ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.90.2005
sp. zn. 7 Afs 90/2005 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatelky Ing. H. J., zastoupené JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem
v Ostravě - Moravská Ostrava a Přívoz, Přívozská 6, za účasti Ministerstva spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 Ca 19/2004 – 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 Ca 19/2004 – 22, byla
zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 12. 11. 2003, č. j. 186/03-OIM-M, kterým bylo zamítnuto odvolání
stěžovatelky proti výzvě Krajského soudu v Ostravě k zaplacení nedoplatku na soudním
poplatku ve výši 54 496 Kč. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že vydáním
napadeného rozhodnutí nedošlo k porušení žádného zákonného ustanovení. Za nesprávný
označil názor stěžovatelky, že není ručitelem společnosti C., v. o. s., protože nelze použít
ustanovení §86 obch. zák., neboť toto ustanovení se nevztahuje na veřejnoprávní vztahy.
Podle městského soudu totiž citované ustanovení nerozlišuje jednotlivé druhy závazků,
za které společníci veřejné obchodní společnosti (dále jen „v. o. s.“) odpovídají. Proto
stěžovatelka jako společnice v. o. s. podle citovaného ustanovení ručí za veškeré závazky této
společnosti. Podle citovaného ustanovení ručení společníků zahrnuje všechny závazky,
bez ohledu na to, z jakých vztahů vyplývají, tedy bez ohledu na to, zda vyplývají ze vztahů
občanskoprávních, obchodních či veřejnoprávních. Pokud by zákon mínil upravit
odpovědnost společníků v. o. s. pouze za závazky vzešlé z některých právních vztahů,
zatímco z jiných nikoliv, nemluvil by o závazcích obecně, ale omezení odpovědnosti
společníků by výslovně vyjádřil.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., protože rozsudek městského soudu
pokládá za nezákonný. Podle stěžovatelky nelze z ustanovení §86 obch. zák. dovozovat její
postavení ručitelky za daňové nedoplatky daňového dlužníka C., v. o. s. Závazky v. o. s.,
za které její společníci ve smyslu citovaného ustanovení ručí veškerým svým majetkem
společně a nerozdílně, se rozumí jen závazky v. o. s. ve vztahu k subjektům soukromého práva,
jež mají vůči této společnosti rovné postavení. Jedná se tedy o závazkové vztahy mezi
dlužníkem a věřitelem upravené v §488 a násl. o. z., jakož i §261 a násl. obch. zák. Za
závazky v. o. s. ve smyslu §86 obch. zák. však nelze považovat daňové (veřejnoprávní)
povinnosti této společnosti vůči státu. Městský soud nesprávně ztotožnil soukromoprávní
závazky s veřejnoprávními (daňovými) povinnostmi, resp. staví je na roveň. Hovoří-li citované
ustanovení, které je pramenem soukromého práva, o „závazcích“, nemohl tím mít zákonodárce
na mysli také veřejnoprávní povinnosti v. o. s. Uvedený závěr potvrzuje i usnesení Ústavního
soudu ze dne 15. 1. 1999, sp. zn. IV ÚS 499/98, z jehož odůvodnění vyplývá, že placení daně
nelze podřadit pod závazky ve smyslu soukromého práva, neboť pojmově placení daně
znamená platbu ve prospěch státu na základě zákona, aniž by stát daňovému subjektu nabízel
za úhradu daně poskytnutí určitého ekvivalentu. Toto usnesení, kterým bylo argumentováno
již v žalobě, městský soud pominul a nijak se s ním v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal.
Z uvedeného podle stěžovatelky vyplývá, že není ručitelkou za daňový nedoplatek dlužníka
C., v. o. s., a proto navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena městskému soudu
k dalšímu řízení.
Ministerstvo ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukázalo na to, že usnesení
Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1999, sp. zn. IV ÚS 499/98 se ručení podle §57 odst. 5 zákona
č. 337/19992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“)
netýká, neboť se v něm jedná o odvedení daně z příjmu z prodeje podniku. Naopak z usnesení
Ústavního soudu ze dne 12. 3. 1999, sp. zn. I. ÚS 323/98 a nálezu Ústavního soudu
ze dne 13. 8. 1998, sp. zn. I. ÚS 466/97 vyplývá, že vyzval-li věřitel dlužníka jako daňového
ručitele ve smyslu §57 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků ve spojení s §86 obch. zák.
k zaplacení nedoplatku daně daňového dlužníka s tím, aby jako ručitelé uhradili splatný
daňový nedoplatek, postupuje v souladu se zákonem a ústavním pořádkem České republiky.
Podle §57 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků jsou povinni zaplatit daňový nedoplatek
ručitelé, pokud jim zákon povinnost ručení ukládá a pokud k plnění této platební povinnosti
jsou správcem daně vyzváni. Obě tyto zákonné podmínky byly v daném případě splněny. Proto
ministerstvo navrhlo zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle stanovení §57 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků jsou daňový nedoplatek
povinni zaplatit také ručitelé, pokud jim zákon povinnost ručení ukládá a pokud jsou k plnění
této platební povinnosti správcem daně vyzváni. Proti této výzvě se může ručitel odvolat.
V odvolání může ručitel namítat pouze skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení bylo
uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo že již bylo zaplaceno.
Povinnost ručení ukládá společníkům v. o. s. ustanovení §86 věta druhá obch. zák.,
podle něhož společníci ručí za závazky společnosti veškerým svým majetkem společně
a nerozdílně. Z dikce citovaného ustanovení nelze dovodit, že se jedná pouze o závazky
vyplývající ze soukromoprávních vztahů, jak nesprávně dovozuje stěžovatelka. Takový úmysl
zákonodárce, tj. omezit ručení společníků v. o. s. pouze na závazky ve vztahu k subjektům
soukromého práva, jak tvrdí stěžovatelka, není v textu žádným způsobem vyjádřen. Právní
názor stěžovatelky vychází z rozdílného obsahu závazků soukromoprávních
a veřejnoprávních. Je sice nesporné, že daňová povinnost je platební povinností daňového
subjektu, kterou stát stanoví zákonem k získání příjmů na úhradu celospolečenských potřeb,
aniž by přitom poskytoval daňovým subjektům ekvivalentní protiplnění a tento právní vztah
mezi státem a daňovým subjektem lze označit za asynallagmatickou obligaci – závazek
veřejnoprávního charakteru, ale tato skutečnost, tj. že důvod vzniku daňové pohledávky
je odlišný od pohledávek soukromoprávních, neznamená, že by se daňové pohledávky
zásadně odlišovaly od pohledávek ostatních. Daňové pohledávky jsou např. uspokojovány
v řízení exekučním nebo konkurzním stejným způsobem jako pohledávky ostatní. Pokud
by názor stěžovatelky byl akceptován jako zákonný, vedlo by to ve svých důsledcích k tomu,
že stát by nebyl schopen řádně vybrat dlužnou daň od poplatníka právnické osoby, který
se stal insolventním. Protože tedy výklad předestřený stěžovatelkou vede k závěru, který
nemá rozumný smysl, je třeba jej odmítnout jako nesprávný.
Odkaz stěžovatelky v této souvislosti na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1999,
sp. zn. IV. ÚS 499/98 je zcela nepřípadný, protože se týkal aplikace §45 zákona o správě daní
a poplatků a §477 obch. zák. v souvislosti s převodem části podniku, jak na to také správně
poukázalo ministerstvo. Nejvyšší správní soud naopak odkazuje na usnesení Ústavního soudu
ze dne 12. 3. 1999, sp. zn. I. ÚS 323/98, který se týkal ručitelského závazku společnice
společnosti s ručením omezeným za nezaplacený daňový nedoplatek touto společností,
v němž Ústavní soud nezpochybnil ručitelský závazek společnice za daňovou pohledávku
společnosti s ručením omezeným.
I když městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku nereagoval na odkaz
stěžovatelky na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1999, sp. zn. IV. ÚS 499/98, nejedná
se o takovou vadu, která by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle
§109 odst. 1 cit. zákona, podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud
zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první
ve spojení s §120 s. ř. s, podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému
z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla
a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. června 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu