ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.288.2005
sp. zn. 5 Azs 288/2005 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: A. S., zast. advokátem Mgr. Alexandrem Vaškevičem, se sídlem AK Plzeň
Františkánská 7, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení
azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
6. 4. 2005, č. j. 65 Az 46/2004 – 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 6. 4. 2005, č. j. 65 Az 46/2004 - 22 zamítl Krajský soud v Ostravě
žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného ministerstva vnitra ze dne 26. 10. 2004,
č. j. OAM-2958/VL-07-11-2004. Tímto rozhodnutím žalovaného nebyl žalobci udělen
v České republice azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo vysloveno,
že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.
Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“)
včas kasační stížnost.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel napadá postup soudu I. stupně a stejně tak i žalovaného spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky, a to, zda je možno na případ stěžovatele vztáhnout
ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu, tedy, že žádost o azyl byla
stěžovatelem podána důvodně. Stěžovatel se ve své domovské zemi dostal do potíží,
kdy se svou manželkou prováděl politickou agitaci ve prospěch opozičního kandidáta
na prezidenta. Osoby spojené se stávající politickou garniturou stěžovatele pronásledovali,
vyhrožovali mu smrtí, byl těmito lidmi zbit, vhodili mu do bytu zápalnou láhev. Stěžovatel
tak byl ohrožen nejenom na zdraví, ale i na životě. Pokud by hledal ochranu u státních orgánů
před vydíráním, pak stěžovatel věděl, že i tyto jsou součástí zločineckých struktur a stěžovatel
tak nemá šanci zajistit ochranu své osoby. Z tohoto důvodu nezbylo stěžovateli než
vycestovat ze země a požádat o azyl. Stěžovatel je přesvědčen, že právě s ohledem na shora
uvedené je dán důvod k udělení azylu dle ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu,
neboť stěžovatel byl v domovské zemi pronásledován pro své politické přesvědčení.
V této souvislosti stěžovatel upozorňuje na čl. 65 metodologické Příručky procedur
a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka, který uvádí, že k pronásledování může docházet
nejen ze strany státních orgánů, ale taktéž může vycházet od některých složek obyvatelstva,
které nerespektují normy stanovené v zákonech dané země. Tam, kde místní obyvatelstvo
páchá diskriminační či jinak postihující činy, mohou být tyto považovány za pronásledování,
pokud je orgány vědomě tolerují nebo odmítají, či nejsou schopné zajistit účinnou ochranu.
Stěžovatel spatřuje naplnění důvodu k podání kasační stížnosti uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., když má za to, že žalovaný nedostatečným
způsobem provedl dokazování a na základě takto zjištěného skutkového stavu nemohl
spravedlivě rozhodnout. Žalovaný nepřihlédl k omezeným možnostem stěžovatele ohledně
zajištění důkazních prostředků o persekuci v domovské zemi.
Stěžovatel se domnívá, že pro podání kasační stížnosti je taktéž dán důvod zakotvený
v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., když soud nesprávným způsobem přezkoumal
předcházející správní řízení, respektive neshledal v tomto řízení procesní vady. Stěžovateli
je vytýkáno, že sice uvedl konkrétní ustanovení správního řádu, které měl žalovaný
ve správním řízení porušit, avšak k těmto nepřiřadil konkrétní skutkové důvody. Stěžovatel
je přesvědčen, že i v tomto případě je krajský soud povinen přezkoumat napadené rozhodnutí
a správní řízení jemu předcházející z hlediska dodržení procesních předpisů. Dle názoru
stěžovatele žalovaný porušil správní řád minimálně tím, že nedostatečným způsobem provedl
dokazování ve věci. Rozhodnutí žalovaného je v rozporu s ustanovením §47 odst. 3
správního řádu, neboť není dostatečně odůvodněno. Tuto vadu, dle názoru stěžovatele, nelze
odstranit a proto je nutné řízení před správním orgánem provést opakovaně.
Stěžovatel rovněž nesouhl así se způsobem, s jakým se soud I. stupně vypořádal
s tvrzením žalovaného o neexistenci překážek vycestování. Z hlediska skutkového pak soud
zcela přehlíží situaci na straně stěžovatele, neboť tento svůj návrat do domovské země
nepovažuje vzhledem k chybějící ochraně ze strany policie za bezpečný. Při vycestování zpět
na Ukrajinu mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského a ponižujícího zacházení. Při zjištění
státních orgánů, že stěžovatel požádal v ČR o azyl bude tento podroben persekuci,
resp. administrativní šikaně ze strany milice a dalších státních orgánů. Stěžovatel odkazuje
na Zprávu MZV USA o dodržování lidských práv za rok 2003 ze dne 14. 3. 2004. Stěžovatel
se tedy domnívá, že v jeho případě jsou naplněny podmínky překážek vycestování ve smyslu
ustanovení §91 zákona o azylu, kterými se však žalovaný ani soud vůbec nezabývali.
Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Současně s ohledem na cizí státní příslušnost stěžovatele, z důvodu zajištění jeho
přítomnosti v České republice, tak, aby mohl řádně uplatňovat svá práva u soudu, za situace,
kdy azylové řízení končí doručením rozsudku krajského soudu, stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud přiznal jeho stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil písemným podáním ze dne 11. 8. 2005,
kde popřel oprávněnost podané kasační stížnosti a zároveň odkázal na obsah spisu, zejména
na vlastní podání a výpovědi stěžovatele. Žalovaný dále uvádí, že v případě stěžovatele nebyl
zjištěn žádný důvod spadají mezi právně relevantní důvody pro udělení azylu ve smyslu
ustanovení §12 zákona o azylu. Proti činnosti soukromých osob se stěžovatel nebránil
postupem podle ukrajinského právního řádu. Jednání soukromých osob tak nelze přičítat státu.
Žalovaný podotýká, že navíc na Ukrajině došlo ke změně politické situace a opoziční síly,
pro které stěžovatel agitoval, drží v současné době vládu v zemi. Navrhuje kasační stížnost
zamítnout a odkladný účinek stížnosti nepřiznat.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s ust. §109 s. ř. s.,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí
soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku – takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že řízení o udělení
azylu bylo zahájeno dne 5. 10. 2004. V žádosti o udělení azylu stěžovatel uvedl, že svoji vlast
opustil v důsledku agitace ve prospěch prezidentského kandidáta J. mu bylo neznámými lidmi
vyhrožováno, někdo se mu pokusil zapálit dům a jedenkrát byl fyzicky napaden. Útočníci mu
vyhrožovali, že pokud neopustí Ukrajinu, zabijí ho a manželku znásilní. V případě návratu se
obává fyzického násilí. V pohovoru konaném dne 21. 10. 2004 stěžovatel uvedl, že ve
městě K. podpisem podpořil J. kandidaturu a přihlásil se jako dobrovolný agitátor. Roznášel
propagační materiály a debatoval s občany. Důvodem pro podporu J. byla skutečnost, že
v době, kdy sloužil v armádě, se J. jako premiér zasadil o spravedlivé odměňování. Po týdnu,
co agitoval, mu bylo anonymně po telefonu vyhrožováno, že jestli nepřeruší činnost, „bude
zle s jeho rodinou“. Na výhrůžky nedbal a dne 20. 8. 2004 večer se mu někdo pokusil pomocí
zápalné láhve podpálit dům. Dne 28. 8. 2004 byl při návratu domů přepaden několika muži,
kteří se jej ptali, proč jejich výstrah. Řekli, že nyní musí opustit Ukrajinu, v opačném případě
mu znásilní manželku. A jeho zabijí. Poté opustil vlast. Na policii se s žádostí o pomoc
neobrátil, neboť ji nedůvěřuje a považuje ji za zkorumpovanou. V případě návratu se obává
neznámých osob, s nimiž měl problémy v souvislosti s předvolební kampaní. Žalovaný na
základě provedeného správního řízení vydal dne 26. 10. 2004 rozhodnutí, kterým dle
ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu neudělil stěžovateli azyl. Současně
vyslovil, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o
azylu. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel opustil svou vlast, neboť
měl problémy s neznámých osob, které mu vyhrožovaly, pokusily se mu zapálit dům a
napadly jej v důsledku předvolebních aktivit. Stěžovatel situaci žádným způsobem neřešil a
nepožádal o pomoc příslušné státní instituce vlasti a nenaplnil tak podmínku nastoupení azylu
jako institutu mezinárodní ochrany po vyčerpání vnitrostátních právních nástrojů.
Předmětné rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou ke Krajskému soudu v Ostravě.
Žalobou se domáhal zrušení rozhodnutí a vrácení žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě
obecně namítal porušení celé řady procesních ustanovení a vyslovil přesvědčení, že splňuje
podmínky pro udělení azylu dle ustanovení §12 a 14 zákona o azylu a pro vztažení překážky
vycestování ve smyslu ustanovení §91 citovaného zákona. Krajský soud
přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž by shledal námitky stěžovatele oprávněnými
a ztotožnil se se závěry žalovaného. Proto žalobu rozsudkem zamítl.
Výše uvedený rozsudek napadl stěžovatel včas podanou kasační stížností.
V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b), d) s. ř. s.
Dle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení.
Tvrzenou nezákonnost podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje stěžovatel
v nesprávném posouzení právních otázek soudem v předcházejícím řízení, když zpochybňuje
závěry soudu a žalovaného o nedůvodnosti podané žádosti o azyl. Stěžovatel je přesvědčen,
že jsou u něj naplněny podmínky pro udělení azylu dle §12 písm. b) zákona o azylu,
když je pronásledován proto, že prováděl politickou agitaci ve prospěch opozičního kandidáta
na prezidenta. Stěžovatel opřel svá tvrzení o Příručku k postupům a kritériím pro určování
právního postavení uprchlíků, vydanou Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky,
konkrétně o čl. 65. Pronásledováním se zde míní pronásledování nejen prostřednictvím úřadů
nějaké země, ale rovněž pronásledování pocházející od nějakých složek obyvatelstva namísto
úřadů. Pokud tyto úřady vědomě schvalují takovouto činnost nějakých složek obyvatelstva,
lze tuto považovat za pronásledování pro azylové účely.
Dle ustanovení §12 zákona o azylu, se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho
posledního trvalého bydliště. Podle ustanovení §2 odst. 6 cit. zákona se za pronásledování
pro účely tohoto zákona považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící
psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna
úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště
v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.
Aby byla naplněna výše uvedená zákonná definice, je nezbytně nutné
aby „pronásledování“ bylo prováděno, podporováno, či trpěno úřady státními úřady. V daném
případě se však stěžovatel se svými problémy s neznámými osobami neobrátil na policii
a nevyčerpal tak dostupné prostředky ochrany ve své vlasti. Nejvyšší správní soud má za to,
že v takovém případě nelze vyhrožování ze strany neznámých osob vůči stěžovateli přičítat
státu, resp. nelze bez dalšího učinit závěr, že domovský stát není schopen odpovídajícím
způsobem ochranu před takovým jednáním zajistit. U takového jednání není naplněn jeden
ze základních znaků uvedených ve výši uvedeném ustanovení , a to fakt, že toto jednání
je prováděno, podporováno či trpěno úřady v domovském státě nebo že tento stát není
schopen zajistit ochranu před takovým jednáním. Na takový závěr by bylo možno usuzovat
naopak tehdy, pokud by stěžovatel využil více nebo všech dostupných prostředků ochrany
v domovském státě, resp. pokud by se takové ochrany domáhal opakovaně, a i přes tuto
skutečnost by žádná z institucí k tomu povolaných nepodnikla kroky k jeho ochraně.
Za daných okolností nelze skutečnosti tvrzené stěžovatelem považovat za pronásledování
ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 zákona o azylu a za této situace žalovaný jak v rozhodnutí
prvého stupně, tak krajský soud v žalobou napadeném rozhodnutí správně usoudil,
že podmínky pro udělení azylu podle ust. §12 v daném případě splněny nejsou.
Nejvyšší správní soud neshledal naplnění kasačního důvodu ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Námitka stěžovatele spočívající v kritice provedeného dokazování ve smyslu
ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., kdy žalovaný dle mínění stěžovatele nedostatečně provedl
dokazování a nerespektoval jeho důkazní nouzi ve vztahu k zajištění důkazů o persekuci
v domovské zemi, není opodstatněná.
Stěžovatel namítanou vadu v dokazování nijak nespecifikoval, neuvedl, jaké další
důkazní prostředky si měl žalovaný opatřit, jaké důkazy provést či k jakému závěru
o skutkovém stavu měl dojít. Kritiku správního rozhodnutí nelze založit pouze na tvrzení,
nejsou-li doplněna odkazem na konkrétní tvrzená pochybení. Taková tvrzení jsou soudně
nepřezkoumatelná. Povinnost zjistit skutečný stav věci ukl ádá správnímu orgánu ust. §32
zákona č. 71/1967 Sb. správního řádu. Dle citovaného ustanovení je správní orgán povinen
opatřit si potřebné doklady pro rozhodnutí. Důkazní břemeno v řízení vyplývající z břemene
tvrzení vázne však na žadateli o azyl. V projednávané věci shledal Nejvyšší správní soud
dokazování dostatečným, přesvědčivým, stav věci byl zjištěn spolehlivě, přesně a úplně,
žalovaný i soud si opatřili potřebné podklady pro rozhodnutí, k dokazování použili všech
prostředků, jimiž lze zjistit a objasnit skutečný stav věci, rozhodnutí vyplývají ze z jištěných
podkladů a je dostatečně zdůvodněno. Skutková podstata má náležitou oporu ve spisech,
při jejím zjišťování nebyl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že by to mohlo ovlivnit jeho zákonnost. Nejvyšší správní soud
tak nezjistil naplnění tvrzeného kasačního důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Taktéž s tvrzením stěžovatele, že je dán důvod pro podání kasační stížnosti dle
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nelze souhlasit. Rozhodnutí není nepřezkoumatelné
nebo nesrozumitelné. Nejvyšší správní soud konstatuje, že řízení před správním orgánem
netrpělo vadou, kterou nelze odstranit, proto není nutné řízení před správním orgánem
zopakovat. Krajský soud byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního
orgánu vázán v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s. rozsahem a důvody žaloby ,
které stěžovatel uvedl, přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu
s citovaným ustanovením a vypořádal se se všemi uvedenými námitkami, na obecně
formulované procesní žalobní námitky soud zareagoval, a v obecné rovině se s nimi také
vypořádal. Nejvyšší správní soud shledal rozhodnutí vydané v první správní instanci
zákonným a jeho odůvodnění vyčerpávajícím a přesvědčivým. Žalovaný svým povinnostem
vyplývajícím z ust. §47 odst. 3 správního řádu dostál.
Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se překážky vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu, tak ani s ní nelze souhlasit. Stěžovatel se domnívá, že byla tato
skutečnost nesprávně posouzena, neboť v případě jeho návratu do vlasti mu hrozí nebezpečí
a je tak dán důvod pro vyslovení překážky vycestování ve smyslu zákona o azylu. V žalobě
stěžovatel pouze v obecné rovině vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím žalovaného, aniž
by konkretizoval důvody, pro které se obává návratu do vlasti a pro které lze na něj vztáhnout
překážky vycestování dle ustanovení §91 zákona o azylu. Krajský soud se v odůvodnění
rozsudku s předmětnou námitkou stěžovatele vypořádal, když uvedl, že vycestování
stěžovatele nebylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR. Z informací získaných žalovaným
ve správním řízení, zejména ze zpráv o situaci v oblasti dodržování lidských práv na Ukrajině
nevyplynuly důvody zakládající překážku vycestování dle §91 zákona o azylu, spočívající
zejména v tom, že by stěžovatel byl nucen vycestovat do státu, v němž by byl ohrožen jeho
život nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro politické přesvědčení nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení,
nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu nebo kde je jeho život ohrožen v důsledku
válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon
tohoto státu stanoví trest smrti a nebo by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České
republiky. Překážku vycestování náležitě žalovaný posoudil ve svém rozhodnutí
a s jeho závěry se Nejvyšší soud plně ztotožňuje.
V dané věci stěžovatel spatřuje existenci překážky vycestování v možné perzekuci
ze strany státních orgánů, které by byl v případě návratu na Ukrajinu vystaven. Ani s tímto
tvrzením nelze souhlasit, neboť je Nejvyššímu správnímu soudu z úřední činnosti známo,
že neúspěšní žadatelé o azyl v České republice nejsou po návratu na Ukrajinu postihováni.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
stěžovatelem podřazené pod ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., nebyly prokázány,
a proto podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Protože stěžovatel neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra
ČR, které bylo v řízení úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo, a proto
rozhodl soud o nákladech řízení, jak výše uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 12. dubna 2006
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu