ECLI:CZ:NSS:2006:6.AS.2.2004
sp. zn. 6 As 2/2004 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobců: a) JUDr. L. V., a b) Mgr. M. V., zastoupených JUDr. Martou Gazdíkovou,
advokátkou, se sídlem Praha 6, Mickiewiczova 17, proti žalovanému: Magistrát hlavního
města Prahy, odbor stavební, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, v řízení o kasační
stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 2 Ca 18/2003 - 31 ze dne
8. 10. 2003,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2003, č. j. 2 Ca 18/2003 - 31,
se zruš u je a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím č. j. výst.: sine/D1707Dej/2000-Šme ze dne 5. 11. 2000 uznal Úřad
městské části Praha 6 žalobce (dále jen „stěžovatelé“) vinnými z přestupku proti stavebnímu
řádu podle §105 odst. 2 písm. d) a §105 odst. 4 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), za což každému ze stěžovatelů uložil pokutu
podle těchto ustanovení ve spojení s §107 odst. 2 stavebního zákona ve výši 100 000 Kč.
Přestupku se měli dopustit tím, že odstranili bez povolení stavbu garáže na parc. č. x u domu
č. p. 1707 v k. ú. D. a provedli stavbu domu č. p. 1707, č. parc. x v k. ú. D. v rozporu se
stavebním povolením č. j. výst. 201/24/DI707 Děj. 199 - SŘ ze dne 25. 1. 2000. Jak
odstraněná stavba garáže, tak provedená stavba domu se nacházejí v ochranném pásmu
Pražské památkové rezervace a v území Památkové zóny Baba. Současně úřad uložil
každému ze stěžovatelů povinnost nahradit náklady řízení ve výši 500 Kč.
Proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6 podali stěžovatelé odvolání k Magistrátu
hlavního města Prahy (žalovanému), který rozhodnutím ze dne 21. 5. 2001,
č. j. MHMP - 29745/2001/VYS/Br/Pe, změnil napadené rozhodnutí tak, že ve výroku
rozhodnutí změnil právní předpis, podle kterého byl správní orgán prvního stupně příslušný
k vydání rozhodnutí, a to na §53 odst. 5 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.
V ostatních částech ponechal rozhodnutí nezměněno. V odůvodnění žalovaný konstatuje,
že v rámci výkonu stavebního dohledu bylo dne 29. 6. 2000 zjištěno, že stavební úpravy
domu č. p. 1707 v k. ú. Dejvice byly prováděny v rozporu s projektovou dokumentací
ověřenou ve stavebním řízení a v rozporu s podmínkami rozhodnutí stavebního úřadu ze dne
25. 1. 2000. Orgánem státního stavebního dohledu bylo dne 31. 8. 2000 zjištěno,
že ve stavebních pracích je pokračováno, a proto tento orgán vydal dne 15. 9. 2000 opět
výzvu, ve které stavebníky (stěžovatele) vyzval k okamžitému zastavení stavebních prací.
Žalovaný provedl dne 5. 4. 2001 obhlídku na místě samém, při které zjistil, že na pozemku
č. parc. x v k. ú. D. byla odstraněna stavba stávající garáže bez povolení stavebního úřadu a
dále, že byla provedena přístavba domu č. p. 1707 ve stejném k. ú. Stěžovatelé žádný
z uvedených skutků, tj. odstranění garáže z pozemku č. parc. x a provedení změny stavby č. p.
1707 v k. ú. D., nepopírali. Podle rozhodnutí žalovaného tak stěžovatelé naplnili skutkovou
podstatu přestupku podle §105 odst. 2 a 4 stavebního zákona, a proto stavební úřad měl
možnost každému z nich uložit pokutu ve výši 200 000 Kč.
Rozhodnutí žalovaného napadli stěžovatelé žalobou u Městského soudu v Praze,
ve které se domáhali jeho zrušení. Uvádí v ní, že stavba garáže na parc. č. x v k. ú. D. se
nachází na adrese N. K. 39, Praha 6, nadále existuje a nikdy nebyla zbourána. Dne 20. 2. 2000
oznámili stavebnímu úřadu, že ke dni 15. 12. 1999 byla rozebrána nepovolená a
nezkolaudovaná garáž, nacházející se v P. 6, N. O. 56. Pokud v tomto skutku stavební úřad
spatřoval spáchání přestupku, pak v době rozhodování správního orgánu druhého stupně, tj.
21. 5. 2001 již uplynula lhůta jednoho roku a došlo k zániku odpovědnosti za přestupek, a
rozhodnutí je proto nezákonné. K uvedenému skutku stěžovatelé dále namítali, že žalovaný
postupoval v rozporu s §47 odst. 3 správního řádu, neboť neuvedl, jaké skutečnosti byly
podkladem pro jeho závěr, že se garáž na parc. č. x a dům č. p. 1707, vše v k. ú. D., nacházejí
v ochranném pásmu Pražské památkové rezervace. Ochranné pásmo Pražské památkové
rezervace podle názoru stěžovatelů nebylo stanoveno žádným obecně závazným právním
předpisem, určení jeho hranic nebylo publikováno ani ve Sbírce zákonů ani ve Sbírce
právních předpisů hl. m. Prahy a parcela č. 3493/2 se nenachází v území památkové zóny
Baba, ale zcela mimo ni.
Městský soud v Praze rozsudkem blíže označeným v záhlaví žalobu zamítl.
Ztotožnil se se stanoviskem žalovaného, že stěžovatelé přes výzvy státního stavebního
dohledu pokračovali ve stavbě domu č. p. x v k. ú. D. v rozporu se stavebním povolením.
Správní orgán prvního stupně ani žalovaný orgán podle jeho názoru nepochybily, pokud
jednání stěžovatelů posoudily podle §105 odst. 2 písm. d) a §105 odst. 4 stavebního zákona a
za tyto přestupky udělily stěžovatelům pokutu, a to každému z nich ve výši 100 000 Kč.
V odůvodnění soud konstatoval, že neuvěřil tvrzení stěžovatelů, že garáž st ojící na pozemku
parc. č. x v k. ú. D. nebyla odstraněna. Při tom vyšel ze skutečnosti, že jejich tvrzení se
poprvé objevilo až v žalobě a je v rozporu s výzvou orgánu státního stavebního dohledu, tj.
Obvodního úřadu městské části Praha 6 ze dne 29. 6. 2000. Poukázal na to, že sami
stěžovatelé v odvolání uvedli, že stavbu garáže postavené v 60. letech na parcele č. 3493/2
zbourali, neboť se jednalo o stavbu bezcennou, která byla situována téměř před průčelím
domu tzv. Řezáčovy vily, těsně při hranici se sousedním pozemkem. Dále poukázal na to, že
dne 17. 7. 1963 byl vydán bývalým Obvodním národním výborem v Praze 6 souhlas
k výstavbě novostavby zděné garáže na základě stavebního projektu. Z výpisu z katastru
nemovitostí k. ú. Dx LV č. x vyplývá, že jak garáž na pozemku parc. č. x, tak objekt bydlení
č. p. 1707 na pozemku č. parc. x, tak zahrada parc. č. x jsou v chráněném památkovém území.
Soud dále neuvěřil tvrzení stěžovatelů, že od zbourání garáže uplynula doba delší jednoho
roku, neboť to měli oznámit stavebnímu úřadu až 20. 2. 2000. Toto jejich tvrzení je též podle
názoru soudu v rozporu se zjištěním orgánu státního stavebního dohledu Úřadu městské části
P. 6, který zjistil odstranění garáže dne 29. 6. 2000, a také z žádosti stěžovatelů adresované
Obvodnímu úřadu městské části Praha 6 ze dne 15. 7. 2000, kde mimo jiné požádali o souhlas
s odstraněním garáže ze 60. let, stojící při vjezdu na parcelu. Stěžovatelé před správním
orgánem prvního stupně sami uvedli, že stavební úpravy zahájili začátkem měsíce dubna
2000. Podle názoru soudu garáž na parcele č. x k. ú. D. i dům č. p. 1707 postavený na parcele
č. x, se zahradou parc. č. x v k. ú. D., se nacházejí na památkově chráněném území, které bylo
vyhlášeno vyhláškou č. 10/1993 Sb. hlavního města Prahy. Soud dovodil, že jestliže se dům č.
p. 1707 v k. ú. Dejvice na parc. č. x nachází v Památkové zóně Baba, tak se v této zóně
musela nacházet i garáž stojící na parc. č. x situovaná před průčelím domu č. p. 1707.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podali stěžovatelé kasační stížnost.
Dovolávají se v ní zrušení rozsudku městského soudu, neboť prvý skutek, za nějž byla
uložena pokuta, se vůbec nestal a druhý se stal za jiných okolností, přičemž soud pro tyto
vady rozhodnutí žalovaného nezrušil, přestože tak učinit měl. Soud dospěl k vlastním
skutkovým zjištěním a právním závěrům, které nemají oporu v provedeném řízení
a dokazování. Konkrétně uvádějí, že jedna nemovitost (garáž) je v ulici N. K. situována na
pozemku č. x v k. ú. D., další nemovitosti (dům a zahrada) jsou v ulici N. O., ležících na
pozemcích parc. č. x a parc. č. x v k. ú. D. Mezi těmito lokalitami prochází hranice památkové
zóny Baba, která byla prohlášena za památkovou zónu vyhláškou č. 10/1993 Sb. hlavního
města Prahy. Garáž, která se nachází zcela mimo lokalitu památkové zóny Baba, nebyla
zbourána. Stěžovatelé poukazují na skutečnost, že na pozemcích parc. č. x a parc. č. x se
žádná garáž nenachází, není zapsána v katastru nemovitostí a není ani zakreslena v katastrální
mapě. Jelikož žalovaný nepodloženě tvrdil, že zjistil skutkový stav na místě samém,
stěžovatelé navrhli soudu provést důkaz ohledáním na místě samém. Soud provedení tohoto
důkazu odmítl s tím, že stěžovatelům neuvěřil a že se jedná o účelové tvrzení. Proto také
došel podle stěžovatelů k absurdnímu závěru, že garáž nacházející se v ulici N. K. na parc. č.
x v k. ú. Dejvice je u domu č. p. 1707; ten se však nachází na zcela jiné ulici, přičemž v jeho
blízkosti se parcela č. x nenachází. Stěžovatelé v kasační stížnosti jednak mají za to, že při
zjišťování skutkového stavu věci byl porušen zákon takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost rozhodnutí a pro tuto vadu měl soud napadené rozhodnutí zrušit, a dále vytýkají
řízení před soudem vadu, které měla za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvádí, že rozhodnutí městského
soudu je správné, a skutečnost, že oba předmětné pozemky se nacházejí v památkové zóně
Baba, je zřejmá z výpisu katastru nemovitostí, stejně jako z vyhlášky č. 10/1993 Sb. hlavního
města Prahy. Pokud stěžovatelé tvrdí, že p ředmětná garáž na pozemku x v k. ú. D. nikdy
nebyla zbourána, jedná se otvrzení nepravdivé a účelové.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatelé byli účastníky řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadené usnesení včetně řízení, které mu předcházelo, vázán rozsahem a důvody
kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Při tom důvody uplatněné stěžovateli subsumuje pod důvody obsažené v §103 odst. 1
písm. b) a d) s. ř. s.
Kasační důvod obsažený v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., zahrnuje vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Skutková podstata nemá oporu
ve spisech, pokud správní orgán opře právní kvalifikaci o skutkový stav, který nemá oporu
v souhrnu důkazů, které byly provedeny (správní orgán vzal v úvahu skutečnosti,
které z provedených důkazů nevyplývají, nebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly
prokázány nebo vyšly v řízení najevo). Skutková podstata je v rozporu se spisy v případě,
kdy sice byly provedeny potřebné důkazy, ale byly z nich vyvozeny právní závěry
nesprávným logickým úsudkem, takže skutkový stav z důkazů nevyplývá.
Vadou řízení před soudem (§103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.), která mohla mít za následek
nezákonnost rozhodnutí soudu, může představovat okolnost, že soud se nezabýval okolnostmi
rozhodujícími pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny, a k jejich prokázání byl nabídnut
důkaz.
Pokud jde o prvý přestupek (odstranění garáže na pozemku parc. č. x u domu č. p.
1707 v k. ú. D.) správní orgán při rozhodování o uložení sankce měl za prokázané, že
stěžovatelé odstranili stavbu (garáž) z pozemku parc. č. x a že uvedený pozemek leží
v Chráněné památkové zóně Baba. Podle §51 zákona o přestupcích se na řízení o přestupcích
vztahují obecné předpisy o správním řízení, není-li v tomto nebo v jiném zákoně stanoveno
jinak. Podle §32 odst. 1 a 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správního řádu), byl
správní orgán povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit
potřebné podklady pro rozhodnutí. Přitom není vázán jen návrhy účastníků. Rozsah a způsob
zjišťování podkladů pro rozhodnutí si určuje správní orgán sám.
Podle mapy evidence nemovitostí Katastrálního úřadu Praha - město, která je součástí
správního spisu a podle vyhlášky č. 10/1993 Sb., leží pozemek č. parc. x, na němž je umístěn
dům č. p. 1707, v území Památkové zóny Baba v k. ú. D.. Tento pozemek je obklopen
zahradou č. parc. x, která leží též v této památkové zóně. Podle napadeného rozhodnutí
správního orgánu i rozhodnutí Městského soudu v Praze se má u pozemku, na kterém je
umístěna stavba č. p. 1707, nalézat pozemek č. parc. x, na kterém se měla nacházet garáž,
kterou měli podle uvedených rozhodnutí stěžovatelé odstranit bez povolení stavebního úřadu.
Soud výslovně uvádí, že se v Památkové zóně Baba musela nacházet i garáž stojící na parc. č.
x a že tato garáž měla být situovaná před průčelím domu č. p. 1707. Podle výše uvedené mapy
se však pozemek parc. č. x na tomto místě před průčelím domu č. p. 1707 nenachází. Leží
naopak na zcela jiném místě katastrálního území D ., a to dokonce mimo území Památkové
zóny Baba, vymezené vyhláškou č. 10/1993 Sb. hlavního města Prahy. Městský soud v Praze
došel k tomuto mylnému zjištění na základě výpisu z katastru nemovitostí Katastrálního úřadu
Praha – město ze dne 14. 2. 2000 – listu vlastnictví, v němž byly v souhrnu uvedeny všechny
nemovitosti, které vlastnili stěžovatelé. Údaje v něm obsažené kromě jiného však obsahují
pouze informaci, že pozemek parc. č. x se nachází v památkovém území. Tento údaj
však nemusí znamenat, že daný pozemek leží v Památkové zóně Baba. Jak pozemek
na parc. č. x, tak pozemky na parc. č. x a parc. č. x v k. ú. D. leží na území Ochranného pásma
Pražské památkové rezervace, které bylo určeno rozhodnutím Národního výboru hlavního
města Prahy ze dne 19. 5. 1981, č. j. Kul/5 - 932/81. Proto z pouhého označení, že pozemek
parc. č. x je památkově chráněným územím, nelze ještě vyvozovat, že leží v Památkové zóně
Baba.
Prvotní otázkou, kterou měl k námitce žalobců městský soud zkoumat, bylo, zda
vytýkaný prvý skutek, tj. odstranění stavby garáže bez povolení (srov. §77 zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích), je časově a místně ve výroku rozhodnutí správního orgánu
správně vymezen a zda tato skutková zjištění mají oporu ve správním spise, či zda s ním
nejsou v rozporu. Tzv. skutková věta výroku o vině v posuzované věci zcela postrádala
časový údaj (tuto pozn. činí Nejvyšší správní soud nad rámec námitek) a z hlediska místního
vymezení došlo k tomu, že správní orgán I. i II. stupně pominul, že před domem č. p.x v k. ú.
D. se nenachází pozemek parc. č. x, což jasně lze zjistit z mapy evidence nemovitostí; proto
pokud je skutková věta výroku o vině založena na místním vymezení tak, že nemá oporu
v provedeném dokazování, čili že žalovaný i správní orgán I. stupně opominuli zjištění, které
jasně vyplývalo z mapy evidence nemovitostí v k. ú. D., které je součástí správního spisu, pak
řízení zatížili vadou, kterou soud neměl a nemohl tolerovat.
Nejvyšší správní soud je nucen konstatovat, že přestože z obsahu správního i soudního
spisu jednoznačně vyplývá, že stěžovatelé bez povolení odstranili garáž stojící před domem
č. p. 1707, nelze než jim přisvědčit v prvé z jejich námitek. Pochybením správního orgánu
došlo k chybnému uvedení čísla parcely, na které byla odstraněna garáž, ve výroku
napadených rozhodnutí, přičemž zprvu si tohoto pochybení nevšimli ani sami stěžovatelé.
Při ukládání sankce za správní delikt je však třeba, aby byl ve výroku rozhodnutí popsán
skutek, za nějž je pachatel trestán, a to takovým způsobem, aby nemohl být zaměněn s jiným.
Pokud tedy správní orgán I. stupně ve výroku sub a) konstatuje, že stěžovatelé odstranili
bez povolení odboru výstavby stavbu garáže na parc. č. x u domu č. p. 1707 v k. ú. D., pak
předmět přestupku označili dvojím způsobem, v jednom případě ovšem nesprávným. Ačkoli
z obsahu správních spisů je zřejmé, že skutek se stal a jednalo se o odstranění stavby garáže
před domem č. p. 1707, vzhledem k další významné okolnosti, a to skutečnosti, že stěžovatelé
v té době byli vlastníky rovněž garáže na parc. č. x, není předmět přestupku ve výroku
rozhodnutí určen dostatečně přesně, neboť z něho nelze nezaměnitelně vyčíst, kterou
z uvedených garáží měl správní orgán na mysli. Pokud městský soud vyšel z výpisu z katastru
nemovitostí k. ú. D. listu vlastnictví č. x, pak i z něho bylo možné dovodit, že tam uvedená
garáž na parc. č. x se nacházela na pozemku jiného vlastníka a nemohla se tedy nacházet na
pozemku parc. č. x nebo x, neboť tyto pozemky jsou ve vlastnictví stěžovatelů. Ve výroku
rozhodnutí musí být jednoznačně uvedeno, za jaké konkrétní jednání je odpovědný subjekt
trestán, což ale v daném případě splněno nebylo. Vada tzv. skutkové věty výroku o vině tak
měla nepochybně vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť ani z jeho odůvodnění nelze postavit
najisto zbourání které stavby žalovaný sankcionoval. Pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který o věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu
řízení.
Vzhledem k tomu, že za oba přestupky byla uložena jedna sankce a Ne jvyšší správní
soud dospěl k závěru, že prvý přestupek byl ve výroku rozhodnutí nesprávně skutkově
označen a nebyl při jeho zjišťování dodržen zákon, je nutné za nezákonné označit celé
rozhodnutí správního orgánu, a proto Nejvyšší správní soud nezkoumal, zda a za jakých
okolností se stal druhý posuzovaný skutek.
Pokud jde o další uplatněnou námitku, tedy vadu řízení před soudem spočívající
v nevyhovění návrhu na doplnění dokazování, Nejvyšší správní soud konstatuje,
že neakceptování důkazního návrhu lze založit pouze třemi důvody: Prvním je argument,
že tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní
souvislost s předmětem řízení, dalším je argument, dle kterého důkaz není sto ani ověřit
ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož
určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním
řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno. Ani jeden z těchto důvodů
městský soud v daném případě neshledal, a proto neměl dostatek důvodů k tomu,
aby stěžovateli navrhovaný důkaz – ohledáním na místě samém - odmítl provést.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud podotýká, že soud ve správním
soudnictví přihlíží z úřední povinnosti k zániku odpovědnosti za přestupek ve smyslu §20
odst. 1 přestupkového zákona (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 12. 2005, č. j. 3 As 57/2004 - 39, přístupný na internetové adrese www.nssoud.cz).
Městský soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že neuvěřil tvrzení stěžovatelů,
že by do vydání rozhodnutí odvolacího správního orgánu uplynula doba delší jednoho roku,
neboť garáž měla být odstraněna již 15. 12. 1999. Při tom vyšel z toho, že orgán státního
stavebního dohledu Úřadu městské části Praha 6 zjistil odstranění stavby dne 29. 6. 2000,
a rovněž z žádosti stěžovatelů o dodatečné povolení stavebních úprav ze dne 15. 7. 2000
a jejich výpovědí, že stavební práce zahájili počátkem měsíce dubna 2000. Soud považoval
tvrzení stěžovatelů v tomto směru za účelová. Nejvyšší správní soud však podotýká,
že městský soud byl povinen zkoumat, zda bylo v průběhu správního řízení dostatečně přesně
objasněno, kdy byla stavba garáže skutečně odstraněna a do kdy tedy bylo možné stěžovatele
za tento přestupek postihnout. Podle §20 odst. 1 přestupkového zákona odpovědnost
za přestupek zaniká, neboli přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok.
V tomto směru dospěl Nejvyšší správní soud k závěru (vycházeje ze skutečností
nezpochybněných v průběhu správního řízení), že k odstranění garáže u domu č. p. 1707
došlo v období březen – duben 2000 a proto odpovědnost za přestupek spočívající v tomto
jednání vždy zanikla nejpozději v dubnu 2001.
Nejvyššímu správnímu soudu tedy poté, co shledal kasační stížnost důvodnou,
nezbylo, než rozsudek Městského soudu v Praze podle §110 odst. 1 ve spojení s §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Podle odst. 3 téhož ustanovení
je městský soud vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu vázán.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze v novém
řízení (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne js ou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 26. května 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu