ECLI:CZ:NSS:2005:1.AS.39.2004
sp. zn. 1 As 39/2004 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy, v právní věci žalobce A. ž. p., o. s.,
zastoupeného JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem se sídlem Praha 4, Za Zelenou liškou
967/B, proti žalovanému Magistrátu hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské
nám. 2, za účasti E. D., a. s., zastoupeného Radkou Neničkovou, advokátkou se sídlem Praha
1, Křižovnické nám. 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2002, č. j. MHMP-
137372/2001/VYS/Kz/Hn, v řízení o kasačních stížnostech žalovaného a stěžovatele E. D.,
a. s., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2004, č. j. 38 Ca 301/2002-40,
takto:
I. Kasační stížnost žalovaného se zamítá .
II. Kasační stížnost stěžovatele E. D., a. s., se zamítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o své
kasační stížnosti částku 1 075 Kč, a to k rukám jeho advokáta do třiceti dnů od
právní moci tohoto rozsudku.
IV. Stěžovatel E. D., a. s., je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení
o své kasační stížnosti částku 1 075 Kč, a to k rukám jeho advokáta do třiceti dnů od
právní moci tohoto rozsudku.
V. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 23. 1. 2002, č. j. MHMP-137372/2001/VYS/Kz/Hn,
žalovaný změnil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 10 ze dne 26. 7. 2001,
č. j. OST4756/01/Jan, kterým byla povolena stavba přeložky inženýrských sítí S. plynovodů
DN 500 v délce 95m a DN 700 v délce 215m na pozemku č. parc. 1858/2, 1869/3, 1869/4,
1866, 1865/1, 1865/2, 1864/1, 1859, 1864/2, 1868/1, 1867 v k. ú. V., zamítnuta stavba
přeložky N. plynovodu 1PE 225 v délce 395m a opěrné stěny a též žádost o povolení
terénních úprav – násypového tělesa, rozhodnuto o námitkách účastníků řízení a stanoveny
podmínky pro provedení stavby.
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce namítal porušení §11 odst. 1
tehdy účinného zákona č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů rozvojových koncepcí a programů
na životní prostředí, neboť vzhledem k podstatným změnám stavby mělo proběhnout
doplňující posouzení vlivů na životní prostředí. Také nebyl posouzen zásah do krajinného
rázu ve smyslu §12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny,
přitom se jedná o jedno z obligatorních podkladových rozhodnutí pro stavbu jako celek
i pro její jednotlivě projednávané stavební objekty či jiné součásti. V souborném stanovisku
odboru životního prostředí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 5. 4. 2001
ani ve vyjádření odboru životního prostředí Úřadu městské části Praha 10 není otázka zásahu
do krajinného rázu nebo přesvědčivé konstatování, že k takovému zásahu nemůže dojít,
uvedena. Návazně tak byl porušen i §126 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu (stavební zákon), příslušný orgán předepsaným způsobem neřešil otázku
zásahu do krajinného rázu a stavební úřad tento nedostatek přehlédl a vydal stavební
povolení. O vyvrácení odvolacího důvodu žalovaný ani nepokusil, zjevně tak nepřezkoumal
napadené rozhodnutí v celém rozsahu. Žalobce dále poukázal na skutečnost, že rozhodnutí
správního orgánu I. stupně nebylo vyvěšeno do konce předepsané lhůty, tedy do 20. 8. 2001
(pondělí), jak vyplývá z §27 odst. 2 správního řádu. Podle záznamu na straně 6 dotčeného
rozhodnutí totiž bylo sejmuto v sobotu 18. 8. 2001. O dodržení lhůty chybí doklad,
tvrzení úřadů, že doručeno bylo je nepřezkoumatelné. Toto konstatování bylo řádně
a včas uplatněno v odvolání. Žalovaný tento bod řádně nepřezkoumal, v rozhodnutí
o odvolání pouze tvrdí, že rozhodnutí bylo sejmuto dne 18. 8. 2001, a to bez jakékoli bližší
úvahy o naplnění podmínek §26 odst. 2 správního řádu. Závěrem namítl provedení obhlídky
na místě žalovaným dne 11. 1. 2002. Takový úkon však správní řád ani stavební zákon nezná.
Navrhl zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního orgánu I. stupně
a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 2004 rozhodnutí žalovaného zrušil
podle §78 odst. 1, 4 s. ř. s. a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Shledal napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Žalovaný se totiž v rozporu s §59 odst. 1
správního řádu v odůvodnění rozhodnutí vůbec nezabýval odvolací námitkou žalobce týkající
se neposouzení zásahu stavby do krajinného rázu podle §12 odst. 2 zákona o ochraně přírody
a krajiny. Stejně tak se žalovaný řádně nevypořádal s odvolací námitkou žalobce ohledně
doručování rozhodnutí správního orgánu I. stupně; v odůvodnění pouze konstatoval,
že rozhodnutí bylo doručeno v souladu s §26 odst. 2 správního řádu veřejnou vyhláškou tak,
že bylo vyvěšeno 3. 8. 2001 a sejmuto dne 18. 8. 2001. Důvodnou byla i námitka stran
obhlídky na místě, provedené žalovaným dne 11. 1. 2002. V §32 odst. 2 správního řádu
jsou sice podklady pro rozhodnutí ve správním řízení uvedeny pouze demonstrativně,
z obsahu spisu však není patrno, zda byli s výsledky zjištění správního orgánu, učiněných
při obhlídce na místě samém, účastníci řízení seznámeni ve smyslu §33 správního řádu.
Žalobce se k tomuto podkladu rozhodnutí ani ke způsobu jeho zjištění nemohl vyjádřit,
ani případně navrhnout jeho doplnění. Takové porušení procesních práv žalobce mohlo
mít vliv na věcnou správnost žalobou napadeného rozhodnutí. Městský soud tak rozhodnutí
žalovaného zrušil jak z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů,
tak kvůli porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé [§76 odst. 1 písm. a), c) s. ř. s.].
Proti zrušujícímu rozsudku městského soudu podal žalovaný včas kasační stížnost
založenou na důvodech dle §103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s. Namítl, že napadený rozsudek
je nesrozumitelný. Na straně 2 druhém odstavci odůvodnění je uvedeno, že se žalovaný
vyjádřil i k odvolacím námitkám žalobce. V rozporu s tím pak městský soud uvedl,
že nezákonnost správního řízení spatřuje v tom, že se žalovaný k odvolacím námitkám
žalobce nevyjádřil.
Dále uvedl, že podle §12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny,
je souhlas orgánu ochrany přírody a krajiny třeba jen ke stavbám, které by mohly snížit
nebo změnit krajinný ráz. Předmětem správního řízení byla pouze přeložka plynovodu,
která se bude nacházet pod úrovní terénu, taková stavba však v žádném případě nemůže
krajinný ráz snížit ani změnit. Navíc veškeré tyto námitky žalobce uplatnil v územním řízení,
kde o nich také bylo rozhodnuto. Nemohlo tak dojít ke zkrácení procesních práv žalobce.
Dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2004,
sp. zn. 7 A 85/2001, podle něhož je třeba, aby se odvolací orgán vypořádal pouze s právně
relevantními odvolacími námitkami. Předmětná odvolací námitka však byla v dané věci
naprosto irelevantní.
Co se týče otázky řádného doručení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně,
žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí jasně uvedl, z jakých důvodů neshledal
v tomto směru v postupu správního orgánu prvního stupně pochybení. Žalobce v odvolání
blíže nerozvedl, proč by rozhodnutí nemělo být řádně doručeno, nebylo proto důvodu,
aby se žalovaný k této otázce vyjadřoval nad rámec odvolací námitky. Žalovaný dále setrval
na tom, že rozhodnutí správního orgánu bylo doručeno řádně. Z odůvodnění napadeného
rozsudku nijak nevyplývá, jak soud tuto otázku posoudil a není tedy jasné, jakým právním
názorem by měl být žalovaný v dalším řízení vázán.
K otázce provedení obhlídky na místě stavby dodal, že se nejedná o nezákonnost.
Při obhlídce byl učiněn toliko závěr, že se stavbou nebylo započato, tato okolnost
přitom byla v řízení nesporná. Žádné další závěry žalovaný z tohoto úkonu nedovozoval,
byl totiž proveden jen pro lepší přehled pracovníků odvolacího orgánu o místě stavby.
V odůvodnění rozhodnutí o odvolání je jasně uvedeno, že další závěry byly učiněny
na základě spisového materiálu, který byl všem účastníkům řízení k dispozici.
Není proto jasné, k jakým zjištěním by se mohli účastníci řízení vyjadřovat,
pokud by k tomu dostali příležitost.
Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Včasnou kasační stížnost podal také stěžovatel E. D., a. s. (dále též stěžovatel). Ke
svému oprávnění k podání kasační stížnosti uvedl, že podle §34 s. ř. s. měl být v řízení před
městským soudem osobou zúčastněnou na řízení. Bohužel však nebyl k tomuto řízení přizván.
Důvodnost svého procesního postavení dokládá skutečností, že je stavebníkem a investorem
výstavby O. k. c. E. (O. E.) v P. 10 V., což vyplývá ze soudního a správních spisů,
a tedy nejen rozsudek, ale i předcházející soudní a správní rozhodnutí se přímo dotýkají
jeho práv.
Svou kasační stížnost založil na důvodech dle §103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s.
Uvedl zejména, že rozsudkem a jemu předcházejícím řízením byl zkrácen na svých právech,
nebyl totiž k tomuto řízení přizván a nemohl tedy hájit svá práva. Nemohl soudu oznámit
svůj záměr účastnit se řízení, neboť o něm nebyl vůbec informován, i o rozsudku se dozvěděl
zcela náhodně. Dotčenému soudu mělo být zřejmé, že stěžovatel jako stavebník a investor
je osobou, jejíž práva by mohla být v řízení dotčena a ovlivněna, a to i přes to, že žalobce
ho jako osobu zúčastněnou na řízení neoznačil. Řízení před soudem tak bylo zatíženo vadou,
jelikož se ho stěžovatel nemohl zúčastnit a byl tudíž zkrácen na svých právech.
Co se týče věcných námitek, uvedl, že městský soud řádně nevyjádřil svůj právní
názor a pouze zavázal žalovaného, aby v dalším řízení vycházel z výkladu právních otázek,
které v odůvodnění rozsudku učinil. Rozsudek též obsahuje vnitřní rozpor,
když na jedné straně soud uvedl, že se žalovaný vyjádřil k odvolacím námitkám účastníků
řízení, na druhé straně však napadenému rozhodnutí takový nedostatek vytýká.
Názor soudu o pochybení žalovaného spočívající v nevypořádání se s námitkou
posouzení zásahu stavby do krajinného rázu je dle stěžovatele nesprávný. Stavební povolení
se týkalo pouze přeložek, které jsou uloženy výlučně pod zemí a tudíž ráz krajiny
nijak nenarušují, nemění, ani do něj nezasahují. Kvůli charakteru stavby tak o zásahu stavby
do krajinného rázu nelze vůbec hovořit. Měl-li žalobce na mysli možný zásah O. E.
do krajinného rázu, mělo se zkoumání této skutečnosti stát předmětem samotného řízení
o umístění stavby (což se také stalo), nikoliv řízení o vydání dílčích stavebních povolení.
Námitka žalobce, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně nebylo řádně doručeno,
byla pouhým konstatováním, které žalobce dále nerozvedl, není tedy zřejmé, z jakého důvodu
na takový závěr poukazuje.
Ohledně námitky o obhlídce na místě uvedl, že zákon dává pouze demonstrativní
výčet podkladů správního rozhodnutí. Návštěva míst, jež jsou předmětem správního řízení,
se stává obvyklou praxí správních orgánů a napomáhá jim v lepší orientaci v situaci.
Ze správního spisu nevyplýval žádný podklad pro rozhodnutí, který by se o tuto obhlídku
na místě opíral, je tedy s podivem, k čemu konkrétně by se chtěl žalobce vyjadřovat.
Závěrem dodal, že stavba předmětných přeložek již byla na základě pravomocného
stavebního povolení řádně provedena a dokončena.
Ze všech uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření k oběma kasačním stížnostem ztotožnil se závěry
krajského soudu v napadeném rozsudku a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnosti
zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí městského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnosti
nedůvodnými.
Nejdříve se přitom zabýval kasační stížností žalovaného.
Ten v prvé řadě namítl nepřezkoumatelnost rozsudku, neboť městský soud
v odůvodnění uvedl, že se žalovaný vyjádřil k odvolacím námitkám účastníků řízení
a tedy i žalobce, aby vzápětí shledal nezákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného v tom,
že se žalovaný k odvolacím námitkám žalobce nevyjádřil. K tomuto poněkud účelově
uplatněnému stížnímu bodu nutno poukázat na strukturu odůvodnění napadeného rozsudku,
z níž je zjevně patrné rozdělení na část popisnou a část hodnotící či nalézací. Je sice pravdou,
že městský soud použil v části popisné částečně nepřesného vyjádření, jeho hodnotící závěr,
který nelze směšovat s rekapitulací správního řízení, je však jednoznačně vyjádřen právě
v druhé části odůvodnění. Vyhověním takovéto námitce, založené na pouhém vytržení
zdánlivě rozporných tvrzení z kontextu, by se Nejvyšší správní soud dopustil
neakceptovatelného přepjatého formalismu.
Pro danou věc je podstatné posouzení otázky, zda je vskutku napadené rozhodnutí
žalovaného nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jak shledal městský soud.
Rozhodnutí odvolacího orgánu musí být opatřeno rozhodovacími důvody, aby soud
mohl přezkoumat skutkové i právní premisy, na nichž bylo rozhodnutí založeno.
Z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, jakými úvahami byl správní orgán veden
při posuzování jednotlivých odvolacích důvodů, a to jak z hlediska skutkového,
tak právního, tedy které konkrétní skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí,
zda a proč přihlédl či nepřihlédl k tvrzením a důkazům navrženým či předloženým
odvolatelem, pod kterou právní normu zjištěný skutkový stav subsumoval (§46, §47
odst. 3 správního řádu). Pokud však rozhodnutí nevyčerpává obsah obrany,
tedy nevypořádá-li se vyčerpávajícím způsobem s námitkami odvolatele uvedenými
v odvolání, pak tento požadavek nesplňuje. Takové rozhodnutí je nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Co se týče prvého důvodu nepřezkoumatelnosti, žalobce v odvolání pod bodem 3.
uvedl, že „nebyl posouzen zásah do krajinného rázu mohutné stavby centra,
a to ani pro potřeby územního řízení, ani nyní pro potřeby řízení stavebního. Chybí tedy jedno
z obligatorních podkladových rozhodnutí pro stavbu jako celek i pro její jednotlivě
projednávané stavební objekty či jiné součásti. Toto rozhodnutí se předkládá podle §12
odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. k umisťování a povolování staveb.“ V rozhodnutí žalovaného
však k této námitce jakákoliv úvaha žalovaného nebo jeho vyjádření či zhodnocení chybí.
S tímto závěrem městského soudu však žalovaný v kasační stížnosti ani nepolemizoval,
když poukázal na skutečnost, že předmětem správního řízení bylo stavební povolení stavby
pouhé přeložky plynovodu, která se bude nacházet pod úrovní terénu, a taková stavba
nemůže v žádném případě krajinný ráz snížit ani změnit, odvolací námitka
tak dle žalovaného nebyla ve věci relevantní a to, že se k ní nevyjádřil,
nemohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí. V této souvislosti však Nejvyšší správní soud
odkazuje na usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 6 A 97/2001-39,
publ. pod č. 499/2005 Sb. NSS, podle něhož souhlasné nebo nesouhlasné stanovisko orgánu
ochrany přírody k umisťování nebo povolování staveb, jakož i k jiným činnostem,
které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz (§12 odst. 2 zákona ČNR č. 114/1992 Sb.,
o ochraně přírody a krajiny), je rozhodnutím vydávaným ve správním řízení vedeném
tímto orgánem z vlastního podnětu, z podnětu jiného správního orgánu nebo na návrh
účastníka řízení. Správní orgán, který rozhoduje o umístění či povolení stavby,
nebo o jiné činnosti, musí vycházet ze spolehlivého zjištění, zda jimi může dojít ke snížení
nebo změně krajinného rázu. Tuto skutečnost však může spolehlivě zjistit pouze z rozhodnutí
orgánu ochrany přírody podle §12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny.
Umísťuje-li se do již zastavěné krajiny stavba, která nijak nevybočuje svými parametry
nebo je z větší části skryta pod zemí, popř. je-li ve stavebním řízení rozhodováno o povolení
takové stavby, je vysoce pravděpodobné, že krajinný ráz snížen či změněn nebude.
Ani v těchto případech však nelze vyloučit, že možnost takového zásahu vyjde později
najevo. O relevanci předmětného odvolacího bodu tak nemůže být pochyb.
Jestliže se k němu žalovaný v odůvodnění rozhodnutí nijak nevyjádřil, učinil své rozhodnutí
nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.
Žalovaný dále namítl, že se v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vypořádal
s otázkou řádného doručení rozhodnutí správního orgánu I. stupně, když jasně uvedl,
z jakých důvodů v tomto směru neshledal v postupu tohoto orgánu pochybení.
Žalobce v odvolání pouze stroze konstatoval, že řádně doručeno nebylo, žalovaný tak neměl
důvod, aby tuto otázku podrobněji rozváděl.
Toto tvrzení žalovaného však není pravdivé. Žalobce v předmětném odvolání
totiž nejen „stroze“ tvrdil, že nebylo řádně doručeno, ale toto své tvrzení též opatřil
skutkovými důvody, tedy konkretizací skutkových okolností zachycených ve správním spisu,
zřetelně odlišitelných od jiných skutkových okolností obdobné povahy. Z těchto skutkových
důvodů bylo zároveň patrné, jaké aspekty těchto okolností považuje za základ jím tvrzené
nezákonnosti. Konkrétně uvedl, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně doručované
veřejnou vyhláškou, bylo vyvěšeno na úřední desce stavebního úřadu dne 3. 8. 2001.
Bylo by tedy doručeno dne 18. 8. 2001, to však byla sobota, pročež posledním dnem vyvěšení
a zároveň dnem doručení byl prvý pracovní den poté následující, tedy pondělí 20. 8. 2001.
Záznam na straně 6 dotčeného rozhodnutí, podle něhož bylo rozhodnutí sejmuto v sobotu
18. 8. 2001, označil jako nevěrohodný a dodal, že chybí doklad o vyvěšení rozhodnutí
do konce předepsané lhůty, tedy do 20. 8. 2001. Žalobce tyto skutečnosti sice výslovně
nevztáhl k žádnému určitému ustanovení zákona, z procesních předpisů však ani nevyplývá,
že by tak musel udělat, a to tím spíše, že podle §59 odst. 1 správního řádu odvolací orgán
přezkoumá napadené rozhodnutí v celém rozsahu (princip úplné apelace). Jak uvedeno
již výše, povinností odvolacího orgánu je též vypořádat se vyčerpávajícím způsobem
s námitkami odvolatele uvedenými v odvolání.
Žalovaný však v napadeném rozhodnutí na předmětnou námitku reagoval pouhou
negací, když uvedl, že „rozhodnutí bylo doručeno v souladu s ustanovením §26 odst. 2
správního řádu veřejnou vyhláškou tak, že bylo vyvěšeno 3. 8. 2001 a sejmuto
dne 18. 8. 2001“. Důvody, proč je žalobcovo tvrzení liché, mylné či proč se na daný případ
nevztahuje, však v rozhodnutí chybí. Deklarováním nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
žalovaného z těchto důvodů městský soud jednoznačně vyjádřil, jak danou otázku posoudil
a jak by měl žalovaný dále postupovat. Shledá-li totiž soud nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů, neposuzuje danou otázku věcně, ale pouze zaváže žalovaného
k odstranění této vady, tedy k tomu, aby rozhodnutí opatřil řádnými důvody.
Věcným posouzením by v takovém případě soud nepřípustně zasahoval do působnosti
a rozhodovací pravomoci žalovaného.
Nejvyšší správní soud se tak se závěrem městského soudu o nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí žalovaného ztotožnil.
Co se týče provedení obhlídky na místě stavby pracovníky odvolacího orgánu,
nutno souhlasit se závěrem městského soudu, že žalobce i další účastníci řízení
nebyli v rozporu s §33 správního řádu s tímto podkladem rozhodnutí seznámeni a nemohli
se tak k němu a ke způsobu jeho zjištění vyjádřit. Nicméně v daném případě by tato vada,
vzhledem k nespornému závěru, který žalovaný z tohoto úkonu učinil (totiž že se stavbou
nebylo započato), sama o sobě neměla vliv na zákonnost správního rozhodnutí o věci samé.
Městský soud tak v tomto bodě pochybil, pokud tuto vadu označil jako podstatné porušení
ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé [§76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], a též na jejím základě rozhodnutí
žalovaného zrušil. Na výrok rozsudku však tato vada řízení před soudem nemohla
mít vzhledem ke správně deklarované nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného vliv.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval obsahem kasační stížnosti stěžovatele E. D.,
a. s. a shledal, že městský soud zatížil řízení vadou, když v rozporu s §34 odst. 2 s. ř. s.
nevyzval stěžovatele, aby jakožto stavebník a investor (a tedy účastník správního řízení) ve
stanovené lhůtě oznámil, zda bude v řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení, a
zamezil tak jeho účasti na předmětném řízení. Na tom nic nemění skutečnost, že žalobce
v žalobě žádnou takovou osobu neoznačil, neboť postavení stěžovatele coby případné osoby
zúčastněné na řízení bylo jednoznačně patrné ze správního spisu. Z uvedeného ustanovení
vyplývá povinnost soudu k aktivnímu postupu při zjišťování okruhu potenciálních osob
zúčastněných na řízení, zde bude hlavním vodítkem otázka účastenství na správním řízení
zjistitelná ze správního spisu, a tedy i při vyrozumívání vytipovaných osob ve smyslu
dotčeného ustanovení.
Tato vada však v daném případě neměla vliv na zákonnost napadeného rozsudku,
a to kvůli nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného (viz výše). Městský soud zrušil
toto rozhodnutí sice k žalobním bodům, jak však vyplývá z judikatury Nejvyššího správního
soudu (srov. č. 272/2004, č. 359/2004, č. 523/2005 Sb. NSS), trpí-li rozhodnutí správního
orgánu tak závažnou vadou řízení, která brání jeho přezkoumání soudem v mezích žalobních
bodů (§76 odst. 1 s. ř. s.), zruší soud rozsudkem napadené rozhodnutí pro vady řízení
i bez návrhu. Závažnou vadou řízení je dle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. též nepřezkoumatelnost
rozhodnutí pro nedostatek důvodů, k této vadě by tudíž městský soud přihlédl z úřední
povinnosti, tedy i tehdy, pokud by žaloba na takové vady nepoukazovala. Z toho plyne,
že i kdyby stěžovateli bylo umožněno uplatňovat v řízení před soudem práva osoby
zúčastněné na řízení, nemělo by to s ohledem na výše uvedené vliv na výsledek řízení,
došlo by taktéž ke zrušení předmětného rozhodnutí. Procesní práva stěžovatele
tak sice byla dotčena, avšak nikoli v míře ovlivňující zákonnost napadeného rozsudku.
Další stížní body kasační stížnosti stěžovatele jsou shodné s důvody kasační stížnosti
žalovaného, Nejvyšší správní soud proto pro stručnost odkazuje na příslušnou předchozí část
odůvodnění.
Nejvyšší správní soud tedy shledal námitky žalovaného i stěžovatele nedůvodnými.
Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta
druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobce dosáhl v řízení o kasační stížnosti žalovaného plného úspěchu,
a proto má dle §60 odst. 1 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému.
Náklady řízení byly stanoveny podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu,
v tomto případě za jeden úkon právní služby spočívající v písemném podání týkajícím se věci
samé ze dne 3. 9. 2004, a náhrady hotových výdajů, tedy ve výši 1 x 1 000 Kč a 1 x 75 Kč
[§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d), §13 odst. 3 citované vyhlášky],
celkem 1 075 Kč. Žalobce dále dosáhl plného úspěchu v řízení o kasační stížnosti stěžovatele
E. D., a. s., a proto má dle §60 odst. 1 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení vůči
stěžovateli. Tyto náklady řízení byly stanoveny podle výše uvedených hledisek
taktéž v celkové výši 1 075 Kč. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasačních
stížnostech, neboť ve věci neměl úspěch.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu