ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.338.2005
sp. zn. 4 Azs 338/2005 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobců: a) E.
V., b) nezl. D V, c) nezl. N V, všichni právně zastoupeni JUDr. Ladislavem Hostýnkem,
advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 160, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2005 č. j. 30 Az 153/2004 – 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků řízení se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 15. 10. 2004, č. j. OAM-7454/VL-07-P05-R2-2001,
rozhodl žalovaný tak, že se žalobcům azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje a že se na cizince nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 téhož zákona. Správní orgán dovodil, že u žalobců není splněna
žádná ze zákonných podmínek pro udělení azylu vymezených v ust. §12 písm. a) a b) zákona
o azylu, jakož i podmínka ust. §13 téhož zákona (neboť žalobci nejsou rodinnými příslušníky
osoby, které by byl azyl udělen). Neshledal u žalobců na základě údajů sdělených žalobkyní
E. V. ani důvod hodný zvláštního zřetele pro udělení tzv. humanitárního azylu ve smyslu §14
zákona o azylu.
Proti citovanému rozhodnutí podali žalobci včas žalobu, v níž namítali, že správní
orgán nehodnotil důvody, pro které opustili zemi původu ve vzájemných souvislostech
s důvody, pro kterou musel Moldavsko opustit manžel první žalobkyně a otec dalších
dvou žalobců N. V., jehož žádost o azyl byla projednávána samostatně. Ten byl nucen
k odchodu z vlasti po té, co mu policie nezajistila dostatečnou ochranu, jakožto utajenému
svědkovi, naopak jeho osobní údaje byly údajně prozrazeny kriminálním živlům. Jím tvrzené
skutečnosti přitom žalovaný nevzal dostatečně v potaz. Po jeho odchodu z vlasti se pozornost
těchto lidí zaměřila na žalobkyni a její děti, což bylo důvodem jejich odjezdu do České
republiky. Žalobci vytýkali správnímu orgánu nedostatečně zjištěný skutkový stav věci,
porušení práva na spravedlivé posouzení věci, která byla podle jejich přesvědčení rozhodnuta
jen s odkazem na obecně přístupné informační zdroje, ačkoliv žalobci uváděli konkrétní a
ověřitelná fakta. Připomněli, že poté, co byla proti prvnímu rozhodnutí správního orgánu o
neudělení azylu žalobcům podána správní žaloba, které soud vyhověl a věc byla žalovanému
vrácena k dalšímu řízení, zabýval se žalovaný nadále věcí pouze formálně. Žalobci
navrhovali, aby Krajský soud v Hradci Králové napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení.
Uvedený soud rozsudkem ze dne 30. 6. 2005, č. j. 30 Az 153/2004 – 37, žalobu
jako nedůvodnou zamítl podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). V odůvodnění zdůraznil, že nemůže obstát žalobní námitka zpochybňující
úplnost a dostatečnost zjištění skutkového stavu věci, neboť správní spisy obsahovaly
nejen dostatečné podklady, ze kterých žalovaný vycházel při hodnocení situace v Moldavské
republice (Zpráv Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv v Moldavsku
za rok 2001 a 2003, Zprávu Ministerstva vnitra Velké Británie o hodnocení této země
v říjnu 2002) ale i rozhodnutí správních orgánů ve věci N. V., tedy manžela první žalobkyně a
otce nezletilých žalobců. Žalovaný přitom vycházel též z výpovědí první žalobkyně
učiněných v průběhu azylového řízení. Krajský soud shodně se žalovaným uzavřel, že u
žalobců nebyly prokázány skutečnosti svědčící o tom, že by v zemi původu
byli pronásledování za uplatňování politických práv a svobod, nebo měli odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, tj. rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství mají. Příčina jejich odchodu ze země původu tkvěla výlučně v obavách
z nezákonného jednání soukromých osob, přičemž ze strany státních orgánů
k žádnému pronásledování nedocházelo a žalobci nic takového ani netvrdili. Důvodnou
nebyla ani jejich námitka, že při rozhodování nezohlednily případ pana N. V., neboť žalovaný
se s obsahem azylové věci tohoto žadatele podrobně seznámil. Správně však posoudil, že
právo na azyl je právem osobnostním, kdy důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o
azylu nejsou bez dalšího přenosné ve prospěch osob druhých, byť jsou blízcí rodinní
příslušníci; v daném případě navíc za situace, kdy žádosti uvedeného rodinného příslušníka o
udělení azylu vyhověno nebylo. Krajský soud neshledal ani naplnění zákonných podmínek
ust. §13 zákona o azylu, neboť zjistil, že žalobci nejsou rodinnými příslušníky osoby, které
by byl udělen azyl a neshledal ze strany žalovaného ani porušení ust. §14 téhož zákona,
přičemž připomněl, že udělení humanitárního azylu se žalobci ani výslovně nedomáhali a
nepředložili v tomto směru žádné důkazy. Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný
postupoval též v souladu s ust. §91 odst. 1 zákona o azylu, pokud v případě žalobců neshledal
existenci překážek vycestování, neboť z informací o zemi původu ani z údajů uváděných
žalobci nebylo možno učinit závěr, že by náleželi k osobám ohroženým skutečnostmi
zakládajícími překážku vycestování ve smyslu cit. zákonného ustanovení.
Proti rozsudku krajského soudu podali žalobci včas kasační stížnost, v níž vytýkali
krajskému soudu, že se v řízení a následně rozhodnutí řádně nevypořádal
se všemi skutečnostmi, které jsou jednak součástí správního spisu a jednak vyšly najevo
v řízení před tímto soudem, tedy vytýkali soudu nesprávné posouzení právní otázky
související s podmínkami udělení azylu. Vyslovili přesvědčení, že je dán kasační důvod
ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Tvrzenou nezákonnost spatřovali v tom,
že se soud (stejně jako žalov aný) omezil pouze na obecné konstatování, že žalobcům v zemi
původu žádné pronásledování nehrozí. Dále soudu vytýkali, že se nevypořádal s důvody,
které byly první žalobkyní uváděny ve vztahu k ust. §2 odst. 1 písm. a) zákona o azylu,
neboť dostatečně nezkoumal, zda Moldavská republika je státem, který splňuje podmínky
citované definice bezpečné země původu, ani se nevypořádal s definicí pronásledování tak,
jak je upravena v §2 odst. 6 téhož zákona, ve vztahu k §12 téhož zákona, ani neuvedl
proč tak neučinil. Žalobci mají za to, že z tohoto důvodu je napadený rozsudek
nepřezkoumatelný a navrhuje, aby jej Nejvyšší správní soud zrušil a věc vrátil k uvedenému
soudu k dalšímu řízení. Současně požadovali, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný
účinek, neboť právní následky rozhodnutí o neudělení azylu by pro žalobce mohly znamenat
nenahraditelnou újmu spočívající v povinnosti vrátit se na území státu, v němž byla
první žalobkyně nezákonně pronásledována.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávněnost jejího podání,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační
stížnosti odkazuje na obsah správního spisu, zejména na vlastní podání a výpovědi,
které stěžovatelé učinili během správního řízení a na vydané rozhodnutí. Připomíná charakter
a význam institutu azylu, který slouží k ochraně uprchlíků v nejkrajnějších životních
situacích, taxativně vymezených zákonem o azylu, kdy jsou jim upírána základní lidská
práva v zemi původu a až poté, kdy se nemohou se domoci ochrany těchto práv v domovském
státě je možno tohoto institutu využít. Stěžovatelé však v zemi původu o možnost
ochrany prostřednictvím orgánů domovského státu nežádali, stěžovatelka se neobrátila
se svými obavami o život svůj a svých dětí na orgány policie a nevyužila všechny zákonem
dané prostředky na obranu sebe a své rodiny. Správní orgán se přiklání k názoru soudu,
který neshledal žádné pochybení v jeho rozhodnutí a závěru o nesplnění podmínek
pro udělení azylu stěžovatelům, ani pochybení ve vztahu k posouzení překážek vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu. Žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti
pro její nedůvodnost a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud nejdříve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, je jí napadáno rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost přípustná, stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku
– takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), vázán
rozsahem a důvody, které stěžovatelé uplatnili ve své kasační stížnosti, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že se stěžovatelé výslovně dovolávají stížnostního
důvodu uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem ve vztahu k vyhodnocení podmínek
pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu a dále namítají nepřezkoumatelnost
rozhodnutí pro nedostatek důvodů; dovolávají se tedy též stížnostních námitek,
na které pamatuje ust. §103 odst. 1 pod písm. d). Podle cit. ustanovení lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené a) nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení a d) z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající
mj. v nedostatku důvodů rozhodnutí.
Žádná ze stěžovateli tvrzených námitek nebyla však Nejvyšším správním soudem
shledána důvodnou. Nutno totiž konstatovat, že krajský soud se v napadeném rozsudku
náležitě vypořádal se všemi žalobními námitkami stěžovatelů, a to jak s těmi,
které zpochybňovaly úplnost a dostatečnost zjištěného skutkového stavu v řízení
před správním orgánem, tak i těmi, zpochybňujícími hmotněprávní posouzení podmínek
nároku na udělení azylu ve smyslu příslušných ustanovení zákona o azylu.
Nutno předeslat, že z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil,
že stěžovatelé podali žádost o udělení azylu v České republice již dne 1. 8. 2001.
V této žádosti první žalobkyně uvedla, že vlast opustila s dětmi v červenci 2001 a na území
ČR vstoupila dne 20. 7. 2001. Opuštění vlasti odůvodnila obavami z únosu dětí,
kterým jí vyhrožovala mafie, jíž dluží velkou částku peněz. První stěžovatelka nebyla
v Moldavsku členkou žádné politické strany ani organizace, není příslušnicí národnostní
menšiny, neboť je moldavské národnosti a vyznává pravoslavnou víru. Tytéž skutečnosti
uvedla první stěžovatelka též při prvním pohovoru k žádosti o udělení azylu dne 16. 10. 2001,
kde doplnila, že osoby, který jí vyhrožovaly, a které označila termínem „banditi“, původně
vyhrožovaly jejímu manželovi, který z tohoto důvodu odjel do České republiky.
Jaká byla příčina konfliktu mezi manželem a těmito osobami jí nebylo známo. Uvedla,
že se nejednalo o politické problémy. Vycházela z předpokladu, že po odjezdu manžela
bude mít klid, ale nestalo se tak, neboť bylo vyhrožováno i jí. Uvedla, že skupina mužů
ve věku 30 až 35 let ji kontaktovala poprvé asi 5 měsíců po odjezdu manžela,
2x s nimi mluvila a bylo jí při tom vyhrožováno únosem dětí. Jinak měla pocit, že je stále
pod jejich dohledem. Na orgány policie se s tímto problémem neobrátila, neboť vycházela
z názoru, že bandité mají na policii své kamarády. Se státními orgány v zemi původu
žádné problémy neměla. Nesouhlasila sice s připravovaným znovuzaváděním ruštiny do škol,
avšak ani z tohoto hlediska problém u ní nenastal, neboť ruštinu ovládá. Do vlasti se vrátit
nechce, blíže nedokázala vyjádřit jaké nebezpečí by jí tam hrozilo.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud dále ověřil, že o žádosti žalobců
rozhodl žalovaný již 29. 5. 2003 rozhodnutím, které však krajský soud rozsudkem ze dne
14. 9. 2004, č. j. 30 Az 187/2003 – 40, prohlásil za nicotné pro absenci podpisu
osoby k jejímu vydání oprávněné. Věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení,
které bylo zakončeno rozhodnutím přezkoumávaným v tomto řízení. Dále ze spisu Nejvyšší
správní soud ověřil, že při posuzování situace v zemi původu stěžovatelů vycházel správní
orgán (a měl k dispozici) podklady, které v odůvodnění svého rozsudku shrnul krajský soud
a které byly již výše Nejvyšším správním soudem připomenuty.
Podle ust. §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod
nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště. Pronásledováním se ve smyslu ust. §2 odst. 6 zákona
o azylu přitom rozumí ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický
nátlak, nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady
ve státě, jehož je cizinec státním občanem nebo státu posledního trvalého bydliště v případě
osoby bez státního občanství, nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem
zajistit ochranu před takovým jednáním.
Nejvyšší správní soud na základě zji štěného skutkového stavu věci se zcela ztotožňuje
s právním názorem žalovaného i krajského soudu, že žalobci nebyli pronásledování
pro žádný ze shora uvedených zákonných důvodů, ani neprokázali odůvodněnou obavu
z takového pronásledování. Přitom krajský soud se otázkou pronásledování z hlediska
citovaných zákonných ustanoveních velmi podrobně v odůvodnění svého rozsudku zabýval,
takže námitka stěžovatelů o nepřezkoumatelnosti této části rozsudku je zcela nedůvodná.
I Nejvyšší správní soud se shoduje s krajským soudem v tom, že důvodem odchodu
stěžovatelů ze země původu byla výlučně obava z nezákonného jednání soukromých
osob. Ze strany státních orgánů k žádnému pronásledování nedocházelo, ostatně
to první stěžovatelka ani netvrdila. Pokud namítala, že pronásledování spatřuje v jednání
soukromých osob, pak nutno souhlasit s krajským soudem, že k tomu, aby byl učiněn závěr
o tom, že takové jednání je trpěno úřady v zemi původu stěžovatele, resp. stát není schopen
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním, musí stěžovatel využít
prostředků, které mu právní řád země jeho původu poskytuje. Stěžovatelé však,
jak první stěžovatelka uvedla, možnosti obrátit se se svými problémy na některou ze státních
institucí, např. policii či prokuraturu, nevyužila a bez dalšího odcestovala z vlasti.
Případ stěžovatelů byl přitom dán do souvislosti s případem manžela první stěžovatelky
a otce nezletilých stěžovatelů, u něhož jak žalovaný, tak i soud zaujaly tytéž závěry
k posuzované otázce.
K námitce stěžovatelů, že se krajský soud v rozhodnutí nevypořádal s námitkou
spočívající v hodnocení země původu stěžovatelů jakožto bezpečené země původu, Nejvyšší
správní soud dodává, že ani tuto námitku neshledal důvodnou, neboť jde o námitku
zcela novou, uplatněnou poprvé až v kasační stížnosti, takže krajský soud neměl důvodu
k ní zaujmout stanovisko, nehledě k tomu, že stěžovatelka v průběhu celého řízení
nenamítala, že by země jejího původu nebyla bezpečnou zemí, naopak uvedla,
že si není vědoma, co by jí ze strany stá tních orgánů v zemi původu mohlo v případě návratu
hrozit.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán žádný
z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., pro které by bylo třeba napadené
rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové zrušit, neboť neshledal, že by se při posuzování
věci uvedený soud dopustil nezákonnosti, spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem ve vztahu k podmínkám pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu,
ani nebylo zjištěno, že by rozhodnutí soudu bylo nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není tudíž důvodná
a v souladu s ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jí zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ust. §60 odst. 1 věty
první s. ř. s. (za použití §120 s. ř. s.), neboť neúspěšným stěžovatelům náhrada nákladů řízení
nepřísluší a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec
jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. července 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu