ECLI:CZ:NSS:2007:2.AS.29.2007:74
sp. zn. 2 As 29/2007 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce
JUDr. T. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem Jindřichův Hradec,
Masarykovo náměstí 1/II, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje,
odbor dopravy a silničního hospodářství, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu
1952/2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 10. 5. 2007, č. j. 10 Ca 40/2007 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým
byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 2. 2007,
č. j. KUJCK 2507/2007/ODSH/Ol, kterým bylo změněno rozhodnutí Městského úřadu
Jindřichův Hradec, odboru dopravy, ze dne 20. 11. 2006, č. j. DOP/21572/06/Ku,
tak, že stěžovatel porušil §4 písm. b) a c) a §27 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, tím, že v době nejméně
od 10.00 hod. dne 25. 3. 2006 do 9.20 hod. dne 27. 3. 2006 stál s vozidlem Opel Omega na
křižovatce ulic B. a R. v J. H. v místě, kde to bylo zároveň zakázáno vodorovnou dopravní
značkou č. V 12c „Zákaz zastavení“, čímž naplnil skutkovou podstatu přestupku proti
bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích uvedeného v §22 odst. 1 písm.
f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 30. 6. 2006; ve zbytku bylo
napadené rozhodnutí potvrzeno.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1
písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Krajský soud
podle stěžovatele posuzoval věc pouze po formální stránce, aniž se zabýval tím, zda skutečně
prováděnou rekonstrukcí nedošlo k takové změně dopravní situace, která učinila stávající
úpravu značení křižovatky bezpředmětnou, jak tvrdil stěžovatel. Dále soud pouze konstatoval,
že o námitce podjatosti bylo rozhodnuto, aniž se zabýval stěžovatelovou námitkou, že ve věci
rozhodovali vyloučení pracovníci. Krajský soud tak nesprávně posoudil otázku, zda byl
spáchán přestupek či nikoli, navíc tím, že se nezabýval jeho námitkou o podjatosti, učinil
svoje rozhodnutí nepřezkoumatelným. Navrhuje proto, aby zdejší soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěrem krajského
soudu a navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Pokud jde o stěžovatelem namítanou podjatost
úředních osob žalovaného, tak stěžovatel tuto námitku uplatňuje často i v jiných řízeních,
kde zastupuje obviněné z přestupku. Tato jeho námitka však byla vždy Ministerstvem
dopravy zamítnuta. Žalovaný ji považuje za účelovou a neopodstatněnou. Rovněž má za to,
že probíhající rekonstrukce ulice R. nic neovlivnila na charakteru křižovatky, kde stěžovatel
svoje vozidlo zaparkoval. I nadále se tak jednalo o křižovatku pozemních komunikací podle §
2 písm. w) zákona č. 361/2000 Sb. ve tvaru „T“, kde je na obrubníku vyznačena vodorovná
dopravní značka „Zákaz zastavení“.
Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
(nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem), domnívá
se, že se přestupku nedopustil, a dále důvody podle písm. d) uvedeného ustanovení
(nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu spočívající v nesrozumitelnosti nebo
nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít tato
vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé), nepřezkoumatelnost rozsudku spatřuje
v tom, že se krajský soud nezabýval jeho námitkou, že ve správním řízení rozhodovali
vyloučení pracovníci.
Ze spisu k tomu vyplynulo, že podle úředního záznamu Městské policie Jindřichův
Hradec ze dne 28. 3. 2006 prováděla dne 25. 3. 2006 hlídka městské policie kontrolu dopravní
situace v ulici R. v J. H., kde byl v 10.00 hod. u okraje chodníku před vjezdem do domu
zjištěn osobní automobil zn. Opel Omega. Vozidlo bylo odstaveno na místě, kde platí
vodorovná dopravní značka č. V 12c, která vyznačuje úsek, kde je zakázáno zastavení a stání
vozidel. Řidič nebyl zastižen, nebylo zjištěno, že dochází k vystupování nebo nastupování
osob, byl proto nasazen technický prostředek a byla pořízena fotodokumentace. Dne
27. 3. 2006 v 9.20 hod. telefonicky požádal stěžovatel o sejmutí nasazeného technického
prostředku k zabránění odjezdu vozidla. Hlídka městské policie mu sdělila, že se dopustil
porušení §4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., čímž naplnil skutkovou podstatu přestupku
uvedenou v §22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, ve znění účinném do 30. 6. 2006.
Městský úřad v Jindřichově Hradci rozhodl o přestupku nejprve v příkazním řízení
a stěžovateli uložil pokutu ve výši 1 000,- Kč, ke stěžovatelovu odporu však byl příkaz zrušen
a v řízení se pokračovalo. Byli vyslechnuti strážníci městské policie, kteří se odvolali na výše
zmíněný úřední záznam, a stěžovatel, který uvedl, že dopravní situace na místě se změnila
rekonstrukcí části R. ulice a bylo mu zabráněno parkovat v objektu, kde se fakticky zdržuje,
stejně jako jiným obyvatelům. Náhradní parkování zajištěno nebylo, proto byl nucen parkovat
na různých místech. V době, kdy na místě parkoval, před ním stálo i několik dalších
automobilů. Vyslovil názor, že dopravní situaci nekomplikoval a žádnému účastníku v ničem
nebránil.
Usnesením ze dne 12. 7. 2006, č. j. SEK/37001/06/KP, rozhodl tajemník Městského
úřadu Jindřichův Hradec, o námitce podjatosti uplatněné stěžovatelem v podaném odporu dne
3. 7. 2006 tak, že úřední osoba Ing. M. K. není vyloučena z projednávání a rozhodnutí v řízení
vedeném proti stěžovateli, s tím, že existence vztahu úředník města a zastupitel nepostačuje
pro závěr o podjatosti. Odvolání stěžovatele proti tomuto usnesení, v němž stěžovatel namítl
rovněž podjatost úředních osob žalovaného, bylo rozhodnutím ze dne 24. 11. 2006 zamítnuto,
když před tím usnesením ze dne 12. 9. 2006 ředitel žalovaného rozhodl o tom, že oprávněné
úřední osoby - pracovníci odboru dopravy a silničního hospodářství žalovaného - nejsou
vyloučeny z projednávání a rozhodování v řízení o přestupku podle §22 odst. 1 písm. f)
zákona o přestupcích, jehož se měl dopustit stěžovatel dne 25. 3. 2006 od 10.00 hod. až do
27. 3. 2006 do 9.20 hod., neboť se svým vozidlem parkoval na zákazu stání v křižovatce a na
zákazu zastavení vyznačeného vodorovnou dopravní značkou č. V 12c. Usnesení bylo
stěžovateli doručeno dne 21. 9. 2006 a právní moci nabylo 7. 10. 2006.
Rozhodnutím odboru dopravy Městského úřadu Jindřichův Hradec ze dne
20. 11. 2006, č. j. DOP/21572/06/KU byl stěžovatel uznán vinným přestupkem podle
§22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích a byla mu uložena pokuta ve výši 1000 Kč.
Ke stěžovatelovu odvolání žalovaný rozhodnutí Městského úřadu Jindřichův Hradec změnil
tak, jak je popsáno v prvním odstavci tohoto rozsudku. V odůvodnění uvedl, že vozidlo, jehož
vlastníkem je stěžovatel, stálo na křižovatce ulic B. a R. v J. H. při pravém okraji vozovky ve
směru jízdy do ulice R. a zadní část se nacházela cca v polovině oblouku zaústění ulice B. do
křižovatky. Na pravém obrubníku bylo viditelné žluté označení dopravní značky č. V 12c. Nic
na této situaci nemění dle názoru žalovaného skutečnost, že v době spáchání přestu pku se
ulice R. nacházela v rekonstrukci. Spojení obou ulic bylo stále křižovatkou a vz tahoval se k
němu zákaz uvedený v §27 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb.
Žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného krajský soud zamítl, neboť dospěl
ke shodnému závěru jako žalovaný, a to, že stěžovatel nerespektoval skutečnost, že na místě,
kde svoje vozidlo ponechal, je zakázáno stání a zastavení, neboť nejen že se nachází v místě
křižovatky, navíc je také označeno dopravní značkou č. V 12c. Tímto postupem porušil zájem
na organizaci dopravy na komunikacích i zájem těch, kteří by plnili veškeré p odmínky dané
platným dopravním značením.
Pokud stěžovatel namítá, že jeho jednání nemělo znaky přestupku, neboť změna
dopravní situace spočívající v rekonstrukci ulice R. učinila stávající úpravu značení
křižovatky bezpředmětnou, nemůže se s ním Nejvyšší správní soud ztotožnit. Jak již uvedl
žalovaný i krajský soud, ve věci není sporu o tom, že stěžovatel ponechal ve dnech 25. 3.
až 27. 3. 2006 zaparkován svůj osobní automobil na místě označeném vodorovnou dopravní
značkou č. V 12c „Zákaz zastavení“ na křižovatce ulic B. a R. ulice v J. H. Tímto svým
jednáním tak porušil §4 písm. b) a c) zákona č. 361/2000 Sb. („Při účasti na provozu na
pozemních komunikacích je každý povinen řídit se pravidly provozu na pozemních
komunikacích upravenými tímto zákonem.....“ jakož i „dopravními značkami, dopravními
zařízeními a zařízeními pro provozní informace“.) a §27 odst. 1 písm. d) téhož zákona
(„Řidič nesmí zastavit a stát na křižovatce a ve vzdálenosti kratší než 5 m před hranicí
křižovatky a 5 m za ní; tento zákaz neplatí v obci na křižovatce tvaru "T" na protější straně
vyúsťující pozemní komunikace“).
Obecně lze stěžovateli přisvědčit v názoru, že stavební práce na vozovce mají vliv
na dopravní situaci a nelze vyloučit, že v důsledku stavebních prací se stane některá dopravní
značka neúčinnou. Tedy, ač je i nadále na vozovce umístěna a formálně by měla být
respektována, fakticky ji respektovat nelze. Tak by tomu bylo např. u přikázaného směru
jízdy, v němž probíhají stavební práce jízdu po určené komunikaci zcela vylučující. Jiná
situace může nastat v případě, že dopravní značka může být sice fakticky dodržena, ovšem
jejím nerespektováním nemůže s ohledem na stavební práce nastat situace, jíž má značka
zabránit. Tak by tomu bylo v případě dopravní značky ukládající povinnost zastavit vozidlo
a dát přednost v jízdě tam, kde je v důsledku stavebních prací zcela vyloučen provoz ve směru
přednostním. V takových a podobných případech, byť by byly nerespektováním dopravní
značky naplněny formální znaky přestupku, nemohlo by být zřejmě shledáno naplnění znaků
materiálních, případně by se minimální společenská nebezpečnost musela odrazit ve výši
pokuty. V daném případě tomu tak ovšem nebylo.
Jak vyplynulo z plánku a fotografií, které jsou součástí správního spisu a jejichž
pravdivost stěžovatel rovněž nerozporoval, neměla rekonstrukce a uzavření ulice R. žádný
vliv na charakter místa, kde bylo vozidlo ponecháno, jako křižovatka, ani nijak neovlivnila
existenci vodorovného dopravního značení. Stěžovatelem zmiňované staveniště, resp. jeho
začátek, od něhož byla omezena jízda na vozovce na jeden jízdní pruh, se totiž nachází ve
vzdálenosti několika desítek metrů od místa zastavení jeho vozidla. Vzhledem k tomu byl
stěžovatel povinen vodorovné značení respektovat, stejně jako zákaz stání na křižovatce.
V dané věci je zcela nepodstatné, že investorem a stavebníkem rekonstrukce bylo město
H. K., které rekonstrukcí znemožnilo stěžovateli parkování na pro něho obvyklém místě
a nezajistilo parkoviště náhradní.
Podle §2 odst. 1 zákona o přestupcích je přestupkem zaviněné jednání, které porušuje
nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném
zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o
trestný čin. Uvedené stěžovatelovo jednání je zákonem přímo za přestupek označeno, neboť
podle §22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, v rozhodném znění, se přestupku dopustí ten,
„kdo jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až e) tohoto ustanovení, poruší
zvláštní zákon“ (poznámka pod čarou pak přímo poukazuje na zákon č. 361/2000 Sb.).
K odpovědnosti za přestupek postačuje zavinění z nedbalosti (§3 zákona o přestupcích)
a zájem společnosti na dodržování dopravního značení a pravidel provozu na pozemních
komunikacích upravených zákonem, který byl stěžovatelovým jednáním porušen, je zřejmý.
Závěr žalovaného i krajského soudu o tom, že se stěžovatel dopustil přestupku, tak byl
v souladu se zákonem; důvod kasační stížnosti uvedený pod písm. a) s. ř. s. neobstojí.
Namítá-li stěžovatel, že se krajský soud nezabýval dostatečně jeho námitkou
o podjatosti pracovníků správních orgánů, je třeba s ním souhlasit. V žalobě totiž stěžovatel
namítal, že je zastupitelem jak mě stského tak krajského zastupitelstva, a proto by o jeho věci
měl rozhodovat správní orgán mimo obvod Jihočeského kraje. Poukázal na to, že ze
své pozice zastupitele rozhoduje o výši finančních prostředků, které budou úředníkům
vypláceny. Rovněž poukázal na to, že se s jeho námitkou podjatosti ředitel žalovaného
nevypořádal v souladu se zákonem, neboť ji vyřídil toliko dopisem, a nikoli usnesením.
Krajský soud se pak v napadeném rozsudku (str. 14) zabýval toliko postupem ředitele
žalovaného, který shledal zákonným, neboť vedle dopisu vydal ředitel i usnesení, jímž
namítanou podjatost neshledal a které bylo stěžovateli řádně doručeno. Ten si proti němu
odvolání nepodal a toto usnesení tak nabylo právní moci. Samotnou skutečností, zda ve věci
rozhodovaly podjaté úřední osoby ve smyslu §14 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
se ale nezabýval.
Je třeba konstatovat, že se tímto opomenutím krajský soud dopustil vady řízení.
Ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. však může být jeho rozhodnutí zrušeno pouze tehdy,
pokud by taková vada mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (k tomu viz
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245,
www. nssoud.cz). V daném případě má zdejší soud za to, že uvedená vada řízení krajského
soudu na zákonnost jeho rozhodnutí vliv neměla, neboť výrok rozhodnutí by byl stejný
(tj. žaloba by byla zamítnuta) i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2005, č. j. 6 Ads 57/2004 - 59, www.nssoud.cz).
Stěžovatelem namítaná podjatost úředních osob totiž v dané věci shledána nebyla.
Podle §14 odst. 1 správního řádu je „každá osoba bezprostředně se podílející
na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen "úřední osoba"), o níž lze důvodně
předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich
zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti,
vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit“.
Stěžovatel spatřuje podjatost úředních osob, které rozhodovaly na obou stupních správního
řízení, v tom, že stěžovatel působí jako zastupitel městského i krajského zastupitelstva. Jeho
námitky podjatosti, které během správního řízení podal, však byly zamítnuty s tím,
že stěžovatel nemá vůči rozhodujícím úředním osobám žádný přímý pracovněprávní vztah ani
nadřízené postavení. Zastupitelstvo nemůže zasahovat do přenesené působnosti vykonávané
úřadem a ani účast stěžovatele jako zastupitele na schvalování rozpočtu nebyla shledána
důvodem pro vyloučení úředních osob.
Nejvyšší správní soud s posouzením učiněným během správního řízení zcela souhlasí.
Stěžovatel - jako zastupitel - není vůči úředním osobám v poměru nadřízenosti
ani podřízenosti, neboť zastupitelstvo, tím méně jeho jednotliví členové, nemohou zasahovat
do výkonu přenesené působnosti vykonávané v rámci rozhodování o přestupcích. Pokud jde
o účast stěžovatele jako jednoho ze členů zastupitelstva (v případě zastupitelstva města jako
jednoho z 29 členů a v případě zastupitelstva kraje jako jednoho z 55 členů) na schvalování
rozpočtu města, potažmo kraje, tak ani tato skutečnost nemůže být důvodem pro vyslovení
podjatosti úředních osob. Předně jsou platy úředních osob určeny zvláštním zákonem (zákon
č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých
dalších organizacích a orgánech) a lze tak hovořit pouze o tzv. pohyblivé složce platu, jako
je osobní příplatek či odměna, které mohou být závislé na rozpočtu územního samosprávného
celku. Dále se stěžovatel neúčastní přímo na určování výše pohyblivé složky platu pro úřední
osoby, nýbrž schválením rozpočtu pouze nepřímo stanovuje možný rámec pro to, aby
příslušná osoba [v případě města tajemník, podle §110 odst. 4 písm. c) a d) zákona
č. 128/2000 Sb., o obcích, a v případě kraje ředitel krajského úřadu, podle §69 odst. 2
písm. c) a d) zákona č. 129/2000 Sb., o krajích] o výši těchto složek mohla rozhodnout.
Je třeba také poukázat na to, že i kdyby byl schválen rozpočet v částce vysoké, neznamená
to automaticky, že by úřední osoby obdržely vyšší pohyblivou složku platu. Navíc samotná
účast stěžovatele na tomto schvalovacím procesu je poměrně malá (1/29 a 1/55) a nelze tak
předpokládat, že by sám o sobě mohl výši rozpočtu výrazněji ovlivnit. Tím méně si lze
představit, že by tak činil pouze ve snaze ovlivnit výši platu úředních osob. Lze tak uzavřít,
že rozhodující úřední osoby v daném případě nemají ke stěžovateli poměr, pro nějž by bylo
možno pochybovat o jejich nepodjatosti. Uvedený závěr nepřímo potvrzuje i rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2004, č. j. 2 As 21/2004 - 67, zveřejněno
ve Sb. NSS pod č. 503/2005, kde soud poukázal na to, že rozhoduje-li obecní úřad přenesené
působnosti o právu či povinnosti obce, nelze bez dalšího usoudit na vyloučení jeho
pracovníků pro pochybnosti o jejich nepodjatosti.
V daném případě považuje zdejší soud za vhodné také zdůraznit, že ve shodě
se žalovaným považuje stěžovatelem uplatněné námitky podjatosti z výše uvedeného důvodu
za účelové, jejichž jediným smyslem bylo prodloužit správní řízení o přestupku. Tento závěr
je podepřen zejména sdělením žalovaného (podloženým rozhodnutím o podjatosti ve věci
stěžovatelova klienta R. B., založeným ve spise), že stěžovatel, jako advokát zastupující
obviněné z přestupku, shodnou námitku podjatosti uplatnil již dříve a navíc opakovaně,
přestože o ní bylo vždy rozhodnuto negativně.
Přestože nebylo řízení před krajským soudem bezvadné, nebylo zatíženo takovým
pochybením, které by mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí, jež z něho vzešlo; proto nebyla
shledána důvodnou ani námitka podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Vzhledem ke všemu uvedenému shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nedůvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty zamítl.
O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1 (§120) s. ř. s.,
když stěžovatel ve věci úspěšný nebyl a žalovanému náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. října 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu