ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.56.2006
sp. zn. 2 Azs 56/2006 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: M. S.,
t. č. pobytem Štěrboholská 571, Praha 10, zastoupeného JUDr. Ivo Adámkem, advokátem
se sídlem Ostrčilova 13, Ostrava 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, ve věci kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 15. 6. 2005, č. j. 59 Az 167/2004 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Ivo Adámka se u r č u je částkou 2558 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále označován jako „stěžovatel“)
nadepsaný rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 1. 9. 2004, č. j. OAM-2644/VL-07-03-2004. Tímto rozhodnutím
správního orgánu byla žádost stěžovatele o azyl zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle
§16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá, že správní orgán nezjistil přesně a úplně
skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí a v důsledku toho i nesprávně posoudil žádost
o azyl. Dále uvedl, že důkazy, které si správní orgán opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné
a nemohl tedy správně usuzovat na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí
potřeboval zodpovědět. Stěžovatel také namítá, že rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných
podkladů, tj. není v něm logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro něj. Stěžovatel
uvedl, že v zemi původu má problémy s vyděrači, kteří po něm požadují výpalné, které není
schopen zaplatit. Na policii se nemá smysl obracet, protože ta podobné věci trpí a často
je i podporuje. Tyto problémy jsou jen zdánlivě soukromého charakteru. Stěžovatelovy
poměry, podle jeho názoru, přesně popisuje čl. 53 Příručky k postupům a kriteriím
pro určování právního postavení uprchlíků, vydané Vysokým komisařem v lednu 1992
v Ženevě; dále upozornil na čl. 43 téhož dokumentu.
Stěžovatel na výzvu krajského soudu svoji kasační stížnost prostřednictvím právního
zástupce doplnil tak, že napadá výše uvedené rozhodnutí krajského soudu z důvodu dle
§103 odst. 1 písm. b) zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního v platném znění
(dále jen „s. ř. s.“). V podrobnostech odkázal na svá vyjádření před správním orgánem
a soudem. Stěžovatel dále uvedl, že mu měl být v České republice udělen azyl, a to z důvodů
uvedených v ust. §12 zákona o azylu.
Z těchto důvodů navrhuje výše uvedené rozhodnutí krajského soudu zrušit a věc
mu vrátit k dalšímu řízení. Současně v rámci kasační stížnosti požádal o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Dále pro řízení
o kasační stížnosti odkázal na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi,
které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Žalovaný také
konstatoval, že stěžovatelem popisované jednání cizích osob bylo vedeno výhradně snahou
získat neoprávněný majetkový prospěch a v průběhu správního řízení stěžovatel neuvedl
žádné skutečnosti, které by svědčily o negativním postoji ukrajinských státních orgánů vůči
jeho osobě z důvodů pro azylové řízení významných.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil, že žádost o udělení azylu
podal stěžovatel dne 19. 8. 2004 a pohovor k této žádosti s ním byl proveden dne 25. 8. 2004.
Stěžovatel ve své žádosti uvedl, že v po smrti otce mu zůstala menší trafika, kterou dále
provozoval. Banditi po něm požadovali výpalné, které platil, ale když zvýšili svůj požadavek,
obrátil se na policii. Když se to bandité dozvěděli, požadovali po něm 15000 dolarů.
Přestěhoval se jinam, banditi mu v trafice rozbili okna. Dvakrát se ho pokusili zabít,
proto se rozhodl odjet. Aby se nemusel vrátit na Ukrajinu po obdrženém vyhoštění, přišel
požádat o azyl. V ručně psaném prohlášení uvedl, že nesouhlasí s mocí, která nemůže ochránit
lidi, kteří chtějí začít podnikat a poctivě vydělávat. Ve výše zmíněném pohovoru pak tyto
skutečnosti potvrdil a konkretizoval. Uvedl, že poté co banditi zjistili, že podal na jejich
chování stížnost na policii, byl jimi fyzicky napaden. Na policii toto nehlásil,
protože by si tím přitížil a za týden ode dne podání svoji stížnost stáhl. Policisté na toto
reagovali klidně, nemuseli to vyšetřovat. Předtím přislíbili vyšetřování, ale mohlo to trvat
i půl roku.
Rozhodnutím ze dne 1. 9. 2004, č. j. OAM-2644/VL-07-03-2004 žalovaný žádost
stěžovatele o azyl zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno,
že důvody stěžovatelovy žádosti o azyl byly problémy s pronásledováním ze strany vyděračů,
kteří se domáhali hrazení finančních prostředků za zajištění bezpečí podnikání. Rovněž
vyjádřil přání legalizace pobytu. Žalovaný dále konstatoval, že tyto nelze k důvodům
pro udělení azylu podřadit.
Krajský soud se ve svém rozsudku ztotožnil se skutkovými i právními závěry
žalovaného vyslovenými v žalobou napadeném správním rozhodnutí. Uvedl, že nezjistil
žádné procesní pochybení a žalovaný řádně zjistil skutkový stav věci ze samotné žádosti
stěžovatele o udělení azylu a z podrobně provedeného pohovoru se stěžovatelem. Z hlediska
stěžovatelem uplatněných důvodů se krajský soud ztotožnil s právním názorem žalovaného,
že ani jeden ze stěžovatelem uváděných důvodů nelze podřadit pod důvody pro udělení azylu
uvedené v §12 zákona o azylu.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou
v ní namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.,
neboť stěžovatel namítá, že žalovaný a posléze krajský soud nesprávně aplikovali ustanovení
§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], a žalovaný nezjistil přesně
a úplně skutkový stav věci a rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů, tj. není v něm
logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro něj [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
Důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. není dán. Námitka,
že napadené rozhodnutí nebylo založeno na objektivním a určitém zjištění skutkového stavu,
není důvodná. Žalovaný správní orgán řádně zjistil skutkový stav, zejména pak ze žádosti
o azyl a z důkladně vedeného pohovoru se stěžovatelem zcela dostatečně zjistil důvody,
pro které stěžovatel žádá o poskytnutí azylu. Tato stížní námitka je uvedena naprosto
v obecné rovině, bez tvrzení o konkrétních pochybení správního orgánu. Nejvyšší správní
soud tedy může pouze v obecné rovině konstatovat, že stěžovatel popsal důvody, proč žádá
o azyl, podrobně v žádosti o udělení azylu. K těmto důvodům i jejich širšímu kontextu,
zejména k okolnostem, za kterých stěžovatel opustil zemi původu, a o jeho sociální situaci
s ním pak správní orgán vedl dostatečně podrobný pohovor, při kterém stěžovateli kladl
otázky směřující k podstatě věci a umožňující mu jeho žádost o azyl podrobněji specifikovat
a zdůvodnit. Rovněž není důvodná námitka stěžovatele, že rozhodnutí nevyplývá
ze zjištěných podkladů, vznesená opět pouze v obecné rovině. Rozhodnutí správního orgánu
je nepochybně plně srozumitelné, jednoznačně popisuje zjištěný skutkový stav, přičemž
vychází z provedených důkazů a obsahuje logicky postavené důvody, o které se opírá.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil porušení žádného s ustanovení spr. ř. ani zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval stěžovatelovu námitkou opírající
se o ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Vedle pozitivního vymezení předpokladů pro udělení azylu v §12 zákona azylu,
stanoví tento zákon také vylučující důvody, při jejichž naplnění žadateli azyl udělit nelze; tyto
důvody jsou taxativně stanoveny v §15 a §16 tohoto zákona. Naplnění podmínek
vymezených v ustanovení §16 odst. 1 tohoto zákona, tj. podmínky pro zamítnutí žádosti jako
zjevně nedůvodné, vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publikován
pod č. 244/2004 Sb. NSS; srov. dále rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 5. 2004, č. j. 7 Azs 124/2004 - 45, publikováno pod č. 349/2004 Sb. NSS). Nejvyšší
správní soud se proto v souladu s touto konstantní judikaturou při hodnocení předmětné stížní
námitky zaměřil na otázku, zda v tomto případě byly splněny podmínky pro aplikaci
ust. §16 odst. 1 písm g) zákona o azylu.
Dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu se zamítne jako
zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být
vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 téhož zákona. V průběhu správního
řízení bylo zjištěno, že důvodem stěžovatelovy žádosti o udělení azylu byly problémy
s vyděrači a snaha o legalizaci pobytu v ČR. Ani jeden z těchto důvodů není (a to v souladu
s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu, srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 11. 2003, č. j. 4 Azs 26/2003 - 44, a rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, oboje dostupné
na www.nssoud.cz) podřaditelný pod důvody uvedené v §12 zákona o azylu. Jiné důvody
pak stěžovatel ani neuváděl. Stěžovatel ve své kasační stížnosti uvádí, že policii se nemá
smysl obracet, protože ta podobné věci trpí a často je i podporuje. Z jeho výpovědí před
správním orgánem však vyplývá, že se tyto problémy pokusil vyřešit pomocí policie vyřešit.
Ta mu přislíbila vyšetření případu. Poté však svoje podání stáhl a fyzické napadení
již na policii neoznámil. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu pouhou
nedůvěru občana ve státní instituce nelze podřadit pod důvody pro udělení azylu
dle §12 zákona o azylu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004,
č. j. 5 Azs 7/2004 - 37, www.nssoud.cz). Z výše uvedených důvodů tedy žalovaný
nepochybil, když zamítl žádost stěžovatele jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1
písm. g). Nejvyšší správní soud z důvodů výše uvedených neshledal žádnou souvislost mezi
stěžovatelem citovanou „Příručkou k postupům a kritériím pro určování právního postavení
uprchlíků“ a jím uváděnými důvody pro udělení azylu.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádného z důvodů kasační stížnosti
uplatňovaných stěžovatelem. Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Žalovanému proto nepřísluší právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 4 in fine ve spojení s §120 s. ř. s.).
Advokátu stěžovatele, ustanovenému usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne
23. 11. 2005, č. j. 59 Az 167/2004 - 52, přiznal Nejvyšší správní soud odměnu za zastupování
v řízení o kasační stížnosti, a sice 2 x 1000 Kč za dva úkony právní služby podle §11 odst. 1
písm. b) a d) (těmito úkony byly první porada s klientem včetně převzetí a přípravy
zastoupení, je-li klientovi zástupce ustanoven soudem, a doplnění kasační stížnosti ze dne
14. 11. 2005), ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního
tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“), a na to navázaný paušál 2x 75 Kč podle
§13 odst. 3 AT.
Advokát stěžovatele doložil, že od 1. 8. 2006 bude plátce daně z přidané hodnoty.
Nejvyšší správní soud mu proto s ohledem na skutečnost, že rozsudek, v němž je jeho odměna
a náhrada hotových výdajů určena, mu bude doručen až po tomto datu, přiznal též náhradu
částky zaplacené na tuto daň (viz §35 odst. 8, §57 odst. 2 s. ř. s., §23a zákona
č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zák. o advokacii“),
tedy 408 Kč (19 % z částky 2150 Kč).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 28. července 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu