněných, kteří namítali, že jimi vytvořená nepravá závěť nebyla způsobilá vyvolat trestněprávně relevantní následek a způsobit poškozené Renátě Raban jakoukoli škodu v dědickém řízení po zemřelém Ing. Pavlu Rabanovi, a to z důvodu částečné neplatnosti závěti i z důvodu její neurčitosti a neplatného vymezení nemovitostí v této závěti, neboť mohla sloužit pouze jako podklad pro jednání o dědické dohodě. V této souvislosti je nutno nejprve obecně připomenout, že pokud cílem jednání obviněných bylo uvést padělanou závětí poškozenou Renátu Raban v omyl ohledně existence a pravosti předložené závěti v dědickém řízení po jejím zemřelém manželovi, pak za situace, že poškozená pro toto klamavé jednání ani nevěděla, že existuje alternativa vývoje událostí, u nichž hrozilo poškození jejích majetkových práv, i za situace, že by si v obecné rovině takovou alternativu poškozená dokázala představit, ale pro klamavé jednání obviněných ji má za vyloučenou a nepočítá s ní jako s reálnou, zásadně při splnění i všech dalších znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku nemůže být vyloučena trestní odpovědnost pachatele pouze tím, do jaké míry byla poškozená způsobilá omylu zabránit, či tím, že nevynaložila za tímto účelem dostatečné úsilí, aby hrozícímu podvodnému jednání zabránila (viz přiměřeně bod 78. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22). Z provedeného dokazování totiž není pochyb, že nejméně obvinění Vladimír Dyršmíd, JUDr. Jaroslav Truneček a Ing. Luboš Veselý se samostatně stíhaným Ing. Michalem Roubíčkem (k otázce případné účasti obviněných Mgr. Václava Vody a JUDr. Aleše Zemana viz níže) jednali ve společném úmyslu, po předchozí vzájemné dohodě, koordinovaně a ve vzájemné součinnosti [jako členové organizované skupiny ve smyslu §209 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, s cílem způsobit škodu velkého rozsahu ve smyslu §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, avšak ke způsobení této škody nedošlo, a proto jednání obviněných skončilo ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku] s využitím i případných dalších osob k poskytnutí nejméně odborných konzultací a porad, s cílem uvést v omyl poškozenou Renátu Raban ohledně jejího postavení, práv a nároků v rámci dědického řízení po zemřelém Ing. Pavlu Rabanovi, k čemuž chtěli využít předmětnou padělanou závěť. Její právní vady a další nedostatky, přes účast odborně erudovaných osob, které se měly na její přípravě, ať již jako účastníci v pozici spolupachatelů, nebo jako osoby, jejichž odborné znalosti byly obviněnými při páchání trestné činnosti zneužity (v tomto směru bude na odvolacím soudu, aby se námitkami uplatněnými obviněnými Mgr. Václavem Vodou a JUDr. Alešem Zemanem dále zabýval), nemohou vést k závěru o nezpůsobilém pokusu, a to i s vědomím stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010, uveřejněného pod č. 51/2011 Sb. rozh. tr. Podle tohoto stanoviska totiž zákonný znak trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v „uvedení jiného v omyl“ nebo ve „využití omylu jiného“ může naplnit i pachatel, který v řízení o dědictví úmyslně uvede nepravdivé údaje o tom, že je dědicem, nebo o výši svého dědického nároku, a to s cílem obohatit se z majetku zůstavitele ke škodě jiného (skutečného) dědice. K takovéto situaci totiž došlo i v nyní projednávané věci, přičemž klamavé jednání obviněných spočívalo v tom, že předstírali poškozené dědičce Renátě Raban existenci alografní závěti zemřelého podepsané za přítomnosti svědků obviněného Ing. Luboše Veselého a samostatně stíhaného Ing. Michala Roubíčka. V konkrétním případě měla být jednáním obviněných uvedena v omyl právě tato poškozená, které obvinění nepravdivě předstírali, že existuje platná závěť jejího zemřelého manžela, v níž omezil její dědický nárok a ustanovil svými dědici další osoby, které by v případě dědění ze zákona dědici nebyly. Obviněnými namítané občanskoprávní aspekty, jimiž zpochybňovali platnost a účinnost závěti, v tomto směru nemohly hrát zásadní roli, neboť zpochybnění pravosti závěti bylo právem, nikoli povinností poškozené. Z §1694 odst. 1 občanského zákoníku totiž vyplývá, že rozdělení pozůstalosti zůstavitelem je pro dědice závazné a jiné dělení lze provést, jen když jej zůstavitel výslovně připustil. Oproti tomu z ustanovení §1694 odst. 2 občanského zákoníku vyplývá, že rozdělení pozůstalosti zůstavitelem je pro dědice závazné, pokud to zůstavitel výslovně přikáže. Nestane-li se tak, hledí se na jeho projev vůle jako na přání bez právní závaznosti. Obecně proto platí, že zůstavitel by se měl v závěti vyjádřit určitě buď tak, že dědicům zakáže jiné rozdělení pozůstalosti, než jaké on provedl svojí závětí, nebo výslovně povolí dědicům jiné dělení a pokud nebude úmysl zůstavitele zjistitelný, pak je možné, aby si dědici pozůstalost rozdělili i jinak, než zůstavitel v závěti stanovil. Tyto úvahy dovolatelů však na závěru o jejich podvodném úmyslu a záměru nemohou v zásadě nic změnit. V souvislosti s námitkami dovolatelů o neurčitosti padělané závěti je pak nutno připomenout §1695 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož nepořídil-li zůstavitel o některé části pozůstalosti nebo nepřikázal-li, jak má být pozůstalost nebo její část rozdělena, nebo není-li rozdělení pozůstalosti podle zůstavitelovy vůle vůbec možné, použije se ustanovení §1695 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož se dědici před soudem mohou dohodnout na rozdělení pozůstalosti jakkoli. Nicméně je otázkou, zda z obsahu padělané závěti by mohlo být dovozeno, že o pozemcích, na nichž se nacházely domy v majetku zůstavitele, nebylo zůstavitelem vůbec rozhodnuto, a lze proto dovodit nutnost postupu podle §1695 odst. 1 občanského zákoníku v podobě dohody dědiců. V rámci dalšího řízení přitom odvolacímu soudu nebude nic bránit v tom, aby se i s těmito námitkami dovolatelů vypořádal při posuzování otázky, zda padělaná závěť mohla být poškozenou v souvislosti s jejím uvedením obviněnými v omyl ohledně existence závěti akceptována a přijata jako závěť pravá i v rámci dědického řízení, a to i s vědomím právních vad této závěti a chybějící specifikace nemovitostí z majetku zemřelého, což by obecně mohlo ovlivnit výši škody, která poškozené hrozila, jak obvinění namítali.
153. K výhradě některých obviněných, že poškozená Renáta Raban byla vyslechnuta s využitím videokonferenčního zařízení a nebyl pořizován i obrazový záznam z jejího výslechu ve smyslu §55a odst. 1 tr. ř., je nutno uvést, že skutečně k výslechu této svědkyně bylo využito videokonferenčního zařízení pro provádění úkonů trestního řízení, jehož použití upravuje §52a tr. ř. Jeho využitím za přítomnosti obviněných i jejich obhájců nebyla nijak zkrácena práva obviněných na obhajobu, neboť obvinění i jejich obhájci měli možnost se k výpovědi svědkyně vyjádřit a klást svědkyni otázky. Nedošlo proto ke zkrácení jejich práv na spravedlivý proces. I Evropský soud pro lidská práva dospěl k závěru, že takto provedený úkon není v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Ustanovení §52a tr. ř. omezuje použití videokonference mj. na situace, v nichž to vyžadují jiné zvláštní důvody, a to za podmínky, že to umožňuje povaha prováděného úkonu a je to technicky možné. Po technické stránce byl průběh hlavního líčení dne 27. 5. 2020 zabezpečen záznamovým zařízením a přenosovou technikou, které neznamenaly jakékoli zkreslení přenosu prováděného úkonu. V hlavním líčení tedy nebylo porušeno právo obviněných na spravedlivý proces a podmínky konání výslechu poškozené s využitím videokonferenčního zařízení odpovídaly zákonným požadavkům §52a tr. ř. Pokud následně obhájcům obviněných byl předán pouze zvukový, nikoli i obrazový záznam z tohoto úkonu, jde o procesní vadu, která však s ohledem na důkazní význam výpovědi poškozené není zásadní a nemohla významněji ovlivnit skutkové i právní závěry soudu prvního stupně i odvolacího soudu. V tomto směru lze odkázat na závěry odvolacího soudu v bodě 22. na straně 53. odůvodnění jeho rozsudku. Takto uplatněné dovolací námitky obviněných proto nebyly shledány opodstatněnými a nenaplnily jimi uplatněné dovolací důvody.
154. Pokud obviněný JUDr. Jaroslav Truneček zpochybňoval svoji vědomou účast na skutku pod bodem I. výroku o vině odvolacího soudu a argumentoval pouze uskutečněnými telefonními hovory dne 19. 5. 2014, 28. 5. 2014 a 30. 10. 2014, pak je nutno konstatovat, že i z těchto telefonních hovorů obviněný selektivně vybírá skutečnosti, z nichž jeho subjektivní stránku nelze dovodit, pomíjí přitom nejenom další část těchto hovorů, ale i další důkazy, na které správně poukázaly soudy nižších stupňů, zejména ve vztahu k okolnostem přípravy smlouvy o smlouvě budoucí o darování obviněným Vladimírem Dyršmídem (jedním z významných závětních dědiců podle padělané závěti) obviněnému Ing. Luboši Veselému a samostatně stíhanému Ing. Michalu Roubíčkovi části dědického podílu, který by na základě této padělané závěti získal, přičemž k zajištění dodržení v ní uvedených smluvních podmínek byla stanovena i smluvní pokuta pro případ nesplnění závazků z této smlouvy. Závěr o důvodech přípravy a uzavření této smlouvy, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, které dovolatel popírá, jsou přitom nejenom logické, ale jediné reálně přicházející v úvahu, a vinu tohoto obviněného přesvědčivě prokazují. Soudy nižších stupňů tedy učinily správný závěr, že tvrzení tohoto dovolatele, že on sám byl uveden v omyl spoluobviněným Ing. Lubošem Veselým a samostatně stíhaným Ing. Michalem Roubíčkem ohledně důvodů uzavření této smlouvy o smlouvě budoucí, přisvědčit nelze. Ostatně i z obsahu hovorů mezi tímto dovolatelem a obviněným Ing. Lubošem Veselým je zřejmé, že jejich vztah byl výrazně důvěrnější a obsah hovorů k jednotlivým skutkům konkrétnější než v případě jiných osob (např. Mgr. Václava Vody a JUDr. Aleše Zemana), což rovněž potvrzuje závěr, že tento obviněný disponoval větším objemem reálných informací od obviněného Ing. Luboše Veselého, přičemž se aktivně podílel v zásadě na všech skutcích, u nichž obviněný potřeboval právní rady advokáta.
155. Ve vztahu ke skutku pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu nebylo možno přisvědčit ani námitkám obviněného Vladimíra Dyršmída, který zpochybňoval své aktivní zapojení do vytvoření padělku závěti svého bratra ve spojení s obviněným Ing. Lubošem Veselým, JUDr. Jaroslavem Trunečkem a samostatně stíhaným Ing. Michalem Roubíčkem. V tomto směru lze zcela odkázat na závěry odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz zejména bod 69. odůvodnění rozsudku) a soudu odvolacího (bod 25. odůvodnění rozsudku), z nichž vědomé zapojení dovolatele do této trestné činnosti vyplývá, stejně jako skutečnost, že jednal v součinnosti nejméně s těmito dalšími spoluobviněnými, s nimiž vytvořil organizovanou skupinu s cílem uvést v omyl poškozenou Renátu Raban a obohatit se tak na její úkor v rámci vypořádání dědictví po zemřelém Ing. Pavlu Rabanovi s využitím k tomuto účelu padělané závěti. Přitom z komunikace, kterou tento dovolatel vedl se spoluobviněným Ing. Lubošem Veselým a samostatně stíhaným Ing. Michalem Roubíčkem, není pochyb o tom, že věděl, že závěť je padělkem a s tímto vědomím také souhlasil s tím, že část majetku z dědictví po bratrovi, pokud ji získá, daruje těmto spoluobviněným, přičemž za tímto účelem také došlo k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, která obsahovala i ustanovení o smluvní pokutě při nedodržení sjednaného závazku. Námitky tohoto dovolatele proto rovněž nemohly být ve vztahu k tomuto skutku shledány důvodnými.
156. Ohledně skutku pod bodem II. rozsudku odvolacího soudu nebylo možno shledat důvodnými námitky obviněného JUDr. Jaroslava Trunečka, pokud zpochybňoval svoji vědomou účast na této trestné činnosti a namítal, že spoluobviněnému Ing. Luboši Veselému poskytl pouze právní služby. Obviněný JUDr. Jaroslav Truneček je totiž ve vztahu k tomuto skutku usvědčován nejenom výpovědí spoluobviněného Václava Oudy, ale částečně i vlastní výpovědí z přípravného řízení ze dne 18. 6. 2015, v níž připustil své srozumění s podvodným záměrem spoluobviněného Ing. Luboše Veselého, jehož ostatně v zájmu získání ohodnocení ztraceného prstenu zkontaktoval se spoluobviněným Václavem Oudou. S námitkami obviněného Ing. Luboše Veselého k výši odvolacím soudem zjištěné minimální škody, jejíž způsobení hrozilo, lze zcela odkázat na bod 25. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž se tento soud podrobně výší reálně hrozící minimální škody zabýval. Na tyto závěry odvolacího soudu lze zcela odkázat. Ani námitky obviněného JUDr. Jaroslava Trunečka proti právní kvalifikaci tohoto jednání nelze shledat důvodnými s vědomím, že obvinění primárně usilovali o uvedení v omyl Fakultní nemocnice Královské Vinohrady ohledně hodnoty ztraceného prstenu, kterou se úmyslně snažili v zájmu svého obohacení navýšit s využitím účtu od spoluobviněného Václava Oudy. Opět lze proto učinit závěr, že dovolací námitky obviněných zčásti uplatněným dovolacím důvodům vůbec neodpovídají a zčásti jsou neopodstatněné.
157. K uplatněným námitkám obviněného Ing. Luboše Veselého ke skutku pod bodem III. rozsudku odvolacího soudu lze uvést, že se s nimi vypořádal v odůvodnění svého rozsudku již soud prvního stupně i soud odvolací. Oba soudy shodně poukázaly nejenom na výpověď v té době spoluobviněného Ing. Michala Roubíčka, který se k činu doznal a usvědčil i dovolatele, ale i na závěry znaleckého posudku Ing. Petra Orta, Ph.D., který závěry svého znaleckého posudku podrobně vysvětlil (viz bod 111. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), přičemž odvolací soud se s těmito závěry zcela ztotožnil a na jejich základě uznal obviněného Ing. Luboše Veselého vinným návodem k přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §24 odst. 1 písm. b) a §346 odst. 1 tr. zákoníku. Z hlediska viny dovolatele přitom nelze pominout právě odvolacím soudem konstatovaný odposlech a záznam telekomunikačního provozu mezi samostatně stíhaným Ing. Michalem Roubíčkem a obviněným Ing. Lubošem Veselým ze dne 29. 5. 2014 a 30. 5. 2014 ani hovor dovolatele se soudním exekutorem dne 9. 4. 2014 (k tomu viz bod 26. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). O skutkových zjištěních soudů nižších stupňů a na základě nich učiněných právních závěrech o vině obviněného Ing. Luboše Veselého tudíž nevznikají žádné důvodné pochybnosti, a námitky dovolatele proto byly posouzeny jako zcela neopodstatněné.
158. Ani dovolací námitky uplatněné obviněnými Ing. Lubošem Veselým, Vladimírem Dyršmídem, Ing. Jaroslavou Dlabolovou, JUDr. Milanem Makariusem, Alešem Marcinikem a Tomášem Hellerem ve vztahu ke skutku pod bodem IV. rozsudku odvolacího soudu nebyly shledány důvodnými. Pokud tito obvinění namítali, že pohledávky Vladimíra Dyršmída a Aleše Marcinika byly reálnými pohledávkami vůči obchodní společnosti S.H.V., s. r. o., a měly být proto do případného insolvenčního řízení a škody způsobené dalším věřitelům úpadkovým deliktem započítány, čímž se tito obvinění snaží zpochybnit závěr o výši škody, je nutno připomenout závěry znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence znalkyně Ing. Petry Petrusové, z něhož vyplynulo, že účetnictví této obchodní společnosti neposkytuje věrný a poctivý obraz o finanční situaci této účetní jednotky, některé účetní doklady neobsahují potřebné náležitosti, některé účetní doklady chybí, případně jsou neúplné, účetnictví postrádá časovou návaznost a souvislosti. Z hlediska splacení základního kapitálu obchodní společnosti ve výši 4 000 000 Kč byl dohledán pouze vklad 900 000 Kč dne 1. 7. 2005 zaplacený Luborem Červou. Ke konci roku 2013 činil majetek této obchodní společnosti podle rozvahy 13 873 000 Kč, z toho peněžní hotovost měla činit částku 6 435 000 Kč. Jaké částky byly na účtech, jimiž obchodní společnost disponovala, vyplynulo z těchto účtů. K případným půjčkám a poskytnutým úvěrům znalkyně uvedla, že z účetnictví bylo možno identifikovat půjčky od svědka Jana Čermáka z let 2013 a 2014 ve výši 900 000 Kč, jejichž splacení nebylo doloženo, dále půjčku, resp. poskytnutý úvěr na základě úvěrové smlouvy ze dne 30. 8. 2013 od obviněného Aleše Marcinika ve výši 8 000 000 Kč (poskytnuto 6 000 000 Kč v době od 2. 7. do 30. 8. 2013 a 2 000 000 Kč v době od 30. 8. 2013 do 24. 3. 2014, v tomto období bylo splaceno 1 700 000 Kč) a konečně půjčku od samostatně stíhaného Ing. Michala Roubíčka ve výši 250 000 Kč, jejíž splacení rovněž nebylo doloženo. Znalkyně rovněž zjistila, že obchodní společnost S.H.V., s. r. o., evidovala na konci roku 2014 nesplacené závazky nejméně ve výši 3 003 248,72 Kč (v této souvislosti přitom znalkyně konstatovala rozpor mezi účetnictvím a údaji v knize závazků). Ze znaleckého posudku přitom vyplynulo, že před uzavřením dohody o narovnání s KPČ evidovala obchodní společnost S.H.V., s. r. o., své závazky vůči ní ve výši 1 936 567,10 Kč. Znalkyně se rovněž podrobně vyjádřila ke zjištěním vyplývajícím z účetních evidencí ve vztahu k vyvádění majetku z obchodní společnosti S.H.V., s. r. o., ve znaleckém úkolu č. 9 ve vztahu k obviněnému Tomáši Hellerovi, který za částku 200 000 Kč odkoupil pohledávku této obchodní společnosti vůči KPČ dne 4. 11. 2014, tedy po uzavření dohody o narovnání mezi těmito obchodními společnostmi dne 10. 10. 2014. Pominout nelze ani skutečnost, že podle účetnictví obchodní společnosti S.H.V., s. r. o., činily její příjmy v roce 2014 částku 774 742,04 Kč a výdaje částku 2 311 327,21 Kč. Společnost přitom na třech kartách vykazovala technické zhodnocení s odpisem za rok 2013 ve výši 40 121 Kč, za rok 2014 ve výši 50 118 Kč, přičemž zůstatková cena technického zhodnocení činila na konci roku 2014 částku 2 975 496,51 Kč. Pokud jde o vklad Vladimíra Dyršmída do obchodní společnosti S.H.V., s. r. o., ani ten nebyl soudem prvního stupně a soudem odvolacím zpochybněn, nicméně oba soudy správně konstatovaly, že ze zápisů v obchodním rejstříku ani z účetnictví obchodní společnosti není zřejmé, jak byl použit, zda k navýšení základního kapitálu obchodní společnosti, nebo k založení jeho postavení společníka, neboť většinový podíl v obchodní společnosti se projevil pouze u obviněného Aleše Marcinika a Vladimír Dyršmíd se společníkem nikdy nestal. Rozhodně nelze dovodit žádný závěr nad rámec tvrzení o běžné investici do podnikatelského záměru této obchodní společnosti, z něhož by následně vyplynul podíl na zisku či na obchodní ztrátě. Ostatně tento závěr lze dovodit i z obhajoby obviněného Aleše Marcinika a jeho argumentace uplatněné v rámci jeho dovolání (viz bod 90. tohoto usnesení), nicméně ani tato argumentace a sdělení nepravdivých i neúplných informací o stavu obchodní společnosti S.H.V., s. r. o., tomuto obviněnému nemůže nic změnit na závěru o jeho vině ve vztahu k jednání, které je mu kladeno za vinu. V zásadě stejné skutečnosti je možno konstatovat i k argumentaci obviněného Tomáše Hellera. Přitom nebyl zjištěn žádný legitimní důvod pro návratnost vložené finanční částky tímto obviněným. Závěr odvolacího soudu v bodě 27. odůvodnění jeho rozsudku vyplývající z výpovědi v té době spoluobviněného Ing. Michala Roubíčka, že celý plán na návratnost takto spoluobviněnými vložených peněžních prostředků do obchodní společnosti S.H.V., s. r. o., vymyslel Ing. Luboš Veselý v součinnosti s JUDr. Milanem Makariusem a Ing. Jaroslavou Dlabolovou, kteří za svoji součinnost a pomoc poskytnutou spoluobviněným měli obdržet úplatek ve výši 200 000 Kč, resp. 300 000 Kč, tak odpovídá výsledkům provedeného dokazování, přičemž nelze pominout ani tvrzení spoluobviněného Ing. Michala Roubíčka, že mu obviněný Ing. Luboš Veselý a další spoluobvinění zakázali poslat tuto obchodní společnost do insolvenčního řízení do doby, než budou z této obchodní společnosti vyvedeny finanční prostředky způsobem popsaným ve skutkových zjištěních soudů nižších stupňů v celkové výši 4 536 754 Kč, v důsledku čehož nemohly být uspokojeni další věřitelé tohoto dlužníka v rozsahu jejich splatných pohledávek ve výši 1 338 742 Kč, jak správně konstatoval odvolací soud, který tyto poškozené věřitele také ve svých skutkových zjištěních i konkretizoval včetně výše jejich pohledávky. Všichni obvinění tak cíleně obcházeli následky, které hrozily v souvislosti se zahájením insolvenčního řízení ve smyslu §109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona, podle něhož „výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. Pro pohledávky za majetkovou podstatou (§168) a pohledávky jim na roveň postavené (§169) však lze provést nebo vést výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka, na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle §203 odst. 5 a s omezeními tímto rozhodnutím založenými. Není-li dále stanoveno jinak, výkon rozhodnutí nebo exekuce se i nadále nařizuje nebo zahajuje a provádí proti povinnému.“ Jednáním obviněných tak byly upřednostněny v exekučním řízení pohledávky investorů obchodní společnosti S.H.V., s. r. o., před pohledávkami dalších věřitelů, a to za situace, že v době vymáhání těchto upřednostněných pohledávek již byla obchodní společnost S.H.V., s. r. o., v insolvenci. Ostatně z tohoto důvodu také obviněný JUDr. Milan Makarius upozornil dne 18. 9. 2014 obviněného Ing. Luboše Veselého, že nesmí jemu poukázané finanční prostředky v rámci tohoto exekučního řízení bezhotovostně přeposílat dál, ale musí je vybrat a předat v hotovosti. Proto, jak správně konstatoval odvolací soud vyzval obviněný Ing. Luboš Veselý spoluobviněné Aleše Marcinika a Vladimíra Dyršmída, aby si pro peníze z jejich pohledávek vůči S.H.V., s. r. o., u nichž předstírali, že je převedli právě na obviněného Ing. Luboše Veselého, přišli osobně.
159. Vědomí všech obviněných o tom, že tato obchodní společnost byla v insolvenci již v době realizace exekučního řízení vedeného obviněným JUDr. Milanem Makariusem, je potvrzováno tím, že tento exekutor doporučil obviněnému Ing. Luboši Veselému v rámci telefonického hovoru dne 29. 12. 2014, aby obchodní podíly společnosti převedl na tzv. bílého koně, aby se ve věci nevrtal insolvenční správce. Okolnost, že přesná výše skutečně předaného úplatku obviněné Ing. Jaroslavě Dlabolové a obviněnému JUDr. Milanu Makariusovi nebyla zjištěna, pak na skutkových závěrech i na právní kvalifikaci jejich jednání nemohla nic změnit. V tomto směru lze opět odkázat na skutkové i právní závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v bodě 27. V žádném případě přitom nelze dovodit, že by závěry učiněné soudy nižších stupňů nebyly důkazně podložené a byly projevem jejich libovůle při hodnocení provedených důkazů, jak někteří obvinění namítali. Všichni obvinění, včetně Ing. Jaroslavy Dlabolové a JUDr. Milana Makariuse, věděli, jak správně zjistil a prokázal soud prvního stupně i soud odvolací, že obchodní společnost S.H.V., s. r. o., je v insolvenci a po vzájemné dohodě a ve vzájemné součinnosti, s cílem vyvést na úkor ostatních věřitelů majetek z této společnosti ve prospěch tzv. investorů, s vědomím vlastního majetkového prospěchu, který takto získají i další spoluobvinění, kteří se účastnili na tomto protiprávním jednání, postupovali tak, že obvinění Aleš Marcinik a Vladimír Dyršmíd převedli své vložené investice do obchodní společnosti S.H.V., s. r. o., na obviněného Ing. Luboše Veselého, který se samostatně stíhaným Ing. Michalem Roubíčkem zajistil sepsání notářských zápisů o uznání závazků společnosti, za kterou jednal právě Ing. Michal Roubíček, vůči obviněnému Ing. Luboši Veselému s přímou vykonatelností jako exekučního titulu, přičemž současně zřídili v rámci těchto notářských zápisů i zástavní právo k obchodnímu závodu této společnosti. Pokud v popisu skutku je popsáno zapojení dalších spoluobviněných JUDr. Milana Makariuse a Ing. Jaroslavy Dlabolové až do dalších kroků naplňujících skutkové podstaty trestných činů, jimiž obvinění byli uznáni vinnými, neznamená tato skutečnost, že by nevěděli o těchto předcházejících krocích spoluobviněných, což vyplývá již ze samotného úvodu tzv. skutkové věty v bodě IV. rozsudku odvolacího soudu „všichni obvinění vedeni společným úmyslem ke škodě věřitelů společnosti S.H.V., s. r. o., …“ Argumentaci uplatněnou obviněnými Ing. Jaroslavou Dlabolovou a JUDr. Milanem Makariusem, že jejich postup byl zcela legální a v souladu s ustanoveními exekučního řádu, proto bylo nutno opět odmítnout jako účelovou a neodpovídající výsledkům provedeného dokazování, s poukazem právě na skutkové závěry soudů nižších stupňů. S vědomím těchto učiněných skutkových zjištění pak nebylo možno shledat důvodnými námitky těchto obviněných proti právní kvalifikaci jejich jednání, neboť s takto uplatněnými námitkami se již dostatečně vypořádaly soudy nižších stupňů, na jejichž závěry lze v tomto směru zcela odkázat. Nezjištění přesné výše poskytnutých úplatků s ohledem na rozdílné částky uváděné spoluobviněnými v rámci uskutečněných telefonních hovorů, nemůže zpochybnit právní kvalifikaci jednání obviněného JUDr. Milana Makariuse jako zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, u obviněné JUDr. Jaroslavy Dlabolové jako přečinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a u obviněných Ing. Luboše Veselého, Vladimíra Dyršmída a Aleše Marcinika jako zločinu podplácení podle §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Stejně tak s ohledem na skutková zjištění soudů nižších stupňů nevznikají ani pochybnosti o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku u obviněného JUDr. Milana Makariuse jako pachatele a u obviněné Ing. Jaroslavy Dlabolové jako pomocnice na tomto trestném činu ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
160. Pokud jde o námitky obviněných ve vztahu ke skutkovým zjištěním a k právní kvalifikaci jejich jednání jako přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, na němž se obviněný Ing. Luboš Veselý podílel jako organizátor podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, obvinění Vladimír Dyršmíd a Aleš Marcinik jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku a obvinění Ing. Jaroslava Dlabolová, JUDr. Milan Makarius a Tomáš Heller jako pomocníci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, ani zde nelze přisvědčit dovolacím námitkám obviněných s ohledem na již výše uvedené. K námitkám o neúplnosti skutkových zjištění, o opomenutí pro rozhodnutí významných důkazů a nesprávnosti učiněných skutkových zjištění lze odkázat již na výše uvedené. V souvislosti s takto uplatněnými námitkami obviněných i námitkami tvrdícími porušení jejich práva na spravedlivý proces ze strany soudů nižších stupňů je nutno připomenout, a to nejenom ve vztahu k tomuto skutku, že i Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře formuloval tři množiny případů, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy mohou nabýt takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod. V prvé řadě jde o situace, kdy důkaz není získán procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z jeho úvah směřujících ke zjištění skutkového stavu věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 a usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04). Námitky obviněných tohoto druhu byly shledány nedůvodnými. Druhou skupinu případů tvoří tzv. opomenuté důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 a ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22 i další nálezy Ústavního soudu zmíněné již výše). Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti takového důkazu. Dále jde o situace, že v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04). Ani v tomto směru uplatněné námitky obviněných nebyly shledány důvodnými. Třetí skupinu vad důkazního řízení, jež jsou relevantní z ústavně právního hlediska, tvoří vady spočívající v tom, že z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. že v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za rozporné s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94). Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného procesu situaci, jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95). Ani takováto pochybení nebyla Nejvyšším soudem v rozhodnutích soudů nižších stupňů zjištěna. Soudy obou stupňů se provedenými důkazy dostatečně zabývaly, zdůvodnily, jaké skutečnosti z nich vzaly za prokázané, a hodnotily je v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Výši škody, která byla způsobena poškozeným věřitelům obchodní společnosti S.H.V., s. r. o., stanovily jako minimální, a to v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ . Pokud se někteří z obviněných domáhali posouzení jejich jednání jako přečinu zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1, 2 tr. zákoníku či jako přečinu způsobení úpadku podle §224 tr. zákoníku, je nutno ve shodě s vyjádřením státní zástupkyně připomenout, že jednání obviněných spočívalo v účelovém vyvedení majetku dlužníka z dosahu jeho věřitelů, aby tak byla znemožněna jejich snaha dosáhnout v insolvenčním řízení alespoň částečného uspokojení jejich pohledávek vůči obchodní společnosti S.H.V., s. r. o. Všichni obvinění svým úmyslným jednáním ve vzájemné součinnosti a po předchozí dohodě využili institutů exekučního řízení k vyvedení majetku, který mohl sloužit k uspokojení věřitelů této obchodní společnosti z dosahu dlužníka, a to při vědomí skutečnosti, že tato obchodní společnost není schopna hradit své splatné závazky a nachází se ve stavu insolvence. Přitom jak z jednání obviněné Ing. Jaroslavy Dlabolové, tak i z jednání JUDr. Milana Makariuse, jak je popsáno soudy nižších stupňů je zřejmé, že si stavu předlužení obchodní společnosti S.H.V., s. r. o., byli vědomi a cíleně postupovali tak, aby obchodní společnost KPČ donutili k uzavření pro ni nevýhodné smlouvy o vyrovnání, a to pod pohrůžkou exekučního postižení věcí v majetku dlužníka, což potvrdili svědci z řad pracovníků KPČ, kteří s touto obviněnou jednali. V tomto směru proto námitky dovolatelů, že jejich jednání nemohlo naplnit skutkovou podstatu přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) a b) tr. zákoníku, správně odvolací soud shledal nedůvodnými a na jeho argumentaci lze zcela odkázat. Všichni obvinění totiž jednali se záměrem obejít výše zmíněné ustanovení §109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona a důsledky s ním spojené. S ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit ani námitkám obviněného JUDr. Milana Makariuse v bodě 61. tohoto usnesení, v nichž polemizoval s dobou, v níž se měl do trestné činnosti zapojit, a tvrdil, že jeho jednání lze zařadit až do doby po dokonání a dokončení přečinu poškození věřitele, neboť z provedeného dokazování není pochyb o jeho zapojení do trestné činnosti organizované Ing. Lubošem Veselým od samého počátku, neboť provedené důkazy vylučují, že by další obvinění, především právě obviněný Ing. Luboš Veselý, začali shánět soudního exekutora a správkyni závodu až po sepsání notářských zápisů. Rovněž z obsahu komunikace mezi tímto obviněným a JUDr. Milanem Makariusem je zřejmé, že byl o věci od počátku nejenom informován, ale do věci i zapojen se znalostí všech významných skutečností pro jeho postup popsaný ve skutkových zjištěních soudů nižších stupňů. Skutkový základ, k němuž dospěly soudy nižších stupňů, je tedy zcela odlišný od tvrzení, na kterých tento dovolatel založil svoje přesvědčení, že svým jednáním nemohl naplnit skutkovou podstatu přečinu poškození věřitele jako pomocník podle §24 odst. 1 písm. c) a §222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku.
161. Ve vztahu k námitce JUDr. Milana Makariuse o nesprávnosti výroku o náhradě škody způsobené poškozenému notáři Mgr. Václavu Vodovi v souvislosti s neuhrazením poplatků za vyhotovení tří notářských zápisů, a to pro postavení spoluobviněného u skutku pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu, je nutno souhlasit se státní zástupkyní, že tato námitka má ryze procesní charakter, neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Nelze ani pominout, že pro skutek pod bodem IV. rozsudku odvolacího soudu nebyl uvedený notář vůbec stíhán, a jím uplatněná pohledávka vůči obchodní společnosti S.H.V., s. r. o., byla co do výše i své existence zcela důvodnou.
162. Ve vztahu ke skutku pod bodem V. rozsudku odvolacího soudu, který byl posouzen tímto soudem jako pokus zločinu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, 3, 4 písm. a) tr. zákoníku, je nutno především připomenout již soudem prvního stupně zdůrazněnou skutečnost, že po uzavření dohody o zprostředkování dne 9. 8. 2009 mezi V.I.P. Reality Expres, s. r. o., (zprostředkovatel) a městem Vlachovo Březí (zájemce) v době předcházející jednání obviněných již zprostředkovatel dlouhou dobu předmětný areál zámku k prodeji nenabízel, nebyl v kontaktu se zájemcem, čímž porušoval své povinnosti vyplývající z čl. IV. bod 7) a 8) této dohody. Z čl. VIII. bod 1) dohody je zřejmé, že dohoda byla uzavřena na dobu určitou do 31. 7. 2010. Z čl. VIII. bod 2) vyplývalo, že pokud zájemce neupozorní zprostředkovatele nejpozději ke dni uplynutí sjednané doby, že netrvá na dalším pokračování platnosti smlouvy, stává se z ní smlouva uzavřená na dobu neurčitou s možností výpovědi smlouvy. Skutečnost, že areál zámku nebyl již delší dobu zprostředkovatelem nabízen, činí problematickou možnost uplatnění smluvní pokuty ve výši 5 % z kupní ceny, kterou bylo možno uplatňovat podle čl. VII. odst. 1 dohody v případě, pokud zájemce odmítl kupujícího zprostředkovaného zprostředkovatelem, ačkoli kupující byl připraven zaplatit kupní cenu, dále v případě, že zájemce uvedl v dohodě nepravdivou informaci, pro kterou zprostředkovatel nebude moci naplnit předmět dohody a konečně v případě porušení čl. IV. bod 3) dohody, který spočíval v prohlášení zájemce, že neuzavřel obdobnou smlouvu o zprostředkování prodeje předmětu smlouvy s třetí osobou ani jinou osobu nepověřil zprostředkováním prodeje předmětu smlouvy, a dále v závazku zájemce, že takovou smlouvu neuzavře po dobu platnosti této dohody a nepověří třetí osobu prodejem předmětu této dohody. S vědomím znění této dohody o zprostředkování soudy nižších stupňů správně konstatovaly, že podvodné jednání obviněných spočívalo v předstírání před zástupci města Vlachovo Březí, že zprostředkovatel V.I.P. Reality Expres, s. r. o., zajistil zájemce o koupi areálu zámku, ačkoli obviněný Ing. Luboš Veselý reálně takovýto zájem o koupi areálu zámku neměl, tento zájem pouze předstíral s cílem ve spojení s dalšími obviněnými takto vylákat na městu Vlachovo Březí smluvní pokutu, na kterou však zprostředkovateli ve skutečnosti nárok nevznikl, neboť žádného reálného kupce na areál tohoto zámku nezajistil. Jak vyplývá z provedeného dokazování, na tomto podvodném jednání se podílel nejenom obviněný Ing. Luboš Veselý, ale i obvinění JUDr. Jaroslav Truneček, Ing. Petr Kubašta, který jako bývalý starosta a následně zastupitel této obce informoval jednatele V.I.P. Reality Expres, s. r. o., obviněného Jana Červeňáka, že prodej celého areálu zámku již není možný. O podvodném záměru ze strany všech těchto obviněných uvést v omyl zástupce města Vlachovo Březí a vylákat smluvní pokutu z této dohody o zprostředkování prodeje zámku tak nevznikly důvodné pochybnosti a soudy nižších stupňů po provedeném dokazování učinily správná skutková zjištění a z nich vyplývající právní závěr o vině těchto obviněných. Namítaná otázka platnosti smlouvy pro učiněná skutková zjištění a právní posouzení věci nebyla zásadní, formálně o trvání platnosti smlouvy nebylo pochyb. Tvrzení obviněného Jana Červeňáka i dalších obviněných o jeho nároku na vyplacení smluvní pokuty odporuje výše zjištěným skutečnostem, přičemž k vyvolání trestněprávního následku nedošlo, smluvní pokuta nebyla městem Vlachovo Březí vyplacena a námitka o nemožnosti uvedení v omyl soudu, který by právní spor rozhodoval, je zcela irelevantní z hlediska právního posouzení jednání obviněných jako pokusu trestného činu podvodu, neboť podvodné jednání spočívalo v tom, že obvinění předstírali existenci zájemce o koupi areálu, ačkoli ve skutečnosti taková osoba neexistovala, a právě takto se snažili vedení obce uvést v omyl s cílem vylákat sjednanou smluvní pokutu, na kterou nárok ve skutečnosti nevznikl. S námitkou obviněného JUDr. Jaroslava Trunečka, že nevěděl o podvodném úmyslu spoluobviněných, a se skutečnostmi, jimiž se snažil zpochybnit subjektivní stránku pokusu trestného činu, kterým byl uznán vinným, se dostatečně přesvědčivě vypořádaly soudy nižších stupňů a na jejich závěry lze v tomto směru zcela odkázat, stejně jako na důkazy, z nichž tyto své závěry učinily. Ve vztahu k dovolacím námitkám obviněných Jana Červeňáka a Ing. Petra Kubašty nad rámec výše uvedeného pak lze opět pouze konstatovat, že vycházejí z jiného skutkového závěru, než učinily soudy nižších stupňů, a právě z odlišných skutkových zjištění neodpovídajících skutečnosti uplatňují i své právní námitky. I ve vztahu k tomuto skutku lze proto učinit závěr, že dovolací námitky obviněných zčásti vůbec neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům obviněných a ve zbytku byly zcela neopodstatněné.
163. Relevanci nebylo možno přiznat ani dovolacím námitkám, které uplatnila obviněná Ing. Jaroslava Dlabolová ve vztahu ke skutku pod bodem VI. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla uznána vinnou s dalšími spoluobviněnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 3, 4 písm. a) tr. zákoníku, a nikoli trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku. Protiprávní jednání obviněných ve stručnosti spočívalo v uvedení v omyl zástupců KPČ při předložení faktur v souvislosti s dohodou o vyrovnání mezi obchodními společnostmi S.H.V., s. r. o., a KPČ, přičemž v jedné z faktur za technické zhodnocení zneužili režim přenesené daňové povinnosti, takže povinnost odvést DPH z této faktury č. 140100015 znějící na částku základu daně 2 539 117 Kč vznikla příjemci faktury KPČ, jak vyplynulo především z výpovědi svědkyně Ing. Alice Krausové i z provedených listinných důkazů. Záměrem obviněných přitom bylo vylákat od správce daně vyplacení částky odpovídající DPH z této faktury s režimem přenesené daňové povinnosti ve prospěch daňového subjektu S.V.H., s. r. o., a takto se obohatit ze správcem daně vyplacené částky DPH. V omyl měli být jednáním obviněných uvedeni zástupci KPČ, kteří faktury přebírali, přičemž vědomá účast obviněné na tomto jednání vyplývá z provedených důkazů, mimo jiné z komunikace mezi dovolatelkou a Ing. Michalem Roubíčkem, kterého ubezpečovala, že zástupci KPČ si své uvedení v omyl vůbec neuvědomí. Závěry o vině obviněné správně konstatoval jak soud prvního stupně v bodech 204. až 235. odůvodnění svého rozsudku, tak i odvolací soud v bodě 29. odůvodnění svého rozsudku. Na závěru o podvodném jednání obviněných a výši takto způsobené škody nemůže nic změnit výše daňové povinnosti poškozené KPČ, která byla jednáním obviněných uvedena v omyl, ani okolnost, zda se tato obchodní společnost připojila k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, a ani skutečnost, zda správce daně na poškozené nárokoval zaplacení DPH z této faktury či nikoli, neboť v tomto směru by mohla vzniknout pouze pochybnost, komu škoda vznikla, nikoli v jaké výši tato škoda vznikla. Ani v tomto případě nebylo proto možno shledat uplatněné dovolací námitky důvodnými a lze zcela odkázat ve vztahu ke skutkovým zjištěním a právním závěrům z nich vyplývajících na rozsudek soudu prvního stupně a soudu odvolacího.
164. Důvodné pochybnosti o správnosti skutkových i právních závěrů soudů nižších stupňů Nejvyšší soud neshledal ani ve vztahu ke skutku pod bodem VII. rozsudku soudu prvního stupně, za který byli obvinění Ing. Luboš Veselý, Ing. Petr Eisenreich, Tomáš Heller a Jiří Pelnář uznáni vinnými zločinem zkrácení daně poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. V tomto směru lze zcela odkázat na body 239. až 254. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 30. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v nichž se tyto soudy věcně správně a argumentačně přesvědčivě vypořádaly v zásadě se všemi námitkami, které obvinění následně znovu uplatnili v jimi podaných dovoláních. Pokud obviněný Tomáš Heller namítal, že o jeho odvolání proti tomuto skutku odvolací soud nerozhodl, je možno poukázat na vyjádření státní zástupkyně, která poukázala na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS – st. 56/22, podle něhož není porušením práva na spravedlivý proces, pokud obsahuje oddělitelná část napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §258 odst. 2 tr. ř. pouze částečně vyhovující výrok a neobsahuje zvláštní výrok o zamítnutí odvolání ve zbývající části ohledně dalších oddělitelných výroků. V tomto směru postačí, pokud odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlí, jak se vypořádal s dalšími námitkami odvolatele a proč je shledal nedůvodnými. Takovému výkladu Ústavního soudu rozhodnutí odvolacího soudu v této věci odpovídá. K námitce obviněného Jiřího Pelnáře, že byl doplacen neoprávněně vylákaný nadměrný odpočet DPH vzniklý z navýšení kupní ceny vozidla, včetně penále vyměřeného správcem daně, a došlo tedy podle něj k účinné lítosti ve smyslu §33 tr. zákoníku a jeho trestní stíhání mělo být z důvodu zániku trestní odpovědnosti zastaveno, je nutno připomenout, že shodnou námitkou se zabývaly již soudy nižších stupňů (např. bod 256. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), které správně uzavřely, že s ohledem na dobu mezi spácháním tohoto trestného činu a vylákáním výhody na DPH a úhradou této vylákané výhody na předmětné dani, včetně uloženého penále, nelze s ohledem na stadium trestního řízení v této době hovořit o dobrovolném odstranění škodlivého následku, a to ani s vědomím rozhodnutí Ústavního soudu, na která tento dovolatel poukázal. Námitky obviněného Ing. Petra Eisenreicha a další námitky obviněných Jiřího Pelnáře a Tomáše Hellera byly pouhým opakováním jejich konstantní obhajoby uplatňované v průběhu celého trestního řízení, v níž popírali svoji účast na této trestné činnosti a současně zpochybňovali naplnění skutkové podstaty trestného činu, kterým byli uznáni vinnými po subjektivní stránce. S touto jejich obhajobou se přesvědčivě vypořádaly již soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, proto lze na tyto jejich závěry bezezbytku odkázat.
165. Ke skutku pod bodem VIII. rozsudku soudu prvního stupně, za který byli obvinění manželé Biskupovi a dovolatelé Ing. Luboš Veselý, JUDr. Milan Makarius a JUDr. Jaroslav Truneček uznáni vinnými pokusem přečinu poškození věřitele podle §21 odst. 1 a §222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, Ing. Luboš Veselý jako organizátor podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zbývající dovolatelé jako pomocníci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a dále JUDr. Milan Makarius byl rovněž uznán vinným pokusem zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §21 odst. 1 a §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. f) tr. zákoníku a obviněný Ing. Luboš Veselý organizátorstvím k tomuto zločinu podle §24 odst. 1 písm. a), §21 odst. 1 a §329 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, a k námitkám, které tito obvinění uplatnili, lze pro stručnost tohoto rozhodnutí částečně odkázat na odůvodnění tohoto usnesení ve vztahu ke skutku pod bodem IV. rozsudku odvolacího soudu, pokud námitky obviněných byly totožné nebo obdobné ve vztahu k jejich vině a právní kvalifikaci jejich jednání (zejména pokud jde o námitky obviněného JUDr. Milana Makariuse, že jednal v souladu s příslušnými ustanoveními exekučního řádu, jeho jednání bylo dovolené, a tudíž nemůže být posouzeno jako protiprávní). Ve vztahu k uplatněným námitkám dovolatelů je nezbytné připomenout ve stručnosti skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, se kterými se ztotožnil i odvolací soud, z nichž vyplývá, že obviněný JUDr. Jaroslav Truneček nejprve informoval obviněného Ing. Luboše Veselého o problémech manželů Biskupových s věřitelem GE Money Bank, a. s., který po nich požadoval zaplacení částky 896 242 Kč s příslušenstvím 136 958 Kč. Po této informaci obviněný Ing. Luboš Veselý po dohodě s obviněným JUDr. Jaroslavem Trunečkem, který jej ujistil, že s ním bude spolupracovat, navrhl spoluobviněnému Václavu Biskupovi možnost znemožnit uspokojení pohledávek GE Money Bank, a. s., s pomocí vytvoření fiktivní pohledávky z úvěru ve výši 800 000 Kč, jejíž vznik po souhlasu manželů Biskupových předstírali. Obviněný JUDr. Jaroslav Truneček za tímto účelem vytvořil fiktivní smlouvu o poskytnutí úvěru v uvedené výši obchodní společností HV Financ, s. r. o., jejímž jednatelem byl obviněný Ing. Luboš Veselý. Po podepsání této fiktivní smlouvy o úvěru smluvní strany podepsaly v notářské kanceláři Mgr. Václava Vody notářský zápis, v němž manželé Biskupovi uznali tento neexistující předstíraný závazek, zavázali se úvěr splatit do 19. 5. 2015 a svolili k přímé vykonatelnosti tohoto fiktivního závazku pro případ jeho nezaplacení v dohodnuté lhůtě. Následně obviněný Ing. Luboš Veselý z účtu obchodní společnosti HV Financ, s. r. o., zaslal uvedenou částku na účet Václava Biskupa, který částku vybral v hotovosti a vrátil ji obviněnému Ing. Luboši Veselému, který uložil advokátovi manželů Biskupových, obviněnému JUDr. Jaroslavu Trunečkovi, aby soudní řízení o pohledávku GE Money Bank, a. s., protahoval. Obviněný Ing. Luboš Veselý do věci zasvětil obviněného JUDr. Milana Makariuse, který souhlasil s tím, že se spoluobviněnými bude spolupracovat na zmaření uspokojení pohledávek věřitelské GE Money Bank, a. s., a povede exekuční řízení podle představ spoluobviněných k tomuto cíli. Za tímto účelem vytvořil exekuční návrh, který poslal elektronicky obviněnému Ing. Luboši Veselému s pokynem, aby mu jej zaslal do jeho exekutorské kanceláře den po uplynutí splatnosti úvěru, nejdříve 20. 5. 2015. Ačkoli obviněný Ing. Luboš Veselý tento exekuční návrh odeslal obviněnému JUDr. Milanu Makariusovi o měsíc dříve, než uplynula splatnost fiktivního úvěru, tento soudní exekutor takto přijatý exekuční návrh opatřil podacím razítkem s datem 20. 5. 2015, poté dne 26. 5. 2015 zajistil příslušným soudem své pověření provedením exekuce a dne 29. 5. 2015 vydal exekuční příkazy k provedení exekuce prodejem nemovitostí ve vlastnictví obviněných a o zřízení exekutorského zástavního práva ve vztahu k nemovitostem ve vlastnictví manželů Biskupových. Takto všichni obvinění ve vzájemné součinnosti jednali s cílem zmařit uspokojení pohledávek věřitele GE Money Bank, a. s., vůči manželům Biskupovým. Obviněný JUDr. Milan Makarius přitom tímto svým jednáním vědomě zneužil účel exekučního řízení a institut prodeje nemovitých věcí v exekučním řízení a vědomě porušil podle závěrů soudu prvního stupně své povinnosti soudního exekutora, neboť jednal v rozporu s §2 odst. 1, 2, §46 odst. 1, §58 odst. 1 a §66 exekučního řádu. Pokud obvinění ve svých dovoláních poukazovali na možnost uspokojení pohledávky GE Money Bank, a. s., z jiného majetku povinných, je nutno uvést, že ve vztahu ke vkladům penzijního a životního pojištění dovolatelé zcela ignorovali skutečnost, že tyto peněžní prostředky by nemohly být použity na okamžitou úhradu zmíněného závazku manželů Biskupových ve vztahu k tomuto věřiteli. Dovolatelé pominuli smluvní podmínky těchto pojištění, které rozhodně neumožňovaly okamžitou použitelnost těchto vkladů na úhradu závazku dlužníků. Pokud se dovolatelé domáhali znaleckého zkoumání hodnoty majetku manželů Biskupových a namítali, že celková hodnota jejich majetku výrazně převyšovala výši závazku vůči GE Money Bank, a. s., ignorovali učiněné skutkové zjištění, že v důsledku účelově vyvolaného exekučního řízení vedeného obviněným soudním exekutorem JUDr. Milanem Makariusem došlo ke zřízení exekutorského zástavního práva ve vztahu ke všem nemovitostem v majetku povinných, přičemž vydanými exekučními příkazy bylo rozhodnuto o provedení exekuce ve vztahu ke všem nemovitostem ve vlastnictví manželů Biskupových. Účel, pro který byl vytvořen fiktivní závazek manželů Biskupových vůči obchodní společnosti HV Financ, s. r. o., byl zcela správně zjištěn a s ohledem na skutečnost, že k dokonání činu nedošlo, je otázkou, jaké další kroky by obvinění k realizaci svého záměru uskutečnili. Ani skutečnost, že exekuce vůči povinným pro pohledávku GE Money Bank, a. s., byla zastavena, nemůže obviněné vyvinit. Přitom nelze pominout odstup doby, v níž byla pohledávka dlužníků vůči GE Money Bank, a. s., uhrazena, což rovněž vyvrací obhajobu obviněných, že manželé Biskupovi byli schopni tuto pohledávku v rozhodné době uhradit z jiného svého majetku, kterého se netýkaly kroky podniknuté v rámci exekučního řízení vyvolaného v souvislosti s výše uvedenou fiktivní pohledávkou obchodní společnosti HV Financ, s. r. o. Ve vztahu k námitkám obviněného JUDr. Milana Makariuse je pak nutné zdůraznit, že si byl vědom fiktivnosti pohledávky, ve vztahu k níž úkony exekučního řízení činil, že úmyslně svými kroky učiněnými v předmětném exekučním řízení vykonával svou pravomoc soudního exekutora způsobem odporujícím výše zmíněným ustanovením exekučního řádu. Takto činil v úmyslu způsobit škodu věřiteli manželů Biskupových GE Money Bank, a. s., nepochybně i se záměrem opatřit sobě i jinému neoprávněný prospěch. Protiprávní jednání obviněného nebylo dokonáno nezávisle na jeho vůli jen v důsledku toho, že nedošlo k vyvolání následku předpokládaného v §329 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku. Pokud obviněný JUDr. Milan Makarius namítal, že o fiktivnosti pohledávky nevěděl, je tato jeho obhajoba vyvrácena skutkovými závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně i soud odvolací. Obviněný v tomto směru nedůvodně vycházel z jiného skutkového stavu, než byl soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování objektivně zjištěn. Zcela nedůvodnými s ohledem na závěry soudů nižších stupňů byly shledány i námitky obviněného JUDr. Jaroslava Trunečka, který zpochybňoval naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu, kterým byl uznán vinným, namítal, že pouze vykonával služby advokáta, a zpochybňoval své autorství ve vztahu k úvěrové smlouvě. Ve vztahu ke zpochybnění svého autorství navrhoval vypracování znaleckého posudku z oboru jazykové analýzy textu. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že ať již byl autorem této smlouvy, či ji nechal vypracovat jinou osobou v rámci své advokátní kanceláře, není tato skutečnost pro závěr o jeho vině podstatnou, z vědomé účasti jej usvědčují další provedené důkazy, na které poukázaly soudy nižších stupňů (viz především body 264. a 269. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 31. str. 77. a 78. rozsudku odvolacího soudu). Rovněž ve vztahu k dovolacím námitkám JUDr. Milana Makariuse lze zdůraznit, že v rámci jím uplatněných námitek proti skutkovým zjištěním zcela pomíjí ty důkazy a skutečnosti, z nichž jeho vědomé zneužití postavení soudního exekutora vyplývá, stejně jako důkazy, které potvrzují jeho vědomí o fiktivnosti pohledávky, ve vztahu k níž vedl exekuční řízení a činil právní kroky k zajištění nemovitého majetku manželů Biskupových (viz zejména body 267., 270., 271., 274., 276. až 278. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 31. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
166. K námitkám obviněného Ing. Luboše Veselého ve vztahu ke skutku pod bodem IX. rozsudku soudu prvního stupně, za který byl uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, je možno konstatovat, že v nich obviněný opět vychází z jiných skutkových zjištění, než jsou ta, k nimž dospěly soudy nižších stupňů. V tomto směru lze poukázat především na bod 291. a 292. rozsudku soudu prvního stupně, v němž tento soud vysvětlil, proč i s ohledem na místa zajištění jednotlivých zbraní při domovní prohlídce provedené dne 17. 6. 2015 v bydlišti obviněného neuvěřil jeho obhajobě a výpovědi osob obviněnému blízkých a proč má za prokázané, že obviněný si bez povolení opatřoval zbraně, a to i s vědomím doby, která uplynula mezi smrtí jeho otce a dnem konání domovní prohlídky v bydlišti obviněného. Odvolací soud v bodě 32. odůvodnění svého rozsudku pak poukázal i na skutečnost, že zbraně, které označil za vlastní svědek Jaroslav Stejskal, nebyly nalezeny v bydlišti dovolatele, nýbrž v jeho kanceláři. Za této situace jsou námitky obviněného pouhou prostou polemikou se skutkovými závěry soudů nižších stupňů a nelze jim přiznat důvodnost.
167. K námitce obviněného JUDr. Milana Makariuse, že o jeho odvolání proti tomuto skutku odvolací soud nerozhodl, je opět možno poukázat na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS – st. 56/22, podle něhož není porušením práva na spravedlivý proces, pokud obsahuje oddělitelná část napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §258 odst. 2 tr. ř. pouze částečně vyhovující výrok a neobsahuje zvláštní výrok o zamítnutí odvolání ve zbývající části ohledně dalších oddělitelných výroků, v tomto směru postačí, pokud odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlí, jak se vypořádal s dalšími námitkami odvolatele, a proč je shledal nedůvodnými. Takovému výkladu Ústavního soudu rozhodnutí odvolacího soudu v této věci odpovídá i ve vztahu k rozhodnutí o odvolání tohoto dovolatele.
168. Ve vztahu k námitkám obviněných, které zaměřili proti výrokům o trestech, lze uvést následující. Obviněný Vladimír Dyršmíd namítl, že mu byl uložen nepřiměřený a likvidační trest, který se míjí s kritérii pro ukládání trestů. S ohledem na odstup doby mezi spácháním činu a jeho odsouzením obviněný JUDr. Milan Makarius uvedl, že mu neměl být ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody. Obviněný Tomáš Heller vyslovil přesvědčení, že s ohledem na jeho okrajovou roli mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest. Obviněný Jiří Pelnář vytkl, že při ukládání trestu nebylo přihlédnuto k tomu, že škodu na dani nahradil i s penále. K těmto námitkám je možno uvést, že neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který tito dovolatelé ani v rámci podaných dovolání neuplatnili. Pokud své námitky proti výroku o trestu mínili opřít o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neodpovídají tomuto hmotněprávnímu dovolacímu důvodu, podle něhož lze namítat pouze pochybení při ukládání souhrnného a společného trestu za pokračování v trestném činu. Jiné nesprávnosti spočívající v tvrzeném a navíc nedůvodném a nesprávném druhu nebo výměře uloženého trestu, především nesprávné vyhodnocení kritérií pro ukládání trestu nepřiměřeně přísného či mírného, nelze v rámci tohoto dovolacího trestu namítat. Neuplatnění ustanovení o možnosti mimořádného snížení trestu podle §58 tr. zákoníku rovněž pod tento hmotněprávní dovolací důvod a ani žádný jiný dovolací důvod nespadá. Takto uplatněné námitky proto nezbylo než vyhodnotit jako zcela nedůvodné.
169. Ve vztahu k námitce obviněného JUDr. Milana Makariuse (viz bod 67. tohoto usnesení) o porušení zásady „reformationis in peius“ v jeho neprospěch při zpřísnění trestu zákazu činnosti, ačkoli státní zástupce v podaném odvolání navrhoval zpřísnění trestu odnětí svobody a proti výměře trestu zákazu činnosti neměl výhrady, nezbývá než konstatovat, že tímto postupem odvolacího soudu k porušení této zásady ani práva obviněného na spravedlivý proces nedošlo. Je sice možno souhlasit s dovolatelem, že podle §259 odst. 4 tr. ř. může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce podaného v jeho neprospěch, nicméně pokud obviněný v podaném dovolání poukazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1099/2018, je nutno uvést, že toto rozhodnutí na jeho trestní věc nedopadá. Citovaným usnesením totiž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu byla vrácena k novému rozhodnutí z důvodu, že soud druhého stupně z podnětu odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného uložil ve věci stíhanému obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody, ačkoli státní zástupce v podaném odvolání pouze navrhoval zpřísnění uložených trestů domácího vězení, trestu zákazu činnosti a peněžitého trestu, avšak nežádal ve svém odvolání uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. V tomto směru Nejvyšší soud shledal rozhodnutí odvolacího soudu nejenom překvapujícím, ale i porušujícím citovanou zásadu zákazu „reformationis in peius“ . V nyní projednávané věci je však situace odlišná, neboť ve věci obviněného JUDr. Milana Makariuse odvolání státního zástupce směřovalo proti výroku o trestu odnětí svobody a státní zástupce požadoval zpřísnění nepodmíněného trestu odnětí svobody, který byl dovolateli uložen již soudem prvního stupně. Přitom odvolací soud zrušil nejen výroky o trestu, který byl dovolateli uložen, ale částečně i výrok o jeho vině, což muselo být důvodem zrušení i na výrok o vině navazujícího celého výroku o trestu. Odvolací soud nepochybil, pokud odvolání státního zástupce v neprospěch dovolatele shledal důvodným, avšak v rámci zásad pro ukládání trestů dospěl k závěru, že k dosažení účelu trestu není nezbytným zpřísnění nepodmíněného trestu odnětí svobody a postačí k dosažení účelu trestu u obviněného zpřísnění vedlejšího trestu zákazu činnosti. Trest byl sice zpřísněn, jak požadoval státní zástupce v podaném odvolání, ale postačilo zpřísnění trestní sankce obviněného méně postihující. Za této situace nesměla být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější (§38 odst. 2 tr. zákoníku).
170. K námitce obviněného Mgr. Václava Vody ohledně vyloučení členů senátu 4 To Vrchního soudu v Praze z rozhodování ve věci tohoto obviněného z důvodu, že již předtím rozhodovali ve věci samostatně stíhaného Ing. Michala Roubíčka a v popisu v této věci uvedeného skutkového děje se vyjadřovali i k otázce viny některých obviněných stíhaných v nyní projednávané věci (dovolatel poukázal v tomto směru na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Mucha vs. Slovensko, ze dne 25. 11. 2021, stížnost č. 63703/19), je nutno uvést, že k argumentaci uplatněné po plynutí lhůty k podání dovolání obecně nelze přihlížet (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2294/23). Navíc v této souvislosti nelze přehlédnout ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 5 Tdo 459/2023, schválené k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí, podle něhož „důvodem pro vyloučení soudce podle §30 odst. 1 tr. ř. z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného není bez dalšího zjištění, že soudce dříve uznal vinným týmž skutkem kvalifikovaným jako trestný čin jinou osobu. Nejde totiž ani o porušení zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), jestliže v takovém svém předcházejícím rozsudku ve věci jiné osoby soud do popisu skutku zahrnul i obviněného, bylo-li to nezbytné pro správné vystižení právní kvalifikace, pokud přitom jednoznačně vyjádřil, že tento obviněný je stíhaný v samostatně vedeném trestním řízení, jeho vina dosud nebyla zákonným způsobem prokázaná a tento rozsudek se jej netýká. Přitom jsou významné především použité slovní formulace a také kontext, v němž byly učiněny, a to jak ve výroku takového předcházejícího rozsudku, tak i v jeho odůvodnění.“
3. K důvodným dovolacím námitkám a k důvodům kasačního rozhodnutí
4.
171. Obvinění Mgr. Václav Voda a JUDr. Aleš Zeman ve svých dovoláních shodně namítli, že provedené důkazy jejich vinu neprokázaly, závěr soudů nižších stupňů o jejich vině je důkazně nepodložený, jejich jednání bylo zákonné, v souladu s výkonem jejich profesí. Oba obvinění namítli, že v jejich případě došlo k porušení zásady „in dubio pro reo“ . Spoluobviněným poskytli pouze právní pomoc bez znalosti všech okolností případu, bez znalosti skutkových okolností, z nichž by bylo možno dovodit jejich vědomou účast na trestné činnosti. Oba shodně namítli, že nebyli v kontaktu s dalšími obviněnými, ani nevěděli o jejich existenci. Je nutno přisvědčit dovolateli Mgr. Václavu Vodovi, že samostatně stíhaný Ing. Michal Roubíček, z jehož výpovědi soudy obou stupňů vycházely a považovaly ji za věrohodnou, nijak nepotvrdil, že by obviněný Mgr. Václav Voda věděl o jejich podvodném záměru. Takovýto závěr o jeho zasvěcení do podvodného plánu nevyplynul ani z telefonních hovorů mezi ním a spoluobviněným Ing. Lubošem Veselým. Nebylo zjištěno, jaká data obsahoval koncept závěti, který byl Mgr. Václavu Vodovi předložen, nelze proto ani vyvrátit jeho obhajobu, že právě z tohoto důvodu obviněný Ing. Luboš Veselý sdělil samostatně stíhanému Ing. Michalu Roubíčkovi, že s ním může mluvit otevřeně. Opak nebyl prokázán. Důkazy v podobě hovorů dalších osob o těchto dovolatelích obecně nemohou při neexistenci dalších důkazů k závěru o jejich vině postačovat. Takovéto hovory mohou být indicií o jejich možném zapojení do trestné činnosti, nikoli však jediným důkazem, na němž by bylo možno postavit závěr o jejich vině. Pominout ve vztahu k obviněnému Mgr. Václavu Vodovi nelze ani krátkou dobu, po kterou na veřejném místě byla konzultace poskytnuta. Ve vztahu k JUDr. Aleši Zemanovi je nutno přisvědčit tomuto dovolateli, že nebylo prokázáno, že by jím zaslaný koncept závěti obsahoval jakákoli data, z nichž by bylo možno dovodit jeho zasvěcení do podvodného plánu ostatních spoluobviněných. V tomto směru přitom není pochyb, že obviněným JUDr. Alešem Zemanem zaslaný koncept závěti byl stažen z internetu, po opakovaných urgencích ze strany obviněného Ing. Luboše Veselého, takže i tato skutečnost zpochybňuje závěr o jeho vědomé účasti na předmětné trestné činnosti. S takto uplatněnými námitkami dovolatelů bylo nutno souhlasit. Ani soud prvního stupně, ani soud odvolací nevysvětlily, proč ve vztahu k těmto obviněným neuvěřily výpovědi samostatně stíhaného Ing. Michala Roubíčka a z čeho dovodily jejich tvrzenou vědomou účast na předmětné trestné činnosti. Nebylo prokázáno jejich vědomí, že další obvinění připravují padělek závěti, který má být použit v dědickém řízení po zemřelém manželu poškozené Renáty Raban, který má posloužit ke zkrácení jejího dědického podílu oproti tomu, na který by měla nárok při dědění podle zákona. V tomto směru nelze pominout ani obhajobu obou obviněných, kteří poukazovali na to, že byli zneužiti spoluobviněným Ing. Lubošem Veselým pouze k jednomu konkrétnímu úkonu odpovídajícímu jejich profesnímu zaměření, bez znalosti podrobností k úkonu, který měli provést, přičemž následně již přes svoji odbornost nebyli dále tímto spoluobviněným kontaktováni. V případě Mgr. Václava Vody spočívala v pouhé konzultaci ohledně konceptu závěti, aniž by věděl, že zůstavitel je již mrtev, v případě JUDr. Aleše Zemana v zaslání vzoru konceptu závěti, který neobsahoval žádné konkrétní údaje k osobám zůstavitele či závětních dědiců, opět přitom z žádného konkrétního důkazu nevyplynulo, že jde o závěť již zemřelé osoby. Odvolací soud přitom skutečně dospěl k mylnému závěru, že koncept závěti založený na č. l. 4805 spisu není tím, který obviněný JUDr. Aleš Zeman zaslal obviněnému Ing. Luboši Veselému. V tomto směru došlo ze strany odvolacího soudu k chybné interpretaci provedeného důkazu a k jeho deformaci, která vedla tento soud i k nesprávným skutkovým a následně i právním závěrům o vině dovolatele. Ani dotaz JUDr. Aleše Zemana, zda alografní závěť bude podle znění starého, či nového občanského zákoníku, není a nemůže být důkazem o vědomé účasti tohoto obviněného na připravované trestné činnosti. Vysvětlení tohoto obviněného, proč tento dotaz učinil, totiž rovněž nebylo vyvráceno provedeným dokazováním. K tvrzení odvolacího soudu, který poukazoval i na notářské zápisy zneužité u skutků pod bodem IV. a VIII. rozsudků soudů nižších stupňů, dovolatel Mgr. Václav Voda správně zdůraznil, že v souvislosti s těmito skutky nebyl stíhán, dokonce nebyly uhrazeny ani notářské poplatky, na jejichž zaplacení mu za poskytnuté notářské úkony vznikl nárok, k čemuž by asi nedošlo, pokud by se skutečně podílel na trestné činnosti obviněného Ing. Luboše Veselého a dalších spoluobviněných v bodě I. rozsudku odvolacího soudu a byl spolupachatelem těchto spoluobviněných. Nelze pominout ani těmito obviněnými zdůrazněné omezené kontakty s dalšími spoluobviněnými, včetně Ing. Luboše Veselého, který trestnou činnost organizoval, přičemž o existenci spolupachatele, samostatně stíhaného Ing. Michala Roubíčka, věděl pouze obviněný Mgr. Václav Voda, který mu poskytl požadovanou konzultaci k návrhu alografní závěti, jejíž obsah a údaje v ní uvedené se zjistit nepodařilo. Nezodpovězena zůstala i otázka, proč by další obvinění měli potřebu zasvěcovat do předmětné trestné činnosti další právníky, pokud se na trestné činnosti účastnil již advokát JUDr. Jaroslav Truneček. Lze si sice představit možnost získat informace a odborné znalosti v podobě konzultace od dalších právníků, advokáta nebo notáře, ale důvod pro jejich zasvěcení do připravovaného podvodného jednání nebyl vysvětlen zejména za situace, že bližší osobní kontakty mezi nimi a Ing. Lubošem Veselým nebo některým dalším spoluobviněným podílejícím se na tomto skutku nebyly prokázány. V tomto směru skutkové závěry soudů nižších stupňů nejsou přesvědčivé a námitky obou obviněných proti skutkovým závěrům vyvolávají pochybnosti z hlediska jejich správnosti i přesvědčivosti. Existují proto obviněnými tvrzené pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, která jsou určující pro závěr o vině těchto obviněných z hlediska naplnění objektivní i subjektivní stránky pokusu trestného činu podvodu, kterým byli uznáni vinnými, navíc jako členové organizované skupiny, neboť ani provedené důkazy neumožňují učinit jednoznačný závěr, že o existenci organizované skupiny věděli, tím méně, že by do její činnosti byli zapojeni. Oba obvinění rovněž důvodně namítli, že žádným důkazem ani následnými telefonními hovory mezi nimi a obviněným Ing. Lubošem Veselým či mezi ním a dalšími spoluobviněnými nebylo prokázáno, že by obdrželi jakoukoli odměnu za zaslání konceptu závěti, resp. za konzultaci ohledně konceptu závěti, jehož znění ani není známo. Přitom již výše bylo konstatováno, že předložená padělaná závěť v dědickém řízení rozhodně nebyla právně bezvadná, což příliš nesvědčí pro závěr, že se na jejím vyhotovení podílel odborník na dědické právo. Námitky obou obviněných, jak jsou výše konstatovány, proto Nejvyšší soud shledal důvodnými a s ohledem na tento závěr nezbylo než přisvědčit těmto dovolatelům, že skutkové a právní závěry odvolacího soudu nemohou obstát.
172. Nejvyšší soud rovněž shledal důvodnou námitku obviněných Ing. Luboše Veselého, Vladimíra Dyršmída, JUDr. Jaroslava Trunečka, Mgr. Václava Vody a JUDr. Aleše Zemana, že odvolací soud zvýšením výše tvrzené hrozící škody poškozené Renátě Raban porušil v neprospěch těchto obviněných u skutku pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu zásadu zákazu „reformationis in peius“ , neboť odvolání státního zástupce v neprospěch obviněných směřovalo pouze proti výroku o trestu odnětí svobody, který byl těmto obviněným uložen, nebylo zaměřeno proti dalším vedlejším trestům, které byly těmto obviněným uloženy. Odvolací soud přitom výši hrozící škody podle rozsudku soudu prvního stupně v částce 35 614 839 Kč navýšil na částku 39 987 425,71 Kč s tvrzením, že pochybení ve výroku o trestu odnětí svobody, které bylo odvoláním státního zástupce v neprospěch obviněných napadáno, má svůj původ ve smyslu §254 odst. 2 tr. ř. ve výroku o vině, kterou z podnětu napadeného výroku o trestu odnětí svobody tak odvolací soud podle svého mínění mohl rovněž přezkoumávat. V této souvislosti lze připomenout, že státní zástupce ve svém odvolání v části podané v neprospěch obviněných požadoval uložit obviněnému Vladimíru Dyršmídovi přísnější trest odnětí svobody v trvání 5 let, obviněnému JUDr. Jaroslavu Trunečkovi v trvání 6 let, obviněnému Ing. Luboši Veselému v trvání 10 let, obviněnému Mgr. Václavu Vodovi nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let a JUDr. Aleši Zemanovi rovněž nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let. Proti dalším vedlejším trestům státní zástupce žádné námitky neuplatnil a tyto další tresty považoval za správné a zákonné. Odvolací soud na základě takto koncipovaného odvolání státního zástupce v neprospěch obviněných zpřísnil obviněnému Ing. Luboši Veselému vedlejší peněžitý trest z částky 5 000 000 Kč na částku 7 500 000 Kč (v důsledku zpřísnění výše jedné denní sazby z 10 000 Kč na 15 000 Kč), obviněnému Vladimíru Dyršmídovi rovněž peněžitý trest z původní částky 1 000 000 Kč na částku 1 050 000 Kč (v důsledku zvýšení počtu denních sazeb z 200 na 210 denních sazeb), pouze obviněnému JUDr. Jaroslavu Trunečkovi skutečně zpřísnil trest odnětí svobody z 3 let na 3,5 roku a navíc tomuto obviněnému nově uložil i trest zákazu činnosti výkonu povolání advokáta, ačkoli uložení tohoto trestu obviněnému státní zástupce v podaném odvolání nepožadoval, obviněnému Mgr. Václavu Vodovi odvolací soud prodloužil zkušební dobu podmíněného odsouzení ze 4 let na 5 let a obviněnému JUDr. Aleši Zemanovi prodloužil trest zákazu činnosti výkonu povolání advokáta z 5 let na 7 let. V tomto směru lze poukázat na již výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1099/2018, a konstatovat, že změna skutkových zjištění, kterou učinil odvolací soud ve vztahu k výši hrozící škody, je nejenom překvapivá, ale porušuje i zásadu zákazu změny v neprospěch obviněných, kterou nelze ospravedlnit v tomto případě ustanovením §254 odst. 2 tr. ř. Je nutno přisvědčit dovolatelům, že odvolací soud v tomto směru nerespektoval ani oddělitelnost jednotlivých výroků ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 6 Tdo 2687/2019, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 6 Tz 6/2018, když zpřísnil jiný trest, než který byl odvoláním státního zástupce napaden, případně uložil druh trestu, jehož uložení státní zástupce v podaném odvolání ani nepožadoval. Přitom takto provedené zpřísnění trestů, snad s výjimkou JUDr. Jaroslava Trunečka, u něhož byl zpřísněn i trest odnětí svobody, nemohlo ospravedlnit změnu skutkových závěrů soudu prvního stupně ve vztahu k výši hrozící škody ve smyslu §254 odst. 2 tr. ř. V tomto směru došlo k porušení práv těchto obviněných na spravedlivý proces a postup odvolacího soudu nebyl v souladu se zákonem. V tomto směru i s vědomím argumentace uplatněné odvolacím soudem lze poukázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22.
V. Závěrečné shrnutí
173. Na závěr tak lze shrnout, že některé námitky obviněných Ing. Luboše Veselého, Vladimíra Dyršmída a JUDr. Jaroslava Trunečka ve vztahu ke skutku pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu obsažené v jejich dovoláních shledal Nejvyšší soud důvodnými. Zcela důvodnými shledal dovolací soud námitky, které uplatnili obvinění JUDr. Aleš Zeman a Mgr. Václav Voda. Proto na podkladě těchto dovolání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně ohledně skutku pod bodem I, jímž byli obvinění Vladimír Dyršmíd, JUDr. Jaroslav Truneček, Ing. Luboš Veselý, Mgr. Václav Voda a JUDr. Aleš Zeman uznáni vinnými pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dále ve výrocích o trestech, které byly těmto obviněným uloženy, i ve výroku, kterým byla poškozená Renáta Raban odkázána podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve zbývající části zůstal rozsudek odvolacího soudu nezměněn. Podle §265k odst. 2 tr. ř. byly zrušeny rovněž další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí odvolacího soudu, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vrchnímu soudu v Praze, jako soudu odvolacímu, bylo přikázáno věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
174. Důvodem pro zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy byly pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů ohledně viny obviněných Mgr. Václava Vody a JUDr. Aleše Zemana, nepřesvědčivost skutkových i právních závěrů těchto soudů ve vztahu k jejich vině i použité právní kvalifikaci. Dalším důvodem pro zrušení rozsudku soudu odvolacího ve vztahu k obviněným stíhaným v bodě I. jeho rozsudku bylo porušení práva obviněných na spravedlivý proces spočívající v nerespektování zásady zákazu „reformationis in peius“ i ustanovení §254 odst. 2 tr. ř., jak je výše rozvedeno.
175. Další skutkové i právní námitky obviněných Ing. Luboše Veselého, Vladimíra Dyršmída a JUDr. Jaroslava Trunečka ve vztahu k tomuto skutku ani ve vztahu k dalším skutkům, pro které byli uznáni vinnými, nebyly shledány důvodnými. Zjevně neopodstatněnými byly shledány i dovolací námitky obviněných JUDr. Milana Makariuse, Tomáše Hellera, Jiřího Pelnáře, Ing. Petra Kubašty, Jana Červeňáka, Ing. Petra Eisenreicha, Aleše Marcinika a Ing. Jaroslavy Dlabolové, proto byly odmítnuty podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Ostatní výhrady obviněných zejména proti použitelnosti některých důkazů neměly opodstatnění.
176. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je v možnostech odvolacího soudu, aby výše konstatovaná pochybení v rámci nového odvolacího řízení napravil a z tohoto důvodu přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
177. Bude na Vrchním soudu v Praze, aby se v navazujícím řízení znovu důsledně zabýval předmětnou věcí, ve shora naznačeném směru, a to i s ohledem na případné další námitky obviněných.
178. Nejvyšší soud upozorňuje, že rozsudek soudu druhého stupně částečně zrušil výlučně z podnětu dovolání výše uvedených obviněných, a proto v dalším řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
179. Při novém projednání a rozhodnutí věci je pak odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. ř.).
180. Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o dovoláních obviněných v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 12. 2023
JUDr. Bohuslav Horký
předseda senátu