ECLI:CZ:NSS:2006:8.AZS.119.2005
sp. zn. 8 Azs 119/2005 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: O. K.,
zastoupená Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem v Plzni, Na Jíkalce 13, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 5. 2004, čj. OAM-46/CU-09-09-2004, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
18. 11. 2004, čj. 41 Az 10/2004 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 10. 5. 2004, čj. OAM-46/CU-09-09-2004, žalovaný zamítl
žádost žalobkyně o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou podanou u Krajského soudu
v Ústí nad Labem. Žalobu zdůvodnila tím, že žalovaný porušil §3 odst. 4, §31 odst. 1
a §46 správního řádu, neboť nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním
rozhodnutí, v důsledku toho nesprávně právně posoudil žádost o azyl; dále porušil
§32 odst. 1 a §34 odst. 1 správního řádu, neboť důkazy, které si opatřil, nebyly úplné
a nemohl tak správně usuzovat na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí
potřeboval zodpovědět; a konečně rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů,
neboť není logická vazba mezi rozhodnutím a podklady pro něj. Žalobkyně dále doplnila,
že má strach o život svůj a své rodiny, vládní orgány policie a prokuratury jim nejsou
schopny pomoci, protože jsou zkorumpované.
Krajský soud rozsudkem napadeným kasační stížností žalobu zamítl.
Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyni byla v průběhu azylového řízení dána
možnost podat výpověď o důvodech, které ji vedly k opuštění vlasti. Žalobkyně
v průběhu správního řízení ani v žalobě neuvedla skutečnosti, ze kterých by bylo možné
dovodit její pronásledování z důvodů relevantních z hlediska ustanovení §12 zákona
o azylu. Obava žalobkyně z vyhrožování a pronásledování ze strany soukromých osob
kvůli podnikání jejího manžela není bez dalšího důvodem pro udělení azylu, zejména
za situace, kdy žalobkyně nevyužila možnosti domáhat se ochrany svých práv u státních
orgánů v zemi původu. Krajský soud v obecné rovině dále dodal, že po posouzení obsahu
spisového materiálu a důvodů uvedených žalobkyní dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem.
Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) brojila proti rozsudku krajského soudu včas
podanou kasační stížností. Stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že důvody kasační
stížnosti spatřuje v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a napadené rozhodnutí
je nezákonné pro nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Stěžovatelka od počátku řízení uvádí, že v zemi původu nemůže její rodina žít,
protože ji obtěžují kriminální živly, neznámí lidé požadovali od manžela stěžovatelky
zaplacení 5000 dolarů a v případě, že nezaplatí, hrozili mu fyzickým násilím, stejně
jako jejich synovi. Vydírající osoby nevybíravým způsobem zasahovaly do soukromého
života stěžovatelky a obtěžovaly ji i na veřejnosti. Stěžovatelka je přesvědčena,
že se jí nedostane účinné ochrany ze strany ukrajinských státních orgánů. Ve způsobu
pronásledování stěžovatelky lze spatřovat naplnění významu pronásledování „ve smyslu
§2 odst. 6 zákona o azylu“. Stěžovatelka je přesvědčena, že je ze strany vyděračů
pronásledována za uplatňování politických práv a svobod, neboť jí znemožňují
shromažďovat se s přáteli a rodinou na Ukrajině na veřejnosti. Stěžovatelka krajskému
soudu dále vytýká, že se nedostatečně vypořádal s důvody pro poskytnutí humanitárního
azylu (podle §14 zákona o azylu). S ohledem na problémy, které stěžovatelce způsobují
vyděrači, bylo namístě zvážit, zda jí neposkytnout ochranu před újmou na zdraví
či dokonce životě, které se jí na Ukrajině nedostane. Stěžovatelka vede na území České
republiky spořádaný život. Je si vědoma skutečnosti, že institutu azylu nelze využívat
jako prostředku legalizace pobytu cizince na území dané země. Pokud by však
stěžovatelka žádala o povolení k pobytu v souladu se zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců (zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
musela by tak učinit na území Ukrajiny, kde by byla vystavena nebezpečí újmy na zdraví.
Je přesvědčena, že v případě udělení humanitárního azylu pro Českou republiku
nepředstavuje bezpečnostní riziko, neboť takovéto obavy by nebylo možné vyjádřit
na základě konkrétních skutečností. Stěžovatelka rovněž požádala o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Uvedl přitom, že při zamítnutí žádosti
jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu mu již nevznikla
povinnost zkoumat případné naplnění podmínek pro udělení azylu podle §14 zákona
o azylu.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti za odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam,
kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatelka chráněna
před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b
odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj.,
pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní
mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně
může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby
rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti samotné posoudil Nejvyšší správní soud v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Kasační stížnost
není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval stížní námitkou, podle které
lze pronásledování ze strany soukromých osob zařadit pod pojem pronásledování
ve smyslu relevantních ustanovení zákona o azylu. Jak již ve svém rozhodnutí ze dne
10. 3. 2004, čj. 3 Azs 22/2004 – 48, Nejvyšší správní soud konstatoval, skutečnost, že žadatel
o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem
pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu, tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi
původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů,
a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny. V dalším ze svých rozhodnutí, ze dne
29. 3. 2004, čj. 5 Azs 7/2004 - 37 Nejvyšší správní soud dále uvedl, že pouhou nedůvěru
občana ve státní instituce, zdůvodňovanou tvrzením, že nejsou schopny jej ochránit proti kriminálním
živlům, nelze podřadit důvodům pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu. Je tedy zřejmé,
že žalovaný správně dospěl k závěru, že je namístě aplikovat §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu, a rovněž krajský soud nepochybil, když rozhodnutí žalovaného shledal
souladným se zákonem.
Další stížní námitky se opíraly o tvrzení neuplatněná ani před správním orgánem,
ani v rámci žalobních bodů, proto k nim Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 4 s. ř. s.
nemohl přihlížet.
Již nad rámec nutného odůvodnění tak Nejvyšší správní soud stručně doplňuje,
že i kdyby byla stěžovatelka na veřejnosti ze strany soukromých osob obtěžována, nejedná
se o akt související s uplatněním politického práva stěžovatelky, neboť v takovémto
kontextu by relevantním pronásledováním mohlo být pouze pronásledování za samotný
výkon práva shromažďování, o které se v případě stěžovatelky zcela zjevně nejedná.
Obdobný právní názor Nejvyšší správní soud vyslovil již ve svém rozhodnutí ze dne
24. 2. 2005, čj. 8 Azs 13/2005 - 41.
Co do ustanovení §14 zákona o azylu Nejvyšší správní soud uvádí, že v daném
případě správní orgán na případ stěžovatelky užil tzv. zkráceného řízení o azylovém právu
uplatňovaného na základě zjevně nedůvodného návrhu na zahájení řízení. Jedná
se o řízení, které není prováděno v celém rozsahu, tj. neprobíhá zde proces dokazování
o přítomnosti odůvodněného strachu z pronásledování. Možnost zkráceného řízení
je zakotvena v ustanovení §16 zákona o azylu, přičemž je nutno zdůraznit, že naplnění
podmínek uvedených v tomto ustanovení neznamená automaticky vyloučení z řízení
o udělení azylu, ale jeho zrychlení. Žadateli musí být dána možnost, aby se vyjádřil
k obsahu své žádosti, a aby mohly být posouzeny konkrétní jednotlivé důvody,
které jej vedly k opuštění země původu. Tak tomu v posuzované věci bylo,
jak již v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlil krajský soud.
Jak bylo výše rovněž uvedeno, v posuzované věci vycházel žalovaný v rozhodnutí
z ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, podle něhož se žádost o udělení azylu
zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v ustanovení §12 zákona
o azylu. Uvedené posouzení ve svých důsledcích znamená, že neprobíhal proces
dokazování o tom, zda byly splněny podmínky ustanovení §12 zákona o azylu. Jestliže
se žalovaný nezabýval meritorně posouzením toho, zda byla či nebyla naplněna skutková
podstata ustanovení §12 zákona o azylu, pak se nemusel zabývat ani splněním podmínek
ustanovení §14 zákona o azylu, tj. podmínkami udělení azylu z humanitárních důvodů.
Neprováděl-li tedy správní orgán dokazování o přítomnosti důvodů azylu ve smyslu
ustanovení §12 zákona o azylu, neboť vycházel z toho, že stěžovatelka neuváděla žádné
skutečnosti svědčící o existenci důvodů pro udělení azylu (podle ustanovení §12 zákona
o azylu), pak je i jakýkoliv výrok ve vztahu k ustanovení §14 zákona o azylu
nadbytečným. Podle tohoto ustanovení lze totiž v případě hodném zvláštního zřetele
udělit azyl z humanitárních důvodů, avšak jenom za situace, jestliže v řízení o udělení
azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Jak již bylo
výše uvedeno, v posuzované věci bylo provedeno tzv. zkrácené řízení, a to z důvodu
zjevně nedůvodné žádosti, aniž by v tomto řízení důvody pro udělení azylu podle §12
zákona o azylu byly zjišťovány. Jestliže důvody pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu nebyly zjišťovány (nemohly být tudíž ani zjištěny), nepřichází v úvahu udělení
azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu. Obdobný právní názor
Nejvyšší správní soud vyslovil např. již ve svém rozhodnutí ze dne 10. 2. 2004,
čj. 4 Azs 35/2003 - 71.
Nejvyšší správní soud zhodnotil všechny stížní námitky jako nedůvodné.
Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné jiné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl
(§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. ledna 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu