ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.532.2004
sp. zn. 4 Azs 532/2004 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a Mgr. Evy Kyselé v právní věci žalobkyně: T. H.,
zast. Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem, se sídlem v Plzni, Na Jíkalce 13,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 29. 9. 2004, č. j. 62 Az 56/2004 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá shora
označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta její žaloba proti
rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 12. 5. 2004, č. j. OAM-1799/VL-10-06-2004.
Tímto rozhodnutím byla žádost stěžovatelky o udělení azylu zamítnuta jako zjevně
nedůvodná dle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Stěžovatelka v kasační stížnosti rovněž požádala o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí správního orgánu, stěžovatelka
v obecné rovině namítala porušení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46, §47 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád) a §2 zákona o azylu. Pokud jde o skutkové důvody
odkazovala na žádost o udělení azylu a ostatní spisový materiál. Požadovala, aby napadené
rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.
V následném rozsudku dospěl krajský soud obdobně jako správní orgán k závěru,
že stěžovatelka zemi původu neopustila z důvodů upravených zákonem o azylu, tj. v důsledku
pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod, nebo pro odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12 zákona o azylu). Krajský soud přisvědčil
žalovanému správnímu orgánu v tom, že důvodem žádosti o azyl sice bylo pronásledování,
avšak ze strany soukromých osob, které nelze podřadit pod důvody vymezené zákonem
o azylu. Z hlediska takto uváděných důvodů žádosti o udělení azylu se krajský soud zcela
ztotožnil s právním názorem a závěrem žalovaného správního orgánu o zamítnutí žádosti
o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Stejně tak Krajský
soud v Ostravě neshledal naplnění žádného žalobního bodu a žalobu proto jako nedůvodnou
zamítl.
Proti označenému rozsudku podala stěžovatelka prostřednictvím svého zástupce
kasační stížnost, v níž uvedla, že napadá výše uvedené rozhodnutí soudu v celém rozsahu,
a to z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“). V kasační stížnosti
dále zejména uvedla, že důvodem opuštění země původu jsou obavy před vyděrači,
kteří jí vyhrožovali, v čemž shledává naplnění významu pojmu „pronásledování“ ve smyslu
ustanovení §2 odst. 6 zákona o azylu. Stejně tak uvedla, že Krajskému soudu v Ostravě
lze vytknout, že se nedostatečně vypořádal s otázkou splnění podmínek pro udělení azylu
ve smyslu §14 zákona o azylu. K tomuto doplnila, že má obavu o svůj život, přičemž v zemi
původu se jí nedostane potřebné ochrany. Stejně tak doplnila, že na území České republiky
vede spořádaný život.
S odkazem na výše uvedené navrhovala zrušení označeného rozsudku Krajského
soudu v Ostravě a vrácení věci k dalšímu řízení. Současně požádala o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti, které obsáhle odůvodnila.
Žalovaný podal na výzvu soudu ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém uvedl,
že napadané rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy; odkázal na správní spis
a judikaturu. K přiznání odkladného účinku kasační stížnosti neshledal důvody.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatelka je zastoupena advokátem.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Napadený rozsudek krajského soudu Nejvyšší správní soud přezkoumal v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatelka dovolává důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle citovaného písm. §103 odst. 1 s. ř. s.
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu přitom stanoví, že žádost o udělení
azylu se zamítne jako zjevně nedůvodná, pokud stěžovatel neuvádí skutečnosti svědčící
o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12.
Jak Nejvyšší správní soud zjistil z obsahu správního spisu, stěžovatelka podala dne
5. 5. 2004 žádost o udělení azylu, ve které uvedla, že na Ukrajině pracovala půl roku
jako prodavačka ve stánku, který vyhořel. Zaměstnavatel po ní chtěl náhradu škody, kterou
nemohla uhradit, a vyhrožoval jí. Měla strach a proto z Ukrajiny odjela. Do protokolu
o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území ČR ze dne 10. 5. 2004 stěžovatelka uvedla
v podstatě obdobné skutečnosti, s tím, že na ni zaměstnavatel poslal vymahače,
kteří za ní chodili a vyhrožovali jí. Zaměstnavatel ji varoval, aby se neobracela na policii,
proto se také na Ukrajině na nikoho neobrátila, vyřídila si vízum do České republiky a odjela.
Z výše uvedeného vyplývá pro Nejvyšší správní soud závěr, že stěžovatelka
žádá o udělení azylu z důvodu obavy před soukromými osobami. Jak již bylo vícekrát
judikováno zdejším soudem, žádost o azyl, jejímiž jedinými důvody jsou pouze potíže
se soukromými osobami (zde s věřitelem, příp. vymahači) v zemi původu, je zjevně
nedůvodná. Ohrožení žadatele o azyl, které vyplývá z možné násilné činnosti soukromých
osob, není relevantním důvodem pro udělení azylu. Nejvyšší správní soud je toho názoru,
že žalovaný postupoval v souladu se správním řádem, dostatečně zjistil skutkový stav věci,
když při svém rozhodování vycházel z podání a výpovědí stěžovatelky. Nejvyšší správní soud
se přitom plně ztotožňuje s právním posouzením věci žalovaným a potažmo i krajským
soudem, neboť ani podle jeho názoru stěžovatelka „neuváděla“, že je pronásledována
za uplatňování politických práv a svobod, nebo že má odůvodněný strach z pronásledování
z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu §12 písm. a) a b) zákona o azylu.
Stěžovatelkou tvrzené obavy nemůže Nejvyšší správní soud akceptovat, neboť v jejím případě
se nejedná o pronásledování ve smyslu zákona o azylu.
V dané věci lze poukázat i na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu
např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 – 48,
kde bylo konstatováno, že „skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy
před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu
podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., tím spíše
v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat
se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly
vyvráceny“.
Za pronásledování by mohlo být v souvislosti s ohrožením soukromými osobami
pokládáno leda odmítnutí veřejné moci poskytnout ochranu před tímto ohrožením, pokud
by toto odmítnutí mělo typicky povahu šikany ze strany veřejné moci pro některý z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě zjevně nebylo,
neboť jak ze spisu vyplynulo, stěžovatelka se svými problémy na příslušné orgány v zemi
původu ani neobrátila. Za této situace nelze dovozovat, že by orgány státní moci na Ukrajině
nebyly schopny účinnou ochranu stěžovatelce poskytnout, když ona sama nepodnikala žádné
kroky, které by k takové ochraně mohly vést.
Nejvyšší správní soud tak shrnuje, že závěr o tom, že stěžovatelka v žádosti neuvedla
skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu správního
řízení v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu. Správní orgán správně žádost
o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu zamítl,
přičemž krajský soud správně posoudil, že skutkový stav byl žalovaným správním orgánem
zjištěn úplně, důkazy, které si správní orgán opatřil byly úplné a tyto vyhodnotil v kontextu
platné právní úpravy. S těmito závěry se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud.
S odkazem na výše uvedené tak Nejvyšší správní soud nemohl stěžovatelce přisvědčit
v uváděných námitkách. Jak již bylo výše uvedeno, v posuzované věci správní orgán vycházel
v rozhodnutí z ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, podle něhož se žádost
o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící
o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12. Uvedené
posouzení ve svých důsledcích znamená, že neprobíhal proces dokazování o tom, zda byly
splněny podmínky ustanovení §12 zákona o azylu. To souvisí i s námitkou o neudělení
humanitárního azylu ve smyslu §14 zákona o azylu. Jestliže se správní orgán nezabýval
meritorně posouzením toho, zda byla či nebyla naplněna skutková podstata ustanovení §12
zákona o azylu, pak se nemusel zabývat ani splněním podmínek ustanovení §14 zákona
o azylu, tj. podmínkami udělení azylu z humanitárních důvodů. Neprovádí-li tedy správní
orgán dokazování o přítomnosti důvodů azylu ve smyslu §12 zákona o azylu, neboť vychází
z toho, že stěžovatel neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 [§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu],
potom výrok podle ustanovení §14 zákona o azylu v posuzované nepřichází v úvahu.
Podle tohoto ustanovení lze totiž v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu, avšak jenom za situace, jestliže v řízení o udělení azylu nebude
zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12. Jak již však bylo výše opakovaně uvedeno,
v posuzované věci bylo provedeno tzv. zkrácené řízení, a to z důvodů zjevně nedůvodné
žádosti, aniž by v tomto řízení důvody uvedené v §12 byly zjišťovány. Jestliže důvody
pro udělení azylu podle §12 nebyly zjišťovány (nemohly být tudíž ani zjištěny) nepřicházel
v úvahu výrok o udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu.
V případě potenciálního přezkumu neudělení azylu podle §14 zákona o azylu
Nejvyšší správní soud pro úplnost uvádí, že správní soudy přezkoumávají rozhodnutí
správních orgánů vydané v návaznosti na ustanovení §14 zákona o azylu pouze omezeně;
udělení azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu je totiž založeno na volné úvaze
správního orgánu, přičemž však tuto volnou úvahu, tedy zda byl důvod hodný zvláštního
zřetele či nikoli, může správní soud přezkoumávat pouze z hlediska překročení případných
mezí správního uvážení (§78 odst. 1 s. ř. s.), resp. z hlediska případné libovůle ze strany
správního orgánu. Lze tedy shrnout, že Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší posuzování,
zda v souzené věci došlo k naplnění důvodů hodných zvláštního zřetele. Nejvyšší správní
soud rovněž poznamenává, že úkolem správního soudu, ač v takzvané plné jurisdikci,
je toliko přezkum zákonnosti, a to s ohledem na meze správního uvážení, resp. jeho zneužití,
jeho úkolem však není suplování správního orgánu při správním uvážení, které je vyhrazeno
toliko správnímu orgánu.
Nejvyšší správní soud s poukazem na výše uvedené dospěl k závěru, že rozhodnutí
žalovaného bylo vydáno v souladu s ustanovením §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud přitom nezjistil naplnění důvodů kasační stížnosti, a proto kasační
stížnost dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Protože stěžovatelka neměla ve věci úspěch, žalovaný žádné náklady
neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu