ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.120.2005
sp. zn. 2 Azs 120/2005 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce:
V. H., zastoupený advokátkou JUDr. Alenou Strnadovou se sídlem Tovaryšský vrch 1353/1,
Liberec, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM,
Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
27. 1. 2005, sp. zn. 60 Az 132/2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Stěžovatel včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku
Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra ČR (dále jen „žalovaný“) ze dne 23. 6. 2004, č. j. OAM-2149/VL-10-06-2004,
o zamítnutí jeho žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) a jeho naplnění
spatřuje v tom, že mu v řízení před krajským soudem nebyla umožněna účast,
jelikož mu nebyla doručena výzva krajského soudu ve smyslu ustanovení §51 s. ř. s.
Z tohoto důvodu stěžovatel navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského soudu
a zároveň žádá, aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkazuje na správní spis, nicméně
jelikož stížnost brojí toliko proti rozhodnutí krajského soudu, ponechává na úvaze Nejvyššího
správního soudu posouzení její důvodnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel uplatnil jedinou námitku, a to porušení
ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení platí, že „soud může rozhodnout
o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to,
že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy
předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě
poučen.“
K této otázce je předně nutno uvést, že Nejvyšší správní soud v jiných svých
rozhodnutích (viz např. rozsudek sp. zn. 6 Azs 28/2003, in: č. 482/2005 Sb. NSS) konstatoval,
že - pokud by tato námitka byla shledána důvodnou - pak již jen toto konstatování musí vést
ke zrušení napadeného rozsudku, neboť odnětí možnosti jednat před soudem by představovalo
vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí. Bylo-li by totiž krajským
soudem ve věci rozhodnuto, aniž by stěžovateli byla dána možnost jednat před soudem,
nelze takový proces za situace, kdy nebyly splněny zákonem stanovené podmínky pro
rozhodnutí věci bez nařízení jednání, shledat spravedlivým. Účastníku totiž nelze upřít právo
na veřejné projednání jeho věci v jeho přítomnosti včetně možnosti vyjádřit se k věci,
jak je mu garantováno článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K takovému
závěru je nutno dospět i s přihlédnutím k rozhodovací praxi Ústavního soudu (viz např. nález
sp. zn. I. ÚS 57/94 ze dne 2. 2. 1995 nebo sp. zn. IV. ÚS 97/94 ze dne 20. 2. 1995).
Ze soudního spisu k této uplatněné námitce nicméně plyne, že krajský soud přípisem
ze dne 27. 8. 2004 (č. l. 15) stěžovateli zaslal vyjádření žalovaného k jeho žalobě a zároveň
ho s odkazem na ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. vyzval ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím
ve věci samé bez jednání. Současně ho poučil, že tento souhlas bude udělen také tehdy,
pokud do dvou týdnů od doručení této výzvy stěžovatel nevyjádří svůj nesouhlas s takovým
projednáním věci. Tato výzva byla stěžovateli řádně doručena dne 8. 9. 2004 (viz doručenka
na č. l. 14).
Je tedy zřejmé, že krajský soud stěžovatele o možnosti rozhodnutí bez jednání řádně
a zcela v intencích ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. poučil a za situace, kdy stěžovatel
na jeho výzvu ve stanovené lhůtě nikterak nereagoval, měl oprávněně za to,
že s rozhodováním bez nařízení jednání souhlasí. Naopak stěžovatel nemá pravdu, pokud
tvrdí, že mu předmětná výzva podle ustanovení §51 odst. 1 nebyla vůbec doručena.
Nad tento rámec Nejvyšší správní soud odkazuje na stanovisko Ústavního soudu
(Pl.-st. 20/05), který k otázce povinnosti soudů tlumočit písemnou korespondenci s účastníky
řízení vyslovil právní názor, podle něhož „základní právo účastníka řízení na pomoc
tlumočníka ve smyslu čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nelze rozšiřovat pomocí
interpretace, resp. konkretizace čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jako obecného
ustanovení o spravedlivém řízení. Základní právo garantované čl. 37 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení a naopak.
To nevylučuje, aby zákonná úprava poskytla vyšší standard.“
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě nezjistil, že by bylo
možno ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. důvodně tvrdit, že by se krajský
soud dopustil namítané vady řízení. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud dospěl
po přezkoumání kasační stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. března 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu