ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.681.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 681/2023-421
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 8. 2023 o dovolání obviněného J. M. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 6 To 478/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 158/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 14. 10. 2022, sp. zn. 9 T 158/2021, obviněného J. M. uznal vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spáchaným tak, že
dne 2. 4. 2021 kolem 01.25 hodin v XY, okres XY, po ulici XY ke křižovatce s ulicemi XY, XY a XY řídil zapůjčené osobní motorové vozidlo tov. zn. Ford Mustang, majitele M. K., polské reg. zn. XY, přestože byl ovlivněn alkoholem v takové míře, že nemohl bezpečně ovládat a řídit vozidlo, neboť se nacházel minimálně ve středním stupni opilosti, čemuž odpovídala hranice alkoholu v krvi ve výši nejméně 1,5 g/kg alkoholu, přičemž z důvodu ovlivnění alkoholem byly jeho schopnosti řídit osobní motorové vozidlo natolik sníženy, že neregistroval odstavený autobus na autobusové zastávce a pravou přední částí vozidla narazil do levé zadní části autobusu, čímž na autobusu způsobil škodu ve výši 169.599 Kč ke škodě Dopravního podniku Ostrava a. s., a na vozidle Ford Mustang škodu ve výši 50.742 Kč, přičemž po dopravní nehodě z místa činu odešel.
2. Za uvedený přečin obviněného odsoudil podle §274 odst. 2 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b), §68 odst. 1, odst. 2, odst. 5 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře celkem 60.000 Kč složených ze čtyřiceti denních sazeb po 1.500 Kč. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dva roky.
3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 6 To 478/2022, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2) tr. ř. uvedený rozsudek zrušil ve výroku o peněžitém trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. o něm nově rozhodl ve stejné výměře podle §274 odst. 2 tr. zákoníku, ale ve spojení s §67 odst. 2 písm. a), §68 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku. Ve výroku o vině a trestu zákazu činnosti ponechal tento rozsudek nezměněn.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému rozsudku obviněný podal prostřednictvím obhájce podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání s tím, že došlo ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) k porušení práva na spravedlivý proces.
5. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval v tom, že nebyly provedeny obhajobou navrhované důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 490/04), a to znalecký posudek z oboru psychiatrie, k posouzení míry jeho rozpoznávacích a ovládacích schopností po nehodě, povahy sdělovaných informací a zejména k hodnocení validity dechových zkoušek. Nedůvodně nebyla vyslechnuta ani L. M. a nebyl vypracován znalecký posudek z oboru dopravy k posouzení příčin posuzované nehody. Tuto odbornou otázku si posoudily soudy samy, ač takové oprávnění nemají. Obviněný trval na tom, že příčinou kolize s autobusem bylo terénní zvlnění, což uváděl i svědek J. L., avšak soudy obou stupňů s tímto názorem nesouhlasily. I přes vznesené námitky ze strany obhajoby, že nejde o důkazy nadbytečné, odvolací soud dokazování v tomto směru nedoplnil, a jde proto o případ tzv. opomenutých důkazů (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000, a ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva), v jejichž důsledku je dokazování neúplné a skutková zjištění jsou proto nesprávná.
6. Obviněný poukázal i na to, že se v řízení objevily závažné procesní chyby, které měly za následek zkrácení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, zejména proto, že soudy řádně neobjasnily příčinu dopravní nehody, neboť kromě nedostatečného rozsahu dokazování hodnotily důkazy nepřípustným způsobem. Odvolací soud neuvěřil výpovědím svědků L. M. a J. L., jehož svědectví, že šlo o najetí na terénní vlnu, považoval za nevěrohodné i proto, že je v rozporu s výpovědí svědka P. Š. a listinnými důkazy, avšak nerozvedl, z jakých důvodů takový závěr učinil. Podle obviněného soud zkresloval v odůvodnění rozsudku výpovědi svědků a dovozoval z nich jiné skutečnosti, než z nich ve skutečnosti vyplývaly. Existuje proto rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním, za současného pominutí zásady in dubio pro reo.
7. Podle důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítal nesprávné posouzení znaku ohrožení pod vlivem návykové látky, který předpokládá hladinu alkoholu v krvi nejméně ve výši 1 g/kg nebo nejméně ve výši 0,8 g/kg (za současného prokázání, že vykazoval zjevné známky nezpůsobilosti řídit motorové vozidlo). Obviněný se neztotožnil se zjištěním soudů, že měl v krvi nejméně 1,5 g/kg, a trval na tom, že v době mezi tím, kdy se udála dopravní nehoda a tím, kdy mu policisté provedli test na přítomnost alkoholu v krvi, byl rozdíl 2 hodin, během nichž požil alkohol doma při ošetření zranění utrpěném při dopravní nehodě. Poukázal na to, že i soud prvního stupně připustil, že nějaký alkohol po návratu domů mohl vypít. Odvolací soud však bez toho, aby provedl ve věci k této otázce dokazování, skutková zjištění soudu prvního stupně nepřípustně změnil, a tvrdil, že obviněný žádný alkohol po dopravní nehodě nevypil. Odvolací soud odmítl přihlédnout k závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, doc. RNDr. Petera Ondry, CSc., který obviněný doložil při odvolacím řízení. Předmětný znalecký posudek přitom jasně hovořil o tom, že hladina alkoholu v krvi v době dopravní nehody vůbec nemusela dosahovat hodnoty potřebné pro uznání viny, tj. 1 g/kg, potažmo 0,8 g/kg.
8. Za nesprávný obviněný považoval závěr, že dechová zkouška ve 03:06 a 03:12 hodin byla provedena v eliminační fázi alkoholové křivky, protože i podle vyjádření soudní znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, RNDr. Marie Staňkové, z dostupných podkladů nelze stanovit, zda se obviněný v době dechových zkoušek ve 03:06 a 03:12 hodin nacházel v eliminační fázi nebo v resorpční fázi alkoholové křivky. Pro tuto argumentaci soudy přihlížely k procesně nepoužitelnému výsledku dechové zkoušky v 05:12 hodin (nedoložena certifikace přístroje, nebyly provedeny dvě po sobě jdoucí zkoušky s odstupem více než 5 minut, kdy nepoužitelnost této zkoušky potvrdila i znalkyně RNDr. Marie Staňková), a nesprávně posoudily i maximální rychlost vstřebávání alkoholu, protože vycházely výhradně ze znaleckého posudku RNDr. Marie Staňkové, nikoliv ze znaleckého posudku znalce RNDr. Petra Kurky, podle nějž stresový faktor může zvýšit rychlost vstřebávání i nad 2 g za minutu, a alkohol se do těla obviněného dostal také při ošetřování zranění manželkou vstřebáváním přímo do krevního řečiště. Podle závěru znalce RNDr. Petra Kurky tedy není vyloučeno, že při rychlejším vstřebávání alkoholu v důsledku stresu byla hladina alkoholu v době nehody nulová.
9. Podle obviněného soudy zkreslovaly obsahy jeho výpovědí o tom, jak probíhalo jeho ošetření manželkou a jaké množství alkoholu požil, a zaměnily skutečnosti, které vnímal sám, a skutečnosti, které ví zprostředkovaně pouze od své manželky. Soud prvního stupně uvedená sdělení chybně vnímal, a proto neopodstatněně poukazoval na rozpory ve výpovědích obviněného, které však fakticky rozpornými nejsou.
10. Odvolací soud chybně poukázal na to, že protokol o vyšetřovacím experimentu je procesně nepoužitelný z důvodu, že o takovém úkonu nebyl předem vyrozuměn obhájce obviněného ve smyslu §165 odst. 2 tr. ř., avšak stejný protokol používá pro své rozhodnutí s ohledem na kamerový záznam, který je jeho součástí. Za překvapivý obviněný označil závěr, že žádná terénní vlna na místě neexistuje a nemá vliv na jízdu vozidla (viz bod 11. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), což je v rozporu se skutečným stavem věci i kamerovým záznamem. Kamerový záznam byl pořízen za zcela nesrovnatelných podmínek (jiný typ vozidla, vozidlo policie jelo po suché vozovce ve dne, a nikoli na mokré vozovce v noci apod.).
11. Obviněný brojil proti tomu, že vozidlo řídil pod vlivem alkoholu, který se projevil ve vrávoravé chůzi bezprostředně po nehodě, a vytýkal, že soudy nebraly do úvahy, že tyto následky způsobilo zranění, které při nehodě utrpěl a vyplynulo ze znaleckého posudku znalce MUDr. Michala Krále, z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie, jenž shledal, že po nehodě utrpěl mozkovou komoci, která mimo jiné vedla i k narušení koordinace pohybů a neschopnosti přímé chůze. Žádný ze svědků nevypověděl, že by z obviněného po dopravní nehodě cítil alkohol, a soudy chybně přihlédly k procesně nepoužitelnému úřednímu záznamu o podaném vysvětlení svědka P. Š. Odvolací soud se však s uvedenými závěry znaleckého posudku zpracovaného MUDr. Michalem Králem nevypořádal a nedůvodně dospěl k závěru, že o příznaky otřesu mozku nešlo a obviněný byl pod vlivem alkoholu.
12. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 6 To 478/2022, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 14. 10. 2022, sp. zn. 9 T 158/2021, zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Karviné, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
14. Dovolání je možné podat pouze na podkladě důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto je Nejvyšší soud povinen posoudit, zda uplatněné výhrady zákonnému vymezení označených dovolacích důvodů odpovídají. Pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
15. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021). Při posuzování důvodnosti uplatněných námitek je důležité posoudit, jaký význam mohly mít případné vady dokazování na výsledek trestního řízení, protože tento důvod nemohou naplnit obecně formulované výhrady proti způsobu hodnocení důkazů nebo nedostatečný rozsah dokazování, a nelze akceptovat námitky, které jsou primárně založeny na jiné verzi skutkového stavu, než kterou dovodily soudy, pokud z nich není zřejmý evidentní rozpor mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením.
16. Důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. slouží k odstranění právních vad, protože jeho prostřednictvím je možné namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.).
17. Jestliže obviněný poukazoval na to, že rozhodovací činnost Nejvyššího soudu se nesmí ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv a svobod jednotlivce, především na spravedlivý proces (srov. čl. 6 odst. 3 Úmluvy), je vhodné zmínit, že zákonem vymezené podmínky uvedených dovolacích důvodů lze jen výjimečně prolomit, a to v situaci, kdyby obviněný namítal extrémní nesoulad a současně Nejvyšší soud shledal, že nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
18. Se zřetelem na takto stanovená kritéria obsah dovolání svědčí o tom, že obviněný vytýkal vadná skutková zjištění, protože tvrdil, že nebyl pod vlivem alkoholu, a skutečnosti, podle kterých soudy tyto závěry učinily, zpochybňoval tím, že po úrazu v důsledku dopravní nehody měl otřes mozku, který se projevil zejména vrávoravou chůzí, a pokud byl v jeho krvi zjištěn alkohol, bylo tomu tak proto, že po nehodě určité množství alkoholu vypil, nepil však před jízdou. Jestliže neřídil pod vlivem alkoholu, nebyla naplněna skutková podstata přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Neprovedení důležitých jím navrhovaných důkazů způsobilo, že soudy rozhodly na podkladě vadně zjištěných skutečností. Podle tohoto obsahu dovolání je zjevné, že uvedenými námitkami obviněný naplnil důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neuvedl žádné námitky, jimiž by zpochybňoval z hmotněprávního hlediska naplnění jednotlivých znaků posuzované skutkové podstaty, protože těžištěm jeho námitek je nespokojenost s procesním postupem soudů při prováděném dokazování, zásadně pak nesprávné hodnocení důkazů a vyvození neodpovídajících skutkových závěrů, což jsou výhrady, které zákonnému vymezení uvedeného dovolacího důvodu neodpovídají. Nejvyšší soud i tyto námitky posuzoval, a to na základě zásady týkající se nutnosti vyloučit porušení pravidel spravedlivého procesu (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14).
20. Je třeba dodat, že úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení není, aby důkazy provedené soudy nižších stupňů přehodnocoval, ale je povinen se zabývat správností jejich hodnocení z hledisek a principů stanovených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, i usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03), a proto posuzuje, zda soudní proces a jeho výsledky odpovídají zákonem stanoveným principům, zejména zda nenesou znaky jednostrannosti, tendenčnosti či libovůle.
IV. K námitkám obviněného
21. Nejvyšší soud z podnětu uvedených námitek zkoumal postupy soudů obou stupňů a obviněným vytýkané vady neshledal.
22. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i spisového materiálu je zřejmé, že soud prvního stupně věnoval obhajobě obviněného potřebnou pozornost, o čemž svědčí dokazování provedené při hlavním líčení (viz č. l. 169 až 174, 200 až 203, 210 až 212, 215a až 221 a 270 až 275 spisu), které doplnil i odvolací soud (viz č. l. 378 až 380 spisu). Byli vyslechnuti svědci, kteří obviněného měli možnost sledovat v době činu, a to řidič autobusu J. L., P. Š., jenž se po nehodě bavil s obviněným, ale i další, kteří s obviněným přišli do kontaktu až později, L. M., F. J. a J. K., a byly provedeny znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie RNDr. Marie Staňkové, Ph. D., a RNDr. Petra Kurky, i další důkazy (protokol o nehodě s plánkem a fotodokumentací, kamerový záznam z místa dopravní nehody, výsledky dechových zkoušek, lékařské zprávy ke zdravotnímu stavu obviněného atd.) Lze proto dovodit, že soudy své povinnosti nezanedbaly, naopak reagovaly i na obviněným vznesenou obhajobu a všechny jeho důkazní návrhy (viz body 3. až 20. rozsudku soudu prvního stupně, a body 5. až 15. rozsudku odvolacího soudu).
23. Z hlediska rozsahu a obsahu prováděných důkazů nelze přisvědčit námitce o tom, že by řízení trpělo tzv. opomenutými důkazy nebo takovými, jež soudy nedůvodně neprovedly, protože se soud prvního stupně s důkazními návrhy obviněného vypořádal (viz body 8., 18. a 19. rozsudku) a konstatoval, že opatření znaleckého posudku z oboru dopravy, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie, ani doplňující výslech svědkyně L. M. nejsou vzhledem k výsledkům provedeného dokazování nutné a označil je za nadbytečné. Na důkazní návrhy obviněného reagoval i odvolací soud, který v bodě 6. rozsudku potvrdil správnost závěrů soudu prvního stupně ohledně zamítnutí předložených důkazních návrhů a vyjádřil se k důkaznímu návrhu v podobě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který považoval za zcela nadbytečný se zřetelem na své usnesení ze dne 2. 8. 2022, sp. zn. 6 To 478/2022, v němž se k tomuto i dalším důkazním návrhům obviněného obsáhleji vyjadřoval (srov. č. l. 241 a 242 spisu). Nejvyšší soud se s těmito závěry soudů plně ztotožnil, protože s ohledem na posuzovanou problematiku trestného činu podle §274 tr. zákoníku, jehož skutková podstata se týká toho, zda pachatel před jízdou požil alkohol, není rozhodný znalecký posudek z obou dopravy, přičemž soudy rozhodné důkazní prostředky k dispozici měly. Vzhledem k těmto skutečnostem a též k výsledkům provedeného dokazování a z něho plynoucím závěrům Nejvyšší soud shledal, že se o tzv. opomenuté důkazy nejedná. Za ty se považují důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6. tr. ř., jakož i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). V posuzované věci soudy v přezkoumávaných rozhodnutích rozvedly a náležitě odůvodnily skutečnosti vedoucí k závěru, proč obviněným navrhované důkazy zamítly. Lze jen doplnit, že soud zásadně není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, ale musí zvážit, které důkazy je potřeba provést a které nikoliv (k tomu srov. např. nálezy ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 566/03, či ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03).
24. Opodstatnění nemá námitka, že soudy obou stupňů nesprávně vycházely z kamerového záznamu zachycujícího průjezd ulicí XY (č. l. 252 spisu) pořízeného při vyšetřovacím pokusu učiněném Policií České republiky na žádost státního zástupce podle §179 odst. 2 tr. ř., protože u něho nebyl přítomen obhájce, jenž ani o jeho konání nebyl vyrozuměn. Nejvyšší soud z obsahu spisu zjistil (srov. č. l. 270 spisu), že státní zástupce navrhl tento důkaz provést za podmínek §179 odst. 2 tr. ř. až po podání obžaloby v době, kdy bylo konáno dne 14. 10. 2022 hlavní líčení. Před tím nechal Policií České republiky, dopravním inspektorátem Karviná, provést ověření nerovností na vozovce a pořídit o tom videozáznam (viz č. l. 252 spisu). Tento úkol policie splnila a k CD nahrávce připojila stručný popis průběhu „experimentu“, v němž je slovně popsáno, co se na připojeném videozáznamu odehrává. K takto opatřenému důkazu (srov. §89 odst. 2 tr. ř.) došlo v souladu se sdělením státního zástupce přítomného u hlavního líčení a za podmínek stanovených v §179 odst. 2 tr. ř., podle něhož i po podání obžaloby může státní zástupce požádat policejní orgán uvedený v §12 odst. 2 tr. ř. o opatření důkazu, který potřebuje k zastupování obžaloby v řízení před soudem. Jde o specifické oprávnění státního zástupce opatřovat důkazy na podporu již podané obžaloby, jímž realizuje svou úlohu při provádění dokazování v hlavním líčení ve smyslu §180 odst. 3 tr. ř.
25. S ohledem na tyto zvláštnosti provádění důkazu již po podání obžaloby jde o aktivitu státního zástupce v řízení před soudem, kdy v rámci dokazování sám nechá provést a soudu předloží zajištěný důkaz. Nejde proto o úkon přípravného řízení v rámci vyšetřování prováděným orgány činnými v trestním řízení, a proto na něj nedopadají podmínky uvedené v §165 odst. 2, 3 tr. ř. ohledně zajištění práva na obhajobu. Podle tohoto ustanovení se oprávnění obhájce být přítomen při provádění úkonů vztahuje na vyšetřovací úkony konané ve fázi vyšetřování, tedy takové, které směřují k dokazování podle hlavy paté (srov. §89 až 118 tr. ř.). Proto, jestliže státní zástupce nechá provést po podání obžaloby při hlavním líčení úkon podle §179 odst. 2 tr. ř., byť s požadavkem na jeho provedení policejním orgánem, podmínky §165 odst. 2 tr. ř. se na něj nevztahují. Není proto pochybením, jestliže obhájce o nich vyrozuměn nebyl. Podstatné totiž je, aby takto státním zástupce zajištěný a navržený důkaz byl proveden zákonným způsobem při hlavním líčení a obviněný se k němu mohl vyjádřit (srov. §33 a násl. tr. ř.). Přestože obhájce o vyrozumění o konání úkonů v přípravném řízení žádal, nejde o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny, protože se jednalo o odlišnou situaci a obhájce měl reálnou možnost zúčastnit se provádění pořízených záznamů při hlavním líčení.
26. V posuzované věci soudy předmětnou nahrávku na CD, včetně krátkého popisu, co je na ní zachyceno, soud provedl jako důkaz za podmínek §213 tr. ř. při hlavním líčení za přítomnosti obviněného i obhájce (viz č. l. 270 spisu), jenž vůči ní vznesl výhrady, zejména ohledně její procesní nedostatečnosti z hlediska možnosti ověřit autentičnost učiněného záznamu, protože nahrávka nedává odpověď na to, kdy a za jakých okolností k jakémusi experimentu došlo. Tím byly splněny předpoklady pro to, aby mohl soud předmětný důkaz zhodnotit ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., případně reagovat na námitky obhajoby k němu uvedené. Nutno podotknout, že s ohledem na to, jak se soudy s tímto důkazem vypořádaly, je zřejmé, že dostatečně nereagovaly na to, že jde o postup podle §179 odst. 2 tr. ř. I přes toto zjištění je však vhodné zmínit, že nejde o nedostatek, který mohl mít význam na závěry o vině obviněného. Soudy z obsahu tohoto důkazu vycházely pro závěry o technickém stavu vozovky a odvolací soud shledal, že jej nebylo možné použít jako důkaz k prokázání způsobu jízdy vozidla obviněného, a to právě proto, že o něm nebyl vyrozuměn obhájce obviněného (srov. body 8. rozsudku soudu prvního stupně a 11. rozsudku odvolacího soudu). Byť tento závěr není přesný, protože nekoresponduje s výše uvedenými zásadami, pro závěry o vině není rozhodný, protože ve výsledku celého dokazování nemá pro závěr o vině obviněného žádný význam zjištění plynoucí z ohledání vozovky. Taková skutečnost je zcela marginální pro posuzované jednání obviněného, které spočívalo v řízení motorového vozidla po požití alkoholu. Při závěru soudů, že jel ovlivněn alkoholem, nejsou poměry na vozovce, po níž řídil, podstatné. Ohledání sloužilo pouze k ověření obhajoby obviněného, že na vozovce byly výmoly, které obviněný při popírání požití alkoholu označil za důvod srážky s autobusem. Nejvyšší soud rovněž podotýká, že z popsaných důvodů nebylo porušeno právo na spravedlivý proces, neboť to by utrpělo teprve tehdy, jestliže by soud na vznesenou námitku obhájce nereagoval. V daných souvislostech lze i z hlediska zásad kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní zmínit, že nejúplněji se prosazují v hlavním líčení, eventuálně ve veřejném zasedání soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 239/04). Nejvyšší soud podotýká, že uvedený úkon byl zákonným způsobem proveden jako důkaz při hlavním líčení v souladu s trestním řádem a při respektu k právům obviněného, neboť mu bylo umožněno se k tomuto důkazu vyjádřit a skutečnosti z něj plynoucí patřičným způsobem zpochybnit.
27. Nad rámec uvedeného lze připomenout, že z uvedeného úkonu dokonce nebyly vyvozovány ani skutečnosti, jež by byly promítnuty do popisu skutku, nýbrž zcela vedlejší zjištění týkající se jen obhajoby obviněného, a tedy nedošlo k porušení zásad stanovených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebo čl. 36, 38, 40 Listiny. Lze dodat, že ne každé pochybení je způsobilé založit neústavnost výsledného rozhodnutí, pokud je nedostatek zhojen v rámci probíhajícího řízení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. I. ÚS 148/02, a ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 2764/08).
28. Dovolání obviněného a v něm uplatněné další výhrady byly soustředěny proti závěru soudů, že řídil pod vlivem alkoholu, a byly dokládány tvrzením, že alkohol požil až po kolizi s autobusem. Soudy objasnění této skutečnosti věnovaly pozornost, dokazování na ně zaměřily a zabývaly se všemi důležitými skutečnostmi (č. l. 22 a 56 spisu). Obsah přezkoumávaných rozhodnutí nesvědčí o tom, že by soudy nedostatečným způsobem hodnotily výpovědi slyšených svědků, protože takové tvrzení nekoresponduje s obsahem přezkoumávaných rozhodnutí a argumenty, které soudy na podporu svých závěrů uvedly. Soud prvního stupně v bodech 9. a 15. rozsudku vysvětlil, proč považoval výpovědi svědků J. L. a L. M. za nevěrohodné, a to s ohledem na rozpory v jimi uváděných skutečnostech, které ve srovnání s dalšími ve věci provedenými důkazy zůstaly osamoceny a zcela mimo skutečnosti, které plynuly z dalších ve věci provedených důkazů.
29. Rozhodným důkazem pro závěr o tom, zda obviněný v době jízdy byl ovlivněn alkoholem a do jaké míry, byly skutečnosti plynoucí ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví odvětví toxikologie, protože obviněný poté, co došlo ke kolizi s autobusem, toto místo střetu v rozporu se svými povinnostmi řidiče plynoucími zejména z §47 odst. 4 a 5 zákona č. 361/2000 Sb. opustil, ačkoli měl dopravní nehodu ohlásit, protože došlo k jeho zranění a byla způsobena škoda na vozidlech převyšující částku 100.000 Kč. Obviněný však takto nepostupoval. Alkohol v jeho krvi byl zjištěn až s odstupem času, a proto toto zjištění záviselo na odborných znalostech (srov. §105 a násl. tr. ř.). Ve věci byl již v přípravném řízení opatřen znalecký posudek zpracovaný RNDr. Marií Staňkovou. Další dva posudky předložila obhajoba, a to zpracovaný RNDr. Petrem Kurkou, CSc., a RNDr. Peterem Ondrou, CSc. První dva jmenované posudky byly provedeny již v hlavním líčení a soud prvního stupně se zjištěním z nich plynoucím věnoval a zhodnotil je (srov. body 13. až 16. rozsudku soudu prvního stupně). S ohledem na závěry, jež soud učinil, je vhodné jen pro úplnost zmínit, že vysvětlil, proč přisvědčil závěrům znalkyně RNDr. Marie Staňkové, kdežto k závěrům znalce RNDr. Petra Kurky, CSc. nepřihlédl, neboť sám tento znalec při hlavním líčení připustil, že jeho závěry nemusí být správné a je potřeba je ještě ověřit. Naproti tomu odborná zjištění jmenované znalkyně relevantním způsobem zpochybněna nebyla, a tudíž z nich soud vycházel a opřel o ně závěry o vině obviněného (srov. body 9. až 12 rozsudku soudu prvního stupně).
30. V odvolacím řízení obviněný předložil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, vypracovaný RNDr. Peterem Ondrou, CSc., který odvolací soud provedl jako důkaz při veřejném zasedání dne 29. 3. 2023 (srov. č. l. 378 verte spisu) a posoudil jej s ohledem na závěry, jež k ovlivnění obviněného alkoholem učinil soud prvního stupně na podkladě provedeného dokazování, s nimiž se ztotožnil (srov. bod 9. rozsudku odvolacího soudu). K tomuto znaleckému posudku uvedl, že z něj nelze vycházet, protože nebyl zpracován na podkladě objektivně zjištěných skutečností, opíral se jen o tvrzení obviněného ohledně doby, množství a druhu požitého alkoholu. Z obsahu uvedených tří znaleckých posudků je zjevné, že obsahovaly odlišné skutečnosti, a pokud vznikaly pochybnosti o jejich správnosti, soud uvedené nejasnosti odstraňoval postupem stanoveným v §108 tr. ř. Vyslechl znalce a požádal je o vysvětlení jejich závěrů (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 11. 2. 2022, č. l. 172 a násl. a ze dne 17. 5. 2022, č. l. 215a a násl. spisu). Soud prvního stupně tudíž dostál svým povinnostem, protože se obsahem a odborností obou znaleckých posudků dostatečně a pečlivě zabýval, stejně tak učinil i odvolací soud poté, co byl předložen i třetí znalecký posudek. Soudy své hodnotící úvahy i podrobné zdůvodnění dostatečně vyložily, jakož i to, proč znaleckým posudkům obhajoby nepřisvědčily a nepovažovaly za nutné zpracovávat revizní znalecký posudek, a to plně v souladu s §108 a 109 tr. ř. Měly na paměti, že nejsou bez dalšího vázány výsledky znaleckého zkoumání a hodnotily znalecké posudky jako kterýkoli jiný důkaz podle svého vnitřního přesvědčení a v souhrnu dalších provedených důkazů. Pokud se s hodnotícími stanovisky znalce zcela neztotožnily nebo je chtěly upřesnit, tak své závěry přezkoumatelně vyložily (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 504/17, nález sp. zn. III. ÚS 2453/11 ze dne 29. 2. 2012, nález ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12, nebo usnesení ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 2761/2021).
31. Závěry soudů o tom, že znalecký posudek znalkyně RNDr. Marie Staňkové je přesvědčivý, odborně správný i založený na výsledcích provedeného dokazování a že nevykazuje chyby, Nejvyšší soud považuje za dostatečně podložené a v souladu s podmínkami, za nichž lze skutkové závěry opírat o znalecké posudky. O tento znalecký posudek opíraly závěr o množství hladiny alkoholu v krvi obviněného v době řízení vozidla, a to po pečlivém uvážení a zhodnocení závěrů znalkyně i jejích odborných zkušeností, a z dostupných poznatků vyložily základní skutečnosti, na nichž učinily rozhodnutí o vině obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 2776/15).
32. Jen pro úplnost lze zmínit, že výsledky provedeného dokazování bylo řádně objasněno množství alkoholu v krvi obviněného v době jízdy s tím, že i chování obviněného odpovídalo střednímu stupni opilosti v intervalu 1,5 až 2,0 g/kg alkoholu v krvi u osoby nenavyklé pití alkoholu a v intervalu 2,0 až 3,0 g/kg alkoholu v krvi u osoby navyklé pití alkoholu. Rovněž podle propočtů, jež oba soudy hodnotily jako správné a nevykazující obviněným zmiňované nedostatky, znalkyně vyjádřila, že obviněný nemohl alkohol začít požívat až po dopravní nehodě, protože tomu neodpovídá množství u něj zjištěného alkoholu ani úroveň a způsob jeho odbourávání, a to s ohledem na další výsledky provedeného dokazování. Pokud by totiž obviněný požil alkohol po kolizi vozidel, k níž došlo v 01.25 h, v době, když přišel domů, v době první a druhé dechové zkoušky ve 3:06 a 3:12 h dne 2. 4. 2021 by dosahovala hladina alkoholu v jeho krvi pouze hodnoty kolem 1,79 g/kg, nikoliv naměřených hodnot 2,57 g/kg a 2,42 g/kg. Podle těchto závěrů, které jsou podložené objektivními odbornými premisami, je zjevné, že obviněný byl v době činu ovlivněn alkoholem. Pokud jde o jeho množství, které bylo zjišťováno jen na základě metodických předpokladů, vycházel soud z hodnoty pro obviněného nejvýhodnější, a tedy v souladu se zásadou in dubio pro reo , že měl v době dopravní nehody alkohol v krvi ve výši nejméně 1,5 g/kg.
33. Se zřetelem na tento závěr je obhajoba obviněného, že příčinou dopravní nehody nebyl požitý alkohol, zcela nedůvodná, resp. v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Nebylo proto možné přisvědčit tomu, že jedinou příčinou byl špatný technický stav vozovky a tzv. zvlnění, protože výsledky dokazování svědčí o tom, že základní příčinou, proč přehlédl autobus, bylo to, že nedokázal v opilosti odhadnout vzdálenost, jakou kolem něj může projíždět, a proto do něj narazil. Obhajobu obviněného soudy vyvrátily a vypořádaly se s ní v bodech 8. rozsudku soudu prvního stupně a 11. rozsudku odvolacího soudu, a to zejména s ohledem na kontrolní porovnání místa nehody a zvlnění vozovky podle protokolu o dopravní nehodě, který žádné zvlnění nezachycuje, a portálu www.mapy.cz , na němž je nejbližší zvlnění patrné ve vzdálenosti 40 m od místa nehody.
34. Výsledky provedeného dokazování byla vyvrácena i námitka obviněného, že nejistota či vrávorání při chůzi bylo důsledkem komoce mozku, jíž při nehodě utrpěl, nikoliv požitého alkoholu (srov. body 17. rozsudku soudu prvního stupně a zejména pak body 12. až 14. rozsudku odvolacího soudu). Z přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy posuzovaly jak výpovědi svědků, tak i lékařské závěry, na jejichž základě vysvětlily, proč tuto obhajobu obviněného nelze připustit jako opodstatněnou. Odvolací soud dokonce k objasnění této otázky provedl důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie, předložený obviněným a zhodnotil ho v souladu se všemi dříve provedenými důkazy. Své závěry vysvětlil v bodě 14. rozsudku s tím, že obviněným předložený znalecký posudek nesplňuje potřebné náležitosti (srov. §105 a násl. tr. ř.), protože znalec neměl k dispozici veškerý dostupný spisový materiál a jeho závěry neodpovídaly obviněným tvrzenému těžkému otřesu mozku (III. stupeň), který je spojen se ztrátou vědomí a paměti. Pro takový závěr totiž nesvědčí důkazy dokládající jeho zdravotní stav v době nehody a těsně po ní. Tvrzená závažnost zdravotního stavu obviněného a mozková komoce neplyne ani z lékařské zprávy ze dne 2. 4. 2021, z níž je zjevné, jak se obviněný choval v době jeho vyšetření brzy po nehodě. Lze jen dodat, že tento znalec zpracovával údaje, které časově neodpovídaly projednávaným okolnostem v době činu, ale čerpal i z pozdějšího období, a tyto nesrovnalosti neobjasnil. Nejvyšší soud k tomu dodává, že z lékařské zprávy pořízené dne 2. 4. 2021 v 05:12 hodin (č. l. 69 spisu), tedy čtyři hodiny po dopravní nehodě, která nejpřesněji svědčila o zdravotním stavu obviněného, vyplývá, a to i s ohledem na tvrzení obviněného uvedená jím lékaři, že nebyl v bezvědomí, nezvracel, netrpěl nevolností, bolela ho pouze hlava, byl orientovaný všemi směry, plně kontaktní, spolupracoval a byl schopen pobytu doma, neboť neměl komoční příznaky. Uvedená námitka obviněného proto nemá oporu ve výsledcích dokazování.
35. Ze všech uvedených důvodů je zjevné, že ani tvrzení o tom, že soudy porušily a nerespektovaly zásadu in dubio pro reo , nekoresponduje se skutečným stavem věci. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obviněného ( in dubio pro reo ). V přezkoumávané věci je třeba konstatovat, že zejména soud prvního stupně všechny důkazy procesně správným způsobem provedl, následně také vyhodnotil v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, přičemž proti sobě stojícím výpovědím věnoval potřebnou pozornost a pečlivě je posuzoval (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02, a nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97).
36. Soud prvního stupně respektoval a dodržel povinnost důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000). Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je zpracováno v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř.
37. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že obviněným tvrzený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn, neboť v přezkoumávané věci nic nesvědčí pro závěr, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Ze strany obviněného jde o opakování výhrad, s nimiž se soudy nižších stupňů dostatečně vypořádaly. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že opakování skutečností namítaných v řádném opravném prostředku zpravidla vede k tomu, že jsou výhrady obviněného dovolacím soudem posouzeny jako nedůvodné a dovolání je odmítnuto jako zjevně neopodstatněné [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, svazek 17, pod č. T 408)].
38. Z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění mají podklad ve výsledcích provedeného dokazování a užitá právní kvalifikace plně koresponduje se znaky skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.
V. Závěr
39. Z výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud, jenž mohl důvodnost obviněným uplatněných výhrad posoudit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 8. 2023
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu