ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.975.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 975/2023-833
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2023 o dovolání obviněného M. B. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 7 To 59/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 30 T 116/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Stručné shrnutí dosavadního řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 9. 12. 2022, sp. zn. 30 T 116/2022, byl obviněný shledán vinným ze zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Za to byl soudem prvního stupně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou. Společně s tím mu soud uložil trest propadnutí věcí, konkrétně jeho mobilního telefonu (společně s nabíječkou a kabelem) a tabletu.
2. Obviněný se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal, přičemž Krajský soud v Ústí nad Labem podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného shledal, za mírné úpravy popisu skutkového děje, opět vinným ze zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Za to ho pak odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou, a současně mu uložil trest propadnutí věcí, konkrétně opět jeho mobilního telefonu (společně s nabíječkou a kabelem) a tabletu.
3. Tohoto trestného činu se měl obviněný dopustit tím, že nejméně od února 2021 do 14. 11. 2021 v XY, XY, kde společně žil s poškozenou M. L., jakož i na jiných místech, poškozené M. L. nadával a ponižoval ji vulgárními výrazy, nenechal ji v noci spát až do brzkých ranních hodin, přičemž ji budil výrazy „ty mrdko jedna, ty chcípneš, ty kundo, zabiju tě“ napadal ji způsobem, že ji chytal za ruce, a strkal na gauč, oběma rukama ji bral za hlavu a odhazoval od sebe, zalehl ji nohou a kolenem ji tlačil mezi nohy, strčil ji na gauč, zalehl ji a držel jí blíže neurčený předmět přes obličej, přičemž poškozená se nemohla bránit a nemohla dýchat, dále ji soustavně kontaktoval SMS zprávami a telefonickými hovory na celou noc, sledoval ji prostřednictvím mobilního telefonu se zapnutým záznamovým zařízením v místě jejího bydliště, přes její přání, ať jí netelefonuje a nekontaktuje SMS zprávami v pracovní době, ji neustále kontaktoval SMS zprávami nebo ji navštěvoval v místě jejího pracoviště na Magistrátu města XY, XY, XY, opakovaně instruoval A. K., zaměstnance Magistrátu města XY, aby prostřednictvím docházkového systému sledoval, zda je poškozená přítomná na pracovišti, když nereagovala na jeho SMS zprávy a volání v krátkých intervalech, opakovaně jí vyhrožoval, že „pokud by se rozešli, tak si žádného chlapa nenajde, nebo že jej zničí a poté ublíží jí, udělá z ní mletou, dále že na ni pošle 15 Ukrajinců, kteří se na ni budou denně střídat, což mu bude dělat dobře, že ji vystřelí na herák, aby cítila stejnou bolest, jako on, že se vyspí a ona tu nebude, že byt, kde přebývají, podpálí, že si to klidně odsedí“, dále v přesně nezjištěné době od září do října 2021 jí prostřednictvím aplikace WhatsApp zaslal intimní video, kde byl s poškozenou s otázkou, zda chce, aby děti viděly, jakou mají maminku a že ho může dát či poslat jejím kontaktům či na sociální sítě, dále v přesně nezjištěné době v září nebo říjnu 2021 v XY, XY poškozené telefonicky sdělil, že chce, aby za ním přišla do garáže a pokud jej nechá déle čekat, polije jí obličej kyselinou, protože chce, aby se jí její děti bály a aby se na ni už nikdo další nepodíval, později v přesně nezjištěnou dobu, v období od měsíce září do listopadu 2021 z pod konferenčního stolku u poškozené v bytě vyndal kanystr, odšrouboval víčko od kanystru se slovy, že tady má tu kyselinu, následně poškozená vyběhla z bytu, obviněný ji následoval, na její záda vylil vodu, kterou vydával za kyselinu, načež poškozená vyběhla dále z domu, obviněný na ni za soustavného pronásledování křičel „zmrde, mrdko“, vyhrožoval jí, že ji zabije, doběhl ji u XY ulice, kde jí řekl, že to byla jen voda, dále dne 12. 11. 2021 v místě pracoviště poškozené, poté, co se v okně objevil obviněný, který jí posunky naznačil aby šla ven, ji tělem dostrkal směrem za budovu do ulice XY do dvora, kde ji slovně napadal, urážel ji svými vulgarismy a poté do ní strkal, třásl s ní, a poté jí dal svou hlavou ránu do její hlavy, do oblasti čela a ve svém jednání prostřednictvím SMS zpráv, telefonátů a osobních výhružek pokračoval až do dne 14. 11. 2021.
II.
Obsah dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný nejdříve uvedl, že soudy opomenuly posoudit obsah důkazu znaleckým posudkem z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, vypracovaný PhDr. Ilonou Wölfelovou. Z tohoto znaleckého posudku totiž vyplynulo, že jeho jednání mělo u poškozené způsobit jen lehké a přechodné duševní útrapy, které by se neměly rozvinout do trvalých následků nebo duševní poruchy; také z něj plyne, že situace mezi obviněným a poškozenou byla charakterizovatelná jako dlouhodobější partnerská krize, přičemž jejich vztah nebyl výslovně asymetrický ve smyslu rozdělení rolí na oběť a agresora a poškozená netrpěla tzv. stockholmským syndromem. Obviněný k tomu odkázal na judikaturní závěry týkající se výkladu znaku předmětného trestného činu spočívajícímu v týrání, a zaobíral se požadovanou intenzitou domácího násilí, i v kontextu tzv. italské domácnosti. Uvedl, že zvláště odvolací soud vykazoval snahu o extrémně intenzivní výklad pojmu týrání.
6. Dále obviněný namítl, že soudy ve vztahu k délce trvání týrání došly ke skutkovému závěru, který je v rozporu s obsahem provedených důkazů. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž se přitěžujícím znakem spočívajícím v delší době páchání trestného činu podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku rozumí řádově několik měsíců, přičemž se musí zkoumat i intenzita násilí. Opět odkázal na opomenutý obsah znaleckého posudku, podle něhož zejména „gró týrání mělo probíhat na podzim“ a na to, že v létě roku 2021 byli obviněný společně s poškozenou na dovolené, a týrání mělo začít až na podzim, což je v rozporu se skutkovou větou. Odkázal rovněž na výpověď svědkyně H. S.
7. Podle obviněného pak odvolací soud pochybil, pokud zamítl jeho návrh na provedení důkazu (novým) znaleckým posudkem z oboru psychiatrie, který měl vysvětlit, zda netrpí chorobnou žárlivostí, a zda mu tato nemoc neměla snížit či vyloučit rozpoznávací a ovládací schopnosti při páchání trestného činu. Předchozí znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví a specializace psychiatrie, vypracovaný MUDr. Jakubem Šimkem se totiž touto otázkou nezabýval. K tomu odkázal na indicie, vypovídající o jeho žárlivosti, příkladem na výslech svědkyň, které s ním dříve žily.
8. Posledně obviněný odkázal na zásady subsidiarity trestné represe a ultima ratio vyjádřené v §12 odst. 2 tr. zákoníku a na to, že jeho předchozí odsouzení nemůže mít vliv na závěry soudu o vině, pouze o trestu.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, příp. i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně, a aby přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
10. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství nejdříve uvedla, že shora uvedené námitky obviněný uplatňuje prakticky již od samého počátku trestního řízení a zabývaly se jimi soudy prvního i druhého stupně. Připojila, že tyto námitky nepřekračují úroveň pouhé polemiky s procesem hodnocení důkazů.
11. Dále shrnula, že závěry o jednání obviněného byly podloženy řádným dokazováním, vycházejícím i ze znaleckého posudku, na který obviněný odkazuje. Jeho žárlivosti pak byla věnována pozornost v rámci dříve učiněného znaleckého posudku z oboru psychiatrie, kde byly v jeho jednání shledány prvky žárlivosti, k čemuž však státní zástupkyně připojila, že nejde o nemoc, ale jednu z lidských emocí. Příčinou jeho jednání byla jeho porucha osobnosti, která však podle znalce nenabyla kvalit duševní poruchy v pravém slova smyslu, a tedy neměla vliv na jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti. Bylo by pak nadbytečné přistoupit k opětovnému znaleckému zkoumání obviněného stran jeho příčetnosti.
12. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
13. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je v této trestní věci přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
IV.
Důvodnost dovolání
15. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Materiálně však jeho námitky přesáhly i do argumentace podřaditelné pod neuplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a i jemu se tak Nejvyšší soud dále věnoval.
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Cílem zařazení tohoto dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 do §265b odst. 1 tr. ř. byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Podle zmíněné soudní praxe bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky neodpovídaly žádnému ze zákonem dříve vymezených dovolacích důvodů, a to v zásadě tehdy, pokud se v důkazním řízení vyskytla alespoň jedna ze tří skupin vad, jež mohly mít za následek porušení práva na spravedlivý proces: První skupinu tvořily takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvořily případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupinu pak tvořily případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Šlo o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektovalo obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Tento extrémní nesoulad ale nebyl založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Již z logiky věci plynulo, že se tyto judikaturou vymezené vady musely vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu.
17. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 tedy reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených a výše zmíněných nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat v zásadě shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 11 Tdo 972/2022).
18. Pod uplatněný dovolací důvod lze s jistou mírou tolerance podřadit námitky obviněného do rozporu znaleckých závěrů znalkyně PhDr. Ilony Wölfelové s dovozenými skutkovými zjištěními, do zjištění délky trvání týrání a do zamítnutí návrhu na pořízení nového znaleckého posudku z oblasti psychiatrie pro posouzení příčetnosti obviněného. Tyto námitky však jsou zjevně neopodstatněné.
19. K první námitce Nejvyšší soud uvádí, že již soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud většinově ztotožnil, konstatoval závěry znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie vypracovaného PhDr. Ilonou Wölfelovou a její následný výslech v bodech 88. a násl. svého rozhodnutí, přitom neopomenul žádný z dílčích znaleckých závěrů nebo částí výslechu, na které obviněný ve svém dovolání odkazoval. Nic potom nesvědčí tomu, že by soud prvního stupně opomenul tento důkazní prostředek nebo jeho části při vyvozování důkazních závěrů hodnotit, přičemž z něho navíc neplyne nic, co by v rozhodné míře rozporovalo obsah dalších důkazů o jednání obviněného, resp. obsah skutkové věty (tak jak je popsána ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu) ve vztahu k okolnostem povahy a intenzity jednání obviněného vůči poškozené, zejména z něj neplyne, že by se obviněný vůči poškozené nedopouštěl tam uvedeného jednání.
20. Nejvyšší soud však v tomto upozorňuje, že z odůvodnění vznesené námitky lze s ohledem na její materiální podstatu dovodit, že směřovala spíše do hmotněprávního posouzení naplnění zákonného znaku týrání podle §199 odst. 1 tr. zákoníku, a tedy se touto námitkou (resp. její skutečnou podstatou) Nejvyšší soud dále zabýval ještě níže v části rozhodnutí věnované dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
21. K druhé námitce Nejvyšší soud nejdříve odkazuje na (napadený) skutkový závěr, který uvedl již soud prvního stupně, a to v bodě 145. svého rozhodnutí, totiž že jednání obviněného započalo v únoru 2021, dále se stupňovalo v červenci roku 2021, vyvrcholilo v podzimních měsících a skončilo poskytnutím policejní ochrany poškozené. To bylo prokázáno výslechem poškozené, což opakoval i odvolací soud (bod 29. odvolacího rozhodnutí). Soudy se přitom neopomenuly věnovat posouzení věrohodnosti poškozené (body 16. a 17. odvolacího rozhodnutí), o které pozitivně svědčí i znalecké závěry formulované PhDr. Ilonou Wölfelovou, podle kterých u poškozené nebyly shledány znaky konfabulace či lhavosti ve vztahu k zažitým událostem (viz bod 142. prvostupňového rozhodnutí). Na tyto znalecké závěry i sám obviněný ve svém dovolání odkázal. Samotná skutečnost, na kterou obviněný upozornil, totiž že byl s poškozenou v průběhu léta roku 2021 na dovolené, nevylučuje skutkový závěr o době jednání obviněného. Stejně tak tento skutkový závěr nevylučují slova znalkyně PhDr. Ilony Wölfelové, podle které „gró týrání mělo probíhat na podzim (pozn. – roku 2021)“ (bod 97. prvostupňového rozhodnutí), což koresponduje se samotným napadeným skutkovým závěrem, podle něhož jednání obviněného vyvrcholilo v podzimních měsících. Slovem „gró“ (resp. gros) se totiž míní jádro nebo většina.
22. Pokud pak k tomu obviněný odkázal na výpověď H. S. (bod 55. prvostupňového rozhodnutí, s čímž se pak ztotožnil i soud odvolací), ta sice skutečně sdělila, že se o problémech mezi obviněným a poškozenou dozvěděla až v září roku 2021. Nejvyšší soud nicméně upozorňuje, že uvedené samozřejmě nijak nevylučuje, že by zjištěným způsobem obviněný nemohl jednat i před okamžikem tohoto zjištění. Navíc svědkyně i uvedla, že na poškozené šlo pozorovat výraznou změnu chování již v březnu roku 2021, což potvrdila rovněž výpověď svědkyně M. H. (bod 67. prvostupňového rozhodnutí), která dodala, že se jim v té době poškozená svěřila s rysy jednání obviněného.
23. Tato námitka je tak zjevně neopodstatněná.
24. K poslední námitce Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že obecně platí, že dokazování není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 7 Tdo 171/2023). Jak pak dovodil Ústavní soud (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 32/2004 Sb. n. a u.), k neakceptování důkazního návrhu obviněného lze přikročit z následujících (alternativních) důvodů: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
25. Protože obviněný namítá do neprovedení důkazu týkající se otázky příčetnosti, Nejvyšší soud také připomíná, že povinnost orgánů činných v trestním řízení zkoumat příčetnost pachatele se posuzuje podle objektivních okolností vyšlých najevo v trestním řízení, při čemž je třeba přihlížet k veškerým skutečnostem přicházejícím v tomto směru v úvahu, nikoliv jen k tvrzení pachatele; není třeba, aby se pachatel v tom směru hájil (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 12. 1929, sp. zn. Zm I 730/29). Tato povinnost vypracovat znalecký posudek k posouzení nepříčetnosti pachatele – nepříčetnosti pachatelem nezaviněné – obecně nenastává, neboť příčetnost se presumuje. Nutnost zpracování znaleckého posudku je tak dána pouze tehdy, pokud skutkový podklad, tj. konkrétní okolnosti zjištěné v průběhu dokazování, odůvodní potřebu získání odborných závěrů z oboru psychiatrie ve smyslu předjímaném v ustanoveních §105 odst. 1 či §116 tr. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 921/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 7 Tdo 531/2023).
26. Jak potom vyplývá z předchozího řízení, odvolací soud se důkazním návrhem obviněného zabýval v bodě 25. svého rozhodnutí, kde pregnantně vysvětlil a odůvodnil jeho zamítnutí. Odvolací soud se v této části rovněž věnoval samotné námitce obviněného směřující do jeho příčetnosti, resp. žárlivosti, která měla ovlivnit jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti, přičemž mimo jiné uvedl, že obviněný již byl předmětem znaleckého zkoumání a jeho jednání bylo způsobeno poruchou osobnosti, která však neměla vliv na jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti. K takovému odůvodnění pak Nejvyšší soud nemá žádných výhrad, je logické, srozumitelně komunikované a ve všech směrech řádné.
27. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.
28. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.
29. Obviněný v textu svého dovolání odkázal pouze na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ač by část jeho argumentace byla podřaditelná pod neuplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Navzdory tomu, že je tím v zásadě vyloučena přezkumná pravomoc Nejvyššího soudu ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu (§265i odst. 3 tr. ř.) se Nejvyšší soud ve prospěch dovolatele i této části námitek zaobíral.
30. S odkazem na dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení.
31. Pod tento dovolací důvod je do jisté míry podřaditelná námitka obviněného do posouzení naplnění znaku týrání ve smyslu §199 odst. 1 tr. zákoníku a do společenské škodlivosti činu, resp. porušení zásady subsidiarity trestní represe. Tyto námitky jsou však zjevně neopodstatněné.
32. K první námitce Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že pod pojmem „týrání“ ve smyslu §199 odst. 1 tr. zákoníku je třeba rozumět takové jednání pachatele, které se vyznačuje zlým nakládáním buď s blízkou osobou, nebo i jinou osobou, s níž pachatel žije ve společném bytě či domě, a současně se vyznačuje i určitou mírou trvalosti a dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, uveřejněné pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.).
33. Obviněný, byť závěr o naplnění znaku týrání zpochybnil, svůj postoj opřel především o tvrzení, podle něhož by jeho vztah s poškozenou mohl být charakterizován jako tzv. italská domácnost a nikoli jako týrání, protože útoky byly vzájemné a jejich postavení nebylo asymetrické. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že za domácí násilí, ochrana před nímž je objektem předmětného trestného činu, nelze považovat mimo jiné vztahovou situaci, v níž absentuje znak mocenské asymetrie, tzn. že oba aktéři jsou pachateli i oběťmi zároveň. Nicméně taková situace v nyní posuzované věci nenastala, resp. neodpovídala by skutkovým závěrům učiněným v předchozím řízení, tedy zjištěnému jednání, jak ho popsaly soudy ve skutkové větě. Nejvyšší soud přitom odkazuje na výčet, který uvedl již soud prvního stupně v bodě 145. svého rozhodnutí, za akceptace soudem odvolacím, podle kterého obviněný poškozenou ponižoval, urážel, choval se k ní hrubě, vyhrožoval jí, obviňoval, zastrašoval a vydíral a současně se ji snažil kontrolovat v jejím pohybu, trávení volného času a kontaktech s okolím. Choval se k ní hrubě až bezcitně. Hodnocení obviněného je v rozporu i s obsahem výpovědi poškozené, ze které soudy vycházely, i z dalších výpovědí (např. shora uvedené svědectví H. S. a M. H., ale i O. K., I. P. K. nebo J. V.), z nichž vyplývá, že obviněný svým jednáním nabyl postavení kontrolujícího agresora vůči poškozené, přičemž ta naopak žila ve strachu a byla osobou obviněným v tomto smyslu utlačovaná. Naopak jakékoli takové či obdobné jednání z její strany vůči obviněnému zde zcela absentuje. Odkázat lze i na svědectví jejich párové terapeutky M. Ch., která s odkazem na uskutečněné konzultace uvedla, že poškozené v rozchodu bránil strach z obviněného, bála se jeho reakce a agresivního jednání; byl to obviněný, kdo ve vztahu působil více dominantně a prosazoval se, přičemž docházelo k tlaku na hranice poškozené (viz bod 106. prvostupňového rozhodnutí). Nejvyšší soud tak neshledává jakýkoli důvod, proč zpochybňovat a zasáhnout do hmotněprávního posouzení soudů v předchozím řízení stran předmětného zákonného znaku trestného činu. Nakonec sám obviněný v podstatě toto šířeji neodůvodňuje, ale odkazuje pouze na dílčí závěr znalkyně z oboru školství a kultura, odvětví psychologie vypracovaného PhDr. Ilonou Wölfelovou. Jmenovaná znalkyně přitom sice mimo jiné uvedla, že mezi obviněným a poškozenou zjistila dlouhodobější partnerskou krizi a také že jejich vztah nebyl vysloveně asymetrický, rovněž ale sdělila, že poškozená měla z obviněného intenzivní strach, byť nikoli neustále, ale za určitých situací, snažila se o konstruktivní řešení, na které ale obviněný nepřistoupil, proto (v konečném důsledku) zmobilizovala své síly a věc oznámila policejnímu orgánu. Také dodala, že poškozená vnímala obviněného jako agresora vůči své osobě. Při zohlednění dalších zjištění, která prokazovala útoky – pouze – obviněného na poškozenou a nikoli poškozené na obviněného (tedy se nejednalo o tzv. italskou domácnost, se dvěma silnými partnery, kteří se vzájemně hádají a potýkají), bylo posouzení jednání obviněného jako týrání ve smyslu §199 odst. 1 tr. zákoníku zcela namístě.
34. Pokud obviněný namítl, že jeho jednání nezanechalo na poškozené trvalých následků, pak Nejvyšší soud uvádí, že zákonným znakem trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku není nějaký blíže specifikovaný následek na fyzickém nebo duševním zdraví týrané osoby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 7 Tdo 40/2018). To obviněnému vysvětlil i odvolací soud (bod 29. odvolacího rozhodnutí). Zmíněný znak je součástí až kvalifikované skutkové podstaty podle §199 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (k té srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1341/2017), za kterou však obviněný nebyl odsouzen.
35. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.
36. K poslední námitce týkající se zásad subsidiarity trestní represe Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoně, je trestným činem, a proto ho obecně lze považovat za čin, který je společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, uveřejněné pod č. 75/2011 Sb. rozh. tr.). Společenskou škodlivost pak nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Dlužno doplnit, že žádným formálním výčtem není stanoveno, zda a jaká formální kritéria by měla jako prvky společenské škodlivosti sloužit – výše zmíněné ustanovení §39 odst. 2 tr. zákoníku je tak jen jedním z myslitelných vodítek k posuzování společenské škodlivosti, nikoli výlučným (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 1704/13), z čehož plyne, že orgány činné v trestním řízení mohou v konkrétní věci vzít v úvahu i jiné vlivy, například podíl (participaci) oběti na spáchání trestného činu nebo příčiny a podmínky, za kterých byl trestný čin spáchán [JELÍNEK, J., MULÁK, J. Subsidiarita trestní represe (doktrinální, normativní a judiciální pohled – český pohled). In: GŘIVNA, T. et al. Symbióza trestního práva a kriminologie. K odkazu prof. Oto Novotného. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, s. 23].
37. V této věci však nejsou dány okolnosti, které by indikovaly natolik sníženou společenskou škodlivost činu, že by měla být vyloučena trestní odpovědnost obviněného. Nakonec sám obviněný ve svém dovolání svou námitku nijak neodůvodňuje, neodkazuje na okolnosti, které by v tomto směru považoval za významné ani jinak Nejvyššímu soudu ve svém opravném prostředku nevysvětlil, čím podle jeho úvah jeho čin vykazuje sníženou společenskou škodlivost. Úlohou Nejvyššího soudu pak není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015). Otázkou společenské škodlivosti se přitom soudy v předchozím řízení zabývaly a shledaly, že jednání obviněného vykazovalo dostatečnou společenskou škodlivost pro vyvození jeho trestnosti (bod 146. prvostupňového rozhodnutí, resp. bod 32. odvolacího rozhodnutí).
38. Pod tento ani jiný dovolací důvod naopak nešlo podřadit námitku do zohlednění předchozích odsouzení obviněného při ukládání viny, protože tato námitka nebyla odůvodněná a v tomto substancovaná (konkrétní) k tomu, aby mohla založit přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 276/2023). Z rozhodnutí soudů prvního ani druhého stupně totiž neplyne, že by soudy jakkoli dovozovaly vinu z okolnosti předchozího odsouzení obviněného (viz bod 145. prvostupňového rozhodnutí, resp. bod 28. odvolacího rozhodnutí), a tedy není jasné, co obviněný namítá.
39. Jen na okraj Nejvyšší soud uvede, že pokud snad obviněný napadá, že soud prvního stupně v bodě 129. svého rozhodnutí shrnul jeho předchozí trestnou činnost, která se svou povahou dílem překrývala s předmětem tohoto trestního řízení, pak jde o běžný postup, který – jak sám obviněný konstatuje – může mít vliv na ukládání trestu, případně ale i stran výroku o vině v případech, kdy je recidiva pachatele znakem skutkové podstaty trestného činu (srov. např. trestný čin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku), což ovšem není případ trestného činu týrání osoby žijící ve společné domácnosti podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, který je obviněnému kladen za vinu.
40. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž nebyl uplatněn, by tak rovněž nebyl naplněn.
V.
Závěr
41. Ze shora uvedených závěrů vyplývá, že dovolací argumentaci – alespoň v míře, ve které ji bylo možné podřadit pod zákonné dovolací důvody – nešlo přiznat opodstatnění. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
42. Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 11. 2023
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu