ECLI:CZ:NSS:2006:5.AFS.120.2005
sp. zn. 5 Afs 120/2005 - 42
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce M. B., a. s., zast. JUDr. Ivanem Štanclem, advokátem se sídlem Farní 2, 586 01
Jihlava, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, nám. Svobody 4, 602 00 Brno, o
přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 8. 2000, č. j. 100-3/00/FŘ 140, v řízení o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2005, č. j.
30 Ca 62/2005 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 8. 2000, č. j. 100-3/00/FŘ 140, bylo zamítnuto
odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu v Jihlavě o dodatečném vyměření daně
z nemovitostí za zdaňovací období roku 1999 č. j. 84368/99/314960/3846 ze dne 31. 8. 1999
ve výši 61 562 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Brně,
který rozsudkem ze dne 18. 6. 2003, č. j. 30 Ca 486/2000-48 napadené rozhodnutí zrušil
pro nezákonnost. Rozhodnutí Krajského soudu v Brně napadl žalovaný kasační stížností
dle ust. §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen s. ř. s.), Nejvyšší správní
soud rozsudkem ze dne 1. 3. 2005, č. j. 4 Afs 29/2003 – 76, zrušil napadený rozsudek soudu
I. stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v Brně, poté co jeho rozhodnutí bylo
zrušeno, rozhodl o věci v novém řízení tak, že rozsudkem ze dne 29. 6. 2005,
č. j. 30 Ca 62/2005 – 21, žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl. Rozsudek Krajského
soudu v Brně napadl stěžovatel (dříve žalobce) kasační stížností. Jako důvod uvádí,
že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť spočívá v nesprávném posouzení právní otázky
soudem. Napadené rozhodnutí považuje za nezákonné, neboť spočívá v nesprávném
posouzení právní otázky soudem. Nesprávnost rozhodnutí shledává stěžovatel v tom,
že se soud nezabýval právním pojmem stavby dle veřejnoprávních předpisů ve spojení
s občanskoprávním institutem stavby; stěžovatel se domnívá, že nelze tyto instituty od sebe
oddělovat a nezabývat se vzájemnými souvislostmi, odkazuje přitom na rozsudky nejvyššího
soudu, které se problematikou stavby zabývaly. Stěžovatel se nadále domnívá,
že vnitropodnikovou komunikace, ačkoli by s ohledem na svou kolaudaci měla být
dle příslušných daňových zákonů považována za stavbu, nemůže být bez dalšího posouzení
považována za samostatnou věc, která může být předmětem daně ze staveb. Stěžovatel
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný odkázal na své předchozí vyjádření k žalobě.
Kasační stížnost není přípustná.
Dle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí,
jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším
správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil
závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Nejvyšší správní soud dospěl ve svém zrušujícím rozsudku k závěru, že v případě,
kdy předmětem sporu bylo určení zda vnitropodnikovou komunikaci, p. č. 346/1, k. ú. B., je
třeba danit jako stavbu či jako pozemek, je nutno vycházet z dikce zákona č. 338/1992 Sb., o
dani z nemovitostí, v platném znění, (dále jen zákon o dani z nemovitostí), z porovnání s
povahou dotčených nemovitostí, a z vyjádření resp. posouzení příslušného stavebního úřadu.
V daném případě z obsahu příslušných podkladů a jejich posouzení vyplynulo, že se jedná o
nemovitost zkolaudovanou jako stavbu. Nejvyšší správní soud konstatoval, že z ust. §7 odst.
1 zákona o dani z nemovitostí vyplývá, že takové komunikace je třeba podřadit pod režim
daně ze staveb, nikoli z pozemků, neboť komunikace byly jako stavby zkolaudovány. Základ
daně ze stavby se v posuzované vě ci musí řídit §10 ve spojení s ust. §7 odst. 2 zákona o dani
z nemovitostí, kdy pro účely daně z nemovitostí se stavbami je nutno rozumět i takové stavby,
které nemají „klasicky představitelný“ obvodový plášť. Proto, dle názoru Nejvyššího
správního soudu, nebylo možno přisvědčit hlavnímu argumentu Krajského soudu v Brně, že
ust. §10 zákona o dani z nemovitostí na komunikace nedopadá, neboť komunikace nemá
obvodový plášť a proto se jedná o pozemek. Nejvyšší správní soud shrnul, že rozhodnutí
krajského soudu bylo postaveno na opačné právní argumentaci, tj. že se v daném případě
nejedná o stavbu, z důvodu absence obvodového pláště. Nejvyšší správní soud označil výklad
soudu I. stupně za výklad rozšiř ující ust. §10 zákona o dani z nemovitostí, což je v rozporu s
čl. 2 odst. 2 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod, jedná se v tomto o nesprávné posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení /ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s./ a z těchto
důvodů rozhodnutí krajského soudu zrušil. Ve spojení s uvedeným závěrem měl Krajský soud
v Brně, dle názoru Nejvyššího správního soudu reagovat i na námitku žalobce, vznesenou
podle protokolu o jednání před krajským soudem ze dne 21. 5. 2003, v níž žalobce
zpochybňoval svoji povinnost platit daň ze staveb tím, že není vlastníkem předmětu této daně,
neboť ve skutečnosti jde o pozemky, které vlastní jiný subjekt a žalobce je má v pronájmu.
Nejvyšší správní soud v závěr u odůvodnění dodal, že tuto otázku nemohl řešit, neboť nebyla
předmětem kasační stížnosti.
Krajský soud v Brně respektoval právní názor Nejvyššího správního soudu a převzal
jej do odůvodnění svého rozhodnutí dle ust. §110 odst. 3 s. ř. s. Krajský soud v Brně dospěl
k závěru, že žaloba není důvodná a žalobu zamítl dle §78 odst. 7 s. ř. s. Dle skutkového
zjištění Nejvyššího správního soudu, byla předmětná komunikace zkolaudována jako stavba,
která se svým půdorysem nadzemní části v m
2
promítá na pozemek a je proto předmětem
daně ze staveb dle ust. 7 odst. 1 a ust. §10 zákona o dani z nemovitostí. Krajský soud rovněž
zkonstatoval, že z hlediska námitky žalobce ze dne 21. 5. 2003, ohledně zákonnosti
napadeného rozhodnutí, spočívající v tom, že jako nájemce není poplatníkem daně, jakož
i další uplatněné námitky ze dne 3. 5. 2005 týkající se posouzení stavby ve smyslu
občanského zákoníku, nemůže tyto přezkoumávat vzhledem k tomu, že byly uplatněny
po lhůtě (§250h odst. 1 o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2002, a ust. §71 odst. 2 věta třetí,
s. ř. s.).
Žalobce (stěžovatel) v podané kasační stížnosti nenamítal, že by se krajský soud
závazným právním názorem neřídil. Stěžovatel naopak konstatuje, že Krajský soud v Brně
právní názor Nejvyššího správního soudu respektoval, avšak s tímto názorem stěžovatel
nesouhlasí, a dále namítá absenci spojení veřejnoprávních předpisů s občanskoprávním
pojetím institutu stavby. Nejvyšší správní soud k tomu konstatuje, že pro danou situaci
je výchozí právní úprava obsažená v ust. §7 zákona o dani z nemovitostí. Dle cit. ustanovení
odst. 1 jsou předmětem daně ze staveb stavby na území České republiky, na které bylo
vydáno kolaudační rozhodnutí (dle zákona č. 50/1976 Sb., ve znění zákona č. 103/1990 Sb.
a zákona č. 262/1992 Sb.) nebo kolaudačnímu rozhodnutí podléhající a užívané a nebo podle
dříve vydaných obecně závazných právních předpisů dokončené. Předmětné ustanovení
je hmotněprávní normou a určuje co je předmětem daně ze staveb, resp. co se za stavbu
pro účely daně nepovažuje (ust. §7 odst. 2 zákona o dani z nemovitostí). Určité pojmy mohou
být stejné a mají stejnou právní relevanci jak pro právo veřej né tak soukromé, bez zřetele
na to, ve kterém právním odvětví se o ně jedná (např. technické normy). V řadě případů však
obsah jednoho pojmu může mít zcela jiný význam, a to právě dle jeho smyslu a účelu. Je potom nepřípustné pojmy definované pro účely jednoho zákona užít při výkladu v jiném
právním předpise, nepřipouští-li tento předpis možnost užití analogie legis, resp. analogie
iuris. Pro daňové řízení, jež spadá do oblasti veřejného práva, je rozhodující vymezení stavby,
tak jak ji „pro účely zákona“ definují normy veřejného práva, konkr. ust. §7 odst. 1 zákona
o dani z nemovitostí. Občanskoprávní hledisko v důsledku uvedené veřejnoprávní
(hmotněprávní) úpravy není pro posouzení vzniku daňové povinnosti u daně z nemovitostí
(daně ze stavby) relevantní, použití občanskoprávního předpisu na daný případ nedopadá
a jeho aplikace není namístě.
Vzhledem k tomu, že Krajský soud v Brně se v novém rozhodnutí řídil právním
názorem, který vyslovil Nejvyšší správní soud v předchozím zrušovacím rozhodnutí - ostatně
ani sám stěžovatel v kasační stížnosti nenamítal, že by se Krajský soud v Brně neřídil
názorem Nejvyššího správního soudu, pouze vyjadřuje s tímto názorem nesouhlas - je kasační
stížnost nepřípustná a Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než ji podle §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s. odmítnout.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením §60 odst. 3 a §120
s. ř. s., podle kterých nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační
stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 18. července 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu