ECLI:CZ:NSS:2005:7.A.142.2002
sp. zn. 7 A 142/2002 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Jiřího Vyvadila a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce J. P., proti
žalovanému Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze, Tychonova 1, v řízení o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 9. 2002, č. j. 421/3-55/2002-7542,
takto:
I. Žaloba se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou včas podanou u Vrchního soudu v Praze se žalobce domáhá zrušení
rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 9. 2002, č. j. 421/3-55/2002-7542, kterým bylo zamítnuto
odvolání žalobce proti rozhodnutí Ministerstva obrany, Vojenského úřadu sociálního
zabezpečení, ze dne 15. 4. 2002, o zastavení výplaty výsluhového příspěvku, a kterým bylo
současně napadené rozhodnutí potvrzeno.
Žalobce v žalobě zpochybňuje způsob, jakým byl seznámen s podklady pro rozhodnutí
správního orgánu prvého stupně ze dne 15. 4. 2002, neboť výzva o možnosti seznámit
se s těmito podklady, kterou mu tento adresoval, nebyla poslána do vlastních rukou, čímž byla
doručena jiné osobě než žalobci a tento ji tak obdržel se zpožděním. Namítá, že mu nebyly
předloženy kádrové rozkazy a judikát vysvětlující pojem reatestace. Poukazuje na fakt,
že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zastavení výsluhového příspěvku,
což je v rozporu s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 12. 2001,
č. j. 7 A 86/99 - 43. Dále uvádí, že až po fyzickém převzetí funkcí mohl ve skutečnosti funkce
vykonávat, proto je výpočet doby tak, jak byl proveden žalovaným, nesprávný, což platí
i pro stanovení doby počátku funkce dle rozkazu velitele 1. armády
č. 094/1977. Nesouhlasí s tím, že mu byl ze zápočtu dob vyloučen tříměsíční pobyt
na Vojenské politické škole, když mu bylo započteno tříleté studium na téže škole. Namítá,
že „Protokol“ ani „Popis činnosti“ neobsahuje žádnou funkci, která by ji žalovanému
dle zákona č. 34/1995 Sb. umožnila nezapočítat. Poukazuje na okolnost, že byl přijat zákon
č. 221/1999 Sb., který zrušil zákon č. 34/1995 Sb., a proto měl být zrušen i rozkaz Ministra
obrany č. 35/1995, se kterým nebyl žalobce nikdy seznámen. Trvá na faktu, že celková doba
jeho služby, která by mu měla být započtena, činí 20 roků, 1 měsíc a 1 den. Žalobce
je přesvědčen, že vydáním napadeného rozhodnutí došlo k porušení ust. §2 odst. 3 a 4 zákona
č. 221/1999 Sb., ust. §56 odst. 1 písm. d) zákona č. 155/1995 Sb., čl. 3 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
čl. 2 odst. 2 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech,
čl. 2 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 1 odst. 1 písm. b)
Úmluvy o diskriminaci, čl. 12 Evropské sociální charty, dále i Doporučení Mezinárodní
organizace práce a Úmluvy o skončení pracovního poměru. Navrhuje, aby soud zrušil
napadené rozhodnutí a rozhodnutí mu předcházející a potvrdil vykonatelnost původního
rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 11. 10. 1993,
č. j. 53106207660701, s tím, že žalovaný má povinnost nahradit žalobci náklady řízení.
V podání ze dne 11. 7. 2003, nazvaném „Opravy přepisových chyb žaloby, návrhy
důkazů k prokázání žalobních bodů uvedených v žalobě a upřesnění návrhu na vydání
rozsudku“, žalobce uvedl, že nikdy neztratil svůj nárok na výplatu výsluhového příspěvku,
že žalovaný „má nepořádek“ v archivovaných materiálech, neboť tyto neodráží skutečnou
dobu služby žalobce, když snahou žalovaného nebylo zjistit veškeré právně významné
skutečnosti. Nesouhlasí se svým zařazením jako příslušníka Hlavní politické správy ČSLA
a s aplikací rozkazu ministra obrany č. 35/1995. K podání přiložil právní stanovisko
JUDr. A. G., které cituje a komentuje i ve vlastním podání. Navrhl provedení listinných
důkazů, výslech svědků a zpracování právní analýzy rozkazu ministra obrany č. 35/1995.
V závěru podání žalobce navrhl zrušit napadené rozhodnutí a rozhodnutí jemu předcházející
a věc vrátit správnímu orgánu k dalšímu řízení, s tím, že se mu započítá doba 20 let, 1 měsíce
a 1 dne jako doba rozhodná pro výsluhový příspěvek, přičemž žalovaný je povinen
mu nahradit náklady řízení a cenu stanoviska.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě provedl rekapitulaci sporné věci. Citoval nález
Ústavního soudu č. 107/1996 Sb. s tím, že zákon č. 34/1995 Sb. byl součástí platného
právního řádu, který byl žalovaný jako správní orgán nucen respektovat. Z tohoto důvodu
považuje žalobu za nedůvodnou a navrhl její zamítnutí.
Ze správního spisu, který byl předložen žalovaným, vyplynuly následující podstatné
skutečnosti:
Žalobce požádal podáním nazvaným Žádost o výsluhový příspěvek ze dne 19. 6. 1993
o výplatu výsluhového příspěvku, a to od 1. 9. 1993. Rozhodnutím Vojenského úřadu
sociálního zabezpečení ze dne 11. 10. 1993, č. j. 53106207660701, mu byl tento příspěvek
ve výši 3432 Kč měsíčně přiznán, když doba rozhodná pro jeho přiznání činila 20 roků,
1 měsíc a 1 den, tj. 20 ukončených roků. Rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního
zabezpečení ze dne 15. 9. 1995, č. j. 53106207660701, byl žalobci výsluhový příspěvek
upraven na 4182 Kč měsíčně, neboť na základě zákona č. 34/1995 Sb. byla přehodnocena
doba činné služby, která se započítává pro výpočet výsluhového příspěvku, na 18 ukončených
roků. K odvolání žalobce bylo toto rozhodnutí potvrzeno rozhodnutím Ministerstva obrany,
finančního odboru, ze dne 30. 11. 1995, č. j. 34/21-1459-44/2. Proti tomuto rozhodnutí podal
žalobce žalobu, na základě které Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 10. 1998,
č. j. 5 A 16/96 - 27, rozhodnutí správního orgánu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení z důvodu
nedostatečného odůvodnění rozhodnutí a nemožnosti žalobce seznámit se s obsahem spisu
správního orgánu. Poté rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení
ze dne 21. 1. 1999, byl upraven výsluhový příspěvek na 4182 Kč měsíčně. K odvolání žalobce
bylo toto rozhodnutí změněno rozhodnutím Ministerstva obrany, finanční sekce,
dne 24. 3. 1999, č. j. 1149-26/1999-OFZO, s tím, že výsluhový příspěvek náleží žalobci
od 1. 9. 1993 do 31. 8. 1995; v dalších částech bylo napadené rozhodnutí potvrzeno.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 12. 2001, č. j. 7 A 86/99 - 43, bylo zrušeno
posléze uvedené rozhodnutí a věc vrácena zpět k dalšímu řízení z důvodu, že žalobce
byl zkrácen na svých procesních právech tím, že se nemohl seznámit s obsahem spisu.
Rozhodnutím Ministerstva obrany, Vojenského úřadu sociálního zabezpečení,
ze dne 15. 4. 2002, byla žalobci dnem 1. 9. 1995 zastavena výplata výsluhového příspěvku.
K odvolání žalobce bylo toto rozhodnutí potvrzeno napadeným rozhodnutím. Součástí spisu
je dále zejména žádost žalobce ze dne 26. 1. 1977 o přijetí do politického aparátu, Rozkaz
velitele 1. armády ze dne 10. 10. 1977, č. 094, kterým byl žalobce ustanoven do funkce
zástupce velitele pro věci politické roty týlového zabezpečení 104. motostřeleckého pluku
19. motostřelecké divize 1. vševojskové armády Západního vojenského okruhu, Rozkaz
náčelníka hlavní politické správy ze dne 30. 6. 1978, č. 060, kterým byl dnem 28. 8. 1978
žalobce vyslán ke studiu na Vysoké vojenské politické škole samostatné fakulty Vojenské
politické akademie Klementa Gottwalda v Bratislavě, Rozkaz velitele 311. těžké dělostřelecké
brigády Západního vojenského okruhu ze dne 13. 8. 1981, č. 08, kterým byl žalobce
ustanoven do funkce zástupce velitele pro politické věci baterie velení 311. těžké
dělostřelecké brigády Západního vojenského okruhu, dále listina nazvaná Popis činnosti
s průběhem vojenské činné služby, pplk. J. P., nar. 24. 5. 1956, která obsahuje údaje o délce
trvání (uvedením počátku a konce) zastávání jednotlivých funkcí a o jejich názvu, a Zpráva
o propuštění vojáka z povolání ze služebního poměru ke dni 31. 8. 1993.
Protože věc nebyla skončena Vrchním soudem v Praze do 1. 1. 2003, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), věc byla předložena Nejvyššímu správnímu soudu s odkazem na ust. §132, větu
druhou, s. ř. s., podle kterého věci správního soudnictví, v nichž nebylo rozhodnuto do dne
účinnosti tohoto zákona a v nichž byla dána věcná příslušnost k řízení vrchním soudům,
převezme a dokončí Nejvyšší správní soud v řízení podle ustanovení části třetí, hlavy druhé,
dílu prvního s. ř. s., tedy v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného a dospěl k závěru,
že žaloba není důvodná.
Podle ust. §33 odst. 1 a 2 zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech
vojáků, ve znění platném pro projednávanou věc, příspěvek za službu (dále jen „příspěvek“)
náleží vojákům z povolání propuštěným ze služebního poměru podle §26 odst. 1 písm. a)
až c), e) a f) a odst. 2, kteří konali službu v ozbrojených silách po dobu nejméně 20 roků
a při propuštění dosáhli věku alespoň 40 let. Ministr obrany České a Slovenské Federativní
Republiky a ministr vnitra České a Slovenské Federativní Republiky mohou vojákům
propuštěným podle §26 odst. 1 písm. d) nebo vojákům, jejichž služební poměr zanikl
odnětím vojenské hodnosti nebo vyslovením její ztráty, přiznat příspěvek,
jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele. Základem pro výpočet příspěvku
(dále jen „základ“) je úhrn hrubého funkčního a hodnostního platu vojáka z povolání
za poslední měsíc před propuštěním ze služebního poměru nebo měsíční průměr těchto příjmů
za posledních pět ukončených kalendářních roků před rokem propuštění ze služebního
poměru anebo u výkonných letců a vojáků jim na roveň postavených též před rokem,
v němž došlo k ukončení letecké nebo jí na roveň postavené služby, podle toho,
co je pro oprávněného výhodnější.
Podle ust. §33 odst. 9 písm. c) zákona č. 34/1995 Sb., kterým se doplňuje zákon
č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon č. 34/1995 Sb.“), dobou konání služby rozhodnou pro nárok na výsluhový
příspěvek a jeho výši je doba služby započitatelná podle předpisů o sociálním zabezpečení
včetně zvýšeného zápočtu doby služby výkonného letce a výkonu funkcí zvláštní povahy
nebo zvláštního stupně nebezpečnosti a doba hodnocená jako doba služby podle předpisů
o soudních a mimosoudních rehabilitacích, s výjimkou dob služby vojáka Československé
lidové armády zařazeného v Hlavní politické správě Československé lidové armády,
který přímo vykonával politickovýchovnou činnost nebo který byl zařazen ve funkci zástupce
velitele pro politickovýchovnou práci nebo propagandisty.
Podle ust. §37a cit. zákona pokud byl podle dosavadních nebo dřívějších předpisů
výsluhový příspěvek vyměřen vyšší, než jaký náleží při zápočtu doby zaměstnání podle §33
odst. 9, nebo pokud byl podle dosavadních nebo dřívějších předpisů výsluhový příspěvek
vyměřen, ačkoliv při zápočtu doby zaměstnání podle §33 odst. 9 nenáleží, sníží se ode dne
účinnosti tohoto zákona tento příspěvek na výši odpovídající zápočtu doby zaměstnání podle
§33 odst. 9 nebo se jeho výplata zastaví. Nové vyměření sníženého příspěvku se provede
nejpozději do 31. října 1995; do nového vyměření příspěvku se jeho výplata pozastavuje.
Podle ust. §71 odst. 2 s. ř. s. k žalobě žalobce připojí jeden opis napadeného
rozhodnutí. Žalobce může kdykoliv za řízení žalobní body omezit. Rozšířit žalobu na dosud
nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě
pro podání žaloby.
K námitce žalobce vyjadřující nesouhlas se „způsobem, jakým byl seznámen
s podklady pro rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 15. 4. 2002“,
uvádí Nejvyšší správní soud následující. Součástí předloženého správního spisu je i přípis
ze dne 19. 3. 2002, nazvaný „Seznámení s podklady pro rozhodnutí“, ze kterého vyplývá,
že byl správním orgánem adresován žalobci. Vzhledem k okolnosti, že žalobce
nezpochybňuje doručení předmětného přípisu na adresu svého bydliště a zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), nestanoví, že taková písemnost musí být doručena
do vlastních rukou adresáta, je v tomto bodě žaloba nedůvodná. V této souvislosti je rovněž
nutno zdůraznit, že pod pojmem „rozhodnutí“ je dle konstantní judikatury Nejvyššího
správního soudu nutno chápat rozhodnutí správního orgánu jak prvého, tak i druhého stupně,
že tedy tato řízení tvoří jeden celek. Ze správního spisu je dále zřejmé, že žalobci byla dána
možnost, aby se před vydáním rozhodnutí žalovaného vyjádřil k jeho podkladům,
i ke způsobu jejich zjištění, či aby navrhl jejich doplnění, čehož žalobce ve dnech 6. 5. 2002,
2. 8. 2002 a 5. 8. 2002 také využil. Vzhledem k výše uvedenému má Nejvyšší správní soud
za to, že žalobci bylo umožněno, aby realizoval svá procesní práva,
čehož tento také využil. Z těchto důvodů nedošlo k žádné újmě na procesních právech
žalobce, a proto není tato námitka důvodná.
Žalobce dále namítá, že mu nebyly předloženy kádrové rozkazy, ze kterých vycházel
správní orgán při svém rozhodnutí ze dne 15. 4. 2002, a „judikát, který objasňuje výklad
pojmu reatestace“. Správní spis však obsahuje listinu nazvanou „Popis činnosti s průběhem
vojenské činné služby, pplk. J. P.“, která byla vyhotovena Hlavním personálním úřadem
Ministerstva obrany, ze které je patrné, že žalobce vykonával v době od 10. 10. 1977
do 27. 8. 1978 a v době od 13. 8. 1981 do 21. 10. 1982 funkci zástupce velitele pro věci
politické. Z přehledu správního spisu učiněného výše je dále zřejmé, že tento obsahuje
i rozkazy č. 094 ze dne 10. 10. 1977 a č. 08 ze dne 13. 8. 1981. S těmito listinami byl žalobce
seznámen. Ze žaloby vyplývá, že „judikát“ byl posléze žalobci poskytnut, a proto ani tuto
námitku neshledal soud důvodnou.
Žalobce se dále vyjadřuje k označení rozhodnutí správního orgánu prvého stupně,
když podotýká, že tím, že bylo rozhodnuto o zastavení výplaty výsluhového příspěvku
a nikoliv o jeho přiznání, konal správní orgán v rozporu s rozsudkem Vrchního soudu v Praze
ze dne 27. 12. 2001, č. j. 7 A 86/99 - 43. Nejvyšší správní soud uvádí, že tato žalobcova
námitka je nedůvodná, neboť výše uvedené rozhodnutí vrchního soudu zrušilo rozhodnutí
správního orgánu, protože žalobce byl zkrácen na svých procesních právech. V žádném
případě však soud nevyslovil právní názor, který by se týkal výše výsluhového příspěvku
žalobce. Rozhodnutí správního orgánu, kterým tento zastavuje výplatu výsluhového
příspěvku, tak nebylo vydáno v rozporu s předmětným rozsudkem.
Další žalobní námitka žalobce spočívá v nesouhlasu s výpočtem rozhodných dob tak,
jak byly provedeny správním orgánem, neboť žalobce namítá, že funkce začal vykonávat
až po jejich fyzickém převzetí, nikoliv od data nabytí účinnosti rozkazů, jak tvrdí správní
orgán. V ust. §10 zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění
platném pro projednávanou věc, je regulován mechanismus, kterým byly vojáci z povolání
ustanovováni do funkcí. Součástí spisu je i Rozkaz velitele 1. armády ze dne 10. 10. 1977,
č. 094, kterým byl žalobce ustanoven zástupcem velitele pro věci politické roty týlového
zabezpečení 104. motostřeleckého pluku 19. motostřelecké divize 1. vševojskové armády
Západního vojenského okruhu, a Rozkaz velitele 311. těžké dělostřelecké brigády Západního
vojenského okruhu ze dne 13. 8. 1981, č. 08, kterým byl žalobce ustanoven zástupcem velitele
pro politické věci baterie velení 311. těžké dělostřelecké brigády Západního vojenského
okruhu. Z těchto rozkazů je zřejmé, že žalobce byl ustanoven do výše specifikovaných funkcí
dnem vydání předmětného rozkazu, a to z důvodu, že v nich není uvedena jiná doba
ustanovení do funkce. K žalobcově námitce spočívající v okolnosti, že ke skutečnému
převzetí funkce došlo později, soud tedy nepřihlíží, neboť pro souzenou věc je prioritní doba,
po kterou byl žalobce de iure ustanoven do funkce, neboť od této doby se odvíjí všechny
jeho nároky ze služebního poměru. Shodně se lze vyjádřit i k žalobcem zpochybňovanému
počátku výkonu funkce zástupce velitele pro věci politické roty týlového zabezpečení,
neboť z výše blíže specifikovaného rozkazu ze dne 10. 10. 1977 jednoznačně vyplývá počátek
výkonu této funkce.
Žalobce dále zpochybňuje postup správního orgánu při zápočtu doby studia na vysoké
škole ve srovnání s nezapočtením doby účasti na tříměsíčním kurzu. K tomu Nejvyšší správní
soud uvádí, že dle rozkazu ze dne 10. 10. 1977 zastával žalobce výše specifikovanou funkci
i v průběhu pobytu na tříměsíčním kurzu. Tato situace však neplatí pro dobu,
po kterou žalobce studoval na Vysoké vojenské politické škole, neboť dle rozkazu náčelníka
hlavní politické správy ze dne 30. 6. 1978, č. 060, byl žalobce dnem 28. 8. 1978 vyslán
k prezenčnímu studiu. Jinak řečeno, dnem 28. 8. 1978 přestal žalobce vykonávat funkci
zástupce velitele pro věci politické roty týlového zabezpečení, tedy tu funkci,
která je vyloučena ze zápočtu rozhodných dob.
K poukazu žalobce, že nebyl seznámen s rozkazem ministra obrany č. 35/1995, uvádí
Nejvyšší správní soud, že tento rozkaz je interní normativní instrukcí, která byla vydána
nadřízeným orgánem k jednotné interpretaci zákona pro orgány podřízené a která je závazná
pouze pro subjekty v rámci služební linie, nikoliv vůči třetím osobám. Z tohoto důvodu není
povinností žalovaného seznamovat žalobce s takovýmito „úředními pokyny.“ Nejvyšší
správní soud není oprávněn posuzovat soulad takového rozkazu ministra obrany s právním
řádem České republiky, neboť soudy nejsou takovým rozkazem vázány. Sporná věc byla tedy
posouzena pouze z hlediska souladu s právním řádem České republiky, tedy především
se zákonem č. 34/1995 Sb., který stanovil doby, které se nezapočítávaly jako doby rozhodné
pro posouzení nároku na výsluhový příspěvek. V žalobcově případě je tedy nutno posoudit,
zda některá z funkcí, které vykonával v armádě, pojmově nespadá pod vymezení stanovené
v ust. §33 odst. 9 zákona č. 34/1995 Sb., tedy zda-li je tu právní důvod pro vyloučení doby
takové služby. Ze spisového materiálu je zřejmé, že žalobce vykonával mimo jiných i funkci
zástupce velitele pro věci politické. Z pojmového označení této funkce je zřejmé, že náplní
činnosti žalobce bylo politické působení na příslušníky bezpečnostního sboru tak, aby bylo
dostáno ideálům hlavní politické moci tehdejší republiky, tedy Komunistické strany
Československa. Vzhledem k okolnosti, že z důvodové zprávy vydané k zákonu
č. 34/1995 Sb. jednoznačně vyplývá úmysl zákonodárce odejmout určitou výhodu osobám,
které se přímo podílely či spolupodílely na prosazování komunistické ideologie, je zřejmé,
že výše specifikovanou funkci, kterou žalobce vykonával, je možné podřadit pod ust. §33
odst. 9 písm. c) zákona č. 34/1995 Sb., tedy že se jednalo o funkci zástupce velitele
pro politickovýchovnou práci. Nejvyšší správní soud se tak zcela ztotožňuje s výkladem
zákona tak, jak byl proveden správním orgánem.
Jestliže žalobce namítá, že při vydání rozhodnutí nebyl zohledněn zákon
č. 221/1999 Sb. a zákon č. 155/1995 Sb., Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že je tomu
tak proto, že napadené rozhodnutí reflektuje právní stav k 15. 9. 1995, tedy k datu, kdy bylo
vydáno rozhodnutí správního orgánu, které později k odvolání žalobce přezkoumal žalovaný,
jehož rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 1998,
č. j. 5 A 16/96 - 27.
Poslední námitkou žalobce je poukaz na údajné porušení ustanovení Listiny
základních práv a svobod a mezinárodních smluv v žalobě blíže specifikovaných. Vzhledem
k okolnosti, že otázkou, zda přijetím zákona č. 34/1995 Sb. byla porušena rovnost, se zabýval
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 28. 2. 1996, publikovaném pod č. 107/1996 Sb., Nejvyšší
správní soud plně odkazuje na odůvodnění uvedeného judikátu s tím, že závěry tam uvedené
lze aplikovat i na porušení článků mezinárodních smluv blíže konkretizovaných v žalobě,
neboť všechny apelují na dodržování principu rovnosti. Ústavní soud ve svém nálezu vyložil,
že „se v posuzované věci nejedná o nerovnost, ale o vůli zákonodárce, který svůj postup
zdůvodnil odvoláním se na veřejné hodnoty, jimiž jsou základní principy demokracie
a jejich ochrana. Náplň činnosti osob a funkcí, o kterou se zde jedná, zcela jednoznačně
proti uvedeným základním principům demokracie, a tedy proti veřejnému zájmu, směřovala
a působila. Zvoleným postupem zákonodárce nezasáhl do jiných Ústavou garantovaných
principů, ale naopak, chrání je. Nedotýká se přitom ochrany nabytých práv jako takové,
ale určitého privilegia skupin osob, které jsou, resp. byly, zvýhodněny vůči jiným občanům,
a to paradoxně za činnost, která zhusta proti těmto občanům směřovala. Je věcí státu stanovit
podmínky, za kterých zvýhodňuje určitou skupinu osob, to ovšem za předpokladu, že tak činí
ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho. Ve veřejném zájmu nepochybně je prosazování
principů demokracie a lidských práv. Stejně tak naopak nepochybně není ve veřejném zájmu
zvýhodňování činnosti osob, které byly potlačováním lidských práv a demokratického
systému a sloužily upevňování politického systému totalitního.“ Ústavní soud se ve výše
zmíněném nálezu vyjádřil i k povaze Doporučení Mezinárodní organizace práce č. 68/1944
a Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 158/1982, které není možno považovat
za mezinárodní smlouvy ve smyslu čl. 10 Ústavy.
K nově vzneseným námitkám, které jsou obsaženy v podání žalobce ze dne
11. 7. 2003, Nejvyšší správní soud s ohledem na ust. §71 odst. 2 s. ř. s. nepřihlédl, neboť pro
rozšíření žaloby o další body nebyla dodržena zákonem stanovená lhůta.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal žalobu
jako nedůvodnou, a proto ji podle ust. §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Žalobce v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, žalovaný nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl. Soud
proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. 1. 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu