ECLI:CZ:NSS:2006:8.AS.14.2005
sp. zn. 8 As 14/2005-141
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera, v právní věci žalobce RNDr. M. J.,
zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem v Praze 1, Národní 25,
proti žalovanému Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebnímu, Praha 1,
Mariánské nám. 2, za účasti osoby zúčastněné na řízení O. R., zastoupené Mgr. Davidem
Novákem, advokátem v Praze 7, Dukelských hrdinů 23, v řízení o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 9. 2003, č.j. MHMP-98620/2003/OST/Cs/Ja, o
kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 7. 12. 2004, čj. 6 Ca 238/2003–86,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti
ve výši 1075 Kč, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k
rukám právního zástupce žalobce.
IV. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
Odůvodnění:
I.
Úřad městské části, odbor výstavby (dále též „správní orgán I. stupně“), rozhodnutím
ze dne 30. 4. 2003, čj. výst. 1041,1827/D 812 Stř/03/Ber., podle §88 odst. 1 písm. b)
zákona č. 50/1976 Sb.‚ o územním plánovaní a stavebním řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „stavební zákon“) dodatečně povolil přístavbu a stavební úpravy domu
čp. 812, k. ú. S., ulice U 18, P., stavebníku O. R.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 9. 2003, čj. MHMP-98620/2003/OST/Cs/Ja,
zamítl odvolání žalobce proti shora uvedenému rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a
potvrdil odvoláním napadené rozhodnutí.
II.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který
rozsudkem ze dne 7. 12. 2004, čj. 6 Ca 238/2003–86, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Městský soud se neztotožnil s názorem žalovaného, podle kterého suterénní místnost
v domě žalobce není místností obytnou, protože její rozměry jsou menší než 18 m
2
. Podle
městského soudu je třeba při posuzování charakteru této místnosti vycházet z toho, že
byla jako obytná místnost kolaudována a později nedošlo k její rekolaudaci. Z pouhé
skutečnosti, že pozdější právní předpisy vyžadují pro obytnou místnost splnění podmínky
18 m
2
její plochy, nelze dovodit, že po účinnosti této právní úpravy bez dalšího přestala
být místnost v domě žalobce místností obytnou. V rámci posouzení splnění zákonných
podmínek pro vydání dodatečného povolení předmětné stavby (realizované osobou
zúčastněnou na řízení) podle ustanovení §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona je proto
nutno při hodnocení splnění obecných technických požadavků na výstavbu vyžadovat i
splnění podmínky stanovené v čl. 23 odst. 3 vyhlášky hl. m. Prahy č. 26/1999, o obecných
technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze (dále též „vyhláška“), tj.
podmínky denního osvětlení vnitřních prostor s trvalým pobytem osob v okolních
budovách (v daném případě v domě žalobce).
Pro posouzení splnění této podmínky byly ve správním řízení předloženy dvě studie
zabývající se osvětlením suterénní místnosti v domě žalobce. Stavebník (osoba zúčastněná
na řízení) předložil správnímu orgánu I. stupně ,,Studii oslunění a denního osvětlení“,
vypracovanou společností D. v. o. s. Podle závěru studie, která vycházela z půdorysných
rozměrů posuzované místnosti 3,05 m a 3,55 m, z výšky 3,0 m a z rozměrů okna 1,2 m a
1,0 m, je denní osvětlení předmětné místnosti za stávajícího stavu nevyhovující a po
realizaci navrhované přístavby se nezhorší, navrhovaná přístavba proto není z hlediska
oslunění a denního osvětleni v rozporu s vyhláškou. Žalobce předložil žalovanému v
průběhu odvolacího řízení „Posouzení hladin denního osvětlení Garsoniéra v P. S.“,
vypracované Ing. arch. L. M., CSc. Podle závěru posudku, který vycházel z délky
předmětné místnosti 5,90 m a šířky v místě blíže k oknu 2,90 m a dále od okna 2,65 m,
denní osvětlení předmětného suterénního bytu již normovým hodnotám denního
osvětlení vnitřních prostorů s trvalým pobytem lidí nevyhovuje a plánovanou přístavbou
by došlo k dalšímu poklesu podmínek osvětlení pod přípustnou normu, plánovaná
přístavba by tak byla v rozporu s vyhláškou.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalovaný měl k dispozici doklady, ze kterých lze
jednoznačně dovodit, že rozměry předmětné suterénní místnosti jsou odlišné od rozměrů,
z nichž vycházela studie společnosti D. v. o. s., a přesto vzal tuto studii za podklad svého
rozhodnutí. Žalovaný se pak vůbec nevypořádal s posudkem Ing. arch. L. M., CSc.,
předloženým mu v rámci odvolacího řízení.
Městský soud také konstatoval, že z obsahu spisu nelze jednoznačně dovodit
charakter domu, u kterého byla přístavba dodatečně povolena. Tato skutečnost má však
vliv na podmínky, za kterých lze vydat dodatečné stavební povolení. Údaj žalovaného v
odůvodnění napadeného rozhodnutí (k námitce žalobce, že dům stavebníka – osoby
zúčastněné na řízení - není domem rodinným, ale domem obytným, jelikož má čtyři
bytové jednotky), že podle sdělení stavebního úřadu se jedná o dům rodinný, je
nedostatečný a nepřezkoumatelný.
III.
Osoba zúčastněná na řízení (stěžovatelka) brojila proti rozsudku městského soudu
včas podanou kasační stížností. Stěžovatelka se dovolává kasačních důvodů podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení, a podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy vady
řízení před správním orgánem, pro niž měl městský soud napadené rozhodnutí správního
orgánu zrušit. Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že se stěžovatelka dále dovolává
kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy nepřezkoumatelnosti
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné
vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o
věci samé, aniž svá tvrzení tomuto kasačnímu důvodu podřadila.
Stěžovatelka tvrdí, že se městský soud nevypořádal s její námitkou, že žalobce provedl
výstavbu plechové zdi. Z fotografií založených ve spise je přitom zřejmé, že po výstavbě
této plechové zdi je otázka osvětlení předmětné místnosti žalobce bezvýznamná, neboť
stěžovatelčina stavební úprava již nemůže na osvětlení této místnosti ničeho ovlivnit. Dále
stěžovatelka tvrdí, že z posudku, o který městský soud opírá své rozhodnutí, není úplně
zřejmé, ohledně jaké místnosti má dojít ke zhoršení osvětlení. Stěžovatelka nesouhlasí
s městským soudem ani v tom, že předmětná suterénní místnost v domě žalobce je
místností obytnou, a vztahují se na ni normy ohledně osvětlení. To, že se má jednat o
obytnou místnost, soud dovozuje pouze z rozhodnutí z roku 1935, které však nebylo
doloženo v originále. Sám žalobce přitom při místním šetření Magistrátu hlavního města
Prahy uvedl, že předmětná místnost je skladištěm, přičemž v původní dokumentaci byla
označena jako kancelář a její charakter se nezměnil. Žalobce koncem 90. let podal žádost
o rekolaudaci této místnosti z nebytového prostoru na obytnou místnost. V řízení bylo
navíc prokázáno, že předmětná místnost nesplňuje současné normy pro obytnou
místnost, zejm. s ohledem na její výměru. V poslední řadě stěžovatelka tvrdí, že v řízení u
městského soudu navrhla několik důkazů na prokázání charakteru svého domu, které však
soud vůbec nevzal na vědomí, nerozhodl o nich, ani je nezaprotokoloval.
Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Požádala rovněž o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
IV.
Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že jednotlivé body kasační stížnosti jsou zkreslující,
účelové a nepravdivé. Žalobce na jednání soudu zdůvodnil, že plechová zástěna s
dřevěnou mříží (stavebnímu úřadu řádně ohlášená jako součást plánované pergoly), je
stavbou provizorního charakteru. Vedle zabezpečujícího charakteru (po přístavbě terasy s
garáží k domu stěžovatelky) plní svou bílou plochou funkci zlepšení osvětlení suterénního
bytu. Instalace zástěny byla stěžovatelkou napadena u stavebního úřadu. K námitce, že z
posudku Ing. arch. M., CSc. není zřejmé, jaké místnosti se posudek týká, žalobce uvedl, že
jeho součástí je jednoznačný plán pasportizované garsoniéry v suterénu jeho domu.
Žalobce dále doložil notářsky ověřenou kopii kolaudačního rozhodnutí z roku 1935
(domovnický byt o jedné místnosti) a k charakteru předmětných prostor doplnil, že v 70.
a 80. letech minulého století byl tento prostor vzhledem ke svému technickému stavu
užíván jako sklad původního nájemce domu. Po žalobcově nastěhování do domu v roce
1997 mu bylo při konzultaci na stavebním odboru o možné koncepci předmětných
prostor sděleno, že je může užívat jen dle posledního kolaudačního stavu - bytová
jednotka, a jako takovou ji opravit. K poslední stížní námitce, podle níž stěžovatelka u
soudu podala návrhy na prokázání charakteru svého domu, ale „soud tyto návrhy nevzal
na vědomí, ani je nezaprotokoloval“, žalobce uvádí, že nic podobného u soudu nezaznělo,
stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby trvala na protokolaci (u jednání byl přítomen také
její právní zástupce), rovněž jí nic nebránilo v tom, „tento důkaz“ předložit v kasační
stížnosti.
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky jako
nedůvodnou zamítl, rozhodnutí o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti považuje
žalobce za nadbytečné.
V.
Žalovaný ke kasační stížnosti uvedl, že souhlasí s tím, že se městský soud v
napadeném rozsudku nevypořádal s námitkou zúčastněné osoby (stěžovatelky), podle
které je v současné době otázka osvětlení suterénních prostor v domě žalobce v důsledku
jím provedené výstavby plechové zdi irelevantní a dále vyjádřil souhlas s přiznáním
odkladného účinku kasační stížnosti.
VI.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a
uplatněných důvodů; neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud o věci uvážil
takto:
Stěžovatelka především namítla, že se městský soud nevypořádal s její námitkou k
výstavbě plechové zdi, přestože je z fotografií založených ve spise zřejmé, že po její
výstavbě je otázka osvětlení předmětné místnosti žalobce bezvýznamná a stěžovatelčina
stavební úprava již nemůže na osvětlení této místnosti ničeho ovlivnit.
Městský soud zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení, protože
shledal, že žalovaný nesprávně zhodnotil pro posouzení věci určující právní otázku, a to
zda je suterénní místnost v domě žalobce místností obytnou. Pro vydání dodatečného
povolení stavby (stěžovatelce) podle ustanovení §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona
přitom musí být mj. splněna podmínka stanovená v čl. 23 odst. 3 vyhlášky, tj. podmínka
denního osvětlení obytných místností v sousedních domech.
Městský soud dále shledal zásadní vady řízení před žalovaným a nepřezkoumatelnost
jeho rozhodnutí. Žalovaný vzal za podklad svého rozhodnutí studii společnosti D. v. o. s.,
přestože měl k dispozici podklady, podle kterých jsou rozměry, z nichž studie vycházela,
odlišné od skutečných rozměrů předmětné suterénní místnosti. Žalovaný se také vůbec
nevypořádal s posudkem Ing. arch. L. M., CSc. Městský soud rovněž uzavřel, že z obsahu
správního spisu nelze jednoznačně dovodit charakter domu stěžovatelky, přičemž tato
skutečnost má vliv na podmínky, za kterých lze vydat dodatečné stavební povolení.
Stěžovatelce lze přisvědčit, že se městský soud s námitkou o výstavbě plechové zdi
nevypořádal. Z jeho argumentace však vyplývá, že i kdyby tak učinil, nezabýval by se
námitkou věcně, neboť k věcnému posouzení otázky osvětlení předmětné místnosti
městský soud vůbec nepřistoupil a přistoupit nemusel. Z uvedeného důvodu tato vada
nemůže způsobit nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu. Nejvyšší správní
soud ve své argumentaci vychází mj. ze svých rozsudků ze dne 14. 10. 2005, čj.
6 Ads 57/2004–59
1
, a ze dne 9. 3. 2006, čj. 8 Azs 143/2005-76
2
. Již nad rámec nutného
odůvodnění Nejvyšší správní soud doplňuje, že stěžovatelka svoji námitku může účinně
vznést v řízení před žalovaným, který se jí bude muset zabývat při posouzení splnění
podmínky osvětlení obytných místností v sousedních domech (čl. 23 odst. 3 vyhlášky).
Stěžovatelka dále namítla, že z posudku předloženého žalobcem, o který městský
soud opírá své rozhodnutí, není zřejmé v jaké místnosti má dojít ke zhoršení osvětlení.
Námitka není důvodná. Městský soud své rozhodnutí neopírá o posudek osvětlení
Ing. arch. L. M., CSc. (předložený žalobcem), ale vytýká žalovanému, že se s posudkem
vůbec nevypořádal. Nejvyšší správní soud proto již nad rámec nutného odůvodnění
dodává, že z předloženého spisového materiálu vyplývá, že součástí předmětného
posudku je plán posuzovaného suterénního bytu.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem městského soudu, podle kterého je předmětná
suterénní místnost v domě žalobce místností obytnou, na niž se vztahují normy osvětlení.
Dále tvrdí, že městský soud dovozuje charakter místnosti pouze z rozhodnutí z roku
1935, které však nebylo doloženo v originále. Stěžovatelka také uvádí, že samotný žalobce
při místním šetření magistrátu uvedl, že předmětná místnost je skladištěm, přičemž v
původní dokumentaci byla označena jako kancelář a její charakter se nezměnil, a že
koncem 90. let podal žádost o rekolaudaci teto místnosti z nebytového prostoru na
obytnou místnost. V řízení bylo navíc prokázáno, že předmětná místnost nesplňuje
současné normy pro obytnou místnost, zejm. s ohledem na její výměru.
Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem městského soudu o obytném charakteru
předmětné suterénní místnosti v domě žalobce. Z předloženého správního spisu vyplývá,
že k suterénnímu bytu v domě žalobce bylo v roce 1935 vydáno kolaudační rozhodnutí -
na domovnický byt o jedné místnosti. Z téhož správního spisu však nelze nijak dovodit,
že by později bylo vydáno rekolaudační rozhodnutí, tj. rozhodnutí o změně v užívání
stavby ve smyslu ustanovení §85 odst. 1 stavebního zákona. V souladu se zásadou
ochrany nabytých práv zásadně není přípustné, aby práva nabytá v souladu se zákonem
byla pozdějším zákonem se zpětnou účinností odňata, tedy aby byl dodatečně změněn
právní stav. To platí tím spíše, když pozdější právní předpis ve svých přechodných
ustanoveních nic podobného nestanoví. Vyžaduje-li novější norma (v posuzované věci
vyhláška) pro obytnou místnost určitý minimální rozměr, nelze tvrdit, že po jejím vstupu
v účinnost došlo bez dalšího ke změně povoleného způsobu užívání místnosti, které
podmínku minimálního rozměru nesplňují.
1
http://www.nssoud.cz/anonym.php?ID=2765
2
http://www.nssoud.cz/anonym.php?ID=6235
Kolaudační rozhodnutí z roku 1935 sice nebylo ve správním řízení ani v řízení před
městským soudem předloženo v originále, ale pouze v kopii, stěžovatelka však v řízení
před žalovaným ani před městským soudem kopii kolaudačního rozhodnutí předloženou
žalovaným nezpochybnila. Žalovanému ani městskému soudu v průběhu řízení nevznikla
pochybnost o správnosti předložené kopie kolaudačního rozhodnutí, proto po žalobci
předložení originálu tohoto rozhodnutí k ověření správnosti kopie nepožadovali. Navíc
žalobce notářsky ověřenou kopii tohoto rozhodnutí doložil v řízení o kasační stížnosti.
Co do námitky stěžovatelky, stran tvrzení žalobce o charakteru suterénní místnosti při
místním šetření magistrátu, Nejvyšší správní soud uzavírá, že z předloženého správního
spisu podobná tvrzení nevyplývají a stěžovatelka na podporu své námitky nepředložila
žádné důkazy. Žalobce pak ve svém vyjádření ke kasační stížnosti doplnil, že v 70. a 80.
letech minulého století byl tento prostor vzhledem ke svému technickému stavu užíván
jako sklad. Po nastěhování žalobce do domu v roce 1997 mu stavební úřad při konzultaci
o možné koncepci předmětných prostor sdělil, že je může užívat jen dle posledního
kolaudačního stavu - bytová jednotka.
Nejvyšší správní soud proto ani tuto námitku neshledal důvodnou.
Stěžovatelka dále tvrdila, že v řízení u městského soudu navrhla několik důkazů na
prokázání charakteru svého domu. Městský soud její návrhy vůbec nevzal na vědomí,
nijak o nich nerozhodl, ani je nezaprotokoloval.
Ze soudního spisu, zejm. z protokolu o jednání dne 7. 12. 2004, stěžovatelkou
tvrzené skutečnosti nevyplývají. Sama stěžovatelka na podporu svých tvrzení nepředložila
žádné důkazy, a žalobce pak ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že nic
podobného u soudu nezaznělo. Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatelka mohla na
jednání městského soudu vznést návrh na doplnění protokolu a trvat na zaprotokolování
předmětných důkazů, případně vznést námitky proti jeho znění (§40 odst. 3 o. s. ř. za
použití §64 s. ř. s.); a mohla tak učinit tím spíše, že byla u jednání zastoupena advokátem
Nejvyšší správní soud proto ani tuto námitku neshledal důvodnou.
Nejvyšší správní soud pouze ve stručnosti doplňuje, že rozhodnutí žalovaného je
nepřezkoumatelné rovněž z následujících důvodů:
Žalovaný se ve svém rozhodnutí řádně nevypořádal s odvolací námitkou žalobce,
podle které správní orgán I. stupně odůvodnil své rozhodnutí mj. blíže nespecifikovaným
a necitovaným článkem vyhlášky a uvedl, že „v řadové zástavbě (dvojdům) lze povolit
stavbu i její změnu na hranici pozemků bez udělení výjimek“. Toto je však velmi nepřesná
citace čl. 8 odst. 6 vyhlášky, neboť podle tohoto ustanovení lze na hranici pozemku takto
postavit rodinný dům, drobnou stavbu a garáž za specifikovaných podmínek. V
posuzované věci se jedná o změnu dokončené stavby - tedy přístavbu „jíž se stavba
půdorysně rozšiřuje a která je vzájemně provozně propojena s dosavadní stavbou“
(§139b odst. 3 písm. b) stavebního zákona). Možnost umístnění přístavby na hranici
pozemku přitom vyhláška nikde nezmiňuje. Dům čp. 812 (dům stěžovatelky) je navíc ve
smyslu vyhlášky svou funkcí bytovým domem (čtyři bytové jednotky), nikoliv rodinným
domem.
Žalovaný se ve svém rozhodnutí také nevypořádal s odvolací námitkou žalobce,
podle které z §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona vyplývá povinnost stavebníka
prokázat, že stavba započatá bez příslušného povolení je v souladu s veřejným zájmem.
Stěžovatelka však soulad s veřejným zájmem v rámci své důkazní povinnosti ani zčásti
neprokázala.
VII.
Kasační stížnost není důvodná, proto ji Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1
s. ř. s. zamítl.
Nejvyšší správní soud vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde Nejvyšší
správní soud o kasační stížnosti rozhodl věcně, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nenáleží jí proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 a contr. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalobci, jemuž náleží
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.),
je stěžovatelka povinna zaplatit náklady řízení o kasační stížnosti ve výši 1075 Kč
(1000 Kč za jeden úkon právní služby – písemné podání soudu týkající se věci samé, a
dále 75 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s ustanoveními §9 odst. 3 písm. f), §7,
§11 odst. 1 písm. d) a §13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Tuto
částku je stěžovatelka povinna zaplatit žalobci ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto
rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce. Žalovanému, jemuž by rovněž náleželo
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.),
soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by mu náklady
řízení nad rámec běžné úřední činnosti vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. července 2006
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu