ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.849.2023.1
sp. zn. 5 Tdo 849/2023- 2709
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2023 o dovolání, které podala obviněná Dagmar Velíková , nar. 14. 11. 1955, trvale bytem Ruprechtická 2275/8, Praha 9, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 7 To 385/2022, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 100/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné Dagmar Velíkové odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 50 T 100/2021, byla obviněná uznána vinnou přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“). Za tento přečin a za další trestné činy jí byl podle §209 odst. 4 a §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 60 měsíců. Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné uložen též trest propadnutí náhradní hodnoty, a to budoucí pohledávky označené ve výroku rozsudku. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání 5 let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 6 T 54/2015, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 7 To 349/2015, z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 20 T 123/2013, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2016, sp. zn. 5 To 235/2016, a z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. 32 T 25/2016, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 3 To 375/2021. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli označení poškození odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedeného trestného činu se obviněná podle rozsudku soudu prvního stupně dopustila (zjednodušeně uvedeno) tím, že v období od 7. 1. 2009 do 13. 12. 2013 jako jediná osoba fakticky ovládající obchodní společnost VEMITRANS LG, s. r. o., IČO: 25867172, se sídlem Drahobejlova 1019/27, Praha 9 – Libeň (dále jen obchodní společnost VEMITRANS LG), s vědomím, že bankovní účty této obchodní společnosti jsou zajištěny exekučními příkazy, se záměrem zmařit uspokojení jejích věřitelů, o nichž věděla z přikázaných exekucí, a se záměrem vyhnout se plnění jejích splatných závazků vůči jejím věřitelům, vědomě na fakturách vystavených obchodní společností VEMITRANS LG pro platby od zákazníka obchodní společnosti PERSA, a. s., uváděla čísla účtů, jejichž majitelem byla obchodní společnost VEMITRANS, s. r. o. (a nikoli VEMITRANS LG), a tyto účty současně uvedla finančnímu úřadu jako účty určené pro vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Obviněná dala také pokyn Sdružení automobilových dopravců ČESMAD BOHEMIA, z. s., aby částky daně z přidané hodnoty vrácené ze zahraniční přepravy uskutečněné obchodní společností VEMITRANS LG zasílal na bankovní účty zřízených ve prospěch obchodní společnosti VEMITRANS, s. r. o., jejíž byla obviněná jedinou jednatelkou, ovládající osobou i disponentkou jejích účtů, na které byly uvedeným způsobem odkláněny platby. Obviněná tak převedla finanční prostředky obchodní společnosti VEMITRANS LG coby dlužníka, uhrazené obchodní společností PERSA, a. s., ve výši 18 553 255 Kč, finančním úřadem ve výši 17 456 742 Kč, sdružením automobilových dopravců ČESMAD BOHEMIA, z. s., ve výši 170 681,61 EUR a 152 411,15 Kč, tedy prostředky v celkové výši 36 162 408,15 Kč a 170 681,62 EUR, na úkor jejích známých a nezajištěných věřitelů, a ačkoliv z těchto finančních prostředků měla primárně uhradit závazky vůči věřitelům obchodní společnosti VEMITRANS LG splatné pohledávky neuhradila a převedené finanční prostředky použila pro potřebu svou a své další podnikání, čímž znemožnila věřitelům domoci se z majetku dlužníka úhrady jejich splatných pohledávek, neboť tento majetek se stal pro věřitele nedostupným. Jiným majetkem obchodní společnost VEMITRANS LG nedisponovala. V důsledku jednání obviněné tak nedošlo k uspokojení splatných pohledávek 18 věřitelů konkrétně uvedených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, kteří měli pohledávky za obchodní společností VEMITRANS LG v souhrnu ve výši 9 314 954,29 Kč. Celková hodnota majetkové podstaty dlužníka VEMITRANS LG, zjištěná v insolvenčním řízení, činila 3 085 804,56 Kč. Obviněná tak uvedeným jednáním způsobila celkovou škodu ve výši 6 229 149,73 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, které podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 7 To 385/2022.
II. Dovolání obviněné
4. Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podala obviněná Dagmar Velíková prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Obviněná nejprve zrekapitulovala dosavadní průběh řízení. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřovala zejména v tom, že soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že její jednání bylo vedeno záměrem zmařit uspokojení exekučních věřitelů, avšak podle názoru dovolatelky na základě provedených důkazů k takovému závěru dospět nemohly. Záměr zmařit uspokojení exekučních věřitelů je přitom určující pro naplnění subjektivní stránky trestného činu poškození věřitele.
6. Obviněná dále uvedla, že vždy jednala v dobré víře ohledně udržitelnosti svého podnikání a finančního zdraví obchodní společnosti VEMITRANS LG. K prokázání svého tvrzení doložila znalecký posudek, ze kterého měla vyplývat celková prosperita uvedené obchodní společnosti, soudy nižších stupňů však tento navržený důkaz neprovedly. Obviněná ve svém dovolání označila závěr soudů nižších stupňů o jejím úmyslném poškozování věřitelů v očekávání úpadku obchodní společnosti VEMITRANS LG za zcela nelogický, neboť exekuční řízení proti uvedené obchodní společnosti byla vedena pro zcela bezvýznamné částky oproti finanční situaci uvedené obchodní společnosti.
7. Dovolatelka vyjádřila své přesvědčení, že neměla důvod úmyslně poškozovat věřitele. Naopak měla za to, že vynaložila značné úsilí proti postupu obchodní společnosti VFS Financial Services Czech Republic, s. r. o., od které měla k dispozici kamiony na základě leasingových smluv a která tyto smlouvy jednostranně ukončila, aby zajistila další fungování obchodní společnosti VEMITRANS LG, což by vedlo i k uspokojení všech věřitelů. Její snahy však byly přerušeny zahájeným insolvenčním řízením.
8. Podle názoru dovolatelky soudy nižších stupňů nedůvodně neprovedly jí navrhované důkazy v podobě znaleckých posudků a smlouvy o půjčce mezi obchodními společnostmi VEMITRANS LG a VEMITRANS, s. r. o., přičemž obchodní vztahy a vzájemné závazky mezi uvedenými obchodními společnostmi jsou pro posouzení její viny zcela zásadní. Soudy nižších stupňů neprovedením uvedených důkazů porušily její právo na spravedlivý proces.
9. Podle obviněné byl naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněná považovala za nesprávný závěr soudů nižších stupňů o jejím úmyslném jednání, neboť po celou dobu jednala v dobré víře a nebyla vedena úmyslem krátit věřitele.
10. Obviněná ze všech shora uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
11. Dovolání obviněné bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
12. Podle státního zástupce se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jedná tehdy, pokud skutková zjištění nemají žádnou logickou návaznost na provedené důkazy, nevyplývají z nich při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení nebo jsou dokonce opakem skutečného obsahu provedených důkazů. Podle státního zástupce však dovolatelka neuvedla žádný konkrétní případ takového logického rozporu učiněných skutkových zjištění s provedenými důkazy. Obviněná pouze zopakovala, že neměla v úmyslu věřitele obchodní společnosti VEMITRANS LG poškodit, ale ke skutečnosti, že pro ni určené platby nechávala zasílat na účet jiné obchodní společnosti VEMITRANS s ní personálně propojené, se nijak nevyjádřila. Obviněná rovněž nevznesla žádné konkrétní námitky proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, podle kterých obchodní společnost VEMITRANS, s. r. o., neměla žádné zaměstnance ani majetek, nevykonávala žádnou činnost a nemohla tedy mít žádné pohledávky za obchodní společností VEMITRANS LG. Nebyl tak zjištěn žádný právní důvod, na základě kterého by obchodní partneři obchodní společnosti VEMITRANS LG měli zasílat platby obchodní společnosti VEMITRANS, s. r. o. Obviněná pouze obecně odkázala na vzájemné vztahy a pohledávky obou obchodních společností. K námitce obviněné, že soudy nižších stupňů neprovedly důkaz smlouvou o půjčce, státní zástupce uvedl, že se nejedná o tzv. opomenutý důkaz, neboť soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, proč důkaznímu návrhu dovolatelky nevyhověl. Podle státního zástupce výhrady uplatněné obviněnou s odkazem na zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy nejsou způsobilé zpochybnit soudy nižších stupňů učiněná skutková zjištění, pokud vůbec naplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Rovněž námitky obviněné podřazené pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. shledal státní zástupce jako nedůvodné. Obviněná v tomto ohledu pouze opakovala námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy rozporovala závěr o úmyslném zavinění, který je podle jejího názoru založen na nesprávném právním posouzení, když úmyslem krátit věřitele vedena nebyla. Státní zástupce souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, který u obviněné dovodil existenci přímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pokud totiž dovolatelka nechávala bez právního důvodu platby určené zadlužené obchodní společnosti VEMITRANS LG, na jejíž účty byla vedena exekuce, zasílat na účty jiné jí ovládané společnosti, pak takové jednání jiný účel než odstranění majetku z dosahu věřitelů obchodní společnosti VEMITRANS LG mít nemohlo.
14. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí.
15. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněné, která tohoto práva nevyužila.
IV. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
16. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
17. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
18. Na úvod je třeba zopakovat, že obviněná uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
19. Ve skutečnosti ale měla obviněná na mysli spíše dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť se domáhala přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byly podle jejího přesvědčení v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Jinými slovy obviněná ani správně neoznačila dovolací důvod, na jehož základě by dovolací soud měl napadené rozhodnutí, tj. usnesení odvolacího soudu o zamítnutí jejího odvolání, přezkoumat. Tato vada jejího podání však sama o sobě nebyla důvodem, pro který bylo její dovolání odmítnuto, jak bude rozvedeno níže.
20. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
21. V tomto stejném duchu a naznačeném směru musí být vykládán také nově formulovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo zejména o reakci na rozvinutou judikaturu především Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásady volného hodnocení důkazů, vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
22. Nejvyšší soud dále obecně připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména str. 5 odůvodnění jeho usnesení) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Takové námitky dovolatele samy o sobě nenaplňují dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014).
b) K uplatněným námitkám obviněné
23. Nejvyšší soud předně zjistil, že prakticky veškeré námitky deklarované v dovolání obviněná uplatnila již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, byly tak součástí její argumentace před soudem prvního i druhého stupně. Oba soudy nižších stupňů se s nimi také vypořádaly, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí lze odkázat (v případě rozsudku soudu prvního stupně je souhrnné hodnocení důkazů a odůvodnění skutkových i právních závěrů obsaženo ve vnitřně nečleněném bodě 39. na str. 51-56, odvolací soud vyjádřil souhlas se závěry soudu prvního stupně v bodě 4. a k tomu učinil vlastní vyjádření k námitkám obviněné v bodě 5. na str. 5 odůvodnění svého usnesení). Jak bylo shora uvedeno, takto pojaté dovolání Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (pokud ovšem uplatněné dovolací námitky odpovídají uplatněným dovolacím důvodům).
24. Obviněnou uplatněné námitky však neodpovídají ani uplatněným ani žádným jiným dovolacím důvodům. Její dovolání je ve své podstatě a zjednodušeně uvedeno postaveno na dvou výhradách. Obviněná jednak namítala, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu poškození věřitele, neboť jednala v dobré víře, pokud jde o udržitelnost podnikání a finanční zdraví obchodní společnosti VEMITRANS LG, neboť vynaložila značné úsilí ve snaze zajistit další fungování uvedené obchodní společnosti, které by vedlo i k uspokojení jejích věřitelů. Závěr soudů nižších stupňů o jejím úmyslném poškozování věřitelů v očekávání úpadku obchodní společnosti VEMITRANS LG proto označila za nelogický, neboť exekuční řízení proti uvedené obchodní společnosti byla vedena pro zcela bezvýznamné částky. Jednak obviněná brojila proti postupu soudu nižších stupňů, které podle jejího názoru nedůvodně neprovedly jí navrhované důkazy v podobě znaleckých posudků a listin (především smlouvy o půjčce), čímž porušily její právo na spravedlivý proces. Obviněná tak fakticky nesouhlasila se skutkovými zjištěními, které jsou založeny na nedostatečném rozsahu dokazování, neboť byly v řízení opomenuty jí navržené důkazy.
25. Nejvyšší soud se k těmto námitkám níže stručně vyjádří (jinak ve zbytku odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů). Oběma námitkami obviněná vlastně brojila proti skutkovým závěrům soudu prvního stupně, které považoval za správné i odvolací soud. V prvním případě totiž obviněná vlastně nevznesla námitky nesprávného právního posouzení správně zjištěného skutkového stavu, ale žádala právně posoudit skutkový stav jiný, k němuž dospěla vlastní interpretací důkazů, zatímco soudy nižších stupňů dospěly k závěrům odlišným, z nichž předtím vycházel i veřejný žalobce. Verze obviněné byla soudy nižších stupňů odmítnuta, je považována za vyvrácenou provedeným dokazováním, soud prvního stupně své vlastní skutkové závěry v koncízní podobě shrnul ve skutkové větě výrokové části svého rozsudku, ty je třeba právně posoudit. Obviněná však ve skutečnosti nežádala právně posoudit tento skutkový stav, ale skutkový stav jiný, odlišnou verzi skutkového děje, která byla dokazováním vyvrácena. Soudy nižších stupňů totiž dospěly k jednoznačnému závěru, že obviněná v žádné dobré víře v další fungování obchodní společnosti VEMITRANS LG a v uspokojení jejích věřitelů nejednala, naopak jejím cílem bylo vyvést aktiva z této obchodní společnosti na úkor jejích věřitelů do jiné obchodní společnosti také ovládané obviněnou, závazky obchodní společnosti VEMITRANS LG pak neuhradila, dokonce svým postupem znemožnila jejich pozdější uspokojení. Také druhá námitka je ve své podstatě vyjádřením nesouhlasu s výsledky dokazování, které obviněná chtěla zvrátit vlastními návrhy na doplnění dokazování, které ovšem soud prvního stupně zamítl, což také posléze odůvodnil ve svém rozsudku (viz bod 37. na str. 50).
26. V tomto směru je třeba poznamenat, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.; Jelínek, J., Říha, J. Rozhodnutí ve věcech trestních se vzory rozhodnutí soudů a podání advokátů. 5. vydání. Praha: Leges, 2023, s. 43 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz §265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora.
27. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněné ohledně skutkového stavu a rozsahu dokazování nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněné, a to ani práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněné. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu].
28. V daném případě však dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Lze tak shrnout, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a které následně potvrdil svým rozhodnutím i odvolací soud. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže.
29. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaných námitek uplatněných v dovolání (jako obiter dictum ) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněné proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění.
30. Předně nelze přisvědčit námitce obviněné, že by zamítnutím jí navržených důkazních prostředků došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Jak soud prvního stupně (bod 37. na str. 50-51 odůvodnění jeho rozsudku), tak odvolací soud (bod 5. na str. 5 odůvodnění jeho usnesení) dostatečně a logicky vysvětlily, proč nevyhověly návrhu obviněné na doplnění dokazování. Nejvyšší soud s předloženou argumentací soudů nižších stupňů plně souhlasí a na odůvodnění jejich rozhodnutí v tomto směru odkazuje. Rozhodně tak nejde o důkazy opomenuté, jak se domnívala obviněná. Z bohaté judikatury Ústavního soudu navazující na Ústavou zaručenou nezávislost soudů k této otázce též vyplývá, že soud není povinen provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl, naopak je povinen a současně oprávněn odpovědně zvážit, které důkazy je třeba provést a zda je potřebné stav dokazování doplnit, tedy posoudit důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 729/2000, uveřejněný pod č. 224/2005 ve svazku č. 39 na str. 369 Sb. nál. a usn.). Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů přitom vyplývá, že se návrhy obviněné na doplnění dokazování vážně zabývaly a neshledaly je potřebné vzhledem ke skutkovému ději, který je obviněné kladen za vinu.
31. Problematika tzv. opomenutých důkazům byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí – z mnoha nálezů Ústavního soudu viz např. nález ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný pod č. 10/1995 ve svazku č. 3 na str. 51 Sb. nál. a usn., nález ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, publikovaný pod č. 76/1997 ve svazku č. 8 na str. 231 Sb. nál. a usn., nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, publikovaný pod č. 127/2002 ve svazku č. 28 na str. 95 Sb. nál. a usn. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Kromě shora uvedených viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, publikovaný pod č. 26/2004 ve svazku č. 32 na str. 239 Sb. nál. a usn., nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, publikovaný pod č. 91/2004 ve svazku č. 33 na str. 377 Sb. nál. a usn., nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172/2004 ve svazku č. 35 na str. 315 Sb. nál. a usn.
32. V dané věci se obviněná dožadovala provedení důkazních prostředků, které měly převážně prokázat dobrou finanční kondici obchodní společnosti VEMITRANS LG. Soudy nižších stupňů však považovaly tyto návrhy za nezpůsobilé k prokázání skutkových tvrzení obviněné, tedy za důkazy bez potřebné vypovídací potence, a to z více důvodů, nadto skutkový děj považovaly za dostatečně prokázaný doposud provedeným dokazováním. Návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem Pražské znalecké kanceláře, s. r. o., byl zamítnut, neboť byl s ohledem na dosavadní stav poznání (především s ohledem na závěry znaleckého posudku znalce Ing. Pavla Vašuta, Ph.D.) nadbytečný, nadto pracoval s torzem účetnictví, nevztahoval se k ekonomické situaci v rozhodné době a byl zpracován pro účely jiného řízení. Navíc nebyl způsobilý prokázat základní skutkové okolnosti v této věci, nakolik obviněná záměrně vyvedla finanční prostředky z dosahu obchodní společnosti VEMITRANS LG na úkor jejích věřitelů. Ani další navržené důkazy soudy nižších stupňů neakceptovaly, listinné důkazy byly pouhou neověřenou kopií listin, které mohly být vyhotoveny kdykoliv, proto je soudy nižších stupňů odmítly, neboť nebylo možno ověřit jejich autenticitu, výslech svědka S. D. považovaly za nadbytečný s ohledem na zjištění učiněná z listinných důkazů. Soudy nižších stupňů tak řádně odůvodnily, proč neprovedly navržené důkazní prostředky, nemůže tak jí o důkazy opomenuté ve shora naznačeném smyslu.
33. Pokud jde o námitku, že nebyla nenaplněna subjektivní stránka trestného činu poškození věřitele, obviněná jen velmi obecně uvedla, že neměla důvod úmyslně poškozovat věřitele a že byla v dobré víře, pokud jde o udržitelnost a finanční zdraví obchodní společnosti VEMITRANS LG. Obviněná tím zpochybňovala naplnění znaku zavinění v jeho úmyslné formě. Obviněná svou obranu ale založila na zcela jiných skutkových zjištěních, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů, především na tom, že obchodní společnost VEMITRANS LG prosperovala, a tak obviněná neměla důvod odklánět finanční prostředky. Soud prvního stupně však na základě provedeného dokazování dospěl k jednoznačnému závěru, že obchodní společnost VEMITRANS LG se nacházela v úpadku, že v exekučních řízeních a ani v insolvenčním řízení, která se týkala této obchodní společnosti, nebyl zjištěn žádný relevantní majetek, listinnými důkazy bylo jednoznačně prokázáno, že bankovní účty vedené ve prospěch této obchodní společnosti byly blokovány exekučními příkazy. Zároveň soudy nižších stupňů dospěly k jednoznačnému závěru, že mezi obchodními společnostmi VEMITRANS LG a VEMITRANS, s. r. o., nebyl žádný závazkový vztah, který by odůvodňoval postoupení pohledávek v hodnotě v řádu několika desítek milionů Kč. Na základě těchto skutečností vzal soud prvního stupně za prokázané, že se obchodní společnost VEMITRANS LG v době činu obviněné nenacházela v dobré ekonomické situaci, jak tvrdila obviněná. Obviněná pak ve snaze uchránit finanční prostředky, které měly být připsány ve prospěch obchodní společnosti VEMITRANS LG, před jejími věřiteli je nechala zaslat na bankovní účet jí ovládané obchodní společnosti VEMITRANS, s. r. o. Šlo o zcela záměrnou a cílenou činnost obviněné, jednoznačně byla v trestním řízení též vyvrácena její obrana, že o tom nevěděla, výpověďmi vyslechnutých svědků (zejména L. T., K. L., M. E. N. a I. K.). Z dokazování totiž vyplynulo, že to byla právě obviněná, kdo rozhodoval o tom, které účty budou vůči dlužníkům označeny jako místo úhrady dluhu, neboť si byla dobře vědoma zajištění bankovních účtů obchodní společnosti VEMITRANS LG exekučními příkazy. Skutkové závěry o vědomostní i volní složce zavinění tak byly soudy nižších stupňů učiněny na základě relevantních důkazů, lze na ně jednoznačně usuzovat i z objektivního průběhu skutkového děje. Takové skutkové závěry byly též správně právně posouzeny, tzv. odklonění finančních prostředků obviněnou z dosahu věřitelů obchodní společnosti VEMITRANS LG bylo cílem obviněné, která tak jednala s úmyslem přímým ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
34. Jinými slovy obviněná se svými námitkami ohledně subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele vycházela ze zcela jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly na základě provedeného dokazování soudy nižších stupňů. Taková námitka ale nemůže obstát, neodpovídá dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [a to ve spojitosti s obviněnou neuplatněným dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.]. Tyto námitky jsou vlastně založeny na prosté polemice obviněné se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, které ovšem Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává (viz výše). Zároveň nebylo zjištěno, že by skutkové závěry soudů nižších stupňů byly zjevně excesivní, že by neměly oporu v žádném z provedených důkazů, naopak z výsledků dokazování logicky vyplývají. Nebyly tak naplněny ani podmínky dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ve spojitosti s obviněnou neuplatněným dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.].
V. Závěrečné shrnutí
35. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněné Dagmar Velíkové odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., neboť uplatněné námitky v podaném dovolání neodpovídaly deklarovaným ani žádným jiným dovolacím důvodům. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 9. 2023
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu