ECLI:CZ:NSS:2006:8.AZS.133.2005
sp. zn. 8 Azs 133/2005 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce:
T. T. N., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem v Brně, Příkop 8,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní
přihrádka 21/OAM, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2004,
čj. OAM-2699/VL-14-P17-R2-2000, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 5. 4. 2005, čj. 46 Az 104/2004 - 14,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
I. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 29. 9. 2004, čj. OAM-2699/VL-14-P17-R2-2000, žalovaný
neudělil žalobci azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“), a současně rozhodl, že se na žalobce nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Praze,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 5. 4. 2005, čj. 46 Az 104/2004 – 14. Dospěl přitom
k závěru, že skutková zjištění, z nichž rozhodnutí žalovaného vycházelo, byla dostatečná
a právní závěr žalovaného vyjádřený v rozhodnutí je v souladu se zákonem.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Namítl
vady řízení před žalovaným, pro něž měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit
[§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Žalovaný totiž při svém rozhodování nepřihlédl
k informacím o situaci ve Vietnamu, obsaženým ve zprávě Ministerstva zahraničí USA
o stavu dodržování lidských práv ve Vietnamu za rok 2003. Stěžovatel dále krajskému
soudu vytkl nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky [§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.], uvedl, že zemi původu opustil v roce 1989 na základě mezivládní dohody
o práci a do Vietnamu se již nevrátil. Stěžovatel požádal o azyl v České republice kvůli
svému negativnímu postoji ke komunistickému režimu, který ve Vietnamu panuje
a kterým jsou potlačována základní lidská práva a svobody. Stěžovatel má rovněž obavy,
že mu, s ohledem k jeho žádosti o azyl, po dlouhodobém pobytu v České republice hrozí
v případě návratu do Vietnamu pronásledování ze strany státních orgánů. Stěžovatel
namítl také vadu řízení před soudem [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] a krajskému soudu
vytkl, že dostatečně nezkoumal rozhodnutí žalovaného o neudělení azylu z humanitárních
důvodů podle §14 zákona o azylu. Žalovaný nijak neodůvodnil svůj závěr, že neshledal
důvody k udělení humanitárního azylu. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, současně
požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku
pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam,
kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2
zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud
žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti
rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku; takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této
stížnosti.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal dne 11. 11. 2000 žádost
o udělení azylu. Uvedl, že nikdy nebyl členem žádné politické strany ani jiné organizace,
Vietnam opustil v září 1989 kvůli práci na základě mezistátní dohody a od té doby žije
v České republice. O azyl žádá, protože ve Vietnamu je komunismus, není tam svoboda
a demokracie, zatímco v České republice je svoboda a demokracie. Stěžovatel zde žije
již deset let. Při pohovoru dne 24. 8. 2004 stěžovatel dodal, že platnost víza mu skončila
v roce 1994, od té doby pobývá v České republice nelegálně a účelem jeho žádosti
o udělení azylu je snaha zlegalizovat si po šesti letech pobyt. Nesvoboda projevu
a náboženského vyznání ve Vietnamu se ho nijak nedotýkaly ani neměl žádné potíže
s vietnamskými úřady. Jediný problém před odchodem ze země spočíval v obtížích
se sháněním práce, kterou ovšem hledal pouze jednou, a to v místě bydliště. Domnívá se,
že v případě návratu do Vietnamu by měl problémy se státními orgány kvůli žádosti o azyl
v České republice. Žalovaný hodnotil tvrzení stěžovatele na pozadí informací, které
v průběhu správního řízení shromáždil o situaci ve Vietnamu; zejména z informací
Ministerstva zahraničních věcí ze dne 20. 2. 2004, čj. 106846/2004-LP, ze dne 18. 3. 2004,
čj. 106847/2004-LP, a ze dne 30. 7. 2004, čj. 126481/2004-LP, dále z informací
obsažených ve Zprávě Ministerstva zahraničních věcí USA o stavu dodržování lidských
práv ve Vietnamu za rok 2003 ze dne 25. 2. 2004 (dále jen „Zpráva Ministerstva
zahraničních věcí USA“) a konečně z informací obsažených v databázi České tiskové
kanceláře.
Stěžovatel uváděl ve správním řízení jako důvod podání žádosti o azyl snahu
o legalizaci pobytu v České republice, existenci komunistického režimu ve Vietnamu,
a jako jediný problém před odchodem z Vietnamu nemožnost sehnat práci. Žalovaným
zjištěný skutkový stav lze považovat za dostačující pro rozhodnutí ve věci,
neboť hodnotil tvrzení stěžovatele na pozadí informací, které v průběhu správního řízení
shromáždil o situaci ve Vietnamu - mj. z informací obsažených ve Zprávě Ministerstva
zahraničních věcí USA. Námitka stěžovatele, podle které žalovaný při svém rozhodování
nepřihlédl k informacím obsaženým ve Zprávě Ministerstva zahraničních věcí USA,
proto není důvodná.
Cizinci se podle §12 zákona o azylu udělí azyl, bude-li v řízení zjištěno,
že je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité
sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství
má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního
trvalého bydliště.
Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 21. 11. 2003,
čj. 7 Azs 13/2003 - 40
1
, judikoval, že pouhá nespokojenost se stavem dodržování lidských
práv, navíc žalobcem v zemi původu neprojevená, není důvodem pro udělení azylu podle
§12 zákona o azylu. V rozsudku ze dne 21. 7. 2005, čj. 3 Azs 303/2004 - 79
2
, Nejvyšší
správní soud uvedl, že nebyl-li žadatel o udělení azylu vystaven žádnému pronásledování
nebo diskriminaci z azylově relevantních důvodů, resp. nemá z pronásledování
nebo diskriminace odůvodněný strach, popř. takové skutečnosti ve správním řízení vůbec
netvrdí, pak nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu,
i když pochází ze země s nedemokratickým a autoritativním režimem.
1
http://www.nssoud.cz/anonym.php?ID=5080
2
http://www.nssoud.cz/anonym.php?ID=1093
Nejvyšší správní soud za použití citované judikatury shledal, že žalovaný správně
dospěl k závěru o nesplnění důvodů pro udělení azylu stěžovateli podle §12 zákona
o azylu. Ani krajský soud proto nepochybil, když rozhodnutí žalovaného posoudil jako
souladné se zákonem.
V případě hodném zvláštního zřetele lze podle §14 zákona o azylu udělit azyl
z humanitárního důvodu, aniž bude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu. S charakterem tohoto ustanovení, které je kombinací neurčitého právního pojmu
a správního uvážení, se Nejvyšší správní soud podrobně vypořádal mj. v rozsudku ze dne
19. 7. 2004, čj. 5 Azs 105/2004 - 72, publikovaném pod č. 375/2004 Sb. NSS, na který
pro stručnost odkazuje. Žadatel nemá subjektivní právo na udělení humanitárního azylu.
Rozhodnutí o udělení humanitárního azylu je vydáváno ve sféře volného správního
uvážení žalovaného. Soudní kontrola zákonnosti takového rozhodnutí proto nutně
zůstává pouze v rovině přezkumu dodržení procesních práv stěžovatele a posouzení toho,
zda nebyly překročeny zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej nebylo
zneužito (§78 odst. 1 s. ř. s.). Rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu tak soud
přezkoumává pouze v omezeném rozsahu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 10. 2003, čj. 3 Azs 12/2003 - 38
3
).
Žalovaný možnost udělení humanitárního azylu stěžovateli vážil, jak z jeho
rozhodnutí vyplývá, a na základě skutečností sdělených stěžovatelem neshledal důvody
hodné zvláštního zřetele pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu. Jestliže správní
orgán řádně zjistil a posoudil zejména osobní situaci stěžovatele a sám z toho nedovodil
důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci, zejména
pokud sám stěžovatel žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního
azylu ani neuváděl. Rozhodnutí žalovaného nevzbuzuje v Nejvyšším správním soudu
pochybnost o tom, že správní uvážení žalovaného, které vyústilo v rozhodnutí
o neudělení humanitárního azylu, nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem,
bylo v souladu s pravidly logického posuzování a takový úsudek byl zjištěn řádným
procesním postupem. Rovněž krajský soud uvážil, že žalovaný dostatečně zjistil osobní
poměry stěžovatele a situaci v oblasti dodržování lidských práv v zemi původu a jeho
závěr o neudělení azylu z humanitárních důvodů není s těmito podklady v logickém
rozporu. Nejvyšší správní soud tedy zhodnotil i tuto stížní námitku jako nedůvodnou.
Povinnost ukončit pobyt podle §91 zákona o azylu neplatí, pokud by byl cizinec
nucen vycestovat do státu, kde je ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické
přesvědčení, nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího
zacházení nebo trestu anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu,
nebo do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu
stanoví trest smrti; pokud by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky;
nebo pokud v zemi původu nebo v třetí zemi, ochotných přijmout nezletilou osobu
bez doprovodu, není po jejím příchodu k dispozici přiměřené přijetí a péče podle potřeb
jejího věku a stupně samostatnosti. Zákon o azylu stanoví výjimky z uvedeného pravidla
v odstavci 2 citovaného ustanovení.
3
http://www.nssoud.cz/anonym.php?ID=3072
Stěžovatel uvedl jako důvod pro přiznání překážky vycestování obavu,
že vzhledem k dlouhodobému pobytu v České republice a vzhledem k žádosti o azyl
mu hrozí v případě návratu do Vietnamu pronásledování ze strany státních orgánů.
Stěžovatel tato tvrzení nepodložil žádnými důkazy a z informací, které žalovaný
v průběhu správního řízení shromáždil o situaci ve Vietnamu, konkrétně z informací
Ministerstva zahraničních věcí ze dne 18. 3. 2004, čj. 106847/2004-LP, a ze dne
30. 7. 2004, čj. 126481/2004-LP, uvedené skutečnosti nevyplývají. Z informací je naopak
zřejmé, že z Vietnamu může každý vycestovat do zahraničí a kdykoliv se svobodně vrátit,
aniž by byl jakkoliv postižen. Vietnamské úřady samy nesledují, kdo a kde žádá o azyl.
Nejvyšší správní soud proto zhodnotil stížní námitku jako nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud neshledal stížní námitky důvodnými, proto kasační stížnost
zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů
řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by právo
na náhradu nákladů řízení příslušelo, žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu