ECLI:CZ:NSS:2007:4.AZS.108.2006
sp. zn. 4 Azs 108/2006 - 81
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: T. V.,
zast. JUDr. Milanem Paláčkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Národní 27, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 6.
2005, č. j. 30 Az 290/2003 – 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci žalobkyně JUDr. Milanu Paláčkovi, advokátovi, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 2150 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 18. 8. 2003, č. j. OAM-936/VL-07-K02-2002, žalovaný neudělil
žalobkyni azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění účinném do 12. 10. 2005 (dále
jen „zákon o azylu“), a dále na žalobkyni nevztáhl překážku vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že v průběhu správního řízení bylo
objasněno, že důvodem žádosti žalobkyně o udělení azylu byla obava z jednání soukromých
osob, jež se chtěly nezákonně obohatit. Žalovaný shledal, že žalobkyně nesplňuje zákonné
podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, ani důvody pro udělení azylu
podle §13 zákona o azylu. Žalovaný po posouzení osobní situace žalobkyně a poměrů v zemi
její státní příslušnosti neudělil žalobkyni azyl podle §14 zákona o azylu. Neshledal
ani existenci skutečností zakládajících překážky vycestování.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, v níž namítala, že žalovaný porušil
ustanovení §3 odst. 3 a 4, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(správní řád), ve znění pozdějších předpisů, neboť se žádostí žalobkyně nezabýval odpovědně
a svědomitě, nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, rozhodnutí není v souladu se zákony
a žalovaný se v odůvodnění nevypořádal se všemi provedenými důkazy. Žalobkyně
konstatovala porušení ustanovení §12, §14 a §91 zákona o azylu a vyjádřila přesvědčení,
že splňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu a vztahují se na ni překážky
vycestování. Žalobkyně dále odkázala na správní spis a navrhla, aby krajský soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 6. 2005,
č. j. 30 Az 290/2003 – 27, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku uvedl, že žalovaný postupoval správně
a v souladu s §12 zákona o azylu, když žalobkyni neudělil azyl, neboť žalobkyně v průběhu
správního řízení neuvedla skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být pronásledována
z azylově relevantních důvodů. Krajský soud konstatoval, že u žalobkyně není dán důvod
pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny. Dále uvedl, že na udělení humanitárního azylu
není právní nárok a správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení, které může
soud přezkoumat pouze po formální stránce a posoudit, zda nebyly překročeny meze
stanovené zákonem. Krajský soud shledal rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu
v souladu se zákonem, neboť žalovaný měl dostatek podkladů pro takové rozhodnutí a situaci
žalobkyně posoudil v mezích stanovených zákonem. Rovněž při posuzování překážek
vycestování postupoval podle krajského soudu žalovaný v souladu se zákonem,
neboť z informací o zemi původu a z údajů uváděných žalobkyní nelze učinit závěr,
že by náležela k osobám ohroženým skutečnostmi, zakládajícími překážky vycestování
ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu. Krajský soud uzavřel, že žalovaný zjistil
dostatečně skutkový stav, napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem a důvody žalobkyně
nelze podřadit pod žádný z taxativně vymezených důvodů podle §12 zákona o azylu.
Žalobkyně tedy neuvedla relevantní důvody, které by mohly vést ke zrušení rozhodnutí
žalovaného, proto krajský soud žalobu podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl jako nedůvodnou.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační
stížnost z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s. a požádala o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti podle §107 s. ř. s. Konstatovala, že krajský soud posoudil její kauzu
v rozporu s platným právním řádem. Stěžovatelka vyjádřila obavu z návratu na Ukrajinu,
kde jí hrozí vážné nebezpečí z politických důvodů. Stěžovatelka požádala o ustanovení
právního zástupce a navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena krajskému
soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 17. 10. 2005,
č. j. 30 Az 290/2003 – 44, ustanovil zástupkyní stěžovatelky pro řízení o kasační stížnosti
JUDr. D. R., advokátku, která ovšem podáním ze dne 7. 11. 2005 požádala o zproštění
zastupování, neboť měla být ke dni 1. 1. 2006 vyškrtnuta ze seznamu advokátů.
Krajský soud v Hradci Králové následně usnesením ze dne 18. 11. 2005,
č. j. 30 Az 290/2003 – 47, zprostil JUDr. D. R., advokátku, zastupování stěžovatelky
a ustanovil zástupcem stěžovatelky pro řízení o kasační stížnosti JUDr. Milana Paláčka,
advokáta.
K výzvě soudu zástupce stěžovatelky podáním ze dne 10. 3. 2006 kasační stížnost
doplnil následovně. Stěžovatelka namítala porušení ustanovení §3b odst. 2, §10 odst. 5
a §22 odst. 1 zákona o azylu, neboť s ní např. dne 22. 4. 2003 bylo jednáno v jazyce ruském,
nikoliv v jejím mateřském jazyce, následně žalovaný stěžovatelce naznačil, že musí podepsat
souhlas s používáním ruského jazyka, kterému dobře nerozumí. Stěžovatelce byly
také předloženy různé písemnosti v českém jazyce, kde bylo mimo jiné uvedeno,
že tlumočníka nežádá a rozumí česky. Tyto písemnosti musela podepsat, aby se vyhnula
problémům, které jí údajně hrozily. Jako důkaz předložila stěžovatelka písemnost Policie
České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha.
Stěžovatelka namítala, že musela proti své vůli používat ruského jazyka, čímž došlo
ke zkreslení její výpovědi. Konstatovala, že se na Ukrajině oficiálním oznámením opakovaně
obrátila na orgány místní policie, které ji odbyly s tím, že si ochranu musí zajistit
sama. Stěžovatelce bylo vyhrožováno také proto, že jako dcera válečného veterána měla
samé výhody. Stěžovatelka se poté odstěhovala ke svému kmotrovi, její příbuzné
však toto provizorní řešení zatěžovalo. Stěžovatelka se nemohla vrátit do svého původního
bydliště, tak se rozhodla odjet do České republiky. V uvedených skutečnostech spatřovala
důvod pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu. Stěžovatelka dále vyjádřila
dojem, že žalovaný neměl zájem řádně objasnit všechny skutečnosti a okolnosti týkající
se důvodů, pro něž žádala o azyl. Správní řízení bylo záměrně vedeno a manipulováno
tak,aby věc byla vysvětlena jen jejími obavami z kriminální činnosti neznámých mužů,
které sama neoznámila policejním orgánům. Stěžovatelka tvrdila, že jí žalovaný poskytl
poučení v tom smyslu, že se jedná o dostatečné důvody pro udělení azylu a není třeba uvádět
všechny důvody a souvislosti. Žalovaný podle stěžovatelky dále porušil ustanovení správního
řádu, zejména §32, když se spokojil pouze se zprávou Ministerstva zahraničí USA o stavu
dodržování lidských práv na Ukrajině za rok 2001 a údajně se seznámil s aktuálními
informacemi o situaci na Ukrajině z databáze České tiskové kanceláře. Žalovaný
ve svém rozhodnutí tyto podkladové materiály nijak nehodnotil, neuvedl, jaký závěr
z nich učinil ve vztahu k projednávané věci, a napadené rozhodnutí
je proto nepřezkoumatelné. Žalovaný nezkoumal ani příslušnost stěžovatelky k určité sociální
skupině a neopatřil si žádné podklady k posouzení tvrzení stěžovatelky podle §12 zákona
o azylu. Ve vztahu k překážkám vycestování stěžovatelka namítala nepřezkoumatelnost
rozhodnutí, neboť žalovaný podklady uvedené v rozhodnutí nijak nezhodnotil a neuvedl,
jaký závěr z nich pro tuto věc učinil a proč. Žalovaný dále neposkytl stěžovatelce možnost
před vydáním rozhodnutí se vyjádřit k podkladům a navrhnout jejich doplnění. Krajský soud
podle stěžovatelky porušil rovnost účastníků řízení, neboť nerespektoval právo stěžovatelky
jednat v mateřském jazyce a nezaslal jí rozsudek přeložený do ukrajinského jazyka,
ačkoliv o to žádala. Krajský soud převzal veškerá skutková i právní tvrzení žalovaného
a neposoudil správní rozhodnutí ve vztahu k jeho přezkoumatelnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Žalovaný navrhl
zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Podle §104 odst. 4 s. ř. s. kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody,
než které jsou uvedeny v ustanovení §103 téhož zákona, nebo o důvody, které stěžovatel
neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu ustanovení §104 odst. 4
s. ř. s. in fine brání tomu, aby stěžovatel (zde stěžovatelka) v kasační stížnosti uplatňoval
jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné. Ustanovení §109
odst. 4 s. ř. s. naproti tomu brání tomu, aby se poté, co bylo vydáno přezkoumávané
rozhodnutí, uplatňovaly skutkové novoty. K takto uplatněným novým skutečnostem kasační
soud při svém rozhodování nepřihlíží (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 – 49, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu pod č. 419/2004, www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud proto považuje za nepřípustné ve smyslu ustanovení §104
odst. 4 in fine s. ř. s. námitky týkající se jazyka, ve kterém bylo vedeno správní řízení,
dále námitku, že se stěžovatelka opakovaně bezvýsledně obrátila na orgány místní policie
a bylo jí vyhrožováno také proto, že jako dcera válečného veterána měla samé výhody.
Nepřípustná je rovněž námitka příslušnosti stěžovatelky k určité nespecifikované sociální
skupině, námitka nedostatečnosti informací o zemi původu a námitka, že žalovaný údajně
stěžovatelce poskytl poučení, že stěžovatelkou uvedené důvody jsou dostatečné pro udělení
azylu a není třeba uvádět všechny důvody a souvislosti. Tyto námitky stěžovatelka neuplatnila
v žalobě, ačkoliv tak učinit mohla. Svým postupem stěžovatelka podle citovaného ustanovení
omezila rovněž rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí v řízení o kasační stížnosti.
Z textu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podala z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor,
ale tento je nesprávně vyložen.
Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové neshledal. Kasační stížnost proto není důvodná.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka na území ČR
vstoupila dne 27. 5. 2002. Dále zjistil, že stěžovatelka v žádosti o udělení azylu E. č. x ze dne
4. 3. 2003 uvedla, že je schopna se dorozumět v ruském jazyce. O azyl požádala proto, že
nemá kam jít a na Ukrajině jí i jejímu synovi vyhrožovali. Otec stěžovatelky měl jako
účastník druhé světové války výhody při podnikání, jednou se seznámil se dvěma lidmi, kteří
poté na jeho jméno založili podnik a půjčili si peníze. Otec stěžovatelky následně zemřel a
banka po stěžovatelce požadovala splácet půjčku. Spolupracovníci otce přinutili stěžovatelku
prodat byt, ona část peněz zaplatila, ale jí vyhrožovali, že musí splácet. Po tom, co jim
zaplatila byl nějakou dobu klid, ale později vyhrožování pokračovalo. Stěžovatelka
se v případě návratu obávala těchto lidí, dále toho, že nemá kde bydlet, kam se vrátit a nikdy
by na Ukrajině nevydělala na byt. Tyto důvody stěžovatelka potvrdila rovněž vlastnoručně
písemně, a to v jazyce ruském. Při pohovoru k žádosti o udělení azylu, konaném dne
22. 4. 2003 v ruském jazyce, stěžovatelka doplnila, že se v roce 1989 rozvedla a se synem
zůstali bez opory. Po smrti otce se stěžovatelka se synem rozhodla prodat byt a odstěhovat
za strýcem do Ruska, stěžovatelka napřed chtěla jet do České republiky, aby si něco
přivydělala. Stěžovatelka konstatovala, že si na Ukrajině nežili špatně, její otec, veterán
z druhé světové války, měl poměrně dobrý důchod a další výhody. Se dvěma mladými muži
(I. a O.) založil firmu na obchod s rybami. Aby dostali úlevy na daních a jiné výhody, byl
veden jako ředitel firmy a za to dostával plat. Otec se o nic nestaral, všechno vyřizovali jeho
partneři, kteří mu také nabídli, aby si vzal na své jméno půjčku, což on učinil. Poté otec
stěžovatelky onemocněl rakovinou, podepsal ještě nějaké papíry a v roce 1999 zemřel.
Začátkem podzimu 2000 stěžovatelka vyměnila polovinu domu, kterou původně vlastnil
její otec, a přestěhovali se do nového bytu. Poté ji navštívil jeden ze společníků jejího otce
a řekl jí, že po smrti otce musí půjčku zaplatit ona, přímo s bankou však stěžovatelka
nejednala. Půjčka byla 20000 hriven, tedy cca 4000 USD. Stěžovatelka
se znovu přestěhovala, ale našli ji i tam. Jednou večer stěžovatelku sledovalo a lehce srazilo
auto, nebyla zraněná, řidiče neviděla, ale myslela si, že to souvisí s tou půjčkou. Společníci
otce pořád stěžovatelce volali, chodili za ní, vyvíjeli silný psychický tlak, vyhrožovali,
že zapálí její byt, až jí donutili byt prodat a peníze z prodeje si vzali. V říjnu 2001 zůstala
stěžovatelka se synem bez bydlení. Stěžovatelka nejprve uvedla, že vrátila celou částku,
následně doplnila, že vrátila 3200 USD a oni požadovali, aby doplatila do výše 20000 hriven.
Tuto situaci stěžovatelka vyřešila tím, že se odstěhovala ke svému kmotrovi,
kde už ji nevyrušovali, tam ovšem nemohla žít pořád. Stěžovatelka dále vyjádřila domněnku,
že s tím vymáháním souvisí i to, že jejího syna ve městě zbili a okradli a jednou
někdo propíchal gumy u auta, které její syn jako zaměstnanec autoopravny opravoval.
Stěžovatelka se kvůli vydírání neobrátila na policii, protože jí známý, který u policie pracoval,
řekl, že nemá žádné důkazy. Jako další problém stěžovatelka uvedla, že od roku 1996 byla
nezaměstnaná a najít práci bylo skoro nemožné, obzvlášť v jejím oboru učitelka hudby.
Po svém propuštění pobírala půl roku podporu 37 hriven, nakonec se však z evidence úřadu
práce odepsala. O azyl stěžovatelka požádala, protože na Ukrajině neviděla pro sebe,
ani pro syna žádnou budoucnost, nevěřila, že najde práci v oboru. V případě návratu
se stěžovatelka obávala, že by jí ti lidé nedali pokoj a psychicky by ji dohnali do konce.
Stěžovatelka nežádala žádné doplnění protokolu o provedeném pohovoru.
Z takto zjištěného skutkového stavu, tj. především z informací poskytnutých přímo
stěžovatelkou, vycházel jak správní orgán, tak i krajský soud. Oba shodně dospěly k tomu,
že stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že by mohla
být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Podle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Podle §2 odst. 6 zákona o azylu se za pronásledování pro účely tohoto zákona
považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak
nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě,
jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby
bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před takovým jednáním.
Nejvyšší správní soud vyhodnotil skutečnosti uváděné stěžovatelkou a dospěl
k závěru, že nenaplňují znaky pronásledování ve smyslu citovaného ustanovení. Problémy
stěžovatelky se společníky jejího zemřelého otce nepochybně spadají do okruhu potíží
se soukromými osobami.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu skutečnost, že žadatel o azyl
(zde stěžovatelka) má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby,
není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999,
o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu
žalobce (zde stěžovatelky) dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních
orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 – 48, www.nssoud.cz).
Stěžovatelka v průběhu správního řízení netvrdila, že by si na vydírání ze strany
společníků jejího zemřelého otce bezvýsledně stěžovala u státních orgánů či žádala
tyto orgány o pomoc. Jednání vyděračů proto v kontextu citované judikatury nelze přičítat
státním orgánům, ani považovat za pronásledování ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud při hodnocení těchto skutečností nepřihlížel k nepřípustné
námitce stěžovatelky, že se opakovaně bezvýsledně obrátila na orgány místní policie,
neboť toto tvrzení působí ve srovnání s údaji sdělenými stěžovatelkou při pohovoru k žádosti
o udělení azylu jako účelová a podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu
žadatel o azyl (zde stěžovatelka) musí uvést skutečnosti a důvody, pro které o azyl žádá,
již ve správním řízení … (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2003,
č. j. 3 Azs 23/2003 – 61, www.nssoud.cz).
Za pronásledování ve shora uvedeném smyslu nelze považovat ani nezaměstnanost
stěžovatelky a nemožnost uplatnit se na ukrajinském trhu práce, neboť státní orgány
stěžovatelce neodepřely pomoc, naopak jí po registraci na úřadu práce poskytovaly podporu
v nezaměstnanosti a nabízely rekvalifikační kurzy. Ani tuto okolnost proto Nejvyšší správní
soud nevyhodnotil jako azylově relevantní.
Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že hlavním důvodem odchodu stěžovatelky
z Ukrajiny byly problémy se soukromými osobami a související ekonomické potíže.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu skutečnost, že žadatel o azyl
(zde stěžovatelka) má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby
a má zde ekonomické problémy, není bez dalšího ani důvodem pro udělení azylu dle §12
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ani důvodem pro udělení azylu z humanitárních důvodů
(§14 téhož zákona) [srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2003,
č. j. 4 Azs 23/2003 – 65, www.nssoud.cz].
Nejvyšší správní soud proto ve shodě s krajským soudem konstatuje, že rozhodnutí
správního orgánu o neudělení azylu podle §12 zákona o azylu považuje vzhledem
k výše uvedenému za správné a příhodné.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu správní orgán
nemá povinnost sám domýšlet důvody pro udělení azylu žadatelem (zde stěžovatelkou)
neuplatněné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2004,
č. j. 5 Azs 50/2003 – 47, www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud proto nepřisvědčuje námitce
stěžovatelky, že žalovaný neměl zájem objasnit všechny skutečnosti a okolnosti týkající
se důvodů, pro něž stěžovatelka žádala o azyl, ani námitce jednostranného zaměření
správního řízení na potíže stěžovatelky s vyděrači, když není pochyb o tom, že stěžovatelka
kromě citovaných informací žádné jiné skutečnosti významné pro posouzení její žádosti
o udělení azylu v průběhu správního řízení neuvedla.
Za dané situace považuje Nejvyšší správní soud za nadbytečné zjišťovat
další skutečnosti o zemi původu stěžovatelky nad rámec zpráv a informací, které si opatřil
žalovaný. Podklady, které žalovaný pro své rozhodnutí shromáždil, jsou dostatečné,
neboť bylo najisto postaveno, že stěžovatelka nebyla na Ukrajině pronásledována,
ani netvrdila a neodůvodnila, že má strach z pronásledování z důvodů uvedených v §12
zákona o azylu. Vzhledem k nedostatku tvrzení stěžovatelky nebylo třeba, aby žalovaný
ve svém rozhodnutí detailně hodnotil obsah zpráv o zemi původu stěžovatelky ve vztahu
k její osobě.
Námitka stěžovatelky týkající se hodnocení překážky vycestování
rovněž není důvodná. Vycestování stěžovatelky zpět na Ukrajinu není v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky, na Ukrajině neprobíhá žádný válečný konflikt,
ani tam stěžovatelce podle výše uvedeného nehrozí nebezpečí mučení, nelidského
či ponižujícího zacházení nebo trestu. Stěžovatelka netvrdila, že by v zemi jejího původu
mohl být ohrožen její život nebo svoboda z důvodu její rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro její politické přesvědčení. Ze správního
rozhodnutí pak jednoznačně vyplývá, že ze zpráv o zemi původu žalovaný použil právě
ty informace, které se týkaly podmínek uvedených v §91 zákona o azylu, a naplnění
těchto podmínek neshledal. S ohledem na tyto skutečnosti Nejvyšší správní soud konstatuje,
že žalovaný nepochybil, když na stěžovatelku nevztáhl překážku vycestování podle §91
zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud dále posoudil námitku, že žalovaný neposkytl stěžovatelce
možnost se před vydáním rozhodnutí vyjádřit k podkladům a navrhnout jejich doplnění.
Ve správním spisu je na č. l. 20 založena Příloha k protokolu o pohovoru, ze které vyplývá,
že stěžovatelka byla za účasti tlumočníka seznámena s obsahem zpráv, jež měly sloužit
jako podklady pro rozhodnutí žalovaného. Tuto skutečnost stěžovatelka potvrdila
vlastnoručním podpisem na zmíněné listině. Citovaná námitka proto není pravdivá,
ani důvodná.
Za nedůvodnou považuje Nejvyšší správní soud rovněž námitku stěžovatelky týkající
se nedostatků odůvodnění rozhodnutí krajského soudu. Krajský soud se v odůvodnění
napadeného rozhodnutí náležitě vypořádal se všemi žalobními body uplatněnými
stěžovatelkou, a to přiměřeně k jejich konkrétnosti.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu jestliže žalobce
(zde stěžovatelka) namítal vady správního řízení toliko v obecné rovině, tj. omezil
se jen na citaci příslušných ustanovení správního řádu, aniž by uvedl, v čem konkrétně měly
tyto vady spočívat, krajský soud postupoval v souladu se zákonem, jestliže procesní postup
žalovaného v řízení přezkoumal obecně ve vztahu k obsahu správního spisu a neshledal
v postupu žalovaného pochybení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 28/2004 – 41, www.nssoud.cz).
Krajský soud napadené rozhodnutí včetně postupu žalovaného náležitě přezkoumal,
v obecné rovině posoudil, zda nedošlo k porušení ustanovení správního řádu a zákona o azylu,
která stěžovatelka označila v žalobě, a dospěl k závěru, že tato ustanovení žalovaný neporušil.
Vzhledem k tomu, že předmětné žalobní námitky byly vzneseny pouze v obecné rovině,
posoudil krajský soud pouze obecný soulad vydaného rozhodnutí a postupu správního orgánu
s procesním předpisem, neboť není namístě, aby soud suploval stěžovatelku a domýšlel
si možná pochybení správního orgánu. Za této situace nelze krajskému soudu vytýkat,
že se ztotožnil se zjištěními a závěry žalovaného, které rovněž Nejvyšší správní soud
vyhodnotil jako správné.
K námitce stěžovatelky, že krajský soud nerespektoval její právo jednat v mateřském
jazyce a nezaslal jí rozsudek přeložený do ukrajinského jazyka, ačkoliv o to žádala, Nejvyšší
správní soud uvádí, že podle stanoviska Ústavního soudu základní právo účastníka řízení
na pomoc tlumočníka ve smyslu čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod
nelze rozšiřovat pomocí interpretace, resp. konkretizace čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod jako obecného ustanovení o spravedlivém řízení. Základní právo garantované čl. 37
odst. 4 Listiny základních práv a svobod nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení
a naopak. To nevylučuje, aby zákonná úprava poskytla vyšší standard (srov. stanovisko
Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2005, spis. zn. Pl. ÚS – st. 20/05).
Vzhledem k tomu, že v posuzované věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání,
nevyvstala potřeba ustanovit stěžovatelce tlumočníka, neboť právo jednat v mateřském jazyce
se podle citovaného stanoviska Ústavního soudu na písemnou komunikaci soudu
se stěžovatelkou nevztahuje. Stěžovatelka byla náležitě vyzvána k tomu, aby sdělila,
zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, tato výzva byla stěžovatelce doručena
dne 25. 2. 2004. Stěžovatelka na předmětnou výzvu nereagovala, proto nastoupila fikce
souhlasu s rozhodnutím bez jednání ve smyslu §51 odst. 1 s. ř. s., o čemž byla stěžovatelka
poučena. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že stěžovatelka měla dostatek času k tomu,
aby si tuto výzvu případně nechala přeložit, neboť napadený rozsudek byl vydán
až dne 22. 6. 2005, tedy více než rok po doručení předmětné výzvy. Za této situace
stěžovatelka nemůže účinně namítat porušení práva na jednání v mateřském jazyce.
Nad rámec odůvodnění Nejvyšší správní soud konstatuje, že právo na komunikaci
v mateřském jazyce nebylo porušeno ani ve správním řízení, neboť sama stěžovatelka
ve správním řízení uvedla, že ovládá ruský jazyk, aniž poukázala na skutečnost,
že jejím mateřským jazykem je ukrajinština, kterou vůbec nezmínila. Rovněž důvody žádosti
o udělení azylu stěžovatelka sepsala v jazyce ruském. Nejvyšší správní soud
je proto toho názoru, že není-li mateřským jazykem stěžovatelky ruština, avšak stěžovatelka
tento jazyk ovládá dobře, pak komunikace žalovaného se stěžovatelkou v ruském jazyce
nemohla být na újmu práv stěžovatelky, jak stěžovatelka namítala v doplnění kasační
stížnosti. Písemnost Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké
a pohraniční policie Praha, která byla v kopii přiložena ke kasační stížnosti, se netýká řízení
o udělení azylu, v rámci kterého žalovaný se stěžovatelkou komunikoval vždy za účasti
tlumočníka.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že nezjistil žádná pochybení v postupu a rozhodnutí
žalovaného, ani krajského soudu. Kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
tedy nebyly prokázány, a proto Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost
podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelka podala současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti
přiznán odkladný účinek podle §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že o tomto návrhu není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti rozhodováno
přednostně a stěžovatelku chrání před důsledky rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
režim pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1 a 2 zákona o azylu.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 téhož zákona. Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval
a Nejvyšší správní soud ani žádné jemu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť stěžovatelka
s podanou kasační stížností úspěch neměla.
Odměna zástupci stěžovatelky JUDr. Milanu Paláčkovi, advokátovi,
který byl stěžovatelce ustanoven usnesením Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 18. 11. 2005, č. j. 30 Az 290/2003 – 47, byla přiznána za dva úkony právní služby
ve výši 1000 Kč podle §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 (převzetí a příprava zastoupení a písemné
podání soudu týkající se věci samé podle §11 odst. 1 písm. b) a d) této vyhlášky) a režijní
paušál podle §13 odst. 3 téže vyhlášky ve výši 75 Kč za každý úkon. Zástupci stěžovatelky
bude vyplacena částka ve výši 2150 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2007
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu