ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.351.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 351/2023-649
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 5. 2023 o dovolání obviněného V. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2023, sp. zn. 11 To 377/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 71/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Stručné shrnutí dosavadního řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 3 T 71/2022, byl obviněný shledán vinným ze zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
2. Podle skutkových zjištění se obviněný trestného činu dopustil v podstatě tím, že dne 9. 3. 2017 v bydlišti poškozeného J. B. v Kolíně vůči němu předstíral, že jedná za společnost N. T., aby s poškozeným uzavřel, a téhož dne také uzavřel, smlouvu o poskytnutí dobrovolného vratného vkladu do uvedené společnosti ve výši 1 000 000 Kč, a to s úmyslem obohatit sebe. Tato částka byla dne 12. 5. 2017 navýšena o 400 000 Kč na základě dodatku ke zmíněné smlouvě. V obou případech byly peníze zaslány na bankovní účet společnosti N. T., odkud byly jako platba za nákup zboží ihned převedeny na bankovní účet společnosti G. Podle smlouvy měl být vklad vrácen do 8. 3. 2018, k čemuž ale ani částečně nedošlo a obviněný to ani neměl v úmyslu. Svým jednáním tak obviněný uvedl poškozeného v omyl a způsobil mu škodu ve výši nejméně 1 400 000 Kč.
3. Za tento trestný čin soud obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odložením výkonu na zkušební dobu 5 let. Společně s tím mu uložil, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Tuto škodu vyměřil v adhezním řízení a ve výroku povinoval obviněného k jejímu zaplacení ve výši 1 400 000 Kč.
4. Obviněný se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5. 1. 2023, sp. zn. 11 To 377/2022, toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Obsah dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
6. Ve svém dovolání obviněný poté, co připomněl zejména průběh odvolacího řízení, brojil zejména proti skutkovým zjištěním soudů v předchozím řízení. Především namítl, že poškozenému vrátil peníze, což vyplývá z výpovědí svědků L. Č., V. K. a V. P., které však soudy označily za nevěrohodné, přičemž toto hodnocení věrohodnosti obviněný také vytýká. Dále namítl, že poškozený věděl, že zapůjčuje peníze společnosti N. T. a že tyto peníze budou užity k nákupu cigaret, o čemž měla být sepsána smlouva. Ohledně zfalšování podpisu svědka J. N. obviněný připomněl, že podle znaleckého posudku nebylo možné určit, kdo podepsal smlouvu o dobrovolném vkladu, přičemž nebylo ani zjištěno, zda poškozený věděl, kdo za společnost jedná. V návaznosti na to pak napadl závěr o tom, že uvedl poškozeného v omyl, neboť „neposkytl poškozenému J. B. žádné nesprávné údaje při sjednávání půjčky pro společnost N. T. ve výši 1 000 000 Kč ze dne 9. 3. 2017 a dalších 400 000 Kč ze dne 12. 5. 2017“, nebylo prokázáno, že by jednal jménem společnosti N. T., a v souhrnu se tak nedopustil zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
7. Postup soudů při zjišťování skutkového stavu měl být podle obviněného dále ztížen soudcovskou libovůlí a měl narušovat zásadu volného hodnocení důkazů, což mělo způsobit, že skutkové zjištění bylo ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním. Rovněž soudy měly porušit zásadu presumpce neviny.
8. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí učiněná ve věci v prvním a druhém stupni a aby sám rozhodl tak, že ho zprostí obžaloby.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že s dovolacími námitkami obviněného se vypořádaly již soudy prvního a druhého stupně v předchozím řízení. Dovolání obviněného je totiž vystavěno na doslovném opakování námitek, jež se prolínají celým trestním řízením. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002.
10. Dále uvedl, že byť obviněný své podání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., šlo pouze o formální odkaz, neboť ve skutečnosti své přesvědčení o absenci znaků trestného činu podvodu stavěl výlučně na popření skutkových zjištění soudů a na svém výkladu jednotlivých důkazů.
11. Co do dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce za jedinou podřaditelnou námitku považoval tvrzený zjevný nesoulad skutkových zjištění s provedeným dokazováním, kdy toto tvrzení mířil zejména na otázku vrácení peněz poškozenému, tedy zda je vrátil či nevrátil. Považoval ji však za neopodstatněnou, neboť zjištění soudu z provedených důkazů jasně vyplynulo, oba soudy v předchozím řízení pečlivě hodnotily věrohodnost jednotlivých na věci zainteresovaných osob, přičemž přesvědčivě rozvedly důvody, pro které shledaly pravdivým popis skutkového děje prezentovaný poškozeným oproti lživým tvrzením obviněného a vybraných svědků.
12. Námitku obviněného, že poškozený fakticky půjčil peníze společnosti N. T. a tato společnost peněžní prostředky ihned po připsání na účet investovala do cigaret, označil státní zástupce za zavádějící a dovoditelnou snad jen z jeho výpovědi, která byla soudy vyhodnocena jako nepravdivá. Oba soudy shledaly, že obviněný vystupoval záměrně způsobem, který v poškozeném vzbudil oprávněný dojem, že zastupuje společnost N. T., či jedná s jejím vědomím. Poškozený sice hodlal peníze investovat, k tomu by však nikdy nedošlo, pokud by současně nebyl přesvědčen o tom, že investice se bude dít prostřednictvím v oboru podnikající právnické osoby, kterážto skutečnost alespoň rámcově zajistí její návratnost.
13. K tvrzené nemožnosti určit, kdo zfalšoval podpis na smlouvě, která byla konstatována i ve znaleckém posudku, státní zástupce připomněl, že smlouvu předal poškozený obviněnému a ten ji posléze poškozenému vrátil opatřenou razítkem společnosti a nečitelným podpisem, čímž v poškozeném vzbudil klamné zdání, že smlouvu podepsala osoba oprávněná jednat za N. T. Ačkoli nelze spolehlivě uzavřít, že by smyšlený podpis do smlouvy vepsal právě obviněný, logicky to zapadalo do rámce jeho podvodného jednání. Navíc byl jedinou osobou, které by takový krok prospěl.
14. Státní zástupce se tak ztotožnil s postupem soudů v předchozím řízení, kdy podle něj dospěly ke správnému skutkovému zjištění a na to navázaly přiléhavou právní kvalifikací. S tím připomenul, že během řízení bylo šetřeno právo obviněného na spravedlivý proces, tedy nebyly porušeny zásady soudního rozhodování ani jakékoli ústavní principy, včetně principu presumpce neviny, resp. jeho složkové zásady in dubio pro reo .
15. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
16. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je v této trestní věci přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
IV.
Důvodnost dovolání
18. Obviněný ve svém dovolání odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
19. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení. Byla jím kodifikována dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Podle zmíněné soudní praxe bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky neodpovídaly žádnému ze zákonem dříve vymezených dovolacích důvodů, a to v zásadě tehdy, pokud se v důkazním řízení vyskytla alespoň jedna ze tří skupin vad, jež mohly mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. První skupinu tvořily takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvořily případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Typickým příkladem takového procesně nepřípustného důkazu je důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod. Třetí skupinu pak tvořily případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Již z logiky věci plynulo, že se tyto judikaturou vymezené vady musely vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu.
20. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 však reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zavedení byla, jak již bylo řečeno, pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 11 Tdo 972/2022).
21. Všechny dovolací námitky, které obviněný ve svém dovolání obsáhl, brojí (či primárně brojí) proti skutkovému zjištění soudů. Žádná z nich však materiálně necílí na jakoukoli ze shora uvedených vad, na které dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míří a které by byly s to zasáhnout do práva obviněného na spravedlivý proces, neboť obviněný pouze polemizuje se skutkovými zjištěními soudů činných dříve ve věci a prosazuje své hodnocení důkazů a v návaznosti na to svou verzi skutkového děje, což nelze podřadit pod žádný dovolací důvod. V tomto směru je třeba připomenout, že těžiště dokazování je především u soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před odvolacím soudem, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může vyhodnotit konkrétní důkazní prostředek a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, protože soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem. Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a umožnit vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1144/2022). V dalším přezkumném řízení pak platí, že jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně odvolací soud smí posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení, skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o věrohodnosti svědka) učiněný soudem prvního stupně (nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21). Tím spíš by skutková zjištění neměl přezkoumávat Nejvyšší soud, snad jen s výjimkou shora uvedených nejzávažnějších vad důkazního řízení (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 72/2014 Sb. n. a u., odstavec 23.).
22. Dovolacími námitkami směřujícími do skutkového zjištění se tak Nejvyšší soud v této věci nebude zabývat.
23. Na tom ani nic nemění to, že obviněný své námitky doprovodil užitím termínu „zjevného rozporu“, neboť pouze formální uvedení těchto slov nepovinuje Nejvyšší soud, aby takové námitky považoval za prima facie podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který na zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů výslovně odkazuje. Aby takové námitky podřaditelné byly, musely by skutečně materiálně, nikoli pouze formálně, tento rozpor substancovaně (tj. s dostatečnou mírou konkrétnosti) tvrdit. V této věci však tento požadavek naplněn nebyl.
24. Pokud tak obviněný tvrdil, že je dán zjevný rozpor mezi zjištěním soudů a obsahem provedených důkazů, protože soudy na podkladě výpovědi poškozeného a dalších důkazů shledaly, že (1) jednal shora popsaným způsobem, své jednání (2) cílil k majetkovému obohacení na úkor poškozeného a poškozenému (3) nevrátil peníze, byť z jeho výpovědi a výpovědí vybraných svědků vyplývá pravý opak, kdy ale soud těmto výpovědím – údajně nesprávně – neuvěřil a toto odůvodnil, pak obviněný ve skutečnosti nenamítal zmíněný zjevný rozpor, ale brojil proti hodnocení věrohodnosti svědků (k čemuž také výslovně odkázal na §2 odst. 5 tr. ř.), což není podřaditelné pod jakýkoli dovolací důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 7 Tdo 171/2023). Lze pak jen doplnit, že učiněný skutkový závěr, podle něhož byl poškozený zejména mylně přesvědčen, že obviněný zastupuje společnost N. T., do které investuje a tento úkon je podložen písemnou smlouvou, následně obviněný peníze převzal s cílem mu je nevrátit, což se také stalo, je podložen řadou důkazů, zejména výpověďmi poškozeného a svědků R. K. a J. N. a rovněž znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, odvětví ručně psaného písma, resp. zjištěními ohledně ekonomické situace obviněného. Podle nich totiž, zjednodušeně řečeno, obviněný společnost N. T., nijak nezastupoval, ač to předstíral, poškozenému o údajné investici předal smlouvu s padělaným podpisem J. N. a peníze byly sice zaslány na účet jmenované společnosti, odkud si je nicméně obviněný posléze opět vyzvedl a poškozenému nevrátil, přičemž jeho ekonomická situace mu ani nedávala prostor pro plnění závazků.
25. Rovněž námitka porušení zásady presumpce neviny, resp. in dubio pro reo , není v této věci podřaditelná pod žádný dovolací důvod. Nejvyšší soud připomíná, že zásada presumpce neviny není imperativ obviněnému věřit, neboť to by bylo v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. V důkazním řízení se zásada presumpce neviny projevuje v pravidle in dubio pro reo , dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo se tak projevuje až na konci důkazního řízení při vyvozování skutkových závěrů, nikoli v jeho průběhu – tam totiž soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost porušení pravidla in dubio pro reo (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014). V této věci, protože pochybnost a důkazní nouzi vytváří sám obviněný v rámci jeho nepodřaditelné dovolací argumentace, by postrádalo smysl, aby se Nejvyšší soud zabýval přítomnou námitkou, když se nezabýval předchozími námitkami ohledně skutkového zjištění, na kterých je přítomná námitka postavena. Obviněný nadále jen polemizuje se skutkovými zjištěními soudů a s hodnocením důkazů, kdy se snaží prosadit vlastní verzi skutkového děje. Tato námitka je tak pomyslným završením linie argumentace, kterou již Nejvyšší soud označil za nepodřaditelnou pod kterýkoli dovolací důvod.
26. Souhrnně řečeno, žádná z dovolacích námitek nebyla podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
27. Obviněný uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. S odkazem na něj je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení.
28. Nejvyšší soud zde souhlasí s vyjádřením státního zástupce, podle kterého obviněný svou dovolací argumentaci stavěl pouze na popření skutkových zjištění soudů a na svém výkladu jednotlivých důkazů, z nichž vyvodil vlastní skutkové závěry, přičemž v návaznosti na to pak stručně konstatoval, že se nedopustil dovozovaného zločinu, neposkytl nesprávné údaje ani neuvedl poškozeného v omyl (což by v případě odlišných skutkových zjištění, než jaká učinily soudy, bylo třeba skutečně i důvodné, nicméně je to pro tuto konkrétní věc nepodstatné). Takové námitky však pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze podřadit, stejně jako je nelze podřadit ani pod jiný dovolací důvod, jak již bylo zmíněno shora v tomto rozhodnutí.
29. K námitce, podle které jednání obviněného nemůže být kvalifikováno jako trestný čin, protože nezastupoval společnost N. T., Nejvyšší soud uvádí, že není jasné, co je vlastně obsahem této námitky a není úlohou dovolacího soudu domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015). K této námitce se tak není možné kvalifikovaně vyjádřit, ani ji pod jakýkoli uvedený dovolací důvod podřadit. Nejvyšší soud uvádí pouze to, že naopak skutečnost, že obviněný nezastupoval společnost N. T., je právě jednou těch, které podkládají jeho kvalifikaci jako trestného činu, neboť mimo jiné touto skutečností byl podle nižších soudů naplněn jeden ze znaků objektivní stránky trestného činu podvodu, a to uvedení v omyl (odstavec 18. prvostupňového rozhodnutí). Pokud pak snad obviněný měl na mysli namítat, že nepředstíral, že by společnost zastupoval, pak jde v této prosté formě o nepodřaditelnou námitku polemizující se skutkovými zjištěními, s čímž se Nejvyšší soud vypořádal shora v tomto rozhodnutí.
30. Žádná z dovolacích námitek tak nebyla podřaditelná ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
31. Pouze obiter dictum Nejvyšší soud ke zjištění subjektivní stránky ve vztahu ke škodě doplňuje, že odvolací soud nikoli přesně uvedl, že „i kdyby obžalovaný na počátku svého podvodného jednání peníze poškozenému vrátit chtěl a pak je k dispozici neměl, ačkoliv se domníval, že je bude mít, jednal by podvodně minimálně ve formě úmyslu nepřímého, protože s ohledem na okolnosti (kdy předstíral, že dlužníkem je někdo jiný) byl minimálně srozuměn s tím, že poškozený následně peníze zpět nedostane“ (odstavec 8. druhostupňového rozhodnutí). Nejvyšší soud však poznamenává, že skutečnost, že někdo uvede jiného v omyl tím, že uvádí nepravdu o identitě dlužníka za účelem vlákání této oklamané osoby do závazku, ještě samo o sobě a bez dalšího neznamená, že tak činí s úmyslem způsobit škodu. Pokud by tak, jak hypotetizuje odvolací soud, obviněný měl úmysl plnit dluh a spoléhal se důvodně, že ho bude schopen plnit, pak by byla dána reálná pochybnost o tom, zda byl ve vztahu ke škodě dán byť i jen úmysl nepřímý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 4 Tdo 1310/2018 nebo ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 226/2023). Soud prvního stupně se však se zaviněním ke škodě vypořádal logicky a řádně ho odůvodnil (odstavec 24. prvostupňového rozhodnutí). I odvolací soud, byť připojil vlastní shora vytýkaný názor, na toto prvostupňové odůvodnění odkazuje a stvrzuje ho (odstavec 6. druhostupňového rozhodnutí), a ve výsledku tak nedošlo k žádnému věcnému pochybení.
V.
Závěr
32. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) i h) tr. ř. byly obviněným uplatněny jen formálně, ve skutečnosti jeho dovolací námitky neodpovídají uplatněným ani žádným jiným dovolacím důvodům. Obviněný totiž napadal především způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a jejich skutkové závěry na základě takového hodnocení učiněné. Takové námitky ale uvedeným důvodům neodpovídají. To samé platí i o námitce ohledně zásady in dubio pro reo , která byla jen logickým završením této nepodřaditelné argumentace.
33. Protože se tudíž námitky V. H. míjejí s jakýmkoliv dovolacím důvodem podle §265b tr. ř., přítomné dovolání Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 5. 2023
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu