ECLI:CZ:NSS:2007:1.AS.1.2007
sp. zn. 1 As 1/2007 - 104
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce Ing. Z. R., proti
žalovanému Krajskému úřadu Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 21, 761 90
Zlín, proti rozhodnutí ze dne 25. 7. 2005, č. j. KUZL 11859/05 ÚP-No, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2006, č. j. 31 Ca
99/2005 - 67,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2006, č. j. 31 Ca 99/2005 - 67,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 7. 2005 bylo zamítnuto odvolání žalobce
a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Uherské Hradiště (dále jen „stavební úřad“) ze dne
12. 4. 2005, jímž byla ve sloučeném územním a stavebním řízení povolena podle §39 a §66
zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), dočasná
stavba „Akustická zástěna s venkovním posezením ve dvoře domu č.p. 211, ulice D.“
na pozemku stavební parcela číslo 286, sousedícím s pozemkem žalobce, v katastrálním
území U. Ze správního spisu pak vyplývá, že účelem akustické zástěny je odstínění hluku
hostů z plánované venkovní restaurace vůči objektu ve vlastnictví žalobce.
Proti tomuto rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou ke Krajskému soudu
v Brně, který svým rozsudkem ze dne 18. 5. 2006 zrušil rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí
stavebního úřadu. Důvod zrušení spatřoval krajský soud v tom, že žalovaný ani stavební
úřad nepostupovaly v souladu s ustanovením §137 stavebního zákona, když žalobce
s jeho vznesenými námitkami, že stavba akustické zástěny sníží tržní hodnotu
jeho sousedního domu, jakož i naruší pohodu bydlení, neodkázaly na soudní řízení a stavební
řízení nepřerušily.
Žalovaný napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v niž namítl nesprávný
postup krajského soudu v tom smyslu, že soud zrušil jak rozhodnutí žalovaného,
tak i rozhodnutí stavebního úřadu, avšak věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému,
tedy odvolacímu orgánu, který však není oprávněn ve věci rozhodovat, neboť není ve věci
příslušný. Příslušným je pouze stavební úřad; žalovaný by mohl rozhodovat jako orgán
prvního stupně pouze v případě nečinnosti stavebního úřadu nebo v případě stavby spadající
do obvodu dvou či více stavebních úřadů apod.
K názoru krajského soudu ohledně námitek snížení tržní hodnoty rodinného domu
žalobce a narušení pohody bydlení pak žalovaný uvedl, že podle ustálené soudní praxe
týkající se posuzování imisí ve stavebně správním řízení a použití §137 odst. 2 stavebního
zákona nestačí pouhá skutečnost, že jde o námitku občanskoprávní. V rámci stavebního řízení
musí stavební úřad rozhodovat i o některých občanskoprávních námitkách, neboť stavební
a občanskoprávní normy se v některých případech překrývají a stavební předpisy v určitých
případech samy nepřímo ukládají, aby stavební úřad použil občanskoprávní normy.
S námitkami týkajícími se budoucích negativních vlivů stavby na okolí tedy stavební úřad
nemůže účastníky odkázat na soud, neboť rozhodování o těchto námitkách je v pravomoci
stavebního úřadu a proti budoucím imisím nelze poskytnout ochranu v soudním řízení,
ale jen v řízení stavebním. Žalovaný vycházel při hodnocení námitek z toho, že v daném
případě stavba objektu žalobce není rodinným domem, ale jazykovou školou s bytem,
a je umístěna v území, které je územním plánem města U. funkčně vymezeno pro bydlení
s možností staveb pro prodej, veřejné stravování, školství, zdravotnictví, atd. Akustická stěna
má sloužit k zamezení eventuálního pronikání hluku (hlasových projevů hostů restaurace)
k domu žalobce, avšak sama o sobě nemůže být zdrojem žádných imisí a touto stavbou také
nemůže dojít ke snížení tržní ceny žalobcova domu. Proto se podle žalovaného nejedná
o občanskoprávní námitky, o nichž by měl rozhodovat soud, nýbrž jsou v kompetenci
stavebního úřadu. Při hodnocení, zda nedojde k narušení pohody bydlení nad míru
přiměřenou poměrům, dospěl žalovaný k závěru, že tomu tak nebude, neboť objekt jazykové
školy je umístěn u místní komunikace v části města, která je využívána z velké části ke
komerčním účelům. Proto také nemůže dojít ani ke snížení tržní hodnoty stavby žalobce,
neboť pro posouzení snížení tržní hodnoty je nezbytné se v prvé řadě vypořádat s tím, zda
provedenou stavbou by skutečně došlo k narušení pohody bydlení, a teprve poté je třeba se
zabývat narušením tržní hodnoty stavby.
Závěrem pak žalovaný namítl, že ačkoliv se řízení u soudu přímo dotýká práv
a povinností vlastníka předmětné stavby akustické zástěny, není v odůvodnění
rozsudku soudu uvedeno, zda soud o probíhajícím řízení vyrozuměl vlastníka stavby,
a lze se tedy domnívat, že soudní řízení proběhlo a byl vydán rozsudek, aniž by zúčastněné
osobě bylo dáno právo předložit vyjádření, nahlédnout do spisu a bylo doručeno rozhodnutí,
jak je stanoveno v §34 s. ř. s.
Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Krajského
soudu v Brně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že z kasační stížnosti
není zřejmé, v jakém rozsahu je rozhodnutí rozsudku krajského soudu napadáno. Žalobce
neshledal pochybení v postupu soudu, když zrušil jak rozhodnutí žalovaného tak i rozhodnutí
stavebního úřadu a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému. Je zcela na žalovaném, aby v dané
věci postupoval podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a postoupil danou věc usnesením
prvoinstančnímu stavebnímu úřadu. K výtkám žalovaného ohledně občanskoprávních námitek
žalovaný uvedl, že není patrné, jaké vady stěžovatel předmětnému rozsudku konkrétně
vytýká. V daném případě je nepochybné, že podané námitky žalobce měly rovněž
občanskoprávní rozsah, což žalovaný zcela ignoroval a nepostupoval podle §137 stavebního
zákona. Na výrok soudu rovněž nemohla mít žádný vliv skutečnost, zda u nemovitosti žalobce
jde o rodinný dům či o stavbu jiného účelu s bytem; toto nebylo předmětem posuzování
krajského soudu. Podle žalobce je nepřijatelné, aby se žalovaný kasační stížností domáhal
přiznání pravomoci k posuzování občanskoprávních námitek. I v případě pochybností
o občanskoprávním obsahu některých námitek nemůže být na závadu, pokud správní orgán
„nadbytečně“ postupuje podle §137 a odkáže účastníky na soud, než když tak neučiní,
o námitkách rozhodne sám a překročí tak své pravomoci. Závěrem žalobce navrhl zamítnutí
kasační stížnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
K námitce týkající se zrušení obou správních rozhodnutí a vrácení věci k řízení
žalovanému lze uvést, že v §78 odst. 3 s. ř. s. je správnímu soudu dána pravomoc
podle okolností zrušit nejen rozhodnutí správního orgánu poslední instance, ale i rozhodnutí
orgánu nižšího stupně, které mu předcházelo. K takovému postupu se správní soud přikloní
zpravidla tehdy, kdy i předcházející rozhodnutí (nižší správní instance) je stiženo vadou,
pro kterou by stejně muselo být zrušeno nadřízeným orgánem. Současně podle §78 odst. 4
má správní soud povinnost vyslovit ve zrušujícím rozsudku, že se věc vrací žalovanému
k dalšímu řízení. V tomto případě není dána správnímu soudu žádná možnost uvážení,
kterému správnímu orgánu by měl věc vrátit (a to ani když zrušuje více správních
rozhodnutí), neboť věc se vrací k dalšímu řízení vždy žalovanému. Pokud by soud vrátil věc
k dalšímu řízení jinému orgánu, bylo by jeho rozhodnutí nezákonné. Jestliže žalovaný
pak není příslušný k řízení ve věci v prvním stupni, musí využít prostředky dané mu právním
řádem (v daném případě tedy správním řádem), aby věc postoupil správnímu úřadu věcně,
místně a funkčně příslušnému. V projednávané věci byl tedy postup soudu zcela v souladu
se zákonem, když byla věc po zrušení správních rozhodnutí vrácena k dalšímu řízení
žalovanému, a námitka žalovaného je tudíž nedůvodná.
Jako důvodné však Nejvyšší správní soud shledal další výtky žalovaného. Žalovaný
předně učinil předmětem přezkumu kasační stížnosti skutečnost, zda měl povinnost u námitek
žalobce týkajících se snížení tržní hodnoty žalobcova domu a narušení pohody bydlení
žalobce, přerušit stavební řízení a odkázat žalobce na řízení soudní. Ustanovení §137
stavebního řádu upravuje postup stavebního úřadu při řešení občanskoprávních
a jiných námitek. Právní teorie a praxe dospěla v tomto kontextu k rozlišování námitek
veřejnoprávních (územně či stavebně technické námitky) a námitek občanskoprávních.
Zatímco o námitkách veřejnoprávních rozhoduje vždy stavební úřad, u námitek
občanskoprávních tomu tak není vždy. Občanskoprávní námitky je možné v souladu
se zněním stavebního zákona dále rozdělit na dvě skupiny (blíže viz Doležal, Mareček,
Vobořil: Stavební zákon v teorii a praxi, Linde, 2003). Do první náleží námitky,
které překračují pravomoc stavebního úřadu nebo spolupůsobících orgánů státní správy.
Jedná se typicky o námitky zpochybňující vlastnické právo či jeho rozsah, námitky vydržení
či existence věcného břemene. O těchto námitkách může s konečnou platností rozhodnout
pouze soud; stavební úřad zde má pouze povinnost pokusit o dosažení dohody mezi stranami
sporu, která by předešla soudnímu řízení. Pokud k dohodě nedojde, má stavební úřad
pravomoc učinit si o námitce úsudek sám, avšak pokud by námitka v případě její oprávněnosti
znemožnila uskutečnit požadované opatření (nebo ho umožnila jen v jiné míře či formě),
je stavební úřad povinen odkázat příslušného účastníka (namítatele) na soud a stavební
či jiné řízení přerušit. Druhou skupinou námitek, jsou takové, které nepřekračují pravomoc
stavebního úřadu, a ten je proto povinen o nich rozhodnout. Typicky se jedná o námitky
proti přepokládané hlučnosti, prašnosti, zastínění, odstupu stavby apod. (tj. námitky
budoucích imisí).
Z uvedeného vyplývá, že povinnost stavebního úřadu odkázat účastníka řízení na soud
a řízení přerušit je dána pouze v případě občanskoprávní námitky překračující pravomoc
stavebního úřadu, která by současně v případě její oprávněnosti měla za následek nemožnost
uskutečnění požadované stavby či jiného opatření. V ostatních případech taková odkazovací
povinnost stavebního úřadu dána není, a ten si může o námitce učinit úsudek samostatně
(byť pravomoc soudu rozhodovat o všech občanskoprávních námitkách, které překračují
pravomoc stavebního úřadu, tím není zpochybněna; pokud soud k návrhu účastníka o takové
námitce rozhodne jinak než před ním stavební úřad, bude dán důvod pro obnovu řízení).
Z dosavadní judikatury krajských soudů a Nejvyššího soudu k rozhraničení pravomoci
soudů a stavebních úřadů ve věci přezkumu námitek v řízeních podle stavebního
zákona lze zmínit rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 5. 2001,
sp. zn. 30 Ca 58/2001, v němž krajský soud uvedl, že „námitky účastníků územního
či stavebního řízení, týkající se obtěžování výhledem, kouřem, hlučností, prašností, zápachem
z budoucího provozu, zastínění pozemků a staveb apod., nepřekračují rozsah pravomoci
stavebního úřadu a dotčených orgánů státní správy. Jde o námitky územně technického
či stavebně technického charakteru, které stavební úřad posoudí ve své pravomoci,
aniž by s nimi účastníky řízení odkazoval na soud podle §137 odst. 2 stavebního zákona“.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. Rc 22 Cdo 572/2003,
pak „v řízení podle stavebního zákona lze uplatnit všechny námitky vycházející z vlastnických
práv k pozemkům a stavbám, tedy i námitky obsahově odpovídající §127 odst.1 ObčZ.
Na rozdíl od tohoto ustanovení, které poskytuje ochranu proti imisím již nastalým, se v řízení
podle stavebního zákona lze domáhat ochrany proti imisím hrozícím (budoucím,
očekávaným). Dovolací soud opakovaně vyslovil názor, že o námitce budoucích imisí
musí stavební úřad rozhodnout sám a nemůže s touto námitkou odkazovat účastníky
na soud. (…) To ovšem neznamená, že jde-li o zásahy do vlastnického práva, které - podle
skutkového vylíčení v žalobě - již nastaly a trvají, může soud odmítnout rozhodnutí
o takovéto žalobě jen proto, že námitka poukazující na neoprávněné zásahy do vlastnického
práva byla uplatněna v souvislosti s řízením před stavebním úřadem a její řešení by náleželo
do pravomoci stavebního úřadu.“ Z uvedené judikatury vyplývá, že námitky směřující
proti budoucímu (dosud nerealizovanému) stavu, např. proti budoucím imisím,
jsou v kompetenci stavebních úřadů. Naopak námitky proti již existujícím zásahům
(do vlastnického práva) náleží do pravomoci soudů.
V souladu s výše provedeným rozborem posuzoval Nejvyšší správní soud nejprve
povahu námitky narušení pohody bydlení nad míru přiměřenou poměrům. Pohodu bydlení
zmiňuje vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj č. 137/1998 Sb., o obecných technických
požadavcích na výstavbu, kde je zachování pohody bydlení považováno za jeden z územně
technických požadavků na umísťování staveb a na jejich vzájemné odstupy (§4 odst. 1 a §8
odst. 1 vyhlášky). Pojmem pohoda bydlení se zdejší soud již dříve zabýval v rozsudku ze dne
2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005 - 116, publikovaném pod č. 850/2006 Sb. NSS, ve kterém uvedl,
že „z objektivistického úhlu pohledu lze „pohodou bydlení“ rozumět souhrn činitelů a vlivů,
které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů,
resp. aby byla vytvořena vhodná atmosféra klidného bydlení; pohoda bydlení je v tomto pojetí
dána zejména kvalitou jednotlivých složek životního prostředí, např. nízkou hladinou hluku
(z dopravy, výroby, zábavních podniků, ze stavebních prací aj.), čistotou ovzduší, přiměřeným
množstvím zeleně, nízkými emisemi pachů a prachu, osluněním apod.; pro zabezpečení
pohody bydlení se pak zkoumá intenzita narušení jednotlivých činitelů a jeho důsledky,
tedy objektivně existující souhrn činitelů a vlivů, které se posuzují každý jednotlivě a všechny
ve vzájemných souvislostech. Nejvyšší správní soud (…) nicméně podotýká, že správní orgán
při posuzování, zda je v konkrétním případě pohoda bydlení zajištěna, nemůže zcela
abstrahovat ani od určitých subjektivních hledisek daných způsobem života osob,
kterých se má stavba, jejíž vliv na pohodu bydlení je zkoumán, dotýkat; podmínkou zohlednění
těchto subjektivních hledisek ovšem je, že způsob života dotčených osob a jejich z toho
plynoucí subjektivní nároky na pohodu bydlení nevybočují v podstatné míře od obecných
oprávněně požadovatelných standardů se zohledněním místních zvláštností dané lokality.“
Jak vyplývá z uvedené definice, pojem pohoda bydlení zahrnuje celou řadu činitelů. Nicméně
pro právě projednávaný případ lze dovodit, že zachování pohody bydlení je jedním
z územně technických požadavků stavebního zákona (resp. vyhlášky č. 137/1998 Sb.).
Nejde zde o zasahování do vlastnických práv, ale o hodnocení celkové územně technické
situace (byť částečně i ze subjektivního pohledu dané lokality). Námitku narušení pohody
bydlení proto nelze považovat za námitku občanskoprávního charakteru, k jejímuž projednání
by byl příslušný soud. Ostatně i z uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
jehož odůvodnění krajský soud v Brně v projednávané věci částečně použil, zcela jasně
vyplývá, že k posuzování zachování pohody bydlení je příslušný jen sám stavební úřad.
Avšak i v případě, že by byla předmětná námitka považována za námitku občanskoprávní,
rozhodně se nejedná o námitku, která by překračovala pravomoc stavebního úřadu,
natož aby byla způsobilá v případě její oprávněnosti znemožnit uskutečnění požadované
stavby; povinnost stavebního úřadu odkázat žalobce na soud zde tedy nebyla dána.
V tomto ohledu je ještě nutné přisvědčit žalovanému, že samotná stavba akustické zástěny
není způsobilá narušit pohodu bydlení žalobce. Jak také vyplývá ze správního spisu, žalobce
nebrojí ani tak proti samotné stavbě, jako proti možnému budoucímu hluku hostů z venkovní
restaurace, jehož pronikání k domu žalobce má bránit právě předmětná akustická zástěna,
tedy proti budoucí imisi, k jejímuž posouzení je povinen sám stavební úřad (jak vyplývá
z výše uvedené judikatury).
Námitku snížení tržní hodnoty stavby pak lze považovat za námitku občanskoprávní,
neboť snížení tržní hodnoty zasahuje do vlastnických práv žalobce (snižuje jeho majetek).
Nicméně i zde je nutno zopakovat podobně jako u námitky předchozí, že v daném případě
ještě ke snížení tržní hodnoty objektu žalobce nedošlo. Navíc ke snížení tržní hodnoty
žalobcova domu by nemohlo dojít pouze tou skutečností, že by byla postavena akustická
stěna, ale případně až provozem samotné restaurace (hlasovými projevy jejích hostů,
kterým by akustická stěna nedokázala zabránit). Jelikož se tedy jedná o námitku
teprve budoucího snížení tržní hodnoty žalobcova domu, je k jejímu posouzení příslušný
stavební úřad, neboť neexistuje zásah, o kterém by mohl rozhodovat soud. Naopak stavební
úřad je dostatečně vybaven a odborně způsobilý, aby sám či ve spolupráci s dalšími orgány
posoudil vliv plánované stavby na tržní hodnotu domu žalobce. V tomto smyslu však nemusí
absolutně platit tvrzení žalovaného, že ke snížení tržní hodnoty příslušného domu dojde
jen za podmínky narušení pohody bydlení žalobce; proto je vhodné námitku snížení tržní
hodnoty zkoumat nezávisle na pohodě bydlení.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že názor krajského soudu ohledně nutnosti
odkázat žalobce s právě uvedenými námitkami na soud a přerušit stavební řízení je chybný.
K posouzení obou námitek je příslušný stavební úřad. Zdejší soud přitom nesouhlasí
s tvrzením žalovaného, že by v dané věci mohla mít vliv skutečnost, že objekt žalobce
není rodinným domem, ale jazykovou školou s bytem. Žádný platný právní předpis nestanoví,
že by se námitka narušení pohody bydlení či námitka snížení tržní hodnoty stavby
měla posuzovat jinak v případě rodinného domu a v případě jiných staveb. Ačkoliv
na posouzení důvodnosti námitek může mít vliv skutečnost, zda je určitá stavba trvale
obývána, resp. k čemu slouží, rozhodně nelze dospět k závěru, že by v případě rodinného
domu měl o takových námitkách rozhodovat soud a v ostatních případech stavební úřad.
Názor žalovaného je proto v tomto ohledu mylný.
Jako důvodnou pak Nejvyšší správní soud shledal i poslední námitku žalovaného,
že krajský soud nevyrozuměl o probíhajícím řízení vlastníka stavby – akustické zástěny,
aby mohl tento případně uplatňovat práva osoby zúčastněné. Podle §34 odst. 1 s. ř. s.
jsou osobami zúčastněnými na řízení osoby, které byly přímo dotčeny ve svých právech
a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím, že rozhodnutí nebylo vydáno,
a ty, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením nebo vydáním podle návrhu výroku
rozhodnutí soudu, nejsou-li účastníky a výslovně oznámily, že budou v řízení práva osob
zúčastněných na řízení uplatňovat. Ačkoliv podle druhého odstavce téhož ustanovení
má navrhovatel povinnost označit osoby, které přicházejí v úvahu jako osoby zúčastněné
na řízení, je jejich vyhledání a vyrozumění o probíhajícím řízení závislé na aktivitě soudu.
Pokud navrhovatel takové osoby v návrhu (zde v žalobě) neoznačí, je soud povinen
se přesvědčit, zda takové osoby neexistují; přitom vychází zejména z informací obsažených
ve správním spisu a v podání navrhovatele. Ostatně Nejvyšší správní soud se k postupu soudu
v těchto případech vyjádřil již v rozsudku ze dne 21. 12. 2005, č. j. 1 As 39/2004 - 75,
v němž uvedl, že „ustanovení §34 odst. 2 s. ř. s. předpokládá aktivní postup soudu
při zjišťování okruhu možných osob zúčastněných na řízení. Jestliže krajský soud nevyrozuměl
o probíhajícím řízení účastníka správního řízení odlišného od žalobce, který splňoval
podmínky §34 odst. 1 s. ř. s. (zde stavebník), zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé“.
V právě projednávaném případě postupoval krajský soud tak, že dne 29. 12. 2005
vyvěsil na své úřední desce na 20 dnů oznámení o probíhajícím řízení, s tím, že osoby,
kterých by se rozhodnutí žalovaného či jeho zrušení soudem mohlo přímo dotýkat,
mohou soudu oznámit, že vstupují do řízení jako osoby zúčastněné na řízení (viz č.l. 60a
soudního spisu). Samotné vyvěšení předmětného oznámení na úřední desce soudu nelze
krajskému soudu vytýkat; takový postup je v případě většího počtu osob, které by mohly
být osobami zúčastněnými na řízení, akceptovatelný. Ani v takové situaci však není možné,
aby soud rezignoval na individuální vyrozumění o probíhajícím řízení těch osob,
jejichž postavení jako osob zúčastněných na řízení je naprosto zřejmé a jejichž vyrozumění
navíc soudu nemůže činit žádné větší administrativní obtíže. Takovými osobami
jsou v prvé řadě účastníci původního správního řízení, kteří nejsou účastníky řízení
soudního - v projednávaném případě se jedná o stavebníka akustické zástěny, který celý
proces správního řízení vyvolal. Pokud soud nevyrozuměl tohoto stavebníka o probíhajícím
soudním řízení a nedal mu možnost vykonávat práva osoby zúčastněné na řízení,
dopustil se nejen porušení §34 odst. 1 až 3 s. ř. s., ale i porušení ústavní zásady
audiatur et altera pars. Vyrozumění formou oznámení na úřední desce soudu
nelze v takovém případě vůči této osobě považovat za dostatečné s ohledem na skutečnost,
stavebník byl soudu dostatečně znám, jeho práva v tomto smyslu jsou nesporná a nelze
se spoléhat na to, že se tato osoba sama o svých právech na úřední desce soudu v krátkém
časovém rozmezí informuje.
Žalovaný se svými námitkami tedy uspěl; Nejvyšší správní soud proto zrušil napadené
rozhodnutí Krajského soudu v Brně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž bude krajský
soud vázán názorem vysloveným v rozsudku zdejšího soudu, přičemž napadené rozhodnutí
žalovaného přezkoumá i z hlediska dalších žalobních bodů uvedených v žalobě.
V novém řízení rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110
odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. července 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu