ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.290.2005
sp. zn. 6 Azs 290/2005 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobkyně: O. K ., zastoupena Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem, se sídlem
Františkánská 7, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě č. j. 24 Az 2347/2003 - 27 ze dne 20. 1. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení ne př iznává .
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá kasační stížnosti shora uvedený rozsudek
krajského soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
14. 12. 2003, č. j. OAM - 6391/VL - 07 - 12 - 2003, jímž stěžovatelce podle §12, §13 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neudělil azyl a současně rozhodl,
že se podle §91 na stěžovatelku nevztahuje překážka vycestování.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že soud, stejně jako žalovaný nesprávně
posoudil právní otázku, a sice, zda na případ stěžovatelky je možnost vztáhnout ustanovení
§12, §13 a §14 zákona o azylu (uvádí, že žalovaný posoudil žádost o azyl jako zjevně
nedůvodnou, což je ovšem zřejmě mylné tvrzení rozcházející se s rozhodnutím žalovaného,
který o zjevné nedůvodnosti nerozhodoval – poznámka Nejvyššího správního soudu).
Stěžovatelka byla vystavena nátlaku ze strany její rodiny, v jehož důsledku bylo omezeno
její právo na svobodu náboženského vyznání (rodiče konvertovali k baptistické církvi
a stěžovatelku nutili, aby přestoupila od svého pravoslavného vyznání k této církvi rovněž).
Poněvadž stěžovatelce tak bylo odepřeno její základní právo, jednalo se o druh perzekuce
prováděný státním aparátem, a tedy důvod pro poskytnutí azylu podle §12 písm. b) zákona
o azylu. Stěžovatelka v kasační stížnosti připomněla čl. 65 metodologické příručky procedur
a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka, který uvádí, že pronásledování může vycházet
i od některých složek obyvatelstva, pakliže je orgány státu vědomě tolerují nebo odmítají
či nejsou schopné zajistit účinnou ochranu. Dále stěžovatelka má za to, že žalovaný
nedostatečně provedl dokazování a na základě takto zjištěného skutkového stavu nebylo
možno spravedlivě rozhodnout, přičemž krajský soud ponechal bez povšimnutí skutečnost,
že žalobkyně má jen omezené možnosti pro zajištění důkazů o perzekuci v domovské zemi.
V kasační stížnosti je rovněž obsaženo tvrzení, že soud žalobkyni vytkl, že sice uvedla
konkrétní ustanovení správního řádu, která měl žalovaný porušit, ale neuvedla konkrétní
skutkové důvody pro svá tvrzení o porušení procesních pravidel; procesní pravidla byla
porušena minimálně nedostatečným dokazováním, a dále vyjadřuje stěžovatelka přesvědčení,
že rozhodnutí žalovaného je v rozporu s §47 odst. 3 správního řádu nedostatečně
odůvodněno. Proto je nutno řízení před žalovaným zopakovat.
Stěžovatelka rovněž napadá způsob, s jakým se soud vypořádal s tvrzením žalovaného
o neexistenci překážek vycestování, z hlediska skutkového přehlíží situaci na straně
stěžovatelky, v zemi původu chybí ochrana policie, stěžovatelce po návratu hrozí nebezpečí
mučení, nelidského a ponižujícího zacházení, bude podrobena persekuci ze strany milice
a dalších státních orgánů – stěžovatelka tedy splňuje podmínky stanovené §91 jako překážky
vycestování, kterými se žalovaný ani soud nezabývali. Stěžovatelka rovněž žádá o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti a navrhuje zrušení rozhodnutí krajského soudu a vrácení
věci k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření poukázal na skutečnost, že stěžovatelka žádala o udělení
azylu kvůli obavám ze soukromých osob v souvislosti s náboženským vyznáním; jednání,
které vedlo stěžovatelku k opuštění země původu nebylo ani podporováno ani tolerováno
státní mocí. Stěžovatelka se neobrátila na státní orgány se žádostí o pomoc ani se nepokusila
hledat ochranu jiným způsobem. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu zjistil, že stěžovatelka jako důvod,
proč opustila zemi původu, uvedla, že ji rodiče nutili k přestupu z pravoslavného vyznání
k baptistické církvi, různě ji omezovali (nesměla se dívat na televizi, navštěvovat pravoslavné
církevní obřady kupř.) a vyhrožovali jí, otec jí vyhrožoval zabitím, pokud neuposlechne.
Proto opustila Ukrajinu a přijela do České republiky, kde začala pracovat, po zadržení policií
jí bylo uděleno správní vyhoštění. Poněvadž se nechtěla vrátit do vlasti, rozhodla se požádat
o azyl. V zemi původu nikdy neměla žádné problémy se státními orgány, o pomoc
proti jednání rodičů se na státní orgány ani nikde jinde neobrátila. Žalovaný ve správním
řízení dospěl k závěru, že žádný z důvodů, pro které by mohl být azyl stěžovatelce udělen,
naplněn nebyl, a stěžovatelce azyl neudělil. Zdůraznil přitom, že v jejím případě šlo o jednání
soukromých osob, přičemž nebylo nijak prokázáno, že by státní orgány země původu takové
jednání tolerovaly; žalovaný přitom poukázal skutečnosti, které zjistil ohledně stavu
dodržování lidských práv na Ukrajině k rozhodnému datu, zejména pokud jde o svobodu
náboženského vyznání. Ze všech pramenů uvedených ve správním rozhodnutí nebylo možno
dovodit, že by na Ukrajině bylo podporováno pronásledování pravoslavného vyznání.
Zároveň vyslovil neexistenci překážky vycestování. Proti jeho rozhodnutí podala stěžovatelka
žalobu, ve které pouze opakovala své důvody, pro které o azyl požádala (popis jednání její
rodiny, jejíž členové přestoupili k baptistické církvi, vůči stěžovatelce), vyjádřila obavy jako
způsob dalšího života („Nevím, jak budu dále žít …“). Jiné námitky nebyly v žalobě
obsaženy. Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl, rozsudek byl stěžovatelce doručen
10. 3. 2005 a ta jej napadla kasační stížností podanou u Nejvyššího správního soudu dne
17. 3. 2005.
Kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou (§106 odst. 2, §102 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“). Pokud jde o přípustnost kasační
stížnosti, pak stěžovatelka sama uvádí důvody obsažené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle obsahu kasační stížnosti však lze dovodit, že namítá nesprávné právní posouzení věci
krajským soudem podle §103 odst. 1 písm. a), pokud tvrdí, že důvody, které ji vedly
k odchodu ze země původu jsou pro udělení azylu dostatečnými a současně, že existuje
překážka pro její vycestování z území České republiky. Námitky vad řízení před žalovaným
(nedostatek odůvodnění, nedostatečně zjištěný skutkový stav věci) by bylo možno
subsumovat pod důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Pokud stěžovatelka v kasační
stížnosti tvrdí, že existují vady rozhodnutí žalovaného, kterými se soud nezabýval, ač měl,
jednalo by se o důvod subsumovatelný pod §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Podmínkou
přípustnosti námitek podle §104 odst. 4 s. ř. s. obecně je, že mohou být v řízení o kasační
stížnosti namítány pouze tehdy, pokud již byly namítány v předchozím řízení před krajským
soudem (nejedná-li se o situaci, kdy tak objektivně učinit nebylo možno). Z tohoto hlediska
Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatelka v žalobě pouze - jak podrobně uvedeno výše -
opakovala důvody, pro které opustila Ukrajinu a vyjádřila obavy, jak bude dál žít. Krajský
soud mohl tedy napadené rozhodnutí žalovaného přezkoumat pouze v rámci takto
vymezeném, neboť ve správním soudnictví je soud vázán rozsahem a důvody uvedenými
v žalobě (zásada dispoziční) - srov. §75 odst. 2 s. ř. s. V žalobě stěžovatelka nenamítala
žádné vady řízení před žalovaným, a to ani holým výčtem ustanovení správního řádu,
jak někdy žadatelé o azyl činí. Krajský soud proto přezkoumal, zda žalovaný nepochybil
v právním hodnocení věci, tedy, zda jeho závěr, že skutečnosti zjištěné ve správním řízení
neodůvodňují poskytnutí azylu podle §12, §13 či §14 zákona o azylu a zda právní závěry
pro výrok podle §91 zákona o azylu jsou správné. Pokud nyní stěžovatelka v kasační stížnosti
namítá vady řízení před žalovaným, pak je namítá nepřípustně, neboť žádnou takovou žalobní
námitku v řízení před krajským soudem neuplatnila.
Nejvyšší správní soud se tedy jako námitkou přípustnou mohl zabývat případnou
nezákonností rozhodnutí krajského soudu z důvodu nesprávného právního hodnocení věci
(§103 odst. 1 písm. a/), případně, zda se měl krajský soud z moci úřední zabývat těmi vadami
řízení před žalovaným, jež stěžovatelka namítla (nedostatek skutkových zjištění, vady
odůvodnění).
Podle §12 se azyl udělí, pokud je zjištěno, že cizinec je pronásledován z uplatňování
politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování mj. z důvodu
náboženství ve státě, jehož občanství má. Ustanovení §13 se vztahuje na poskytnutí azylu
za účelem sloučení rodiny, §14 upravuje humanitární azyl, na který není nárok a který může
žalovaný udělit v případě hodném zvláštního zřetele. Pronásledováním je ve smyslu §2
odst. 6 zákona o azylu třeba rozumět ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící
psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna
úřady v zemi stěžovatelčina původu nebo pokud tato země není schopna odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.
Pokud stěžovatelka v průběhu správního řízení i v žalobě ke krajskému soudu
poukazovala na útoky ze stran soukromých osob (příslušníků její rodiny), opak podmínka
udělení azylu, jež by s těmito útoky souvisela, by mohla být naplněna pouze tehdy, pokud
by tyto útoky byly realizovány v přímé souvislosti s uplatňováním politických práv
nebo z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12 písm. a/ a b/ zákona o azylu), přitom
v obou případech by stěžovateli nebyla poskytnuta ochrana ze strany příslušných orgánů
v zemi původu, pokud by taková ochrana byla potřebná a pokud by stěžovatel hodlal této
ochrany také využít. V takovém případě by tedy rozhodným důvodem pro udělení azylu
mohla být skutečnost, že byla stěžovatelka vystavena útokům soukromých osob, dožadovala
se ochrany u příslušných orgánů v zemi svého původu a tyto orgány jí ochranu neposkytly.
Nejvyšší správní soud tu při výkladu zákona o azylu vychází mimo jiné i z článku 1 odst. 2
Úmluvy o právním postavení uprchlíků přijaté v Ženevě dne 28. 7. 18951 a z Protokolu
týkajícího se právního postavení uprchlíků přijatého v New Yorku dne 31. 1. 1967, z nichž
dovozuje, že udělení azylu v případě útoků vůči žadateli o azyl je důvodné pouze tehdy, jde-li
o represi uskutečňovanou ze strany státu. Takovou represi lze dovodit jak ve formě přímé,
kdy stát sám určité osoby pronásleduje, tak ve formě nepřímé, kdy stát záměrně určité
pronásledované osoby nechrání. Ve stěžovatelčině případě, která jako důvod žádosti o azyl
uvedla vyhrožování ze strany členů její rodiny pro náboženské přesvědčení, přičemž na státní
orgány země původu se nijak neobrátila, přičemž pro případ návratu poukázala na obavy
z rodičů, o azyl požádala za situace, kdy jí bylo uděleno správní vyhoštění, pak žalovaný
mohl učinit spolehlivý závěr o tom, že ve stěžovatelčině případě nejsou splněny podmínky
pro udělení azylu ani pro konstatování překážky vycestování. Ze žádných skutečností
uváděných stěžovatelkou nevyplynulo, že by jí nebyla poskytnuta ochrana ze strany
domovského státu (ona sama se o ni ani neucházela), ani že by orgány státu tolerovaly
či podporovaly jednání soukromých osob namířené proti stěžovatelce z důvodu jejího
náboženského přesvědčení. Krajský soud nepochybil při aplikaci právní normy, pokud
se ztotožnil se závěrem žalovaného, že důvody pro udělení azylu, ani pro překážku
vycestování nejsou dány. Tato námitka tedy důvodná není.
Pokud jde o povinnost soudu zkoumat vady rozhodnutí správního orgánu ex officio,
pak tato povinnost je s. ř. s. omezena pouze na akty nicotné – srov. §76 odst. 2 s. ř. s.; soud
tedy není povinen vyhledávat vady správního aktu, aniž to žalobce namítá. V tomto ohledu
tedy není možné krajskému soudu cokoliv vytýkat, žalobou stěžovatelky podanou v rovině
velmi obecné se zabýval až s velkorysostí hraničící se samou rovností účastníků řízení. Pokud
stěžovatelka v kasační stížnosti tvrdí, že jí soudem bylo soudem vytýkáno nedostatečné
vylíčení skutkových důvodů směřujících k údajné žalobní námitce ohledně porušení
některých ustanovení správního řádu, pak Nejvyšší správní soud konstatuje, že jde o námitku
zcela zmatečnou, neboť žalobkyně jednak žádné takové výtky v žalobě neučinila (kasační
stížnost tedy budí dojem, že byla sepsána ke zcela jiné žalobě) a krajský soud jí tedy nic
takového nevytýkal ani vytýkat nemohl. Námitka směřující k vadám řízení před soudem
(§103 odst. 1 písm. d/) je tak zcela nepřípadná.
Kasační stížnost je nedůvodná, podle §110 odst. 1 s. ř. s. byla zamítnuta. S ohledem
na rozhodnutí ve věci samé bylo procesně vyloučeno rozhodovat o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1, 7 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka právo na náhradu nákladů řízení nemá, neboť v řízení nebyla úspěšná,
žalovanému – ač byl v řízení úspěšný – náhradu nákladů soud nepřiznal, neboť ze spisu
nevyplynuly žádné náklady, které by žalovanému vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. května 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu