ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.670.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 670/2023-354
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 8. 2023 o dovolání, které podal obviněný M. P. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2023, č. j. 5 To 29/2023-252, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 119/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 2. 2022, č. j. 9 T 119/2022-209 , byl obviněný M. P. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění do pustil tím, že
dne 24. 8. 2022 v době nejméně od 20:01 hodin do 20:05 hodin v XY, XY, XY, XY a XY, řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Mazda CX-5, registrační značky XY, MPZ: UA, ačkoliv věděl, že mu byl rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 16. 12. 2020, č. j MHMP 1917720/2020/Kre, s nabytím právní moci dne 13. 1. 2021, uložen mimo jiné podle §125c odst. 6 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců, přičemž ačkoliv bylo zmíněné rozhodnutí obžalovanému původně doručeno fikcí, obžalovaný je osobně převzal dne 2. 3. 2022, a rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 3. 5. 2022, č. j MHMP 760811/2022/Van, které nabylo právní moci dne 18. 5. 2022 a které si obžalovaný osobně převzal dne 8. 5. 2022, uložen mimo jiné podle §125c odst. 6 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců.
2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 3. 2023, č. j. 5 To 29/2023-252, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a za užití §259 odst. 3 tr. ř. podle §337 odst. 1 tr. zákoníku obviněného nově odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Horáčka, LLM. dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění nicméně odůvodnil tak, že „… rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, v řízení před soudy obou stupňů tak došlo k porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy).“
5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný nejprve stručně připomněl dosavadní průběh trestního řízení, aby posléze – shodně jako v předchozích stadiích trestního řízení – zaměřil pozornost na dvě základní otázky. Předně tedy zpochybnil řízení motorového vozidla svou osobou, přičemž v reakci na uvedené soudům vytkl, že uvěřily rozporuplné výpovědi svědkyně K. a neprovedly některé další jím navržené důkazy, které by podle jeho mínění mohly prokázat, že řidičem byla ve skutečnosti osoba odlišná. Soudům vytýká, že tím své rozhodnutí zatížily vadou opomenutých důkazů. Závěr soudů o prokázání skutkového stavu bez důvodných pochybností je podle dovolatele za takové situace nepodložený.
6. Námitky vůči naplnění subjektivní stránky opřel obviněný o zpochybnění zákonnosti rozhodnutí o uložení předchozích sankcí zákazu řízení motorových vozidel, jejichž porušení založilo trestní řízení probíhají v aktuálně řešené trestní věci. Namítl, že tato dřívější rozhodnutí postrádají zákonný podklad, neboť ukládání jednotlivých zákazů v nich bylo odůvodňováno původním neexistujícím – jeho slovy starým a již zrušeným – zákazem řízení. Fakticky tak – jak podotkl – v zákazu neřídil. Zdůraznil současně, že soudy se s žádnou z naznačených skutečností řádně nevypořádaly a uznaly-li ho za dané situace vinným, stalo se tak v důsledku nerespektování zásady presumpce neviny.
7. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky obou soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání a rozhodnutí. Dodal, že nesouhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který upozornil, že podané dovolání je z valné části vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se více méně celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy beze zbytku – a podle jeho názoru také správně – vypořádaly. Státní zástupce připomenul, že na případ, kdy dovolatel uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje kupříkladu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu“. Požaduje-li tedy obviněný skutečně pádné odpovědi na všechny své výhrady, nepochybně je nalezne v přesvědčivé argumentaci obsažené v odůvodněních rozhodnutí obou soudů.
9. Podle státního zástupce nelze přehlédnout formální nedostatek podaného dovolání, neboť je zřejmé, že obviněný, resp. jeho obhájce, při formulaci svého mimořádného opravného prostředku nezohlednil změnu právní úpravy týkající se vymezení dovolacích důvodů provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Touto novelou byl v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nově upraven dovolací důvod, který je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Hodlal-li obviněný skutečně vytknout vadné právní posouzení skutku (či jiné hmotně právní posouzení) – což fakticky také učinil v pasáži, v níž rozporoval zavinění – měl označit právě dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jím výslovně označenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by pak odpovídala některá z vad procesu dokazování.
10. K první alternativě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že žádnou z dovolacích námitek pod vadu takzvaného zjevného (extrémního) nesouladu skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a provedených důkazů podřadit nelze. Meritum dovolací argumentace je vystavěno především na tvrzení, že řízení motorového vozidla jeho osobou prokázáno nebylo. V návaznosti na uvedené a pro podporu této své obhajoby pak zpochybňuje výpověď klíčové svědkyně J. K., kterou označuje za rozpornou a nevěrohodnou. Podle přesvědčení státního zástupce však takto koncipované dovolací námitky po stránce materiální na vadu zjevného (či extrémního) nesouladu skutkových zjištění a provedených důkazů žádným způsobem necílí. Přestože ve svém mimořádném opravném prostředku formálně dovozuje opak, zjevný (či extrémní) nesoulad provedených důkazů a skutkových zjištění dovolatel ve skutečnosti nevytýká. Fakticky totiž pouze polemizuje se skutkovými zjištěními soudů činných dříve ve věci a prosazuje své hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového děje, což ani v současnosti pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. V rámci tvrzení o zjevném rozporu přitom popírá realitu, neboť skutková zjištění soudu prvního stupně, jejichž správnost stvrdil také odvolací soud, z provedených důkazů, po jejich řádném vyhodnocení jednotlivě a v jejich souhrnu, nepochybně dovodit lze.
11. Svědkyně J. K., jejíž výpověď byla soudy shledána naprosto věrohodnou, jednoznačně potvrdila, že řidičem automobilu Mazda CX-5 byl skutečně dovolatel. To na rozdíl od lživé, nelogické a do značné míry až naivní obhajoby dovolatele. Svědkyně obviněného spolehlivě identifikovala jako řidiče, popsala místo, na kterém jí nedal přednost a ohrozil také osoby na přechodu pro chodce, přičemž se vyjádřila rovněž k okolnostem jeho sledování, průběhu cesty, místu zastavení, jakož i chování dovolatele poté, co vystoupil z místa řidiče. Potvrdila rovněž, že ve vozidle se kromě dovolatele jako řidiče nacházely pouze dvě další osoby, muž a žena. Její výpověď pak byla souladná taktéž s kamerovými záznamy dokumentujícími průběh cesty a dále s audiozáznamem zachycujícím komunikaci svědkyně s telefonní linkou 158. Závěr soudů v tom smyslu, že řidičem byl právě dovolatel, je tak nepochybný a naprosto souladný s provedenými důkazy.
12. Vada takzvaných opomenutých důkazů měla být podle názoru dovolatele zapříčiněna tím, že soudy nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování a neprovedly některé další důkazy, jež mohly podle jeho mínění prokázat, že řidičem byla osoba od něj odlišná. Tuto námitku sice podle názoru státního zástupce pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit lze, je však zjevně neopodstatněná. Pokud některá ze stran v průběhu trestního řízení vznesla požadavek na provedení nového důkazu, soudy takový návrh nepominuly, vyhodnotily ho z hlediska důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu věci, přičemž jeho neprovedení rovněž stručně zdůvodnily. V dané věci byla důvodem neprovádění dalších důkazů právě jejich zjevná nadbytečnost, neboť to, že řidičem automobilu Mazda CX-5 byl právě dovolatel, bylo nade vši pochybnost potvrzeno důkazy zbylými.
13. K tomu, že samo odůvodnění zamítnutí důkazních návrhů soudy bylo jen stručné, je zapotřebí dodat, že dokonce ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění samo o sobě nevede k závěru o porušení práva na spravedlivý proces. K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. V aktuálně řešené trestní věci obviněného přitom naznačené pochybení v postupu žádného ze soudů dovodit nelze, neboť jejich závěr o faktické nadbytečnosti dalšího dokazování nad rámec důkazů již provedených je i podle názoru státního zástupce naprosto korektní a legitimní.
14. Státní zástupce je přesvědčen, že za daných okolností neprovedením dalších důkazů právo obviněného na spravedlivý proces garantované v čl. 36 Listiny základních práv a svobod porušeno být nemohlo, neboť faktická nadbytečnost důkazu je uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu. Jinak vyjádřeno, neprovedení nadbytečného důkazu vadu opomenutých důkazů nezakládá.
15. Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podle státního zástupce podřadit pouze jeho námitku o chybějící subjektivní stránce, tedy neprokázaném úmyslném zavinění. Jak správně akcentoval soud prvního stupně v odstavci 16. odůvodnění svého rozsudku, obviněnému byla obě dřívější rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, jimiž byly ukládány předchozí sankce zákazu řízení motorových vozidel, prokazatelně doručována a řádně doručena. První příkaz byl nejprve doručen fikcí a poté, dne 2. 3. 2022, také do vlastních rukou společně s dalšími písemnostmi. Druhý příkaz mu pak byl doručen do vlastních rukou dne 9. 5. 2022. V obou případech se tedy obviněný o zákazech řízení dozvěděl s několikaměsíčním předstihem před aktuálně projednávaným řízením automobilu. O jejich existenci tudíž nepochybně věděl, což ještě podtrhují zjištění učiněná v jedné z předchozích trestních věcí, ve které obviněný ještě v první polovině roku 2022 tyto skutečnost taktéž potvrdil. Dlužno dodat, že předchozí zákazy řízení mu byly řádně uloženy rozhodnutími Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 16. 12. 2020, č. j MHMP 1917720/2020/Kre a ze dne 3. 5. 2022, č. j MHMP 760811/2022/Van, jejichž zákonnost ani právní moc ze strany žádného subjektu právní cestou zpochybněna nebyla, a je proto namístě vycházet z presumpce jejich správnosti. Aktuální výhrady obviněného v tom smyslu, že tyto sankce mu byly v předchozích řízeních uloženy bezdůvodně, neboť se přestupků v podstatě nedopustil, je naprosto bezpředmětná a postrádá jakoukoli relevanci. Jeho odkaz na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 6 T 95/2019, v níž byla jeho obrana údajně uznána, nemůže naprosto obstát. Obviněný totiž odmítá respektovat to podstatné zjištění, podle kterého protiprávnost aktuálně projednávaného jednání založily až pozdější příkazy Magistrátu hlavního města Prahy z let 2020 a 2022, jimiž mu byla uložena příslušná sankce z důvodu předchozího řízení automobilu přesto, že nebyl držitelem příslušného oprávnění.
16. Obvodní soud pro Prahu 1 učinil správná skutková zjištění a těm přisoudil taktéž odpovídající právní kvalifikaci. Zjevně tudíž nemohlo dojít ani k porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo . Podle celé řady respektovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu se nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že nadále zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ splněny nejsou. Jinak vyjádřeno, podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li tyto důkazy o jeho vině (třebaže jsou mezi nimi určité dílčí a nevýznamné rozpory). Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, neboť žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatele neměl.
17. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
18. Obviněný zaslal prostřednictvím svého obhájce repliku k vyjádření státního zástupce. Setrval v ní na v dovolání uplatněné argumentaci, skrze kterou zpochybňuje, že by byl osobou řidiče v předmětné době a zákonnost rozhodnutí o uložení předchozích sankcí zákazu řízení motorových vozidel. Jako důvod extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy znovu zmiňuje opomenuté důkazy. Soudy totiž nevyvodily žádné závěry z obviněným nabízených čestných prohlášení A. D. a D. K. Obviněný dokonce zajistil účast těchto osob u jednání soudů obou stupňů, ovšem soudy je nevyslechly.
19. Dovolatel následně napadá výpověď svědkyně K., která jej podle něj nemohla identifikovat jako řidiče. Poukazuje na nesrovnalosti v jí podaných údajích ohledně účesu řidiče vozidla a schopnosti vidět do obličeje řidiče přes sklopené stínítko. Svědkyně navíc nemohla vidět skrze zatmavěná skla vozidla, které měl obviněný řídit. Když na tyto rozpory dovolatel upozorňoval, tak jej soudce napomenul a vykázal. Pejorativní způsob, jakým obviněný označoval svědkyni K. byl přitom ekvivalentní tomu, jak ona dříve hovořila o dovolateli. Neprovedení shora zmíněných důkazů sloužících k vyvrácení jiných důkazů (výpovědi svědkyně K.) pouze s konstatováním jejich nadbytečnosti popírá princip kontradiktornosti a zavádí princip inkviziční.
20. Dovolatel trvá i na své argumentaci o nedostatku zavinění, který dovozuje z toho, že tresty zákazu řízení v době skutku v nyní projednávané věci již vykonal a osvědčil se, případně se jedná o tresty vycházející z rozhodnutí, která mu byla doručena fikcí nebo nebyla doručena vůbec a nelze k nim tedy přihlížet. Soud je povinen zkoumat, zda byl zákaz, který měl obviněný mařit, uložen ze zákonných důvodů. V trestním řízení přitom neplatí presumpce správnosti úředních rozhodnutí . V tomto směru odkazuje na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 T 210/2022, v jiné jeho věci, v němž mu bylo přisvědčeno stran nepřihlížení k rozhodnutím, vloženým pouze do jeho schránky. Nedostatek zavinění tedy obviněný dovozuje primárně z toho, že se domníval, že zákazy řízení nebyly uloženy ze zákonných důvodů, a tudíž je nemohl mařit.
21. Porušení práva na spravedlivý proces obviněný shledává také proto, že z protokolu z hlavního líčení nalézacího soudu [pozn. obviněným zřejmě chybně označen jako Městský soud v Praze] ze dne 29. 3. 2023, vyplývá, že se jej měla účastnit státní zástupkyně JUDr. Láznová. Dovolatel je sice přesvědčen, že státním zástupcem v jeho věci byl muž. Je tedy nesprávně vyhotoven daný protokol, nebo se hlavního líčení účastnila státní zástupkyně, která je potenciálně podjatá vzhledem ke své vazbě na JUDr. Láznu (jejího exmanžela), který je kamarádem JUDr. Svrška rozhodujícího o věci obviněného v prvním stupně. JUDr. Lázna byl pro pochybení v jiné věci dovolatele přeřazen z Obvodního soudu pro Prahu 10 na Obvodní soud pro Prahu 1. JUDr. Svršek přitom postupoval zcela nestandardně, když obviněného bezdůvodně vykázal z jednací síně a předtím dne 2. 11. 2022 vydal příkaz k jeho zatčení přesto, že obviněný se soudem opakovaně komunikoval ohledně termínu hlavního líčení. Obviněný tak má podezření, že ze strany JUDr. Svrška se jedná o pomstu za jeho kamaráda JUDr. Láznu.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
23. Z hlediska vlastního rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že zákonnost rozhodnutí soudů nižších stupňů napadených dovoláním posuzuje Nejvyšší soud pouze na podkladě námitek uplatněných dovolatelem v tomto jeho mimořádném opravném prostředku a nikoli snad i s přihlédnutím k tomu, co následně uplatní v tzv. replice (sepsané po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání), v níž má možnost reagovat na argumenty protistrany (ve věci posuzované státním zástupcem) v jejím vyjádření k dovolání. Tento přístup vyplývá ze znění zákona (§265f odst. 2 tr. ř.), podle něhož [ r ] ozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvod dovolání lze měnit jen pod dobu trvání lhůty k podání dovolání , jakož i interpretace toho ustanovení nejen v rozhodnutích Nejvyššího ale i Ústavního soudu.
24. Příkladem lze uvést, že Ústavní soud již v usnesení ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 635/20, k postupu Nejvyššího soudu týkajícího jeho přístupu k obsáhlé replice zaslané nově zvolenou obhájkyní stěžovatele po uplynutí lhůty k podání dovolání zdůraznil, že „podle §265f odst. 2 tr. ř. se připouští dodatečná modifikace již podaného dovolání, a to pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 1, 2 tr. ř., a to včetně konkrétního výroku, tak i co do důvodů dovolání. Tyto změny je však dovolatel oprávněn činit jen do uplynutí své dvouměsíční dovolací lhůty podle §265e odst. 1 tr. ř. Změny provedené poté jsou již bez jakéhokoliv právního významu a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Je zřejmé, že zákonná dvouměsíční lhůta se uplatní nejen na případy, kdy doplněním dovolání nebyl měněn rozsah ani důvody ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 tr. ř. původního dovolání, ale i na jakékoli doplňování důvodů dovolání v rámci těchto ustanovení. Také taková doplnění dovolání je nutno učinit ve lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř.“. Na to navázal sdělením, že: „V posuzovaném případě Nejvyšší soud zmínil obsah podrobné repliky stěžovatele k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství v narativní části odůvodnění rozhodnutí. Shrnul jej tak, že se jedná ,o opakování jeho (skutkových) námitek, aniž by reagovalo na argumentaci vznesenou státním zástupcem v jeho vyjádření. Absentuje tedy obsah, na nějž by dovolací soud mohl a měl reagovat (…)‘. V odůvodnění se pak k obsahu repliky podrobněji nevyjadřoval, neboť jej vyhodnotil jako doplnění dovolání po uplynutí zákonné lhůty. Takovému postupu nelze ani z pohledu zachování ústavně zaručených práv stěžovatele nic vytknout, neboť plně vyhovuje zákonnému rámci přezkumu v režimu mimořádných opravných prostředků.“
25. Třeba dodat, že – a plyne to i z odkazovaného rozhodnutí – nepřípustnou, po uplynutí dovolací lhůty provedenou změnou důvodu dovolání se tedy míní nejen změna dovolacího důvodu, tj. záměna či doplnění některé alternativy obsažené ve výčtu §265b tr. ř., ale též i změna dovolací argumentace ve smyslu vznesení jiných, dalších námitek obsahově podřaditelných pod dovolací důvod uplatněný v zákonem stanovené lhůtě (což se samozřejmě týká i námitek dalších, pod takový důvod nepodřaditelných).
26. Dovolatel proto nemůže (a to i při zachování rozsahu výroků dovoláním napadených a dovolacích důvodů, o něž svůj mimořádný opravný prostředek opírá) po uplynutí lhůty upravené v §265e tr. ř. rozšiřovat svou argumentaci o námitky v dovolání podaném v zákonné lhůtě neuvedené. To platí ohledně jakéhokoli podání adresovanému soudu, tedy nejen ohledně podání označeného jako doplnění dovolání, ale rovněž i stran námitek obsažených v tzv. replice. Jak již bylo zmíněno, z hlediska vlastního vyhodnocení důvodnosti podaného dovolání jsou veškeré námitky vznesené po lhůtě stanovené v §265e tr. ř. irelevantní.
27. Uvedené skutečnosti zmiňuje dovolací soud proto, aby vyložil, z jakých důvodů se nevěnoval při posouzení důvodnosti dovolání těm výhradám, které obviněný uplatnil nad rámec námitek snesených v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku. V souladu se zavedenou praxí je toliko zmínil v části II. odůvodnění tohoto usnesení, aniž by na ně věcně reagoval v dalším textu (v části IV.).
IV.
Důvodnost dovolání
28. Jak již zmínil ve svém vyjádření státní zástupce, dovolání obviněného nezohledňuje změny, které při vymezení dovolacích důvodů nastaly s účinností od 1. 1. 2022, neboť rozporným způsobem z hlediska účinné právní úpravy vymezuje důvody, o něž svůj mimořádný opravný prostředek opírá. Přitom je na samotném dovolateli (v případě obviněného na jeho obhájci), aby své dovolání koncipoval způsobem co nejpřesvědčivějším, neboť od jeho znění se odvíjí i vlastní činnost dovolacího soudu. Hodlá-li dovolatel dosáhnout jím požadované kasace napadeného rozhodnutí, poté je na něm, aby řádně označil uplatněný dovolací důvod, ten podložil námitkami, které mu obsahově odpovídají a jež nejsou zjevně neopodstatněné. Pouze za takového stavu totiž v zásadě přichází v úvahu přezkum napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházejícího dovolacím soudem za podmínek §265i odst. 3 tr. ř., na jehož základě může ke zrušení napadeného rozhodnutí dojít.
29. Důvod k přezkumu napadeného rozhodnutí podle §265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud neshledal, neboť se ve své podstatě zcela ztotožnil s posouzením důvodnosti dovolání obviněného státním zástupcem. Dospěl totiž ke shodnému závěru, že je na místě o mimořádném opravném prostředku obviněného rozhodnout způsobem upraveným v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., a to z důvodů, které již zmínil ve svém vyjádření státní zástupce, resp. z důvodů Nejvyšším soudem stručně vyložených níže (body 30. až 36.).
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
30. Pokud vyjde Nejvyšší soud ze slovního vyjádření dovolatelem užitého, podle něhož dovolání podává proto, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení“, pak musí učinit závěr, že své dovolání opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten je určen výlučně k nápravě vad hmotně právního posouzení (skutku – alternativa první, či jiné skutečnost významné pro rozhodnutí – alternativa druhá). V případě první alternativy to znamená, že dovolatel musí snést takové námitky, jimiž osvědčuje, že hmotně právní subsumpce skutkového zjištění vyjádřeného v tzv. skutkové větě výroku o vině je nesprávná.
31. Jak již správně poukázal státní zástupce, obsahově se této alternativě zvažovaného dovolacího důvodu vymykají takové námitky, které směřují ke zpochybnění skutkových zjištění [k tomu je určen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], tedy i výhrady dovolatele ohledně závěru soudů, že předmětné vozidlo řídil. Neprokázání pachatelství obviněného (opak je však soudy zjišťován) by se totiž projevilo výlučně rovině procesní, neboť v takovém případě by bylo nutno rozhodnout o zproštění obviněného obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. Jde tedy o zcela jiné posouzení nemající – na rozdíl od případu, kdy je obviněný zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. – svůj základ v hmotně právním posouzení skutku.
32. Obviněný žádnou relevantní argumentaci podřaditelnou pod tento dovolací důvod ve svém mimořádném opravném prostředku neuplatnil, nebere-li se v potaz jeho námitka o absenci subjektivní stránky. Ta je však je stavěna na zcela jiných skutečnostech, než které se staly předmětem posouzení ze strany soudů nižších stupňů. Ty vyšly z toho, že obviněný byl seznámen s rozhodnutími magistrátu, kterými mu byla správní sankce (nikoli trest) zákazu činnosti řízení motorových vozidel uložena, a že motorové vozidlo řídil v době uvedeného zákazu. Argumentace obviněného se zcela míjí se skutkovým základem, který se stal předmětem právního posouzení, a již z těchto důvodů nemůže být posouzena jako vyhovující obsahovému zaměření dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
33. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze konstatovat, že s vyšší mírou tolerance lze učinit poznatek, že dále uvedené námitky dovolatele jsou podřaditelné pod jeho první ( rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů ) a třetí alternativu ( ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy ).
34. Za zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a z nich dovozenými skutkovými závěry však nelze pokládat to, co obviněný uplatňuje – tedy zpochybnění usvědčujících důkazů, z nichž soudy při vyslovení viny dovolatele vyšly. Soud prvního stupně ohledně svého skutkového závěru, že vozidlo řídil dovolatel, vyšel (bod 15. odůvodnění rozsudku) zejména z usvědčující výpovědi svědkyně J. K., přičemž v reakci na odvolací námitky obviněného odvolací soud dílčím způsobem doplnil dokazování a poznatky z něj nabyté vyložil v bodě 7. odůvodnění svého rozsudku. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně o věrohodnosti označené svědkyně a jí poskytnutých údajů, které pak (i ve spojení s tím, co soud prvního stupně hodnotil) svědčí o odůvodněnosti jeho skutkových zjištění, která splňují požadavek §2 odst. 5 tr. ř.
35. Obviněný se sice nadále snaží znevěrohodnit uvedenou svědkyni poukazem na jisté nesrovnalosti v její výpovědi (např. značka vozidla), ty však nelze pokládat za takového charakteru, který by měl vést k závěru o nutnosti odhlédnutí od jí sdělených údajů. Nelze totiž pominout mj. to, že svědkyně – jak již zmínil soud odvolací – správně při komunikaci s policií uvedla registrační značku vozidla, které pronásledovala, a ta se shoduje s registrační značkou vozidla, u něhož se obviněný a další dvě (nikoli tři) osoby po jeho zastavení nacházely. Důvodně se tak odvolací soud při závěru o usvědčujícím charakteru výpovědi svědkyně J. K. opřel o kamerové záznamy, které jsou v souladu s jejími údaji. Odporuje-li zjištění z kamerových záznamů obhajobě obviněného o přítomnosti čtyř osob ve vozidle, pak nelze mít pochybnost o skutkovém závěru soudů o pachatelství obviněného, resp. takové jištění nelze považovat za zjevně odporující provedeným důkazům.
36. Otázce naplnění subjektivní stránky se soudy rovněž dostatečně věnovaly (zejm. viz body 16. a 17. rozsudku soudu prvního stupně) a jejich vývody jsou logické a přesvědčivé. Pokud dovolatel soudům dále vytýká, že se nezabývaly vlastní opodstatněností uložení správní sankce a v tom směru se nevypořádaly s jeho obhajobou, poté musí Nejvyšší soud sdělit, že takové námitce přisvědčit nelze. Trestnímu soudu rozhodujícímu o vině pachatele (dále též „procesní trestní soud“) trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož podstatou je porušení zákazu uloženého mu rozhodnutím jiného orgánu veřejné moci (tj. výkon činnosti, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána – což je i případ dovolatele, který podle zjištění soudů řídil motorové vozidlo přes zákaz uložený mu specifikovanými pravomocnými rozhodnutími Magistrátu hl. m. Prahy) nepřísluší zásadně zkoumat správnost takového rozhodnutí (podle dovolatele důvod, pro který mu byla taková sankce uložena). Na jeho posouzení může být především to, zda příslušný zákaz byl vydán orgánem veřejné moci v rámci jeho pravomoci a zda rozhodnutí, jímž byl uložen, nabylo právní moci (a stalo se vykonatelným). K oprávněnosti zkoumání otázky právní moci takového rozhodnutí viz též rozhodnutí TR NS 25/2006-T 885, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který byl vydáván Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha.
37. Z hlediska soudu dovolacího je vhodné dodat, že ten se zaměřuje jen na zodpovězení námitek dovolatelem v jeho mimořádném opravném prostředku vznesených (viz rozsah přezkumu vymezený v §265i odst. 3 tr. ř.). Ve věci posuzované to znamená, že Nejvyšší soud se nemá důvod vyslovit k výše uvedeným otázkám, neboť stran toho, že
· by zákaz, který podle zjištění soudů nižších stupňů obviněný mařil, nebyl uložen rozhodnutím vydaným orgánem veřejné moci v rámci jeho pravomoci, či toho, že
· uvedené rozhodnutí nenabylo právní moci a nestalo se vykonatelným,
obviněný ve svém dovolání žádné námitky neuplatnil. Je tak namístě se vyjádřit pouze k tomu, co je předmětem jím uplatněné námitky (jejímž obsahem je to, v žádném zákazu fakticky neřídil proto, že dřívější rozhodnutí postrádají zákonný podklad, neboť ukládání jednotlivých zákazů v nich bylo odůvodňováno původním neexistujícím – jeho slovy starým a již zrušeným – zákazem řízení).
38. Skutečnost, že obviněný mařil dané rozhodnutí tím, že jednal v rozporu s pravomocně jemu uloženým zákazem činnosti, souvisí s otázkou viny. Ovšem ani z toho důvodu nelze s oporou o ustanovení §9 odst. 1 in fine tr. ř. ( Orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního oránu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány pokud nejde o posouzení viny obviněného. ) dovozovat oprávnění, či dokonce povinnost trestního soudu, takovéto rozhodnutí přezkoumávat z hlediska jeho věcné správnosti a tím i odůvodněnosti sankce, která byla tímto rozhodnutím správního orgánu uložena, ani nelze z této skutečnosti vyvozovat případný odlišný závěr. Takové oprávnění zásadně nemá procesní trestní soud ani vůči pravomocným soudním rozhodnutím trestním, která obdobným způsobem podmiňují závěr o vině obviněného daným trestným činem [např. při stíhání obviněného pro přečin podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dřívější pravomocný odsuzující rozsudek ukládající mu trest zákazu činnosti, který poté mařil). Nelze-li takto zaujímat vlastní odlišné stanovisko k důvodnosti vyvození trestní odpovědnosti pachatele trestným činem a mu uloženému trestu v pravomocném rozsudku, jehož zákaz obviněný mařil, stejné se musí uplatnit i ve vztahu k rozhodnutí vydanému orgánem veřejné moci (správním orgánem). Případná věcná nesprávnost takového rozhodnutí a důsledky s ní spojené (jeho kasace) může být řešena jen v příslušném správním (nikoli trestním) řízení. Presumpce správnosti aktů aplikace práva vydaných orgány veřejné moci se uplatňuje i v trestním řízení.
39. Znovu a obecně vyjádřeno tedy platí, že procesní trestní soud je oprávněn s oporou o §9 odst. 1 tr. ř. posoudit prejudiciální otázku podmiňující jeho meritorní rozhodnutí o vině samostatně. Tedy i odlišně od jejího posouzení jiným státním orgánem či soudem, který ji posuzoval v jím vedeném řízení jako otázku meritorní a pravomocně o ní rozhodl. Jedná se tu o oprávnění, nikoliv o povinnost, procesního trestního soudu jakožto meritorně rozhodujícího, což plyne ze samotné dikce zákona, tj. §9 odst 1 tr. ř., jakož i ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Tedy, pokud jde o posouzení viny obviněného, může si procesní soud takovou otázku, kterou řeší jako prejudiciální, posoudit odchylně od toho, jak ji posuzoval jiný soud či státní orgán , coby otázku meritorní, nejsa tímto rozhodnutím vázán. To však platí jen ve vztahu k meritu věci řešenému procesním trestním soudem, nikoliv obecně – erga omnes .
40. Uvedené teze proto zároveň neznamenají, že v trestním řízení neplatí presumpce správnosti pravomocných rozhodnutí, dokud tato není zpochybněna v odpovídajícím opravném řízení. Uvedenou presumpci na straně jedné, a právo odlišného posouzení prejudiciální otázky stran viny jako meritorní, to na straně druhé, jsou dvě věci, které nelze zaměňovat. Z této skutečnosti nelze dovozovat povinnost procesního soudu rozhodujícího meritorně, přezkoumávat každé takovéto pravomocné rozhodnutí o prejudiciální otázce i věcně. A také z toho, když tak neučiní, nelze dovozovat porušení zákona a konstruovat odpovídající dovolací důvod.
41. Není-li v odůvodněních rozhodnutí soudů nižších stupňů obsažena podrobnější argumentace, která by z tohoto hlediska vyložila důvodnost vyvození trestní odpovědnosti obviněného, nelze toto považovat (již s ohledem na uplatňující se presumpci správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci) za jejich vadu, potažmo vadu porušující právo obviněného na spravedlivý proces. To tím spíše, že i jeho dovolací argumentace a k dovolání přiložené listiny nemají věcnou souvislost s rozhodnutími, na jejichž základě je vina obviněného přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku budována. Podkladem pro uložení správní sankce (zákazu řízení motorových vozidle, který obviněný mařil) nebylo zjištění, že obviněný nerespektoval zákaz řízení uložený mu dříve vydaným pravomocným trestním rozsudkem, ale zjištění, která jsou v nich uvedena a která není třeba i s ohledem na jejich zmínění ve vyjádření státního zástupce („Obviněný totiž odmítá respektovat to podstatné zjištění, podle kterého protiprávnost aktuálně projednávaného jednání založily až pozdější příkazy Magistrátu hlavního města Prahy z let 2020 a 2022, jimiž mu byla uložena příslušná sankce z důvodu předchozího řízení automobilu přesto, že nebyl držitelem příslušného oprávnění.“) opakovat či dále rozvádět. Ke zpochybnění správnosti těchto rozhodnutí orgánů veřejné moci a tím ani k vyvození odlišných závěrů, které by měly vliv na otázku trestní odpovědnosti obviněného (tj. vlastní meritum věci) z hlediska řešení prejudiciální otázky, proto není důvod.
42. Dovolací argumentace obviněného je z tohoto pohledu mimoběžná se skutkovým základem věci, neboť upírá-li svou pozornost k zákazům uloženým soudními rozhodnutími, nelze než opakovat, že ta vůbec otázku jeho viny nepodmiňují. Podkladem je zjištění o uložení sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel shora citovanými správními rozhodnutími, a to jako právního následku přestupků, kterých se obviněný dopustil a jež jsou v těchto rozhodnutích zcela konkrétně zmíněny. O těchto rozhodnutích obviněný věděl, neboť si je podle zjištění soudů převzal. Odkaz dovolatele na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 6 T 95/2019, v jeho prospěch nesvědčí. Naopak z něj lze získat další argument vyvracející tvrzení obviněného o nevědomosti protiprávnosti jeho jednání spočívajícího v řízení motorového vozidla opřené o argument, že trest zákazu činnosti vykonal a tudíž jej nemaří. Soud v jeho odůvodnění totiž výslovně uvedl, že „jednání obviněného nebylo v souladu s právem … neboť řídil motorové vozidlo v rozporu s §3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu, ačkoli není držitelem příslušného řidičského oprávnění podle §81 zákona o silničním provozu“, což také bylo důvodem pro postoupení věci k projednání a rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy, odboru dopravně správních činností, oddělení přestupkového řízení, neboť zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek.
43. Lze tak uzavřít, že skutkové závěry soudů, které mají vztah jak k objektivní, tak i k subjektivní stránce přečinu, jímž byl obviněný uznán vinným, mají v důkazech, o něž se soudy nižších stupňů opřely dostatečný podklad. Zjevný rozpor mezi obsahem soudy provedených důkazů a jejich skutkovými zjištěními, který by měl založit první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není dán.
44. Třetí alternativa rovněž není naplněna, neboť nelze dospět k závěru, že obviněným navrhované důkazy nebyly nedůvodně provedeny. K otázce povinnosti soudu vypořádat se s důkazním návrhem procesní strany se opakovaně vyjádřil Ústavní soud (viz např. nálezy ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02), podle nichž za opomenutý důkaz nelze považovat jakýkoli stranami navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
45. Odvolací soud po částečném doplnění dokazování dospěl k závěru, že další důkazy není třeba provádět, neboť o skutkových zjištěních vyjádřených v odvoláním napadeném rozsudku pochybnosti nevznikly a další dokazování by tak bylo pro jeho rozhodnutí nadbytečným. Dovolací soud se s takovým zhodnocením ztotožnil. Řízení tak netrpí vadou v podobě opomenutého důkazu.
K problematice spravedlivého procesu
46. K porušení práva obviněného na spravedlivý proces nedošlo. Jeho porušení nemůže založit zjištění, že soudy neprovedly důkazy, které dovolatel navrhl, neboť řešení otázky rozsahu dokazování nezbytného pro jejich rozhodnutí přísluší výlučně jim (při nezbytnosti splnění podmínek zákonem předvídaných, tj. vyložení důvodů neprovedení navrženého dokazování, k čemuž v přezkoumávané věci došlo). Dále je nezbytné zmínit, že i Ústavní soud již ve svých rozhodnutích vyložil, že právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) i právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) zaručují každému (jen to), že o jeho věci bude rozhodovat obecný soud podle předem stanovených pravidel a že účastník řízení může využít všechny procesní prostředky, které mu zákon (trestní řád) poskytuje; nezaručuje však jednotlivci přímo a bezprostředně nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru (viz např. usnesení ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. I. ÚS 909/21). Nesouhlas dovolatele s výsledkem řízení proto porušení práva na spravedlivý proces nezakládá.
V.
Způsob rozhodnutí
47. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ty námitky, které obsahově vyhověly jím (ne zcela explicitně a správně) uplatněným dovolacím důvodům, byly posouzeny jako zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o jeho dovolání rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
48. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 8. 2023
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu