ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.930.2023.1
sp. zn. 5 Tdo 930/2023- 10212
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2023 o dovolání, které podal obviněný J. P. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. 55 To 22/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 3/2021, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. 55 To 22/2023, a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. 4 T 3/2021.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Přerově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. 4 T 3/2021, byl obviněný J. P. uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), za který mu byl podle §254 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §67 odst. 2 písm. a) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen též peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy celkem ve výměře 100 000 Kč, jehož splácení bylo povoleno podle §68 odst. 5 tr. zákoníku v pravidelných 10 měsíčních splátkách po 10 000 Kč pod ztrátou výhody splátek, nezaplatí-li dílčí splátku včas (do 20. dne v měsíci). Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodní korporace nebo jejího zastupování na základě plné moci nebo prokury v trvání 5 let. Postupem podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození konkrétně uvedení ve výroku rozsudku soudu prvního stupně odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedené trestné činnosti se podle rozsudku soudu prvního stupně obviněný dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že v období nejméně od 18. 12. 2012 do 30. 12. 2013 na různých místech České republiky na základě plné moci ze dne 1. 11. 2012, která mu byla udělena obchodní společností EUROPEAN BUSINESS OPPORTUNITY CO., se sídlem Capital City, Independence Avenue, P. O. Box 1312, Victoria, Mahé, Seychelská republika (dále jen „EUROPEAN BUSINESS OPPORTUNITY“ nebo ve zkratce „EBO“), zastupoval tuto obchodní společnost a jejím jménem a na její účet sjednával smlouvy o převodech obchodních podílů v různých obchodních společnostech, na jejichž základě se obchodní společnost EUROPEAN BUSINESS OPPORTUNITY stala jediným společníkem nejméně ve 108 obchodních společnostech se sídlem v České republice. V souvislosti s tímto jednáním od jednotlivých osob jednajících za tyto obchodní společnosti přebíral kompletní účetnictví, s nímž následně naložil neznámým způsobem, přičemž předstíral, že jej předal I. A. G., bulharskému občanovi, který měl být majitelem všech akcií obchodní společnosti EUROPEAN BUSINESS OPPORTUNITY. Ve skutečnosti mu však účetnictví nepředal, ale naložil s ním neznámým způsobem, čímž znemožnil dohledání účetních dokladů všech těchto obchodních společností, a tím i zjištění jejich majetkových poměrů v době předcházející převodům jejich jednotlivých obchodních podílů. Uvedené jednání činil s vědomím, že obchodní společnosti, v nichž došlo ke změně společníka, vykazovaly v době převodu obchodního podílu závazky vůči dalším věřitelům, jejichž uspokojení je nedostupností účetnictví příslušných obchodních společností zmařeno, neboť není možné dohledat majetkové hodnoty, kterými by takové obchodní společnosti mohly disponovat a které by mohly sloužit k uspokojení jejich jednotlivých věřitelů, navíc u řady z nich ve spojitosti s převodem obchodního podílu docházelo k výběru peněz z bankovních účtů vedených v jejich prospěch, v čemž byla spatřována škoda způsobená poškozeným věřitelům. Takto postupoval nejméně ve 39 případech konkrétně specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, přičemž tímto jednáním způsobil všem poškozeným věřitelům úhrnnou škodu ve výši nejméně 2 099 109 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci svým usnesením ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. 55 To 22/2023.
II. Dovolání obviněného
4. Uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním (ze dne 23. 8. 2023). Dovolání obviněného je poněkud zmatečně koncipováno, v první části pod písm. A/ (blíže neoznačené s body I. až III.) je narativní část, v níž zrekapituloval rozhodnutí soudů nižších stupňů, v části pod písm. B/ (blíže neoznačené s body IV. až VIII.) uvedl, o které dovolací důvody své dovolání opírá a proč je Nejvyšší soud s odkazem na judikaturu oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí. Podstata dovolání je pak obsažena v části C/ (v bodech IX. až XXIX. s nadpisem „Za extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními považuje odsouzený zejména následující.“), na niž pak navazuje část D/ s návrhem na procesní postup Nejvyššího soudu. Dovolací důvody zmatečně označil dovolatel v pasáži B/, přičemž opakovaně a s různým obsahem odkazoval na důvody obsažené v §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř., přičemž ze slovního vyjádření v bodech IV. a V. je zjevné, že různě zaměňoval znění trestního řádu do 31. 12. 2021 a od 1. 1. 2022. Ve skutečnosti přitom měl zřejmě na mysli dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř. (ve znění účinném v době sepsání dovolání a jeho podání, tj. od 1. 1. 2022), neboť chtěl napadat usnesení odvolacího soudu o zamítnutí dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ač v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť opakovaně uváděl, že zpochybňuje správnost právního posouzení skutku. Obviněný ovšem zpochybňoval též skutkové závěry soudů nižších stupňů, které považoval za extrémně rozporné s obsahem provedených důkazů, což by sice mohlo odpovídat nově vloženému důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022), nicméně slovním vyjádřením tento dovolací důvod neuplatnil, pokud jej formálně číslicemi a písmeny označil, spojoval jej spíše s nesprávným právním posouzením skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022), jak vyplývá z bodů IV., V. a VIII. jeho dovolání (v dalších pasážích již neuváděl, pod který z dovolacích důvodů své námitky podřazuje). Přitom ale konkrétní námitky uváděl jen v pasáži pod bodem C/ dovolání a spojoval je s tzv. extrémním rozporem mezi obsahem důkazů a učiněnými skutkovými závěry. Nicméně v této pasáži namítl i některé závěry právní, které nebylo nutné spojovat se závěry skutkovými založenými na kritice vyhodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů, byť jinak tyto různé otázky dovolatel patřičně neodlišoval a různě je směšoval. Dokonce v bodě XXVIII. v části C/ (pod rubrikou tzv. extrémního rozporu, jak bylo uvedeno výše) uváděl, že se nedomáhá přezkumu skutkového stavu, ač tak reálně v takřka všech bodech této sekce činil, a že zpochybňuje aplikaci právních norem na skutkové závěry obsažené v popisu skutku soudu prvního stupně (mnohdy sice žádal o nové právní posouzení, ovšem skutkového stavu jím předestřeného a odlišného od skutkového stavu uzavřeného soudy nižších stupňů). I to činí jeho dovolání obtížně srozumitelným. Jisté zmatečnosti podání nahrává též nesouvisející kopírování různých závěrů z judikatury nevztahující se k danému případu (viz např. bod XVII. ke skutkové podstatě trestného činu uvedené v §254 odst. 2 – zřejmě alinea 3 tr. zákoníku, který vůbec nebyl obviněnému kladen za vinu).
5. Obviněný na svou obranu nejprve upozornil, že jednal na základě plné moci, která mu byla udělena obchodní společností EUROPEAN BUSINESS OPPORTUNITY a na základě které prováděl pouze faktické úkony, o stavu obchodních společností však neměl žádné informace, ani je neměl povinnost mít. Zpochybnit tak chtěl zřejmě zopakované skutkové závěry převzaté z popisu skutku obsaženého v rozsudku soudu prvního stupně, které zvýraznil tučným písmem v bodě C/IX. svého dovolání, které zřejmě mají být podle něj v tzv. extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněný upozornil na motivaci převodců obchodních podílů k jejich krokům, čímž zpochybňoval jejich věrohodnost, z níž vycházely soudy nižších stupňů.
6. Dovolatel dále vyjádřil své přesvědčení, že k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku musí úmysl pachatele zahrnovat všechny znaky objektivní stránky, konkrétně pak manipulaci s účetními doklady, přičemž jednáno musí být také v tzv. druhém úmyslu ohrozit majetková práva jiného. Podle něj však v trestním řízení úmyslné jednání prokázáno nebylo. Soudy nižších stupňů dokonce podle něj ani nevyvrátily jeho tvrzení, že účetnictví převáděných obchodních společností předal do rukou I. A. G. Na subjektivní stránku nelze zjednodušeně usuzovat ani z toho, že došlo k převodu obchodních podílů na tzv. bílé koně, aniž by současně došlo k předání účetnictví.
7. Obviněný také namítl, že údaje o stavu majetku obchodních společností jsou veřejně dostupné v obchodním rejstříku, a právě díky veřejnosti těchto údajů může kdokoli nahlížet do sbírky listin a zjistit hospodářský stav obchodních společností. Pokud statutární orgány obchodních společností splnily svoji zákonnou povinnost, měly by být údaje dostupné ve veřejném rejstříku. Tím zpochybňoval vůbec možnost nesprávným nakládáním s účetnictvím naplnit skutkovou podstatu sledovaného trestného činu (a tím vlastně i právní úpravu obsaženou v §254 odst. 1 tr. zákoníku).
8. Svým dovoláním zpochybnil i naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku. Obviněný nesouhlasil, že by zatajil účetnictví a ohrozil tak majetková práva věřitelů. Tyto námitky opět stavěl primárně na nesouhlasu se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, trval na tom, že účetnictví předával vždy I. A. G., tudíž je nemohl zatajit a ohrozil tím majetková práva věřitelů. Vytkl, že dokazování nebylo vedeno ke zjištění, zda vůbec obchodní společnosti podnikaly či nikoli a zda tedy mohly mít věřitele. V odsuzujícím rozsudku absentuje závěr, v jakém alespoň minimálním rozsahu pachatel ohrozil majetková práva jiného, což podle obviněného nelze nahradit poukazem na výši pohledávek věřitelů.
9. Dovolatel odmítl závěr soudů nižších stupňů, že by byl jedinou osobou, která trestněprávně jednala v souvislosti s fungováním obchodní společnosti EUROPEAN BUSINESS OPPORTUNITY, ač se podařilo zdokumentovat také počínání dalších osob při převodech obchodních podílů.
10. Především ale obviněný namítl, že by jeho popsaným jednáním byla způsobena na majetku poškozených tvrzená škoda v uvedeném rozsahu. Škodou nemůže být pouhý souhrn pohledávek věřitelů, mohl by ji způsobit jen za předpokladu nakládání s majetkem obchodních společností ve spojitosti s trestným nakládáním s účetnictvím, čímž by došlo ke znemožnění uspokojení pohledávek věřitelů. Podle něj proto soudy nižších stupňů nemohly dospět na základě provedeného dokazování k závěru, že jeho jednáním byla způsobena škoda ve zjištěném rozsahu.
11. Konečně obviněný v obecné rovině namítl porušení zásady in dubio pro reo, když se podle jeho názoru soudy nižších stupňů přiklonily k verzi obžaloby, aniž by řádně vyvrátily argumenty obhajoby. Tímto podle obviněného nebylo dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, naopak zůstávají o nich důvodné pochybnosti, soudy se tak neměly přiklonit ke skutkové verzi obžaloby, ale měly rozhodnout ve prospěch obviněného.
12. Z výše uvedených důvodů považoval obviněný rozhodnutí soudů nižších stupňů za nesprávná (aniž by však výslovně navrhl jejich zrušení; tuto formální vadu podání se ovšem nejal napravovat postupem podle §265h odst. 1 tr. ř. ani soud prvního stupně, Nejvyšší soud mu jen proto v zájmu urychlení vyřízení věci spis nevracel bez věcného vyřízení, když jinak záměr obviněného i v tomto směru byl z ostatních pasáží jeho podání patrný).
III. Vyjádření k dovolání
13. Dovolání obviněného bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
14. Státní zástupce nejprve stručně shrnul dosavadní průběh řízení a upozornil na uplatnění dovolacích důvodů podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2021, přičemž uvedl, že je i přes to třeba zaručit obviněnému právo na řádné projednání jeho mimořádného opravného prostředku.
15. K námitkám obviněného spadajícím pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že ze spáchaného skutku popsaného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně usvědčují obviněného provedené důkazy, skutková zjištění jsou v souladu se skutečným obsahem důkazů. Podle názoru státního zástupce soud prvního stupně náležitě odůvodnil, proč považoval výpověď svědka I. A. G. za hodnověrnou se zřetelem k ostatním důkazům. Podle něj nedošlo ani k porušení zásady in dubio pro reo , neboť tato zásada se aplikuje v případech, ve kterých jsou důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, které nelze odstranit dalším provedením důkazu. Poté je nutné rozhodnout ve prospěch obviněného, neboť ani vysoký stupeň podezření bez dalšího nemůže být podkladem pro odsuzující výrok. Uvedená zásada se však nevztahuje na hodnocení důkazů. V rozhodnutích soudů nižších stupňů státní zástupce neshledal nedůvodné podpoření obžaloby, naopak uvedl, že závěry soudů nižších stupňů jsou opřeny o výsledky provedeného dokazování.
16. K námitkám obviněného podřazeným pod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy k námitkám nesprávného posouzení subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3, odst. 3 tr. zákoníku uvedl, že z rozsudku soudu prvního stupně vyplynulo, že obviněný převzal účetnictví obchodních společností, naložil s ním nezjištěným způsobem, přitom však předstíral, že jej předal jiné osobě, čímž naplnil znak zatajení objektivní stránky. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou dovolatele, že soudy nižších stupňů při posuzování znaku ohrožení majetkových práv nezohlednily nečinnost (nepodnikání) převáděných obchodních společností. Podle něj v rámci dokazování bylo zjištěno, že hospodářský stav obchodních společností byl neuspokojivý, avšak nevyplynulo, že by uvedené obchodní společnosti nepodnikaly. V této věci se tak neuplatní závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1533/2010, podle kterých nemůže dojít k ohrožení majetkových práv jiného, pokud pachatel sice nevedl řádně účetnictví, avšak obchodní společnost fakticky vůbec nepodnikala. K námitce, že údaje o stavu hospodaření obchodních společností jsou uvedeny v obchodním rejstříku, se vyjádřil tak, že ne všechny doklady se ukládají do veřejné sbírky listin v obchodním rejstříku, tudíž bez účetnictví by poškozený věřitel např. nemusel unést důkazní břemeno při uplatňování nároku na uspokojení své pohledávky v občanském soudním řízení apod.
17. Zjištění, že vlastní převod majetku v dotčených obchodních společnostech prováděly jiné osoby, které v této věci nebyly trestně stíhány, nijak podle státního zástupce nevylučuje naplnění znaku značné škody obviněným. Podstatné je podle něj to, že zatajením účetnictví se majetek obchodních společností stal pro věřitele nedostupným. V souvislosti s posouzením značné škody státní zástupce uvedl, že soudy nižších stupňů považovaly jednání obviněného i ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě za úmyslné. S tímto závěrem se však nemohl ztotožnit, neboť ze skutkových zjištění nelze dovodit, že obviněný byl srozuměn se vznikem značné škody. Podle názoru státního zástupce jednání obviněného vykazovalo znaky vědomé nedbalosti, neboť si musel být vědom, že zatajením účetnictví zadlužených obchodních společností nebudou moci jejich věřitelé dohledat majetek, a přitom bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že věřitelům škodu nezpůsobí, čímž nedodržel potřebnou míru opatrnosti. I přes uvedené pochybení shledal tuto námitku neopodstatněnou, neboť obviněný značnou škodu zavinil, nikoli však úmyslně. K posouzení subjektivní stránky základní skutkové podstaty neměl výhrad.
18. K poslednímu uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. státní zástupce upozornil, že obviněný uvedený důvod uplatnil v obou alternativách, avšak neuvedl k němu žádné konkrétní námitky. Podle něj nedošlo k naplnění uvedeného dovolacího důvodu v jeho první alternativě, neboť odvolání obviněného bylo odvolacím soudem věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek zamítnuto. Ke druhé alternativě uvedeného dovolacího důvodu státní zástupce uvedl, že k existenci důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. se již vyjádřil, přičemž shledal tyto námitky jako neopodstatněné.
19. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž zároveň souhlasil i s jiným rozhodnutím v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
20. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení (a to přes jistý nedostatek obsahové náležitosti – k tomu viz výše) a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
21. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
22. Obviněný vlastně uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz k tomu shora), byť odkazoval na ustanovení trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 (a to ještě ne vždy zcela správně s ohledem na slovní vyjádření). Protože však zmiňoval i dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ač jej zjevně spojoval se slovním vyjádřením uvedeným v současném §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem obsahově (i s odkazy na starší judikaturu zejména Ústavního soudu) by mu některé námitky mohly odpovídat, zmíní Nejvyšší soud i tento dovolací důvod.
23. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhá alternativa, kterou uplatnil i obviněný, spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti uvedenému rozhodnutí, ač byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., v tomto konkrétním případě v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., popř. v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které tak mají být jádrem podaného dovolání.
24. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
25. V tomto duchu musí být vykládán také nově formulovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo především o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
b) K námitkám neodpovídajícím dovolacím důvodům a k námitkám zjevně neopodstatněným
26. Předně je třeba uvést, že obviněný svou argumentaci ve více bodech svého dovolání sice koncipoval jako polemiku s hmotněprávním posouzením skutku soudy nižších stupňů, nicméně svou obranu založil na odlišném hodnocení důkazů a odlišné verzi skutkového děje, než k jaké dospěly soudy nižších stupňů. Jak ale bylo vysvětleno shora, taková argumentace v zásadě neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů.
27. V této spojitosti Nejvyšší soud dále obecně připomíná, že dovolací soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné dovolání založené na námitkách, které dovolatel uplatnil již v předchozí fázi řízení a s nimiž se soudy nižších stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Tak tomu bylo v daném případě prakticky s veškerými námitkami, které obviněný uplatnil v dovolání, neboť vlastně stejnou obhajobu uplatňoval již dříve v předcházejících stadiích trestního řízení. Soudy nižších stupňů se s ní též vypořádaly, a to až na jedinou výjimku v podobě stanovení značné škody, jak bude rozvedeno v další pasáži pod bodem IV. c) odůvodnění tohoto usnesení. Ve zbývajícím rozsahu lze odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se se stejnými námitkami dostatečně vypořádaly. Stejně tak je možno odkázat i na vyjádření státního zástupce, s nímž dovolací soud s uvedenou výjimkou též souhlasí.
28. Obviněný především namítal, že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou v tzv. extrémním rozporu s obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků. Existence takového zjevného (extrémního) rozporu by mohla být důvodem pro zásah dovolacího soudu, ovšem v daném případě žádný takový rozpor zjištěn nebyl (nepočítaje v to skutkové závěry pro stanovení rozsahu škody – viz k tomu dále). Obviněný při své argumentaci totiž pomíjel, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou založena na rozhodných skutkových zjištěních vycházejících z jedné skupiny důkazů podporujících tvrzení veřejné žaloby, zatímco nevyhověly verzi obhajoby opřené o jinou skupinu důkazů, resp. zpochybňující důkazy obžaloby. V tom ale tzv. extrémní (či lépe zjevný) rozpor spočívat nemůže, jak ostatně vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. V takovém případě jde o pouhou polemiku se soudy nižších stupňů, které dokazování v potřebném rozsahu provedly, důkazy hodnotily a na jejich základě učinily skutkové závěry, zároveň sdělily důvody, proč tak učinily, takže jejich postup nevykazuje prvky libovůle. Nejvyšší soud ovšem není další (třetí) soudní instancí s plnohodnotným přezkumem závěrů soudů nižších stupňů, takto jeho role a postavení v trestním řízení nebylo koncipováno, na tom nic nezměnilo ani doplnění nového dovolacího důvodu uvedeného v nynějším §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bylo rozvedeno shora.
29. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz §265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora.
30. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněného ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani práva na spravedlivý proces, porušení spravedlivosti a férovosti řízení, tzv. překvapivého rozhodnutí ani práva na obhajobu, jak namítal obviněný. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.) a Listinou základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.), a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23. shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad (vyjma zjištěné výše škody – viz níže), natožpak extrémní, mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, s nímž souhlasil i odvolací soud.
31. Nejvyšší soud se v naznačeném duchu (jen obiter dictum ) nejprve vyjádří k námitce obviněného, kterou zpochybnil postup soudů nižších stupňů, které podle něj nevyvrátily jeho tvrzení, že účetnictví převáděných obchodních společností převzal a následně předal do rukou I. A. G., což jako obranu použil obviněný ve svém dovolání vícekrát. Obviněný tím brojil proti naplnění znaků objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění. Dovolatel svou obranu ale založil na zcela jiných skutkových zjištěních, než k jakým dospěly na základě dokazování soudy nižších stupňů. Jde tak o pouhou polemiku se soudy nižších stupňů o vyhodnocení důkazů. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz bod 14.) rozvedl, proč vzal za prokázané, že I. A. G. účetní doklady od obviněného nepřevzal, když vycházel ze svědecké výpovědi právě I. A. G. a listinných důkazů, vzal též v potaz místní a časové souvislosti, z čehož pak vyvodil, že účetnictví tzv. skutečnému majiteli (tj. majoritnímu společníku) obchodní společnosti EBO předáno nebylo. S uvedenou námitkou se vypořádal i soud druhého stupně (viz bod 14. odůvodnění jeho usnesení), který souhlasil se závěry soudu prvního stupně. Pokud tedy obviněný ve svém dovolání tvrdil, že nenaplnil objektivní stránku trestného činu, neboť účetní doklady předal jiné osobě, a sice I. A. G., tudíž to nemohl být on, kdo účetnictví zatajil a ohrozil majetková práva věřitelů, tak jde o jinou verzi skutkového děje, která nebyla v řízení před soudy nižších stupňů prokázána, ale naopak vyvrácena.
32. Uvedené platí i pro posouzení naplnění znaků subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění. Lze doplnit, že tento trestný čin je trestným činem úmyslným, přičemž úmyslné zavinění se musí vztahovat na všechny objektivně-deskriptivní i normativní znaky základní skutkové podstaty uvedené v §254 odst. 1 tr. zákoníku (v příslušné variantě – zde alinea 3), jak vyplývá z §13 odst. 2 tr. zákoníku, zatímco k okolnostem zvlášť přitěžujícím (podmiňujícím použití vyšší trestní sazby) jsou nastavena pravidla jinak (viz §17 tr. zákoníku), ke značné škodě ve smyslu §254 odst. 3 tr. zákoníku jako škodlivému následku postačí nedbalost – viz §17 písm. a) tr. zákoníku. Postačí přitom k naplnění základní skutkové podstaty i úmysl nepřímý (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 166/2009). Pro vyvození trestní odpovědnosti za uvedený trestný čin ve sledované variantě si tak pachatel musí být vědom alespoň možnosti, že jeho jednáním (jako alespoň jedné z příčin) dochází k zatajení účetnictví, s čímž je pro ten případ srozuměn (úmysl nepřímý). Kromě toho se zavinění musí vztahovat i na ohrožovací následek, který v daném případě měl formu ohrožení majetkových práv jiného. K naplnění subjektivní stránky vztahující se k ohrožení majetkových práv se nevyžaduje tzv. druhý úmysl ( dolus coloratus ), jak se domníval dovolatel. Naplněním subjektivní stránky se soudy nižších stupňů zabývaly a dovodily, že úmyslné jednání obviněného pokrylo znak zatajení účetních dokladů i znak spočívající v ohrožení majetkových práv věřitele. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru (viz body 16. a 18. odůvodnění jeho rozsudku), že obviněný vždy velmi dobře věděl o špatném hospodářském stavu obchodních společností, u nichž zajistil převedení obchodního podílu z dosavadního společníka na obchodní společnost EBO, přičemž současně s tím docházelo k záměrnému zašantročení účetnictví, v tom ostatně spočíval smysl existence uvedené obchodní společnosti EBO, její aktivity včetně nabízených služeb na internetu, způsob provedení činu, tvrzená likvidace obchodních společností do 24 hodin, simulované úhrady podílů, reálné zaplacení za nabízenou službu nabyvateli podílu, nezájem o dluhy obchodních společností a osudy věřitelů etc. Uvedenou skutkovou verzi založenou na důkazech plynoucích z provedených důkazních prostředků však obviněný neakceptoval a svou obranu v dovolání vystavěl na zcela jiné skutkové verzi. V tom ale dovolací řízení nespočívá. Zatajením účetních dokladů obchodních společností, které bylo zjevnou a opakovanou součástí všech popsaných převodů obchodních podílů, došlo k ohrožení zájmů věřitelů, neboť jednotliví věřitelé v důsledku toho přišli o možnost zjistit, jakým majetkem jejich dlužníci disponovali, jak s ním naložili, tedy jaké majetkové hodnoty byly použitelné k uspokojení jejich nesplacených pohledávek. Obviněný si byl vědom špatného majetkového stavu obchodních společností, přesto však účetnictví zatajil (a to případně spolu s dalšími osobami, tedy k zatajení sám aktivně přispěl), byl zároveň srozuměn i s ohrožením majetkových práv věřitelů těchto obchodních společností. Právní závěr soudu prvního stupně o naplnění znaku zavinění ve formě nepřímého úmyslu, se kterým souhlasil i odvolací soud, je zcela odůvodněný, je založen na skutkovém základu vyplývajícím z provedeného dokazování. Ani dovolací soud k těmto závěrům nemá výhrad (námitky obviněného v dovolání v tomto směru neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům, protože obviněný vycházel z jiné skutkové verze, než jaká byla zjištěna v řízení před soudy nižších stupňů).
33. Nejvyšší soud ani neshledal, jak namítal (mimo rámec uplatněných dovolacích důvodů) obviněný ve svém dovolání, že by v naznačeném směru došlo v řízení před soudy nižších stupňů k porušení pravidel spravedlivého procesu a práva na obhajobu a s tím souvisejícího principu presumpce neviny a z něj vyplývajícího postulátu in dubio pro reo . Obviněný ve svém dovolání ani nevysvětlil, v čem konkrétně spatřuje porušení této zásady, uvedl pouze, že soudy nižších stupňů řádně nevysvětlily, jak se vypořádaly s argumenty obhajoby a proč neuvěřily jeho skutkové verzi. To ovšem není pravdou. Obviněný se primárně hájil tím, že předal účetní doklady jiné osobě, takže je nemohl zatajit. Touto osobou podle obviněného byl I. A. G., uvedenou verzi ovšem zcela důvodně považovaly soudy nižších stupňů za jednoznačně vyvrácenou, a to jednak výpovědí samotného jmenovaného svědka, jednak i rozborem listinných důkazů v návaznosti na časovou osu, čímž spolehlivě byla simulovaná verze o předávání účetnictví zmíněnému svědkovi spolehlivě vyvrácena. Z celého schématu činnosti obchodní společnosti, za niž především klíčové operace vykonával obviněný, je jednoznačně patrné, že smyslem její existence a obchodní činnosti bylo zločinným způsobem napomáhat dalším osobám zbavit se předlužených obchodních společností, jejich obchodních podílů a členství ve statutárních orgánech za přiměřenou úplatu, a to při současném zbavení se účetnictví (buď jeho přímým zničením nebo jeho zatajením), čímž současně znemožní věřitelům uspokojení jejich pohledávek, přičemž budou dosavadní členové statutárního orgánu uchráněni před vyvozováním vlastní odpovědnosti z titulu ručení. Spolu s tím jim bylo zpravidla umožněno ku svému prospěchu získat veškerá aktiva takového úpadce, jehož obchodní podíl je nabízen k prodeji. Tento business model byl patrný z reklamovaných služeb obchodní společnosti EBO. Je přitom patrné, že obchodní společnost EBO ve skutečnosti nikdy neměla s předluženými obchodními společnostmi v jejich oboru činnosti úmysl dále pokračovat v podnikání, naopak uvedené obchodní společnosti s veškerou činností ustaly, staly se z nich tzv. prázdné schránky bez reálného hospodářského života. I to dokládá smysl fungování obchodní společnosti EBO, jejíž jediný formální reprezentant jako majitel všech jejích akcií (svědek I. A. G.) byl tzv. bílým koněm, který o skutečné činnosti této obchodní společnosti nic nevěděl. Nelze tak vytýkat soudům nižších stupňů, že obhajobě neuvěřily, a naopak vycházely z verze předestřené obžalobou, která byla navíc prokázána relevantními důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. V tomto ohledu Nejvyšší soud na postupu soudů nižších stupňů nic závadného neshledal.
34. Obviněný ve svém dovolání dále namítl, že jednal pouze na základě plné moci a ohledně stavu převáděných obchodních společností neměl žádné informace. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že pachatelem trestného činu podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku může být v zásadě kdokoli, kdo má účetnictví ve své dispozici, neboť zákon nevyžaduje tzv. konkrétní subjekt (na rozdíl od trestného činu podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, jehož pachatelem může být jen ten, kdo má zákonnou povinnost vést účetnictví). Soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že to byl právě obviněný, kdo přebíral účetnictví od statutárních orgánů obchodních společností, jejichž obchodní podíl byl převáděn. Tuto skutečnost obviněný ani nerozporoval, naopak sám i ve svém dovolání tvrdil, že účetní doklady převzal. Bylo též prokázáno, že účetní doklady I. A. G. předány nebyly. Teprve toto zjištění obviněný zpochybňoval, ovšem soudy nižších stupňů důvodně této jeho obhajobě neuvěřily (viz výše). Účetnictví obchodních společností tak zůstalo v dispozici obviněného, proto není podstatné, že jednal pouze na základě plné moci, když to byl právě obviněný, kdo s účetnictvím naložil blíže nezjištěným způsobem. I kdyby však jednal ve spolupráci s osobami, které mu převáděly obchodní podíly v předlužených obchodních společnostech a které deklarovaly předání účetnictví, jak se z některých výpovědí svědků (bývalých jednatelů a společníků obchodních společností) naznačuje, bylo by možno jednání obviněného považovat za spolupachatelství uvedeného trestného činu a na jeho odpovědnosti by se tak ničeho neměnilo (v plném rozsahu by mu totiž byl přičítán i předem dohodnutý výsledek dosažený dalším spolupachatelem, neboť jednání obviněného bylo nezbytnou podmínkou a součástí procesu zatajení účetnictví ve spojitosti s deklarovaným převodem obchodního podílu spolu s předstíraným předáním účetnictví).
35. Nelze uznat ani námitku obviněného, že k žádnému ohrožení majetkových práv věřitelů nemůže prostým zatajením či zničením účetnictví dojít, protože statutární orgány mají zákonnou povinnost zveřejňovat údaje o stavu majetku obchodních společností ve veřejném rejstříku. Předně je třeba upozornit, že obviněný touto svou námitkou vlastně zpochybňuje vůbec smysl a funkčnost celé právní normy obsažené v §254 odst. 1 tr. zákoníku, protože toto ustanovení trestního zákoníku by bylo zcela zbytečné, nefunkční, jeho znaky by nikdy nemohly být naplněny, pokud by jednáním tam popsaným nikdy nemohl nastat ohrožovací následek. Takovou námitku je třeba považovat za absurdní a nesmyslnou, naopak je velmi reálné, že znemožněním přístupu k účetnictvím jsou ohrožovány majetkové zájmy věřitelů, ale i státu a jeho fiskálních zájmů. Lze v tomto směru plně souhlasit i s vyjádřením státního zástupce, který správně upozornil, že rozhodně nikoli všechny účetní doklady se do veřejné sbírky zakládají, že bez znalosti některých údajů, které se do veřejné sbírky neukládají a které se kvůli jednání obviněného staly nedostupnými, by např. poškozený věřitel nemusel unést důkazní břemeno při uplatňování své pohledávky. Je také zcela zřejmé, že právě účetnictví je základním pramenem poznání ekonomického stavu podnikajícího subjektu, že díky němu může u úpadce insolvenční správce dohledat majetek úpadce, účinně napadat některé dispozice s majetkem úpadce apod.
36. Není vůbec zřejmé, proti čemu obviněný brojil námitkou nedostatečného vyhodnocení motivace převodců obchodních podílů předmětných obchodních společností potvrdit řádné předání účetnictví, když obviněný na několika místech svého dovolání (a i v předchozích fázích trestního řízení) tvrdil, že účetní doklady obchodních společností skutečně převzal. Obviněný tak na jednu stranu uvedl, že účetní doklady obchodních společností od bývalých společníků či jednatelů nepřevzal, následně pak opakovaně tvrdil, že účetnictví převzal a předal do rukou jiné osoby. V tomto si obviněný značně protiřečil. Zároveň ale platí, jak již dovolací soud shora upozornil, že na trestní odpovědnosti obviněného by se nic nezměnilo ani při zjištění skutkové verze (nastíněné několika svědky), že k zatajení účetnictví došlo po předchozí vzájemné dohodě s obviněným, a to ze strany převodce obchodního podílu (v takovém případě by šlo o spolupachatelství tohoto trestného činu s takovým převodcem).
37. Obviněný zpochybnil naplnění objektivní stránky i námitkou, že obchodní společnosti, jejichž obchodní podíl nabýval obchodní společnost EBO, nepodnikaly, tedy nevyvíjely žádnou podnikatelskou aktivitu, takže ani nemohlo dojít k ohrožení majetkových práv (nebo včasného a řádného vyměření daně). K tomu obviněný odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1533/2010. V uvedeném případě šlo ovšem o zcela jinou skutkovou situaci i jiný znak skutkové podstaty sledovaného trestného činu, takže ani závěry z uvedeného usnesení nelze v této věci vůbec užít (šlo o problematiku ohrožení vyměření daně, které nebylo v dané věci náležitě odůvodněno, navíc skutková situace vůbec naplnění tohoto následku neodpovídala, a to i s ohledem na aktivity podnikatelského subjektu i správce daně). Ve věci obviněného předně šlo o ohrožení majetkových práv poškozených (a nikoli státu a jeho fiskálních zájmů s možností vyměřit daň), navíc není ani pravdou, že by obchodní společnosti, jejichž účetnictví bylo zatajeno, nepodnikaly, opak je pravdou a byl v řízení také prokázán, o čemž svědčí i reálně zjištění věřitelé z podnikatelské činnosti vždy u každé jednotlivé obchodní společnosti uvedení přímo ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Je také zřejmé, že obviněný zcela reálně svým jednáním majetková práva těchto věřitelů ohrozil, neboť věřitelům bylo zásadně ztíženo uspokojení jejich splatných pohledávek vůči zmíněným obchodním společnostem, pokud nemohli zjistit, jak bylo naloženo s majetkem těchto obchodních společností, a to právě kvůli nedohledatelnosti účetnictví, se kterým obviněný naložil neznámým způsobem.
38. Ohrožovací následek v podobě ohrožení majetkových práv jiného byl v popisu skutku výrokové části rozsudku soudu prvního stupně náležitě identifikován, a to jak uvedením konkrétního věřitele, tak i výší jeho pohledávky. V tomto směru postupovaly soudy nižších stupňů zcela v intencích ustálené judikatury Nejvyššího soudu a nelze jim v tomto ohledu (i přes námitky obviněného) cokoli vytýkat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 845/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 20015, sp. zn. 5 Tdo 919/2015).
c) K otázce značné škody
39. Nejvyšší soud ovšem musel dát obviněnému za pravdu, pokud ve svém dovolání (byť ne zcela trefně) namítal nesprávné stanovení rozsahu škody, kterou měl svým jednáním poškozeným způsobit, jak k tomu dospěly soudy nižších stupňů. Obviněný sporoval postup soudů nižších stupňů, připomněl, že škodou nemůžou být souhrny pohledávek věřitelů, že škoda by mohla být způsobena jen tehdy, pokud by protiprávní nakládání s účetnictvím bylo spojeno s určitými dispozicemi s majetkem obchodní korporace, což by znemožňovalo uspokojení věřitelů. Jinými slovy soudy nižších stupňů měly zohlednit jen to nakládání s majetkem, které se bezprostředně vázalo k zatajení účetnictví, k němuž došlo v době převodu obchodního podílu v obchodní společnosti, s nímž byly spojeny i další společenstevní změny (v obsazení orgánů obchodní společnosti).
40. V tomto směru lze dát obviněnému za pravdu, neboť soud prvního stupně sice učinil úpravy oproti podané obžalobě, ovšem tyto úpravy se jeví být z nastíněného pohledu nedostatečné a obviněnému bylo vytýkáno nakládání s majetkem obchodní společnosti mnohdy i poměrně dlouho před převodem obchodního podílu, a to aniž by byl učiněn skutkový závěr, že obviněný na tom jakkoliv participoval a že by na tom byl s dosavadními zástupci takové obchodní korporace domluven.
41. Nejvyšší soud nejprve stručně připomene postup soudů nižších stupňů v této věci při stanovení výše škody. Soud prvního stupně ji stanovil zkoumáním pohybů na bankovních účtech dotčených obchodních společností v závěrečném období před převodem obchodních podílů, jakož i po něm, a z nich určil výběry, které se vymykaly běžné provozní činnosti dotčených obchodních společností. Pokud bylo možné dovodit, že výběry finančních prostředků v době do převodu obchodního podílu byly vybrány za účelem jejich ponechání v dispozici bývalých společníků, byla tato částku stanovena jako škoda, pokud obchodní společnost měla v takové výši závazek vůči svým věřitelům. Soud prvního stupně stejným postupem do škody pojal i ty částky, které byly z účtů některých obchodních společností vybrány až po převodu obchodních podílů, pokud bylo prokázáno, že finanční prostředky vybrali bývalí společníci. Soud druhého stupně takový postup akceptoval.
42. Soudy nižších stupňů tak do škody způsobené obviněným pojaly zejména ty finanční částky, které vybrali bývalí společníci z účtů obchodních společností ještě před převodem obchodního podílu. Soud prvního stupně se při stanovení výše škody inspiroval názorem, který zaujal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1250/2015, v němž šlo o případ, kdy jediný jednatel a společník obchodní společnosti prováděl finanční transakce na úkor obchodní společnosti, a to jak před převodem obchodního podílu, tak i poté, přičemž s převodem obchodního podílu nepředal svému nástupci účetnictví (škodu tak představoval souhrn takových výběrů a jiných nakládání s penězi, které nebyly užity ve prospěch obchodní společnosti). Situace ve zmíněné věci byla ovšem skutkově odlišná od nyní projednávaného případu v tom směru, že šlo o trestnou činnost původního jednatele a společníka, a nikoliv nabyvatele obchodního podílu, resp. osoby, která získala do dispozice účetnictví a zatajila jej (či se na jeho zatajení podílela).
43. Ve spojitosti s trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku je možno připomenout, že jde o konkrétně ohrožovací delikt, jehož následkem je podle základní skutkové podstaty (mimo jiné) ohrožení majetkových práv poškozených. Toto ohrožení může přerůst až ve škodu, která je pak okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §254 odst. 3 tr. zákoníku. V takovém případě pak jde o poruchový delikt, přičemž následkem ve formě poruchy je způsobení škody na cizím majetku, resp. porušení zájmu společnosti na ochraně majetku osob, škodu lze považovat též za poruchový účinek, přičemž mezi jednáním uvedeným v základní skutkové podstatě a takovým následkem, resp. účinkem, musí být dána též příčinná souvislost. Kdy a za jakých okolností může být protiprávní nakládání s účetnictvím ve smyslu §254 odst. 1 tr. zákoníku příčinou škody, se Nejvyšší soud zabýval již vícekrát v některých svých rozhodnutích (vždy jsou ovšem vázány tyto závěry na konkrétní skutkové okolnosti daného případu – viz např. rozhodnutí pod č. 48/2020-III. a č. 37/2021-I. Sb. rozh. tr.). Ve spojitosti s nyní projednávaným případem je ale možno zmínit především závěry učiněné v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1459/2019, publikovaném pod č. 25/2020 Sb. rozh. tr.: „Trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku může pachatel způsobit škodu na cizím majetku ve smyslu §254 odst. 3 nebo 4 tr. zákoníku i tehdy, jestliže ohrozí majetková práva jiného, např. práva věřitelů obchodní korporace, kterou zastupuje a jejíž účetnictví je povinen vést. K takové škodě ovšem nedojde jen tím, že pachatel jako statutární orgán obchodní korporace zatajil (zničil, učinil neupotřebitelným apod.) její účetnictví, které po příslušné změně nepředal novému statutárnímu orgánu této korporace, ale naložil s ním blíže nezjištěným způsobem. Škoda by zde mohla být způsobena za předpokladu, kdyby bylo zmíněné nakládání s účetnictvím spojeno např. s určitými dispozicemi s majetkem obchodní korporace, které by znemožnily uspokojení pohledávek věřitelů, nebo s tím, že se tento majetek stal pro věřitele či jiné osoby (např. pro insolvenčního správce) nedostupným apod. Škodou tedy není pouhý souhrn pohledávek věřitelů, jejichž práva byla ohrožena uvedeným trestným činem.“
44. Nejvyšší soud nemá důvod se od uvedeného názoru, který byl navíc schválen trestním kolegiem Nejvyššího soudu i k publikaci ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, jakkoliv odchylovat ani v nyní projednávané věci. Zřejmě i soudy nižších stupňů měly snahu z něj vycházet, nicméně podle názoru dovolacího soudu jej neaplikovaly ve sledované věci adekvátně. Především totiž nezohlednily zásadní rozdíl oproti jiným shora uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu (včetně rozhodnutí pod č. 25/2020 Sb. rozh. tr.), že tam byli k zodpovědnosti pohnáni původní jednatelé a společníci, kteří nejprve tzv. vytunelovali obchodní společnosti, aby pak následně převedli obchodní podíl a ve spojitosti s tím zatajili či zničili účetnictví (popř. majetkové dispozice učinili v bezprostřední, a to i návazné, souvislosti s takovými společenstevními změnami). V nyní projednávané věci však vůbec nebylo prokázáno, že by výběry peněz z bankovních účtů a další finanční transakce v neprospěch obchodních společností, jejichž obchodní podíly byly následně převáděny obchodní společnosti EBO a jejichž účetnictví obviněný zatajil, byly činěny právě ve spojitosti se zatajením účetnictví, a především že by na tom měl obviněný jakýkoliv podíl. Zahrnout takové částky vyvedené z obchodních společností před společenstevními změnami do škody (ve smyslu shora citovaného rozhodnutí č. 25/2020 Sb. rozh. tr.) způsobené ve spojitosti se zatajením účetnictví obviněným jako osobou zastupující nabyvatele obchodního podílu (a nikoli původního statutárního orgánu a společníka obchodní společnosti) by bylo možné zásadně jen tehdy, pokud takový obviněný jednal po předchozí vzájemné domluvě s původním statutárním orgánem a společníkem, který skutečně finanční transakce před převodem obchodního podílu a zatajení účetnictví prováděl (tj. pokud jednali jako spolupachatelé trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku). Bez zjištění takové předchozí domluvy (kterou ovšem někteří svědci z řad bývalých jednatelů a společníků naznačovali) ovšem nelze v jednání obviněného spatřovat příčinu následku v podobě způsobení škody, která by navíc byla kryta i zaviněním (byť zde by postačovala i nevědomá nedbalost – viz výše). Ostatně tomu napovídá (nebylo-li to celé předem domluveno), že izolované jednání obviněného spočívající v zatajení účetnictví, nemůže být (samo o sobě) příčinou následku, pokud tomuto následku časově nepředcházelo (zatajení účetnictví by muselo být jen vyvrcholením předem domluveného procesu započatého již dříve a v celém rozsahu přičitatelném obviněnému). Takové skutkové závěry ovšem nebyly jednoznačně učiněny (resp. z předložených rozhodnutí soudů nižších stupňů nevyplývají).
45. Při těchto úvahách se navíc zcela pomíjí jiná (a poměrně pravděpodobná) eventualita, že výběry peněz bývalými jednateli a společníky, pokud peníze nebyly užity ve prospěch obchodních společností, by mohly mnohem spíše naplňovat znaky skutkové podstaty některého z obohacovacích majetkových trestných činů, typicky zpronevěry podle §206 tr. zákoníku (srov. k tomu též rozhodnutí pod č. 37/2021-I. Sb. rozh. tr., v němž je připuštěn i jednočinný souběh těchto trestných činů, pokud součástí zpronevěry je i uvádění nepravdivých údajů do účetních dokladů ve smyslu §254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku – pak se ovšem škoda vytýká jen v rámci ustanovení §206 tr. zákoníku), anebo poškozovacích trestných činů, typicky poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku nebo tzv. nevěrné správy podle §220 tr. zákoníku (srov. k tomu ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3348, marg. č. 26.). Takovým právním závěrům ovšem vůbec chybí skutkový podklad, státní zástupce v tomto směru nepředložil žádná žalobní tvrzení, v dané věci byl stíhán toliko obviněný, a nikoli i další osoby z řad bývalých statutárních orgánů a společníků obchodních společností, jejichž účetnictví bylo zatajeno a byla tak ohrožena majetková práva poškozených věřitelů.
46. Tyto otázky spolu s podílem na činnosti obviněného na aktivitě uvedených osob ovšem nebyly vyřešeny nepochybně ani jako předběžné ve spojitosti s vyvozováním trestní odpovědnosti obviněného. To lze považovat za vadu, pokud obviněnému bylo současně se zatajením účetnictví vytýkáno způsobení škody v podobě finančních částek ušlých z majetku obchodních společností výlučnou aktivitou těchto jiných osob, tj. aniž by bylo vysvětleno, jaký na tom měl obviněný podíl, resp. jakou svou aktivitou předcházející vzniku škody k tomu přispěl.
47. Jako příklad pro výše uvedené úvahy lze uvést bod 17. výroku rozsudku soudu prvního stupně, který se týkal obchodní společnosti HNJ trading, s. r. o., u níž došlo k výběru části finančních prostředků z bankovních účtů (bývalým společníkem) v období od 29. 3. 2013 do 7. 6. 2013, šlo-li o korunový účet, resp. ve dnech 29. 7. 2013 až 31. 7. 2013, šlo-li o eurový účet, přičemž smlouva o převodu obchodního podílu mezi bývalým společníkem a obviněným jakožto osobou jednající za obchodní společnost EBO byla uzavřena až dne 2. 8. 2013, tj. po provedení veškerých výběrů finanční hotovosti z účtů vedených ve prospěch zmíněné obchodní společnosti. Podobně by bylo možno zmínit i další dílčí útoky, u nichž je situace podobná, jako jsou body 14., 16., 18., 20., 21., 23. a 26., pochybnosti s ohledem na časové vymezení v popisu skutku vznikají i v případě bodů 15. a 33.
48. Zmíněné výhrady se ovšem netýkají nakládání s majetkem obchodních společností poté, co došlo k převodu obchodních podílů, ve spojitosti s nímž bylo zatajeno účetnictví obviněným, neboť zde již lze obviněnému vytýkat, že nezajistil předání veškerého majetku takové obchodní společnosti, v níž jím zastupovaná obchodní společnost EBO nabyla obchodní podíl a tím tak zmíněnou obchodní společnost ovládla, čímž pak umožnil i pozdější výběry peněz. V takovém případě jeho jednání již v příčinné souvislosti se vznikem škody být může.
49. Je současně předpokladem, že by při shora zmíněných závěrech škoda spočívající v součtu příslušných částek, s nimiž bylo nakládáno jen po převodu obchodního podílu a změně v obsazení statutárního orgánu, mohla být nižší než 1 000 000 Kč, což je nyní hranicí škody značné ve smyslu §138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, jaká je požadována v §254 odst. 3 tr. zákoníku. To platí pochopitelně jen tehdy, nebude-li dodatečně prokázáno, že obviněný byl na finančních transakcích v plném rozsahu i před převodem obchodního podílu domluven se svědky z řad bývalých statuárních orgánů a společníků ochuzených obchodních společností, s jejichž majetkem bylo naloženo na úkor jejich věřitelů, jak již bylo shora naznačeno.
50. Z uvedených důvodů proto při dosavadních skutkových zjištěních nemohou závěry o způsobení škody obviněným v souhrnné výši 2 099 109 Kč obstát. Proto bylo třeba z podnětu dovolání obviněného kasačního zásahu ze strany Nejvyššího soudu.
V. Závěrečné shrnutí
51. Z výše uvedeného důvodu proto odsuzující rozsudek soudu prvního stupně ani následné usnesení odvolacího soudu o zamítnutí odvolání obviněného nemohly obstát, a proto Nejvyšší soud přistoupil k jejich zrušení. Nejvyšší soud tedy vyhověl v naznačeném směru důvodnému dovolání obviněného a podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak napadené usnesení soudu druhého stupně, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a to podle §265k odst. 2 tr. ř. spolu se všemi dalšími rozhodnutími obsahově navazujícími na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Přerově uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
52. Nejvyšší soud připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je soud prvního stupně a případně poté i soud druhého stupně při novém projednání a rozhodnutí věci vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí. Zároveň jsou soudy nižších stupňů povinny respektovat zákaz reformationis in peius ve smyslu §265s odst. 2 tr. ř.
53. V dalším řízení bude především na Okresním soudu v Přerově, aby se znovu důsledně zabýval danou věcí a při respektu ke shora uvedeným závazným právním názorům učinil náležitá skutková zjištění nezbytná pro stanovení výše škody, tato skutková zjištění pak promítl do popisu skutku a náležitě jej právně posoudil. Bude-li státní zástupce i nadále trvat na tom, že obviněný svým jednáním způsobil škodu značnou, bude na něm, aby svá tvrzení také prokázal (a to opět při respektu ke shora uvedenému závaznému právnímu názoru). Státní zástupce pro takový případ bude muset (zřejmě za využití návrhů na doplnění dokazování) prokázat, že obviněný byl s bývalými statutárními orgány či jejich členy, resp. společníky obchodních společností, domluven na vyvádění finančních prostředků, že šlo o předem domluvenou souvislou činnost spojenou se zatajením účetnictví ze strany obviněného (v tomto směru se případně nabízí i drobné formulační úpravy popisu skutku, kdyby byly učiněny závěry, že obviněný s těmito osobami zatajil účetnictví společným jednáním). Pokud takové relevantní závěry nebudou s oporou o důkazy vyplývající z provedených důkazních prostředků učiněny, není možno obviněnému klást za vinu v podobě škody ta neopodstatněná nakládání s majetkem označených obchodních společností, došlo-li k nim před převodem obchodního podílu. V takovém případě trestné jednání obviněného totiž nebylo příčinou později vzniknuvší škody jako poruchového následku jeho činu, resp. jeho účinku.
54. Nejvyšší soud v této spojitosti považuje za vhodné doplnit své úvahy také upozorněním na obecně závaznou judikaturu Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky), který se opakovaně vyjadřoval k možnostem aktivního prokazování viny obviněného soudem bez náležité aktivity státního zástupce jako veřejného žalobce. Odkázat lze zejména na nález Ústavního soudu ze dne 14.5.2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, uveřejněný pod č. 86 ve svazku 49 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž Ústavní soud uvedl: „Odsouzení pachatele trestné činnosti je v souladu s čl. 80 Ústavy České republiky primárně věcí státního zastupitelství. Je to tedy státní zastupitelství, kdo nese odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc byla podložena procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině a trestu v souladu s podanou obžalobou. Obecné soudy se proto nikdy nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího rovněž o odsouzení a nelze k takovému výkladu rolí těchto institucí dospět ani výkladem §2 odst. 5 alinea ultima tr. ř. Posledně uvedené zákonné ustanovení totiž v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a z nich vyplývajícího rozvržení rolí jeho jednotlivých účastníků nutno vykládat tak, že je soud povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí, které nemusí být nutně odsuzující.“ Výtku neprovádění důkazů (např. ve vztahu k aktivitě dalších osob a domluvě na tom s obviněným) v řízení před soudem prvního nebo i druhého stupně je tak nutno primárně směrovat vůči státnímu zástupci, který by měl aktivně prokazovat jím tvrzenou vinu před soudem prvního stupně, na soudu potom je rozhodnutí, zda navržené důkazy provede, či v souladu s judikaturou týkající se tzv. opomenutých důkazů zamítne jejich provedení (k tomu viz rozsáhlou judikaturu zejména Ústavního soudu, např. nálezy Ústavního soudu ze dne 12.6.1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24.2.2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10.10.2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, ze dne 18.11.2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 18.3.2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a mnohé další). Podobně je třeba připomenout i judikaturu Ústavního soudu týkající se náležitého popisu skutku, a to např. nález ze dne 24.4.2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, uveřejněný pod č. 88 ve svazku 41 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž Ústavní soud uvedl, že péče o dokonalost popisu skutku náleží především aktivitě obžaloby, nikoli aktivitě soudu, který se odstraňováním takové vady podílí na prokazování viny obviněného, což rozhodně nelze chápat jako nestranné rozhodování o vině či nevině (byť je k tomu nucen trestním řádem v §2 odst. 5 in fine tr. ř.).
55. Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné na podkladě (byť v omezeném rozsahu) důvodně podaného dovolání obviněného nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 10. 2023
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu