ECLI:CZ:NSS:2007:1.AFS.31.2006
sp. zn. 1 Afs 31/2006 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce J. K.,
zastoupeného JUDr. Miroslavem Koláčným, advokátem se sídlem Dvořákova 3, 400 01 Ústí
nad Labem, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Velká
Hradební 61, 400 21 Ústí nad Labem, proti rozhodnutí ze dne 29. 7. 2003, č. j. 7058/150/03,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
26. 10. 2005, č. j. 15 Ca 229/2003 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Advokátu JUDr. Miroslavu Koláčnému se nepřiznává odměna
za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Platebním výměrem ze dne 7. 11. 2002 předepsal Finanční úřad v Libochovicích
žalobci penále na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1997 ve výši
139 325 Kč. Odvolání žalobce proti tomuto výměru zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne
29. 7. 2003.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou; tu však Krajský soud v Ústí
nad Labem zamítl rozsudkem ze dne 26. 10. 2005. Zdůraznil, že dodatečný platební výměr
na daň, k níž se penále vztahovalo, obstál v odvolacím řízení a zákonnost rozhodnutí
finančních orgánů pak stvrdil i krajský soud a Nejvyšší správní soud. Navíc právní mocí
dodatečného platebního výměru skončilo vyměřovací řízení a platební výměr na daňové
penále byl již vydán v jiné fázi daňového řízení, jíž je placení daně. Soud tak při přezkumu
rozhodnutí ve věci penále nemůže hodnotit správnost doměření samotné daně. Vedle
toho soud uvedl, že veškeré námitky, které mohly být uplatněny v předchozích správních
řízeních, nemohou být na soudě úspěšné, pokud se jimi žalobce nebránil již před správním
orgánem (srov. č. 178/2004 Sb. NSS). Předmětem soudního přezkumu je navíc rozhodnutí
odvolacího orgánu, takže soud se jím může zabývat jen v takovém rozsahu, v jakém
mohl žalovaný přezkoumat rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, tedy v rozsahu
odvolání. Žalobce však v odvolacím řízení nenamítl, že od úhrady částky 200 000 Kč
od něj nemohl správce daně požadovat penále. Navíc penále v tomto případě bylo vypočteno
od 31. 3. 1998, kdy nastala původní splatnost daně, do složení zmiňované částky v červenci
2001. Další námitky pak byly uvedeny až při jednání soudu, a tedy opožděně.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal žalobce kasační stížnost.
Vytkl soudu, že se nevypořádal s vadami řízení před žalovaným (spočívajícími zejména
v porušení §1, §2, §43, §44 a §50 odst. 3 daňového řádu, jakož i čl. 2 odst. 3 Ústavy České
republiky), nepřezkoumal napadené rozhodnutí po věcné a skutkové stránce, neprovedl
navržené důkazy a tento svůj postup neodůvodnil, a především nepřihlédl k tomu, že žalobce
již v červenci roku 2001 uhradil částku 200 000 Kč jako zálohu na případnou daň z příjmů
za rok 1997. Soud tak žalobce odsoudil k uhrazení vyšší částky penále, než stanoví daňové
zákony, a porušil tak čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, jakož i §1 – §3 občanského soudního řádu. Žádný zákon neukládá
žalobci povinnost, aby platil daně a penále na základě nesprávně stanoveného základu daně
a pochybení správce daně ve vyměřovacím řízení. K věci 15 Ca 525/2002, na niž se soud
v rozsudku odvolal, žalobce uvedl, že soud ani zde řádně nepřezkoumal rozhodnutí
a neprovedl potřebné důkazy. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v této věci
(3 Afs 23/2004) pak pouze převzalo odůvodnění krajského soudu. Žalobce poukázal
též na nález Ústavního soudu ve věci IV. ÚS 29/05, který podle jeho názoru na věc dopadá.
Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že soud se při přezkumu rozhodnutí
o penále nemohl zabývat správností vyměření daně; soud pak žalobci řádně vysvětlil,
že správce daně vzal při předpisu penále v úvahu i složení částky ve výši 200 000 Kč.
Nález Ústavního soudu ve věci II. ÚS 29/05 podle žalovaného na tuto věc nedopadá.
Kasační stížnost není důvodná.
Úvodní námitky jsou spíše proklamativní; to platí i o některých dalších pasážích
kasační stížnosti. To, že žalovaný porušil v řízení §1, §2, §43, §44 a §50 odst. 3 daňového
řádu, jakož i čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, žalobce nijak blíže nespecifikuje; zdejší
soud se tak může omezit jen na obecné konstatování, že finanční orgány při rozhodování
v žalobcově věci nijak nepřekročily rozsah své působnosti (§1 daňového řádu, čl. 2 odst. 3
Ústavy) a respektovaly základní zásady daňového řízení (§2). Zmínka o ustanoveních §43
a §44 daňového řádu není příliš jasná: předepsání penále totiž nijak nesouvisí s vytýkacím
řízením (§43) ani se stanovením daně v případě nepodání daňového přiznání nebo hlášení
(§44). Soudu žalobce vytýká – opět obecně – porušení čl. 90 Ústavy (soudy poskytují
ochranu právům), čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (ukládání
daní jen na základě zákona), jakož i její čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 2 (právo na soudní
ochranu a na právní pomoc v řízení před soudy), jakož i §1 – §3 občanského soudního řádu
(základní účel občanského soudního řízení). Ani na základě těchto poukazů na ustanovení
právních předpisů nelze postup krajského soudu řá dně přezkoumat ani soudu něco vytknout.
Pokud žalobce namítá, že krajský soud neprovedl navržené důkazy, je třeba zdůraznit,
že je na soudu, které z navržených důkazů provede a které nikoli; své rozhodnutí neprovést
důkaz ovšem musí zdůvodnit. To krajský soud – v rozporu s žalobcovým tvrzením – učinil:
všechny důkazy totiž směřovaly k samotnému doměření daně, kterým se soud v této fázi
řízení již nemohl zabývat. Správně tedy usoudil (str. 4 napadeného rozsudku, konec druhého
odstavce), že provádět takové důkazy není na místě.
Nezákonnost platebního výměru na penále je podle žalobce dána také tím, že nebylo
přihlédnuto k záloze ve výši 200 000 Kč, kterou žalobce uhradil. V tom se však žalobce mýlí,
jak jej na to ostatně upozornil již krajský soud, neboť penále bylo vypočteno pouze
do dne, kdy žalobce zálohu složil. Správce daně tak nejen že ke složení zálohy „ p ř i hl é dl“,
nýbrž tento úkon přímo ovlivnil výši penále, které správce daně předepsal žalobci k placení.
Krajský soud se v pasáži týkající se této námitky odvolal i na rozhodnutí zdejšího soudu
(č. 178/2004 Sb. NSS), podle nějž nelze v žalobě uplatnit námitky, které nebyly vzneseny
v řízení správním. Tento názor je spíše ojedinělý: například starší judikatura Vrchního soudu
v Praze (srov. Soudní judikatura ve věcech správních č. 530/1999-II a č. 223/1998-I)
se klonila právě k názoru opačnému. V projednávané věci má nicméně tato otázka spíše
akademický charakter, neboť krajský soud se nakonec žalobcovou námitkou zabýval
a k její podstatě se vyjádřil.
Vytýká-li žalobce soudu, že nepřezkoumal napadené rozhodnutí řádně,
domáhá se tím v podstatě toho – jak vyplývá z celé jeho kasační stížnosti – aby se soud
ve svém přezkumu vracel do vyměřovací fáze daňového řízení a zabýval se tím, zda byla daň
správně doměřena; to ale není možné. K nápravě případné nezákonnosti dodatečného
platebního výměru slouží jiné prostředky, a žalobce jich ostatně využil; neuspěl však ani
s odvoláním, ani s žalobou u krajského soudu (věc 15 Ca 525/2002), ani s kasační stížností
u zdejšího soudu (věc 3 Afs 23/2004). Sluší se dodat, že proti rozhodn utí o kasační stížnosti
ve věci zákonnosti dodatečných platebních výměrů podal žalobce i ústavní stížnost;
tu však Ústavní soud odmítl svým usnesením ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 516/05.
Je pochopitelné, že žalobce je nespokojen s výsledkem řízení, který je pro něj nepříznivý;
tato nespokojenost však nemůže nijak účinně zpochybnit dosavadní rozhodnutí finančních
orgánů a soudů týkající se samotného doměření daně. I nález ve věci IV. ÚS 29/05 – krom
toho, že je rozhodnutím v konkrétní věci odlišného účastníka, a na žalobcovu situaci
tak nemůže přímo dopadat – se vztahuje k důkaznímu břemeni ve vyměřovacím řízení,
a pro přezkoumávání zákonnosti předpisu penále je bezcenný. Konečně námitka,
v níž žalobce poukazuje na vady rozhodnutí ve věcech 15 Ca 525/2002 a 3 Afs 23/2004,
je v tomto řízení nepřípustná ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., protože nezpochybňuje
zákonnost napadeného rozhodnutí, nýbrž napadá rozhodnutí jiné.
Žalobce se svými námitkami tedy neuspěl; jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly
najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.),
Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení
rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch,
a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti
žádné náklady nevznikly. Žalobci byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven advokát,
ten však neprovedl žádný úkon právní služby. Pouhé převzetí obálky s usnesením
o ustanovení zástupcem a s opisy písemností ze soudního spisu nelze považovat za převzetí
zastoupení ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu
(nehledě k tomu, že advokát zastupoval žalobce již v řízení o žalobě, a byl tak s podstatou
věci obeznámen); ani jiný úkon právní služby pak advokát – jak je ze spisu
zřejmé - neprovedl. Nejvyšší správní soud proto advokátu nepřiznal odměnu za zastupování
v řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu