ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.77.2006
sp. zn. 2 Azs 77/2006 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně:
S. S., zastoupené Mgr. Ondřejem Holkem, advokátem se sídlem Výškovická 122, 700 30
Ostrava - Zábřeh,, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP
21/OAM, Praha 7, ve věci kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
1. 8. 2005 , č. j. 59 Az 2/2005 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Ondřeje Holka se u r č u je částkou 2558 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále označována jako
„stěžovatelka“) nadepsaný rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 12. 2004, č. j. OAM-3603/VL-07-HA14-2004.
Tímto rozhodnutím správního orgánu byla žádost stěžovatelky o azyl zamítnuta jako zjevně
nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“).
Stěžovatelka ve své kasační stížnosti namítá, že krajský soud její žalobu posoudil
v rozporu se zákonem o azylu. Tvrdí, že nebylo prokázáno, že žádost o udělení azylu podala
s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo vydání k trestnímu stíhání do ciziny. Krajský
soud se podle stěžovatelky nevypořádal s námitkou týkající se obavy z návratu do země
původu. Úřady v zemi původu stěžovatelky jsou pasivní a nejsou jí schopny jakýmkoliv
způsobem pomoci proti zločinecké organizaci. Nelze jí neposkytnout azyl pouze s obecným
odkazem na existenci ekonomických důvodů. Její obavy z návratu na Ukrajinu se přímo
dotýkají ohrožení života, neboť jí není zajištěno základní právo obrátit se v případě ohrožení
ze strany zločinců na státní orgány. Policie ji dokonce navedla, aby se s mafií spojila
a poprosila jí o shovívavost. Po případném návratu do vlasti by stěžovatelka žila v neustálé
obavě o svůj život a o zajištění základních sociálních podmínek a v případě, že by dokázala
svou situaci alespoň z části vyřešit, stejně by ji mafie připravila o veškeré prostředky.
Z těchto důvodů navrhuje výše uvedené rozhodnutí krajského soudu zrušit a věc
mu vrátit k dalšímu řízení. Současně v rámci kasační stížnosti požádala o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Veškeré
stěžovatelčiny námitky byly v předcházejícím řízení soudem náležitě a podrobně vypořádány.
Žalovaný dále uvedl, že stěžovatelka se ani nepokusila svoje problémy řešit pomocí státních
orgánů země původu. Z těchto důvodů pak žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti
pro její nedůvodnost a nepřiznání odkladného účinku.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil, že žádost o udělení azylu
podala stěžovatelka dne 17. 12. 2004 a pohovor k této žádosti s ní byl proveden dne
22. 12. 2004. Stěžovatelka ve své žádosti uvedla, že 11. 10. 2004 byla vyhozena z bytu
krivorožskou mafií. Tvrdila, že se tak stalo proto, že její syn prohrál v automatech peníze
a měl u této mafie dluh 1500 USD. Stěžovatelka neměla kde bydlet. Kamarádka ji ubytovala
na chatě bez topení. Navíc je již 11 měsíců bez práce. V ručně psaném prohlášení pak tyto
důvody zopakovala. Ve výše zmíněném pohovoru pak uvedené skutečnosti potvrdila
a konkretizovala. Když jí mafiáni řekli, že má opustit byt, obrátila se na okrskového policistu,
který jí řekl, že pokud má peníze, má jim je dát, jinak je má požádat o slitování. Na žádné
nadřízené státní orgány se s žádostí o pomoc neobrátila, neboť jí mafiáni řekli, že pokud
se obrátí na policii, bude litovat.
Rozhodnutím ze dne 23. 12. 2004, č. j. OAM-3603/VL-07-HA14-2004 žalovaný
žádost stěžovatelky o azyl zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelčiny potíže – ekonomické potíže,
problémy s příslušníky mafie a nelegální pobyt v ČR – nelze důvodům pro udělení azylu
podřadit. Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka žalobou.
Krajský soud tuto žalobu výše uvedeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění rozsudku
se ztotožnil se skutkovými i právními závěry žalovaného vyslovenými v žalobou napadeném
správním rozhodnutí. Uvedl, že nezjistil žádné procesní pochybení a žalovaný řádně zjistil
skutkový stav věci ze samotné žádosti stěžovatelky o udělení azylu a z podrobně provedeného
pohovoru se stěžovatelkou. Konstatoval, že bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatelka
neuvedla žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že by mohla být vystavena
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Jako nedůvodné shledal soud
rovněž námitky stěžovatelky ohledně neudělení azylu dle §14 a o nerozhodnutí o překážce
vycestování dle §91 zákona o azylu. Jestliže je žádost o udělení azylu zamítnuta jako zjevně
nedůvodná, jsou podle krajského soudu v rozhodnutí správního orgánu nadbytečné výroky
o neudělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu a o překážce vycestování dle §91 téhož
zákona.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. zák. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
v platném znění (dále jen „s. ř. s.“) přípustná a ačkoliv stěžovatelka uvádí, že rozsudek napadá
z důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle jejího obsahu jsou v ní namítány důvody
odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) téhož zákona, neboť stěžovatelka namítá,
že žalovaný a posléze krajský soud nesprávně aplikovali ustanovení §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], a krajský soud se nevypořádal námitkou
týkající se obavy z návratu do země původu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Rozsahem
a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
Důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. není dán. Stěžovatelka
konkrétně namítá, že krajský soud se nevypořádal s její žalobní námitkou týkající se obavy
z návratu do země původu. Krajský soud se touto otázkou ve svém rozsudku dostatečně
vypořádal, když uvedl, že jestliže je žádost o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná,
jsou v rozhodnutí správního orgánu nadbytečné výroky o neudělení azylu podle §13 a §14
zákona o azylu a o překážce vycestování dle §91 téhož zákona. Tento názor je zcela
v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu. Pouze v případě udělení
či neudělení azylu v režimu §12, §13 a §14 téhož zákona je ve smyslu §28 zákona o azylu
obligatorní částí rozhodnutí konstatování, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2004, č. j. 2 Azs 147/2004 - 41,
srov. dále rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 5 Azs 230/2004 - 45,
oboje dostupné na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud se dále zabýval stěžovatelčinou námitkou opírající
se o ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Vedle pozitivního vymezení předpokladů pro udělení azylu v §12 zákona azylu,
stanoví tento zákon také vylučující důvody, při jejichž naplnění žadateli azyl udělit nelze; tyto
důvody jsou taxativně stanoveny v §15 a §16 tohoto zákona. Naplnění podmínek
vymezených v ustanovení §16 odst. 1 tohoto zákona, tj. podmínek pro zamítnutí žádosti jako
zjevně nedůvodné, vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publikován
pod č. 244/2004 Sb. NSS; srov. dále rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 5. 2004, č. j. 7 Azs 124/2004 - 45, publikováno pod č. 349/2004 Sb. NSS). Nejvyšší
správní soud se proto v souladu s touto konstantní judikaturou při hodnocení předmětné stížní
námitky zaměřil na otázku, zda v tomto případě byly splněny podmínky pro aplikaci
ust. §16 odst. 1 písm g) zákona o azylu.
Dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 téhož zákona. V průběhu správního řízení bylo
zjištěno, že důvodem stěžovatelčiny žádosti o udělení azylu byly problémy s mafií,
ekonomické potíže a snaha o legalizaci pobytu v ČR. Ani jeden z těchto důvodů není
(a to v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu, srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2003, č. j. 4 Azs 26/2003 - 44, a rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, oboje dostupné
na www.nssoud.cz) podřaditelný pod důvody uvedené v §12 zákona o azylu. Jiné důvody pak
stěžovatelka ani neuváděla. V průběhu správního řízení bylo zjištěno, že se stěžovatelka ani
nepokusila dostatečným způsobem svoje problémy řešit pomocí státních orgánů své vlasti.
Obrátila se pouze na okrskového policistu a na jeho nečinnost si ani nezkoušela stěžovat
u nadřízených orgánů. Dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu pouhou
nedůvěru občana ve státní instituce nelze podřadit pod důvody pro udělení azylu
dle §12 zákona o azylu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004,
č. j. 5 Azs 7/2004 - 37, www.nssoud.cz). Z výše uvedených důvodů tedy žalovaný
nepochybil, když zamítl žádost stěžovatelky jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1
písm. g).
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádného z důvodů kasační stížnosti
uplatňovaných stěžovatelkou. Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Žalovanému proto nepřísluší právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 4 in fine ve spojení s §120 s. ř. s.).
Advokátu stěžovatelky, ustanovenému usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne
15. 2. 2005, č. j. 59 Az 2/2005 - 56, přiznal Nejvyšší správní soud odměnu za zastupování
v řízení o kasační stížnosti, a sice 2 x 1000 Kč za dva úkony právní služby podle §11 odst. 1
písm. b) a d) (těmito úkony byly první porada s klientem včetně převzetí a přípravy
zastoupení, je-li klientovi zástupce ustanoven soudem, a doplnění kasační stížnosti ze dne
3. 3. 2006), ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního
tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“), a na to navázaný paušál 2x 75 Kč podle
§13 odst. 3 AT.
Advokát stěžovatelky požadoval přiznat odměnu za tři úkony právní služby (přípravu
a převzetí zastoupení, seznámení s věcí na soudě prostudováním spisu, doplnění kasační
stížnosti), ovšem Nejvyšší správní soud shledal, že advokát poskytl toliko dva úkony právní
služby – studium spisu na soudě totiž v jeho případě nelze subsumovat pod ustanovení
§11 odst. 1 písm. f) AT, jak se zřejmě advokát domníval, a to ani cestou jeho užití podle
§11 odst. 3 AT, nýbrž je nutno je považovat za součást přípravy zastoupení ve smyslu
§11 odst. 1 písm. b) AT; rozhodujícím rozdílem zde je, že advokát spis studoval za účelem
seznámení se s věcí a přípravou zastoupení, a nikoli poté, co by ve věci již předtím činil určité
úkony a spis studoval v pozdější fázi svého angažmá pro stěžovatelku. Úkon podle
§11 odst. 1 písm. b) AT [obdobně i úkon podle písm. a) téhož odstavce] v sobě totiž zásadně
zahrnuje určitý provázaný soubor dílčích činností advokáta při převzetí případu a přípravě
zastoupení, zejména pak takové činnosti jako úvodní pohovor se zastoupeným a seznámení
se s případem, čítaje v to i studium relevantních podkladů, včetně těch, které jsou obsaženy
v soudním spise. Jeho základní určující charakteristikou je účel (příprava zastoupení) a to,
že se děje v úvodní fázi poskytování právní služby. Úkon podle §11 odst. 1 písm. f) AT
(který je zjevně vázán na trestní řízení), jakož i úkon v řízení občanskoprávním či v řízení
podle s. ř. s., který by svou povahou a účelem byl úkonu podle §11 odst. 1 písm. f) AT
nejbližší, se bude od úkonu podle §11 odst. 1 písm. a) či b) AT lišit právě tím, že nepůjde
o přípravu zastoupení jako takového, nýbrž zpravidla o rekapitulaci výsledků dosavadního
řízení a přípravu na jeho další fázi, a že obvykle nebude poskytován v úvodní fázi zastoupení.
Advokát stěžovatelky doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Nejvyšší správní
soud mu proto přiznal též náhradu částky zaplacené na tuto daň (viz §35 odst. 8, §57
odst. 2 s. ř. s., §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, dále
jen „zák. o advokacii“), tedy 408 Kč (19 % z částky 2150 Kč).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 27. července 2006
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu