ECLI:CZ:NSS:2006:7.AZS.219.2005
sp. zn. 7 Azs 219/2005 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatele nezl. M. R., zastoupeného zákonným zástupcem O. R., právně zastoupeného
JUDr. Janem Fričem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 65, za účasti Ministerstva
vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 28. 7. 2005,
č. j. 52 Az 10/2005 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích
ze dne 28. 7. 2005, č. j. 52 Az 10/2005 – 21, byla zamítnuta žaloba stěžovatel e proti
rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 26. 4. 2005,
č. j. OAM-645/VL-09-K04-2005, jímž bylo rozhodnuto o neudělení azylu stěžovateli podle
§12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně
bylo rozhodnuto, že se na něj nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu.
Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že stěžovatelem tvrzené skutečnosti týkající
se jeho pronásledování či obav z něj v souvislosti s obavami jeho rodičů nelze považovat
za pronásledování či strach z něj ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu. Krajský soud
nezjistil ani pochybení ministerstva v případě rozhodnutí o neudělení azylu za účelem
sloučení rodiny. Jestliže nebyl azyl udělen rodičům stěžovatele, nelze o udělení azylu
stěžovateli za účelem sloučení rodiny kladně rozhodnout. Nedůvodná byla rovněž námitka
stěžovatele, že splňuje podmínky pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu.
O případném udělení humanitárního azylu je totiž oprávněno rozhodnout jen ministerstvo,
a to na základě správního uvážení, které je samo o sobě soudem nepřezkoumatelné. Soud není
oprávněn rozhodovat, které skutečnosti lze či nelze hodnotit jako důvody pro udělení
humanitárního azylu. Je pouze oprávněn zjišťovat, zda ministerstvo nepřekročilo meze
správního uvážení anebo je nezneužilo. To však krajský soud v dané věci z obsahu správního
spisu a z obsahu žalobou napadeného rozhodnutí nezjistil. Rovněž v případě námitky týkající
se existence překážky vycestování podle §91 zákona o azylu nebyla žaloba důvodná, když
krajský soud dospěl ke shodnému právnímu závěru jako ministerstvo, které ze zprávy
Ministerstva zahraničních věcí USA ze dne 25. 2. 2004 a z nedůvodné žádosti stěžovatele
o azyl vyvodilo, že se na stěžovatele překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu
nevztahuje.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, jejíž důvody
spatřuje v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., neboť má za to, že v jeho případě jsou
naplněna ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu. V daném případě, nezávisle
na zamítavém rozhodnutí o udělení azylu v případě jeho otce a matky, je nutno vzít v úvahu,
že otec podal žádost o azyl na základě svých osobních zkušeností, pocitů a obav, když
sledoval pochopitelný zájem o bezpečnost své rodiny a stejně tak i zájem, aby rodina žila
společně a nikoliv odděleně. Matka stěžovatele se v rámci demokratizačních opatření a snah
na Ukrajině zapojila do volební kampaně za určitou politickou stranu a do činnosti volební
komise a byla svědkem machinace ve volbách v roce 2002. O těchto machinacích
informovala jednak svého manžela a následně oba své nejbližší okolí a spolupracovníky.
Reakce třetích osob na jejich postoje byly negativní, jak popsali ve svých žádostech
a vyjádřeních, a rozhodně po rodičích stěžovatele nelze spravedlivě požadovat, aby vyčkali
přímého útoku na jejich osoby, včetně jejich staršího nezl. syna V., zejména za neutěšeného
stavu občanských a politických poměrů na Ukrajině v roce 2002, které přetrvávají dosud.
Opuštění vlasti rodiči stěžovatele nebylo v jejich případě opatřením nahodilým nebo
spekulativním a tito mají i v současné době nadále obavy o svoji bezpečnost v případě návratu
do vlasti. Nelze přehlédnout donedávna konkrétní izolaci Ukrajiny v politickém evropském
prostředí a dosud se ukazuje, že politická moc na Ukrajině byla a je dotčena nejrůznějšími
formami útlaku a omezeními politických a občanských práv a svobod. Jestliže bylo rodičům
stěžovatele opakovaně vyhrožováno a naznačováno, aby ze své vlasti odešli, nejedná se o
ojedinělý projev politického soupeření, který vybočuje z principů demokracie, jak se snaží
dovodit ministerstvo. Rodiče stěžovatele se objektivně nemohli obrátit na příslušné orgány
státní moci ve věci machinací ve volbách, jestliže tyto nebyly ochotny, popř. schopny,
jim poskytnout ochranu. Stěžovatel má za to, že současná praxe posuzování lidských práv na
Ukrajině ze zpráv ministerstev zahraničních věcí cizích států, resp. z jednoho státu, nemůže
být jediným hlediskem, protože každý stát posuzuje tento stav ze svého pohledu. V daném
případě naprosto chybí vlastní úvaha krajského soudu, která by se opírala o poznatky a
zkušenosti příslušných orgánů České republiky. Zpráva Ministerstva zahraničních věcí USA
ze dne 25. 2. 2004 postihuje období na Ukrajině za rok 2003. Otec stěžovatele své obavy
formuloval v protokolu o pohovoru dne 6. 4. 2005 a vyslovil, že má obavu o život a strach
z uskutečnění výhrůžek ze strany spolupracovníků a ze strany neznámých osob, které
vyhrožovaly jeho manželce za její kritiku průběhu parlamentních volen v roce 2002 a tento
stav trvá. Neblahý stav demokracie na Ukrajině se nezměnil ani po posledních prezidentských
volbách. Tyto informace jsou dostupné z běžných zpravodajských a tiskových zpráv. Za
těchto okolností má stěžovatel právo domáhat se udělení azylu podle §12 a 13 zákona o
azylu. Proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil, věc vrátil k dalšímu
řízení a kasační stížnosti přiznal odkladný účinek.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její oprávněnost, neboť
jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy,
a odkázalo na obsah správního spisu, zejména na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatel
učinil prostřednictvím svého zákonného zástupce ve správním řízení, a na vydané rozhodnutí.
Stěžovatel nesplňuje podmínky stanovené §12 zákona o azylu, nebyly naplněny ani podmínky
pro udělení azylu podle §13 zákona o azylu a ani zvláštního zřetele hodné důvody podle
§14 téhož zákona. Stěžovatel není v zemi původu ohrožen skutečnostmi uvedenými v §91
zákona o azylu. Proto ministerstvo navrhlo zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost
a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 3 citovaného
ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod a nebo
má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního
trvalého bydliště.
Dikce citovaného ustanovení v sobě zahrnuje dva samostatné důvody pro udělení
azylu. První spočívá v pronásledování za uplatňování politických práv a svobod a druhý
je založen na odůvodněném strachu z pronásledování z taxativně uvedených důvodů. Pouhou
nespokojenost rodičů stěžovatele se stavem občanských a politických poměrů na Ukrajině
včetně výhrad k průběhu voleb v r. 2002 nelze pod tyto důvody podřadit. Při rozhodování
o azylu je totiž nezbytné prokazovat konkrétní pronásledování či diskriminaci žadatele o azyl
nebo odůvodněnost strachu z pronásledování. Skutková podstata, z níž ministerstvo
vycházelo, má oporu ve spisech a není s nimi v rozporu, protože vycházelo s ohledem
na věk stěžovatele z tvrzení jeho otce a v souladu se zákonem je vyhodnotilo. Stěžovatel
na Ukrajině nikdy nežil, protože se narodil na území České republiky poté, kdy jeho rodiče
zemi původu opustili, a důvody pro udělení azylu odvozoval pouze od důvodů svých rodičů.
Pokud vyjádřil výhrady k podkladům obsahujícím informace o politických a společenských
poměrech na Ukrajině, z nichž jak ministerstvo, tak krajský soud vycházely, neuvedl
nic konkrétního, čím by pravdivost jejich obsahu zpochybnil.
I když stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že jsou v jeho případě naplněna také ustanovení
§13 a §14 zákona o azylu, opět nic konkrétního v tomto směru neuvedl. Ve vztahu k §13
zákona o azylu netvrdil, že jeho rodinnému příslušníku byl udělen azyl podle §12 nebo
§14 citovaného zákona a že se tedy jedná o případ hodný zvláštního zřetele pro udělení azylu
za účelem sloučení r odiny a pokud se jedná o udělení azylu podle §14 zákona o azylu, není
na udělení azylu podle citovaného ustanovení právní nárok a ministerstvo posuzuje každý
jednotlivý případ na základě správního uvážení. Soud pak v přezkumném řízení, jak již bylo
uvedeno v napadeném rozsudku, není oprávněn rozhodovat, které skutečnosti lze či nelze
hodnotit jako důvody pro udělení humanitárního azylu a je pouze oprávněn zjišťovat,
zda ministerstvo nepřekročilo meze správního uvážení anebo je nezneužilo.
Nejvyšší správní soud proto z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle
ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle
něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání,
když neshledal důvody pro jeho nařízení.
O stěžovatelem podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla
vyřízena v souladu s ust. §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení pře d soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu