ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.581.2024.1
sp. zn. 33 Cdo 581/2024-410
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a Mgr Ivy Krejčířové, ve věci žalobkyně PES PLYNoELEKTRo Servis s.r.o. , se sídlem v Karlových Varech, V. Meerwalda 347/3b, identifikační číslo osoby 057 68 241, zastoupené advokátem JUDr. Karlem Seidlem, Ph.D., se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 2, proti žalované K. K. , zastoupené Mgr. Pavlem Rusevem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, K přehradě 319/34, o zaplacení 120 917,56 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 33 C 255/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 10. 2023, č. j. 61 Co 99/2023-383, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Sokolově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 2. 2023, č. j. 33 C 255/2019-311, ve znění opravných usnesení ze dne 28. 2. 2023, č.j. 33 C 255/2019-331, a ze dne 12. 6. 2023, č.j. 33 C 255/2019-355, výrokem I. zamítl žalobu co do částky 41 686 Kč s úrokem z prodlení od 20. 5. 2019 do zaplacení, výrokem II. zamítl žalobu co do částky 120 917,56 Kč a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 10. 2023, č. j. 61 Co 99/2023-383, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil a ve výrocích I. a III. jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 30. 4. 2019 žalobkyně provedla u žalované kontrolu kotle Viadrus a uzavřela, že kotel není servisovaný, je opotřebovaný a jeho oprava není rentabilní. Na základě těchto informací žalovaná souhlasila s dodávkou a montáží nového kotle a účastnice uzavřely písemnou smlouvu o dílo, kterou se žalobkyně zavázala dodat žalované kotel Viessmann, provést jeho montáž a demontovat původní kotel Viadrus, což také učinila. Žalovaná v této souvislosti zaplatila žalobkyni na zálohách 70 000 Kč. Dne 26. 5. 2019 si žalovaná nechala původní kotel Viadrus prohlédnout osobou oprávněnou k instalaci, provozu a údržbě kotlů této značky, která do zprávy uvedla, že závada na kotli byla nevýznamná, odstranitelná při ceně opravy 6 000 Kč. Shodně hodnotil závadu na původním kotli v listopadu 2019 servisní technik společnosti Viadrus, a.s., přičemž cenu opravy odhadl na 5 000 Kč. Shodně se k charakteru závady a ceně opravy vyjádřil znalec Ing. Černoch ve znaleckém posudku, který v průběhu řízení předložila žalovaná.
Na podkladě těchto zjištění odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil smlouvu o dílo jako právní jednání neplatné pro omyl při tvorbě vůle žalované vyvolaný záměrně žalobkyní, která žalované poskytla vědomě nepravdivé předsmluvní informace; žalovaná se neplatnosti smlouvy o dílo z důvodu omylu dovolala. Odvolací soud posoudil omyl týkající se zásadní skutečnosti jako podstatný a omluvitelný. Odlišně od soudu prvního stupně odvolací soud vyhodnotil následek neplatnosti smlouvy o dílo, a proto zrušil výrok I. rozsudku a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení s tím, že ohledně požadovaného doplatku ceny díla (41 686 Kč) je třeba zabývat se možností vrácení vzájemného plnění nebo finančního vypořádání v režimu bezdůvodného obohacení. Nárok za zaplacení smluvní pokuty v částce 120 917,56 Kč odvolací soud neshledal opodstatněný s tím, že je-li neplatná smlouva o dílo, je neplatné i ujednání o smluvní pokutě bez ohledu na to, zda se jedná o neplatnost smlouvy absolutní či relativní. Nad rámec toho konstatoval, že i kdyby byla smlouva o dílo platná, ujednání o smluvní pokutě by bylo nepřiměřené podle §1815 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a tudíž nemravné; výše sankce totiž činila 1 % denně, tj. 360 % ročně, a neodvíjela se od výše dlužné částky, nýbrž od výše ceny díla; k takovému jednání by se tudíž nepřihlíželo.
Proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, podala žalobkyně dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4851/2016, a ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 27 Cdo 3719/2021) při hodnocení omylu, neboť neposuzoval všechny podstatné okolnosti definující právně významný omyl. Po předestření svých skutkových tvrzení odvolacímu soudu vytýká, že provedené důkazy hodnotil nesprávně ve prospěch žalované, a že pominul, že žalovaná řádně neuplatnila námitku (relativní) neplatnosti smlouvy o dílo. Nesprávným shledává i závěr odvolacího soudu o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy a v této souvislosti připomíná, že žádá pouze polovinu částky, na kterou jí vznikl nárok. Připomínajíc judikaturu Nejvyššího soudu vyjadřující se k moderaci smluvní pokuty prosazuje, že ujednání o smluvní pokutě nemůže být neplatné pro nepřiměřenost sankce a odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2023.
Žalovaná ve vyjádření navrhla odmítnutí dovolání.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podstatnost omylu ve smyslu §583 o. z., tj. omylu o skutečnosti, která je pro uskutečnění právního jednání (uzavření smlouvy) podle projevené vůle subjektu rozhodující, posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 vychází ze závěrů dosavadní judikatury vztahující se k §49a obč. zák. (na kterou žalobkyně odkazovala), neboť nová právní úprava při vymezení podstatného omylu (omylu o rozhodující okolnosti) navazuje na právní úpravu předchozí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2042/2020, nebo jeho usnesení ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3121/2021).
U právního jednání se omyl může týkat právního důvodu ( error in negotio ), resp. předmětu, a to buď totožnosti předmětu ( error in corpore ) anebo podstatné vlastnosti předmětu ( error in qualitate ), osoby ( error in personam ), popř. jiné skutečnosti, která byla pro uskutečnění právního jednání podle projevené vůle subjektu rozhodující. Neplatnost právního jednání je v těchto případech omezena s ohledem na zabezpečení právní jistoty v občanskoprávních vztazích pouze na rozhodující, tj. podstatný omyl. Omyl v pohnutce (vzdálenější motiv, či konečný cíl chování), která obvykle netvoří součást vůle, nečiní právní jednání neplatným. Právní následky omylu jsou tedy spojeny jen s určitým kvalifikovaným (právně významným) omylem; jiný omyl právní následky nevyvolá a jde k tíži mýlícího se účastníka. Právně významný je omyl tehdy, je-li tento omyl skrytý (tj. účastník jednající v omylu o něm neví) a druhý účastník se na vzniku takového omylu podílel. Jde především o případy, kdy druhý účastník tento omyl způsobil přímo úmyslně. O omyl však půjde i tehdy, kdy druhý účastník omyl vyvolal jinak (tedy např. neúmyslně) nebo o něm musel vědět. V tomto případě omyl musí vycházet ze skutečností, které jsou pro uskutečnění právního jednání rozhodující; musí zde tedy jít o již zmíněný tzv. podstatný omyl. Omyl je podstatný, jestliže jednající osoba učinila právní jednání v omylu vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro právní jednání rozhodující (tedy podstatná), a bez níž by k právnímu jednání nedošlo, a dále osoba, které bylo právní jednání určeno, tento omyl vyvolala nebo o něm musela v době právního jednání alespoň vědět. Podstatnou je pak taková skutečnost, k níž úmysl jednající osoby směřuje ve své podstatě a současně byl takovýto úmysl i ozřejměn.
Právní teorie i soudní praxe vychází z toho, že jednající osoba se může účinně dovolat podstatného omylu vyvolaného osobou, které byl právní úkon (nyní jednání) určen, jen jde-li o tzv. omluvitelný omyl (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 33 Odo 1472/2006, ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1560/2009, nebo ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55/2010). Omluvitelným je takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul. Jinak řečeno, o omluvitelný omyl jde, nemohla-li jednající (mýlící se) osoba rozpoznat skutečný stav věci (zjistit existenci omylu) ani poté, co (by) postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (poté co /by/ vyvinula obvyklou péči), kterou lze na ní požadovat. Nelze totiž akceptovat, že by bylo možné účinně se dovolat neplatnosti podle §49a obč. zák. za situace, kdy by omylu se dovolávající osoba zanedbala pro ni ve věci objektivně existující možnost přesvědčit se o pravém stavu věci, a bez příčiny se ve svém úsudku nechala mylně ovlivnit případnými dojmy, náznaky řešení, resp. hypotézami o následcích zamýšleného právního jednání (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 33 Cdo 942/2017, a ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1595/2019).
V nyní posuzované věci se odvolací soud od výše zmíněné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, dospěl-li k závěru, že důvodem k uzavření smlouvy o dílo byla nepravdivá informace žalobkyně jako podnikatelky adresovaná žalované jako spotřebitelce o neopravitelnosti původního kotle, popř. nerentabilitě opravy.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že námitka relativní neplatnosti byla žalovanou řádně uplatněna, neboť již před zahájením řízení v dopise z 19. 6. 2019 a následně v rámci své obrany v průběhu řízení namítala, že smlouva o dílo je neplatná pro nemravnost spočívající v nepravdivé informaci žalobkyně o neopravitelnosti kotle. Z těchto právních jednání žalované je zřejmé, že uplatňuje relativní neplatnost, neboť pro vadu právního jednání (která má podle zákona za následek relativní neplatnost) nechce být jeho účinky vázána. Právní jednání se posuzuje podle obsahu (§555 odst. 2 o. z.). Je zcela bez významu, jak sama žalovaná uplatňované skutečnosti právně posuzuje, a je tudíž nerozhodné, zda kvalifikovala namítanou neplatnost právního jednání jako absolutní nebo relativní (není rozhodující, jak účastník právní jednání označil, nýbrž je rozhodující, k jakému projevu vůle ve skutečnosti jeho jednání směřoval).
Dalšími námitkami žalobkyně nevystihla způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení, neboť jimi primárně zpochybňuje správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno, popř. nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů z hlediska jejich závažnosti a pravdivosti. Skutková zjištění soudů rekapituluje a „uvádí na pravou míru“. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že žalovanou nikdy neinformovala o neopravitelnosti původního kotle a důvod, pro který si žalovaná objednala nový kotel, byl jiný, než uvedla v řízení (žalovaná měla s původním kotlem opakovaně problémy). Odvolací soud viní i z toho, že dostatečně nezjišťoval její úmysl k jednání, kterým uvedla žalovanou v omyl. Je evidentní, že dovolatelkou užitá argumentace nevystihuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. totiž není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Zjištěný skutkový stav věci, z něhož odvolací soud při právním posouzení vycházel, je v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost; je pro dovolací soud závazný. Pouze ve výjimečných případech extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli, je i skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15). O takový případ se nejedná.
V rozsudku ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 671/2017, Nejvyšší soud dovodil, že smluvní pokuta je svou povahou vedlejším (akcesorickým) závazkem. Podmínkou platnosti ujednání o smluvní pokutě je tudíž existence hlavního závazku, který má být smluvní pokutou utvrzen. Jinými slovy, má-li být závazek k zaplacení smluvní pokuty sjednán platně, musí platně vzniknout (hlavní) závazek, aby mohl být smluvní pokutou utvrzen. Nevznikla-li povinnost plnit, nemůže být ani porušena, a nemůže vzniknout ani nárok na zaplacení smluvní pokuty, kterou mělo být splnění povinnosti utvrzeno.
Důvod, pro který soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty, spočívá v neplatnosti smlouvy o dílo nikoliv v nemravnosti výše sjednané pokuty. Úvahu o případné nemravnosti, resp. nepřiměřenosti ujednání o smluvní pokutě připojil odvolací soud pouze obiter dictum (pro případ, že by smlouva o dílo byla platná, což nedovodil). Polemika žalobkyně s právním závěrem, na němž není napadené rozhodnutí založeno, není způsobilá založit přípustnost dovolání a dovolací soud se jí proto blíže nezabýval.
Protože žalobkyně nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení ve věci končí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, publikované pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 4. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu