ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.10.2006
sp. zn. 2 Azs 10/2006 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha
Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce:
B. K., zastoupeného JUDr. Ivo Adámkem, advokátem se sídlem Ostrčilova 13, Ostrava 2,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, ve
věci kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2005,
č. j. 59 Az 207/2004 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Ivo Adámka se u r č u je částkou 2558 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále označován jako „stěžovatel“)
nadepsaný rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 18. 11. 2004, č. j. OAM-3184/VL-10-11-2004. Tímto rozhodnutím
správního orgánu byla žádost stěžovatele o azyl zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle
§16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá, že správní orgán nezjistil přesně a úplně
skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí a v důsledku toho i nesprávně posoudil žádost
o azyl. Dále uvedl, že důkazy, které si správní orgán opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné
a nemohl tedy správně usuzovat na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí
potřeboval zodpovědět. Stěžovatel také namítá, že rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných
podkladů, tj. není v něm logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro něj. Stěžovatel
také tvrdí, že jeho problémy na Ukrajině jsou sice soukromého charakteru, ale znemožňují
mu doma život. Stěžovatelovy poměry, podle jeho názoru, přesně popisuje čl. 53 Příručky
k postupům a kriteriím pro určování právního postavení uprchlíků, vydané Vysokým
komisařem v lednu 1992 v Ženevě; dále upozornil na čl. 43 téhož dokumentu.
Stěžovatel na výzvu krajského soudu svoji kasační stížnost prostřednictvím právního
zástupce doplnil tak, že napadá výše uvedené rozhodnutí krajského soudu z důvodu
dle §103 odst. 1 písm. b) zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního v platném znění
(dále jen „s. ř. s.“). Má za to, že v jeho případě nebyl objektivně zjištěn skutkový stav a došlo
tak k porušení principu legality a k ohrožení principu spravedlivého procesu.
V podrobnostech odkázal na svá vyjádření před správním orgánem a soudem. Stěžovatel
dále uvedl, že mu měl být udělen azyl.
Z těchto důvodů navrhuje výše uvedené rozhodnutí krajského soudu zrušit
a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Současně v rámci kasační stížnosti požádal o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Dále pro řízení
o kasační stížnosti odkázal na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi,
které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Žalovaný dále uvádí,
že neshledal žádnou souvislost mezi stěžovatelem citovanou „Příručkou k postupům
a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků“ a jím uváděnými důvody pro udělení
azylu. Z těchto důvodů pak žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti pro její
nedůvodnost a nepřiznání odkladného účinku.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil, že žádost o udělení azylu
podal stěžovatel dne 31. 10. 2004 a pohovor k této žádosti s ním byl proveden
dne 4. 11. 2004. Stěžovatel ve své žádosti uvedl, že v létě 2003 byl s bratrancem na diskotéce,
kde byli napadeni čtyřmi mladíky. Došlo k potyčce, při níž byl jeden člověk zraněn.
Stěžovatel do konfliktu nezasáhl, ale jeho bratranec ano. Následně přijeli policisté, kteří zatkli
pouze stěžovatele a jeho bratrance. Odvezli je na stanici a tam dva dny vyslýchali. Stěžovatel
byl poté propuštěn. Jeho bratranec byl však obviněn. Dále proběhl soud, kde stěžovatel
svědčil. V srpnu 2003 ho útočníci kontaktovali a požadovali, aby u soudu svědčil proti svému
bratranci. Když to odmítl, vyhrožovali mu. Nahlásil to na policii, ale ta mu nepomohla.
Násilníci ve výhružkách pokračovali. Stěžovatel nevěděl, co má dělat, a dostal strach.
Když byl předvolán k dalšímu soudu, nešel tam. Ukrýval se u babičky a nevycházel ven.
Známí mu řekli, že násilníci ho stejně najdou, a proto se rozhodl z Ukrajiny odjet do ČR.
Poté žil v ČR 10 měsíců nelegálně. O azyl žádá, aby si legalizoval pobyt v ČR. V písemném
prohlášení dále uvedl, že by chtěl v budoucnu získat vysokoškolské vzdělání a že se obává
o život svých příbuzných a svého bratra. Ve výše zmíněném pohovoru pak tyto skutečnosti
zopakoval a konkretizoval. Na rozdíl od žádosti o udělení azylu však uvedl, že policii
o pomoc nepožádal. S žádostí na pomoc se neobrátil ani na jiné státní orgány svojí vlasti,
což odůvodnil tím, že neměl svědky.
Rozhodnutím ze dne 18. 11. 2004, č. j. OAM-3184/VL-10-11-2004 žalovaný žádost
stěžovatele o azyl zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno,
že důvody stěžovatelovy žádosti o azyl byly problémy s neznámými osobami,
které se ho výhružkami a násilím snažily přimět ke křivému svědectví, snaha o studium
a legalizaci pobytu v ČR. Na základě tohoto dospěl žalovaný k názoru, že nebyly zjištěny
žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být ve své vlasti vystaven pronásledování
z důvodů pro azylové řízení významných.
Krajský soud se ve svém rozsudku ztotožnil se skutkovými i právními závěry
žalovaného vyslovenými v žalobou napadeném správním rozhodnutí. Uvedl, že nezjistil
žádné procesní pochybení a žalovaný řádně zjistil skutkový stav věci ze samotné žádosti
stěžovatele o udělení azylu a z podrobně provedeného pohovoru se stěžovatelem. Z hlediska
stěžovatelem uplatněných důvodů se krajský soud ztotožnil s právním názorem žalovaného,
že ani jeden ze stěžovatelem uváděných důvodů nelze podřadit pod důvody pro udělení azylu
uvedené v §12 zákona o azylu.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. zák. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
v platném znění (dále jen „s. ř. s.“) přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní namítány důvody
odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., neboť stěžovatel namítá,
že žalovaný a posléze krajský soud nesprávně aplikovali ustanovení §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], a žalovaný nezjistil přesně a úplně skutkový
stav věci a rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů, tj. není v něm logická vazba mezi
rozhodnutím a podkladem pro něj [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Rozsahem a důvody kasační
stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
Důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. není dán. Námitka,
že napadené rozhodnutí nebylo založeno na objektivním a určitém zjištění skutkového stavu,
není důvodná. Žalovaný správní orgán řádně zjistil skutkový stav, zejména pak ze žádosti
o azyl a z důkladně vedeného pohovoru se stěžovatelem zcela dostatečně zjistil důvody,
pro které stěžovatel žádá o poskytnutí azylu. Tato stížní námitka je uvedena naprosto
v obecné rovině, bez tvrzení o konkrétních pochybení správního orgánu. Nejvyšší správní
soud tedy může pouze v obecné rovině konstatovat, že stěžovatel popsal důvody, proč žádá
o azyl, podrobně v žádosti o udělení azylu. K těmto důvodům i jejich širšímu kontextu,
zejména k okolnostem, za kterých stěžovatel opustil zemi původu, a o jeho sociální situaci
s ním pak správní orgán vedl dostatečně podrobný pohovor, při kterém stěžovateli kladl
otázky směřující k podstatě věci a umožňující mu jeho žádost o azyl podrobněji specifikovat
a zdůvodnit. Rovněž není důvodná námitka stěžovatele, že rozhodnutí nevyplývá
ze zjištěných podkladů, vznesená opět pouze v obecné rovině. Rozhodnutí správního
orgánu je nepochybně plně srozumitelné, jednoznačně popisuje zjištěný skutkový
stav, přičemž vychází z provedených důkazů a obsahuje logicky postavené důvody,
o které se opírá. Nejvyšší správní soud tedy nezjistil porušení žádného s ustanovení spr. ř.
ani zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval stěžovatelovu námitkou opírající
se o ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Vedle pozitivního vymezení předpokladů pro udělení azylu v §12 zákona azylu,
stanoví tento zákon také vylučující důvody, při jejichž naplnění žadateli azyl udělit nelze;
tyto důvody jsou taxativně stanoveny v §15 a §16 tohoto zákona. Naplnění podmínek
vymezených v ustanovení §16 odst. 1 tohoto zákona, tj. podmínky pro zamítnutí žádosti
jako zjevně nedůvodné, vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publikován
pod č. 244/2004 Sb. NSS; srov. dále rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 5. 2004, č. j. 7 Azs 124/2004 - 45, publikováno pod č. 349/2004 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud se proto v souladu s touto konstantní judikaturou při hodnocení
předmětné stížní námitky zaměřil na otázku, zda v tomto případě byly splněny podmínky
pro aplikaci ust. §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu se zamítne
jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl
být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 téhož zákona. V průběhu správního
řízení bylo zjištěno, že důvodem stěžovatelovy žádosti o udělení azylu byly problémy
s neznámými osobami, které se ho výhružkami a násilím snažily přimět ke křivému svědectví,
snaha o studium a legalizaci pobytu v ČR. Ani jeden z těchto důvodů není (a to v souladu
s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu, srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 11. 2003, č. j. 4 Azs 26/2003 - 44, a rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, oboje dostupné
na www.nssoud.cz) podřaditelný pod důvody uvedené v §12 zákona o azylu. Jiné důvody pak
stěžovatel ani neuváděl. V průběhu správního řízení bylo zjištěno, že se stěžovatel
ani nepokusil svoje problémy řešit pomocí státních orgánů své vlasti, neboť se na ně vůbec
neobrátil kvůli tomu, že neměl svědky. Dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu
pouhou nedůvěru občana ve státní instituce nelze podřadit pod důvody pro udělení azylu
dle §12 zákona o azylu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004,
č. j. 5 Azs 7/2004 - 37, www.nssoud.cz). Z výše uvedených důvodů tedy žalovaný
nepochybil, když zamítl žádost stěžovatele jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1
písm. g). Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem žalovaného a z důvodů výše
uvedných neshledal žádnou souvislost mezi stěžovatelem citovanou „Příručkou k postupům
a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků“ a jím uváděnými důvody pro udělení
azylu.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádného z důvodů kasační stížnosti
uplatňovaných stěžovatelem. Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Žalovanému proto nepřísluší právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 4 in fine ve spojení s §120 s. ř. s.).
Advokátu stěžovatele, ustanovenému usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne
21. 10. 2005, č. j. 59 Az 207/2004 - 36, přiznal Nejvyšší správní soud odměnu za zastupování
v řízení o kasační stížnosti, a sice 2x 1000 Kč za dva úkony právní služby podle §11 odst. 1
písm. b) a d) (těmito úkony byly první porada s klientem včetně převzetí a přípravy
zastoupení, je-li klientovi zástupce ustanoven soudem, a doplnění kasační stížnosti ze dne
14. 11. 2005), ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního
tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“), a na to navázaný paušál 2x 75 Kč
podle §13 odst. 3 AT.
Advokát stěžovatele požadoval přiznat odměnu za tři úkony právní služby (ustanovení
advokáta včetně první porady s klientem, seznámení s věcí na soudě prostudováním spisu,
doplnění kasační stížnosti), ovšem Nejvyšší správní soud shledal, že advokát poskytl toliko
dva úkony právní služby – studium spisu na soudě totiž v jeho případě nelze subsumovat
pod ustanovení §11 odst. 1 písm. f) AT, jak se zřejmě advokát domníval, a to ani cestou
jeho užití podle §11 odst. 3 AT, nýbrž je nutno je považovat za součást přípravy zastoupení
ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) AT; rozhodujícím rozdílem zde je, že advokát spis studoval
za účelem seznámení se s věcí a přípravou zastoupení, a nikoli poté, co by ve věci již předtím
činil určité úkony a spis studoval v pozdější fázi svého angažmá pro stěžovatele. Úkon
podle §11 odst. 1 písm. b) AT [obdobně i úkon podle písm. a) téhož odstavce] v sobě
totiž zásadně zahrnuje určitý provázaný soubor dílčích činností advokáta při převzetí případu
a přípravě zastoupení, zejména pak takové činnosti jako úvodní pohovor se zastoupeným
a seznámení se s případem, čítaje v to i studium relevantních podkladů, včetně těch,
které jsou obsaženy v soudním spise. Jeho základní určující charakteristikou je účel
(příprava zastoupení) a to, že se děje v úvodní fázi poskytování právní služby. Úkon
podle §11 odst. 1 písm. f) AT (který je zjevně vázán na trestní řízení), jakož i úkon v řízení
občanskoprávním či v řízení podle s. ř. s., který by svou povahou a účelem byl úkonu
podle §11odst. 1 písm. f) AT nejbližší, se bude od úkonu podle §11 odst. 1 písm. a) či b) AT
liší právě tím, že nepůjde o přípravu zastoupení jako takového, nýbrž zpravidla o rekapitulaci
výsledků dosavadního řízení a přípravu na jeho další fázi, a že obvykle nebude poskytován
v úvodní fázi zastoupení.
Advokát stěžovatele doložil, že od 1. 8. 2006 bude plátce daně z přidané hodnoty.
Nejvyšší správní soud mu proto s ohledem na skutečnost, že rozsudek, v němž je jeho odměna
a náhrada hotových výdajů určena, mu bude doručen až po tomto datu, přiznal
též náhradu částky zaplacené na tuto daň (viz §35 odst. 8, §57 odst. 2 s. ř. s., §23a zákona
č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zák. o advokacii“),
tedy 408 Kč (19 % z částky 2150 Kč).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. července 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu