ECLI:CZ:NSS:2007:3.AS.43.2006
sp. zn. 3 As 43/2006 - 112
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: Z. „G. p.
O.“, zastoupeného JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem se sídlem Klatovy, Čs. legií 172/I., proti
žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Praha 6, Antonína Čermáka 2a, za
účasti: S. I. N. V., zastoupeného JUDr. Karlem Čermákem, Ph.D., advokátem se sídlem
Praha 1, Národní 32, v řízení o kasačních stížnostech žalovaného a zúčastněné osoby proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2006, č. j. 8 Ca 194/2005 – 56,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2006, č. j. 8 Ca 194/2005 – 56,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil Městský soud v Praze rozhodnutí předsedy
Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 15. 3. 2005, č.j. O-81952, a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení. Zrušeným správním rozhodnutím byl ve smyslu ust. §61 odst. 3 správního
řádu [pozn. soudu – v celém textu míněn zákon č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů; s účinností od 1. 1. 2006 nahrazen zákonem č. 500/2004 Sb., správním
řádem, ve znění pozdějších předpisů] ve spojení s ust. §59 odst. 2 správního řádu zamítnut
rozklad žalobce a potvrzeno rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví (dále též „Úřad“)
ze dne 3. 7. 2003, č.j. 90237/2002, o zamítnutí návrhu žalobce na výmaz kombinované
ochranné známky č. 223589 ve znění „M. R. V.“ ve vlastnictví společnosti S. I. N. V. z
rejstříku ochranných známek.
Městský soud v Praze vycházel při posuzování věci z následujícího skutkového stavu:
Dne 19. 4. 2000 zapsal Úřad průmyslového vlastnictví kombinovanou ochrannou
známku č. 223589 ve znění „M. R. V.“ do rejstříku ochranných známek pro „v. r. t.“ ve třídě
33 mezinárodního třídění výrobků a služeb. Návrhem ze dne 9. 12. 2002 se žalobce domáhal
výmazu napadené ochranné známky, neboť známka obsahuje zeměpisná označení „R. V.“ (r.
v.), „I. F. R.“ (dováženo z Ruska), avšak výrobky, které jsou napadenou ochrannou známkou
označovány, nemohou mít ruský původ, ani nemohou být z Ruska dováženy, když současný
vlastník napadené známky, společnost S. I. N. V., neobdržel od předchozího vlastníka
známky, S., M., licenci na užívání této známky a výrobu vodky. Lihoviny označované
napadenou známkou tak obsahují zeměpisná označení, která ve vztahu k označované vodce
nemají deklarovaný původ. Žalobce se dovolával čl. 23 odst. 2 Dohody o obchodních
aspektech práv k duševnímu vlastnictví včetně obchodu s padělaným zbožím, která je jednou
z dohod tvořících Přílohu 1 k Dohodě WTO (dále jen „Dohoda TRIPS“), podle něhož má být
platnost zápisu ochranné známky pro lihoviny, která obsahuje zeměpisná označení, zrušena na
žádost dotčené strany ve vztahu k těm lihovinám, které nemají tento původ.
Žalobce se dále dovolával článku 6 quinquies bodu B. odst. 3 Pařížské úmluvy
na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 20. 3. 1883, revidované v Bruselu dne
14. 12. 1900, ve Washingtonu dne 2. 6. 1911, v Haagu dne 6. 11. 1925, v Londýně
dne 2. 6. 1934, v Lisabonu dne 31. 10. 1958, ve Stockholmu dne 14. 7. 1967 a v Paříži
dne 2. 10. 1979 (dále jen „Pařížská úmluva“), podle kterého mohou být tovární a obchodní
známky, o kterých toto ustanovení pojednává, odmítnuty k zápisu nebo zrušeny kromě jiného
i v případě, jestliže odporují dobrým mravům nebo veřejnému pořádku, a zejména mohou-li
klamat veřejnost.
Správní orgán prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že podle českého
právního řádu nelze ochrannou známku zrušit z důvodu klamavosti, neboť tato nepatří mezi
důvody výmazu ochranné známky podle ust. §25 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných
známkách (dále jen „č. 137/1995 Sb.“). Namítatel pak podle něj žádnými relevantními
doklady neprokázal, že je dotčenou stranou, tj. stranou, která má k napadené ochranné známce
nebo výrobkům touto známkou označovaným nějaký určitý vztah. Rovněž ani nedoložil,
že by předmětnou ochrannou známkou byly označovány výrobky, které nemají touto
známkou deklarovaný původ. Co se týká čl. 6 quinquies dobu B. odst. 3 Pařížské úmluvy,
žalobce nevysvětlil ani nedoložil, jakým způsobem napadená známka odporuje dobrým
mravům nebo veřejnému pořádku. Žádným způsobem také neprokázal, jakým způsobem
předmětná známka údajně klame veřejnost, neboť nepředložil žádný důkaz o tom, že jsou
touto známkou opatřovány výrobky, které evidentně nepocházejí z deklarované země původu.
Namítatel podle správního orgánu zakládá konstrukci o údajné klamavosti předmětné
ochranné známky pouze na domněnce, že ji její nynější vlastník používá pro výrobky,
které pocházejí a jsou dováženy z jiného místa původu, než je na této známce uvedeno.
Tuto konstrukci je dle názoru Úřadu nutno odmítnout jako účelovou a nepodloženou důkazy,
a nelze ji tudíž akceptovat jako důvod výmazu.
V řízení o podaném rozkladu se předseda Úřadu zabýval otázkou aktivní legitimace
namítatele k zahájení tohoto řízení. Pojem „dotčená strana“ uvedený v čl. 23 odst. 2 Dohody
TRIPS je podle jeho názoru nutno vyložit v kontextu se zněním odstavce 1, který zavazuje
členy Dohody, tj. členské státy, aby dotčeným stranám zajistili právní prostředky k zabránění
užívání zeměpisného označení identifikujícího vína nebo lihoviny, které nepocházejí z místa
uvedeného v příslušném zeměpisném označení. V tomto kontextu nepřisvědčil žalobci,
že „dotčenou stranou“ je nebo může být kdokoliv, ale může jím být jen ten, kdo je dotčen
na svých zájmech. Toto ovšem namítatel nijak neprokázal s výjimkou tvrzení, že jeho zájem
a dotčenost jsou nepochybné a požadavek na průkaz jeho zájmu na věci by tak byl nad rámec
Dohody TRIPS.
Žalovaný dále uvážil, že v posuzovaném případě nelze použít speciální ustanovení
o účastenství v řízení podle ust. §38 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb., vzhledem ke skutečnosti,
že návrh na výmaz nebyl výslovně podán podle tohoto zákona. Ustanovení §25 odst. 1 téhož
zákona opravňuje k podání návrhu na výmaz kohokoliv. Žalovaný proto postupoval podle
obecného ustanovení §14 správního řádu, podle něhož je účastníkem řízení ten, o jehož
právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech má být v řízení jednáno nebo jehož
práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny.
Účastníkem řízení je i ten, kdo tvrdí, že může být rozhodnutím ve svých právech, právem
chráněných zájmech nebo povinnostech přímo dotčen, a to až do doby, než se prokáže opak.
S ohledem na znění citovaného ustanovení správního řádu žalovaný konstatoval, že žalobce
není organizací příslušnou rozhodovat o tom, kdo je v Rusku oprávněn ochranné známky
používat, není ani vlastníkem ruské analogie české národní známky. Jeho práva jsou
tak existencí národní ochranné známky s účinky v České republice dotčena jen v takovém
rozsahu, jako jsou dotčena práva všech třetích osob zdržet se užívání takovéhoto označení
na území České republiky. Na základě výše uvedeného žalovaný dovodil, že aktivní
legitimaci navrhovatele k podání návrhu na výmaz ochranné známky podle mezinárodní
smlouvy (čl. 23 odst. 2 Dohody TRIPS) nelze ze správního řádu dovodit.
Žalovaný posuzoval zápisnou způsobilost napadené ochranné známky z hlediska
případné klamavosti jejího označení a neshledal rozpor s ust. §2 odst. 1 písm. g) zákona
č. 137/1995 Sb., platného v době jejího zápisu do rejstříku, a tudíž ji nelze prohlásit
za neplatnou na základě ust. §32 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách
a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů
a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších
předpisů, (zákon o ochranných známkách). Žalovaný rovněž nezjistil důvod pro zrušení
ochranné známky podle ust. §31 odst. 1 písm. c) tohoto zákona.
Dle žalovaného oba účastníci řízení o výmazu ochranné známky z rejstříku,
zahájeného na návrh, nevyužili svého oprávnění navrhnout důkazy k prokázání tvrzení
jimi uváděných, tj. nepředložili žádný dostačující důkaz o původu výrobků označovaných
příslušnou ochrannou známkou, tudíž namítatel nese procesní odpovědnost za to, že Úřad
neměl možnost učinit zjištění, která by svědčila o oprávněnosti jeho návrhu. Vlastník
ochranné známky (společnost S. I. N. V.) jako náhradu důkazů předložil pouze čestné
prohlášení k osvědčení adresy výrobního závodu (K. na území Ruské federace), v němž je
výrobek – v. d. Správním orgánem prvního stupně však bylo zmíněné čestné prohlášení
ředitele společnosti S. I. N. V. dle ust. §38 odst. 8 zákona č. 137/1995 Sb. jako náhrada
důkazu v řízení o ochranných známkách vyloučeno.
Žalobce v podané žalobě namítal zejména nesprávnou interpretaci Dohody TRIPS
ohledně vymezení okruhu možných subjektů – namítatelů a její následnou aplikaci na daný
případ, jakož i porušení ust. §33 odst. 2 správního řádu žalovaným. Posléze uvedené
pochybení spatřoval v tom, že v průběhu správního řízení nebyl seznámen s obsahem
čestného prohlášení ředitele společnosti S. I. N. V., předloženého vlastníkem dotčené známky
jako důkaz ruského původu vodky jím produkované. O existenci tohoto prohlášení se žalobce
dozvěděl až z napadeného rozhodnutí.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl odmítnutí žaloby dle ust. §46 odst. 1.
písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), z důvodu chybějící aktivní žalobní legitimace ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s.
Městský soud v Praze odmítl žalobní námitku o výkladu žalovaného správního orgánu
Dohody TRIPS v rozporu s obecnými zásadami interpretace mezinárodních smluv
upravených v čl. 31 Vídeňské úmluvy o smluvním právu, neboť Ruská federace nebyla
v inkriminované době smluvní stranou Dohody TRIPS a namítaná ustanovení čl. 31 odst. 4
Vídeňské úmluvy o smluvním právu ve vztahu mezi Českou republikou a Ruskou federací
tak nejsou aplikovatelná. Zabýval se i otázkou postavení Ruské federace ve vztahu k Dohodě
TRIPS ve smyslu čl. 36 odst. 1 Vídeňské úmluvy o smluvním právu a opětovně dospěl
k závěru o neaplikovatelnosti Dohody TRIPS na posuzovaný případ. Žalobce se tedy nemůže
domáhat práv, které z této Dohody vyplývají, když takováto ochrana náleží pouze subjektům
členských států Světové obchodní organizace (WTO), jejíž součástí je i Dohoda TRIPS.
Na základě shora uvedených závěrů Městský soud v Praze stanovil rozsah soudního
přezkumu napadeného správního rozhodnutí vymezený žalobcovými námitkami uplatněnými
v mezích Pařížské úmluvy, jestliže žalobce ve správním řízení výslovně uvedl, že návrh
na výmaz předmětné ochranné známky neopírá o žádné ustanovení zákona č. 137/1995 Sb.,
platného v době podání tohoto návrhu. Klíčovým považuje slovní prvek „M.“, kdy sám
vlastník ochranné známky v předloženém vlastním čestném prohlášení uvedl K. jako továrnu,
kde se příslušná v. d. Tato skutečnost ve spojení se sídlem společnosti S. I. N. V. na N. A.
zakládají pochybnosti o průkazu spjatosti zeměpisného údaje a vlastníka ochranné známky.
Žalovaný dle názoru soudu neprovedl dostatečná skutková zjištění stran splnění podmínek
zeměpisného označení ochranné známky, jmenovitě obecné známosti údaje (názvu země,
oblasti nebo místa) o původu výrobku, současně své závěry náležitě neodůvodnil. Ačkoliv
žalobce ve správním řízení o výmazu napadené ochranné známky z rejstříku neprokázal
jiný původ výrobků označovaných příslušnou ochrannou známkou, samotným vlastníkem této
ochranné známky předložený důkaz ve formě čestného prohlášení nastoluje domněnku
klamavosti zapsané ochranné známky, že by spotřebitel mohl být klamán o původu výrobků.
Žalovaný při převodu práv k napadené ochranné známce ze žalobce na současného vlastníka
ochranné známky (společnost S. I. N. V.) nedostatečně přešetřil splnění podmínek
zeměpisného označení ochranné známky, tj. původ výroků vztahující se k M. Po provedeném
přezkumu rozhodnutí žalovaného správního orgánu a řízení jemu předcházející Městský soud
v Praze shledal žalobu důvodnou, a proto napadené rozhodnutí podle ust. §78 odst. 1 s. ř. s.
zrušil.
Rozsudek Městského soudu v Praze napadli kasační stížností žalovaný a zúčastněná
osoba. Žalovaný podal kasační stížnost z důvodu chybějících podmínek řízení, když žalobce
neměl žalobní legitimaci dle ust. §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a z důvodu nezákonnosti
rozsudku Městského soudu v Praze spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
výmazu napadené ochranné známky dle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Otázka žalobní
legitimace žalobce byla vznesena žalovaným již ve vyjádření k podané žalobě, přesto
se způsobilostí žalobce být účastníkem soudního řízení soud nezabýval. Dle názoru
žalovaného nebyla napadeným správním rozhodnutím založena, změněna, zrušena či závazně
určena žádná práva účastníků řízení, ani všech třetích osob, které jsou obecně vázány zápisem
ochranné známky do rejstříku. Uvedené správní rozhodnutí tedy nepodléhá přezkumné
činnosti soudu. Žalobce pak dle jeho názoru žádný zásah do svých subjektivních práv
v žalobě (ani ve správním řízení) netvrdil. Tvrzení soudu ukládající mu obsáhlé povinnosti
při zkoumání podmínek zeměpisného označení ochranné známky považuje za nesrozumitelné,
neboť směšuje skutečnosti, které je Úřad povinen zkoumat, jednak při zápisu označení
původu výrobků, a jednak při zápisu ochranné známky, tedy takové skutečnosti, které
mu tehdy platný zákon o ochranných známkách neukládal. Co se týče převodu ochranné
známky z původního vlastníka na nabyvatele, žalovaný poukázal na soukromoprávní povahu
takového aktu, jenž Úřad pouze registruje a není oprávněn do smluvního vztahu zasahovat.
Napadená ochranná známka nebyla podrobena režimu stanoveném mezinárodní smlouvou,
ale pouze a výhradně právem národním (přihlášená jako známka národní podáním přihlášky
dne 17. 8. 1993). V této souvislosti vyvozuje žalovaný závěr, že pokud se ochranná známka
nedovolávala a ani dovolávat nemohla podmínek zápisné způsobilosti podle mezinárodní
smlouvy, nemůže být touto mezinárodní smlouvou ani limitována, resp. posuzována
její ochrana. Úřad v souladu s návrhem na výmaz zkoumal toliko, zda lze vyhovět návrhu
na výmaz ochranné známky podanému konkrétní právnickou osobou dovolávající
se ustanovení dvou mezinárodních smluv. Dospěl shodně se soudem k závěru, že se žalobce
ve věci výmazu ochranné známky nemůže dovolávat Dohody TRIPS, ani čl. 6 quinquies bodu
B. odst. 3 Pařížské úmluvy, neboť ta se vztahuje pouze na známky, které se v souladu
s mezinárodní smlouvou dovolávají pravidla zápisu ochranné známky telle-quelle,
což v případě předmětné ochranné známky učiněno nebylo. Úřad návrh zamítnul, neb uvážil,
že vyhověti mu nelze, proto vzhledem k jasně vymezenému předmětu správního řízení
jsou otázky případného klamavého označení ochranné známky či související skutečnosti
ohledně místa původu výrobků vyloučeny z přezkumu takového správního rozhodnutí. Soud
tak nezjistil správný skutkový stav, ani na danou věc nepoužil správný právní předpis.
Ze všech uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí
Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k novému řízení.
Zúčastněná osoba napadla rozsudek Městského soudu v Praze rovněž pro jeho
nezákonnost ve smyslu ust. §§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., jakož i pro jeho
nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti a v nedostatku důvodů rozhodnutí,
i ve vadách řízení před soudem podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Shodně se žalovaným
nesouhlasí s tím, že napadená ochranná známka byla do rejstříku zapsána v rozporu s čl. 6
quinquies bodu B. odst. 3 Pařížské úmluvy, neboť tento článek nelze v projednávané věci
vůbec použít, když upravuje situaci odlišnou od skutkového stavu projednávané věci.
Napadená ochranná známka byla přihlášena v České republice jako známka národní, přičemž
se přihlašovatel nedovolával práva přednosti starší ochranné známky zapsané v jiné unijní
zemi pařížské úmluvy, ani nepožadoval zápis známky podle ustanovení jejího čl. 6 quinquies.
Rovněž dle jeho názoru neměl žalovaný důvod zkoumat, zda v ochranné známce obsažený
název země, oblasti nebo místa, je obecně známý jako údaj o původu výrobků, za situace,
kdy v průběhu řízení před žalovaným byl zjištěn nedostatek aktivní legitimace k podání
návrhu podle výše citovaných mezinárodních smluv. V projednávané věci nepřichází v úvahu
ani klamání veřejnosti o zeměpisném původu výrobků ve smyslu ust. §2 odst. 1 písm. g)
zákona č. 137/1995 Sb. vzhledem k tomu, že napadená ochranná známka obsahující slova „R.
V.“ chrání v. r. původu. Úřad má povinnost zkoumat v daném případě zápisnou způsobilost
tohoto označení jako takového, nikoliv okolnosti užívání tohoto označení. Užíváním této
ochranné známky pro ty výrobky, které tato ochranná známka chrání, tak z povahy věci
nemůže docházet ke klamání veřejnosti. Nesprávné posouzení právní otázky soudem se dle
zúčastněné osoby týkalo aktivní legitimace žalobce k podání návrhu na výmaz napadené
ochranné známky podle ustanovení čl. 6 quinquies Pařížské úmluvy a v rozporu se zjištěným
skutkovým stavem bylo citované ustanovení na projednávaný případ soudem aplikováno.
Nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí pak shledává v neodůvodněnosti výtky
žalovanému, že se nezabýval otázkou klamavosti napadené ochranné známky ve vztahu
k jejímu užívání jejím majitelem. Nezákonnost i nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí
soudu spatřuje zúčastněná osoba dále v překročení jeho pravomoci stanovené soudním řádem
správním, jestliže přezkoumával v rámci napadeného správního rozhodnutí o návrhu na
výmaz zároveň i rozhodnutí žalovaného o povolení zápisu napadené ochranné známky do
rejstříku, resp. rozhodnutí o zápisu změny majitele této ochranné známky. Také zúčastněná
osoba proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasačním stížnostem ze dne 25. 8. 2006 navrhl
obě stížnosti zamítnout. Trvá na klamavosti předmětné ochranné známky a na tom,
aby se žalovaný touto otázkou dále zabýval. Pokud jde o doložku telle-quelle, ta chrání
toho, kdo má v zemi původu zapsanou ochrannou známku, která splňuje všechny náležitosti
tamní právní úpravy včetně toho, že není klamavá a chce tuto známku rozšířit i do další unijní
země, kde by splňovala některé požadavky národního zákonodárství. Takovýto majitel
známky má právo využít dobrodiní doložky telle-quelle a na základě zmíněné právní úpravy
docílí zápisu v jiné unijní zemi.
Po konstatování přípustnosti podaných kasačních stížností podle §102 a násl. s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížních bodů
a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnosti jsou důvodné. Stěžovatelé předně
napadají rozsudek Městského soudu v Praze z důvodu podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
tedy pro nepřezkoumatelnost, resp. pro jinou vadu řízení před soudem, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Nejvyšší správní soud považuje skutkový
stav, tak jak byl popsán Městským soudem v Praze, za dostatečně zjištěný, a proto
z něj vycházel sám i v řízení o kasační stížnosti.
O stížních námitkách uvážil Nejvyšší správní soud
takto:
Nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí pro nedostatek důvodů je závažnou vadou,
kterou se musí Nejvyšší správní soud zabývat i v případě, že to stěžovatel výslovně nenamítal
– jde o vadu, k níž je soud podle ust. §109 odst. 3 s. ř. s. povinen přihlédnout z úřední
povinnosti. Nelze se totiž zabývat hmotněprávní argumentací, pokud přezkoumávané
rozhodnutí soudu neobstojí ani po formální stránce – tedy pokud soud nevyčerpal celý
předmět řízení, jak byl vymezen v žalobě, a ve svém rozhodnutí se nevypořádal se všemi
žalobními námitkami. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74, rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 7 As 60/2003 - 75, či rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 11. 2004, č. j. 7 Afs 3/2003 - 93; všechny dostupné
z www.nssoud.cz) platí, že není-li z odůvodnění napadeného rozsudku soudu zřejmé,
proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě,
a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat
takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pro nedostatek
důvodů, a to zejména, jedná-li se o právní argumentaci takového charakteru, že je
na ní postaven základ žaloby. Nestačí, pokud soud při vypořádávání se s touto argumentací
účastníka pouze uvede, že tato argumentace je nesprávná, avšak blíže a podrobněji neuvede,
v čem nesprávnost žalobní argumentace spočívá (tj. v jakých konkrétních aspektech
resp. důvodech právních či případně skutkových).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud shledal oprávněnou námitku
žalovaného i zúčastněné osoby, podle níž se soud opomněl vypořádat s otázkou aktivní
legitimace žalobce k podání správní žaloby. Jedná se o podmínku řízení, kterou je soud
povinen zkoumat z úřední povinnosti předtím, než přistoupí k věcnému posouzení žaloby.
Žalovaný její nedostatek namítal ve svém vyjádření k žalobě a se zřetelem na obsah
napadeného správního rozhodnutí není její posouzení zdaleka jednoznačné. Jelikož
se Městský soud v Praze s touto otázkou dostatečně nevypořádal, zatížil své rozhodnutí
jinou vadou řízení, jež mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu
ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (in fine).
Nutno také přisvědčit námitce obou stěžovatelů, že Městský soud v Praze vycházel
při odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné i ze skutečnosti, jež s projednávaným případem
žádným způsobem nesouvisí. V posuzované věci byl předmětem správního řízení návrh
žalobce na výmaz kombinované ochranné známky č. 223589 ve znění „M. R. V.“ ve
vlastnictví společnosti S. I. N. V. z rejstříku ochranných známek, nikoli zápis změny majitele
této známky, o němž bylo vedeno správní řízení v roce 2000. Námitku vybočení soudu z mezí
přezkumu vytyčených žalobními body posoudil Nejvyšší správní soud rovněž za důvodnou,
neboť tyto žalobní body směřovaly proti jiným skutečnostem, zejména týkajícím se aplikace
výše zmíněných mezinárodních smluv na daný případ. Tím, že Městský soud v Praze opřel
dílčí rozhodovací důvody o skutečnosti, ve vztahu k projednávané věci irelevantní, založil
nepřezkoumatelnost takového rozhodnutí ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.
Neboť Nejvyšší správní soud konstatoval v daném případě naplnění stížního důvodu
podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V následujícím řízení je soud povinen vypořádat
se především s otázkou aktivní legitimace žalobce k podání žaloby proti rozhodnutí předsedy
Úřadu o rozkladu. Odpověď na ni předpokládá předchozí posouzení otázky způsobilosti
žalobce k podání návrhu na výmaz ochranné známky z rejstříku. I přes opačný právní závěr
žalovaného, však není o této otázce dle názoru Nejvyššího správního soudu v daném případě
pochyb. Žalovaný ve svém rozhodnutí uvážil, že aktivně legitimován k podání návrhu
na výmaz podle ustanovení Dohody TRIPS žalobce není. Dále konstatoval, že nemohl
pro posouzení otázky účastenství použít ust. §38 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb., neboť návrh
nebyl podán podle ust. §25 tohoto zákona (resp. navrhovatel uvedl, že „daný případ nespadá
do vymezených důvodů výmazu podle ust. §25 zákona č. 137/1995 Sb.“). Proto žalovaný
vycházel z obecné úpravy účastenství ve správním řádu, kde však citoval (a rozhodoval)
pouze podle jeho ust. §14 odst. 1. Dle názoru Nejvyššího správního soudu nepostupoval
předseda Úřadu správně.
V prvé řadě je Nejvyšší správní soud toho názoru, že správní orgán měl posoudit
podaný návrh podle jeho obsahu a skutkových tvrzení v podání obsažených bez ohledu
na to, jak své podání právně sám kvalifikoval. Dospěl-li žalovaný k závěru, že žalobce není
aktivně legitimován podle čl. 23 Dohody TRIPS, měl návrh žalobce projednat podle ust. §25
odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb., tj. jako návrh třetí osoby, k jehož podání je oprávněn každý.
Podle obsahu uplatněných námitek měla být posléze daná věc posouzena z hlediska ust. §2
odst. 1 písm. j) zákona č. 137/1995 Sb., podle něhož je ze zápisu do rejstříku vyloučeno
označení přihlašované pro vína či lihoviny, které obsahuje zeměpisný údaj, aniž by víno
či lihovina měly takovýto zeměpisný původ (ustanovení bylo do zákona č. 137/1995 Sb.
doplněno právě za účelem splnění závazku vyplývajícího pro ČR z Dohody TRIPS).
Pro účastenství žalobce ve správním řízení podle ust. §14 odst. 1 správního řádu tedy nebyly
v daném případě splněny zákonné podmínky, aktivní legitimace žalobce k podání návrhu
na výmaz ochranné známky podle speciální úpravy v zákoně č. 137/1995 Sb. je však
nesporná.
Na základě těchto úvah pak dle Nejvyššího správního soudu vyplývá, že žalobce
je aktivně legitimován k podání žaloby podle ust. §65 odst. 2 s. ř. s. Uplatnitelné námitky
se však omezují toliko na jeho procesní práva (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 7 A 139/2001 – 67, publikovaný pod č. 379/2004 Sb. NSS), případně
práva přiznaná oním zvláštním zákonem.
V dalším řízení je Městský soud v Praze v souladu s ust. §110 odst. 3 s. ř. s. vázán
vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu v tomto rozsudku.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle ust. §110 odst. 2 s. ř. s.
Městský soud v Praze v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2007
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu