ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.848.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 848/2023-189
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 10. 2023 o dovolání obviněného mladistvého AAAAA (pseudonym), proti usnesení Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 4 Tmo 1/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi, soudu pro mládež, pod sp. zn. 21 Tm 9/2022, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 4 Tmo 1/2023.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Brně, soudu pro mládež, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi, soudu pro mládež, ze dne 1. 12. 2022, sp. zn. 21 Tm 9/2022, byl obviněný mladistvý AAAAA (dále též „mladistvý“, příp. „dovolatel“) shledán vinným proviněním pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu bylo podle §187 odst. 1 tr. zákoníku za použití §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. s. m.“) uloženo trestní opatření odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §33 odst. 1 z. s. m. odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. V dalším byla podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozená BBBBB (pseudonym), nar. XY, trvale bytem XY, XY, XY, odkázána se svým nárokem na nemajetkovou újmu na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal mladistvý odvolání zaměřené proti jeho výroku o trestním opatření. Krajský soud v Brně, soud pro mládež, usnesením ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 4 Tmo 1/2023, podle §256 tr. ř. odvolání mladistvého zamítl.
3 . Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se mladistvý AAAAA provinění pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že v přesně nezjištěnou dobu minimálně od 14. 1. 2021 do 22. 8. 2021 v Brně na ulici XY a ve XY na ulici XY, vykonal opakovaně, nejméně v deseti případech, oboustranně chtěnou vaginální soulož s nezletilou BBBBB, nar. XY, ačkoliv věděl, že poškozená v době soulože nedovršila patnácti let věku, kdy k pohlavnímu styku došlo bez použití násilí, či jiné formy donucení, oboustranně a dobrovolně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 4 Tmo 1/2023, podal mladistvý AAAAA prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a namítl, že mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští.
5. Dovolatel předně poukázal na to, že v době, kdy došlo k pohlavnímu styku mezi ním a poškozenou, bylo jemu 16 let a 4 měsíce a poškozené 13 let a téměř 5 měsíců. Zdůraznil, že se jednalo o nevynucený pohlavní styk, jehož iniciátorem byli oba partneři. Situaci hodnotil tak, že se jednalo o běžný vztah dvou osob odlišného pohlaví a běžného věkového rozdílu, který probíhal několik měsíců. Soudy však na něj pohlížely jako na protiprávní s ohledem na věk poškozené.
6. Připomněl své výhrady proti právní úpravě, která nezohledňuje nízký věkový rozdíl formálního pachatele a poškozeného, jak je rozvinul v rámci svého odvolání, a rovněž připomněl, že v podaném odvolání odkazoval na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 173/94, v němž Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že minimální věkový rozdíl mezi pachatelem a poškozenou sice může stále vést ke společensky škodlivému jednání, ale spíše v rovině etické normy než dosahující hranice trestného činu. Odvolacímu soudu pak vytkl, že tuto judikaturu ve svém rozhodnutí nijak nezohlednil. Ačkoliv to Ústavní soud výslovně nezmiňuje, podle dovolatele nízký věkový rozdíl souvisí s rovností v důstojnosti a právech, která je zachycena v čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Partneři věkově si blízcí nemohou pohlavním stykem narušit důstojnost či práva toho druhého. Právě naopak, jejich dobrovolné pohlavní soužití je projevem respektování jejich vzájemné důstojnosti a rozvíjení soukromého a rodinného života. Byť dovolatel uznává, že stát nastavil věkovou hranici pro pohlavní zneužití jako hranici vyspělosti osob, které je třeba chránit, čímž chrání také důstojnost takových osob, nelze podle jeho názoru odhlédnout od skutečnosti, že partnerské vztahy vznikají bez ohledu na tuto hranici (nadto zcela legálně) a jsou běžně spojeny s pohlavním stykem. Pohlavní styk mezi partnery je niterně soukromá záležitost projevující právo na soukromý a rodinný život, ale také na vlastní důstojnost. Měl tedy za to, že ukládáním trestu za skutkových okolností daného případu stát na ochranu základního práva jedné osoby (důstojnost) neoprávněně zasahuje do základních práv jiné osoby (právo na soukromý a rodinný život i důstojnost), aniž by pro nízký věkový rozdíl bylo třeba do těchto práv zasahovat. Zdůraznil, že soudy porušily právo dovolatele na spravedlivý proces, když tento střet základních práv soudy nijak nehodnotily.
7. Uzavřel, že s ohledem na uvedené soudy nesprávně vyložily §38 tr. zákoníku o přiměřenosti trestních sankcí, zejména odst. 2, podle kterého tam, kde postačuje sankce méně pachatele postihující, nesmí být uložena sankce pro pachatele citelnější. Měl za to, že v jeho případě postačovalo uložení nejvýše výchovného opatření. Pokud přesto bylo uloženo opatření trestní, pak i v návaznosti na §24 z. s. m. a vysvětlenou nutnost minimalizovat trestní postih v případě pohlavního styku partnerů obou věkově blízkých hranice 15 let považoval uložení opatření v podobě odnětí svobody podmíněně odloženého na zkušební dobu za trest, který zákon a ústavní pořádek nepřipouští.
8. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně, sp. zn. 4 Tmo 1/2023, a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání.
9 . Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání po shrnutí dovolatelovy argumentace úvodem zmínila, že ačkoliv mladistvý ve svém dovolání výslovně odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., principiálně uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť zpochybnil společenskou škodlivost svého činu, a to mimo jiné i s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 1995, sp. zn. IV. ÚS 173/95. Měla za to, že takovou argumentací dovolatel brojil proti posouzení jeho jednání jako provinění pohlavního zneužívání podle §187 odst. 1 tr. zákoníku. Poukázal totiž na skutečnost, že zahájení sexuálního života mezi přibližně stejně starými partnery nemůže být v případě jejich souhlasného přístupu řešeno v rovině trestního práva. Odvolací soud přezkoumal toliko výrok o trestním opatření, obsah odvolání mladistvého přitom tuto interpretaci nepodporuje, podle státní zástupkyně měl přezkoumat podle §254 odst. 2 tr. ř. i výrok o vině. Extenzivní výklad dovolání mladistvého ve smyslu podřazení jeho argumentace pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tedy vychází z teze, že odvolací soud byl povinen přezkoumat i výrok o vině, neboť spravedlivý trest může být ukládán pouze za jednání trestné.
10. Státní zástupkyně dále připomněla již zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 1995, sp. zn. IV. ÚS 173/94, v němž tento soud uzavřel, že čin tam projednávaný je sice společensky nebezpečný, přibližuje se však více hranici zahrnující etické normy než oblasti, v níž by jej již bylo možno kvalifikovat jako trestný čin. Především poukázal na okolnosti tam projednávaného případu, kdy čin se vztahoval k dívce zhruba o jeden a čtvrt roku mladší, kterou pachatel znal a která byla školou hodnocena jako temperamentní, velmi vyspělá, v kolektivu se snažila připoutat pozornost a zájem chlapců, přičemž hodnocení dívky sice nemůže mít rozhodující význam, avšak umožňuje lépe posoudit všechna kritéria spoluurčující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, zejména osobu pachatele i význam chráněného zájmu, jež byl činem dotčen. Zdůraznila, že Ústavní soud tímto svým rozhodnutím vyslal důrazný signál o tom, že v případě, pokud je pachatel trestného činu pohlavního zneužívání s právní kvalifikací nyní podle §187 odst. 1 tr. zákoníku (dříve §242 trestního zákona č. 140/1961 Sb.) a osoba poškozená ve stejném věku, je třeba na uvedenou problematiku nahlížet zejména prizmatem společenské nebezpečnosti. Poznamenala, že i přesto, že bylo v úpravě novým trestním zákoníkem oproti trestnímu zákonu z roku 1961 upuštěno od materiálního znaku, legální definici trestného činu doplňuje a omezuje v současném pojetí hmotněprávní a procesněprávní korektiv, jímž je zásada subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. ř. Připomněla kritéria, jako jsou osoba pachatele, povaha a závažnost, případně míra zavinění a pohnutka, záměr či cíl mladistvého, s ohledem na která je třeba rozhodovat o naplnění požadavku určitého stupně společenské škodlivosti. Při použití této zásady je třeba zvažovat jednak potřebu ochrany společnosti, hodnot chráněných trestním zákonem, a jednak minimalizaci zásahu do osobní svobody a jiných osobnostních práv a zájmů jednotlivce, vůči kterému by měla být uplatněna trestní represe. Zdůraznila, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu k výkladu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). Poukázala na v daném stanovisku vyjádřený názor, že není vyloučen případ, kdy se použije zásada subsidiarity trestní represe na základě nedostatečné míry společenské škodlivosti, aniž by se uplatnila odpovědnost podle jiného právního předpisu.
11. V nyní projednávaném případě mladistvého mezi mladistvým a poškozenou se jednalo o láskyplný vztah, který byl naplněn i v sexuální oblasti, a to za souhlasu obou aktérů. Připomněla, že objektem pohlavního zneužívání je mravní a tělesný vývoj dětí mladších 15 let. Poskytuje se ochrana před jakýmikoli útoky na jejich pohlavní nedotknutelnost. Předmětné ustanovení slouží k ochraně zdravého a plnohodnotného vývoje dětí a má za cíl zamezit příliš brzkému zahájení pohlavních styků, případně osvojení si nežádoucích sexuálních návyků. Předmětem útoku je chlapec nebo dívka mladší 15 let, a to bez ohledu na úroveň jejich fyzické vyspělosti a stupeň dospívání. Zásadní roli přitom nehraje ani pohlavní nedotčenost.
12. Stran společenské škodlivosti v případě, kdy k sexuálnímu kontaktu dojde na dobrovolné bázi v rámci citového vztahu, upozornila na Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU (pozn.: správně 2011/93/EU) ze dne 13. 12. 2011, o boji proti pohlavnímu zneužívání a pohlavnímu vykořisťování dětí a proti dětské pornografii, kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2004/68/SVV. Článek 8 předmětné Směrnice nazvaný Sexuální praktiky prováděné se souhlasem zúčastněných osob přímo říká, že členské státy by měly rozhodnout, zda se článek 3 odst. 2 a 4 použijí na sexuální praktiky prováděné se souhlasem zúčastněných osob mezi vrstevníky podobného věku i stupně duševního i tělesného vývoje či zralosti, pokud při tomto jednání nedošlo ke zneužití. Článek 3 Trestné činy pohlavního zneužívání přitom zavazuje členské státy, aby zaujaly nezbytná opatření k zajištění trestnosti výslovně specifikovaných úmyslných jednání uvedených v odstavcích 2 až 6. Je přitom argumentováno pojmem „dítě, které nedosáhlo věku pohlavní dospělosti“. Státní zástupkyně uvedla, že pohlavní dospělost však deklarují různé státy v odlišném věku, např. Rakousko má hranici povoleného sexu nastavenou na 14 let, existují však i další státy s nižší hranicí povoleného sexu, a to například Itálie, Chorvatsko a Španělsko.
13. Podle státní zástupkyně je tak zjevné, že v úvahách o společenské škodlivosti činu musí sehrát roli situace, kdy pachatel i oběť jsou věkově blízkými dospívajícími, zvláště pokud je mezi nimi citový vztah. Právě v této souvislosti je třeba řešit otázku, zda je společenská škodlivost natolik výrazná, aby bylo třeba takové jednání kvalifikovat jako provinění. Poznamenala, že aktuálně stanovená zákonná hranice nijak výrazněji neodrazuje od zahájení sexuálního života, neboť i před dosažením této hranice náctiletí dosahují psychosexuální a somatosexuální zralosti. Ať již je hranice trestnosti nastavena na věk 15 let, ve 14 letech dospívající většinou začínají s prvními sexuálními experimenty.
14. Státní zástupkyně zdůraznila, že soud prvního stupně otázku společenské škodlivosti jednání mladistvého neřešil vůbec, odvolací soud se předmětnou otázkou zabýval toliko okrajově, byť ve svém rozhodnutí inzeroval, že napadený rozsudek přezkoumal pouze ve výroku, kterým bylo ukládáno trestní opatření, a k námitkám, jimiž mladistvý poukazoval na určité aspekty, které by odvolací soud mohly vést k úvahám o společenské škodlivosti jeho činu, odvolací soud pouze uvedl, že se jedná o akademické úvahy, jež by mohly být spíše námětem pro diskusi v zákonodárném sboru. Nepřisvědčil tedy podanému odvolání, ani se neztotožnil s tvrzením obhajoby o nepřiměřené přísnosti trestního patření.
15. Podle státní zástupkyně rozhodnutí soudů obou stupňů postrádají hodnocení celkové závažnosti jednání mladistvého, neboť způsob, jakým mělo dojít v posuzované trestní věci k pohlavnímu zneužití, rozhodně nelze označit za jednání, které by typově odpovídalo běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. V posuzované trestní věci došlo k souložím mezi vrstevníky podobného věku i stupně duševního a tělesného vývoje, na základě svobodného rozhodnutí v rámci silného citového vztahu. U mladistvého nebylo jinak zaznamenáno žádné problematické a rizikové chování, a to ani v sexuální oblasti. To vše vzbuzuje pochybnost, zda jeho jednání je společensky natolik škodlivé, aby na něj bylo třeba reagovat prostředky trestního práva, a to zvláště v situaci, pokud náctiletí běžně ve věku 14 let začínají se sexuálními aktivitami.
16. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 21. 2. 2023 sp. zn. 4 Tmo 1/2023, stejně tak jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi, soudu pro mládež, ze dne 1. 12. 2022, sp. zn. 21 Tm 9/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tato případně zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud by vzhledem ke změně, k níž by došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi, soudu pro mládež, věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Přípustnost dovolání
17 . Nejvyšší soud, soud pro mládež, jako soud dovolací (dále „Nejvyšší soud) zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., načež podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
IV. Důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a namítl, že mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští.
19. Podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
20. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest, v tomto případě trestní opatření, je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností provinění a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016 aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává – v obecné rovině – názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17).
21. Podstatou námitek dovolatele bylo, že mu bylo uloženo trestní opatření, které zákon sice připouští, avšak podle dovolatele bylo uložení trestního opatření s ohledem na jím zdůrazňované okolnosti případu a nízkou společenskou škodlivost příliš přísné, v rozporu s §38 tr. zákoníku o přiměřenosti trestních sankcí a zásadou spravedlivého procesu, a tím i nezákonné, přičemž by postačovalo nejvýše uložení opatření výchovného.
22. Byť dovolání svým označením i vymezením dovolacího důvodu směřuje jen proti výroku o trestním opatření, což koresponduje i s rozsahem, v němž odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, z dovolací argumentace mladistvého vyplývá, že tento, byť implicitně, zpochybňoval také správnost právního posouzení skutku. Ačkoli dovolatel nerozporoval, že byly „formální“ znaky skutkové podstaty provinění podle §187 odst. 1 tr. zákoníku jeho jednáním naplněny, poukázal na řadu okolností, v jejichž rámci polemizoval s potřebou ukládat trestní opatření. Zdůraznil, že partneři věkově si blízcí nemohou pohlavním stykem narušit důstojnost či práva toho druhého. V dané souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 1995, sp. zn. IV. ÚS 173/94, v němž Ústavní soud dospěl k závěru o nemožnosti posoudit jednání pachatele jako trestný čin pohlavního zneužití v případě, kdy s ohledem na sníženou společenskou nebezpečnost (nyní společenskou škodlivost) nelze uvažovat o naplnění materiální podmínky trestného činu. Ačkoliv v pojetí nyní účinného trestního zákoníku platí formální pojetí trestného činu, nelze opomenout, že trestní zákoník v §12 odst. 2 stanovuje materiální korektiv, jímž je aplikace zásady subsidiarity trestní represe.
23. Ve světle citovaného nálezu, na který mladistvý ve svém dovolání odkazoval (třebaže jím byl řešen případ poněkud odlišný), a polemiky s tím, zda stanovený účel ochrany ustanovení §187 odst. 1 tr. zákoníku dopadá na nyní projednávaný případ, je i podle Nejvyššího soudu nutno na jím uplatněné výhrady nahlížet jako na okolnosti a námitky svou podstatou zpochybňující naplnění potřebné míry společenské škodlivosti jeho jednání.
24. V projednávané věci rozhodoval odvolací soud z podnětu odvolání podaného mladistvým. Mladistvý své odvolání (č. l. 136–167) sice označil jako odvolání „v rozsahu výroku o uloženém trestu“ a ve svém podání konstatoval, že k formálnímu naplnění znaků skutkové podstaty provinění podle §187 odst. 1 tr. zákoníku došlo, nad rámec poukazu na konkrétní okolnosti případu, které podle jeho názoru opodstatňovaly uložení mírnějšího opatření, však vyzdvihl také otázku, zda má být s ohledem na dané okolnosti případu a účel skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužití podle §187 tr. zákoníku, kterému se v podaném odvolání také věnoval, kriminalizován sexuální vztah mladistvého a poškozené, kteří byli v běžném, citově silném a dost dlouhém vztahu a byli si věkově blízcí. V dané souvislosti odkázal také na již opakovaně zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 173/94, v němž Ústavní soud konstatoval, že pokud je mezi pachatelem a poškozenou minimální věkový rozdíl, může jít o jednání společensky škodlivé, ale spíše se přibližující hranici etické normy než trestnému činu. Ve shodě s názorem státní zástupkyně lze mít za to, že právě tyto výhrady zjevně směřovaly ke zpochybnění potřebné hranice a míry společenské škodlivosti jednání mladistvého a neměly být odvolacím soudem ignorovány.
25. Nejvyšší soud si je vědom své standardní judikatury, podle níž jestliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu (trestním opatření) rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. ř.), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto odvolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě však jde právě o situaci zmiňovanou v návaznosti na nesprávně vymezený rozsah přezkumné povinnosti odvolacího soudu, a proto ani výtky mladistvého směřující k absenci relevantního hodnocení společenské škodlivosti jeho jednání, a tedy ve svých důsledcích proti výroku o vině proviněním pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, nelze označit v tomto rozsahu za nepřípustné.
26. Podle §254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Za oddělitelný výrok se považuje takový výrok, který lze samostatně přezkoumávat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit (§258 odst. 2 tr. ř.), jedná se tedy např. o výrok o trestu (trestním opatření), o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení či o ochranné opatření.
27. Podle §254 odst. 2 tr. ř. mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání. Výrok o trestu (trestním opatření) sice obecně vždy navazuje na výrok o vině, to však k naplnění podmínek ustanovení §254 odst. 2 tr. ř. nestačí, neboť odvolací soud se může a zároveň je povinen zabývat se dalším výrokem, který není odvoláním napaden, jen v případě, že v takto přezkoumávaném výroku skutečně zjistí vytýkanou vadu, jež má původ v jiném výroku, než který byl napaden odvoláním (např. v odvolání státního zástupce podaném v neprospěch obviněného je napaden výrok o trestu odnětí svobody jako nepřiměřeně mírný a tato vada zjištěná odvolacím soudem má svůj původ v mírnější právní kvalifikaci použité soudem prvního stupně, která by odůvodňovala přísnější trest odnětí svobody). Jinak řečeno, rozsah přezkumné povinnosti odvolacího soudu podle §254 odst. 2 tr. ř. je podmíněn vztahem původu (příčiny) a projevu zjištěné vady nenapadeného výroku rozsudku, jestliže důvodně vytknutá vada napadeného výroku má původ v jiném než napadeném výroku rozsudku. Oba výroky musí na sebe navazovat, z čehož vyplývá, že nestačí zjištění vady v jiném nenapadeném výroku rozsudku, aniž by zároveň byla dána uvedená návaznost na výrok napadený odvoláním, tedy že by důvodně vytknutá vada jednoho výroku měla původ v jiném nenapadeném výroku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 462/2013). Přitom musí jít o takové výroky, které je odvolatel oprávněn napadnout svým odvoláním, což v daném případě bylo splněno, neboť mladistvý byl ve smyslu §246 odst. 1 písm. b) tr. ř. oprávněn napadnout i výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
28. Odvolací soud ve svém rozhodnutí výslovně zmínil, že napadený rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal jen ve výroku, kterým bylo uloženo trestní opatření, neboť jenom ten byl odvoláním mladistvého napaden (bod 9 jeho usnesení). V dalším však v odůvodnění napadeného usnesení reagoval i na námitky mladistvého, který vztah mezi ním a poškozenou pokládal za vztah poměrně běžný, citově dokonce silný, dost dlouhý, přičemž zdůrazňoval i nízký věkový rozdíl obou zúčastněných, avšak jen ve vazbě na uložené trestní opatření (body 11, 12 usnesení). Přitom jde o námitky, které svojí povahou lze vnímat nejen jako okolnosti relevantní v tomto kontextu, ale i jako okolnosti významné z hlediska zásady subsidiarity trestní represe, a tedy otázky, zda posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům (proviněním) dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
29. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že odvolací soud nedostál rozsahu své přezkumné pravomoci, když na podkladě odvolání mladistvého, jež bylo explicitně podáno jen proti výroku o trestním opatření, nepřezkoumal i výrok o vině, který byl mladistvý oprávněn odvoláním napadnout. Nedostatek přezkumu rozsudku soudu prvního stupně a vypořádání se s námitkami zpochybňujícími správnost závěru o potřebě vyvodit trestněprávní odpovědnost a důsledky s ní spojené jsou překážkou pro věcné rozhodnutí o dovolání. Na konkrétní výhrady proti přiměřenosti trestního opatření nelze reagovat, dokud nebudou vypořádány výtky proti právnímu posouzení jako provinění, jež vykazuje i potřebnou míru společenské škodlivosti.
30. Pouze nad rámec již řečeného lze s ohledem na námitky dovolatele zaměřené proti uloženému trestnímu opatření doplnit, že povaha provinění (jde o provinění, na které trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let – činí osm let) brání uvažovat o alternativních způsobech řízení (odklonech od standardního řízení), upuštění od uložení trestního opatření, podmíněném upuštění od uložení trestního opatření a uložení výchovného opatření jako opatření samostatného v odsuzujícím rozsudku v jiných případech již nepřichází v úvahu, lze je uložit vedle trestního opatření.
31. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 4 Tmo 1/2023, současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně, soudu pro mládež, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem druhého stupně, jehož úkolem bude, aby napadený rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal i ve výroku o vině z hlediska odvolacích námitek mladistvého, které byly fakticky zaměřeny proti potřebné míře společenské škodlivosti posuzovaného skutku. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch mladistvého, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 10. 2023
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu