ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.449.2005:52
sp. zn. 4 Azs 449/2005 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně:
O. B., zastoupená JUDr. Jiřím Beránkem, advokátem, se sídlem v Mělníku, Havlíčkova 304,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schr.
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 15. 12. 2004, č. j. 14 Az 390/2004 - 24, a o návrhu na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupci stěžovatelky, JUDr. Jiřímu Beránkovi, advokátovi, se sídlem
v Mělníku, Havlíčkova 304, se s t a n o v í ve výši 2150 Kč a bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 1. 7. 2004, č. j. OAM-123/CU-06-P08-2004, rozhodl žalovaný
tak, že azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), se neuděluje, a že se na cizince nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu. Své rozhodnutí žalovaný opřel o zjištění, že důvodem žádosti
žalobkyně o udělení azylu byla obava o jejího manžela, který byl vydírán ze strany
zkorumpovaných policistů a kterého následovala při odchodu do České republiky.
Citované rozhodnutí napadla žalobkyně v celém rozsahu žalobou
pro jeho nezákonnost způsobenou tím, že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav
věci před vydáním rozhodnutí, čímž porušil ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46
správního řádu, a v důsledku toho i nesprávně právně posoudil žádost o azyl; důkazy,
které si právní orgán opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné, došlo opětovně k porušení
ustanovení §32 odst. 1 a dále §34 odst. 1 správního řádu, nemohl tedy správně usuzovat
na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět; rozhodnutí
nevyplývá ze zjištěných podkladů, tj. není zde logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem
pro ně. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem žalovaného, že v jejím případě nebyly
dány důvody pro udělení azylu. Zemi původu opustila ve velmi tíživé osobní situace,
přičemž v její situaci nebylo reálné domáhat se pomoci a ochrany ze strany kompetentních
orgánů či jiných institucí. Jediným východiskem v její situaci bylo vycestovat ze země
původu a žádat o ochranu státní orgány cizí země, což učinila podáním žádosti o udělení
azylu. Žalobkyně proto žádala soud, aby s přihlédnutím k těmto důvodům přehodnotil
stanovisko správního orgánu k její žádosti o udělení azylu.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. 12. 2004,
č. j. 14 Az 390/2004 - 24, žalobu proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl,
když konstatoval, že žalobkyně v celém průběhu správního řízení neuváděla skutečnosti
svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona
o azylu. Žalobkyně osobně pronásledována nebyla a jednání policistů vůči jejímu manželovi
stejně nelze charakterizovat jako pronásledování ve smyslu citovaného ustanovení azylového
zákona. Ostatně ani manžel ani žalobkyně nežádali o ochranu žádné kompetentní orgány
domovského státu, např. vyšší policejní orgány, inspekci apod. Žalobkyně podle krajského
soudu nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu §13 odst. 1, 2 zákona o azylu
ani ve smyslu §14 zákona o azylu. Krajský soud poukázal na to, že žalovaný vyhodnotil
i důvody překážek vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu v porovnání s jím uvedenými
dokumenty o situaci na Ukrajině a na základě toho neshledal na straně žalobkyně
ani překážky vycestování taxativně vymezené v tomto ustanovení zákona o azylu. Soud
se s tímto hodnocením ztotožnil. Za zcela bezpředmětné soud považoval i formální námitky
žalobkyně ohledně údajného porušení jí uváděných jednotlivých ustanovení správního řádu
ze strany žalovaného.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podala žalobkyně
(dále jen „stěžovatelka“) včas kasační stížnost, a to z důvodů uvedených v §102 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka především namítá,
že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí,
čímž porušil ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 správního řádu, a v důsledku
toho i nesprávně právně posoudil žádost o azyl; důkazy, které si správní orgán opatřil
pro rozhodnutí, nebyly úplné, došlo opětovně k porušení ustanovení §32 odst. 1 a dále §34
odst. 1 správního řádu, nemohl tedy správně usuzovat na skutkové a právní otázky,
které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět; rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů,
tj. není zde logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro ně. Stěžovatelka
je přesvědčena, že v zemi jejího původu je ohrožena na životě a bude vystavena
nepředstavitelnému psychickému nátlaku a stát není schopen odpovídajícím způsobem
ji zajistit ochranu před takovým jednáním. Nepochybně tak splňuje podmínku §12 písm. b)
zákona o azylu pro jeho udělení. Rozhodně však jde o důvody humanitární, na základě
kterých by bylo možno k udělení azylu použít §14 zákona o azylu. Vzhledem k uvedenému
se proto stěžovatelka obrací na Nejvyšší správní soud v Brně a navrhuje, aby tento přiznal
odkladný účinek vykonatelnosti napadeného rozsudku a dále rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání. V doplnění kasační
stížnosti zopakovala skutečnosti, které uváděla v řízení před žalovaným a které ji měly vést
k odchodu z Ukrajiny a podání žádosti o azyl v České republice. Zdůrazňuje, že na Ukrajině
se nemá na koho obrátit, že v jejím případě se jedná o humanitární důvody, na základě
kterých by bylo možno udělit azyl podle §14 zákona o azylu. Ukrajinu se stěžovatelka
rozhodla se svým mužem opustit poté, co zde byla snaha získat od něho nejdříve za peněžní
odměnu ledvinu a následně začal mít obavu před svým únosem. Docházelo k vydírání
ze strany neznámých osob, které požadovaly peníze za to, že stěžovatelce a jejímu manželovi
nezpůsobí újmu na zdraví nebo je nezavraždí.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační
stížnosti žalovaný odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi,
které stěžovatelka učinila během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Soud neshledal
v závěrech a postupu žalovaného nezákonnost ani vady řízení. Žalovaný trvá na absenci
relevantních azylových důvodů v případě stěžovatelky a na řádném bezchybném provedení
správního procesu a podporuje závěry soudu, kterými jsou všechny stěžovatelčiny námitky
náležitě vypořádány. Žalovaný proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost
a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku
– takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), vázán
rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Ačkoli stěžovatelka výslovně neuvedla, který z důvodů uvedených v ustanovení §103
odst. 1 s. ř. s. je v kasační stížnosti tvrzen, z obsahu této stížnosti vyplývá, že jde o důvod
uvedený v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 5. 5. 2004
žádost o udělení azylu, v níž uvedla, že svou vlast opustila dne 17. 4. 2004 z obavy
o život svůj a svého manžela. Její strach pramenil ze situace, která následovala poté,
co byla usmrcena její sousedka. Policie vraha dopadla, ale přesto jejího manžela vydírala;
požadovala po něm finanční prostředky nebo dárcovství ledviny. Pokud by na jejich
podmínky nepřistoupil, byl by do případu zavražděné sousedky zapleten. Do protokolu
o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území ČR pak stěžovatelka rozvedla tytéž skutečnosti
s tím, že po zavraždění její sousedky a následném dopadení vraha byl její manžel navštíven
dvěma příslušníky policie. Požadovali po něm zaplatit finanční hotovost ve výši 3000 €,
v opačném případě bude hlavním podezřelým on. Podruhé jejího manžela navštívili
asi po měsíci, a když jim manžel sdělil, že nemá peníze, dožadovali se jeho ledviny. O dalších
návštěvách policistů stěžovatelka již nevěděla. V souvislosti s vydíráním ze strany příslušníků
policie se její manžel na žádný kompetentní státní orgán neobrátil, neboť byl upozorněn,
že by se mohla jeho situace zhoršit. Doplnila, že žádnou stížnost nepodala ani ona sama.
Vzniklou situaci se společně se svým manželem rozhodli řešit odjezdem z Ukrajiny do České
republiky. V průběhu pohovoru stěžovatelka potvrdila, že ona sama žádné potíže v zemi
původu neměla, pouze následovala svého manžela, o kterého měla strach. Ke své cestě
do České republiky uvedla, že cestovala malým autobusem přes území Polska. V případě
návratu zpět do své vlasti se obává zmíněných policistů.
Podle ustanovení §12 se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště. Podle ustanovení §14 téhož zákona jestliže v řízení
o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném
zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.
Na základě zjištěného skutkového stavu věci Nejvyšší správní soud konstatuje,
že Krajský soud v Ústí nad Labem řádně přezkoumal rozhodnutí žalovaného a své závěry
odpovídajícím způsobem odůvodnil. I Nejvyšší správní soud má za prokázané,
že stěžovatelčiny důvody, pro které žádá o azyl na území ČR, nelze podřadit pod taxativní
výčet důvodů uvedených v ustanovení §12 písm. a) a b) zákona o azylu. Jak již bylo vícekrát
judikováno zdejším soudem, žádost o azyl, jejímiž jedinými důvody jsou pouze potíže
se soukromými osobami v domovském státě, je podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
o azylu zjevně bezdůvodná. Ačkoli stěžovatelka poukazuje na to, že v jejím případě došlo
k vydírání ze strany policie, tedy zástupců státní moci, z povahy stěžovatelkou
popsané činnosti těchto členů policie jasně vyplývá, že nejednali v rámci jím svěřené
pravomoci, ale způsobem odpovídajícím jednání zločineckých struktur. V této souvislosti
je však třeba si uvědomit, že za pronásledování by mohlo být v souvislostech tvrzených
stěžovatelem pokládáno leda odmítnutí veřejné moci poskytnout ochranu před prokázaným
ohrožením, pokud by toto odmítnutí mělo typicky povahu šikany ze strany veřejné moci
pro některý z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Tak tomu však v souzené věci
nebylo, neboť stěžovatelka se ani nepokusila pomoc u státních orgánů Ukrajiny hledat
a svoji situaci se rozhodla řešit odjezdem do České republiky. Ke všemu je třeba
připomenout, že sama stěžovatelka nebyla bezprostředně ohrožena nezákonnou činností
příslušníků policie, neboť objektem jejich vydírání nebyla ona sama ale její manžel.
K uvedenému Nejvyšší správní soud obecně konstatuje, že nelze připustit, aby byl azyl
přiznáván z důvodů nezákonné činnosti členů orgánů veřejné moci, s jejímiž projevy
se lze setkat i v zemích s vyspělým demokratickým zřízením. Pokud by bylo toto připuštěno,
institut azylu jako výjimečného prostředku ochrany osob, jimž je upírána ochrana státem
původu, by šlo nad rámec účelu, pro který Česká republika zákon tohoto typu přijala.
K přesvědčení stěžovatelky, že její situace indikuje nezbytnost ji udělit humanitární
azyl ve smyslu §14 zákona o azylu, Nejvyšší správní soud uvádí, že posuzování podmínek
pro udělení azylu z tzv. humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu spadá do diskreční
pravomoci žalovaného a jeho smyslem je možnost daná správnímu orgánu zareagovat
jak na případy předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování
humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob
přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými
či přírodními faktory), tak i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti
této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné
moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu (obdobně
viz. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55).
Nejvyšší správní soud neshledal ani v tomto směru ze strany žalovaného žádné pochybení.
K žádosti stěžovatelky, aby bylo ve věci nařízeno jednání, Nejvyšší správní soud
sděluje, že podle ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s. o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání. Považuje-li to za vhodné nebo provádí-li dokazování,
nařídí k projednání kasační stížnosti jednání. Podle názoru zdejšího soudu předložený spis
obsahuje dostatek informací pro to, aby bylo možno ve věci rozhodnout. Nařízení ústního
jednání se proto jevilo jako nadbytečné.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán žádný
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., pro které by bylo třeba
napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušit, neboť se nejedná o rozhodnutí
nezákonné z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení,
a rovněž zdejší soud neshledal žádnou vadu řízení, jež by spočívala v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit, přičemž rozhodnutí správního orgánu není nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost. Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšné stěžovatelce náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížností stěžovatelky žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly.
Odměna zástupci stěžovatelky, JUDr. Jiřímu Beránkovi, který byl ustanoven
stěžovatelce k její žádosti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 7. 2005,
č. j. 14 Az 390/2004 - 39, byla stanovena za dva úkony právní pomoci po 1000 Kč [převzetí
a příprava zastoupení a doplnění kasační stížnosti – §9 odst. 1 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], k čemuž byl přičten režijní paušál ve výši 2 x 75 Kč ve smyslu §13 odst. 3
téže vyhlášky, celkem tedy 2150 Kč. Uvedená částka bude zástupci stěžovatelky vyplacena
do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu