ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.973.2024.1
sp. zn. 22 Cdo 973/2024-591
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) M. P. a b) L. P. S., zastoupených JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 276/20, proti žalovanému S. K., zastoupenému JUDr. Zdeňkem Broumem, advokátem se sídlem v Děčíně, Lázeňská 479/15, o zrušení služebnosti, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 8 C 67/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 7. 2023, č. j. 11 Co 59/2023-549, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalovaného na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 7. 2023, č. j. 11 Co 59/2023-549, se zamítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 203 Kč k rukám jejich zástupce JUDr. Ondřeje Kochmana, advokáta se sídlem v Praze 2, Belgická 276/20, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Děčíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 9. 2022, č. j. 8 C 67/2020-456, zrušil věcné břemeno chůze a jízdy po pozemcích žalobců parc. č. XY a parc. č. XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY v katastrálním území XY, obec XY, které tyto pozemky zatěžuje ve prospěch pozemku žalovaného parc. č. st. XY v katastrálním území XY, obec XY (výrok I), žalovanému nepřiznal náhradu za zrušení věcného břemene (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení státu a ve vztahu mezi účastníky řízení (výroky III a IV).
2. Soud prvního stupně vyšel po provedeném dokazování z těchto pro právní posouzení věci významných skutkových zjištění: žalobci jsou na základě kupní smlouvy uzavřené dne 23. 9. 2016 spoluvlastníky domu č. p. XY, jenž je součástí pozemku č. st. XY, a dále pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY v katastrálním území XY, obec XY. Na uvedeném listu vlastnictví je pro pozemky parc. č. XY a parc. č. XY na základě rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 3. 10. 1983, č. j. 12 C 684/1983-11, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 2. 1984, č. j. 11 Co 10/1984-20, zapsáno věcné břemeno chůze a jízdy ve prospěch pozemku č. st. XY. Žalovaný je vlastníkem pozemků parc. č. XY a č. st. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY v katastrálním území XY, obec XY. Právo odpovídající věcnému břemeni chůze a jízdy bylo právními předchůdci žalovaného přes pozemky parc. č. XY a parc. č. XY vykonáváno od roku 1949, neboť jiný přístup k domu č. p. XY nebyl možný. Ke změně došlo v roce 2020, kdy vlastník pozemku parc. č. XY, město Krásná Lípa, upravil komunikaci na tomto pozemku se nacházející, jež tak nyní umožňuje spojení pozemků parc. č. XY a č. st. XY ve vlastnictví žalovaného s další veřejnou komunikací. Nová přístupová cesta na pozemku parc. č. XY není plnohodnotnou náhradou spojení přes služebné pozemky. Je sice dobře sjízdná pro osobní automobily, a tak vyhovuje běžnému užívání, nicméně v případě zrušení stávajícího věcného břemene se zhorší obslužnost domu č. p. XY při zavážení pevných paliv a vyvážení odpadní jímky (pro vyvážení septiku bude nezbytné použít vozidlo s minimální délkou hadice 60 metrů; existují ovšem firmy, jež mají ve výbavě hadice o délce až 100 m). Ztíží se rovněž vedlejší přístup k domu a údržba jihovýchodní zdi domu nebude možná bez vstupu na sousední pozemek ve vlastnictví žalobců. Vztahy mezi účastníky jsou velmi konfliktní. Žalovaný nelibě nese, že žalobkyně v domě č. p. XY poskytuje ubytovací služby. Žalovaný ubytované hosty natáčí, fotografuje je a pro potřeby různých řízení fotografuje i uzavřenou zahradu žalobců. Ve vztahu k výkonu práva odpovídající věcnému břemeni chůze a jízdy žalovaný nerespektuje, že toto právo má zajistit pouze přístup k jeho domu, a nikoliv sloužit k neomezenému pohybu po služebných pozemcích či k jejich úpravám, s nimiž žalobci nesouhlasí.
3. Na takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval ustanovení §1299 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též „o. z.“) přihlédl k reflexi zákonného předpokladu pro zrušení služebnosti, a sice nastoupení trvalé změny mající za následek vznik hrubého nepoměru mezi zatížením služebné věci a výhodnou panujícího pozemku, v odborné (komentářové) literatuře, jakož i k judikatorním konkluzím uvedeného předpokladu, jak se podávají z rozsudků Nejvyššího soudu z dne 1. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1624/2002, ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 82/2008, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1793/2018 (uvedená rozhodnutí jsou - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Konstatoval, že úpravou komunikace na pozemku parc. č. XY ve vlastnictví města Krásná Lípa je plnohodnotně nahrazena komunikační potřeba služebných pozemků ve vlastnictví žalobců pro běžný přístup a příjezd k panujícímu pozemku ve vlastnictví žalovaného. Vybudováním nové komunikace došlo k trvalé změně, jež zakládá hrubý nepoměr mezi zatížením služebných pozemků a výhodou pozemku panujícího. Soud prvního stupně ovšem také připomněl, že nově upravená cesta sice vytváří v jistých parametrech (z hlediska šíře cesty a jejího povrchu) kvalitnější přístup k panujícímu pozemku, nicméně současně bude ztíženo zavážení domu ve vlastnictví žalovaného uhlím a vyvážení odpadních vod ze septiku. Tento stav zakládající méně komfortní užívání panujícího pozemku a domu, jenž je jeho součástí, pak lze - dle mínění soudu prvního stupně - řešit pro žalobce méně zatěžujícím a omezujícím způsobem, jehož řešení právní řád nabízí. Řešení vyplývající z §1021 o. z. (soud prvního stupně v této souvislosti citoval ze zprávy o zhodnocení rozhodování soudů ve věcech sousedských práv projednané a schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 6. 1987, sp. zn. Cpj 203/86, jež byla pod číslem 3/1988 uveřejněna ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a přihlédl k závěrům podávajícím se z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2019/2000, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1814/2015) je pak třeba upřednostnit před újmou, která žalobcům vzniká strpěním užívání služebných pozemkům žalovaným, jenž jezdí motorovým vozidlem uprostřed pozemků žalobců, prochází se zde, bez svolení upravuje povrch pozemků dle svého uvážení, ničí majetek ve vlastnictví žalobců a nebere ohled na zachování soukromí ubytovaných hostů. Do konkluze, že v poměrech projednávané věci je namístě zrušit věcné břemeno (služebnost) chůze a jízdy bez přiměřené náhrady, soud prvního stupně promítl fakt, že služebnost byla v minulosti zřízena (vznikla) bezúplatně, žalovaný se na údržbě služebných pozemků nijak nepodílel, že majetek žalobců či žalovaného bude v důsledku zrušení služebnosti zhodnocen (v případě žalobců v důsledku odstranění právní vady a v případě žalovaného přímým napojením na komunikaci ve vlastnictví obce) a že žalovaný nevhodným chováním zapříčinil vznik konfliktního stavu, jenž se do výkonu práv ze služebnosti promítá.
4. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. 7. 2023, č. j. 11 Co 59/2023-549, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
5. Odvolací soud aproboval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a dále doplnil dokazování sdělením obsahu znaleckých posudků Ing. Karla Dusbaby a Ing. Jana Ganaje (tyto znalci byli sice soudem prvního stupně vyslechnuti, nicméně obsah posudků k důkazu proveden nebyl) a za splnění podmínky uvedené v ustanovení §205a písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.) dalšími listinnými důkazy (usnesení Policie ČR ze dne 9. 12. 2022, č. j. KRPU-99490-125/TČ-2022-040272, rozhodnutí Komise pro projednání přestupků města Krásná Lípa ze dne 17. 1. 2023, č. j. KPPP/26/2022, rozhodnutí Komise pro projednání přestupků města Krásná Lípa ze dne 17. 1. 2023, č. j. KPPP/18/2022, rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru správních činností a krajského živnostenského úřadu ze dne 22. 5. 2023, č. j. KUUK/074658/2023/EMAR, rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru správních činností a krajského živnostenského úřadu ze dne 23. 5. 2023, č. j. KUUK/074685/2023/EMAR, a sdělení Dopravního inspektorátu v Děčíně ze dne 25. 11. 2022, č. j. KRPU-195416-2/ČJ-202-040206).
6. Odvolací soud přisvědčil nejen správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně, ale i právnímu posouzení věci, pokud bylo založeno na aplikaci §1299 odst. 2 o. z. a konkluzi o vzniku hrubého nepoměru mezi zatížením služebných pozemků ve vlastnictví žalobců a výhodou panujícího pozemku ve vlastnictví žalovaného. Poukázal na trvalou změnu, jež představuje vybudování komunikace na pozemku parc. č. XY ve vlastnictví města Krásná Lípa, jež představuje plnohodnotnou a v mnohých ohledech kvalitnější náhradu věcného břemene. Ztíženou obslužností domu ve vlastnictví žalovaného při vyvážení obsahu septiku či dopravu topiva (uhlí) nelze ani dle mínění odvolacího soudu odůvodnit další trvání věcného břemene jenom proto, že stávající služebnost činí přístup k domu žalovaného pro vyvážení odpadních vod, respektive zavážení uhlí, pohodlnější. V této souvislosti rovněž odvolací soud připomněl ustanovení §1021 o. z. a v něm upravenou povinnost souseda umožnit za podmínek zákonem stanovených vstup na pozemek, je-li to nezbytné k údržbě sousedního pozemku či hospodaření na něm.
7. Shodně jako soud prvního stupně, i odvolací soud trvalou změnu zakládající hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného shledal v osobních poměrech účastníků a jejich konfliktních vztazích způsobených existencí věcného břemene, neboť žalovaný oprávnění z něj plynoucí zneužívá k libovolnému průchodu a průjezdu přes služebné pozemky, poškozuje majetek žalobců a pořizuje si fotografie a videozáznamy žalobců a ubytovaných hostů. Fotografie pak zveřejňuje na internetu.
8. I odvolací soud uzavřel, že žalovaný nemá za zrušenou služebnost právo na přiměřenou náhradu. Připomněl, že náhrady, jež se oprávněnému nemusí nutně dostat v relutární formě, již žalovaný obdržel. Vysvětlil, že městem Krásná Lípa byla opravena komunikace na pozemku parc. č. XY, která zajišťuje propojení nemovitých věcí ve vlastnictví žalovaného s ostatními pozemními komunikacemi, vlastníkem této komunikace, jež má povahu komunikace účelové je pouze město Krásná Lípa a za přispění žalobců došlo ke zpřesnění hranice mezi jejich pozemky a mezi pozemkem, na nichž komunikace ve vlastnictví města Krásná Lípa leží.
9. Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu obou výroků) podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a deklaruje uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. Současně v samostatném podání dovolatel navrhl, aby byla až do rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání odložena právní moc rozsudku odvolacího soudu.
10. Žalobci ve vyjádření k dovolání s odkazem na jimi označenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu uvedli, že dovolání žalovaného nemá náležitosti předepsané pro tento mimořádný opravný prostředek v §237 o. s. ř. a v §241a o. s. ř. Připomněli, že žalobce přípustnost dovolání zakládá na skutkových námitkách, k výtkám týkajícím se právního posouzení věci nespecifikuje, z jakého důvodu je považuje za chybné a nevymezuje žádnou relevantní právní otázku, na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. Žalobci proto navrhují, aby dovolání bylo odmítnuto.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda dovolání žalovaného obsahuje obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda je přípustné (§237 o. s. ř.).
12. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
13. Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě že jde o otázku, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013]. Nestačí jen dále nekonkretizovaný odkaz na spisové značky, pod kterými dovolací soud věci projednával. Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení; tomu srovnej bod 39 odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb. (toto stanovisko je - shodně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu – přístupné na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání a jejich promítnutí do roviny ústavněprávní pak srovnej např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, či usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18.
14. Současná právní úprava dovolacího řízení (již s účinností od 1. 1. 2013) nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Skutkové námitky pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání, uvedených v §237 o. s. ř. Proto se dovolací soud nemůže zabývat námitkami proti zjištěnému skutkovému stavu, ze kterého soudy v nalézacím, popřípadě odvolacím, řízení vycházely.
15. V poměrech přítomné právní věci je dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu o zrušení věcného břemene (služebnosti) chůze a jízdy vycházející z aplikačního předpokladu upraveného v ustanovení §1299 odst. 2 o. z. založen na řešení dvou právních otázek, a sice existence trvalé změny zapříčiňující vznik hrubého nepoměru mezi zatížením služebných pozemků ve vlastnictví žalobců a výhodou panujícího pozemku ve vlastnictví žalovaného v důsledku - a) úpravy komunikace na pozemku č. XY ve vlastnictví obce nahrazující z hlediska běžného užívání (chůze a jízdy) přístup z panujícího pozemku na ostatní komunikace, b) osobních poměrů, spočívajících v chování oprávněného z věcného břemene (žalovaného), jež je spojeno se zneužívajícím výkonem práva spojeným se služebností.
16. V obsahu dovolání - po rekapitulaci průběhu řízení před soudy obou stupňů (viz část I. textu dovolání) - dovolatel v části II. textu dovolání označené jako „Přípustnost dovolání + právní argumentace“ vymezuje přípustnost dovolání takto: „Žalovaný jakožto dovolatel je přesvědčen o tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kdy se v minulosti řešili podobné případy před Nejvyšším soudem jakožto soudem dovolacím a pro žalovaného toto podání představuje zajištěni spravedlivé ochrany jeho práv a oprávněných zájmů, kdy napadeným rozhodnutím ze strany odvolacího soudu, které mu byla způsobena újma v podobě zrušení služebnosti skrz věcné břemeno chůze a jízdy a rovněž tak nepřiznání náhrady za zrušení věcného břemene“. Takto nekonkrétní formulace nezakládá způsobilé vymezení některého z důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť v jeho rámci žalobce neidentifikoval žádnou právní otázku, na jejímž řešení by byl rozsudek odvolacího soudu založen, a rovněž neuvedl, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se měl při jejím řešení odvolací soud odchýlit. Zmatečné vymezení přípustnosti dovolání pak umocňuje další obsah této jeho části, v níž žalobce popisuje nepříznivé dopady rozhodnutí odvolacího soudu do svých poměrů, a uplatňuje námitky proti výsledkům provedeného dokazování (z hlediska jeho úplnosti, způsobu hodnocení provedených důkazů a neoslyšeným návrhům dovolatele na doplnění dokazování), jimiž odůvodňuje, že postupem odvolacího soudu bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, jež je mu zaručeno ustanovením článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K argumentaci o přípustnosti dovolání založené na tvrzení o porušení základních práv a svobod sluší se uvést, že z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, může založit přípustnost dovolání, avšak i v takovém případě je dovolatel povinen vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (a to například tím, že poukáže na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, od níž se odvolací soud měl podle tvrzení dovolatele odchýlit při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel vymezit). Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti v souvislosti s námitkou, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (opětovně srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména bod 43 odůvodnění, a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/18, bod 8 odůvodnění). Dovolacímu soudu ostatně neuniklo, že soudy obou stupňů přesvědčivě a srozumitelně vysvětlily, jaká - pro věc významná - skutková zjištění a z jakých důkazů učinily, jak provedené důkazy hodnotily a současně ozřejmily důvody, pro které neprovedly jiné navrhované důkazy (viz body 8 až 113 a 137 až 140 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 15 až 23 a 28 a 31 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Námitce o porušení práva na spravedlivý proces spočívající v dovolatelem tvrzených vadách dokazování by tudíž Nejvyšší soud přitakat nemohl i v případě, že byl žalovaný v rámci vytýkaného – ústavně deficitního – postupu odvolacího soudu přípustnost dovolání řádně vymezil.
17. Způsobilé vymezení některého z důvodů přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. rovněž nepředstavuje ani část III. textu dovolání (vyjma bodu 5) označená jako „Dovolací důvod + právní argumentace“, v níž dovolatel oponuje správnosti jednotlivých skutkových zjištění soudů učiněných v nalézacím, respektive odvolacím, řízení a na nich založenému právnímu posouzení věci. Dovolací soud nepřehlédl, že výtky, jimiž dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), jednak nemohou vycházet z jiného skutkového stavu, než jak byl zjištěn soudy v dosavadním průběhu řízení (tím je dovolací soud vázán), což žalovaný v inkriminovaném textu dovolání činí, a dále (a to zejména) nemohou nahradit povinnost dovolatele vymezit (vedle dovolacího důvodu) i některé z hledisek přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. (k této povinnosti srovnej bod 39 odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st.45/16). Řádným vymezením důvodu přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. není ani obsah bodu 6, části III. textu dovolání, v němž dovolatel doslovně cituje z bodu 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu obsahujícího závěr, že přiměřená náhrada za zrušenou služebnost již byla žalovanému poskytnuta ve formě možnosti využívat komunikační alternativu v podobě cesty na pozemku parc. č. XY ve vlastnictví města Krásná Lípa. Tento závěr sice žalobce transformuje na znění právní otázky, nicméně nepřipíná k ní identifikaci žádného hlediska přípustnosti dovolání, jež by mělo vazbu na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Táže-li se pak žalobce v bodě 7, části III. textu dovolání, zda si odvolací soud obsah provedeného důkazu (sdělení Dopravního inspektorátu v Děčíně ze dne 25. 11. 2022, č. j. KRPU-195416-2/ČJ-202-040206) může vyložit tak, že je připojení panujícího pozemku na nově vybudovanou cestu na pozemku parc. č. XY možné, pak pomíjí, že námitkami vážícími se k hodnocení provedených důkazů v jejich jednotlivosti či celku nelze s účinností od účinností od 1. 1. 2013 některý z důvodů přípustnosti dovolání, stejně jako dovolací důvod, založit. Ostatně, označený důkaz odvolací soud hodnotil v souladu se zásadou vyjádřenou v §132 o. s. ř. se zřetelem na znalecký posudek Ing. Dusbaby (o plnohodnotné náhradě věcného břemene představované komunikací na pozemku parc. č. XY pro běžné užívání k chůzi i průjezdu), ale i v rámci přesvědčivého posouzení charakteru nově upravené cesty jako účelové komunikace, jež nemusí splňovat technické požadavky kladené na pozemní komunikace vyšších kategorií [(nehledě na nezávaznost stanoviska správního orgánu pro posouzení otázky ryze soukromoprávního charakteru) - viz bod 28 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu]. Navazující konstatování dovolatele, že „současná situace je taková, že skutečně nejsou nemovitosti žalovaného napojeny na veřejnou komunikaci a kdy se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a napadené rozhodnutí je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 31/2020–314, rovněž tak v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3.2010, sp. zn. 5 As 3/2009-76“, pak způsobilým vymezením přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. rovněž není, neboť v něm absentuje řádné vymezení právní otázky, jíž by měl dovolací soud řešit. Dovolatelem konstatovaná okolnost, „že jeho nemovitosti skutečně nejsou napojeny na veřejnou komunikaci“, je námitkou skutkovou, jež navíc odporuje skutkovému zjištění, na němž je právní posouzení věci odvolacím soudem založeno. Ostatně, dovolatelem identifikovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu jsou založena na specifických individuálně daných okolnostech odkazovaných případů (pozemek získaný oprávněným z věcného břemene nelze přímo napojit na místní komunikaci, problematika omezení obecného užívání účelové komunikace), v nichž se skutková otázka „napojení na veřejnou komunikaci“ promítá do odlišného právního posouzení věci.
18. Lze tudíž shrnout, že se dovolateli z důvodu podání věcně neprojednatelného (vadného) dovolání nepodařilo zpochybnit řešení jedné z právních otázek, na níž je rozsudek odvolacího soudu založen, a sice zda trvalou změnou, spočívající v úpravě komunikace na pozemku parc. č. XY ve vlastnictví města Krásná Lípa, byl ve smyslu ustanovení §1299 odst. 2 o. z. založen hrubý nepoměr mezi zatížením služebných pozemků parc. č. XY a parc. č. XY ve vlastnictví žalobců a zvýhodněním panujícího pozemku č. st. XY ve vlastnictví žalovaného.
19. Jediná část dovolání způsobilá potenciálně založit jeho přípustnost je tato: „K tomuto pokládá žalovaný právní otázku z oblasti práva hmotného, kdy má za to, že tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, tedy zda výklad ustanovení §1299 odst. 2 o. z. ze strany odvolacího soudu, které stanovuje trvalou změnu zakládající hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného lze aplikovat na jednáni ze strany žalovaného, který se pouze brání vůči vznikajícím imisím ve smyslu ustanovení §1013 o. z., které jsou s ohledem na dané místo a vnikání na nemovitosti žalovaného, v míře nepřiměřené, místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání nemovitostí žalovaného“. Takto formulovaná otázka však v poměrech projednávané věci přípustnost dovolání nemůže založit. Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu (popřípadě jeho vyhovění), není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015, nebo ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2529/2021).
20. Připomíná se, že odvolací soud opřel závěr o změně poměrů o dvě skutečnosti, přičemž každá z nich by mohla být důvodem ke zrušení služebnosti pro změnu poměrů (bod 26 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Šlo jednak o zřízení nové cesty „která spojuje veřejnou komunikaci s nemovitými věcmi žalovaného“ a která tu v době zřízení služebnosti (věcného břemene) nebyla, a dále o to, že „existence věcného břemene byla důvodem konfliktů mezi účastníky, jejichž vztahy se postupem doby vyhrotily natolik, že ze strany žalovaného dochází ke zneužívání průjezdu i průchodu přes pozemky žalobců, neboť poškozuje majetek žalobců, pořizuje si fotografie a videozáznamy nejen žalobců, ale i hostů, ubytovaných v domě žalobců...“ V dovolacím řízení však pro nedostatek řádného vymezení přípustnosti dovolání (viz body 16 a 17 odůvodnění tohoto usnesení) nebylo možno řešit otázku, zda zřízení komunikace umožňující spojení nemovitosti žalovaného s veřejnou komunikací představuje v této věci trvalou změnu (zakládající hrubý nepoměr mezi ztížením služebných pozemků a výhodou pozemku panujícího), která odůvodňuje zrušení služebnosti. I kdyby tedy druhý z důvodů pro zrušení služebnosti snad neobstál, neměnilo by to nic na - z hlediska dovolacího přezkumu - tom, že založení přípustnosti dovolání brání to, že první z uvedených důvodů nebyl v dovolání řádně a relevantně napaden.
21. Již jen na okraj, nad rámec dovolacího přezkumu, se uvádí, že odvolací soud neučinil skutkové zjištění (a jak uvedeno výše, zjištěným skutkovým stavem je dovolací soud vázán), že by žalovaný obtěžujícím chováním „se pouze bránil vznikajícím imisím“. Uvedl, že „ze strany žalovaného dochází ke zneužívání průjezdu i průchodu přes pozemky žalobců, neboť poškozuje majetek žalobců, pořizuje si fotografie a videozáznamy nejen žalobců, ale i hostů, ubytovaných v domě žalobců. Cílem tohoto jednání je, jak sám žalovaný potvrdil, zabránit žalobcům, aby poskytovali ubytovací služby třetím osobám, a aby měl žalovaný dostatek podkladů pro případná správní řízení. Žalovaný se netajil ani tím, že fotografie zveřejňuje na internetu, což odůvodnil tím, že jde o jedinou možnost, jak s žalobci může komunikovat“.
22. Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání v otázce změny poměrů vedoucí ke zrušení služebnosti, jejichž příčina je identifikovatelná s jednáním žalovaného se připomíná, že „z usnesení Policie České republiky ze dne 9. 12. 2022, č. j. KRPU-99490-125/TČ-2022-040272 ve znění usnesení Policie České republiky ze dne 9. 12. 2022, č. j. KRPU-99490-125/TČ-2022-040272, odvolací soud zjistil, že bylo zahájeno trestní stíhání žalovaného, jako obviněného ze spáchání přečinu poškození cizí věci, neboť - ve stručnosti uvedeno - žalovaný dne 20. 5. 2022 ve večerních hodinách ve XY č. p. XY přes betonový plot postříkal kapalinou z hasicího přístroje osoby, které se nacházely na terase domu č. p. XY, což si vyžádalo jednorázové lékařské ošetření tří osob, postřikem poškodil věci několika osobám a poškodil trávník a zahradní nábytek, celková škoda byla vyčíslena na 42 081 Kč. Podle vyrozumění Okresního státního zastupitelství v Děčíně byla obžaloba na žalovaného podána pro přečin výtržnictví a ublížení na zdraví“ (bod 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
23. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného je zčásti neprojednatelné (vadné) a zčásti nepřípustné; Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
24. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a sice v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
25. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobcům vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalovaný povinen žalobcům tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 5 203 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu snížené mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) při zastupování dvou osob ve výši 4 000 Kč - §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §9 odst. 3 písm. c) a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů, (dále „advokátní tarif“) a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobců je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 903 Kč.
26. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobců, který je advokátem (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 22. 4. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu