ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.45.2006
sp. zn. 6 Azs 45/2006 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobkyně: N. B ., zastoupena Mgr. Vladimírem Mrázem, advokátem, se sídlem Konviktská
12, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 65 Az 142/2005 -
20 ze dne 9. 8. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne p ři znává .
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně, advokátu Mgr. Vladimíru Mrázovi,
se při znává na odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů částka ve výši
1075 Kč; bude vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá rozsudek
Krajského soudu v Ostravě č. j. 65 Az 142/2005 - 20 ze dne 9. 8. 2005, kterým byla zamítnuta
její žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 704/VL - 20 - 11 - 2005 ze dne 6. 5. 2005.
Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl tak, že se stěžovatelce azyl podle ustanovení §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje
a že se na ni nevztahuje ani překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Stěžovatelka v kasační stížnosti (resp. v doplnění učiněném právním zástupcem)
uplatňuje důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a tvrdí, že soud jednak nesprávně posoudil právní
otázku v předcházejícím řízení, jednak že správní orgán při zjišťování skutkového stavu
porušil zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a krajský soud na toto porušení nereagoval. Konkrétně
podle stěžovatelky správní orgán nesprávně zhodnotil její situaci a důvody opuštění země
původu, neboť nevzal vůbec v úvahu písemný důkaz o tom, že její otec zmizel. Stěžovatelka
namítá, že správní orgán tak postupoval v rozporu s ustanovením §47 odst. 3 zákona
č. 71/1967 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), neboť nevzal v úvahu veškeré
skutečnosti vztahující se k jejímu případu a nevypořádal se se všemi provedenými důkazy.
Co se týče námitky ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., nesprávné právní hodnocení
soudu stěžovatelka spatřuje v konstatování soudu, že za pronásledování by mohlo být
v souvislosti s ohrožením soukromými osobami pokládáno leda odmítnutí veřejné moci
poskytnout ochranu před tímto ohrožením. Tento názor soudu považuje stěžovatelka za pojetí,
které je v rozporu s ustanovením §12 zákona o azylu. Konečně stěžovatelka v kasační
stížnosti namítá, že rozhodnutí žalovaného bylo i v rozporu s ustanovením §91 zákona
o azylu, a to proto, že jí podle jejího přesvědčení hrozí v případě návratu na Ukrajinu
nebezpečí nelidského a ponižujícího zacházení, kterému jsou vystaveny osoby,
které v zahraničí požádají o azyl. Podle stěžovatelky sice právní řád Ukrajiny zakazuje
svévolné zatýkání a věznění osob, ale je nutné si uvědomit, že vyšetřovací a výslechové
metody jsou stále založeny na tradičních sovětských metodách. Problémem je také
podle stěžovatelky velká míra korupce. Závěrem rovněž požádala o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že kasační stížnost stěžovatelky považuje
za nedůvodnou, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i kasační
stížností napadený rozsudek byly vydány v souladu s právními předpisy. Proto i pro účely
řízení o kasační stížnosti odkázal žalovaný na správní spis, zejména na vlastní podání
a výpovědi, které stěžovatelka učinila během správního řízení, a na vydané rozhodnutí.
Žalovaný trvá na tom, že se žádostí stěžovatelky o udělení azylu individuálně a svědomitě
a v souladu se zákonem o azylu zabýval všemi okolnostmi jejího případu. Žalovaný
ve vyjádření namítl, že stěžovatelka zemi původu opustila, aniž využila právní nástroje
k ochraně svých práv a oprávněných zájmů, a znemožnila tak ukrajinským státním orgánům
případně zasáhnout. S ohledem na výše uvedené považoval žalovaný za nedůvodnou i žádost
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Závěrem svého vyjádření navrhl žalovaný
kasační stížnost zamítnout.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil následující:
stěžovatelka ve své žádosti o udělení azylu ze dne 12. 4. 2005 uvedla, že je národnosti
ukrajinské, náboženství křesťanského, ortodoxního vyznání, že není a nikdy nebyla členem
žádné politické strany, ani jiné organizace, stejně jako její příbuzní. Jako důvod opuštění
Ukrajiny uvedla, že v průběhu prezidentských voleb v roce 2004 byla zaměstnána
jako sekretářka a kurýrka na městském úřadu. Z pozice své funkce měla povinnost objíždět
vesnice s úředními zásilkami. Přitom měla podle pokynu nadřízených agitovat za kandidáta
V. J. To však nedělala, naopak agitovala ve prospěch V. Ja. Po druhém kole voleb dokonce
chodila na mítinky, na nichž vyjadřovala podporu Ja. V důsledku toho začala na konci ledna
2005 dostávat anonymní výhružné telefony, v nichž jí bylo vyčítáno, že neplnila sv é
povinnosti a nepodporovala J. kandidaturu. Mělo jí být vyhrožováno ublížením na zdraví a
smrtí. Koncem ledna byla rovněž údajně přepadena dvěma neznámými muži, kteří jí vyčetli
její chování v průběhu voleb a zbili ji. Telefonické vyhrůžky chtěla ohlásit policii, ale policie
podle jejích slov odmítla oznámení přijmout, proto na ohlášení netrvala. Dále stěžovatelka
v žádosti uvedla, že dne 20. 3. 2005 zmizel její otec na cestě do práce. O tři dny později jeho
zmizení ohlásila na policii, toto oznámení policie přijala. Stěžovatelka uvedla, že zmizení otce
dává osobně do souvislosti s telefonickými vyhrůžkami, neboť telefonující osoby jí
upozorňovaly, že bude trpět její celá rodina. Závěrem žádosti uvedla, že v České republice
chce nějakou dobu přečkat, dokud se situace na Ukrajině neuklidní.
Při pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu na území České republiky,
jak vyplývá z protokolu ze dne 15. 4. 2005, jako důvod opuštění Ukrajiny uvedla, že koncem
ledna 2005 měla dva anonymní telefonáty. Ohledně jejich obsahu oproti žádosti o udělení
azylu uvedla, že neznámí lidé po ní v telefonátech požadovali vrácení 10 000 USD. Vytýkali
jí, že utratili peníze v předvolební kampani pro V. J., jejich kandidát však prohrál kvůli
takovým, jako je stěžovatelka, která měla agitovat pro tohoto kandidáta, leč nečinila tak, proto
musí jejich ztrátu nahradit. K pokusu ohlásit tento incident na policii stěžovatelka v pohovoru
uvedla, že policisté ji odmítli s tím, že se zatím pouze jedná o telefonáty a pokud se nic
nestalo, nemohou se věcí zabývat. Dále stěžovatelka v pohovoru uvedla, že dne 25. 1. 2005
byla ze svého zaměstnání na městském úřadě propuštěna, důvodem mělo být snižování stavů.
Jinak zopakovala v podstatě svá tvrzení uvedená již v žádosti. K upřesňujícím otázkám
správního orgánu ve věci předvolební agitace stěžovatelka uvedla, že agitační činnost
vykonávala mimo pracovní dobu. Dále uvedla, že předvolební agitace nebyla její pracovní
náplní, nicméně že primátor, tedy představitel jejího zaměstnavatele, nabádal všechny
zaměstnance, že musí hlasovat pro V. J. a rovněž pro něj agitovat. K samotnému průběhu
agitace stěžovatelka nejdříve uvedla, že obcházela nájemníky v jejich domě, ptala se, pro
koho budou hlasovat, a říkala jim, že pokud budou hlasovat pro V. J., dostanou 20 hřiven.
V průběhu pohovoru nejprve uvedla, že při těchto rozhovorech se snažila svůj osobní názor
skrýt, posléze tvrdila, že všem lidem říkala, že všichni zdravě myslící lidé budou hlasovat pro
V. J. Dále uvedla, že osobně za agitaci žádnou odměnu nedostávala, dostala by pouze
pravděpodobně rovněž 20 hřiven, pokud by pro V. J. sama hlasovala. Na otázku správního
orgánu, proč po ní chtěly ony neznámé osoby z telefonátů vrátit 10 000 USD, jestliže žádnou
odměnu za agitaci nedostávala, uvedla, že jí anonymové vytýkali, že nedoručila řádně obálky,
jež měla doručit jako kurýrka městského úřadu na venkov a v nichž byly peníze na podporu
V. J. Na otázku, zda jejích služeb jako kurýra městského úřadu mohlo využívat více osob, a to
případně i k soukromým účelům, odpověděla, že nikoliv, příkaz k doručení zásilky jí mohl dát
údajně pouze náměstek primátora nebo jeho tajemník. Hlas v anonymních telefonátech však
podle vyjádření stěžovatelky nepatřil ani jednomu z nich. Z protokolu o pohovoru rovněž
vyplývá, že se stěžovatelka ve věci nečinnosti policie po ohlášení útoku na její osobu na
žádný jiný státní orgán neobrátila.
Ve správním spisu je vedle výše uvedeného založen materiál označený jako překlad
Zprávy o dodržování lidských práv za rok 2004 pro Ukrajinu, kterou vydalo dne 28. 2. 2005
Ministerstvo zahraničí Spojených států amerických, dále informace Ministerstva zahraničních
věcí České republiky č. j. 107149/200 - LP ze dne 13. 3. 2000 a č. j. 111882/2005 - LP ze dne
11. 4. 2005 týkající se Ukrajiny, informace společnosti Člověk v tísni č. j. OAM - 1057/2004
ze 6. 4. 2005 a informativní výpis z databanky ČTK týkající se Ukrajiny za období
od 15. 2. 1996 do 5. 3. 2005.
Žalovaný ve svém napadeném rozhodnutí ze dne 3. 2. 2005 konstatoval,
že stěžovatelka v průběhu správního řízení neuvedla žádné skutečnosti, na základě
kterých by bylo možno učinit závěr, že byla na Ukrajině pronásledována za činnost směřující
k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu ustanovení §12 písm. a) zákona o azylu.
Stěžovatelka sice vylíčila, že se během předvolení kampaně k prezidentským volbám
angažovala na podporu opozičního prezidentského kandidáta Ja, podle správního orgánu však
byly její výpovědi chaotické a plné nesrovnalostí – nejprve stěžovatelka tvrdila, že se pouze
dotazovala voličů, koho budou volit a informovala je o možnosti získat odměnu za hlas pro V.
J., aniž jim sdělovala vlastní preference, to však vzápětí popřela a uvedla, že vždy voliče
přesvědčovala o vhodnosti protikandidáta. Věrohodnost líčení stěžovatelky podle správního
orgánu snižuje rovněž fakt, že podle svého tvrzení se agitační kampaně účastnila z obav o
výhodné zaměstnání, ale přitom údajně veřejně činila opak toho, co nadřízený požadoval.
Anonymní telefonáty, osobní vyhrožování a zmizení otce nelze podle správního orgánu
považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu, protože veškeré tyto incidenty jednak
nastaly až po volbách, jednak byly vedeny úsilím neznámých osob získat zpět finanční
prostředky, o nichž se domnívaly, že je stěžovatelka zpronevěřila. V průběhu správního řízení
nebylo prokázáno, že by stěžovatelka byla jakkoliv perzekvována ze strany státních orgánů.
Dále pak správní orgán konstatoval, že stěžovatelka ani nevyužila žádného prostředku, jímž
by přiměla státní orgány na její potíže se soukromými osobami reagovat. Pokud jde o
případnou existenci překážek vycestování, při posouzení otázky, zda by byl v případě návratu
na Ukrajinu ohrožen život nebo svoboda stěžovatelky z důvodu její rasy, národnosti,
náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině či pro politické přesvědčení, správní orgán
po vyhodnocení výpovědí stěžovatelky a výše citovaných informačních materiálů dospěl
k závěru, že stěžovatelce takové nebezpečí nehrozí. Pokud jde o nebezpečí mučení,
nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestu, dospěl správní orgán rovněž k závěru, že
takové nebezpečí stěžovatelce rovněž nehrozí, neboť podle výše citovaných informačních
materiálů nebyly na Ukrajině zaznamenány případy, kdy by byl neúspěšný žadatel o azyl
vystaven perzekuci, Ukrajina v roce 2000 zrušila trest smrti a nenachází se ani ve válečném
konfliktu.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že toto rozhodnutí žalovaného
napadla stěžovatelka žalobou, v níž namítala porušení ustanovení §3 odst. 3 zákona
č. 71/1967 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), neboť se žalovaný jeho žádostí
nezabýval odpovědně a svědomitě, §3 odst. 4 správního řádu, neboť nevyšel ze spolehlivě
zjištěného stavu věci, §32 odst. 1 správního řádu, neboť žalovaný nezjistil přesně a úplně
skutkový stav, §46 správního řádu, neboť napadené rozhodnutí nevychází ze zjištěného stavu
věci a není v souladu se zákonem, §47 odst. 3, protože napadené rozhodnutí je nepřesvědčivé
a nevypořádává se se všemi důkazy, a §12 zákona o azylu, neboť podle svého názoru
stěžovatelka splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu podle tohoto ustanovení. K věci
samé uvedla, že z Ukrajiny uprchla, aby si zachránila život, který byl ve vážném ohrožení,
protože pro svůj politický postoj (agitace pro V. J v rozporu s příkazem nadřízených v práci)
se stala obětí vyhrožování a napadení neznámými muži. Policie její situaci nevyřešila.
V případě návratu do vlasti se obává vraždy ze strany J. stoupenců. Proto se stěžovatelka
domnívá, že splňuje podmínky pro udělení azylu. Krajský soud její žalobu zamítl s tím, že
stěžovatelka neprokázala, že by byla pronásledována ve smyslu §12 zákona o azylu, přičemž
se v podstatě ztotožnil s argumentací žalovaného. Pokud jde o stěžovatelčiny námitky co do
dodržování procesního předpisu, soud konstatoval, že byla žalobkyni dána možnost, aby se
před vydáním rozhodnutí vyjádřila k podkladům, případně navrhla jejich doplnění, tuto
možnost však nevyužila. Podle názoru soudu si žalovaný opatřil dostatek potřebných
podkladů a vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Rovněž ve věci překážek
vycestování se krajský soud ztotožnil jak se skutkovými zjištěními žalovaného, tak s jeho
právními závěry. Rozsudek krajského soudu byl stěžovatelce doručen 6. 10. 2005 a kasační
stížnost proti němu byla podána dne 7. 10. 2005.
Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastnicí
řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.), a tuto kasační
stížnost podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost shledává Nejvyšší správní soud
s ohledem na uplatněný kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. přípustnou.
Nejvyšší správní soud za této situace napadený rozsudek krajského soudu v mezích řádně
uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatelka opírá svou kasační stížnost o dva důvody.
Prvním z nich je námitka skutková. Stěžovatelka vytýká krajskému soudu, že nereagoval
na skutečnost, že žalovaný se nevypořádal při objasnění skutkového stavu s důkazy o zmizení
otce stěžovatelky. K této námitce Nejvyšší správní soud poznamenává, že nelze přičítat
krajskému soudu k tíži, že se namítaným nezohledněním důkazů, které stěžovatelka
správnímu orgánu předložila, nezabýval. Stěžovatelka tuto námitku v žalobě nevznesla, stejně
jako nevznesla žádnou jinou konkrétní skutkovou námitku. V žalobě, která nese všechny
znaky formulářového podání, pouze uvedla výčet podle jejího názoru porušených ustanovení
správního řádu, který doplnila zopakováním tvrzení o důvodech opuštění své země původu.
Nejvyšší správní soud považuje za potřebné v této souvislosti zmínit, že soudní řízení správní
je ovládáno dispoziční zásadou. Konkrétní výraz tato zásada nalézá v ustanovení §71 odst. 1
s. ř. s. zejména v tom, že toto ustanovení ukládá žalobci povinnost označit rozsah napadení
správního rozhodnutí. Rozsah napadení správního rozhodnutí a uvedení důvodů znamená
povinnost žalobce tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonu
nebo jinému předpisu, který má charakter předpisu právního a toto tvrzení především
odůvodnit. Činnost soudu je pak ohraničena rámcem takto vymezeným a soud se musí omezit
na zkoumání napadeného rozhodnutí jen v tomto směru, nejde-li ovšem o vady rozhodnutí,
způsobující jeho nicotnost, k níž soud musí hledět z povinnosti úřední. Je sice pravdou,
že tyto náležitosti žaloby nelze vykládat přemrštěně formalisticky (k tomu je možné odkázat
zejména na nález Ústavního soudu ve věci IV. ÚS 406/99), ale i při nejmírnějších
požadavcích musí být z žaloby poznatelné, v kterých částech a po jakých stránkách má soud
naříkané rozhodnutí zkoumat. Soud není povinen ani oprávněn sám vyhledávat možné
nezákonnosti správního aktu (takto již např. u snesení Vrchního soudu v Praze ze dne
19. 1. 1993, č. j. 6 A 85/92 - 5). Tento nejzákladnější požadavek na obsah žaloby nelze
prominout. Žaloba stěžovatelky však jakékoliv skutečné odůvodnění namítaného porušení
správního řádu neobsahovala.
S námitkou nezákonnosti, v níž stěžovatelka polemizuje s názorem krajského soudu,
podle kterého by za pronásledování mohlo být v souvislosti s ohrožením soukromými
osobami pokládáno leda odmítnutí veřejné moci poskytnout ochranu před tímto ohrožením,
se Nejvyšší správní soud rovněž neztotožňuje. Konstatování krajského soudu totiž plně
vychází z ustálené aplikační praxe, která je potvrzena i četnou judikaturou. Nejvyšší správní
soud vyslovil zcela jasně již opakovaně závěr (srovnej např. rozsudek ze dne 10. 3. 2004,
č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, www.nssoud.cz), že skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu
obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení
azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu, a to tím spíše v situaci, kdy politický systém
v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních
orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny. Z dokazování
před správním orgánem přinejmenším vyplývá, že stěžovatelka opustila zemi původu
před tím, než mohla vůbec zvědět, jakým způsobem státní orgány Ukrajiny, jmenovitě policie,
reagují na její žádost o vyšetření v podstatě nejzávažnějšího incidentu, tedy zmizení otce,
který dávala subjektivně do souvislosti se svým údajným pronásledováním. Závěr krajského
soudu ohledně povahy pronásledování soukromými osobami ve vztahu k azylově relevantním
důvodům podle §12 zákona o azylu Nejvyšší správní soud v případě stěžovatelky považuje
za správný.
Pokud jde o stěžovatelčinu námitku proti nevztažení překážek vycestování
s odůvodněním, že jí jako neúspěšné žadatelce o azyl hrozí při návratu na Ukrajinu nebezpečí
nelidského a ponižujícího zacházení, Nejvyšší správní soud vyšel z toho, že v řízení
před správním orgánem jasně vyplynulo, že osobám, které požádaly o azyl v jiném státě,
při návratu na Ukrajinu jakýkoliv postih ze strany státní moci nehrozí. Stěžovatelka
proti tomuto závěru také nikdy nic nenamítla, ani v řízení před správním orgánem, ani v řízení
před soudem nepřinesla žádný důkaz o tom, že je tomu jinak. S tvrzením o perzekuci
navrátivších se žadatelů o azyl na Ukrajinu stěžovatelka přišla až v řízení o kasační stížnosti.
V tomto ohledu se jedná o nepřípustnou novotu, kterou nemůže Nejvyšší správní soud vzít
v potaz.
Z výše uvedeného Nejvyšší správní soud vyvodil, že se krajský soud při svém
rozhodování stěžovatelkou namítaných porušení nedopustil, a dospěl tedy k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). Za této procesní
situace se návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti samostatně nezabýval.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Stěžovatelce byl pro řízení o kasační stížnosti usnesením Krajského soudu v Ostravě
č. j. 65 Az 142/2005 - 35 ze dne 11. 11. 2005 ustanoven zástupcem advokát Mgr. Vladimír
Mráz. Tomu Nejvyšší správní soud přiznal podle §35 odst. 8 s. ř. s. odměnu ve výši 1075 Kč
za jeden úkon právní služby spočívající v sepsání písemného podání soudu týkajícího se věci
samé podle ustanovení §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu,
společně s režijním paušálem podle §13 odst. 3 téže vyhlášky. Při stanovení výše odměny
Nejvyšší správní soud vycházel z obsahu spisu. Pro zaplacení této částky soud stanovil
přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. září 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu