ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.205.2005
sp. zn. 6 Azs 205/2005 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: Y. S., zastoupen JUDr. Karlem Lahodným, advokátem, se sídlem Řehořova 42,
Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2004, č. j.
59 Az 140/2004 – 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se ne př iznáv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému advokátu JUDr. Karlu Lahodnému se př i zn ává odměna
za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši 2558,50 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 7. 2004, č. j. OAM - 2185/VL - 20 - 15 - 2004,
byla žádost o azyl žalobce (dále jen „stěžovatel“) zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle
§16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný
své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel požádal o azyl v červnu 2004, svou vlast
ale opustil v lednu 2001 kvůli problémům soukromého charakteru. Zaměstnavatel se jej totiž
snažil přimět k odepisování funkčního zařízení továrny, aby z toho následně měl hmotný
prospěch, on s tím však nesouhlasil. Aniž by si někde stěžoval či vyhledal pomoc, sám
ze zaměstnání odešel. Měl rovněž potíže s neznámými soukromými osobami, které se jej
výhrůžkami a jedním fyzickým napadením snažily přimět k odprodeji bytu nacházejícího
se na lukrativním místě. O azyl stěžovatel zároveň požádal, aby si tím legalizoval pobyt
na území České republiky, kde chce pracovat. Žalovaný tak po zhodnocení stěžovatelových
výpovědí dospěl k závěru, že neuvádí žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že by mohl
být ve své vlasti vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel v zákonné lhůtě žalobu ke Krajskému soudu
v Ostravě. V ní uvedl, že s rozhodnutím nesouhlasí, a namítal porušení jednotlivých
ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“), určující
povinnosti správního orgánu v průběhu správního řízení a dále porušení §12 zákona o azylu.
V podrobnostech odkázal na obsah správního spisu.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě blíže označeným v záhlaví, byla stěžovatelova
žaloba zamítnuta. V odůvodnění krajský soud uvedl, že skutková zjištění, z nichž vycházelo
rozhodnutí žalovaného, byla dostatečná a závěry vyjádřené v napadeném rozhodnutí jsou
v souladu se zákonem. Dále konstatoval, že žalovaný postupoval správně, když stěžovatelovu
žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu,
neboť v průběhu správního řízení bylo prokázáno, že stěžovatelem uváděné důvody nelze
podřadit pod azylové relevantní důvody ve smyslu §12 zákona o azylu. Rozsudek byl
stěžovateli doručen dne 10. 1. 2005 a ten jej napadl kasační stížností dne 14. 1. 2005.
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku krajského
soudu, zároveň požaduje přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a ustanovení zástupce
soudem. Prostřednictvím ustanoveného zástupce pak stěžovatel kasační stížnost doplnil
a konstatoval, že krajský soud se nezabýval otázkou, co bylo příčinou stěžovatelových
konfliktů se zaměstnavatelem a neznámými osobami a proč nepožádal o pomoc policii
nebo jiné státní orgány. Krajský soud pouze setrval na zdůvodnění žalovaného,
aniž by stěžovatele vyslechl. Zároveň se domnívá, že kdyby se krajský soud výše uvedeným
zabýval, dospěl k závěru, že podmínky pro udělení azylu jsou splněny.
Žalovaný ke kasační stížnosti sdělil, že se vzhledem k jejímu obsahu nebude
vyjadřovat a odkázal na obsah správního spisu.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s“), a je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), stěžovatel je zastoupen advokátem (§105
odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu podání lze dovodit, že stěžovatel namítá kasační důvod podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., a kasační stížnost je přípustná.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3
s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelovo tvrzení, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázky související
s podmínkami udělení azylu, lze podřadit pod důvod kasační stížnosti obsažený v §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., který spočívá v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky může přitom spočívat v aplikaci
nesprávného ustanovení právního předpisu na daný skutkový stav nebo sice v aplikaci
správného ustanovení právního předpisu, avšak nesprávně interpretovaného.
Nejvyšší správní soud proto přezkoumal závěry krajského soudu ohledně posouzení
skutečnosti, zda byla stěžovatelova žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná správně
a v souladu se zákonem. Podle §16 odst. 1 písm. g) bude žádost o azyl zamítnuta jako zjevně
nedůvodná, pokud žadatel neuvádí žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že by mohl být
ve své vlasti vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu
(tj. z důvodů jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů). Pronásledováním je přitom ve smyslu §2
odst. 6 zákona o azylu třeba rozumět ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící
psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna
úřady v zemi stěžovatelova původu nebo pokud tato země není schopna odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Potíže, jimž se stěžovatel vycestováním
z vlasti vyhýbá, tj. vyhrožování soukromými osobami, případně potíže se zaměstnavatelem
motivované výhradně snahou o osobní obohacení, nejsou okolnostmi svědčícími o tom,
že by mohl být ve své vlasti pronásledován ve smyslu zákona o azylu a nejsou ani jevem
státní mocí přímo vyvolaným, tajně podporovaným, státními orgány vědomě trpěným či státní
mocí záměrně nedostatečně potlačovaným. Ze stěžovatelových vyjádření učiněných
v průběhu řízení před žalovaným nevyplynuly skutečnosti, podle nichž by se v jeho případě
jednalo o byť i jen náznak potíží majících svůj původ v azylově relevantních důvodech,
nelze proto konstatovat, že by takový závěr krajského soudu byl nepodložený. Krajský soud
při tom zcela správně vyšel ze skutkových zjištění, která ve věci učinil žalovaný. O možnosti
rozhodnout věc bez jednání byl stěžovatel soudem poučen, přičemž s tímto postupem
nevyjádřil nesouhlas a nepožadoval ani vlastní výpověď před soudem, naopak sám v žalobě
odkázal na své výpovědi v průběhu správního řízení. Krajský soud v Ostravě tak aplikoval
správnou právní normu, kterou správně po právní stránce vyhodnotil. Nejvyšší správní soud
proto pochybení krajského soudu ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) neshledal.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval
a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo
rozhodnuto tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odměna právnímu zástupci stěžovatele, který mu byl ustanoven k jeho žádosti
usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2005, č. j. 59 Az 140/2004 - 39, byla
stanovena za dva úkony právní služby (porada s klientem včetně převzetí a přípravy
zastoupení a doplnění kasační stížnosti) na základě §9 odst. 3 písm. f) ve spojení s §7
vyhlášky č. 177/1966 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve výši 2000 Kč. Výše hotových výdajů byla stanovena
podle §13 odst. 3 advokátního tarifu taktéž za dva úkony právní služby ve výši 150 Kč.
Celkem tedy stěžovatelovu zástupci náleží odměna 2150 Kč. Protože ustanovený advokát
je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku
odpovídající dani, kterou je tato osoba z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů
povinna odvést podle zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.).
Částka daně, vypočtená dle §37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí
408,50 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznávají náhrady nákladů v celkové výši
2558,50 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu