ECLI:CZ:NSS:2006:1.AZS.83.2005
sp. zn. 1 Azs 83/2005 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: I. D.,
zastoupené Mgr. Markem Janstou, advokátem se sídlem Palackého 267, 293 01 Mladá
Boleslav, proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí ze dne 15. 9. 2003, č. j. OAM-2866/VL-10-P21-
2002, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
31. 1. 2005, č. j. 24 Az 2163/2003-47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Odměna advokáta Mgr. Marka Jansty se ur č uj e částkou 2150 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 15. 9. 2003 neudělil žalovaný žalobkyni azyl podle §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobkyně obecně namítla porušení četných
ustanovení správního řádu i ustanovení §12 a §91 zákona o azylu ze strany žalovaného.
Zdůraznila, že hlavním důvodem potíží žalobkyně a jejich dětí byly problémy jejího druha,
které je také vedly k odchodu z Ukrajiny; tím se však žalovaný nezabýval a jako jediný důvod
žádosti žalobkyně uvedl podružnou okolnost – obvinění žalobkyně její nadřízenou
ze způsobení manka v prodejně. Dále žalobkyně podrobněji vylíčila výhrůžky vůči druhovi,
které se posléze obrátily proti celé rodině, a navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl rozsudkem ze dne 31. 1. 2005. V řízení
před správním orgánem neshledal žádné vady a přisvědčil žalovanému i v právním posouzení
věci. Žalobkyně nesplňuje důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu: uvedla sice,
že je nespokojena s politickou situací na Ukrajině, ovšem nejednalo se u ní o nespokojenost
veřejně projevovanou, tedy o uplatňování politických práv a svobod. Krom toho zde chybělo
jakékoli politické pronásledování ze strany státu. I výhrůžky ze strany soukromých osob byly
motivovány jinými důvody než těmi, které popisuje citované ustanovení. Krajský soud
shledal jako účelové tvrzení žalobkyně o tom, že hlavním důvodem její žádosti byly problémy
jejího druha a že lidé, kteří vyhrožovali jemu, vyhrožovali i jí a dětem: nic takového
totiž žalobkyně ve správním řízení neuvedla. Konečně krajský soud vysvětlil,
proč u žalobkyně není dána překážka vycestování.
V kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu žalobkyně namítla nesprávné
posouzení právní otázky [§103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního]. Žalobkyně
je přesvědčena, že jí azyl měl být udělen alespoň podle §14 zákona o azylu: její „manžel“
(zřejmě míněn druh) byl totiž na Ukrajině zaměstnancem Ministerstva vnitra a při své
práci - tj. zejména objasňování závažné kriminality – byl vydírán ze strany představitelů
organizovaného zločinu, kteří vyhrožovali jemu i celé jeho rodině fyzickou likvidací. Policie
mu však nebyla s to poskytnout dostatečnou ochranu, a proto odešel ze zaměstnání;
to nepomohlo, a tak i s celou rodinou opustil zemi. Bezpečnostní situace na Ukrajině je velmi
problematická, neboť orgány státní moci jsou propojeny se skupinami mafie. Žalobkyně dále
vysvětlila, proč nepožádala o udělení azylu v Polské republice: Polsko má totiž s Ukrajinou
zaveden bezvízový styk a mafie by zde mohla žalobkyni snadno vyhledat. Česká republika
tak byla pro žalobkyni prvou bezpečnou zemí.
Krajský soud podle žalobkyně pochybil i při posuzování překážek vycestování
podle §91 zákona o azylu, neboť žalobkyni bude ohrožena na životě a na lidských právech,
bude-li se muset vrátit: po vydání rozsudku krajského soudu se totiž dozvěděla z novin
(MF dnes), že zdejší Ministerstvo zahraničí poskytlo Velvyslanectví Ukrajiny veškeré údaje
o žadatelích o azyl v České republice. Na Ukrajině přitom stále platí příkaz prezidenta
Kučmy, podle nějž budou všichni žadatelé po návratu na Ukrajinu potrestáni.
Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
Krajského soudu v Ostravě a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Závěrem žalobkyně požádala
o to, aby její kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek; tato žádost se však – s ohledem
na zamítnutí kasační stížnosti – stala bezpředmětnou.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejprve je třeba uvést, že Nejvyšší správní soud v souladu s §109 odst. 4 s. ř. s.
nepřihlížel k tvrzení o tom, že ukrajinské státní orgány jsou propojeny s mafií: toto tvrzení
se totiž poprvé objevuje až v kasační stížnosti, tedy poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí
krajského soudu. Stejně tak nepřihlížel soud k tvrzení o informaci z denního tisku (ostatně
nijak nespecifikované a blíže nedoložené), podle níž jsou žadatelé o azyl po návratu
na Ukrajinu trestán, a o platnosti příkazu někdejšího prezidenta Kučmy: i tato tvrzení byla
uplatněna poprvé až v kasační stížnosti a nestávají se projednatelným jen proto, že žalobkyně
se o uvedené informaci z tisku – jak tvrdí – dozvěděla až po vydání rozsudku krajského
soudu.
Dále se Nejvyšší správní soud nezabýval poukazem na to, proč žalobkyně požádala
o azyl až v České republice, a nikoli v Polsku: k této otázce se totiž krajský soud vůbec
nevyjadřoval, a není tak zřejmé, proč se jí žalobkyně věnuje. To, že žalobkyně cestovala
do České republiky přes Polsko, jak plyne ze správního spisu, by mohlo mít význam tehdy,
jestliže by její žádost byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1
písm. e) zákona o azylu (aplikovaného na žadatele, kteří přicházejí žádat o azyl z třetí
bezpečné země). To však nebyl případ žalobkyně, protože žalovaný posuzoval její žádost
věcně podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu.
Námitka, podle níž měl být žalobkyni udělen humanitární azyl podle §14 zákona
o azylu, je nepřípustná: žalobkyně ji totiž neuplatnila v řízení před krajským soudem,
ač tak učinit mohla (§104 odst. 4 s. ř. s.).
K věcnému přezkoumání tak zbývá ta námitka, podle níž žalobkyně splňuje podmínky
pro udělení azylu z důvodů na straně jejího druha: ten se totiž při svém povolání policisty
podílel na stíhání představitelů organizovaného zločinu, kteří pak vyhrožovali jemu i celé
rodině. I Nejvyšší správní soud má však tato tvrzení – stejně jako Krajský soud
v Ostravě - za účelová. Ve správním řízení se žalobkyně o problémech svého druha jen letmo
zmínila a jako hlavní důvod své žádosti uváděla vyhrožování v souvislosti s mankem
vzniklým v prodejně, kde pracovala. Ani tvrzení o „ohrožení celé rodiny“ a o tom,
že žalobkyně opustila Ukrajinu i se synem, nejsou v souladu s obsahem správního spisu:
žalobkyně má jednak syny dva, jednak oba synové zůstali na Ukrajině s babičkou a žalobkyně
plánovala vzít je k sobě později, aby je tak uchránila před nástupem základní vojenské služby
– nikoli před výhrůžkami zločinců. Je nepravděpodobné, že v případě skutečného ohrožení
by žalobkyně ponechala svému osudu dvě nezletilé děti. Obavy o děti však zde zjevně nejsou
na místě: jak uvedla sama žalobkyně při pohovoru konaném dne 7. 2. 2003, situace
její a jejího druha „neměla na děti vliv“. Tyto nesrovnalosti, stejně jako obecně odlišné líčení
skutků ve správním řízení na straně jedné a v řízení před soudem na straně druhé, svědčí
o tom, že ne všechna tvrzení žalobkyně jsou pravdivá a nelze z nich vycházet.
I s odhlédnutím od výše řečeného je však zapotřebí dodat, že výhrůžky jakýchkoli
soukromých osob, ať už jsou označovány za příslušníky organizovaného zločinu či nikoli,
nejsou pronásledováním ve smyslu §12 zákona o azylu. Takové výhrůžky nelze posoudit
jako pronásledování za uplatňování politických práv a svobod, a byť by ve žalobkyni
vyvolávaly jisté obavy, nejsou tyto obavy odůvodněným strachem z pronásledování z důvodu
rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání
určitých politických názorů. Tvrzení o tom, že žalobkyně byla v zemi původu vystavena
výhrůžkám ze strany soukromých osob, může snad svědčit o stavu obecné kriminality
na Ukrajině; azylové řízení však neslouží k tomu, aby správní orgán snášel důkazy o míře
a povaze obecně kriminálních činů v zemích původu žadatelů o azyl, nýbrž ke zjištění
či vyvrácení existence důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Dále je vhodné upozornit na to, že azylové důvody se pravidelně vztahují jen k osobě
pronásledovaného, nikoli též k jeho příbuzným a blízkým. Možnost udělení azylu i rodinným
příslušníkům pronásledovaného upravuje §13 zákona o azylu: podle něj lze v případě
hodném zvláštního zřetele udělit azyl manželovi či nezletilému svobodnému dítěti azylanta,
případně též – u nezletilých azylantů – rodiči azylanta. To platí ovšem jen pro případ,
že pronásledovanému byl azyl skutečně udělen. Odvolávat se na pronásledování druha tak
pro žalobkyni nepřipadá v úvahu: jednak není ke svému druhovi v takovém příbuzenském
poměru, jaký žádá ustanovení §13, jednak ani jejímu druhovi nebyl udělen azyl a jeho žaloba
i kasační stížnost v této věci byly zamítnuty.
Žalobkyně se svými námitkami tedy neuspěla. Jelikož v řízení o kasační stížnosti
nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3
s. ř. s.), Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta
druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla
úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly. Zástupci,
který byl žalobkyni pro řízení o kasační stížnosti ustanoven soudem, náleží mimosmluvní
odměna podle §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu). Soud
proto přiznal zástupci v souladu se sazbou mimosmluvní odměny 2000 Kč za dva úkony
právní služby a 150 Kč jako paušální náhradu výdajů s těmito úkony spojených (§13 odst. 3
advokátního tarifu).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2006
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu