ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.473.2004
sp. zn. 2 Azs 473/2004 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: I. S., zastoupený
advokátem Mgr. Alexandrem Vaškevičem se sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 7. 2004,
sp. zn. 41 Az 4/2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla odmítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 23. 10. 2003,
č. j. OAM-4839/VL-18-11-2003, o zamítnutí stěžovatelovy žádosti o azyl jako zjevně
nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. e) zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) a namítá
tak nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí jeho žaloby. Z důvodu opatrnosti namítá stěžovatel
také důvody podle §103 odst. 1 písm. c) a d) s. ř. s.
Tuto nezákonnost stěžovatel shledává v tom, že krajský soud údajně porušil
ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s., když nevyzval stěžovatele k odstranění vad podání. Dále
stěžovatel krajskému soudu vytýká, že se nedostatečně zabýval jeho žalobou, přestože
z ní bylo zjevné, čeho se domáhal a jaké rozhodnutí a v jakém rozsahu napadal. Přiznává sice,
že se nevyjádřil v žalobě zcela pregnantně, nicméně každý úkon účastníka řízení musí být
vykládán podle svého obsahu a z jeho žaloby bylo zjevné, že napadá konkretizované
rozhodnutí ve výroku, kterým byla jeho žádost o azyl zamítnuta jako zjevně nedůvodná. Byly
tedy ze žaloby zjevné žalobní body ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Restriktivní výklad
tohoto ustanovení krajským soudem považuje stěžovatel za diskriminaci účastníků řízení,
kteří nemají hlubší právnické vzdělání. Správně měl krajský soud stěžovatele vyzvat
k odstranění vad podání a stanovit mu k tomu lhůtu, která nebude kratší než lhůta podle
§72 odst. 1 s. ř. s., pokud tak krajský soud neučinil, má stěžovatel zato, že mu tato lhůta ještě
nezačala běžet.
Z tohoto důvodu stěžovatel navrhuje toto usnesení zrušit a zároveň ž ádá, aby byl jeho
kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 27. 9. 2003 na základě žádosti, v níž je jako
důvod žádosti o azyl uvedeno, že je stěžovatelova matka nemocná, otec nepracuje, proto odjel
stěžovatel do ČR za prací, aby je všechny uživil. O azyl požádal poté, co obdržel správní
vyhoštění, aby legalizoval svůj pobyt v ČR. Totéž vyplývá i z protokolu o pohovoru
k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 5. 10. 2003, kde upřesnil
své ekonomické potíže v zemi původu.
Žalovaný se rozhodl svým výše označeným rozhodnutím ze dne 23. 10. 2003
stěžovatelovu žádost zamítnout jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu, tedy proto, že stěžovatel neuvedl žádnou skutečnost svědčící o tom, že by byl
pronásledován podle §12 zákona o azylu, když důvody jeho žádosti o azyl byly pouze
ekonomické povahy. Dále nebyly shledány ani podmínky umožňující udělení azylu podle
§13 a §14 zákona o azylu.
Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ze dne 27. 11. 2003
ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, v níž uvedl, že důvodem jeho odchodu z domova není
jeho ekonomický prospěch, ale snaha zajistit léky a základní potraviny pro své rodiče,
tedy víceméně humanitární pomoc rodičům, když zajištění starých lidí na Ukrajině je naprosto
nedostatečné. V podání ze dne 29. 6. 2004 pak stěžovatel uvedl, že žádá o poskytnutí času,
aby mohl poštou získat důkazy z Ukrajiny. V podání ze dne 19. 7. 2004 pak doplnil,
že navrhuje, aby soud nařídil pokračování řízení, aby mu byl udělen humanitární azyl podle
§14 zákona o azylu.
Krajský soud tuto stěžovatelovu žalobu odmítl svým usnesením, v němž uvedl,
že stěžovatelova žaloba neměla náležitosti uvedené v ustanovení §37 odst. 3 a §71 odst. 1
a 2 s. ř. s., zejména neobsahovala žádné žalobní body ani návrh výroku rozhodnutí. Vzhledem
k tomu, že lhůta k doplnění žaloby končila dne 1. 12. 2003 a stěžovatel v této lhůtě předmětné
vady neodstranil, staly se tyto nedostatky neodstranitelnými a krajskému soudu nezbylo
než takovou žalobu odmítnout podle §46 odst. 1 s. ř. s.
Proti tomuto usnesení brojí stěžovatel kasační stížností, kterou jeho právní zástupce
podal v rozporu s ustanovením §106 odst. 4, část věty před středníkem, s. ř. s., přímo
k Nejvyššímu správnímu soudu, jakkoli ji měl podle tohoto ustanovení podat u Krajského
soudu v Ústí nad Labem, neboť ten je zjevně tím soudem, který vydal napadené rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s)
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky usnesení krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak
je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Stěžovatel zejména namítá, že měl být vyzván k odstranění vad a měla mu k tomu být
stanovena lhůta. Zároveň tvrdí, že z jeho žaloby bylo zjevné, čeho se domáhá a jaké
rozhodnutí a v jakém rozsahu napadá. Nejvyšší správní soud proto na základě tohoto
stěžovatelova argumentu posoudil, zda krajský soud porušil povinnosti uložené
mu §37 odst. 5 s. ř. s., když podaný opravný prostředek odmítl pro nesplnění těchto
základních náležitostí podání k soudu a náležitostí žaloby ve správním soudnictví, místo aby
stěžovatele poučil o vadách podání a ponechal mu lhůtu k napravení těchto vad, jak stěžovatel
ex post požaduje ve své kasační stížnosti.
Podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu – a ve shodě s konstantní judikaturou
Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 738/2000) - je nutno vycházet především
ze skutečnosti, že smyslem procesních podmínek řízení obecně je snížení entropie
(neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních
vztazích a urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů.
Stanovení těchto podmínek proto musí být provedeno transparentně, srozumitelně
a předvídatelným způsobem a nesmí být zejména zneužíváno k tomu, aby v praxi docházelo
k denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti).
V tomto směru Nejvyšší správní soud především vychází z ustanovení §46 odst. 1
písm. a) s. ř. s., které je třeba chápat jako vyjádření možnosti dané soudům meritorně
se nezabývat podáními, jež nesplňují náležitosti kladené na žaloby ve správním soudnictví
a tedy například neposkytují soudu dostatek informací k tomu, aby vůbec mohl meritorně
rozhodnout. Je přitom třeba rozlišovat na straně jedné takové nedostatky v podání,
jež zakládají poučovací povinnost soudu, aby nebyla odepřena spravedlnost ve smyslu čl. 36
Listiny základních práv a svobod či čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, přičemž důsledkem nesplnění této poučovací povinnosti by byla nezákonnost
takového soudního rozhodnutí, jak bylo opakovaně vyjádřeno i v judikatuře Ústavního soudu
(viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 79/94, I. ÚS 63/96 či III. ÚS 127/96); a na straně druhé takové
nedostatky, které nelze odstranit ani po poučení soudem, neboť jejich závažnost zabraňuje
soudu posoudit žalobu jako žalobu vůbec, a i v takovém případě – tedy nejen při neodstranění
vad, o jejichž přítomnosti byl účastník soudem poučen – nezbývá soudu než podání
odmítnout.
Přezkum Nejvyššího správního soudu pak směřuje k otázce, zda intenzita nedostatků
stěžovatelova podání ze dne 27. 11. 2003 dosáhla té míry, při níž je veřejný zájem
na co nejširším přístupu ke spravedlnosti převážen zájmem na efektivním fungování této
spravedlnosti, jež je podmíněno také nepřetížeností soudů meritorním přezkoumáváním
podání, u nichž například není patrné, proti čemu směřují, tedy z jakého zákonného důvodu
se spravedlnosti dovolávají. Při takto nastolené otázce nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu
než rozhodnout, že ve světle příslušných ustanovení s. ř. s. posuzované stěžovatelovo podání
této intenzity dosáhlo.
V důsledku přísně dis poziční zásady v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního
orgánu totiž musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých
skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné
nebo nicotné [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. V souzené věci je však zřejmé, že posuzované
stěžovatelovo podání žádné žalobní body či tvrzený rozpor napadeného rozhodnutí
Ministerstva vnitra se zákonem neobsahovalo, když bylo spíše neurčitým humanitárním
apelem směrem k soudu, a že stěžovatel toto podání v zákonné lhůtě pro jeho podání ani nijak
nedoplnil. Přitom zákon stanoví, že žaloba musí vždy obsahovat alespoň jeden žalobní
bod. Pokud žádný žalobní bod neobsahuje, může být tento nedostatek podmínek
řízení odstraněn, a to ve lhůtě pro podání žaloby, jak vyplývá z citovaného ustanovení
§71 odst. 2 s. ř. s. Nestačí tedy v dané lhůtě podat soudu – ať už přímo, či prostřednictvím
správního orgánu -jakékoli podání označené jako žaloba, či obdobně; nýbrž je třeba podat
v této lhůtě takové podání, jež může soud jako žalobu skutečně posoudit. Není tudíž dána
zákonná povinnost soudu v těchto případech vždy vyzývat žalobce k odstranění těchto vad
ve smyslu ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s., neboť – takto široce pojímaná – povinnost soudu
by zjevně odporovala zmíněné zásadě dispoziční, již správně uvádí krajský soud, a rovněž
zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je tento typ řízení koncipován. Tento názor
přitom odráží setrvalou judikaturu Nejvyššího správního soudu, jak byla vyjádřena např.
v rozhodnutí ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 2 Azs 9/2003 (publ. pod č. 113/2004 Sb. NSS).
Ústavní souladnost tohoto přístupu byla potvrzena v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne
7. 1. 2004, sp. zn. IV. ÚS 613/03, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti zmíněnému
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003 pro nepřípustnost z důvodu
nevyčerpání všech právních prostředků k ochraně práva, přičemž toto nevyčerpání shledal
Ústavní soud v „nedbání o ochranu vlastních práv“ stěžovatele, jenž proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra brojil pouze podáním neobsahujícím žalobní body obdobně jako v případě
nyní posuzovaném.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že se Krajský soud v Ústí nad Labem
napadeným usnesením nedopustil nezákonnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., když stěžovatelovo podání podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
odmítl, aniž jej předtím vyzval k odstranění nedostatku podmínky řízení. Nebylo
tedy porušeno ani stěžovatelovo ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu
ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační stížnosti
k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu