ECLI:CZ:NSS:2006:VOL.36.2006:21
sp. zn. Vol 36/2006 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Miluše Doškové, JUDr. Brigity Chrastilové,
JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci
navrhovatele: O. R., proti odpůrci: Státní volební komise, se sídlem Nám. Hrdinů 3, Praha 4,
v řízení o návrhu na určení neplatnosti volby kandidátů ve volbách do Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky konaných ve dnech 2. - 3. června 2006,
takto:
I. Návrh na neplatnost volby kandidátů se v části týkající se kandidátů zvolených
ve volebním kraji Hlavní město Praha zamítá .
II. Návrh na neplatnost volby kandidátů se v části týkající se kandidátů zvolených
v ostatních volebních krajích odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Navrhovatel, který je zapsán do stálého seznamu voličů ve volebním okrsku svého
bydliště, ve včas podaném návrhu požaduje ve smyslu ustanovení §87 odst. 1, 5 zákona
č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých
dalších zákonů vyslovení neplatnosti volby všech poslanců zvolených do Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky ve volbách konaných ve dnech 2. a 3. června 2006.
Svůj návrh odůvodňuje tím, že Ministerstvo financí porušilo rovnou soutěž politických
sil a tím svobodné volby, když zadržuje 15 mil. Kč politické straně SNK Evropští demokraté
(SNK ED). Navrhovatel je členem politického hnutí Nezávislých starostů pro kraj,
které se SNK ED úzce spolupracuje, a přispělo na její volební kampaň částkou 200 000 Kč.
Navrhovatel tvrdí, že pokud by SNK ED zadržované peníze mělo, mohlo více oslovit občany
ve volební kampani. V postupu ministra financí spatřuje navrhovatel nehorázné ničení
konkurence ve volbách, zneužití pravomoci a nerespektování soudů. V konečném důsledku
tak dochází k manipulaci voličů, odporující čl. 2 odst. 3 a čl. 5 Ústavy ČR. Navrhovatel
se domnívá, že pokud by strana SNK ED mohla se zadržovanými prostředky disponovat,
mohla překročit uzavírací klausuli 5%, neboť i bez těchto prostředků tato strana získala
celkem 112 000 hlasů (2,1%).
Proto navrhovatel požaduje vyslovení neplatnosti všech zvolených poslanců,
které uvádí jmenovitě.
II.
Státní volební komise ve svém vyjádření k návrhu uvedla, že navrhovatel může
napadnout toliko platnost volby kandidátů ve svém volebním kraji. Otázka výplaty příspěvku
na mandát politické straně SNK ED se vztahuje k zákonu č. 424/1991 Sb., o sdružování
v politických stranách a v politických hnutích a je předmětem sporu této politické strany
se státem, který je dosud řešen. Zákon č. 247/1995 Sb. nicméně výši prostředků na volební
kampaň neupravuje, ustanovení §16 odst. 4 se vztahuje pouze na bezplatné poskytnutí
vysílacího času.
III.
Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že podle ustanovení §87 odst. 1 zákona
č. 247/1995 Sb. může návrh na neplatnost volby kandidáta podat občan zapsaný do stálého
seznamu ve volebním okrsku, kde byl poslanec volen. Z obsahu podaného návrhu je přitom
patrno, že navrhovatel usiluje o prohlášení neplatnosti všech kandidátů zvolených do celé
Poslanecké sněmovny. Jak nicméně soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 6. 2006,
sp. zn. Vol 5/2006 (www.nssoud.cz), aktivní legitimace občana je dána vždy jen ve vztahu
ke kandidátům voleným ve volebním kraji, kde je navrhovatel veden ve stálém seznamu.
V daném případě to znamená, že navrhovatel je aktivně legitimován k podání
předmětného návrhu toliko ve vztahu ke kandidátům ve volebním kraji Hlavní město Praha
a touto částí návrhu se soud zabýval meritorně; zbývající část musel odmítnout.
IV.
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že podle ustanovení §87 odst. 5 zákona
č. 247/1995 Sb. může návrh na neplatnost volby kandidáta podat navrhovatel, má-li za to,
že byla porušena ustanovení tohoto zákona způsobem, který mohl ovlivnit výsledek volby
tohoto kandidáta. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že předmětný návrh představuje
prostředek soudní ochrany namířený proti zvolení konkrétního kandidáta (příp. kandidátů)
do Poslanecké sněmovny, přičemž pokud by soud tomuto návrhu vyhověl,
rozhodl by o neplatnosti volby kandidáta (§90 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní – dále jen „s. ř. s.“) s účinky ex tunc.
Jak vyplývá z ustanovení §87 odst. 5 zákona č. 247/1995 Sb. a ze samotného smyslu
předmětného právního institutu, za základní předpoklady vyhovění tomuto typu volební
stížnosti je – v obecné rovině - nutno označit především tři následující: (1.) protizákonnost;
(2.) vztah mezi touto protizákonností a zvolením kandidáta, jehož zvolení je napadeno volební
stížností; a (3.) zásadní intenzita této protizákonnosti, která ve svých důsledcích musí
přinejmenším výrazně zpochybňovat volbu předmětného kandidáta. Jinak řečeno,
tato intenzita musí v konkrétním případě dosahovat takového stupně, že je možno se důvodně
domnívat, že pokud by k protizákonnému jednání nedošlo, nebyl by tento kandidát zřejmě
vůbec zvolen. Zjednodušeně řečeno tedy tato intenzita způsobuje „zatemnění“ volebních
výsledků, tzn. jejich zásadní zpochybnění.
S ohledem na výše uvedené se soud nejprve zabýval otázkou protizákonnosti,
tj. porušením zákona č. 247/1995 Sb.
K tomu uvádí, že zákon č. 247/1995 Sb. skutečně (viz vyjádření Státní volební
komise) úpravu příspěvku na mandát neupravuje, a tato úprava je provedena v zákoně
č. 424/1991 Sb. Zároveň ustanovení §87 odst. 5 zákona č. 247/1995 Sb. hovoří o tom,
že návrh na neplatnost volby kandidáta může být podán v případě tvrzeného porušení „tohoto
zákona“. Je tak zřejmá restriktivní vůle zákonodárce při výkladu možnosti tohoto typu
soudního přezkumu voleb.
Zároveň je nicméně nutno vidět to, že zákonná úprava svojí podstatou představuje
konkretizaci ústavních norem, principů a hodnot. I v daném případě proto zákon
č. 247/1995 Sb. blíže upravuje a provádí základní ústavní principy volebního práva,
vyplývající např. z čl. 5, 16, 18, 19 Ústavy ČR a také z čl. 21, 22 Listiny základních práv
a svobod. Ze stejného důvodu čl. 20 Ústavy ČR obsahuje ústavní zmocnění zákonodárci pro
stanovení „dalších podmínek výkonu volebního práva, organizace voleb a rozsahu soudního
přezkumu.“ Lze tak učinit dílčí závěr, že zákonodárce je oprávněn vymezit rozsah soudního
přezkumu voleb a takovéto vymezení je pro soud závazné, neboť i pro soud platí základní
pravidlo právního státu, podle něhož státní orgán může činit pouze to, co mu zákon výslovně
dovoluje. Zákonné vymezení rozsahu soudního přezkumu voleb do Poslanecké sněmovny je
vymezeno především v ustanovení §87 zákona č. 247/1995 Sb. (dále viz §90, §93 soudního
řádu správního), věcná a funkční příslušnost je určena ustanovením §88 stejného zákona.
Proto také Nejvyšší správní soud, vázán tímto zákonem stanoveným kompetenčním
vymezením, již dříve kupř. judikoval (cit. usnesení Vol 5/2006), že v případě občana mu
nepřísluší hodnotit platnost volby kandidátů z jiného volebního kraje, než kde je zapsán
do stálého seznamu anebo kde skutečně volil.
S ohledem na výše uvedené soud nicméně zároveň dovozuje, že výklad ustanovení
§87 odst. 5 zákona č. 247/1995 Sb. není možno provést tak, že kompetence soudu
přezkoumávat platnost volby kandidáta je omezena výhradně na porušení tohoto zákona.
Jakkoliv soud nezpochybňuje obsah a význam citovaného ustanovení, je třeba ho vnímat
v kontextu ústavně založené kompetence soudu provádět soudní přezkum voleb (čl. 20 Ústavy
ČR) tak, že zákonodárci je svěřeno vymezení rozsahu soudního přezkumu, tzn. vymezení
konkrétních typů řízení, což ostatně Nejvyšší správní soud plně respektuje. Úvaha, podle níž
by tento soudní přezkum byl omezen pouze a jedině na kontrolu dodržování jediného zákona
(č. 247/1995 Sb.) a nemohl by tudíž vůbec zohlednit porušení právních předpisů jiných,
k němuž by došlo v konečném důsledku třeba i ve výrazně větší míře, by však ve svých
důsledcích smysl tohoto soudního přezkumu zcela negovala. Proto soud dospívá k závěru,
že jeho - ústavně předvídanou a zákonem založenou - kompetenci přezkoumat platnost volby
kandidáta je nutno vykládat tak, že kromě případů tvrzeného porušení relevantních ustanovení
zákona č. 247/1995 Sb. se vztahuje i na případy další. Okruh těchto dalších případů přitom
není neomezený, nýbrž je dán tou skutečností, že volební proces není přímo a nepřímo
upraven zákonem jediným, nýbrž celou řadou právních předpisů, a je tedy úkolem soudu
citlivě zvážit, které z případů protizákonnosti dosahují zásadní až dokonce ústavní intenzity
tak, aby mohly být brány za relevantní pro hodnocení regulérnosti voleb.
V daném případě navrhovatel brojí proti tomu, že politické straně SNK ED nebyly
vyplaceny příslušné finanční prostředky. K tomu soud uvádí, že z ustálené judikatury
Ústavního soudu (zejména nález ze dne 18. 10. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 26/94, in: Sbírka nálezů
a usnesení, sv. 4, str. 113 a násl.) plyne, že politické strany představují státem privilegované
korporace soukromého práva, nezbytné v reprezentativní formě vlády, jejichž primární funkcí
je vytvářet svorník mezi státem a společností tím, že aktivizují a zapojují občany do správy
veřejných záležitostí. Na existenci politických stran je proto dán veřejný zájem a je tedy
ústavně konformní i jejich přímé státní financování. Limitem státního financování politických
stran je jejich oddělení od státu. To znamená, že by státní financování nemělo převyšovat
nad financováním ze soukromých zdrojů, neboť v opačném případě strany ztrácejí
své postavení v občanské společnosti a tím pozbývají i svůj skutečný smysl a poslání.
Určujícím principem státního financování politických stran je pluralismus.
Omezující opatření, vylučující z přístupu ke státním prostředkům politické strany
z jiných důvodů než je garance vážnosti jejich úsilí podílet se na politické soutěži,
je proto protiústavní. Při modelování podoby státního financování je především
nutno vycházet ze záruk svobodné soutěže politických stran a jako na protiústavní
je proto nutno nazírat na snahu vytvářet odlišné podmínky pro strany velké či větší a formovat
tak strany s lepším či horším postavením.
Jestliže je tedy obecně přijímáno, že primárním úkolem politických stran je aktivizace
občanů, kterou provádějí zejména v rámci volebního procesu, a zároveň jsou některé tyto
strany masivně financovány ze státního rozpočtu, není možno otázku státního financování
ze soudního přezkumu voleb zcela vydělit, jelikož je zřejmé, že tyto prostředky jsou
používány zejména k vedení volební kampaně. V opačném případě by totiž (reductio
ad absurdum) mohla nastat situace, kdy by stát např. bez jakéhokoliv zákonného opodstatnění
výrazně financoval jedinou politickou stranu a zcela by tak popřel principy svobodných voleb,
založených též na volné soutěži politických stran, a přesto by neexistovala možnost
zpochybnění voleb, protože k naznačené finanční monopolizaci jedné ze stran by došlo jiným
způsobem než prostřednictvím volebního zákona.
Proto Nejvyšší správní soud činí závěr, že je oprávněn v rámci svojí kompetence
rozhodovat o platnosti voleb kandidátů hodnotit též tvrzené porušení jiných právních
předpisů, než výhradně zákona č. 247/1995 Sb., a to v těch případech, kdy z obsahového
hlediska se jedná o právní předpisy vážící se na volební proces a z hlediska závažnosti
dosahují ústavní intenzity, příp. se jedná o případy přímé aplikace ústavních norem bez jejich
konkretizace v předpisech jednoduchého práva. Musí se proto jednat o případy relevantní
protiprávnosti.
V projednávané věci proto soud - v rozporu s názorem Státní volební komise – nemá
pochybnosti o oprávněnosti hodnotit důvodnost tvrzeného porušení zákona č. 424/1991 Sb.,
neboť se nesporně jedná o zákon, mající přímý vztah k volebnímu procesu, a zároveň otázka
přímého státního financování svojí podstatou a závažností dosahuje ústavní intenzity,
neboť je zasazena do kontextu takových ústavních principů, jako je zejména svobodná soutěž
politických stran a politických sil (čl. 5 Ústavy ČR, čl. 22 Listiny základních práv a svobod).
V.
Nejvyšší správní soud dále připomíná, že otázkou vyplacení příspěvku na mandát
politické straně SNK ED se již zabýval v rozsudku ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 1 Afs 147/2005,
na který pro stručnost odkazuje. V tomto rozsudku totiž zejména uvedl, že „zákon
č. 424/1991 Sb. hovoří o „nároku“ politických stran a hnutí na státní příspěvek za podmínek
stanovených zákonem (§20 odst. 1). Úkolem Ministerstva financí je proto posoudit splnění
zákonných podmínek pro výplatu tohoto příspěvku. V případě příspěvku na mandát z cit.
zákona vyplývají následující podmínky, které musí být kumulativně splněny: řádné předložení
výroční finanční zprávy Poslanecké sněmovně (§20 odst. 3 cit. zákona) a zisk alespoň
jednoho mandátu.
Zdánlivá komplikace je v daném případě dána tím, že zastupitelstvo hl. m. Prahy
představuje zastupitelstvo vyššího územně samosprávného celku (ústavní zákon
č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků a o změně ústavního
zákona č. 1/1993 Sb., Ústava ČR) a současně zastupitelstvo hlavního města a obce
(§1 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze). V rámci konkurence dvou
zákonů, podle kterých by tento orgán mohl být volen, dostal z převážně pragmatických důvodů
přednost zákon č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů
před zákonem č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů.
Přitom oba citované volební zákony umožňují jiný okruh kandidujících subjektů
(volebních stran): zatímco zákon č. 130/2000 Sb. vyhrazuje právo podávat kandidátní listiny
toliko politickým stranám a politickým hnutím a jejich koalicím (§20 odst. 1),
umožňuje zákon č. 491/2001 Sb. (kromě politických stran a jejich koalic) kandidovat
také nezávislým kandidátům, sdružením nezávislých kandidátů a sdružením politických stran a
nezávislých kandidátů (§20 odst. 1). Je tak patrno, že zatímco v krajských zastupitelstvech
mandát každého zastupitele v sobě nese i nárok příslušné politické strany na příspěvek
na mandát, v případě Zastupitelstva hl. m. Prahy tomu tak nezbytně není.
Zákon č. 424/1991 Sb., který přímé státní financování formou příspěvku na mandát upravuje,
se totiž vztahuje toliko na politické strany a tato forma financování je příkladem přímého
státního financování výhradně politických stran, nikoliv dalších aktérů politického života.
Podobně příspěvek na mandát senátora se vyplácí toliko politické straně nebo koalici
politických stran, na jejichž kandidátní listině byl senátor zvolen a v případě zvolení
senátorem nezávislého kandidáta se tento příspěvek na mandát nevyplácí nikomu. ... Výklad
právní úpravy financování politických stran je nicméně nutno provádět tak, aby byl
v maximální míře sledován politický pluralismus a rovnost politických subjektů. V daném
případě je proto třeba upozornit na skutečnost, že ustanovení §20 odst. 8 zákona
č. 424/1991 Sb. svojí gramatickou dikcí umožňuje několik možných výkladů a výklad,
nabídnutý Ministerstvem financí, je jedním z nich. Za této interpretační konkurence nicméně
musí být upřednostněn výklad ústavně konformní, což konkrétně znamená, že má být použit
výklad důsledně respektující shora citované ústavní principy. Takto nazíráno je především
nutno vidět, že ustanovení §20 odst. 5 zákona č. 424/1991 Sb., které vymezuje podmínky
vzniku nároku příspěvku na mandát, se výslovně týká toliko případu mandátu poslance
a senátora, nikoliv mandátu zastupitele krajského zastupitelstva nebo Zastupitelstva
hl. m. Prahy. Tyto případy výslovně zmiňuje teprve relevantní část odst. 8 cit. ustanovení,
a to tak, že „příspěvek na mandát náleží po celé volební období jen straně a hnutí,
na jejichž kandidátní listině byl poslanec, senátor, člen zastupitelstva kraje nebo člen
zastupitelstva hlavního města Prahy zvolen. Jestliže byl poslanec, senátor, člen zastupitelstva
kraje nebo člen zastupitelstva hlavního města Prahy zvolen na kandidátní listině koalice,
náleží příspěvek na mandát po celé volební období jen straně a hnutí,
za které byl na kandidátní listině koalice uveden.“ Zákon tedy skutečně výslovně zmiňuje
pouze případy kandidátní listiny strany a hnutí a jejich koalic. Redukce na natolik prostinký
gramatický výklad, nicméně nemůže obstát. Smyslem tohoto příspěvku, zahrnutého
do tzv. příspěvku na činnost, je totiž umožnit činnost politických stran. Primární činností
politických stran je přitom právě jejich zapojení do volebního procesu, což zákonná úprava
umožňuje provést v několika možných formách. Skutečnost, že si politická strana nezvolí
jen některou konkrétní ze státem výslovně akceptovaných podob politické participace, nemůže
vést k jejímu následnému znevýhodnění, a to ani ve vztahu k přímému státnímu financování.
Opačný výklad by vedl k elementárnímu porušení ústavních principů rovnosti a svobody
v politické soutěži, takže již z tohoto důvodu je tento výklad nepřípustný.
Výklad ustanovení §20 odst. 8 zákona č. 424/1991 Sb. proto musí vycházet z rovnosti
všech forem, v nichž zákonodárce umožnil politickým stranám podávat kandidátní listiny
v jednotlivých typech voleb. I v případě podání kandidátní listiny volební strany typu sdružení
politické strany a nezávislých kandidátů ve volbách do Zastupitelstva hl. m. Prahy
je proto nutno na takovouto kandidátní listinu nazírat obdobně, jako by se jednalo
např. o kandidátní listinu výhradně politické strany, na níž mohou být ostatně uvedeni
i nečlenové této strany, anebo o kandidátní listinu koalice politických stran. To znamená,
že samotná skutečnost, že politická strana kandidovala v této formě volební strany,
ji nevylučuje z nároku na vyplacení příspěvku na mandát. Protože však tato volební strana
svojí podstatou představuje sui generis koalici politické strany a nezávislých kandidátů,
je namístě zejména posoudit, za koho byli zvolení zastupitelé na příslušné kandidátní listině
uvedeni, tzn. zda tam byli nominování politickou stranou anebo zda se jednalo o nezávislé
kandidáty, a podle toho stanovit výši vypláceného příspěvku.“
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že v projednávané věci
k porušení citovaného ustanovení zákona č. 424/1991 Sb. došlo. Na této skutečnosti
nic nemění ani vyjádření Státní volební komise v tom smyslu, že otázka vyplacení příspěvku
na mandát politické straně SNK ED je stále řešena, neboť v projednávané věci již citovaným
rozsudkem Nejvyšší správní soud, Ústavní soud (nálezem ze dne 4. 1. 2006,
sp. zn. II. ÚS 507/05) a Městský soud v Praze (rozsudkem ze dne 6. 5. 2005,
č. j. 9 Ca 100/2004 - 64) předmětný problém jasně pojmenovaly a dospěly ke shodnému
závěru o protiprávnosti postupu Ministerstva financí.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že nevyplacením
předmětného příspěvku na mandát byl porušen zákon č. 424/1991 Sb. První předpoklad
vyhovění volební stížnosti, tzn. zjištění relevantní protizákonnosti, tak byl naplněn.
VI.
Další dva aspekty důvodnosti podaného návrhu (vztah mezi zjištěnou protizákonností
a zvolením kandidáta, jehož zvolení je napadeno volební stížností; zásadní intenzita
této protizákonnosti, která ve svých důsledcích musí přinejmenším výrazně zpochybňovat
volbu kandidátů) soud pojednává společně, neboť s ohledem na konkrétní okolnosti věci
to je racionální. V daném případě totiž lze z obsahu podaného návrhu a s přihlédnutím k jeho
redukci věcné projednatelnosti soudem jen na kandidáty volené ve volebním kraji Hlavní
město Praha dovodit, že navrhovatel se domnívá, že ke zvolení právě těchto poslanců
by nedošlo, jestliže by politická strana SNK ED měla ve volební kampani k dispozici
nárokované finanční prostředky, a že by na jejich místa byli zvoleni (alespoň zčásti) kandidáti
navržení SNK ED.
K tomu soud uvádí, že volební kampaň vedou ve volbách do Poslanecké sněmovny
soukromoprávní korporace, kterými jsou politické strany, a její podstatou je snaha přesvědčit
voliče o tom, že jejich programová a personální nabídka je tou nejlepší (pozitivní kampaň)
anebo naopak se snaží voliče odradit od nabídky politických soupeřů (negativní kampaň).
Přehledný seznam definic a typologizací volební kampaně nabízí z česky psané odborné
literatury např. E. Bradová (Od lokálních mítinků k politickému marketingu – teorie a vývoj
politické komunikace a volebních kampaní, Masarykova univerzita, Mezinárodní
politologický ústav, Brno, 2005), která uvádí čtyři hlavní cíle volební kampaně: informovat
voliče, přesvědčit voliče, posílit stávající podporu svých stoupenců a mobilizovat voliče.
Přitom není sporu o tom, že volební kampaň je i finančně a organizačně velmi náročná
a že její účinnost se s většími disponibilními finančními prostředky může výrazně umocňovat.
Pokud tedy v daném případě soud dospěl k závěru, že protizákonností způsobenou
Ministerstvem financí politická strana SNK ED nemohla v období volební kampaně
disponovat nárokovanou finanční částkou, lze – v obecné rovině – zároveň konstatovat,
že se tato protizákonnost určitým způsobem mohla projevit na konečné výsledku voleb
napadených kandidátů, neboť se lze důvodně domnívat, že v případě účinnější
(a tedy i finančně náročnější) volební kampaně SNK ED mohla oslovit větší počet voličů,
což by se zároveň projevilo i jako určitý úbytek hlasů u stran jiných (úspěšných i
neúspěšných).
V tomto kontextu je nicméně zapotřebí upozornit na to, že nemůže být posláním
volebního soudu „přikázat“ mandáty v rámci jednoho volebního kraje soudem napříč
politickými stranami, neboť takovýto postup se nejen zcela vymyká kompetenci soudu,
nýbrž měl by dokonce protiústavní dimenzi, jelikož důsledkem této úvahy by bylo nahrazení
vůle voličů projevené volbou kandidátů pozitivním rozhodnutím soudu o tom, který kandidát
měl být zvolen. Neustále je totiž třeba mít na zřeteli, že podstata soudního přezkumu voleb
spočívá v kontrole volebního procesu z hlediska jeho souladu s právním řádem a v této logice
je volební soud oprávněn zasáhnout negativním způsobem tehdy, když shledá zásadní
pochybení v naznačeném smyslu. Jeho úkolem však nemůže být pozitivní ovlivňování
volebních výsledků ve prospěch jednotlivých volebních subjektů, neboť taková možnost
se pojmově vymyká elementárním základům poslání soudní moci.
Za rozhodující v projednávané věci soud dále považuje konečné volební výsledky.
Podle nich totiž (viz Zápis o výsledku voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR
konaných ve dnech 2. a 3. 6. 2006) politická strana SNK ED obdržela celkem 111 724
platných hlasů, což činí 2,08% z celkového počtu hlasů. Aby však tato politická strana získala
mandáty v Poslanecké sněmovně, musela by překročit tzv. umělou uzavírací klausuli,
která je stanovena ve výši 5% (§49 odst. 1, 2 zákona č. 247/1995 Sb.). To konkrétně
znamená, že za situace, kdy bylo odevzdáno celkem 5 348 976 platných hlasů, by SNK ED
musela získat nejméně 5% z tohoto počtu, tj. 267 449 hlasů. K dosažení tohoto počtu
tedy SNK ED chybělo 155 725 hlasů, takže by musela získat více než dvojnásobek hlasů,
které tato strana skutečně obdržela, aby ve volbách skutečně uspěla.
Přitom nelze přehlédnout, že rozhodování voličů je ovlivněno celou řadou faktorů,
mezi nimiž sehrává volební kampaň samotných politických stran jistě významné, nikoliv
však výsadní postavení. Těmito faktory jsou např. stranická identifikace, skupinová
sounáležitost a materiální zájmy, základní hodnotové a ideologické postoje, preference
k současným politickým otázkám, zhodnocení aktuální situace, zhodnocení image stran
a jejich lídrů, sociální zázemí apod. (viz E. Bradová, c. d., zejm. str. 38). Z povahy věci
je přitom zřejmé, že volební kampaně mají skutečný vliv pouze na určitou skupinu voličů,
především tzv. nerozhodnuté, příp. fluktující voliče, zatímco naopak stabilní voliči
politických stran jsou vůči jakékoliv kampani v podstatě imunní.
Za těchto okolností soud dospívá k závěru, že ani v případě, když by SNK ED mohla
skutečně v rámci volební kampaně použít nárokované peněžní prostředky (poznámka soudu:
samotná SNK ED na rozdíl od navrhovatele uvádí jen částku 12 mil. Kč, viz „Politická
usnesení k výsledkům voleb do PSP z jednání Republikové rady ze dne 4. 6. 2006“,
www.snked.cz) se nelze domnívat, že by se následná velkoryseji vedená volební kampaň
projevila v zisku tak velkého počtu dalších hlasů, které by znamenaly překročení
pětiprocentní uzavírací klausule, a přinesly by této straně poslanecké mandáty. K „zatemnění“
celkových volebních výsledků tak shora popsanou nezákonností nedošlo.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že tuto část návrhu musel zamítnout
jako nedůvodnou. I přes shora popsanou protizákonnost, kterou se Ministerstvo
financí dopustilo vůči politické straně SNK ED, totiž - s ohledem na aktivní legitimaci
navrhovatele – nemůže být považováno za smysluplné řešení prohlášení neplatnosti volby
kandidátů v jediném volebním kraji, neboť takovéto rozhodnutí by se v právní sféře dotčené
politické strany nijak pozitivně neprojevilo a nevedlo by ani k novým volbám v tomto kraji.
Zároveň soud konstatuje, že zmíněná protizákonnost zjevně nemůže být s ohledem
na konečné volební výsledky SNK ED považována za natolik intenzivní, aby mohla vést
k důvodné domněnce, že tato politická strana mohla bez této protizákonnosti ve volbách
do Poslanecké sněmovny uspět.
VII.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že ve vztahu ke kandidátům zvoleným ve volebním kraji Hlavní město Praha byl navrhovatel
k podání návrhu aktivně legitimován, nicméně nebyla zjištěna protizákonnost jejich volby,
a proto byl v této části návrh podle ustanovení §90 s. ř. s. zamítnut.
Ve vztahu ke kandidátům zvoleným v ostatních volebních krajích se jedná o návrh
podaný osobou zjevně k tomu neoprávněnou. Proto byl návrh v této části podle ustanovení
§46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. odmítnut.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §93 odst. 4 s. ř. s. Podle
tohoto ustanovení na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. července 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu