ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.463.2004
sp. zn. 6 Azs 463/2004 - 100
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobkyň: a) T. H ., b) nezl. D. H ., zastoupena žalobkyní ad a) jako zákonnou zástupkyní,
právně zastoupených JUDr. Ladislavem Čočkem, advokátem, se sídlem Sokolská 622, Zlín,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2004,
č. j. 59 Az 298/2003 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému advokátu JUDr. Ladislavu Čočkovi, se sídlem Sokolská 622, Zlín,
se př i zná vá odměna za zastupování žalobkyň v řízení o kasační stížnosti ve výši
1750 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě
60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 12. 2003, č. j. OAM - 6274/VL - 10 - 17 - 2003,
byla žádost o azyl žalobkyň (dále jen „stěžovatelky“) zamítnuta jako zjevně nedůvodná
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“). Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelka se ve své vlasti obávala
neznámých soukromých osob, které ji a zejména jejího manžela vydíraly a požadovaly vysoké
finanční částky. Ona sama se domnívá, že se jednalo o mafiány. Manžel se s žádostí o pomoc
obrátil ústně na okrskového policistu, který mu nepomohl. Žalovaný tak po zhodnocení
stěžovatelčiných výpovědí dospěl k závěru, že ona sama neuvádí žádné skutečnosti,
které by svědčily o tom, že by mohly být ona sama nebo její nezletilá dcera ve své vlasti
vystaveny pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka jménem svým i své nezletilé dcery
v zákonné lhůtě žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě. V ní uvedla, že žalovaný
v předcházejícím řízení nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, nezabýval se všemi
rozhodnými skutečnostmi a tudíž se jejich žádostí o azyl nezabýval odpovědně a svědomitě.
Dále měla za to, že v jejich případě nebyly dány důvody pro zamítnutí žádosti jako zjevně
nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, ale naopak byly splněny podmínky
pro udělení azylu dle §12 téhož zákona.
Rozsudkem krajského soudu blíže označeným v záhlaví byla stěžovatelčina žaloba
zamítnuta. V odůvodnění krajský soud uvedl, že skutková zjištění, z nichž vycházelo
rozhodnutí žalovaného, byla dostatečná a závěry vyjádřené v napadeném rozhodnutí jsou
v souladu se zákonem. Žalovaný měl dostatečné podklady pro posouzení důvodnosti žádosti
žalobkyň, přičemž z hlediska výkladu ustanovení §16 odst. 1 písm. g) v souvislosti
s ustanovením §12 zákona o azylu se soud plně ztotožnil s názorem žalovaného,
že stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možné dovodit, že by mohla
být ona sama nebo její nezletilá dcera vystavena pronásledování z důvodů uvedených v §12
zákona o azylu. V průběhu celého řízení ani netvrdila, že v zemi původu byla pronásledována
za uplatňování politických práv a svobod. Stěžovatelkou uváděné důvody tak dle názoru
soudu nelze podřadit pod zákonné důvody pro udělení azylu. Rozsudek byl stěžovatelkám
doručen dne 28. 5. 2004 a ty jej napadly kasační stížností dne 9. 6. 2004.
Včas podanou kasační stížností se stěžovatelky domáhají zrušení rozsudku krajského
soudu, zároveň požadují přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Výslovně uplatňují
kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že soud nesprávně posoudil
důvody jejich žádosti o azyl, když jejich žádost neshledal důvodnou, neboť neuvedly
skutečnosti svědčící o tom, že by mohly být vystaveny pronásledování z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu, protože o udělení azylu žádají kvůli potížím s příslušníky ukrajinské
mafie, tedy soukromými osobami. Soud nezohlednil, že stěžovatelčin manžel, jako
zaměstnanec baru, se dostával do styku s korupcí mezi mafií, prokurátory, soudci a policií.
S ohledem na nedostatečnou ochranu svých práv ze strany ukrajinských úřadů mají
odůvodněnou obavu, že navrácením zpět na Ukrajinu jim hrozí újma. Stěžovatelky jsou dále
přesvědčeny, že krajský soud neposoudil jejich žádost o azyl ve smyslu doporučení UNHCR
v oblasti poskytování mezinárodní ochrany, podle něhož je obavu z pronásledování a samotný
pojem pronásledování nutno posuzovat individuálně - tedy ze subjektivního hlediska.
Poukázaly též na možnost posouzení pronásledování na kumulativním základě a rovněž
na skutečnost, že pronásledování může vycházet od některých složek obyvatelstva,
které nerespektují zákony dané země, pokud jejich jednání úřady vědomě tolerují
nebo odmítají, či nejsou schopné zajistit proti nim účinnou ochranu. Stěžovatelky se tedy
domnívají, že v jejich případě došlo k nesprávnému posouzení podmínek §12, §16 a §91
zákona o azylu.
Žalovaný ve svém vyjádření k obsahu kasační stížnosti popírá její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu tak i rozsudek krajského soudu byly
vydány v souladu s právními předpisy a plně odkazuje na správní spis, zejména na vlastní
podání a výpovědi stěžovatelky učiněné ve správním řízení. Z výše uvedených důvodů
navrhuje žalovaný zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání jejího odkladného účinku
pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatelka i její nezletilá dcera byly účastníky řízení, z něhož napadený rozsudek
vzešel (§102 s. ř. s.), stěžovatelky jsou zastoupeny advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Z obsahu podání lze dovodit, že stěžovatelky namítají kasační důvody podle §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s., a kasační stížnost je tedy přípustná.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3
s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelčino tvrzení, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázky související
s podmínkami udělení azylu, lze podřadit pod důvod kasační stížnosti obsažený v §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., který spočívá v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky může přitom spočívat v aplikaci
nesprávného ustanovení právního předpisu na daný skutkový stav nebo sice v aplikaci
správného ustanovení právního předpisu, avšak nesprávně interpretovaného.
Nejvyšší správní soud proto přezkoumal závěry krajského soudu ohledně posouzení
skutečnosti, zda byla žádost stěžovatelek zamítnuta jako zjevně nedůvodná správně
a v souladu se zákonem. Podle §16 odst. 1 písm. g) bude žádost o azyl zamítnuta jako zjevně
nedůvodná, pokud žadatel neuvádí žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že by mohl být
ve své vlasti vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu
(tj. z důvodů jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů). Pronásledováním je přitom ve smyslu §2
odst. 6 zákona o azylu třeba rozumět ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící
psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna
úřady v zemi stěžovatelčina původu nebo pokud tato země není schopna odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Potíže, jimž se stěžovatelka vycestováním
z vlasti vyhýbá, tj. potíže se soukromými osobami, jež sama označuje za mafii, a které jí
a zejména jejího manžela vydíraly, nejsou okolnostmi svědčícími o tom, že by mohla být
ve své vlasti pronásledována ve smyslu zákona o azylu a nejsou ani jevem státní mocí přímo
vyvolaným, tajně podporovaným, státními orgány vědomě trpěným či státní mocí záměrně
nedostatečně potlačovaným. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu nejsou
potíže se soukromými osobami (tzv. mafií) v domovském státě důvodem pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu. Ze stěžovatelčiných vyjádření učiněných v průběhu řízení
před žalovaným nevyplynuly skutečnosti, podle nichž by se v jejím případě jednalo o byť
i jen náznak potíží majících svůj původ v azylově relevantních důvodech, nelze
proto konstatovat, že by takový závěr krajského soudu byl nepodložený. Správní orgán rovněž
nebyl povinen rozhodnout o překážce vycestování, jestliže žádost o azyl byla zamítnuta
podle §16 zákona o azylu. Pouze v případě neudělení azylu v režimu §12, §13 a §14
téhož zákona je ve smyslu §28 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, obligatorní částí rozhodnutí
konstatování, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování. Nejvyšší správní soud
proto pochybení krajského soudu ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) neshledal.
Stěžovatelčiny námitky ohledně porušení správního řádu žalovaným v řízení o udělení
azylu lze podřadit pod důvody kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud neshledal, že by skutková zjištění, z nichž žalovaný
v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu.
Naopak je toho názoru, že zjištění učiněná žalovaným vycházejí zejména ze skutečností,
které sdělila sama stěžovatelka. Nebylo rovněž zjištěno, že by při zjišťování skutkové
podstaty byl žalovaným porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
a že by tato skutečnost mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí, a nelze ani dovodit,
že by napadené rozhodnutí žalovaného bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.
Žalovaný musí umožnit žadateli o azyl sdělit v řízení všechny okolnosti, které považuje
pro udělení azylu za významné, avšak není jeho úkolem předestírat důvody, pro které je azyl
obvykle poskytován. Tímto způsobem žalovaný v případě stěžovatelek postupoval,
přičemž ze spisu není patrno, a stěžovatelka to ani netvrdí, že by byla jakýmkoliv způsobem
v průběhu řízení o udělení azylu omezována při sdělení důvodů azylu, jež sama jménem svým
i své nezletilé dcery uplatňovala. Skutkový stav tak byl zjištěn řádně a přesně a důkazy,
které si žalovaný opatřil, jsou pro posouzení daného případu dostačující. Krajský soud
proto nepochybil, když se s rozhodnutím žalovaného ztotožnil. Nejvyšší správní soud tedy
důvody tvrzené ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. v posuzované věci neshledal.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatelka, která neměla v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval
a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo
rozhodnuto tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odměna právního zástupce stěžovatelek, který jim byl ustanoven k jejich žádosti
usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 8. 2004, č. j. 59 Az 298/2003 - 70, byla
stanovena za jeden úkon právní služby spočívající v doplnění kasační stížnosti dvou klientů
na základě §12 odst. 4, §9 odst. 3 písm. f) ve spojení s §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve výši 1000 Kč (snížených o 20 %) za každou zastupovanou osobu. Výše hotových výdajů
byla stanovena podle §13 odst. 3 advokátního tarifu taktéž za jeden úkon právní služby
ve výši po 75 Kč, celkem tedy 1750 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu