ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.280.2005
sp. zn. 3 Azs 280/2005 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci
žalobkyně: L. H., zastoupené JUDr. Martinem Klimo, advokátem, se sídlem Brno, Tišnovská
6, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 65 Az 101/2004, o přezkoumání rozhodnutí
žalovaného ze dne 9. 12. 2004, č. j. OAM-3281/VL-20-19-2004, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2005, č. j. 65 Az 101/2004 –
19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 12. 2004 č.j. OAM-3281/VL-20-19-2004 nebyl
žalobkyni udělen azyl podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění platném v době rozhodování
ve věci (dále jen „zákon o azylu“), a současně bylo vysloveno, že se na ni nevztahuje
překážka vycestování dle ustanovení §91 téhož zákona. Žalovaný uvedl, že v průběhu
správního řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti o udělení azylu žalobkyně jsou potíže
se soukromými osobami kvůli odlišné sexuální orientaci a dále snaha o legalizaci pobytu
na území České republiky. Žádost žalobkyně posuzoval žalovaný na pozadí informací, které
shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické situace a ekonomické situace a stavu
dodržování lidských práv na Ukrajině, a na jejichž základě dospěl k názoru, že pronásledování
občanů z důvodu jejich odlišné sexuální orientace není součástí politiky státních orgánů
Ukrajiny. Žalobkyně navíc sdělila, že nikdy žádné problémy s pracovníky ukrajinských
státních orgánu neměla, i když považovala jednání soukromých osob za tak závažné, že kvůli
němu opustila zemi původu, státní orgány o pomoc nepožádala, jelikož tak neučinila,
neprokázala, že by jim bylo uváděné nepřátelské jednání soukromých osob možno přičítat.
Žalovaný během správního řízení shledal, že předkládané potíže žalobkyně kvůli její
homosexuální orientaci nelze považovat za pronásledování dle ustanovení §12 zákon o azylu,
neboť jsou odlišné od skutečností taxativně vymezených v citovaném ustanovení. Žalobkyně
dle žalovaného nesplňuje rovněž důvod pro udělení azylu dle ustanovení §13 zákona o azylu
a na základě jí sdělených údajů v průběhu správního řízení nezjistil žalovaný ani zvláštního
zřetele hodný důvod pro udělení azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 5. 2005 č. j. 65 Az 101/2004 – 19 zamítl
žalobu podanou žalobcem proti shora citovanému rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění
rozsudku krajský soud shrnul dosavadní skutková a právní zjištění ve věci a mimo jiné uvedl,
že z žádosti o udělení azylu ani z obsahu pohovoru nevyplývá, že by žalobkyně ve vlasti
vyvíjela činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod nebo se důvodně obává
pronásledování z důvodu rasy, náboženství, příslušnosti k sociální skupině nebo pro zastávání
určitých politických názorů na Ukrajině. Žalobkyně dle názoru soudu opustila vlast ve snaze
vyhnout se problémům se spoluobčany, které souvisely s její sexuální orientací, a které
spočívaly v tom, že se jí spoluobčané vysmívali a uráželi ji. Z výpovědi žalobkyně vyplynulo,
že se neobrátila při řešení těchto problémů na žádné státní orgány a nelze proto dospět
k závěru, že státní orgány Ukrajiny by jí svévolně pomoc odmítly, nebo že nevhodné jednání
spoluobčanů bylo konáno za jejich souhlasu. Za tohoto stavu nelze dle krajského soudu
dospět k závěru, že šlo o pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Dále krajský soud uvedl,
že ze znění ustanovení §14 zákona o azylu vyplývá, že na jeho udělení není právní nárok
a rozhodování o tomto azylu se děje v rovině úvahy správního orgánu. Krajský soud zjistil,
že žalovaný se žádostí žalobkyně o udělení azylu zabýval odpovědně a svědomitě, zjistil
úplně skutečný stav věci, rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Protože soud
neshledal rozhodnutí žalovaného nezákonným, žalobu jako nedůvodnou zamítl dle ustanovení
§78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“).
Žalobkyně podala proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě včas kasační stížnost,
ve které namítá, že napadeným rozsudkem došlo k nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a to zejména ve vztahu
k ustanovením §12 písm. b) a §14 zákona o azylu. Ze strany žalovaného správního orgánu
došlo pouze k jednostranné aplikaci ustanovení o neudělení azylu z důvodu odůvodněného
strachu z pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině, to vše bez
jakéhokoliv hlubšího zkoumání a zohlednění všech okolností případu. V případě
humanitárních důvodů k udělen azylu došlo dle stěžovatelky k porušení zákona v tom,
že žalovaný špatně posoudil tyto důvody, respektive je neposuzoval a nezdůvodňoval vůbec,
nezabýval se jejich podrobným rozborem a dopadem na život stěžovatelky. Stěžovatelka
je přesvědčena, že rozhodnutí žalovaného nebylo vydáno v souladu s ustanovením správního
řádu o tom, že v odůvodnění rozhodnutí správní orgán uvede, které skutečnosti byly
podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití
právních předpisů, na základě kterých rozhodoval. Stěžovatelka navrhuje, aby rozsudek
krajského soudu byl zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení, zároveň navrhuje přiznat
kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu
s právními předpisy, a odkazuje na správní spis ve věci, zejména na vlastní podání a výpovědi
stěžovatele, a na vydané rozhodnutí. Žalovaný navrhuje, aby kasační stížnost byla zamítnuta
a nebyl přiznán odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za vhodné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu komplexně posuzovat otázku, zda měl
či neměl být stěžovateli azyl udělen, nýbrž má posoudit, zda předchozí řízení trpělo vadami
spadajícími pod vymezení v §103 odst. 1 s. ř. s. tvrzenými v kasační stížnosti, popřípadě
některými dalšími vadami, k jejichž přezkumu je Nejvyšší správní soud povolán v řízení
zahájeném platně podanou kasační stížností
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod
a nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho
posledního trvalého bydliště. Za pronásledování ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu
se považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo
jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož
je cizinec státním občanem, nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem
zajistit ochranu před takovým jednáním. Jestliže v řízení o udělení azylu není zjištěn důvod
pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu, lze v případě hodném zvláštního
zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu dle ustanovení §14 zákona o azylu.
Námitka stěžovatelky o nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky krajským soudem v předcházejícím řízení se ukazuje neopodstatněnou. Nesprávné
posouzení právní otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je vybrána
nesprávná právní norma, popř. je sice vybrána správná právní norma, ale je nesprávně
vyložena nebo aplikována. Právní otázkou, kterou se soud v předcházejícím řízení zejména
zabýval, je otázka, zda důvody uváděné stěžovatelkou, lze podřadit důvodům pro udělení
azylu dle ustanovení §12 písm. a) či b) zákona o azylu. Ze správního spisu ve věci krajský
soud jednoznačně seznal, že v rámci správního řízení o udělení azylu nevyšlo najevo, že by se
stěžovatelka ve státě původu musela důvodně obávat pronásledování za uplatňování
politických práv a svobod nebo pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má. Stěžovatelka jako důvody pro udělení azylu uváděla toliko potíže, které
měla ve vlasti se soukromými osobami (spoluobčany), které se k ní chovaly negativně
z důvodu její odlišné sexuální orientace. Pronásledování soukromými osobami nespadá
pod ochranu zákona o azylu, když se stěžovatelka ani nepokusila obrátit s žádostí o pomoc
na státní či nestání orgány či instituce ve vlasti. Krajský soud tedy právní otázku ohledně
možného udělení azylu stěžovatelce dle ustanovení §12 zákona o azylu posoudil správně
(přičemž vyslovil souhlas se závěrem žalovaného), proto Nejvyšší správní soud neshledal
stěžovatelkou namítaný důvod kasační stížnosti dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
oprávněným.
Co se týče možného udělení humanitárního azylu dle ustanovení §14 zákona o azylu,
Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem především konstatuje, že na jeho udělení
není právní nárok a okolnosti svědčící pro poskytnutí humanitárního azylu posuzuje správní
orgán na základě volné úvahy. Samotné správní rozhodnutí týkající se humanitárního azylu
podléhá přezkumu soudu pouze v tomu směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených
zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku
byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud
oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. V daném případě
se stěžovatelka v rámci řízení o udělení azylu u žalovaného poskytnutí humanitárního azylu
dle §14 zákona o azylu výslovně nedomáhala a žalovaný při zvažování této možnosti
vycházel z posouzení osobní situace stěžovatelky a zejména ze skutečností uváděných
stěžovatelkou, přičemž podmínky pro udělení humanitárního azylu v zákonem stanovených
mezích správního uvážení neshledal a v řízení o žalobě dospěl ke stejnému právnímu závěru
také krajský soud. Nejvyšší správní soud se s přijatým závěrem ve věci ztotožňuje, neboť
stěžovatelkou nebyly v průběhu správního řízení a koneckonců ani přezkumného řízení
soudního předestřeny žádné natolik závažné a naléhavé skutečnosti, jež by mohly být
považovány za hodné zvláštního zřetele.
Podle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud nepřihlíží
ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí.
Stěžovatelka v kasační stížnosti nově tvrdí, že rozhodnutí žalovaného nebylo vydáno
v souladu s ustanovením §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění
platném v době rozhodování ve věci. Protože stěžovatelka citovanou skutečnost nenamítala
v rámci řízení o žalobě u krajského soudu (v žalobě namítala pouze porušení ustanovení §47
odst. 1 správního řádu), a uvedla ji teprve po vydání napadeného rozsudku v kasační stížnosti,
nemůže k ní Nejvyšší správní soud přihlížet.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
S přihlédnutím k ustanovení §78b odst. 1 zákona o azylu, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal
(§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu