ECLI:CZ:NSS:2006:1.AFS.45.2005
sp. zn. 1 Afs 45/2005-40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy, v právní věci žalobce Ing. J. V.,
zastoupeného Mgr. Markem Petrjánošem, advokátem se sídlem Bellova 24, Brno, adresa pro
doručování Rašínova 2, Brno, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem
nám. Svobody 4, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 7. 2002, č. j.
3996/02/FŘ/140, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 16. 12. 2004, č. j. 29 Ca 277/2004-16,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2004, č. j. 29 Ca 277/2004-16,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku krajského soudu, kterým soud zamítl jeho žalobu podanou
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 7. 2002, č. j. 3996/02/FŘ/140. Tímto rozhodnutím
žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu v Hodoníně ze dne
4. 12. 2001, č. j. 107947/01/30996/3851, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o vrácení
přeplatku na dani z nemovitostí podle §64 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků (dále jen „daňový řád“).
Krajský soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti tomuto
rozhodnutí žalovaného, když především konstatoval, že při rozhodování správce daně je
nucen vycházet z §40 odst. 11 daňového řádu, podle něhož se prohlášením konkursu daňové
řízení nepřerušuje. Eviduje-li správce daně na některém z osobních účtů daňového subjektu
přeplatek, musí jej použít způsobem taxativně stanoveným v §64 odst. 2 až 6 daňového řádu,
a to bez ohledu na skutečnost, že na majetek daňového subjektu byl prohlášen konkurs. Pokud
daňový subjekt požádal o vrácení přeplatku na dani z nemovitostí, bylo možno jej vrátit pouze
tehdy, neměl-li nedoplatků na jiných daních. Protože však takové nedoplatky žalobce měl, byl
správce daně nucen postupovat ve shodě s §64 daňového řádu a tyto nedoplatky uhradit
vzniklým přeplatkem. K vrácení by tu zůstala tedy pouze částka, která by nedoplatky
na jiných daních převýšila. Nejedná-li se o vratitelný přeplatek, nemůže náležet do majetku
tvořícího konkursní podstatu. Soud poukázal rovněž na stanovisko pléna Nejvyššího
správního soudu, které bylo zveřejněno pod číslem 215 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu v sešitu č. 6/2004.
Za nedůvodnou označil soud rovněž námitku žalobce, že správní orgány nejednaly
s ním, ale přímo s úpadcem, a to po prohlášení konkursu. Napadené rozhodnutí bylo doručeno
žalobci a skutečnost, že v rozhodnutí byl označen úpadce jako daňový subjekt neměla vliv
na zákonnost. Bylo tomu tak proto, že žalovaný tak postupoval nepochybně proto, že byl
názoru, že se o vratitelný přeplatek, spadající jako majetek do konkursní podstaty, nejedná
a proto žalobce v takovém případě nemohl být daňovým subjektem.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a tvrdí, že napadený
rozsudek spočívá na nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem a je proto
nezákonný.
Stěžovatel namítá, že soud nesprávně vyložil otázku vztahu daňového řádu a zákona
č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Podle tohoto zákona je součástí konkursní podstaty
nárok na vrácení přeplatku. Ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání
zakazuje totiž jakékoliv úkony, kterými by docházelo k zániku nároků úpadce. Soud se
rovněž nevypořádal s námitkou vady řízení, spočívající v tom, že rozhodnutí bylo vydáno
ve vztahu k úpadci, nikoliv k žalobci, jako správci konkursní podstaty úpadce. Ze všech shora
uvedených důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušit.
Žalovaný důvodnost kasační stížnosti popřel a uvedl, že se zcela ztotožňuje s právním
názorem vysloveným krajským soudem v napadeném rozsudku. Dodal, že veřejnoprávní
nárok na vrácení přeplatku vzniká až po úhradě všech daňových nedoplatků evidovaných
u správce daně a prohlášení konkursu na majetek daňového dlužníka není právním důvodem
ani pro změnu obsahu právní kategorie vratitelný přeplatek ani pro změnu doby vzniku
nároku na vrácení přeplatku v rámci daňového řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s) a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Nejprve považuje soud za důležité zdůraznit, že se v minulosti vyjádřil k právní otázce
vracení daňového přeplatku daňovému subjektu po prohlášení konkursu stanoviskem pléna
ze dne 29. 4. 2004 publikovaným pod č. 215/2004 Sb. NSS. V něm vyslovil závěr,
že „Daňový přeplatek lze vrátit daňovému subjektu jen za předpokladu, že se jedná
o vratitelný přeplatek, to jest není-li evidován na žádném z jeho osobních účtů žádným
správcem daně nedoplatek na dani, přičemž není rozhodné, zda nedoplatek vznikl
před nebo po prohlášení konkursu. Postup správce daně není nezákonný, postupuje-li
při vracení přeplatku v souladu s podmínkami pro jeho vrácení stanovenými daňovými
předpisy.“
Problematikou se posléze zabýval v řadě projednávaných případů Ústavní soud
a dospěl k opačnému právnímu názoru. Tak např. v jeho nálezu ze dne 28. 7. 2005,
sp. zn. III. ÚS 648/04 je ratio decidendi možno shrnout tak, že „ustanovení §14 odst. 1
písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání je zvláštním právním předpisem, zakotvujícím
nepřípustnost kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrž rovněž veřejnoprávních
pohledávek. Jako takové má proto v pozici speciální úpravy přednost před úpravou obecnou,
obsaženou v ustanoveních §59 odst. 3 písm. e), §40 odst. 11 a §64 odst. 2 daňového řádu.
Rozhodnutí obecných soudů, jež uvedenou souvztažnost norem jednoduchého práva
neakceptují, ocitají se z tohoto důvodu v rozporu s ustanoveními čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1
Listiny.“
Ze srovnání obou zvýrazněných názorů je jasně patrno, že vedle sebe neobstojí,
neboť jsou založeny na zcela odlišných základech. Pro úplnost je vhodné dodat, že citovaný
nález není ojedinělý, nýbrž že je součástí ustálené judikatury Ústavního soudu k této právní
otázce (viz též např. nález ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 38/05, nebo nález ze dne
7. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 544/02).
Na vzniklou situaci reagoval 8.senát Nejvyššího správního soudu tak, že popsané
odlišné právní názory ve stanovisku pléna tohoto soudu a pozdějších nálezech Ústavního
soudu předložil k řešení svému rozšířenému senátu. Ten však v usnesení ze dne
11. ledna 2006, sp. zn. 2 Afs 66/2004 dospěl k závěru, že jeho věcná působnost zde dána není
a vrátil věc zpět předkládajícímu senátu. Činnost rozšířeného senátu slouží ke sjednocování
právních názorů uvnitř samotného Nejvyššího správního soudu, zjevně však nepamatuje
na situaci, nastalou v této věci, tzn. na odlišnost právního názoru ve vztahu k Ústavnímu
soudu. Zatímco totiž přijetí rozhodnutí rozšířeného senátu zrcadlí vnitřní přesvědčení
Nejvyššího správního soudu o správnosti určitého právního náhledu, neznamená respektování
právního názoru Ústavního soudu v další rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu
nic méně a nic více než akceptaci jeho ústavního vymezení, což v jednotlivém případě vůbec
nemusí znamenat též názorovou shodu těchto soudů ve vztahu ke sporné právní otázce.
V podmínkách právního státu je nemyslitelné, aby obecný soud – s vědomím jednotné a jasně
seznatelné judikatury Ústavního soudu – s odvoláním na znění zákona zvolil takovou jeho
interpretaci, kterou Ústavní soud považuje za protiústavní.
Nadále je tedy nutno používat výhradně závěry Ústavního soudu k problematice
vracení přeplatků vzniklých na některé z daní, za současné existence nedoplatků u jiné daně
v průběhu konkursu. Ústavní soud uvedl následující úvahy (např. ve věci
sp. zn. III. ÚS 648/04), z nichž Nejvyšší správní soud tedy rovněž nadále vychází
a na které odkazuje.
„Při řešení určující otázky, tj. vzájemného vztahu ustanovení §59 odst. 3 písm. e),
§40 odst. 11 a §64 daňového řádu a §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání, je
nutno mít na zřeteli především ústavní úpravu základních práv tak, jak to odpovídá požadavku
úcty k právům a svobodám člověka a občana, jakožto základu právního státu (čl. 1 odst. 1
Ústavy), přičemž ze souvisejícího čl. 1 Listiny plyne primát základních práv a svobod, primát
jednotlivce před státem. Ten je pak třeba respektovat i při střetu základních práv s obecným
zájmem státu.
Lze na tomto místě také odkázat zejména na nálezy Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 4/97, III. ÚS 129/98, III. ÚS 257/98 a III. ÚS 765/02, v nichž se tento soud
vyjádřil o působení Ústavy celým právním řádem tak, že „jednou z funkcí Ústavy, zvláště
ústavní úpravy základních práv a svobod, je její ,prozařování‘ celým právním řádem. Smysl
Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního
mechanizmu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci),
nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva,
nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat
právo pohledem ochrany základních práv a svobod.
Vlastnické právo, jako právo základní, které je třeba mít při posuzování daného
problému na mysli, je chráněno článkem 11 Listiny. Každý má právo vlastnit majetek
a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Z uvedené ústavní
normy žádnou interpretací nelze dovodit zvýšenou ochranu práv státu jako vlastníka,
kterého v daňových věcech reprezentuje správce daně. Výklad zastávaný správními soudy
v posuzované věci však ve svých důsledcích stát, resp. správce daně, oproti jiným vlastníkům
- v případech vyhlášených konkursů v úvahu přicházejících jako konkursní věřitelé -
zvýhodňuje a de facto mu přiznává privilegované postavení (ač to již nyní, oproti době
dřívější, neumožňuje stávající úprava zákona o konkursu a vyrovnání, když zákonodárce jeho
novelou, která byla provedena zák. č. 105/2000 Sb., jež nabyla účinnosti dnem 1. 5. 2000,
zrušil třetí třídu konkursních pohledávek a následkem toho tak v podstatě sloučil pohledávky
veřejnoprávní, mezi nimi i daňové, s pohledávkami soukromoprávními do jedné třídy,
kterou pro účely zákona o konkursu a vyrovnání označuje nyní třídou druhou).
V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že ve shodě s názorem Nejvyššího soudu,
vyjádřeným v jeho rozhodnutí publikovaném pod č. 23/2002 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, zastává názor, že nárok na vrácení přeplatku daně (a to i nárok na vrácení
nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, o který v posuzované věci jde) považuje
za pohledávku úpadce za jeho dlužníkem tj. státem reprezentovaným správcem daně. Přitom,
a to opět ve shodě s názorem uvedeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaném
pod č. 20/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, považuje takové pohledávky úpadce
za součást majetku jeho konkursní podstaty a nesdílí tedy závěry Stanoviska pléna Nejvyššího
správního soudu ani v té jeho části, v níž s odkazem na povahu nároku daňového subjektu
na vrácení přeplatku na dani nepřipouští možnost jeho zařazení do konkursní podstaty.
S ohledem na článkem 11 odst. 1 Listiny stanovenou záruku stejné ochrany vlastnických práv
různých vlastníků tak závěr, že by vlastnickému právu jednoho z věřitelů téže třídy,
byť se jednalo o stát, byla poskytována ochrana zvýšená, připustit nelze.
Interpretací podanou napadenými rozhodnutími není zachována spravedlivá rovnováha
mezi požadavkem obecného zájmu na řádném placení daní a imperativem ochrany základních
práv jednotlivce (čl. 11 odst. 1 Listiny)….“
Vycházeje ze zásady priority ústavně konformní interpretace jednoduchého práva,
dospěl Ústavní soud k výše zvýrazněnému názoru.
Nejvyšší správní soud tedy ze všech shora uvedených důvodů shledal napadený
rozsudek krajského soudu nezákonným, proto jej zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení. V něm je tento soud vázán právním názorem soudu, v tomto rozsudku
vysloveným (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Brně v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. května 2006
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu