ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.80.2005
sp. zn. 2 Azs 80/2005 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha
Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce:
L. T. T., zastoupený advokátem JUDr. Gustavem Valenzem se sídlem Božkovská proti 15,
Plzeň, žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2004,
sp. zn. 55 Az 179/2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byla odmítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 21. 6. 2004,
č. j. OAM-1727/VL-19-ZA-03-2004, o neudělení azylu podle zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), když namítá
nezákonnost napadeného usnesení, jímž byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
o neudělení azylu podle zákona č. 325/1999 Sb.
Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením krajského soudu, že by jeho žaloba
postrádala náležitosti uvedené v §37 a v §71 s. ř. s., když v ní stěžovatel vymezil rozsah,
ve kterém rozhodnutí žalovaného napadá, a žalobní body byly vymezeny uvedením důvodů,
pro které s napadeným rozhodnutím nesouhlasí, tedy názorem, že splňoval podmínky
pro udělení azylu podle §12 a podle §14 zákona o azylu. Stěžovatel se tak neztotožňuje
s názorem krajského soudu, že by byla výzva k doplnění žaloby podle §37 odst. 5 s. ř. s.
nadbytečná, a krajský soud měl stěžovatele vyzvat k odstranění vad podání. Stěžovatel
proto poukazuje na ustanovení §36 odst. 1 s. ř. s., podle kterého mají účastníci řízení rovné
postavení a soud jim musí poskytnout stejné možnosti k uplatnění jejich práv,
včetně případného poučení o procesních právech a povinnostech v rozsahu nezbytném
k tomu, aby v řízení neutrpěli újmu. Tím, že krajský soud neposkytl stěžovateli poučení
o jeho právech a povinnostech a nestanovil mu zároveň lhůtu k odstranění vad podání,
tuto svou povinnost porušil a zatížil své rozhodnutí podstatnou vadou řízení.
Z tohoto důvodu stěžovatel navrhuje zrušit napadené usnesení krajského soudu
a zároveň žádá, aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek, aby nebyl nucen
vycestovat do své vlasti, aniž by se dozvěděl výsledek řízení o podané kasační stížnosti.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že stěžovatel požádal o azyl dne 15. 4. 2004 a jako důvod žádosti o azyl uvedl,
že do ČR přijel v roce 1992 na základě mezistátní dohody. Nesouhlasil s vietnamským
komunistickým režimem a v případě návratu do Vietnamu se obával nezaměstnanosti.
Na území ČR byl přistižen při obchodu s nelegálním zbožím, a proto požádal o azyl,
aby se vyhnul správnímu vyhoštění. Částečně totéž vyplývá i z protokolu o pohovoru
k žádosti o udělení azylu ze dne 16. 6. 2004, kde doplnil, že byl v ČR trestně odsouzen
za porušování ochranných známek, a upřesnil svůj nesouhlas s korupčním prostředím
a nedostatkem sociální péče ve Vietnamu. V tomto pohovoru stěžovatel nově zmínil
i své potíže s vietnamským režimem a fakt, že pod pseudonymem poslal do vietnamských
novin kritický článek.
Žalovaný předmětnou žádost o poskytnutí azylu zamítl svým výše označeným
rozhodnutím ze dne 21. 6. 2004. V tomto svém rozhodnutí uvedl, že jediným důvodem
stěžovatelovy žádosti o azyl byla jeho snaha legalizovat svůj pobyt v ČR. Stěžovatel neměl
do svého odchodu do ČR žádné problémy s vietnamskými úřady a ze země odešel pro svůj
neúspěch na trhu práce a pro nedokonalost systému sociálního zabezpečení a péče
o nezaměstnané ve Vietnamu. Dále žalovaný shledal rozpory mezi důvody uváděnými
stěžovatelem v žádosti o azyl a jejich výrazným rozšířením v následném pohovoru,
což žalovaný označil za účelové zveličování. Žalovaný konečně připomněl, že stěžovatel
požádal o azyl až poté, co mu hrozilo vyhoštění z území ČR. Celkově nebyly shledány
podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, a dále ani podmínky umožňující
jeho udělení podle §13 a §14 zákona o azylu a nebyla shledána ani přítomnost překážky
vycestování.
Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu
v Brně, kde pouze uvedl, že lidské právo ve Vietnamu je na nízké úrovni a že protestoval
proti vietnamskému režimu tím, že napsal do novin. V případě návratu se obával zatčení.
Tuto žalobu krajský soud odmítl usnesením napadeným nyní posuzovanou kasační
stížností. V tomto usnesení krajský soud shledal, že stěžovatelův návrh musel být odmítnut,
neboť pravomocné rozhodnutí správního orgánu soud přezkoumává podle §75 odst. 2 s. ř. s.
pouze v mezích žalobních bodů v žalobě uvedených, přičemž tato žaloba musí obsahovat
náležitosti vyplývající z ustanovení §71 odst. 1 písm. a) až f) s. ř. s. a jejím základem musí
být podle §65 odst. 1 s. ř. s. tvrzené porušení práv úkonem správního orgánu napadeným
danou žalobou spočívající v porušení žalobcem označeného právního předpisu.
U stěžovatelovy žaloby tyto náležitosti, jež by soudu umožňovaly o věci rozhodnout, soud
neshledal, když se stěžovatel omezil v zásadě jen na ohlášení nesouhlasu s napadeným
rozhodnutím žalovaného a na vyjádření obavy z návratu do vlasti. Bez doplnění žaloby,
zejména o její petit, tvrzení důvodu nezákonnosti a označení napadaných výroků rozhodnutí,
nebylo dle názoru krajského soudu možno o věci dále jednat, přitom doplnění těchto
náležitostí stěžovatelem bylo již v dané věci nepřípustné s ohledem na marné uplynutí lhůty
pro podání žaloby, jež je zároveň podle §71 odst. 2 s. ř. s. lhůtou pro rozšíření žaloby
o žalobní body či napadané výroky rozhodnutí. V dané situaci s ohledem na uplynutí
této lhůty shledal krajský soud jako nadbytečné i poučování stěžovatele za účelem odstranění
vad, neboť tyto vady byly pro uplynutí lhůty již neodstranitelné.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Brně
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky usnesení krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Posuzovaná kasační stížnost napadá dané usnesení jediným komplexním argumentem
spočívajícím v odlišném stěžovatelově pohledu na postup, který měl být krajským soudem
použit poté, co tento obdržel stěžovatelovu žalobu. Nejvyšší správní soud proto na základě
tohoto stěžovatelova argumentu posoudil, zda krajský soud porušil povinnosti uložené mu
§37 odst. 5 s. ř. s., když podanou žalobu odmítl pro nesplnění základních náležitostí podání
k soudu a náležitostí žaloby ve správním soudnictví, místo aby stěžovatele poučil o vadách
podání a ponechal mu lhůtu k napravení těchto vad, jak stěžovatel ex post požaduje
ve své kasační stížnosti.
Podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu – a ve shodě s konstantní judikaturou
Ústavního soudu - je nutno vycházet především ze skutečnosti, že smyslem procesních
podmínek řízení obecně je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv,
resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích a urychlení procesu
rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Stanovení těchto podmínek
proto musí být provedeno transparentně, srozumitelně a předvídatelným způsobem a nesmí
být zejména zneužíváno k tomu, aby v praxi docházelo k denegatio iustitiae
(odepření spravedlnosti).
V tomto směru Nejvyšší správní soud především vychází z ustanovení §46 odst. 1
písm. a) s. ř. s., které je třeba chápat jako vyjádření možnosti dané soudům meritorně
se nezabývat podáními, jež nesplňují náležitosti kladené na žaloby ve správním soudnictví
a tedy například neposkytují soudu dostatek informací k tomu, aby vůbec mohl meritorně
rozhodnout. Je přitom třeba rozlišovat na straně jedné takové nedostatky v podání,
jež zakládají poučovací povinnost soudu, aby nebyla odepřena spravedlnost ve smyslu čl. 36
Listiny základních práv a svobod či čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, přičemž důsledkem nesplnění této poučovací povinnosti by byla nezákonnost
takového soudního rozhodnutí, jak bylo opakovaně vyjádřeno i v judikatuře Ústavního soudu
(viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 79/94, I. ÚS 63/96 či III. ÚS 127/96); a na straně druhé takové
nedostatky, které nelze odstranit ani po poučení soudem, neboť jejich závažnost zabraňuje
soudu posoudit žalobu jako žalobu vůbec, a i v takovém případě – tedy nejen při neodstranění
vad, o jejichž přítomnosti byl účastník soudem poučen – nezbývá soudu než podání
odmítnout.
Přezkum Nejvyššího správního soudu pak směřuje k otázce, zda intenzita nedostatků
stěžovatelova podání označeného jako žaloba dosáhla té míry, při níž je veřejný zájem
na co nejširším přístupu ke spravedlnosti převážen zájmem na efektivním fungování
této spravedlnosti, jež je podmíněno také nepřetížeností soudů meritorním přezkoumáváním
podání, u nichž například není patrné, proti čemu směřují, tedy z jakého zákonného důvodu
se spravedlnosti dovolávají. Při takto nastolené otázce nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu
než rozhodnout, že ve světle příslušných ustanovení s. ř. s. posuzované stěžovatelovo podání
této intenzity dosáhlo.
V důsledku přísně dispoziční zásady v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního
orgánu totiž musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých
skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné
nebo nicotné [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. V souzené věci je však zřejmé, že posuzované
stěžovatelovo podání žádné žalobní body či tvrzený rozpor napadeného rozhodnutí
Ministerstva vnitra se zákonem neobsahovalo a že stěžovatel toto podání v zákonné lhůtě
pro jeho podání ani nijak nedoplnil. Není zjevné, na jakém základě stěžovatel v kasační
stížnosti tvrdí, že v žalobě uvedl názor, že splňuje podmínky podle §12 a §14 zákona
o azylu. Zdejší soud v této žalobě nic, co by takové námitce napovídalo, nenašel a žaloba
vskutku neobsahovala žádný právní žalobní bod.
Přitom zákon stanoví, že žaloba musí vždy obsahovat alespoň jeden žalobní bod
(viz 2. věta ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s.). Pokud žádný žalobní bod neobsahuje,
může být tento nedostatek podmínek řízení odstraněn, a to ve lhůtě pro podání
žaloby, jak vyplývá z citovaného ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. Nestačí tedy v dané lhůtě
podat soudu – ať už přímo, či prostřednictvím správního orgánu - jakékoli podání označené
jako žaloba, či obdobně; nýbrž je třeba podat v této lhůtě takové podání, jež může soud jako
žalobu skutečně posoudit. Není tudíž dána zákonná povinnost soudu v těchto případech vždy
vyzývat žalobce k odstranění vad ve smyslu ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce
pojímaná povinnost soudu by zjevně odporovala zmíněné zásadě dispoziční, již správně uvádí
krajský soud, a rovněž zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je tento typ řízení
koncipován. Tento názor přitom odráží setrvalou judikaturu Nejvyššího správního soudu,
jak byla vyjádřena např. v rozhodnutí ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 2 Azs 9/2003
(publ. pod č. 113/2004 Sb. NSS). Ústavní souladnost tohoto přístupu byla ostatně potvrzena
již v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. IV. ÚS 613/03, jímž byla
odmítnuta ústavní stížnost proti zmíněnému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 10. 2003 pro nepřípustnost z důvodu nevyčerpání všech právních prostředků k ochraně
práva, přičemž toto nevyčerpání shledal Ústavní soud v „nedbání o ochranu vlastních práv“
stěžovatele, jenž proti rozhodnutí Ministerstva vnitra brojil pouze podáním neobsahujícím
žalobní body obdobně jako v případě nyní posuzovaném.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že se Krajský soud v Brně napadeným
usnesením nedopustil nezákonnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
když stěžovatelovo podání podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl,
aniž jej předtím vyzval k odstranění nedostatku podmínky řízení.
Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační stížnosti
k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se žalovanému nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. února 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu