ECLI:CZ:NSS:2006:8.AZS.129.2005
sp. zn. 8 Azs 129/2005 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: A. Z.,
zastoupené Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem v Plzni, Františkánská 7,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní
přihrádka 21/OAM, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 1. 2004,
čj. OAM-5025/VL-19-P14-2003, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 28. 4. 2005, čj. 36 Az 74/2004 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
I. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 28. 1. 2004, čj. OAM-5025/VL-19-P14-2003, žalovaný
neudělil žalobkyni azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“), a současně rozhodl, že se na žalobkyni nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu.
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně.
Žalovanému vytknula, že nedostatečným způsobem provedl dokazování a nesprávně
posoudil právní otázku, zda je možno na její případ vztáhnout ustanovení §12 a §14
zákona o azylu. Žalobkyně byla v zemi původu fyzicky napadána neznámými lidmi,
kteří byli ve spojení s jejím věřitelem, jemuž nebyla schopna vrátit vypůjčené peníze.
Hledala-li ochranu u policie, zjistila, že věřitel je součástí zločineckých struktur,
které jsou ve spojení s policií. Vyjádřila přesvědčení, že je u ní dán azylový důvod podle
§12 písm. b) zákona o azylu, neboť patří do sociální skupiny nečlenů zločineckých
struktur a je těmito strukturami pronásledována z důvodu svého nečlenství v nich.
Domovský stát stěžovatelky uvedenou situaci toleruje. Žalobkyně poukázala také na čl. 65
metodické Příručky procedur a kriterií pro přiznání postavení uprchlíka a požádala,
aby jí byla přiznána existence překážek vycestování, neboť jí hrozí po návratu na Ukrajinu
nebezpečí mučení, nelidského a ponižujícího zacházení.
Krajský soud v Brně žalobu rozsudkem ze dne 28. 4. 2005, čj. 36 Az 74/2004 - 36,
zamítl, neboť dospěl k závěru, že skutková zjištění, z nichž rozhodnutí žalovaného
vycházelo, byla dostatečná a právní závěr žalovaného vyjádřený v rozhodnutí je v souladu
se zákonem.
Žalobkyně (stěžovatelka) napadla rozsudek krajského soudu včas podanou kasační
stížností. Uvedla, že důvod kasační stížnosti spatřuje v ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s.; má zato, že krajský soud stejně jako žalovaný nesprávně posoudil právní otázku,
zda je možno na její případ vztáhnout ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
o azylu, tedy že žádost o udělení azylu stěžovatelce byla podána důvodně. Stěžovatelka
se ve své domovské zemi dostala do finančních potíží, když si vypůjčila peníze,
které nebyla později schopna splatit. Věřitelé k vymáhání pohledávky použili osob
ze zločineckých struktur, a ona tak byla ohrožena na zdraví a životě. Pokud hledala
ochranu u státních orgánů, zjistila, že i tyto jsou součástí zločineckých struktur.
Stěžovatelka je přesvědčena, že je u ní dán azylový důvod podle §12 písm. b) zákona
o azylu, neboť patří do sociální skupiny nečlenů zločineckých struktur a je těmito
strukturami pronásledována z důvodu svého nečlenství v nich. Domovský stát
stěžovatelky uvedenou situaci toleruje. Stěžovatelka rovněž poukázala na čl. 65 metodické
Příručky procedur a kriterií pro přiznání postavení uprchlíka. Další důvod kasační
stížnosti stěžovatelka spatřuje v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., protože má zato,
že žalovaný nedostatečným způsobem provedl dokazování, a na základě takto zjištěného
skutkového stavu nebylo možné ve správním řízení spravedlivě rozhodnout. Žalovaný
nerespektoval situaci stěžovatelky, která má jen velmi omezené možnosti pro zjištění
důkazů o perzekuci v domovské zemi, krajský soud tuto skutečnost ponechal zcela
bez povšimnutí. Důvod kasační stížnosti spatřuje stěžovatelka rovněž v ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť krajský soud nesprávně posoudil, zda předcházející
správní řízení netrpělo vadou. Stěžovatelce je vytýkáno, že uvedla konkrétní ustanovení
správního řádu, která žalovaný ve správním řízení porušil, ale opomněla k těmto
zákonným ustanovením přiřadit konkrétní skutkové důvody pro svá tvrzení o porušení
procesních pravidel. V takovém případě byl krajský soud povinen přezkoumat dodržení
procesních předpisů ve správním řízení a při vydání napadeného rozhodnutí. Stěžovatelka
je přesvědčena o tom, že žalovaný se porušení správního řádu dopustil minimálně tím,
že nedostatečným způsobem provedl dokazování ve věci, a dále že rozhodnutí
žalovaného neodpovídá ustanovení §47 odst. 3 správního řádu, protože jeho odůvodnění
je nedostatečné. Stěžovatelka dále namítla, že se krajský soud v napadeném rozsudku
vůbec nevypořádal s jejím důkazním návrhem, aby byl jako svědek vyslechnut pan O. K.,
bytem P., K. 83. Minimálně v této části shledává stěžovatelka napadený rozsudek
neodůvodněný, a tedy nepřezkoumatelný. Stěžovatelka krajskému soudu rovněž vytkla
způsob, jakým se vypořádal s překážkami vycestování na straně stěžovatelky, které hrozí
po návratu na Ukrajinu nebezpečí mučení, nelidského a ponižujícího zacházení.
Stěžovatelka rovněž požádala o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními
předpisy. Dále odkázal na správní spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatelky
učiněné ve správním řízení a na vydané rozhodnutí. Uvedl, že nesouhlasí s odkazem
stěžovatelky na Zprávu Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv
za rok 2003 (dále též „Zpráva“) ze dne 14. 3. 2004 jako na důkaz v souvislosti
s posouzením překážky vycestování v jejím případě, neboť tato zpráva je datována
později, než je datum vydání napadeného rozhodnutí, a žalovaný ji proto nemohl použít.
Navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam,
kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatelka chráněna před
důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b
odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj.,
pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku; takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy
nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této
stížnosti.
Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů; neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala nedostatek skutkových zjištění správním
orgánem [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], dále vadu řízení před krajským soudem
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] a nezákonnost, spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou týkající se nedostatečně
provedeného dokazování a z toho plynoucího nedostatečného zjištění skutkového stavu,
protože jen na základě úplného a řádného zjištění všech rozhodných skutečností lze stavět
právní závěry o naplnění zákonných podmínek pro udělení azylu [§103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s.].
Ze správního spisu vyplynulo, že dne 4. 10. 2003 podala stěžovatelka žádost
o udělení azylu, v níž uvedla, že Ukrajinu opustila kvůli tomu, že po ní věřitel vymáhal
vrácení dluhu a vyhrožoval jí zabitím; obrátila se na policii, ta jí však nepomohla. O azyl
v České republice žádá kvůli legalizaci pobytu. V případě návratu do vlasti se obává
vyhrožování ze strany věřitele. Při pohovoru dne 4. 12. 2003 uvedla, že ve vlasti neměla
žádné jiné problémy. Žalovaný při svém rozhodování vycházel z tvrzení stěžovatelky,
uvedených v návrhu na zahájení řízení a v pohovoru k důvodům návrhu. Ohledně situace
na Ukrajině vycházel ze Zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA o stavu dodržování
lidských práv na Ukrajině za rok 2001 ze dne 4. 3. 2002, z informací obsažených
v Dokumentu Ministerstva vnitra Velké Británie a v databázi České tiskové kanceláře,
které jsou součástí spisového materiálu. S ohledem na skutečnosti uvedené stěžovatelkou
ve správním řízení nelze takto zjištěný skutkový stav považovat za nedostačující
pro rozhodnutí ve věci. Protože stěžovatelka uváděla důsledně jako důvod podání žádosti
o azyl problémy se soukromou osobou, které se snažila odjezdem z Ukrajiny řešit, nebyl
důvod provádět jakékoliv další důkazy. Bez povšimnutí nelze přejít ani skutečnost,
že tvrzení stěžovatelky o nedostatečném dokazování ve správním řízení je zcela obecné
a nekonkrétní a stěžovatelka ani v kasační stížnosti neuvádí, jaké důkazy měly být
provedeny. Nejvyšší správní soud proto naplnění kasačního důvodu podle ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. neshledal.
Stěžovatelka dále namítala, že krajský soud pochybil, když nesprávně posoudil,
zda správní řízení předcházející podání žaloby netrpělo procesní vadou [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.].
Žalobkyni mělo být v napadeném rozhodnutí krajským soudem vytýkáno,
že obecně uvedla ustanovení správního řádu, která měla být porušena, aniž jim přiřadila
konkrétní skutková a právní tvrzení. Tato námitka stěžovatelky však není podložena
obsahem rozhodnutí krajského soudu. Krajský soud se vypořádal s jednotlivými
námitkami stěžovatelky, z žádné části jeho rozsudku však nevyplývá, že by jí vytknul
pouze obecně tvrzené porušení určitých ustanovení správního řádu.
Tvrzení stěžovatelky o tom, že rozhodnutí žalovaného neodpovídá ustanovení
§47 odst. 3 správního řádu, je obecné, stěžovatelka vychází ze subjektivního pocitu
nedostatečného odůvodnění. Žalobou napadené rozhodnutí však netrpí nedostatkem
důvodů, a z jeho odůvodnění je zcela zřejmé, o jaké skutečnosti žalovaný své rozhodnutí
opřel a z jakých právních úvah přitom vycházel.
Rovněž námitku stěžovatelky, že se krajský soud v napadeném rozsudku vůbec
nevypořádal s jejím důkazním návrhem, aby byl jako svědek vyslechnut pan O. K.,
neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí
(v posledním odstavci na straně 4) výslovně uvedl, že „s ohledem na výše uvedené
považoval soud provedení důkazu výslechem svědka k tíživé sociální situaci žalobkyně
za nadbytečné“.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud rozhodnutí žalovaného
přezkoumal v souladu s §75 odst. 2 s. ř. s. Stěžovatelkou zmíněné vady řízení neshledal,
své rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnil. Za této situace nebyl postup krajského
soudu v rozporu se zákonem a nedošlo k naplnění důvodu kasační stížnosti uvedeného
v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatelka dále namítala nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky (§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.), kterou spatřuje v tom, že jí měl být udělen azyl
podle §12 písm. b) zákona o azylu.
Podle §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod
[§12 písm. a) zákona o azylu], nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu
rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání
určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou
bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště [§12 písm. b) zákona
o azylu].
Stěžovatelka jako důvod podání žádosti o azyl uvedla problémy se soukromou
osobou, věřitelem, kterému ve sjednané lhůtě nevrátila půjčené peníze. Věřitel
po ní vymáhá vrácení dluhu a vyhrožuje jí. Nejvyšší správní soud konstatoval již ve svém
rozhodnutí ze dne 10. 3. 2004, čj. 3 Azs 22/2004 - 48
[1]
, že obavy žadatele o azyl
z vyhrožování ze strany soukromé osoby v zemi původu, nejsou bez dalšího důvodem
pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu, a to tím spíše v situaci,
kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany
jejich práv u státních orgánů. Tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny,
ostatně stěžovatelka další skutečnosti v průběhu správního řízení neuváděla. V rozhodnutí
ze dne 29. 3. 2004, čj. 5 Azs 7/2004 - 37
[2]
, Nejvyšší správní soud uvedl, že pouhou
nedůvěru občana ve státní instituce, zdůvodňovanou tvrzením, že nejsou schopny
jej ochránit proti kriminálním živlům, nelze podřadit důvodům pro udělení azylu
dle §12 zákona o azylu. Konečně pak Nejvyšší správní soud odkazuje na své rozhodnutí
ze dne 27. 11. 2003, čj. 4 Azs 26/2003 - 55
[3]
, v němž konstatoval, že obava z vymáhání
pohledávek věřiteli žadatele o azyl není azylově relevantním důvodem (§12 zákona
o azylu), ani důvodem pro vyslovení překážky vycestování podle §91 tohoto zákona.
Je tedy zřejmé, že žalovaný správně dospěl k závěru, že v případě stěžovatelky nejsou
splněny důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, a ani krajský soud
nepochybil, když rozhodnutí žalovaného shledal v souladu se zákonem.
Stěžovatelka v kasační stížnosti dále uvedla, že její věřitel použil k vymáhání
své pohledávky vůči ní osob ze zločineckých struktur, a ona proto byla ohrožena
na zdraví a životě. Hledala-li ochranu u státních orgánů, zjistila, že i tyto jsou součástí
zločineckých struktur. Stěžovatelka je jako člen sociální skupiny nečlenů zločineckých
struktur těmito strukturami pronásledována a její domovský stát uvedenou situaci toleruje.
K tomuto Nejvyšší správní soud uvádí, že již ve svém rozhodnutí ze dne
26. 8. 2004, čj. 5 Azs 187/2004 - 49 (č. 401/2004 Sb. NSS), konstatoval, že tzv. „nečleny
zločineckých struktur“ nelze považovat za sociální skupinu ve smyslu §12 zákona o azylu.
[1]
http://www.nssoud.cz/anonym.php?ID=4723
[2]
http://www.nssoud.cz/anonym.php?ID=5009
[3]
http://www.nssoud.cz/anonym.php?ID=4656
Pokud stěžovatelka upozornila na čl. 65 metodologické příručky procedur a kritérií
pro postavení uprchlíka, Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatuje, že z této
námitky není možné v její obecnosti dovodit vztah k posuzované věci.
Stěžovatelka krajskému soudu vytkla rovněž způsob, jakým se vypořádal s jejím
tvrzením o existenci překážek vycestování.
Podle §91 zákona o azylu povinnost ukončit pobyt neplatí: a) pokud by byl cizinec
nucen vycestovat, 1) do státu, kde je ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho
rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické
přesvědčení, nebo 2) do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího
zacházení nebo trestu anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu,
nebo 3) do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu
stanoví trest smrti; anebo b) jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České
republiky; nebo c) jestliže v zemi původu nebo v třetí zemi, ochotných přijmout nezletilou
osobu bez doprovodu, není po jejím příchodu k dispozici přiměřené přijetí a péče podle
potřeb jejího věku a stupně samostatnosti. V odstavci 2 citovaného ustanovení pak zákon
stanoví z uvedeného pravidla výjimky.
Stěžovatelka v kasační stížnosti (shodně již dříve v žalobě) jako důvod pro přiznání
překážky vycestování uvedla, že poté, co ukrajinské státní orgány zjistí, že v České
republice požádala o azyl, bude podrobena persekuci, resp. administrativní šikaně,
ze strany milice a dalších státních orgánů. Nejvyšší správní soud již ve svém rozhodnutí
ze dne 28. 11. 2003, čj. 4 Azs 24/2003 - 68
[4]
, konstatoval, že obavy z toho, že po návratu
na Ukrajinu žadatelce o azyl hrozí trest, neboť by se tamní úřady mohly dozvědět,
co v azylovém řízení uváděla o zemi původu, nezpůsobují překážku vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu. Stěžovatelka v žádosti o azyl uvedla, že v případě návratu do vlasti
se obává vyhrožování ze strany věřitele. Nejvyšší správní soud v již citovaném rozhodnutí
ze dne 27. 11. 2003, čj. 4 Azs 26/2003 - 55, konstatoval, že obava z vymáhání pohledávek
věřiteli žadatele o azyl není azylově relevantním důvodem (§12 zákona o azylu),
ani důvodem pro vyslovení překážky vycestování podle §91 tohoto zákona. Pouze
pro úplnost Nejvyšší správní soud poznamenává, že v pohovoru dne 4. 12. 2003
stěžovatelka na otázku, jak si představuje svou budoucnost, uvedla: „Rok po podání
žádosti o azyl mohu začít pracovat a potom musím splatit dluh synovci a potom bych
se pravděpodobně chtěla vrátit domů.“ Stěžovatelka dále v kasační stížnosti odkázala
na Zprávu Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv za rok 2003
ze dne 14. 3. 2004. V této souvislosti se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s názorem
žalovaného, že Zprávu nemohl použít jako důkaz v souvislosti s posouzením překážky
vycestování v případě stěžovatelky, neboť tato zpráva je datována později, než bylo
vydáno napadené rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud zhodnotil všechny stížní námitky jako nedůvodné. V řízení
nevyšly najevo ani žádné jiné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 s. ř. s.), proto soud kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[4]
http://www.nssoud.cz/anonym.php?ID=4566
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů
řízení, neboť ve věci neměla úspěch. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak
jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady
řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. května 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu